24

„Ptám se už potřetí, Rachel. Chceš ještě kousek chleba?“

Vzhlédla jsem od odlesků světla na hladině vína ve sklenici a zjistila jsem, že na mě Nick zvědavě a pobaveně hledí. V ruce držel talíř s chlebem. Podle jeho tázavého výrazu jsem poznala, že už ho drží nějakou chvíli. „Hm, ne. Ne, děkuju,“ řekla jsem a sklopila oči k jídlu, které Nick uvařil. Skoro jsem se ho nedotkla. Omluvně jsem se usmála a nabrala na vidličku další sousto špaget s bílou omáčkou. Byla to jeho večeře a můj oběd a chutnala báječně, vlastně ještě líp, protože jsem musela připravit jen salát. Nic jiného už dneska pravděpodobně jíst nebudu, protože Ivy měla rande s Kistem. Což znamenalo, že budu koukat tak akorát na pořad o vaření v televizi. Pomyslela jsem si, že je zvláštní, že se rozhodla vyjít si s živým upírem, který je horší než opice, když jde o sex a krev, ale rozhodně to nebyla moje věc.

Nick už dojedl. Když odložil chléb stranou, opřel se a pohrával si s nožem na ubrousku. „Vím, že to není mým vařením,“ řekl. „Co se děje? Od chvíle kdy jsi, hm, přišla do muzea, jsi sotva řekla slovo.“

Schovala jsem úsměv za ubrouskem a utřela si ústa. Zastihla jsem ho, jak dřímá. Štíhlé nohy si opřel o stůl a utěrku z osmnáctého století, kterou měl restaurovat, si položil na oči. Když nejde o knihu, nemá zájem. „Je to na mně tak vidět?“ řekla jsem a strčila si do úst sousto.

Na obličeji se mu objevil známý křivý úsměv. „Mlčení ti není podobné. Jde o pana Kalamacka? O to, že ho nezatkli, i když jsi… hm, našla tělo?“

Odstrčila jsem talíř stranou a zrudla studem. Ještě jsem Nickovi neřekla, že jsem změnila strany a teď jsem na Trentově. Vlastně ne úplně, ale přesto mi to vadilo. Ten chlap je slizoun.

„Našla jsi mrtvolu,“ řekl, naklonil se přes stůl a vzal mě za ruku. „Ostatní přijde.“

Přikrčila jsem se, protože jsem se bála, že mě Nick obviní z toho, že jsem se zaprodala. Musel vycítit moji úzkost, protože mi tiskl ruku, dokud jsem nevzhlédla. „O co jde, Ray-ray?“

Jeho oči povzbudivě zjihly a jejich hnědé hlubiny se leskly v ošklivém světle lustru v kuchyni/jídelně. Obrátila jsem pohled k pultu, který ji odděloval od obýváku, a přemýšlela, jak začít. Celé měsíce už do něj hučím, aby nebudil spící démony, a teď ho chci požádat, aby pro mě vyvolal Algaliarepta. Byla jsem si jistá, že odpověď na moji otázku bude stát víc, než Nickova „smlouva na zkoušku“ pokrývá, a já stejně nechtěla, aby za mě platil. Nickovo kavalírství by mohlo napájet řeku Ohio.

„Povíš mi o tom?“ zeptal se, sklopil hlavu a pokusil se zachytit můj pohled.

Olízla jsem si rty a podívala se mu do očí. „Jde o Velkého Ala.“ Nechtěla jsem riskovat, že si Algaliarept vyloží každé vyslovení svého jména jako volání, proto jsem mu dala hanlivou přezdívku. Nickovi to připadalo zábavné; jak mi dělá starosti, že by se démon objevil bez zavolání, ne že mu říkám Al.

Nickovy prsty vyklouzly z mých, odtáhl se a vzal do ruky sklenici s vínem. „Nezačínej,“ řekl a svraštil nazlobeně obočí. „Vím, co dělám, a budu to dělat, ať se ti to líbí, nebo ne.“

„Vlastně,“ řekla jsem opatrně, „jsem chtěla vědět, jestli by ses ho nemohl na něco zeptat.“

Svaly v Nickově dlouhém obličeji ochably. „Prosím?“

Přikrčila jsem se. „Pokud to nebude nic stát. Pokud ano, zapomeň na to. Najdu jiný způsob.“

Odložil sklenici a naklonil se blíž. „Chceš, abych ho zavolal?“

„Dneska jsem mluvila s Trentem, víš,“ řekla jsem rychle, aby mě nemohl přerušit. „A zjistili jsme, že vraždy páchá démon, který nás na jaře napadl − měla jsem být jeho první obětí, ale protože jsem odmítla pro Trenta pracovat, nechal mě být. Kdyby se mi podařilo zjistit, kdo ho na nás nasadil, měli bychom našeho vraha.“

Nick otevřel ústa a zíral. Skoro jsem viděla, jak jeho myšlenky zapadají na místo. Trent je nevinný, já teď pro něj pracuju, snažím se najít skutečného vraha a očistit jeho jméno. Znepokojeně jsem postrkávala vidličku po talíři. „Kolik ti platí?“ zeptal se Nick nakonec. Z jeho hlasu jsem nedokázala zjistit, na co myslí.

