Nádherné bytosti : kapitola 34

Stříbrná nit

Podívaljsem se na mobil. Byl rozbitej. Hodiny ukazovaly pořád 23:59.

A já jsem přitom věděl, že už musí bejt po půlnoci, protože začal ohňostroj, přestože pořád pršelo. Bitva o Medový vrch pro letošek skončila.

Ležel jsem v blátě a nechával se omejvat deštěm. Díval jsem se, jak se rachejtle snažej na nebi rozprsknout na hvězdičky, ale všechno bylo zamlžený. Jako bych se nedokázal soustředit. Nejspíš jsem se praštil do hlavy, jak jsem upad. Bolelo mě celý tělo – hlavně břicho, bok, vlastně celá levá strana. Až přijdu domů takhle pomlácenej, Amma mě dorazí.

Pamatoval jsem si jen to, že jsem se chytil za kotník toho kamennýho anděla, a v příští vteřině jsem se zřítil na zem. Nejspíš se ten kus sochy ulomil, jak jsem se snažil vylízt na vrcholek krypty, i když jistej jsem si nebyl. Že by mě Link odtamtud odnes až sem, když jsem tak pitomě sám sebe odrovnal? Asi jo, ale v paměti jsem měl totálně vymeteno. Asi proto jsem nechápal, proč se Marian, babička a teta Del s pláčem objímají před kryptou. Ale nic mě nemohlo připravit na to, co uvidím, když jsem se konečně zvednul a dovlek se až tam.

Macona Ravenwooda. Mrtvýho.

Možná nebyl živej ani předtím – myslím doopravdy –, ale teď byl prostě nadobro pryč. To jsem poznal. Lena ležela zoufalá na jeho těle a déšť je oba promáčel na kůži.

A Macon byl poprvý mokrej od deště tak jako ona.

Teprve ráno jsem si poskládal další střípky tý šílený noci. Macon byl naštěstí jedinej, kdo přišel o život. Když jsem byl v bezvědomí, Hunting ho podle všeho dorazil. Lenina babička mi vysvětlila, že Inkubus, kterej se živí snama, má míň síly než ten, co se živí krví. Macon asi věděl, že proti Huntingovi nemá šanci. Ale i tak se pustil do boje.

Vzpomněl jsem si, jak říkal, že by pro Lenu udělal cokoli. Nakonec se ukázalo, že je gentleman, co drží slovo.

Jinak všichni vypadali, že jsou celí, aspoň po tělesný stránce. Když se babička, teta Del a Marian vydaly zpátky na Ravenwood, Bubu se vlek za nima a kňučel jako opuštěný štěně. Teta Del si pořád dělala starosti, kam se poděl Larkin, a nikdo neměl to srdce jí prozradit, že Ridley není jediná černá ovce mezi jejíma ratolestma. Takže jsme o tom prostě pomlčeli.

Paní Lincolnová si nic nepamatovala a Link to měl sakra těžký, když musel matince vysvětlovat, proč leží uprostřed bitevního pole ve spodničkách a v punčocháčích. Vyděsilo ji, když se probrala z bezvědomí uprostřed Ravenwoodovic rodiny, ale když jí Link pomáhal do beateru, chovala se vcelku zdvořile. Můj nejlepší kámoš na mě zíral tak, jako by měl na jazyku tisíc otázek, ale ty musely počkat na hodinu matiky. Aspoň se budeme mít čím zabavit, až se věci vrátěj do normálu. Jestli se to někdy stane. A Sarafine…

Sarafine, Hunting a Larkin byli pryč. To jsem pochopil, když jsem se probral. Nebyli tam – zato Lena jo, a celou cestu na Ravenwood mě podpírala. Toužil jsem se dozvědět podrobnosti o tom, co se v kryptě seběhlo, ale zatím to vypadalo tak, že Macon, Sarafine a všichni ostatní podcenili Leniny schopnosti Přirozený zaklínačky. Nějak se jí podařilo vyrušit o půlnoci měsíc a zabránila tomu, aby se musela Vyžádat. A protože nedošlo k Vyžádání, Sarafine s Huntingem se zase někam vypařili a vzali s sebou i Lar-kina, aspoň prozatím.

