1)
Myslela jsem, že ten den už horší být nemůže, a právě v tu chvíli jsem u svojí skříňky uviděla nemrtvého chlapa. Kayla pořád něco žvanila a vůbec si ho nevšimla. Teda nevšimla si ho hned. Když o tom vlastně teď přemýšlím, dokud nepromluvil, nevšiml si ho nikdo. Bohužel to jen dokazuje, že prostě nikdy nedokážu být normální jako všichni ostatní.
„Hele, Zoey, já ti fakticky přísahám, že Heath se po tom zápase zase tak moc neztřískal. Nebyl důvod, abys na něj byla hnusná.“
„Jasně,“ odpověděla jsem nepřítomně. „Máš pravdu.“ Pak jsem zakašlala. A nebylo to ten den poprvé. Bylo mi mizerně. Asi na mě leze to, čemu náš totálně pošahaný učitel biologie Wise říká „pubertální mor“.
Kdybych umřela, nemusela bych zítra psát písemku z geometrie? Naděje umírá poslední.
„Hej, Zoey. Posloucháš mě vůbec? Podle mě si dal tak čtyři, nejvýš šest piv a tři panáky. Ale o to nejde. Určitě by nepil, kdyby tvoji pitomí rodiče neřekli, že musíš hned po zápase domů.“
S hlubokým porozuměním jsme se na sebe podívaly. Pokud jde o nejnovější nespravedlnost, kterou na mě spáchali moje máma a tupčím (to je vylepšená varianta slova otčím), kterého si vzala před třemi dlouhými lety, byly jsme naprosto zajedno. Ale ta chvilka trvala, jen dokud se Kayla zase nenadechla.
„A navíc měl co oslavit, vždyť jsme přece vyklepli Sdruženáře!“ Chytila mě za rameno, zacloumala se mnou a strčila mi obličej přímo před nos. „Chápeš? Tvůj kluk…“
„My spolu už skoro nechodíme,“ opravila jsem ji a ze všech sil jsem se snažila nepoprskat ji v dalším záchvatu kašle.
„To je fuk. Heath je vůdce našeho útoku, a tak to musel oslavit. My z Broken Arrow jsme neporazili Sdruženou už nejmíň milion let.“
„Šestnáct.“ Matika mi moc nejde, ale Kayla je na ni úplnš tupá, takže proti ní vypadám jako génius.
„To je přece taky fuk. Jde o to, že byl šťastný. Měla bys mu dopustit a být na něj milá.“
„Ne, jde o to, že tenhle týden se takhle ožral už asi tak popáté. Sorry, ale nebudu chodit s klukem, který chce v životě dokázat jen to, že se nepozvrací po šestém pivu. A to vůbec nemluvím o tom, že mu brzo naroste pivní pupek.“ Můj proslov přerušil další záchvat. Trochu se mi motala hlava, a když jsem konečně přestala kašlat, musela jsem se párkrát pomalu zhluboka nadechnout. Moje užvaněná kámoška si toho samozřejmě vůbec nevšimla.
„Fůůj, Heath s pivním pupkem! To je fakticky nechutná představa.“
Další nával kašle se mi podařilo potlačit. „A když mě líbá, je to, jako bych ocucávla něčí nohu politou chlastem.“
Kayla nakrčila nos. „No jo, to je hnus. Jenomže on je prostě k sežrání.“
Obrátila jsem oči v sloup. Ani jsem se nenamáhala zakrývat, že mě její povrchnost štve.
„Ty jsi hrozně mrzutá, když jsi nemocná. A nemáš ponětí, jak vypadal Heath smutně, když ses k němu na obědě otočila zády, úplně jako ztracené štěňátko. Nemohl ani…“
V tu chvíli jsem ho uviděla. Toho mrtvého chlapa. Jasně že mi vcelku rychle došlo, že technicky vzato není „mrtvý“. Byl nemrtvý. Nebyl to člověk. To je vlastně fuk. Vědci tvrdí tohle, obyčejní lidé zase tamto, ale vyjde to nastejno. Bylo naprosto zřejmé, kdo je, a i kdybych z něj necítila sálat sílu a temnotu, nemohla jsem přehlédnout znamení, které měl na čele. Safírově modrý měsíční srpek, od něhož se táhlo další tetování, komplikovaný vzor plný smyček. Byl to upír, a co hůř, stopař.
Do háje! Stopař, a stojí u mojí skříňky.
„Zoey, ty mě ale vůbec neposloucháš!“
Potom upír promluvil a jeho obřadná slova ke mně plynula nebezpečně a svůdně jako krev smíchaná s rozehřátou čokoládou. „Zoey Montgomeryová! Vyvolila si tě noc, ze smrti své znovu se zrodíš. Noc tě volá, buď poslušna jejího vábení. Osud tě očekává ve Škole noci!“
Ukázal na mě dlouhým bílým prstem. Začalo mě příšerně svědit čelo a Kayla zaječela.
Když jsem konečně začala rozeznávat i něco jiného než barevné skvrny, vzhlédla jsem a spatřila Kaylinu pobledlou tvář. Jako obvykle jsem řekla první hloupost, která mě v tu chvíli napadla: „Kay, poulíš na mě oči jak kapr.“
„On tě označil! Ach Zoey! Máš na čele znamení!“ Přitiskla si roztřesenou ruku na bílé rty a neúspěšně se pokusila potlačit vzlyk.
Posadila jsem se a zakašlala. Děsně mě bolela hlava, tak jsem si sáhla mezi obočí. Svědilo mě tam, jako by mě píchla vosa, a bolest mi vystřelovala kolem očí až k lícním kostem. Bylo mi na zvracení.
