Dva
Po katastrofě dnes rano se Anna děsila letu do Montany.
Nikdy předtim ve svem životě nebyla v letadle, a myslela si,
že to bude děsive, zejmena v malem, šest-cestujicich,
dvoumotorovem Laeru, do ktereho je Bran zavedl.
Bran seděl na sedadle druheho pilota, což ponechalo všech
šest sedadel pro cestujici prazdnych. Charles ji odstrkal za
prvni par sedadel směřujicich dopředu s pošťuchovanim nosu
a dival se na par zadnich mist, dokud si nesedla. Když se
usadil v prostoru na podlaze a položil si hlavu na jeji nohy,
položila krabici na sedadlo vedle ni, opasala se, a čekala na
start.
Nečekala zabavu, zvlašť když se Charles tak důrazně
nebavil. Jel ztuhly a nevrly u jejich nohou, tiše vrčic, když
letadlo trochu odrazilo.
Ale jizda v malem letadle byla jako byti na jizdě nejvyššiho
zabavniho parku na světě. Jemne, jako ruske kolo, ale s
hranou nebezpeči, ktera to cele dělala o moc zabavnějši.
Opravdu si nemyslela, že by mohli klesnout z oblohy vic, než
si myslela, že by se ruske kolo na karnevalu mohlo vymanit a
svalit z arkady. A žadne ruske kolo na světě nemělo vyhled
jako tenhle.
Ani snašeni se na zem na itty-bitty pas, ktery vypadal menši
než parkoviště Wal-Martu, ji nepokazilo naladu. Připoutala se
a připravila se s rukou na krabici, aby nespadla na Charlse,
když letadlo kleslo, a jeji žaludek se snažil zůstat tam, kde
byl. Zjistila, že se usmivala, když dospěli na asfalt a dvakrat
narazili, než kola zůstala na zemi.
Pilot zajel do hangaru velkeho dost na drženi dvou letadel
teto velikosti, ale druha půlka budovy byla prazdna. Anna
sebrala krabici a nasledovala Charlese ven z letadla. Zle
kulhal- zůstat v klidu tak dlouho mu zjevně nedělalo moc
dobře. Stale se držel mezi ni a svym otcem.
Jednou na zemi, najednou se začala třast. Jeji bunda byla
trochu tenka i na Chicago, ale tady byla dost zima, aby viděla
svůj dech.
Neuvědomila si, jak blizko byl Charles, a když se otočila, aby
se podivala na letadlo, jeji koleno udeřilo do jeho obvazaneho
boku. Neukazal žadnou znamku, že by mu to vadilo, ale
ubližilo mu to. Byla to ale jeho vina. Kdyby se na ni netlačil,
nenarazila by do něj.
"V klidu," řekla mu, podražděna. "Tvůj otec na mě těžko
zautoči."
"Nemyslim si, že ma strach, že ti ubližim," řekl Bran
pobaveně. "Dostava tě někam pryč od ostatnich mužů, aby se
mohl trochu uvolnit."
Pilot, ktery je nasledoval a byl zaneprazdněny jakousi
udržbou, se na to usmal. "Nikdy by mě nenapadlo, že se ten
stary Indian tak zpracuje."
Charles se na něj podival, a pilot sklopil oči, ale ne svůj
usměv. "Hele, nedivej se na mě- a tady jsem tě dostal domů,
bezpečně a stabilně. Stejně dobře, jako bys to mohl udělat
ty, eh, Charlesi?"
"Děkuji ti, Hanku." Bran se obratil k Anně. "Hank se postara
o letadlo, takže my se půjdeme ohřat do auta." Položil ji ruku
pod loket, když vychazeli z ochrany hangaru do deseti palců
sněhu. Charles zavrčel, Bran zavrčel podražděně zpatky.
"Dost. Dost. Nemam tve damě žadne navrhy, a země je
drsna."
Charles přestal dělat hluk, ale šel tak blizko Anně, že se
ocitla naražena na Branovi, protože nechtěla ubližit
Charlesovi. Bran ji přidržel a zamračil se na vlkodlaka vedle
ni, ale už nic neřekl.
Kromě hangaru, rozjezdove drahy a dvou vyjetych koleji v
hlubokem sněhu, kde někdo nedavno projel s autem, tam
nebyly prakticky žadne znamky civilizace. Hory byly
působive, vyšši, temnějši a drsnějši než měkke kopce
středozapadu, ktere znala. Citila kouř dřeva, takže nemohli
byt tak izolovani, jak to vypadalo.
"Myslela jsem, že to bude tady klidnějši." Neměla v umyslu
nic řikat, ale hluk ji vyděsil.
"Vitr v korunach stromů," řekl Bran. "A jsou tam někteři
ptaci, kteři tu zůstavaji po cely rok. Někdy, když je vitr
klidny a chlad je nad nami, ticho je tak hluboke, že ho můžeš
citit v kostech." Ji to znělo strašidelně, ale poznala z jeho
hlasu, že on to miloval.
Bran je vedl kolem hangaru, kde na ně čekala zasněžena šeda
posadkova-kabina auta. Sahl do korby, vytahl smetak a dobře
a tvrdě s nim praštil o zem, aby oklepal snih.
"Pokračuj a nastup," řekl. "Proč nenastartuješ truck, aby se
se vyhřal. Kliče jsou v zapalovani." Setřel snih ze dveři
spolujezdce a podržel je pro ni otevřene.
Položila krabici na podlahu kabiny a vyšplhala dovnitř. Krabice
klouzala přes kožene sedadlo řidiče trochu divně. Charles
skočil za ni a zachytil dveře tlapkou, takže je zavřel. Jeho
srst byla mokra, ale po počatečnim ustupu zjistila, že
vydaval mnoho tělesneho tepla. Truck zapředl k životu,
foukajic studeny vzduch po cele kabině.
Jakmile si byla jista, že poběži, sklouzla na prostředni
sedadlo. Když byla většina vozu zbavena sněhu, Bran hodil
koště zpět na korbu a skočil na sedadlo řidiče. "Hankovi by
to nemělo trvat dlouho." Dival se, jak se třese a zamračil se
na ni. "Dame ti teplejši kabat a nějake boty vhodne pro
zdejši zimu. Chicago neni uplně tropicke- měla bys mit lepši
zimni vybavu než jen to."