„Dva tisíce předem,“ řekla jsem. Peníze jsem měla pořád v kapse, protože jsem ještě nebyla doma. „A dalších osmnáct, až mu povím, kdo je lovec čarodějů.“ Hej, budu si moct dovolit zaplatit nájem. Jupí.

„Dvacet tisíc dolarů?“ řekl a vykulil oči. „Zaplatí ti dvacet tisíc dolarů za jméno? Nemusíš mu vraha přivést ani nic podobného?“

Kývla jsem a uvažovala, jestli si Nick myslí, že jsem se zaprodala. Já se tak cítila.

Nick zůstal na tři údery srdce nehybně sedět, pak vstal a jeho židle zaskřípala po linoleu. „Pojďme zjistit, kolik by stála odpověď,“ řekl a vyrazil z místnosti.

Zůstala jsem sedět a mrkala na jeho židli z kovu a plastu. „Nicku?“ Vstala jsem a zdržela se tím, že jsem odnesla talíře do dřezu. „Nevadí ti, že pracuju pro Trenta? Mně to vadí.“

„Vraždí čaroděje?“ ozvalo se z chodby do ložnice. Následovala jsem jeho hlas a našla ho, jak vytahuje věci ze spíže a metodicky je rovná na posteli.

„Ne. Myslím, že ne.“ Bůh mi pomoz, jestli se mýlím.

Podal mi hromadu nových, jasně zelených ručníků. „Tak kde je problém?“

„Ten chlap je biodrogový lord a obchoduje se sírou,“ řekla jsem, přehodila si ručníky v ruce a vzala si od něj velké gumáky. Poznala jsem, že jsou to ty z naší zvonice, a přemýšlela jsem, proč si je nechal. „Trent se pokouší převzít kontrolu nad cincinnatským podsvětím a já pro něj pracuju. To je problém.“

Nick sebral povlečení, protáhl se okolo mě a hodil ho na postel. „Nepomáhala bys mu, kdybys nevěřila, že to neudělal,“ řekl, když se vrátil. „A za dvacet tisíc dolarů? Za ty peníze si budeš moct dovolit terapii, pokud se mýlíš.“

Ušklíbla jsem se, protože se mi nelíbila Nickova filozofie, podle které peníze všechno spraví. Mělo to asi hodně společného s tím, že když vyrůstal, musel se dívat, jak matka převrací každý dolar, ale někdy jsem uvažovala o Nickových prioritách. Jenže jsem musela najít vraha, abych si zachránila kůži, a ať se propadnu, jestli očistím Trentovo jméno zadarmo.

Natočila jsem se bokem a nechala Nicka vejít do ložnice s hromadou svetrů. Spíž byla prázdná − vlastně v ní od počátku skoro nic nebylo − a jakmile uložil všechno na postel, vzal si ode mě ručníky a boty, přihodil je na hromadu a vrátil se ke spíži. Povytáhla jsem obočí, když odsunul stranou koberec a odhalil kruh a pentagram vyřezané do podlahy. „Ty voláš Ala do spíže?“ řekla jsem nevěřícně.

Nick vzhlédl z kleku a tvářil se lstivě. „Kruh už tu byl, když jsem se nastěhoval,“ řekl. „Hezký, že? Je vykládaný stříbrem. Dobře jsem ho prověřil a zjistil, že je to prakticky jediné místo v celém bytě, kudy nevedou elektrické dráty ani plynové trubky. Další je v kuchyni, je vidět v černém světle, ale je větší a já nedokážu uzavřít tak velký kruh dost silný na to, aby ho udržel.“

Dívala jsem se, jak bouchl zespodu do polic, vyrazil je z podpěr a naskládal ke stěně v chodbě. Když skončil, vstoupil do kruhu a napřáhl ke mně ruku. Překvapeně jsem zírala.

„Al tvrdil, že v kruhu má být démon, ne ten, kdo ho vyvolává,“ namítla jsem.

