Škola noci 1: Označená Castová - P. C., Castová Kristin

29)     číst dál

27)
„Hezké šaty, Zoey. Mám jedny staré, přesně takové. Vlastně počkej! To jsou přece ony.“ Afrodita se zasmála takovým tím způsobem, jako že ona už je dospělá a já jsem jenom malá holka. Fakt nesnáším, když tohle starší holky dělají. Jasně, má přede mnou pár let náskok, ale já mám náhodou taky prsa.
Usmála jsem se, schválně nasadila opravdu hloupoučce nevinný tón a začala lhát, jako když tiskne. Myslím, že jsem to zahrála celkem dobře na to, jak jsem mizerná lhářka, že se na mě před chvílí vrhl duch a všichni kolem na mě civí a poslouchají nás.
„Čau, Afrodito! Hele, zrovna jsem četla v učeb... číst dál

25)
Když se podívám zpět, další den začal až podezřele normálně. U snídaně jsme si se Stevie Rae špitaly o božském Erikovi a vymýšlely, co bych si měla v sobotu vzít na sebe. Dokonce jsme ani neviděly Afroditu a její ježibabí trojčata, Válečnici, Strašnou a Vosu. Upíří sociologie byla ohromně zajímavá, od Amazonek jsme přešli k antickým upírským slavnostem, kterým se říkalo Correia. Úplně jsem přitom zapomněla na večerní rituál Dcer temnoty, a dokonce jsem si na chviličku přestala lámat hlavu s tím, co udělám s Afroditou. Dramaťák byl taky fajn. Vybrala jsem si jeden monolog Kateřiny ze Zkr... číst dál

23)
„Doufám, že sem ostatní trefí,“ řekla jsem a rozhlédla se. Čekaly jsme se Stevie Rae pod velkým dubem. „Včera tady takováhle tma nebyla.“
„Dneska je zataženo, takže měsíční světlo neprojde přes mraky. Ale neboj se, jak se postupně proměňujeme, bezvadně se nám zlepšuje noční vidění. Řekla bych, že vidím možná líp než Nala.“ Kamarádka kočku láskyplně podrbala za ušima a Nala zavřela oči a začala příst. „Určitě nás najdou.“
Opřela jsem se o kmen a ponořila se do chmurných myšlenek. Měli jsme výbornou večeři – vážně fantastické grilované kuře, ochucenou rýži a cukrový hrášek (kdyby nic jiné... číst dál

... číst dál

19)
Celkem se mi ulevilo, když jsem zjistila, že ve společenské místnosti je jen pár holek. Na zápěstí mě totiž šimral Erikův absolutně nečekaný polibek (plus kousnutí) a já si nebyla jistá, jestli vůbec dokážu mluvit. Ani se po mně pořádně nepodívaly, jelikož byly přilepené k televizi, kde podle zvuku běžel pořad America’s Next Top Model. Rychle jsem prošla do kuchyňky a položila Nalu na zem. Doufala jsem, že mi neuteče, než si udělám sendvič. Neutekla, dokonce za mnou všude chodila jako zrzavý pejsek, jenom si přitom pořád stěžovala (jinak se to její divné mňoukání nazvat nedá). Vždycky j... číst dál

17)
Roztřeseně jsem si hřbetem ruky otřela pusu a odpotácela se kousek dál (neměla jsem chuť zkoumat, co jsem to vlastně vyzvracela). Zastavila jsem se u velikánského dubu, který rostl tak blízko zdi, že polovina jeho koruny přesahovala za ni. Opřela jsem se o kmen a soustředila se na to, abych nehodila šavli ještě jednou.
Co jsem to udělala? Co se to se mnou děje?
A pak jsem někde nad sebou zaslechla zamňoukání. Jenomže to nebylo žádné obyčejné zamňoukání, jaké by vydala normální kočka. Znělo hrozně naštvaně, něco jako „mňááu-huf-mňááu-huf“.
Podívala jsem se nahoru. Na větvi, která se dotý... číst dál

15)
V půli cesty k Nyktinu chrámu jsem si uvědomila, že Stevie Rae je nějak zamlklá. Kradmo jsem se po ní podívala. Zdá se mi to, nebo je taky pobledlá? Asi jsem měla předtuchu, protože mi přejel mráz po zádech.
„Stevie Rae, stalo se něco?“
„No, vlastně ano. Bude to pro tebe asi šok.“
„Co? Ten úplňkový obřad?“ Píchlo mě v břiše.
„Ne, ten se ti bude líbit – myslím tenhle oficiální.“ Nenápadně mi tak naznačila, že ten další s Dcerami temnoty se mi líbit nebude, ale o tom se mi zrovna v tu chvíli přemýšlet nechtělo. Pak se nadechla a řekla něco, proti čemu nějaké Dcery temnoty vypadaly jako be... číst dál