Zatimco mluvil, Charles ji přeskočil, nutic ji pohnout se na
vnějši sedadlo spolujezdce. Usadil se mezi nimi, ale s cilem,
polovina něj přehozena přes ni.
"Povinnost platit elektřinu, plyn, vodu a najem," řekla lehce.
"Oof, Charlesi, važiš tunu. My servirky nevydělavame dost na
luxus."
Zadni dveře se otevřely a Hank vlezl dovnitř a připoutal se,
než si zafoukal na ruce. "Ten stary vitr docela kouše."
"Čas dostat se domů," souhlasil Bran, řidic track a vyjiždic, i
když jestli nasledoval cestu, byla pohřbena pod sněhem.
"Nejdřiv vyhodim Charlese a jeho družku."
"Družku?" Měla obličej dopředu, ale nebylo možne
přehlednout překvapeni v Hankově hlasu. "Neni divu, že ten
starouš tak zapracoval. Člověče, Charlesi, to byla nějaka
rychla prace. A je taky hezka."
A ani neoceňovala, když o ni bylo mluveno, jako by tam
nebyla. I když byla moc vystrašena, aby to řekla.
Charles otočil hlavu směrem k pilotovi a zvedl ret, aby ukazal
některe velmi ostre zuby. Pilot se zasmal. "Dobře, dobře. Ale
dobra prace, kamo."
Teprve pote ji jeji nos řekl něco, co si v letadle neuvědomila:
Hank nebyl vlkodlak. A jasně věděl, že Charles byl.
"Myslela jsem, že to nemame někomu řikat," řekla.
"Řikat co?" zeptal se Bran.
Ohledla se na Hanka. "Řikat, co jsme."
"Ach, tohle je Aspen Creek," odpověděl ji Hank. "Všichni vi o
vlkodlacich. Když sis jednoho nevzala, byl to tvůj otec- nebo
jeden z rodičů byl. Tohle je Marrokovo teritorium, a jsme
jedna velka, šťastna rodina." Byl v jeho hlase sarkasmus?
Neznala ho dost dobře, aby to s jistotou řekla.
Vzduch foukajici ji do obličeje se nakonec zahřal. Mezi nim a
Charlesem se začinala citit meně jako kostka ledu.
"Myslela jsem, že vlkodlaci nemaji rodinu, jen smečku,"
zkusila to.
Bran se na ni podival, než se dival zpatky na silnici. "Ty a
Charles si musite dlouze promluvit. Jak dlouho jsi vlkodlak?"
"Tři roky."
Zamračil se. "Maš rodinu?"
"Meho otce a bratra. Neviděla jsem je od te doby…" pokrčila
rameny. "Leo mi řekl, že k nim musim přerušit všechny vazbyjinak
by je musel pokladat za riziko pro smečku." A zabit je.
Bran se zamračil. "Venku z Aspen Creeku vlci nemůžou řikat
nikomu kromě jejich manželů, co jsou- dodržujeme to pro
jejich bezpeči. Ale nemusela ses izolovat od sve rodiny."
Teměř pro sebe, řekl, "Myslim, že se Leo bal, že by tva
rodina mohla ovlivnit, co se ti snažil udělat."
Mohla zavolat svoji rodině? Malem se na to zeptala Brana,
ale pak se rozhodla počkat a promluvit si misto toho s
Charlesem.
STEJNĚ jako jizda letadlem, Charlesův dům byl jiny, než
čekala. Nějak, protože to bylo v Montanskych lesich, myslela
si, že žije v jednom z těch velkych srubovych domů, nebo
něčem starem, jako bylo panske sidlo smečky. Ale ten dům,
kde je Bran vysadil, nebyl rozlehly nebo postavena z klad.
Misto toho vypadal jako jednoduchy ve-stylu-ranče dům,
malovani spiš přijemnou kombinaci šede a zelene. Vypinal se
proti svahu a vyhližel na serie oplocenych pastvin,
obsazenych několika koňmi.
Mavla děkovně na Brana, když odjižděl. Pak odnesla krabici,
ktera vypadala trochu ucouraně, protože roztala na podlaze
tracku, nahoru po schodech, a Charlesem vzdorujicim na jeji
patě. Bylo tam trochu pokryvky sněhu na schodech, i když
bylo zřejme, že obvykle byly stale prohazene.
Měla špatny okamžik, když si uvědomila, že se zapomněla
Brana zeptat na odemknuti dveři- ale koule se ji pod rukou
snadno otočila. Předpokladala, že pokud všichni v Aspen
Creek věděli o vlkodlacich, byli chytřejši, než aby jim něco
ukradli. Přesto, jejimu městsky-se-chovajicimu ja připadalo
zvlaštni, že Charles nechal svůj dům odemčeny, zatimco
cestoval přes půl země.
Otevřela dveře- a všechny jeji myšlenky na zamykani
zmizely. Exterier domu mohl byt světsky, ale interier nic
takoveho nebyl.
Stejně jako podlaha jejiho bytu, podlaha v obyvacim pokoji
byla z tvrdeho dřeva, ale jeho parkety měly vzor z tmaveho
a světleho dřeva, ktery lemoval pokoj ve vzoru, ktery ji
připominal původni Američany. Huste, měkce vypadajici
perske koberce pokryvaly centralni čast obyvaciho pokoje a
jidelny. Proti stěně byl obrovsky žulovy krb, nadherny a
dobře použivany.
Pohodlně vypadajici gauče a křesla byly smichany s ručně
vyraběnymi ptači-oka javorovymi stoly a knihovnami.
Olejomalba vodopadu obklopeneho borovym lesem mohla
viset v muzeu a, počitala, pravděpodobně přišla na vic, než co
si vydělala za cely svůj život.
Ode dveři viděla přimo do kuchyně. Kde jemny třpyt světle
šedych žulovych desek kontrastoval s tmavym šejkr-stylem
dubovych skřini, ktere byly pravě tak nepravidelne, aby byly
ručně vyrobeny, stejně jako nabytek v obyvacim pokoji.
Spotřebiče z nerezove oceli zdobene v černe barvě by měly
vypadat přiliš moderně, ale nějak to bylo všechno smichane
dohromady. Nebyla to obrovska kuchyně, ale nebylo v ni nic,
co by vypadavalo z mista v panskem sidle.