Nechal ruku klesnout. „Je to součást zkušební smlouvy. Já ho nevyvolávám, nýbrž žádám o audienci. Může odmítnout a neukázat se, ale to se nestalo od chvíle, kdy mě díky tobě napadlo uzavřít do kruhu sebe místo jeho. Teď už se zjeví, jen aby se zasmál.“ Nick znovu natáhl ruku. „Pojď. Chci se ujistit, že se do něj oba vejdeme.“

Rozhlédla jsem se po části obýváku, kterou jsem viděla, protože jsem nechtěla lézt s Nickem do spíže. Tedy, ne za těchto okolností. „Použijme ten v kuchyni,“ navrhla jsem. „Klidně ho uzavřu.“

„Chceš riskovat, že si bude myslet, že ho voláš ty?“ zeptal se Nick a zvedl obočí.

„Stejně ho to napadne,“ řekla jsem, ale když se zatvářil podrážděně, vzala jsem ho za ruku a vstoupila do spíže. Nick mě ihned pustil a ověřil si, kde máme lokty. Spíž byla docela široká a hluboká. Teď to bylo docela fajn, ale až se objeví démon a pokusí se dostat dovnitř, bude to možná působit klaustrofobicky. „Asi to není dobrý nápad,“ řekla jsem.

„Všechno bude v pořádku.“ Nick rychle a trhaně vystoupil z kruhu, natáhl se k poslední polici nad našimi hlavami a sundal z ní krabici na boty. Rachotil v ní pytlík se šedým popelem a asi tucet mléčně zelených a téměř vyhořelých svíček. Otevřela jsem ústa, když jsem poznala, že jde o svíčky, které zapálil, když jsme jednou v noci, ach, použili Ivyinu vanu. Co dělají v krabici s popelem?

„To jsou moje svíčky,“ řekla jsem, když jsem pochopila, kam se poděly.

Položil krabici na postel, vytáhl pytlík a největší svíčku a zašel do obýváku. Ozvala se rána a o chvíli později se vrátil se stoličkou, na niž jsem postavila kytku, kterou ode mě dostal jako blahopřání k novému bytu. Mlčky postavil svíčku na místo, kde obvykle stával lopatkovec.

„Kup si vlastní svíčky na vyvolávání démonů,“ prohlásila jsem naštvaně.

Zamračil se, otevřel šuplíček ve stolku a vytáhl krabičku se sirkami. „Poprvé se musí zapálit na posvátné půdě, jinak nefungují.“

„Myslel jsi na všechno, že?“ Kysele mě napadlo, jestli celá ta noc byla jen výmluvou k získání svíček. Jak dlouho už démona vyvolává? Našpulila jsem rty a dívala se, jak zapálil svíčku a zamával sirkou, aby ji zhasl. Nervózní jsem začala být, teprve když z pytlíku nabral hrst šedého prachu. „Co je to?“ zeptala jsem se ustaraně.

„Nechceš to vědět.“ V jeho hlase zaznělo překvapivě silné varování.

Zrudla jsem, protože jsem dříve lidi jako on zatýkala za vykrádání hrobů. „Ano, chci.“

Vzhlédl a podrážděně svraštil obočí. „Jedná se o ohnisko, které má zajistit, že se Algaliarept nezhmotní v kruhu s námi. Díky svíčce se nedokáže soustředit na nic jiného než na popel na stole. Koupil jsem ho, dobře?“

Rychle jsem zamumlala „promiň“ a přestala se vyptávat. Nějak se mi podařilo najít Nickovo bolavé místo a dupnout na ně. Já se ve vyvolávání démonů nevyznala, on očividně ano. „Myslela jsem, že stačí uzavřít kruh a zavolat je,“ řekla jsem a dělalo se mi zle. Někdo prodal babiččin popel, aby Nick mohl prostřednictvím jejích ostatků vyvolat démona.

Nick si oprášil ruce a znovu pytlík zavřel. „Tobě by to možná prošlo, ale mně ne. Chlápek v obchodě se mi snažil prodat příšerně drahý amulet k uzavření kruhu, protože nevěřil, že to člověk zvládne bez něj. Jakmile jsem ho uzavřel do kruhu, ze kterého se nedokázal dostat, mi na všechno dal desetiprocentní slevu. Asi ho napadlo, že vím dost na to, abych přežil a vrátil se pro další nákup.“

Jeho podráždění zmizelo, sotva jsem na něj přestala štěkat. Uvědomila jsem si, že je to poprvé − no, vlastně podruhé − co mi může předvést své dovednosti, na které byl nesmírně pyšný. Lidé se musí velmi snažit, aby dokázali manipulovat se silovými čárami stejně dobře jako čarodějové, proto se lidé často spolčují s démony, aby dokázali s čaroději držet krok. Jakmile to ale udělají, dlouho nepřežijí, protože nakonec vždy udělají chybu a démon je vtáhne do záhrobí. Je to tak nebezpečné. A já ho k tomu ještě vybízím.

