Hodný, zlý a nemrtvý - Kim Harrison

20S otevřenými ústy jsem hleděla přes kancelář na Trenta. Seděl tam se ztuhlým, staženým obličejem a s Jonathanem po boku. Ani jeden z nich se netvářil šťastně. Srdce mi bušilo. Trent o čáře ví. Umí je používat. To znamená, že je buďto člověk, nebo čaroděj. Upíři z nich moc čerpat nedokáží a lidé, kteří to dokázali a později se nakazili upírským virem, tu schopnost ztratili. Nevěděla jsem, co mě děsí víc, jestli fakt, že Trent umí používat silové čáry, nebo že ví, že to vím. Bože. Měla jsem na dosah Trentovo největší tajemství, co, k čertu, vlastně je. číst dál

29„Hej! Hej!“ křikla jsem, narovnala se na tvrdé sklápěcí sedačce a zamávala na kolemjdoucího prodavače. Do začátku zápasu zbývalo dobrých čtyřicet minut, a přestože se tribuny začínaly plnit, prodavači nebyli zrovna pozorní. číst dál

28Piscary zvedl ruku k ústům, aby olízl zbytek mé krve, ale ucukl. „Svěcená voda?“ řekl a tváří mu probleskl odpor. Utřel krev lemem županu, dlaň ale zůstala lehce zarudlá. „Potřebovala byste jí mnohem víc, abyste mě třeba jen roztrpčila. A nelichoťte si. Neměl jsem v plánu vás kousnout. Nemám vás rád, ale vy byste si to užila. Místo toho zemřete pomalu a v krutých bolestech.“ číst dál

26V pět ráno byl autobus narvaný k prasknutí. Pasažéry povětšinou byli živí upíři a rádoby upíři, kteří se vraceli domů ke své ubohé existenci. Obloukem se mi vyhýbali. Možná za to mohl pach svěcené vody. Ale mohlo to být i mým příšerným zimním kabátem s falešnou kožešinou na límci, který jsem si vzala, aby mě řidič autobusu nepoznal a zastavil mi. Ale vsadila bych se, že to bylo nejspíše kůly. číst dál

27Piscaryho byt, kde trávil den, vypadal úplně jinak, než jsem si představovala. Vyšla jsem z výtahu a otáčela hlavu ze strany na stranu, jak jsem se snažila spatřit každičký detail. Stropy tu byly vysoké − dobré tři metry − a natřené na bílo nebo zakryté pruhy látek v teplých, základních barvách konejšivě poskládaných do záhybů. Velké obloukové průchody napovídaly, že se dál nacházejí stejně prostorné místnosti. Pokoje svým vlídným pohodlím připomínaly byt playboye s přídechem muzea. Pokusila jsem se najít silovou čáru a nijak mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že jsem na to příliš hluboko pod zemí. číst dál

25Tiché lub-lub-lub-lub motorky mě přimělo zvednout oči od knihy. Poznala jsem motor Kistova motocyklu, proto jsem si přitáhla kolena k bradě, zabalila se do přikrývky a zhasla lampičku u postele. Kousek oblohy, kterou jsem viděla pootevřeným vitrážovým oknem, pomalu přecházel z černé v šedou. Ivy se vrátila. Pokud půjde Kist dovnitř, budu předstírat, že spím, dokud neodejde. Ale motorka sotva zastavila a už mířila pryč ulicí. Očima jsem zalétla ke svítícím zeleným číslicím na hodinách. Čtyři ráno. Je doma brzy. číst dál

24„Ptám se už potřetí, Rachel. Chceš ještě kousek chleba?“ číst dál

22Edden zajel s vozem na malinké, plevelem zarostlé parkoviště kostela. Cestou skoro nic neřekl, ale jeho bílé klouby a zrudlý krk jasně prozrazovaly, co si myslí o mé tirádě, se kterou jsem přišla poté, co přiznal, proč si hraje na mého šoféra. číst dál

23Dieselový motor nepříjemně rachotil, když se autobus rozjel a pustil se nahoru do kopce. Stála jsem na plevelem obrostlém chodníku, čekala, dokud neodjel, teprve pak jsem přešla ulici. Tiché svištění aut tvořilo příjemnou kulisu pro ptáky, hmyz a občasné kvákání kachny. Otočila jsem se, protože jsem na sobě cítila něčí pohled. číst dál

21Moje podpatky cvakaly s větším odhodláním, než jaké jsem cítila, když jsem kráčela po dlouhé dřevěné verandě stáje pro hříbata před Trentem a Quenem. Prázdná stání se otvírala na jih vstříc odpolednímu slunci. V prvním patře se nacházel byt veterináře. Byl prázdný, protože byl podzim. Koně mohou vrhat hříbata kdykoli, ale většina stájí prosazuje chov, kdy všechny klisny vrhnou najednou a mají tak nebezpečné období za sebou ve stejnou chvíli. číst dál

19Stála jsem vedle hromady manuálů a prázdných papírových kelímků na okenním parapetu Trentova strážního domku a netrpělivě podupávala nohou. Jenks mi seděl na náušnici, temně si pro sebe mumlal a sledoval, jak Quen stiskl tlačítko na telefonu. Quena jsem v minulosti viděla jen jednou − možná dvakrát. Poprvé se mu v převleku za zahradníka podařilo chytit Jenkse do skleněné koule. A sílilo ve mně podezření, že Quen byl třetí z jezdců, kteří se mě pokoušeli tu noc, kdy jsem Trentovi ukradla disk, kterým ho nyní vydírám, uštvat a zabít. Moje podezření jen zesílilo, když mi Jenks oznámil, že Quen voní stejně jako Trent s Jonathanem. číst dál

18Brzké odpoledni slunce už téměř opustilo kuchyň, jen tenký proužek se ho táhl podél dřezu a pultu. Seděla jsem u Ivyina starožitného stolu, listovala jejími katalogy a dopíjela kávu, která představovala celou moji snídani. Byla jsem vzhůru už hodinu, usrkávala ze šálku a čekala na Ivy. Uvařila jsem celou konvici, protože jsem doufala, že ji přiměju, aby si se mnou promluvila. Pořád nebyla připravená a vymluvila se na to, že potřebuje zjistit nějaké informace k nejnovějšímu případu. Přála jsem si, aby se mnou mluvila. U Zvratu, stačilo by, kdyby poslouchala. Připadalo mi nemožné, že by přikládala takovou váhu jedinému incidentu. Už v minulosti uklouzla a vypořádaly jsme se s tím. číst dál

17Seděla jsem na laboratorní stoličce a klepala kotníkem o příčel. „Jak dlouho to ještě bude protahovat?“ zeptala jsem se Janine a ukázala hlavou na doktorku Andersovou, která seděla u stolu před tabulí a zkoušela jednu ze studentek. číst dál

16„Nicku!“ vykřikla jsem a klopýtla dozadu. Démon se zazubil. Vypadal jako britský aristokrat, ale já v něm poznala démona, který na sebe vzal Ivyinu podobu a rozerval mi na jaře hrdlo. číst dál

14„Dobrý den.“ Ze záznamníku se ozval Nickův příjemný, uhlazený hlas. „Dovolali jste se nezávislým agentům Morganové, Tamwoodové a Jenksovi z Upírské čarodějné. V tuto chvíli nemohou přijít k telefonu. Zanechte prosím vzkaz a dejte nám vědět, jestli máme volat ve dne nebo po setmění.“ číst dál