Stala, odkapavajic roztaty snih na vysoce leštěnou podlahu a
bez pochyb věděla, že ona a jeji krabice tam nepatřily.
Kdyby měla kam jit, obratila by se a odešla, ale vše, co ji
venku čekalo, byla zima a snih. I kdyby tady měli taxiky,
měla v peněžence čtyři dolary, meně, než na jejim bankovnim
učtu. Šek v jeji kapse by ji mohl dostat na půl cesty do
Chicaga, pokud by se ji podařilo najit banku na vyplaceni a
autobusovou zastavku.
Charles kolem ni prošel a tlapkal do domu, ale přestal, když si
uvědomil, že ho nenasledovala. Dlouze se na ni dival, a ona
sevřela ruce kolem mokre lepenky. Možna se taky znovu
rozmyšlel.
"Je mi to lito," řekla, sklapějic oči od jeho žluteho pohledu.
Lito, že byla na obtiž, lito, že nebyla silnějši, lepši, něco.
Moc vzplanula přes jeji kůži a odtrhla jeji oči zpatky k němu.
Upadl na zem a začal se měnit zpatky v člověka.
Bylo to přiliš brzy, přiliš těžke poraněni. Spěšně, zavřela
dveře svym bokem, odkladajic svou krabici na podlahu, a
spěchajic mu k boku.
"Co to dělaš? Přestaň."
Ale už začal a ona se ho neodvažila dotknout. Proměna vždy
bolela- a dokonce i jemny dotek ho mohl nechat v agonii.
"Sakra, Charlesi."
I po třech letech byti vlkodlakem, nesledovala rada
proměnu- jeji vlastni nebo někoho jineho. Bylo něco hrozneho
na viděni něčich rukou a nohou otačet se a ohybat- a byla
tam ta žaludek-viřici čast uprostřed, kde byla ani srst ani
kůže k pokryti kosti a svalů.
Charles byl jiny. Řekl ji, že buď kouzlo jeho matky, nebo byti
vlkodlakem od narozeni dělalo jeho proměnu rychlejši: take ji
to dělalo teměř krasnou. Poprve, když viděla jeho proměnu,
byla v užasu.
Tentokrat to tak nebylo. Bylo to tak pomale a hrozne jako
jeji. Zapomněl na obvazy, a ty neměly spravny tvar na
proměnu s nim. Věděla, že obvazy budou nakonec roztrhany,
ale take věděla, že to bude bolet.
Takže sklouzla podel stěny, aby se vyvarovala dotyku na něj,
pak běžic do kuchyně. Otevirala zasuvky, zoufale hledajic
dokud nenašla tu, ktera obsahovala jeho ostre a špičate věci,
včetně nůžek. Rozhodujic se, že bylo meně pravděpodobne,
že ho bodne nůžkami než nožem, chytila je a běžela zpatky.
Střihala, jak se měnil, ignorujic jeho dunive vrčeni, když
nutila ostři pod těsne hadřiky. Dalši tlak bolel, ale bylo to
lepši, než čekat, až tlak na latku ji nakonec roztrha na kusy.
Rychlost jeho přeměny se zpomalovala vic a vic, když to
pokračovalo, dokud se nebala, že uvizne na půl cesty mezi:
měla nočni můry o tom, že uvizla v ani jedne formě, ani
druhe. Konečně ležel stočeny na svem břiše na jejich nohou,
plně lidsky.
Myslela, že skončil, ale pak se kolem jeho naheho těla
zformovalo oblečeni, tekouci po jeho kůži, jako kůže tekla
přes jeho maso, když se měnil. Nic modniho, jen džiny a
obyčejne bile tričko, ale nikdy nepoznala vlkodlaka, ktery by
to uměl udělat. To bylo skutečně kouzlo.
Nevěděla, kolik skutečne magie mohl dělat. Nevěděla o něm
vic, než že ji rozbuči srdce rychleji a vystrčil ji z jejiho
obvykleho stavu polovični paniky.
Třasla se, pak si uvědomila, že v domě bylo chladno. Musel
vypnout topeni, když odchazel do Chicaga. Rozhledla se
kolem sebe a našla maly prošivany přehoz složeny přes
opěradlo houpaciho křesla a popadla ho. Davajic pozor, aby
se přiliš tvrdě nedotkla jeho přecitlivěle kůže, rozložila nad
nim lehce přikryvku.
Ležel s jednou tvaři na podlaze, třesouci se a bez dechu.
"Charlesi?" Jeji impuls byl dotknout se ho, ale po změně,
bylo to posledni, co chtěla, dotyk. Jeho kůže byla citit nově a
syrově.
Deka sklouzla z jeho ramene, a když ji zvedala, aby ho opět
přikryla, uviděla rychle rostouci tmavou skvrnu na zadni
straně jeho trička. Pokud by jeho zraněni bylo z obvyklych,
změna by je vice spravila. Střibrem způsobene rany se
uzdravovaly o hodně pomaleji.
"Maš tu lekarničku?" zeptala se. Lekarnička jeji smečky byla
připravena na zvladnuti ran způsobenych napůl-važnymi boji,
ktere vypukly, kdykoliv se sešla cela smečka. Nemožne k
uvěřeni, že by Charles nebyl tak dobře připraveny jako jeji…
jako Chicagska smečka.
"Koupelna." Jeho hlas byl štěrkově hruby bolesti.
Koupelna byla za prvnimi dveřmi, ktere otevřela, velky pokoj
s drap-nohatou vanou, velkym sprchovym koutem a
umyvadlem s podstavcem z bileho porcelanu.
V jednom rohu mistnosti byla komora. Na spodni polici našla
průmyslově-velkou lekarničku a vzala ji s jejim navratem do
obyvaciho pokoje.
Charlesova obvykle teple hněda kůže byla šeda, jeho zuby
byly zaťate proti bolesti, a jeho černe oči horečně-jasne,
zařici s nadechem zlata, ktere odpovidalo cvočku, ktery nosil
v uchu. Seděl vzpřimeně, přikryvky shromažděne na zemi
kolem něj.
"To bylo hloupe. Přeměna střibrnym zraněnim nepomaha,"
pokarala ho, jeji nahly hněv pramenici z bolesti, kterou si
sam způsobil. "Všechno, co jsi udělal, bylo vyčerpani tve
energie, kterou tve tělo potřebovalo k lečeni. Nech mě tě
ovazat a najdu nějake jidlo." Byla take hladova.