Když si všiml mého výrazu, přistoupil ke mně a položil mi ruce na ramena. Cítila jsem na kůži drsný popel. „Všechno bude v pořádku,“ chlácholil mě a hubenou tvář roztáhl v úsměvu. „Dělal jsem to už dřív.“

„Toho se bojím,“ řekla jsem, ucouvla a udělala mu místo.

Nick odhodil pytlík s popelem ke krabici a já si pokusila setřít popel z ramen. Nick vešel za mnou do spíže, pak ale zabručel, protože si na něco vzpomněl, a vrazil dřevěný klín do škvíry mezi panty. „Jednou mi zabouchl dveře,“ řekl a pokrčil rameny.

To není dobré, pomyslela jsem si znovu a na zádech se mi začal sbírat pot.

„Připravena?“

Pohlédla jsem na zapálenou svíčku a hromádku popela. „Ne.“

Zašimralo mě v konečcích prstů, jak Nick zavřel oči a otevřel druhý zrak. Přepadl mě strašidelný pocit, jako by se někdo pokoušel přerovnat mi vnitřnosti a vytlačit je do krku. Vytřeštila jsem oči. „Moment!“ vykřikla jsem, když pocit přešel v nepříjemný tlak. „Co je to?“

Nick otevřel oči. Měl je zakalené a já poznala, že vše vidí zmatenou kombinací normálního a záhrobního zraku. „O tom jsem mluvil,“ řekl dutě. „Poutací zaklínadlo. Bezva, že?“

Přešlápla jsem a dala si dobrý pozor, abych zůstala v kruhu. „Je to příšerné,“ přiznala jsem. „Promiň. Proč jsi mi neřekl, že je to tak zlé?“

Pokrčil rameny a zavřel oči.

Tlak v mém nitru sílil a já se snažila najít způsob, jak se s ním vypořádat. Cítila jsem, jak v něm pomalu narůstá energie záhrobí stejně jako ve mně, když jsem se napojila na silovou čáru. Moc dosáhla vrcholu a přinesla s sebou zlomek toho, co jsem cítila v Trentově kanceláři. Nutila mě reagovat.

Mučivě pomalu dosáhla moc úrovně použitelnosti. Dlaně mi zvlhly a žaludek se stáhl. Přála jsem si, aby si pospíšil a uzavřel kruh. Hluboko v nitru jsem cítila vlny moci a potřeba něco udělat sílila.

„Můžu pomoct?“ zeptala jsem se nakonec a sepnula ruce, aby se mi křečovitě nesvíraly.

„Ne.“

Ze šimrání v dlaních se stalo svědění. „Promiň,“ řekla jsem. „Nevěděla jsem, že je to takový pocit. Proto nespíš? Budím tě?“

„Ne. Nedělej si s tím starosti.“

Začala jsem podupávat podpatkem a vibrace mi pronikaly do lýtek jako oheň. „Musíme pouto zlomit,“ řekla jsem nervózně. „Jak to snášíš?“

„Sklapni, Rachel. Snažím se soustředit.“

„Promiň.“

Pomalu vydechl a mě nepřekvapilo, že vyskočil, když najednou přerušil energii záhrobí, která jím protékala. Námi protékala.

„Kruh je uzavřený,“ řekl zadýchaně a já odolala nutkání podívat se. Nechtěla jsem ho urazit, a protože jsem cítila, jak ho utvářel, věděla jsem, že je v pořádku. „Nejsem si jistý, ale je možné, že kvůli tomu, že mám v sobě trochu tvé aury, můžeš kruh taky přerušit.“

„Budu opatrná,“ řekla jsem a hned se cítila ještě nervóznější. „Co teď?“ zajímala jsem se a upřela pohled na svíčku na stoličce.

„Teď ho pozvu do našeho světa.“

Potlačila jsem chvění, když Nick začal odříkávat zaklínadlo v latině. Zkroutila jsem rty nad jeho cizostí. Jak ho Nick pronášel, měnil mírně podobu, stíny pod očima se mu prohloubily, takže vypadal nemocně. I jeho hlas se změnil, zněl zvučněji a rozléhal se mi hlavou. Energie záhrobí pomalu sílila, až jsem ji téměř nedokázala snést. Byla jsem celá nervózní a skoro se mi ulevilo, když konečně pomalu a precizně vyslovil Algaliareptovo jméno.

Nick schoulil ramena a nasál do plic očistný dech. V uzavřeném prostoru jsem i přes vůni deodorantu cítila jeho pot. Jeho ruka krátce vklouzla do mé, stiskla ji a zase ji pustila. V obýváku tikaly hodiny a za oknem hučela tiše auta. Nic se nedělo.

„Má se něco stát?“ zeptala jsem se a cítila se směšně, jak jsem tam tak stála v Nickově spíži.