I3)
Na literaturu jsem trefila sama. No, bylo to sice hned vedle Neferetiny učebny, ale stejně mi trochu zvedlo sebevědomí, že se nemusím nikoho ptát na cestu a všem ukazovat, že jsem nová, bezmocná a hloupá.
„Zoey! Držíme ti plac!“ vykřikla Stevie Rae, jakmile jsem vkročila do třídy. Seděla vedle Damiena a vzrušením doslova nadskakovala. Už zase mi připomněla nadšené štěně a to se mi moc líbilo. Vážně jsem měla radost, že ji znovu vidím. „Hej, hej, hej! Pověz mi úplně všechno! Co dramaťák? Bavilo tě to? Co říkáš profesorce Nolanové? Že má boží tetování? Mně trochu připomíná masku.“
Damien ... číst dál

11)
Byla jsem přesvědčená, že neusnu. Že budu jen ležet, vzpomínat na domov a pořád myslet na to, jak se mi takhle zničehonic mohl celý život obrátit úplně naruby. V hlavě mi strašily oči toho kluka z chodby, ale byla jsem tak utahaná, že jsem se nedokázala soustředit. Dokonce i Afroditina pošahaná nenávist se v mlze ospalosti zdála strašně daleko. Než jsem se definitivně propadla do tmy, myslela jsem vlastně na svoje čelo. Svědí mě, protože na něm mám znamení a kousek vedle řadu stehů, nebo se mi tam dělá obrovský uher? A co když se probudím do svého prvního dne v upíří škole a budu mít ab... číst dál

9)
Musím říct, že jídelna byla fantastická. Před vchodem se skvěla stříbrná orientační tabule a místnost sama neměla vůbec nic společného s obřím mrazákem, kterému říkali „jídelna“ na Jižní střední a kde byla tak mizerná akustika, že jsem často vůbec netušila, co Kayla žvaní, i když jsme seděly přímo vedle sebe. Tady bylo teplo a hezky. Stěny byly zase z toho černého kamene a hrubých cihel, stoly z těžkého dřeva a patřily k nim lavice s polstrovanými sedadly i opěradly. Ke každému stolu se vešlo asi tak šest lidí. Byly uspořádané paprskovitě od ústředního stolu, u kterého ale nikdo neseděl,... číst dál

7)   číst dál

5)
Pěšina na vrchol útesu byla odjakživa hodně strmá, ale šplhala jsem po ní už milionkrát, s babičkou i bez ní, a nikdy to nebylo takhle těžké. A už to nebylo jen kašlem. Ani bolavými svaly. Motala se mi hlava a v břiše mi příšerně kručelo, jako Meg Ryanové ve Francouzském polibku, když sní nějaký sýr a má alergickou reakci na laktózu. (Kevin Kline je v tomhle filmu fakt k sežrání – teda na to, jak je starý.)
Taky mi teklo z nosu. A ne jen tak trošičku. Musela jsem si každou chvíli utřít nudli rukávem mikiny (já vím, hnus). Nemohla jsem dýchat jinak než pusou, jenomže o to víc jsem kašlala... číst dál

3)
Můj tupčím John Heffer vypadá na první pohled jako pohodový, vcelku normální pán. Když s mámou začali chodit, zaslechla jsem jednou její kamarádky, jak říkají, že je „pěkný mužský“ a „šarmantní chlápek“. To bylo na začátku. Máma teď pochopitelně má úplně jiné kamarádky, takové, které dotyčnému pěknému a šarmantnímu chlápkovi připadají vhodnější než parta zábavných nezadaných žen, se kterými se přátelila dřív.
Nikdy jsem ho neměla ráda. Fakt. Neříkám to jen proto, že teď ho nemůžu ani cítit. Hned od prvního dne jsem o něm jedno věděla jistě – že to hraje. Hraje si na pohodáře. Hraje si na... číst dál

1)
Myslela jsem, že ten den už horší být nemůže, a právě v tu chvíli jsem u svojí skříňky uviděla nemrtvého chlapa. Kayla pořád něco žvanila a vůbec si ho nevšimla. Teda nevšimla si ho hned. Když o tom vlastně teď přemýšlím, dokud nepromluvil, nevšiml si ho nikdo. Bohužel to jen dokazuje, že prostě nikdy nedokážu být normální jako všichni ostatní.
„Hele, Zoey, já ti fakticky přísahám, že Heath se po tom zápase zase tak moc neztřískal. Nebyl důvod, abys na něj byla hnusná.“
„Jasně,“ odpověděla jsem nepřítomně. „Máš pravdu.“ Pak jsem zakašlala. A nebylo to ten den poprvé. Bylo mi mizerně. Asi... číst dál