Usmal se na ni- jenom malym usměvem. Pak zavřel oči.
"Dobře." Jeho hlas byl ochraptěly.
Musela sundat většinu oblečeni, ktere si obleknul. "Odkud
pochazi tvoje oblečeni?"
Předpokladala by, že to měl na sobě, když se měnil z člověka
na vlka, kdyby nepomahala odstrojit ho, takže ho mohl
Chicagsky doktor vyšetřit. Neměl na sobě nic jineho kromě
obvazů, když se přeměnil na vlka.
Zavrtěl hlavou. "Kdekoliv. Nevim."
Jeany byly Levi´s, odřene na kolenou a tričko mělo štitek
Hanes. Přemyšlela, jestli byl někdo, kdo někde najednou
pobihal ve spodnim pradle.
"Sladke," řekla, když mu opatrně sundavala tričko, aby se
mohla podivat na zraněni na jeho hrudi. "Ale bylo by to
jednodušši, kdyby ses neoblekl."
"Promiň," zabručel. "Zvyk."
Kulka prořizla jeho hruď hned vedle zprava hrudni kosti.
Otvor na zadech byl horši, větši než druhy vepředu. Kdyby
byl člověk, byl by stale v nouzove mistnosti, ale vlkodlaci byli
odolnějši.
"Pokud daš dopředu podložku z alu folie," řekl ji, "můžu to
pro tebe podržet. Bude muset držet na zadni straně. Pak
zabal celou tu věc potravinařskou folii."
"Potravinařskou folii.?"
"Barevnou věci, ktera vypada trochu jako esovity obvaz.
Bude to držet samo, takže ji nebudeš muset upevňovat.
Pravděpodobně budeš muset použit dvě podložky k dosahnuti
dostatečneho rozsahu."
Rozstřihla jeho tričko nůžkami, ktere našla v kuchyni. Pak
roztrhla alu podložky a dala jednu na mala otevřena usta na
jeho hrudi a snažila se nemyslet na diru, ktera běžela uvnitř
něj odpředu dozadu. Přitiskl podložku tvrději, než se
odvažila ona.
Třidila lekarničku, hledajic potravinařskou folii a našla plny
tucet roli vespod. Většina z nich byla hnědych nebo černych,
ale bylo tam i několik dalšich. Protože na něj byla naštvana,
že si způsobil vice bolesti, když mohl prostě zůstat ve vlči
formě po několik dni, popadla par fluorescenčně růžovych
roli.
Smal se, když je vytahla ven, ale muselo to bolet- jeho usta
se stahla, a chvili dychal mělce. "Můj bratr je tam dal," řekl,
když to nehorši přešlo.
"Jemu jsi udělal take něco, čim jsi ho trapil?" zeptal se.
Usmal se. "Tvrdil, že to bylo všechno, co měl v kancelaři,
když jsem zasoboval lekarničku."
Byla připravena mu položit několik otazek o jeho bratrovi,
ale touha ho draždit odumřela, když se podivala na jeho
zada. V několika malo minutach, ktere stravila organizovanim
jejiho obvazoveho usili, krev se shromažďovala v oblasti
mezi jeho kůži a hořejškem džinů.
Měla ho nechat svleknout si košili samotneho, dokud neměla
všechno připravene.
"Tarditas et proscrastinatio odiosa est,*" řekla si a rozřizla
baliček alu podložek.
"Mluviš latinsky?" zeptal se.
"Ne, jen ji hodně cituju. To měl byt Cicero, ale tvůj otec mi
řekl, že ma vyslovnost uplně vybočuje. Chceš překlad?" Řez
prvni kulky, te, kterou chytil, aby ji ochranil, vypalil
nafouklou rudou linii nad važnějšim zraněnim. Bude to na
chvili bolet, ale tohle nebylo důležite.
"Nemluvim latinsky," řekl. "Ale znam trochu francouzštinu a
španělštinu. Otaleni kecy?"
"To je to, co to ma znamenat." Pravděpodobně dělala věci
horši; měl by s tim jit za doktorem.
"To je v pořadku," řekl, odpovidajic na napěti v jejim hlase.
"Prostě to pořadně ucpi."
Ponuře, udělala to. Sebrala do pasu dlouhe, potem zvlhle
vlasy a přehodila mu je přes rameno.
Nebyly tam žadne alu podložky, dostatečně velke pro ranu na
zadech, tak je vzala dvě a držela je na mistě rozumnym
tlakem kolenou, zatimco se natahla kolem něj s roli
potravinařske folie. Vzal jeji konec, aniž by se ji zeptal a
držel ho na svych žebrech. Poprve to použila to jako kotvu ve
větru kolem něj.
Ubližovala mu. Malem přestal dychat s vyjimkou malych,
mělkych vzdychů. Davani prvni pomoci vlkodlakům bylo plne
nebezpeči. Bolest mohla způsobit, že vlk ztratil kontrolu,
jako to udělal dnes rano. Ale Charles se pravě držel velmi
klidně, když utahla bandaž dost pevně na udrženi podložek,
kde je potřebovali.
Použila obě role folie a snažila se nevnimat, jak dobře sytě
růžova vypadala proti jeho tmave pleti. Když byl člověk na
pokraji ztraty vědomi od bolesti, zdalo se špatne, všimnout
si, jak krasny byl. Jeho hladka tmava kůže se napinala přes
napjate svaly a kosti… možna kdyby nebyl pod potem a krvi
citit tak dobře, mohla by si udržet odstup.
Jeji. Byl jeji, zašeptala ta čast ji, ktera se nestarala o lidske
problemy. Bez ohledu na obavy, ktere měla Anna o rychlych
změnach v jejim životě, jeji vlči polovina byla velmi šťastna s
udalostmi poslednich par dnů.
Vzala utěrku z kuchyně, namačejic ji dole a čistic krev z
jeho kůže, zatimco se zotavoval z jeji nemotorne snahy o
prvni pomoc.
"Krev je taky na tvoji nohavici," řekla mu. "Musiš sundat
džiny. Můžeš je prostě odčarovat, jako na tebe přišly?"
Zavrtěl hlavou. "Teď ne. Ani na předvaděni."