„Může to chvíli trvat. Jak jsem řekl, smlouva je jen na zkoušku, ne skutečná.“

Třikrát jsem se pomalu nadechla a poslouchala. „Jak dlouho?“

„Od chvíle, kdy jsem se začal uzavírat do kruhu, to trvá tak pět, deset minut.“

Nick se začínal uklidňovat a z ramen, kterými se mě téměř dotýkal, mu sálal žár. V dálce zahoukala sanitka a ztichla.

Zadívala jsem se na hořící svíčku. „Co když se neobjeví?“ zeptala jsem se. „Za jak dlouho budeme moct ven?“

Nick mi věnoval neutrální úsměv, kterým zdravíte cizince ve výtahu. „Ach, v tom případě bych neopouštěl kruh až do svítání. Dokud ho nepošleme zpátky, může se objevit kdykoli od zavolání do svítání.“

„Tím chceš říct, že pokud se neukáže, budeme trčet ve spíži až do rána?“

Kývl a odtrhl ode mě oči, protože se k nám v tu chvíli donesl zápach spálené pryskyřice. „Ach, dobře. Je tady,“ zašeptal Nick a narovnal se.

Ach, dobře. Je tady, zopakovala jsem uštěpačně v duchu. Panebože. Jsem v háji.

Hromádku popela na konci chodby ozářila šmouha záhrobí. Narůstala rychlostí tekoucí vody, zvětšovala se a rozšiřovala, až získala hrubý obrys zvířete. Nutila jsem se dýchat, protože se objevily oči, rudé a oranžové se štěrbinami zorniček. Žaludek se mi sevřel, když se zhmotnil primitivní čenich, ze kterého začaly na koberec kapat sliny, a následně se šmouha proměnila v psa o velikosti poníka, kterého jsem si pamatovala ze sklepení univerzitní knihovny: Nickův strach ze psů v živé podobě.

Jeho drsný, chraplavý dech probudil hluboko v mé duši strach, o kterém jsem ani nevěděla. Oklepal se, objevily se tlapy s drápy a mocné běhy a z posledních zbytků mlhy se stala hustá žlutá srst. Nick se otřásl. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a on kývl, přestože byl celý bledý.

„Nicholasi Gregory Sparagme,“ protáhl pes, posadil se na zadní a věnoval nám krutý psí úsměv. „Tak brzy, malý kouzelníku? Právě jsem tu byl.“

Gregory? pomyslela jsem si a Nick se na mě bez lítosti ušklíbl. Nickovo prostřední jméno je Gregory? Nick ho démonovi prozradil? A co dostal výměnou?

„Nebo jsi mě zavolal, abys udělal dojem na Rachel Marianu Morganovou?“ dokončil, vyplázl rudý jazyk a obrátil psí úsměv ke mně.

„Mám několik otázek,“ řekl Nick a jeho hlas zněl odvážněji, než jak působila řeč jeho těla.

Pes vstal, vykročil chodbou a rameny se skoro otíral o stěny. Nickovi se zadrhl dech v hrdle. S hrůzou jsem sledovala, jak olízl podlahu před kruhem, aby ho vyzkoušel. Závoj záhrobní reality zasyčel, když se jazykem dotkl neviditelné bariéry. Začalo se kouřit, dým páchl po spálené pryskyřici a já jakoby přes tabuli skla viděla, jak Algaliareptův jazyk černá a začíná se pálit. Nick ztuhl a mně se zdálo, že slyším, jak kleje nebo se modlí. Démon podrážděně zavrčel a rozplynul se.

Srdce mi bušilo, když se jeho tělo prodloužilo, zvedlo se a přijalo obvyklé vzezření britského džentlmena. „Rachel Mariano Morganová,“ řekl. Pronesl jméno s elegantní precizností a se správným přízvukem. „Musím ti poblahopřát k nalezení té mrtvoly, lásko. Za posledních dvanáct let jsem nikoho neviděl používat magii silových čar tak dokonale.“ Naklonil se blíž a já ucítila levanduli. „Vyvolala jsi pěkný poprask, víš?“ zašeptal. „Pozvali mě na všechny večírky. Čáry mojí čarodějky pronikly až na náměstí a rozezvučely zvony ve městě. Všichni je ochutnali, i když ne tolik jako já.“ Démon zavřel oči, otřásl se a jeho obrys se zakomíhal, jak jeho soustředění polevilo.

Těžce jsem polkla. „Nejsem tvoje čarodějka,“ řekla jsem.