Jenže ona o tom nechtěla mluvit. Vlastně to vypadalo, že o tom nebude chtít mluvit vůbec nikdy.

Uložil jsem se na zbytek noci v jejím pokojíčku na podlahu, vedle její postele. Naše ruce ležely propletený na pelesti. Když jsem se vzbudil, byla pryč a já si prohlížel její království. Stěny jejího pokojíčku, který byly předtím tak posetý nápisama, že na nich nezůstal ani kousek volnýho místa, teď zely prázdnotou. Až na jednu. Stěna naproti oknům byla od podlahy až ke stropu popsaná. Jenže tenhle rukopis se vůbec nepodobal Leninýmu písmu. Holčičí tvary písmen byly pryč. Dotknul jsem se stěny, jako bych dokázal ty slova cítit. Věděl jsem, že byla vzhůru celej zbytek noci a psala.

macon ethan

ležím s hlavou na jeho hrudi a pláču, protože žije

protože je mrtvý

vyschlý oceán, poušť citů

štěstísmutek temnotasvětlo bolestradost mě zalévají nademnou, podemnou

a pak mi dojde, že ten zvuk jsem já zlom

v jednu chvíli cítím všechno, necítím nic

jsem otřešená, jsem zachráněná, ztrácím všechno, všechno dostávám

všechno ostatní

něco ve mně umírá, něco se ve mně rodí, jen já to vím

dívka je pryč

ať už jsem byla co byla, jsem někým jiným, tak to je

tak koční svět, ne třeskem, ale zklamáním

vyžádat se sama vyžádat se sama vyžádat se sama

vděčnost hněv láska zoufalství naděje osud

co zelené je, zezlátne – nic nevydrží věčně zelené

ne

nesnaž

se

zelená

nevydrží

T. S. Eliot. Robert Frost. Bukowski. Až na to, že toho Frosta si předělala, což jí nebylo podobný – ten psal o tom, že nic zlatýho nevydrží.

Ne zelenýho.

Možná jí to teď připadalo prašť jako uhoď.

Dovlek jsem se do kuchyně, kde se babička a teta Del bavily tlumeným tónem o tom, co bude dál. Tyhle přidušený hovory jsem si vybavoval z doby, kdy umřela mamka. Ty řeči jsem nenáviděl. Vzpomínal jsem si, jak hrozně mě bolelo, že život jde dál, že tetičky a babičky spřádají plány, volají příbuzný a vymetají kouty, když člověk by si nejradši taky vlez do rakve. Nebo zasadil citrónovník, osmažil rajčata nebo holejma rukama postavil pomník.

„Kde je Lena?“ zeptal jsem se hlasitě, až sebou teta Del trhla. Babička ale vypadala, že ji nic vyděsit nemůže.

„Není u sebe v pokoji?“ vyhrkla teta a zrudla.

Babička si klidně nalila další šálek čaje. „Já myslím, že ty víš, kde ji hledat, Ethane.“

Taky že jo.

Lena ležela na hrobě, tam, kde včera skončil Macon. Zírala do pošmourný oblohy. Na sobě měla pořád ty stejný zablácený a mokry šaty jako včera. Nevěděl jsem, kam odnesli tělo jejího strejdy, ale chápal jsem, proč se sem vrátila. Aby mohla bejt ještě na chvíli s ním, i když bez něj.

Nepodívala se na mě, i když věděla, že tam jsem. „Vmetla jsem mu do tváře tak hnusný věci, plný nenávisti… a už je nikdy nevezmu zpátky. Už mu nikdy nebudu moct vysvětlit, jak moc jsem ho milovala.“

Natáhnul jsem se do bláta vedle ní a moje rozbolavělý tělo zasténalo. Zadíval jsem se na ni, na její zkroucený černý vlasy, na její umouněný tváře. Po obličeji jí tekly slzy, ani se je nesnažila otřít. Ale já taky ne.

„Umřel kvůli mně.“ Lena zírala bez mrknutí na šedivou oblohu. Toužil jsem ji nějak utěšit, říct něco, co by jí trochu ulevilo. Ale věděl jsem lip než kdo jinej, že takový slova ve skutečnosti neexistujou. A tak jsem mlčel. Místo toho jsem políbil Lenu na konečky prstů. Nechal jsem toho, když moje rty narazily na kov, a podíval se lip. Lena měla na prostředníčku pravý ruky mamčin prstýnek.