Zvažila obtiže při sundavani džinů a vzala do ruky nůžky,
ktere použila na tričko. Byly hezke a ostre- a řezaly skrz
tvrdou džinovinu stejně snadno, jako řezaly přes tričko,
nechavajic ho v paru tmavě zelenych boxerek.
"Doufam, že maš na podlaze dobry povrch," zamumlala k
pomoci distancovat se od zraněni. "Byla by škoda ji zničit."
Jeho krev se rozšiřila po celem efektivnim vzoru na podlaze.
Naštěsti, perske koberce byly přiliš daleko, aby byly v
nebezpeči.
Druha střela prošla přimo přes lytko. Vypadalo to hůř, než
včera, otekle a bolestive.
"Krev ji nepoškodi," odpověděl, jako by celou dobu nekrvacel
na podlahu. "Ma to čtyři vrstvy polyurentanu aplikovane
pravě loni. Bude to v pohodě."
V lekarničce už růžova nebyla, takže na jeho nohu vybrala
dalši nejvice nevhodnou barva, světle zelenou. Stejně jako
růžova, brilantni odstin mu padl. Použila celou roli a dalši par
alu podložek na udrženi obvazu od přilnuti- a on
spolupracoval, nechavajic deku, jeho oblečeni a podlahu
pokryte krvi. Ani jejim šatům se nevedlo o moc lip.
"Chceš, abych tě dostala do postele, než se začnu starat o
ten nepořadek, nebo spiš chceš par minut, aby ses sebral?"
"Počkam," řekl. Jeho černe oči se změnily na vlči žlutou,
zatimco pracovala.
I přes zachvat vzteku, ktery hodil dnes rano a vystrašil jim
Chicagske vlky, jeho ovladani bylo velmi, velmi dobre, aby mu
umožnilo byt pro ni v klidu- ale nebyl důvod na něj tlačit.
"Kde maš pradelnu?" zeptala se, popadajic ze sve krabice
oblečeni na převlečeni.
"Dole."
Dole ji zabralo chvili najit. Konečně otevřela dveře v kratke
stěně mezi kuchyni a jidelnou, o kterych předpokladala, že
byly skřiň a našla schodiště.
Pradelnu našla v jednom rohu napůl-dokončeneho suterenuzbytek
suterenu byla posilovna vybavena s působivou
důkladnosti.
Hodila cary jeho obvazů a oblečeni do odpadkoveho koše
vedle pračky.
Měl v pradelně dřez, a ona ho naplnila chladnou vodou a všim
zachraněnym. Nechala to par minut namočit, zatimco se
převlekala do čistych šatů, skladajic jeji zkrvavene tričko a
džiny taky do dřezu. Našla pětigalonovy kbelik naplněny
čistymi hadry vedle fenu, a popadla par k čištěni podlahy.
Nezareagoval, když vešla; jeho oči byly zavřene a jeho tvař
ovladnuta. Měl by vypadat hloupě, sedici v krvavem spodnim
pradle s pruhy růžovych a zelenych obvazů kolem něj, ale
vypadal prostě jako Charles.
Krev se z podlahy vyčistila tak snadno, jak sliboval. Věnovala
ji posledni přeleštěni a šla zpatky dolů s jejimi krvavymi
hadry, ale Charles chytil jeji kotnik jednou velkou rukou a
ona zmrzla, přemyšlejic, jestli ztratil kontrolu jako
naposledy.
"Děkuji," řekl, znic dost civilizovaně.
"Řekla bych, že kdykoliv, ale kdybys mě přiměl obvazovat tě
moc často, zabila bych tě," řekla mu.
Usmal se, oči stale zavřene. "Vynasnažim se nekrvacet
častěji, než je nezbytně nutne," slibil, pouštic ji k jejim
ukolům.
Jakmile pračka dole viřila, zaměstnala se odnašenim burritos
z jeho mrazaku. Jestliže ona byla hladova, on musel byt
vyhladověly.
Nenašla kavu, ale byla tam konstantni horka čokolada a různe
čaje.
Rozhodujic se, že potřeboval cukr, vařila vodu pro kakao.
Když všechno bylo udělano, vzala taliř a hrneček kakaa do
obyvaciho pokoje a postavila je na zem před něj. Neotevřel
oči nebo se nepohnul, takže ho nechala samotneho.
Podivala se po domě, dokud nenašla jeho ložnici. Nebylo to
těžke. Přes všechen luxus jeho vybaveni a ozdob, nebyl to
velky dům. Byl tam jen jeden pokoj s posteli.
To ji dalo nepřijemnou malou pauzu.
Odtahla přikryvky. Alespoň nemusela ještě par dni řešit sex.
Zrovna teď nebyl ve formě pro gymnastiku. Byti vlkodlakem
ji naučilo- mimo jineho- ignorovat minulost, žit v přitomnosti
a nemyslet přiliš na budoucnost.
Take to fungovalo tak dlouho, jak současnost byla
snesitelnějši.
Byla unavena, unavena a uplně mimo misu. Udělala to, co se
naučila v poslednich několika letech a čerpala silu z jejiho
vlka. Ne dost, aby to jiny vlk mohl citit, a věděla, že kdyby
se podivala do zrcadla, byly by to jeji vlastni hněde oči
divajici se na ni. Ale pod kůži citila to Ostatni. Použivala vlka
k dostani se přes věci, ktere by lidska polovina ji nepřežila.
Pro tuto chvili, dalo ji to vic sily a izolovanosti od jejich
starosti.
Uhladila rukou lesně zelene listy- zdalo se, že se Charlesovi
libi zelena- a vratila se do obyvaciho pokoje.
Stale seděl, jeho oči byly otevřene, a kakao a burritos, ktere
mu nechala, byly pryč- všechno dobra znameni. Ale jeho
pohled byl rozostřeny, a jeho tvař byla stale světlejši, než
by měla, s hlubokou linii napěti v ni.
"Pojďme tě dostat do postele," řekla mu z bezpeči chodby.
Nejlepši nepolekat zraněneho vlkodlaka, ani v lidske formě,
ktery měl problemy sam sedět.
Přikyvl a přijal jeji pomoc. I v lidske podobě byl velky, stopu
nebo vic větši než jejich pět stop dva. Byl take těžky.