Nick mi sevřel loket. „Zůstaň v té podobě,“ řekl Nick pevně. „A přestaň obtěžovat Rachel. Mám otázky, ale než ti je položím, chci znát cenu odpovědí.“

„Tvoje nedůvěřivost ti přivodí smrt, pokud to ještě předtím neudělá drzost.“ Algaliarept se otočil tak rychle, až za ním zavlály šosy kabátu, a vrátil se do obýváku. Z místa, kde jsem stála, jsem viděla, že otevřel skleněná dvířka Nickovy knihovny. Natáhl prsty v bílých rukavicích a vytáhl jednu z knih. „Ach, přemýšlel jsem, kam se poděla,“ řekl a přinesl ji zpátky k nám. „Báječné, že ji máš zrovna ty. Příště si z ní něco přečteme.“

Nick pohlédl na mě. „To obvykle děláme,“ zašeptal. „Luští pro mě latinu a občas mu něco uklouzne.“

„A ty mu věříš?“ Nervózně jsem se zamračila. „Zeptej se.“

Algaliarept vrátil knihu na místo, vytáhl další a hned se mu zlepšila nálada. Předl a hladil ji, jako by našel starou přítelkyni.

„Algaliarepte,“ řekl Nick. Vyslovil jméno pomalu a démon se i s knihou v ruce otočil. „Chci vědět, jestli jsi na jaře napadl Trenta Kalamacka.“

Nevzhlédl od knihy, kterou hýčkal v rukách. Ovládla mě nevolnost, když jsem si všimla, že si prodloužil prsty, aby ji lépe podepřel. „Odpověď spadá pod naši dohodu,“ řekl nepřítomně. „Protože Rachel Mariana Morganová ji už uhádla.“ Vzhlédl a jeho oči nad kouřovými skly zářily oranžově a rudě. „Ach ano, tu noc jsem ochutnal nejen tebe, nýbrž i Trentona Aloysia Kalamacka. Měl jsem ho rovnou zabít, ale představoval takové překvapení, že jsem se s ním zdržel a jemu se zatím podařilo uzavřít mě do kruhu.“

„Proto jsem přežila?“ zeptala jsem se. „Udělal jsi chybu?“

„Kladeš mi tu otázku ty?“

Olízla jsem si rty. „Ne.“

Algaliarept zavřel knihu. „Tvá krev je obyčejná, Rachel Mariano Morganová. Je velmi dobrá a má zvláštní příchuť, které nerozumím, ale jinak není nijak výjimečná. S tebou jsem si nehrál; snažil jsem se tě zabít. Kdybych věděl, že dokážeš rozeznít zvony ve věži, možná bych se zachoval jinak.“ Usmál se a já cítila, jak se jeho pohled přese mě přelil jako olej. „Možná ne. Měl jsem vědět, že budeš stejná jako tvůj otec. On taky rozezvučel zvony. Jednou. Před smrtí. Doufej, že nedopadneš stejně.“

Žaludek se mi stáhl, ale Nick mě chytil za ruku, než jsem se mohla dotknout kruhu. „Tvrdil jsi, žes ho neznal,“ řekla jsem a hlas mi zdrsněl vzteky.

Uculil se. „Další otázka?“

S bušícím srdcem jsem zavrtěla hlavou, ale doufala, že mi poví víc.

Dotkl se prstem nosu. „Pak by se měl raději na něco zeptat Nicholas Gregory Sparagmos, než mě odvolá někdo, kdo je ochotný za mé služby zaplatit.“

„Nejsi nic jiného než upovídaný informátor, víš to?“ řekla jsem roztřeseně.

Algaliarept se mi zahleděl na krk a vytáhl mi z mysli vzpomínku na to, jak jsem ležela na podlaze ve sklepení a prýštila ze mě životodárná krev. „Jen když mám špatný den.“

Nick se napřímil. „Chci vědět, kdo tě poslal zabít Rachel a jestli tě stejná osoba posílá vraždit čaroděje silových čar.“

Algaliarept nám téměř zmizel z dohledu a zamumlal: „To jsou velmi drahé otázky a dohromady by je naše dohoda nepokryla.“ Sklopil oči zpátky ke knize a otočil stránku.

Přepadl mě strach, když se Nick nadechl. „Ne,“ řekla jsem. „Nestojí to za to.“

„Co chceš za své odpovědi?“ zeptal se Nick a ignoroval mě.

„Tvoji duši?“ řekl lehce.

Nick zavrtěl hlavou. „Vymysli něco rozumnějšího, jinak tě pošlu zpátky a už nebudeš moct mluvit s Rachel.“

Démon se rozzářil. „Začínáš být arogantní, malý kouzelníku. Už tě skoro mám.“ Hlasitě zabouchl knihu. „Dovol, abych si odnesl svoji knihu zpátky silovou čarou a já ti povím, kdo mě poslal, abych zabil Rachel Marianu Morganovou. Ale to, jestli mě posílá zabíjet čaroděje Trentona Aloysia Kalamacka stejná osoba? To si ponechám pro sebe. Tvá duše za to nestojí. Možná duše Rachel Mariany Morganové. Je škoda, když si muž nemůže splnit své tužby, že?“

Zamračila jsem se a zároveň si uvědomila, že se přiznal k vraždám čarodějů. Mě s Trentem muselo udržet naživu čiré štěstí, když ostatní čarodějové zemřeli. Ne, ne štěstí. Quen a Nick. „Proč vlastně tu knihu tolik chceš?“ zeptala jsem se.