Přitisknul jsem si tu ruku k sobě.

„Nerada bych ho ztratila. Řetízek se mi včera přetrhnul.“

Nad náma pluly temný mraky. Bouřka ještě neskončila, to jsem věděl. Sevřel jsem její ruku do svý. „Nikdy jsem tě nemiloval víc než v týhle vteřině. A nikdy tě nebudu milovat míň než v týhle vteřině.“

Zasmušilá obloha byla nekonečná a klidná, slunce schovaný – probíhala přestávka mezi bouří, která skončila, a mezi tou, co měla teprve nastat.

„To je slib?“

Stisknul jsem jí ruku.

Ať to neskončí. Nikdy.

Naše prsty se propletly. Lena se ke mně otočila, a já si poprvý všimnul, že má jedno oko zelený a druhý oříškový. Nebo možná spíš… zlatý.

Bylo už skoro poledne, když jsem se vydal na dlouhou cestu k domovu. Modrá obloha byla plná temně šedejch a zlatejch šmouh. Něco se chystalo, ale ještě pár hodin potrvá, než se to doopravdy semele. Myslím, že Lena byla pořád v šoku. Ale já byl připravenej na další bouří, která z běžnýho gatlinskýho počasí v období hurikánů udělá něco na způsob neškodný jarní přepršky.

Teta Del se nabídla, že mě hodí domů autem, ale já se chtěl projít. Sice mě bolely všechny kosti v těle, ale potřeboval jsem si pročistit hlavu. Strčil jsem si ruce do kapes džínů a nahmatal v nich známou bouli. Medailón. Musíme s Lenou nějak vymyslet, jak ho vrátit zpátky do hrobu toho druhýho Ethana Watea. Třeba pak Ethan Carter Wate konečně najde klidný spočinutí. Aspoň tohle jsme mu oba dlužili.

Sešel jsem po příkrý silnici od Ravenwoodu a ocitnul se zase na rozcestí, který mě tak děsilo, než jsem poznal Lenu. Než jsem zjistil, kam mám nakročeno. Než jsem poznal, co je to opravdovej strach a opravdová láska.

Šel jsem kolem polí po silnici číslo 9 a myslel na naši první společnou jízdu v tom hrozným lijáku. Myslel jsem na to, jak jsem skoro přišel o tátu i o Lenu. A na to, jak jsem otevřel oči, uviděl ji, jak se na mě dívá, a došlo mi, jakou mám kliku. Ještě než jsem zjistil, že jsme ztratili Macona.

Myslel jsem na Macona, na jeho pečlivě srovnanou knihovnu, na jeho košile bez poskvrnky a dokonalý sebeovládání. Myslel jsem na to, jak těžký bude pro Lenu žít bez něj, jak bolestný pro ni bude přát si ještě jednou uslyšet jeho hlas, ale tak jako jsem toužil mít vedle sebe někoho já, když jsem ztratil mamku, budu teď vedle ní. A po tom, co jsem zažil za poslední měsíce, kdy nám mamka posílala vzkazy, jsem nedokázal uvěřit ani tomu, že Macon je nadobro pryč. Možná že na nás pořád odněkud dohlíží. Chápal jsem, že se pro Lenu obětoval.

Správná věc a snadná věc nejsou vždycky totéž. A nikdo to nevěděl lip než Macon.

Zadíval jsem se k obloze. Přes naducaný modrý obláčky se šířily šedivý stříkance. Ta modrá mi připomínala barvu stropu v mý ložnici. Zajímalo by mě, jestli tahle barva opravdu odpuzuje dřevomorku. Anebo že by si dřevomorky myslely, že je to nebe?

Je legrační, co člověk vidí, když se vlastně nekouká.

Vytáhnul jsem z kapsy iPod a zapnul ho. Na playlistu se mi objevila nová písnička.

Dlouho jsem na ni zíral.

A pak jsem na ni kliknul.

Sedmnáct měsíců.

Sedmnáct měsíců, sedmnáct let,

oči Tmy či Světla otevře svět.

Zlatá je ano, zelená ne

– sedmnáct určí, co teď nastane.