Mohla by ho zvednout a odnest, kdyby potřeboval, ale bylo
by to nevhodne a ona by mu ubližila. Misto toho, dala mu sve
rameno do podpaži a podpirala ho na cestě do jeho ložnice.
Tak blizko, bylo nemožne nereagovat ne vůni jeho kůže. Byl
citit jako muž a druh. Podporovana touto vůni, nechala samu
sebe sklouznout do jistoty sveho vlka ohledně něj, vitajic
zviřeci spokojenost.
Nevydal zvuk celou cestu do postele, ale citila rozsah jeho
bolesti v napěti jeho svalů. Byl citit horce a horečnatě a to ji
vystrašilo. Nikdy předtim neviděla horečnateho vlkodlaka.
Sedl si na matraci se syčenim. Krev nechana na pasku
boxerek pošpini listy, ale necitila se dobře na to poukazovat.
Vypadal připraveny ke kolapsu- byl v mnohem lepšim stavu,
než se rozhodl proměnit v člověka.
Tak stary, jak byl, měl by byt chytřejši.
"Proč jsi prostě nezůstal vlkem?" pokarala ho.
Chladne oči se setkaly s jejimi s vice vlkem než mužem v
jejich žlutych hloubkach. "Chtěla jsi odejit. Vlk neměl žadny
způsob, jak ti to vymluvit."
Prošel si tim, protože se bal, že ho opoušti? Romanticke… a
hloupe.
Protočila v zoufalstvi oči. "A kam bych asi šla? A co by ti na
tom zaleželo, kdybys vykrvacel?"
Zaměrně, sklopil oči.
Že tento vlk, tento muž, tak dominantni, že i lide odletovali
pryč, když prochazel, ji dal takovou vyhodu, ji vyrazilo dech.
"Můj otec by tě vzal všude, kam bys chtěla," řekl tiše. "Byl
jsem si jisty, že tě přemluvim, abys zůstala, ale podcenil
jsem, jak těžce zraněny jsem byl."
"Hloupe," řekla ostře.
Podival se na ni, a cokoliv v jeji tvaři uviděl, rozesmalo ho to,
i když jeho hlas byl važny, když odpovidal jejimu ataku. "Ano.
Vyřadila jsi můj usudek."
Začal si lehat zady do postele a ona ho rychle objala, těsně
nad obvazem, a pomohla mu snadněji na postel.
"Chtěl bys spiš ležet na boku?"
Zavrtěl hlavou a kousl se do rtu. Věděla z vlastni zkušenosti,
jak moc může bolet ležet na zadech, když jste zraněni.
"Je tu někdo, koho pro tebe můžu zavolat?" zeptala se.
"Doktor? Tvůj otec?"
"Ne. Budu v pořadku, až se trochu vyspim."
Vrhla na něj skepticky pohled, ktery neviděl. "Je tu doktor?
Nebo alespoň zdravotnicka osoba, ktera o tom vi vic než ja,
někde? Jako třeba desetilety skaut?"
Blyskl rychly usměv, a to rozehřalo jeho strohou krasu,
dokud ji nebolelo srdce. "Můj bratr je doktor, ale
pravděpodobně je stale ve statě Washington." Zavahal.
"Ačkoliv možna ne. Pravděpodobně bude zpět na pohřeb."
"Pohřeb?" Pohřeb Branova přitele, vzpomněla si- důvod, proč
Bran nebyl schopen zůstat v Chicagu dele.
"Zitra," odpověděl, i když to tak nemyslela. Vzhledem k
tomu, že si nebyla jista, že se chtěla dozvědět vic o tom, kdo
byl mrtvy a proč, znovu se nezeptala. Spadl do ticha, a ona si
myslela, že spal, dokud znovu nepromluvil. "Anno, nevěř moc
snadno."
"Co?" Položila mu ruku na čelo, ale nebylo citit teplejši.
"Pokud se rozhodneš přijmout nabidku meho taty k odchodu,
nezapomeň, že jen malokdy děla věci pro jednoduche motivy.
Nebyl by tak stary, jak je, nedržel by tolik, jako drži, kdyby
byl jednoduchy muž. Chce tě pro vlastni potřebu." Otevřel
sve zlate oči a držel jeji pohled ve svem. "Je dobry muž. Ale
ma pevny uchop reality, a jeho realita mu řika, že Omega
může znamenat, že nikdy nezabije dalšiho přitele."
"Jako toho, jehož pohřeb je zitra?" řekla. Ano, to byl ten
podtext, ktery vnimala.
Jednou přikyvl, divoce. "Nemohla jsi s timhle pomoct, nikdo
nemohl. Ale možna přiště…"
"Tvůj otec by mi doopravdy nedovolil odejit?" Byla vězeň?
Zachytil jeji uzkost. "Nemyslel jsem to takhle. Nelže. Řekl
ti, že dohledne, abys mohla odejit, pokud to budeš chtit- a
dohledne. Bude se snažit přimět tě souhlasit jit tam, kde tě
nejvic potřebuje, ale nebude tě tu držet proti tve vůli."
Anna se na něj podivala a vlk uvnitř ni se uvolnil. "Ani ty bys
mě tu nedržel, kdybych nechtěla."
Jeho ruce se pohnuly s dechberouci rychlosti, svirajic ji
zapěsti dřiv, než mohla zareagovat. Jeho oči zesvětlaly z
leštěneho zlata na jasny vlči jantar, když chraptivě řekl,
"Nespolehej na to, Anno. Nespolehej na to."
Měla by se bat. Byl větši a silnějši než ona, a rychlost jeho
pohybu byla vypočitana k jejimu vyděšeni- i když si nebyla
jista, proč by to chtěl, ledaže by se chtěl ujistit, že rozumi.
Ale se stoupajicim vlkem, nemohla se ho bat- byl jeji a
neubliži ji o nic vic, než by ona ochotně ubližila jemu.
Naklonila se dopředu a položila si čelo na jeho. "Ja tě znam,"
řekla mu. "Neoklameš mě." Přesvědčeni se v ni usadilo. Možna
ho znala jen kratce- hodně kratce- ale v některych ohledech
ho znala lepe než on sam.
Překvapeny, zasmal se- klidne huff, o kterem doufala, že
moc nebolelo. "Jak se Leovi podařilo tě oklamat k chovani
jako submisivniho vlka?"