„Napsal jsem ji,“ řekl a jeho tvrdý hlas jako by mi vrazil slova přímo do mysli.

To není dobré. Vůbec ne, vůbec ne, vůbec to není dobré. „Nedávej mu ji, Nicku.“

Otočil se a v těsném prostoru do mě přitom strčil. „Je to jenom kniha.“

„Tvoje kniha,“ souhlasila jsem, „a moje otázka. Najdu jiný způsob, jak získat odpověď.“

Algaliarept se zasmál, prstem v rukavici odsunul závěs a vyhlédl ven na ulici. „Než mě znovu pošlou tě zabít? Jsi námětem rozhovorů na obou stranách silových čár. Měla by ses zeptat rychle. Pokud mě nečekaně odvolají, raději si uspořádej své záležitosti.“

Nick vykulil oči. „Rachel! Jsi další na řadě?“

„Ne,“ odmítla jsem a toužila Algaliareptovi jednu vrazit. „Říká to, jen aby získal tvoji knihu.“

„Použila jsi silovou čáru k nalezení Danova těla,“ řekl Nick úsečně. „A teď pracuješ pro Trenta. Jsi na seznamu, Rachel. Vezmi si svoji knihu, Ale. Kdo tě poslal zabít Rachel?“

„Ale?“ Démon se rozzářil. „Ach, to se mi líbí. Al. Ano, můžeš mi říkat Ale.“

„Kdo tě poslal zabít Rachel?“ obořil se na něj Nick.

Algaliarept se zakřenil. „Ptah Ammon Fineas Horton Madison Parker Piscary.“

Podlomila se mi kolena a musela jsem se chytit Nickovy paže. „Piscary?“ zašeptala jsem. Ivyin strýc je lovec čarodějnic? A má sedm jmen? Jak starý vlastně je?

Démonův úsměv mě rozechvěl. „Žádné sliby,“ prohlásil potměšile a zmizel. Kniha, kterou držel v ruce, spadla na koberec, vzápětí se z police ozvalo bouchnutí, jak svazky sklouzly a popadaly. Naslouchala jsem vlastnímu tepu a třásla se. Co řeknu Ivy? Jak se mám ochránit před Piscarym? Už jednou jsem se schovávala v kostele. Nelíbilo se mi to.

„Počkej,“ řekl Nick a stáhl mě zpátky, než jsem se mohla dotknout kruhu. Stejně jako on jsem se zadívala na hromádku popela. „Ještě není pryč.“

Slyšela jsem, jak Algaliarept zaklel, pak popel zmizel.

Nick si oddychl a přerušil kruh špičkou nohy. „Teď můžeš jít.“

Možná v tom byl Nick lepší, než jsem si myslela.

S nahrbenými rameny a celý ustaraný šel sfouknout svíčku, pak se posadil na kraj gauče, lokty si opřel o kolena a hlavu složil do dlaní. „Piscary,“ řekl koberci. „Proč nemůžu mít normální přítelkyni, která se schovává jen před bývalým přítelem ze střední?“

„Ty vyvoláváš démony,“ namítla jsem. Klepala se mi kolena. Noc se mi najednou zdála mnohem děsivější. Spíž vypadala větší, když v ní Nick nebyl, a mně se nechtělo ven. „Měla bych se vrátit do kostela,“ řekla jsem. Napadlo mě, že si ustelu v sanktuáriu a vyspím se na místě, kde kdysi stával oltář. Hned poté, co zavolám Trentovi. Řekl, že se o to postará. Postará se o to. Doufala jsem, že Piscaryho propíchne kůlem. Piscaryho zákony nezajímaly, tak proč by měly zajímat mě? Zapátrala jsem ve svědomí, ale necítila ani bodnutí viny.

Natáhla jsem se pro bundu a zamířila ke dveřím. Chtěla jsem zpátky do kostela. Chtěla jsem se zabalit do AMV deky, kterou jsem ukradla Eddenovi, a posadit se pěkně do středu vysvěceného kostela. „Musím si zavolat,“ řekla jsem tupě a zastavila se uprostřed obýváku.

„Trentovi?“ zeptal se zbytečně a podal mi bezdrátový telefon.

Vyťukala jsem číslo a zaťala ruku v pěst, aby neviděl, jak se mi třesou prsty. Ozval se Jonathan a podrážděně, sprostě odsekl. Hučela jsem do něj, dokud nesouhlasil, že mě spojí přímo s Trentem. Konečně se ozvalo kliknutí. „Dobrý večer, slečno Morganová,“ pozdravil Trent plynule a profesionálně.

„Je to Piscary,“ řekla jsem místo pozdravu. Na pět zabušení srdce se rozhostilo ticho a já přemýšlela, jestli nezavěsil.

„Démon vám řekl, že ho Piscary posílá vraždit čaroděje?“ zeptal se Trent a já slyšela, jak luská prsty. Ozvalo se škrabání, jak něco psal, a já přemýšlela, jestli je s ním Quen. Trent se snažil působit unaveně, abych neslyšela, jaké si dělá starosti, ale nefungovalo to.

„Zeptala jsem se, jestli se vás pokusil na jaře zabít a kdo ho poslal,“ řekla jsem, pochodovala sem a tam a žaludek se mi obracel. „Navrhovala bych, abyste se po západu slunce zdržoval na posvátné půdě. Můžete na posvátnou půdu, že?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěděla, jak na podobné věci elfové reagují.

„Nebuďte hrubá,“ řekl. „Mám stejně tak duši jako vy. A děkuji vám. Jakmile informaci potvrdíte, pošlu vám po kurýrovi zbytek odměny.“

Trhla jsem sebou a pohlédla Nickovi do očí. „Potvrdím?“ řekla jsem. „Co tím myslíte?“ Nedokázala jsem potlačit třas v rukách.

„Poradila jste mi,“ řekl Trent. „Za rady platím jen makléřům. Sežeňte důkaz a Jonathan vám vypíše šek.“

„Právě jsem vám dala důkaz!“ Srdce mi bušilo. „Mluvila jsem s tím zatraceným démonem a on mi řekl, že zabíjí vaše čaroděje. Jaký důkaz ještě chcete?“

„Démona může vyvolat víc než jedna osoba najednou, slečno Morganová. Pokud jste se ho nezeptala, jestli ho čaroděje poslal zabíjet Piscary, máte jenom spekulace.“

Dech se mi zadrhl v hrdle a otočila jsem se zády k Nickovi. „Za tu odpověď chtěl příliš mnoho,“ řekla jsem, ztišila hlas a přejela si rukou po copu. „Ale napadl nás na Piscaryho rozkaz a přiznal se, že vraždí čaroděje.“

„To nestačí. Potřebuji důkaz, než půjdu a probodnu mistra upíra kůlem. Raději byste ho měla rychle sehnat.“

„Chcete mě podrazit!“ vykřikla jsem, otočila se k závěsem zataženému oknu a strach ustoupil bezmoci. „Proč ne?“ křičela jsem uštěpačně. „Už to udělali Vlkodlaci. FIK taky. Proč byste vy měl být jiný?“

„Nechci vás podrazit,“ řekl a vztek proměnil jeho hlas ze šedého hedvábí v chladnou ocel. „Ale za podřadnou práci platit nemíním. Sama jste řekla, že vás platím za výsledky, ne za to, jak je získáte − ani za spekulace.“

„Vypadá to, že mi neplatíte vůbec! Říkám vám, že je to Piscary, a ubohých dvacet tisíc mě nedonutí nakráčet do doupěte čtyři sta let starého upíra a zeptat se ho, jestli posílá démona vraždit cincinnatské občany.“

„Pokud tu práci nechcete, očekávám, že mi vrátíte zálohu.“

Zavěsila jsem.

Měla jsem pocit, jako by mě telefon v ruce doslova pálil, proto jsem ho opatrně odložila na pult mezi Nickovou kuchyní a obývákem, než jsem jím mohla po něčem mrštit. „Odvezeš mě domů, prosím?“ požádala jsem napjatě.

Nick zíral na polici s knihami a přejížděl prsty po titulech.

„Nicku,“ řekla jsem hlasitěji a cítila se rozzlobená a frustrovaná. „Opravdu chci domů.“

„Okamžik,“ zamumlal a soustředil se na knihy.

„Nicku!“ zvolala jsem a sevřela si lokty. „Čtení na dobrou noc si můžeš vybrat potom. Fakt se potřebuju vrátit domů!“

Otočil se a v dlouhém obličeji měl mdlý výraz. „Vzal si ji.“

„Vzal si co?“

„Myslel jsem, že mluví o knize, kterou držel v ruce. Ale on sebral knihu, s jejíž pomocí jsi ze mě udělala svého důvěrníka.“

Ohrnula jsem ret. „Knihu o tom, jak udělat z člověka důvěrníka, napsal Al? Může si ji nechat.“

„Ne,“ řekl a bledá tvář se mu napjala. „Když si ji vzal, jak pouto zrušíme?“

Poklesla mi čelist. „Ach.“ To mě nenapadlo.