Všim tim bitim, nechtěnymi spojenimi s muži, ktere nechtělapodivala
se dolů na jizvy na zapěsti, ktere Charles držel.
Použila střibrny nůž, a pokud by nebyla netrpěliva, kdyby
počkala, dokud by nebyla sama doma, byla by mrtva.
Leo se ji snažil zlomit, protože nebyla submisivni, byla něco
uplně jineho. Nechtěl, aby to věděla. Byla mimo strukturu
smečky, řekl ji Charles. Ani dominantni ani submisivni.
Omega. Cokoliv to znamena.
Charlesova ruka rychle přecestovala z jejich zapěsti k
hranam obličeje. Odtahoval ji od sebe, dokud nemohl vidět
jeji tvař. "Anno? Anno, je mi to lito. Nechtěl jsem-"
"Nebylo to tebou," řekla mu. "Jsem v pořadku." Soustředila
se a všimla si, že vypadal vic unaveně, než byl předtim. "Musiš
spat."
Zkoumavě se na ni podival, pak přikyvl a pustil ji. "V jidelně
je televize. Nebo můžeš hrat na internetu na mem počitači
ve studovně. Jsou tam-"
"Jsem taky unavena." Mohla byt vychovavana k chozeni
kolem s ocasem mezi nohama, ale nebyla hloupa. Spanek byl
přesně to, co jeji vysilena mysl potřebovala k pokusu
vyrovnat se s nahlymi změnami v jejim životě. Vyměna
Chicaga za divočinu Montany bylo to nejmenši: Omega a
oceněni, ne submisivni a bezcenna; družka a cokoliv to
znamena. Lepe než ji bylo, to bylo zatraceně jiste, ale bylo
to stale trochu traumatizujici.
"Nevadilo by ti, kdybych spala tady?" Držela ton nesměly,
nechtic se plest, kde nebyla chtěna. Tohle bylo jeho uzemiale
jeji vlk byl neochotny nechat ho samotneho a zraněneho.
Bylo to citit nepřijemně, tahle potřeba. Nepřijemně a
nebezpečně, jako by se to, co byl, mohlo natahnout a celou ji
spolknout- nebo změnit k nepoznani. Ale byla přiliš unavena,
aby bojovala nebo i zjišťovala, jestli s tim bojovat chce.
"Prosim," řekl, a to bylo dost.
MĚLA pravdu, věděl. Potřeboval spat.
Pote, co se vratila z koupelny ve vybledle flanelove košili a
vybledlych kalhotech od pyžama, schoulila se vedle něj a
hned odpadla. Byl take vyčerpany, ale shledal, že nebyl
ochotny vzdat se času, ktery mohl stravit s ni v jeho naruči,
s jeho nečekanym darem.
Nevěděl, co si o něm myslela. Než byl postřelen, planoval si
vzit vic času na dvořeni se ji. Takhle by se o něm vic ujistila,
než by ji odvlekl z jejiho uzemi.
Vyraz na jeji tvaři, když vešla do jeho domu… vydala zvuk a
on uvolnil ruce. Udělal si s přeměnou o něco vice škody, a i se
v lidske podobě pomaleji hojil- ale kdyby ji ztratil, byla by to
rana, o ktere tušil, že by se nikdy nezahojila.
Byla tvrda, že přežila Leovo zachazeni a stale vyšla nakonec
cela.
Bez ohledu na to, co řekla o svych možnostech, věděl, že
kdyby ji nerozptylil, utekla by od něj. Unava, kterou teď
citil, a bolest přeměny za to staly. Čekal dlouho, aby ji našel,
a nenechal ani šanci, že by ji ztratil.
Bylo to citit divně, mit v teto posteli ženu- zaroveň to
vypadalo, jako by tam vždycky byla. Jeho. Měla ruku
položenou přes zraněni v jeho hrudi, ale ignoroval tu bolest
pro dravějši, vice radostnou.
Jeho.
Marrokův hlas vplul do jeho hlavy a zas ven, jako teply proud.
Pohřeb bude v devět rano. Pokud nemůžeš, dej mi vědět.
Samuel tam bude; později se bude chtit podivat na tva
zraněni.
Bran nebyl skutečny telepat, mohl posilat, ale ne přijimat.
Samuel jednou Charlesovi řekl, že Bran vždy nebyl schopen
udělat i tolik, ale někdy po stani se poprve Alfou, vyvinul si
pro to talent.
A je tu něco, co od tebe potřebuju…
Hlas jeho otce se vytratil, a Charles věděl, že nezamyšlel tu
čast slyšet. Nebo alespoň jeho otec neměl v umyslu, aby to
slyšel.
Nikdy nezpochybňoval viru sveho otce v Boha nebo viru
sveho dědečka v duchy, protože znal oboji. Bůh s nim mluvil
zřidka, ačkoliv někdy varoval nebo zapůjčoval pohodli nebo
silu. Ale duchove byli naročnějši, i když často meně
dobročinni, a Charles se naučil rozpoznat, když jim jeden z
nich škubal.
"Promiň," zašeptal k Anně, když se natahl pro telefon, což
naštěsti nebyl moc velky usek z jeho strany postele. Ale ani
se nepohnula.
Vytočil mobil sveho otce.
"Nemůžeš na pohřeb? Je ti hůř?" Ještě před identifikaci
volajiciho, jeho otec vždy věděl, kdo volal. S Charlesem,
davno přestal ztracet čas pozdravy a skočil přimo do
rozhovoru.
"Jsem v pořadku, tati," řekl Charles. Anniny svaly se proti
němu trochu napjaly, když se probouzela. "Ale ty mi maš co
řict."
Chvili bylo ticho. "Kdybych věděl, že tva matka byla šamanova
dcera, nikdy bych si ji nevzal za družku." Řikal to od te doby,
kdy jeho syn začal ukazovat znamky matčina talentu. Charles
se usmal: jeho otec byl chytřejši, než aby věřil, že by i on
mohl lhat jinemu vlkodlakovi- nebo alespoň ne jeho synům.
Ani po telefonu.
"Fajn," řekl Bran, když Charles pokračoval v čekani.
Frustrace udělala jeho hlas ostry.
"Došlo k zabiti v Cabinetske divočině. Losi lovec byl
roztrhany na kusy par dni zpět, v posledni den sezony. Jeden
z našich kontaktů s rangery mi to řekl. Zitra to bude v
novinach. Oficialně se z toho vini grizzly."
"Toulavy vlk?" zeptal se Charles.
"Možna. Nebo možna někdo snažici se ujistit, že vim, že
vyvedeni vlků na veřejnost je špatny napad." Anna se po jeho
boku stala velmi klidnou. Byla vzhůru a poslouchajici.
Bran pokračoval, "Cabinetska divočina je přimo na našem
dvorku, kde jistě dostanu zpravu. Neměli jsme v Montaně
tulaka pře patnact nebo dvacet let." Většina jich byla dost
chytra, aby zůstali daleko od Marrokova osobniho teritoria.
"Rangeři take měli zpravu měsic nebo tak předtim, o nějakem
monstru, ktere napadlo maturitniho studenta- několik
kilometrů od mista, kde našli mrtveho lovce.
Student řekl, ta věc prostě vyšla z lesů. Vrčelo to na něj a
cenilo tesaky a drapy- všichni předpokladali, že to byla puma,
i když byl student žhavy, že si mysleli, že by pumu nepoznal.
Tvrdil, že to bylo monstrum, dokud ho nepřiměli změnit jeho
přiběh."
"Proč je ještě naživu, aby mohl vypravět?" zeptal se Charles,
a ucitil, jak Anna ještě vic ztuhla. Špatně pochopila jeho
otazku. Tak pokračoval, vic kvůli ni než jejimu otci. "Pokud to
byl tulak, neměl ho nechat odejit potom, co ho tak viděl,"
ozřejmil.
Nezabil svědka po dlouhou dobu. Většinou se mohli
spolehnout na všeobecnou nedůvěru v nadpřirozeno a, v
každem připadě na pacifickem severozapadě, přiběhy Velke
Nohy. Jedna z oregonskych smeček si udělala hobby z
vytvařeni pozorovani Velke Nohy, od přičteni ji poškozeni
auta jednim z jejich novych vlků.
"Student řekl, že nějaky šileny stařik s nožem vyskočil z
ničeho a řekl mu, aby utikal," řekl Bran. "Tak to udělal."
Charles to minutu vstřebaval. "Blaznivy stařik, ktery se tam
namanul, pravě když se vlkodlak rozhodl zabit toho kluka?
Stařik by vlkodlaka ani nezpomalil."
"Nikdy jsem netvrdil, že ten přiběh dava smysl." Hlas jeho
otce byl suchy. "A nejsme si jisti, že to monstrum byl
vlkodlak. Nevěnoval jsem tomu vůbec pozornost, dokud ve
stejne oblasti nebyl zabit lovec jen o měsic později."
"A co ten? Jsi si jisty, že ten lovec byl vlkodlači oběť?"
"Můj informator byla Heather Morrellova. Zna grizzly zabite
vlkodlaky."
Heather byla člověk, ale byla vychovana v Aspen Creeku.
"Dobře," souhlasil Charles. "Chceš, abych to zkontroloval?
Bude to několik dni, než se k tomu dostanu." A nechtěl odejit
od Anny. "Můžeš poslat někoho jineho?" Musel tu byt někdo
dost dominantni, aby kontroloval tulaka.
"Nechci nikoho poslat zabijet."
"Jen mě." Charles taky použil suchy ton.
"Jen tebe," souhlasil Bran uhlazeně. "Ale nepošlu tě
zraněneho. Samuel je tady na pohřeb. Může to jit
zkontrolovat."
"Nemůžeš poslat Samuela." Jeho odpověď byla okamžita.
Negativismus přiliš silny, než aby byl prostě instinktivni.
Někdy mu duchove jeho matky dali malou pomoc v planovani
do budoucna.
Tentokrat to byl jeho otec, kdo čekal. Tak se snažil přijit na
to, proč to byl tak špatny napad- a nelibila se mu odpověď,
na kterou přišel.
"Od te doby, co se vratil z Texasu je se Samuelem něco
špatně," řekl Charles nakonec.
"Je sebevražedny." Bran to vložil do slov. "Hodil jsem ho na
Mercy, jestli by to z něj mohla vytřast. To je důvod, proč
jsem tě poslal do Chicaga namisto Washingtonu."
Chudak Mercy, chudak Samuel. Charles přejel prstem přes
Annino rameno. Diky Bohu, diky všem duchům, že jeho otec
se mu nikdy nepokoušel dohazovat. Podival se dolů na Annu, a
pomyslel si, diky bohu, že otec poslal jeho, a ne Samuela, do
Chicaga.
Duchove zareagovaly na jeho impulzivni modlitbu rušenim o
něco dale.
"Samuel je odolny," řekl, prochazejic přes varovne obrazky,
ktere se na něj tlačily. "Ale je lečitel- a nemyslim si, že to
by situace vyžadovala. Půjdu. Bude to muset par dni počkat,
ale půjdu." Neklid, ktery ho držel, když ho otec kontaktoval,
se usadil. Jeho rozhodnuti bylo citit spravně.
Jeho otec si to nemyslel. "Dostal jsi včera tři střibrne
kulky- nebo jsem na něco zapomněl? A ztratil kontrolu dnes
rano."
"Dvě kulky a škrabnuti," opravil Charles. "Tak budu na stopě
trochu kulhat. Moje kontrola je teď dobra."
"Nechaš Samuela se na tebe podivat, pak si promluvime."
Jeho otec nahle zavěsil, ale jeho hlas pokračoval v
Charlesově hlavě, Nechci ztratit obě me děti.
"Bran, Marrok, se chysta přivest vlkodlaky na veřejnost?"
Jeji hlas byl tichy, jako by si něco takoveho nikdy neuměla
představit.
"Mysli si, že už to přiliš mnoho špatnych lidi vi," řekl ji. "Věda
a počitače nam dělaji stale těžši a těžši se schovavat. Tata
doufa, že to bude moct lepe ovladat, pokud spusti tok
informaci spiš než čekat, než naši nepřatele nebo nějaci
nevinni idioti rozhodnou za nas."
Uvolnila se, přemyšlejic o tom. "To uděla život zajimavy."
Zasmal se, vtahnouc ji proti sobě, a upadl, blaženě, konečně
do spanku.
2024 ©