„Zoey!“ Kayla už nepokrytě brečela a mezi řečí popotahovala a škytala. „Pro… Krista… pána… Ten chlápek byl stopař – upírský stopař!“
„Kay.“ Zamrkala jsem, abych se zbavila bolesti. „Nebreč. Víš, že nemůžu vidět, když brečíš.“ Chtěla jsem ji konejšivě pohladit po rameni.
A ona automaticky ucukla a odtáhla se.
Myslela jsem, že se mi to snad jen zdá. Vážně ucukla, jako by se mě bála. Asi na mě poznala, jak se mě to dotklo, protože okamžitě spustila vodopád obvyklého žvanění.
„Prokrista, Zoey! Co si počneš? Nemůžeš tam přece jít. Nemůžeš být jedna z těch tamtěch. To nejde! S kým potom budu chodit na fotbal?“
Všimla jsem si, že během celé té triády se ke mně nepřiblížila ani o kousíček. Okamžitě jsem potlačila pocit křivdy, který se mi usadil v břiše a nutil mě do pláče. V tu ránu se slzy zase vrátily tam, kam patří. Umět je potlačit, na to jsem expert. Aby taky ne, už tři roky nedělám nic jiného.
„To bude v pohodě, nějak to dopadne. Určitě je to jen nějaký… nějaký hloupý omyl,“ zalhala jsem.
Vlastně jsem doopravdy nemluvila, jen jsem z pusy vypouštěla slova. Vstala jsem a tvář se mi zkřivila bolestí. Rozhlédla jsem se a trochu se mi ulevilo, protože jsme v matematickém pavilonu byly samy. Pak jsem spolkla hysterický smích, který se mi dral z hrdla. Kdybych se tak nebála zítřejší písemky z geometrie a nevrátila se ke skříňkám pro učebnici, abych se mohla večer paranoidně (a zcela zbytečně) učit, stopař by mě našel před školou, kde bych stála společně s asi tak třinácti sty dalších děcek, co studují na Jižní střední škole v Broken Arrow, a čekala na školní autobusy, kterým moje pitomá barbinoidní ségra roztomile říká „velké žluté limuzíny“. Mám sice auto, ale postávat venku s těmi méně šťastnými, kteří musejí jezdit autobusem, je starobylá tradice, a kromě toho taky skvělá příležitost zjistit, kdo s kým chodí. Tady v matematickém pavilonu byl kromě nás už jen jeden student – vyzáblý pošuk se zkaženými zuby, na které jsem bohužel měla vynikající výhled, protože na mě civěl s otevřenou pusou, jako bych právě porodila deset okřídlených podsvinčat.
Znovu jsem se rozkašlala a tentokrát to bylo fakt hnusné bublavé chrchlání. Pošuk zakvičel a rozběhl se chodbou ke třídě paní Dayové. Ke kostnaté hrudi si tiskl šachovnici. Kroužek šachistů se teď evidentně schází v pondělí po vyučování.
Hrají upíři šachy? Jsou mezi nimi taky pošukové? A barbinoidní roztleskávačky? Zakládají kapely? Jsou všichni upíří kluci emaři, co nosí holčičí kalhoty a takové ty děsné ofiny, které jim zakrývají půl obličeje? Anebo pošahaní gothici, co se nikdy pořádně nemyjou? Stane se ze mě ghotička? Nebo emařka? Na černé oblečení si zrovna moc nepotrpím, i když sem tam nějaké samozřejmě nosím, a necítila jsem ani náhlou, osudnou averzi vůči mýdlu a vodě, ani obsesivní touhu změnit účes a naplácat si na oči zbytečně tlusté linky.
Tohle všechno mi strašilo v hlavě a zase se mi začala z hrdla drát ta bublina hysterického smíchu, ale naštěstí se proměnila v další zachrchlání.
„Zoey? Není ti nic?“ vypískla Kayla, jako by ji někdo štípl, a ustoupila ode mě o další krok.
Vzdychla jsem a poprvé pocítila záchvěv vzteku. Já se o to přece neprosila. Kay je moje nejlepší kámoška už od třetí třídy a teď se na mě kouká, jako bych se proměnila v nějaké monstrum.
„Kaylo, tohle jsem pořád já. Stejná jako před dvěma hodinami a před dvěma dny.“ Otráveně jsem si ukázala na bolavé čelo. „Tohle mě přece nijak nezměnilo!“
Do očí jí znovu vhrkly slzy, ale její mobil naštěstí v tu chvíli začal vyhrávat „Material Girl“ od Madonny. Automaticky se podívala, kdo volá. Okamžitě se zatvářila jako zajíc oslněný světlomety auta, z čehož jsem poznala, že to je její kluk Jared.
„Běž,“ řekla jsem hluše a vyčerpaně. „Ať tě sveze domů.“
Zjevně se jí hrozně ulevilo. Ten výraz mě zasáhl jako facka.
Vrhla se k nejbližšímu východu. „Brnkneš mi?“ zavolala na mě přes rameno.
Dívala jsem se za ní, jak utíká přes trávník k parkovišti. Mobil měla přivařený k uchu a dál mluvila s Jaredem, vzrušeně a přerývaně. Určitě mu hned zatepla vykládala, že jsem se proměnila v příšeru.
Problém byl ovšem v tom, že proměnit se v příšeru je ta lepší varianta. Varianta č. 1: Proměnění se v upíra, což pro většinu lidské populace znamená, že ze mě bude příšera. Varianta č. 2: Moje tělo proměnu odmítne a já umřu. Navždycky. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Zítra tu písemku z geometrie vážně psát nebudu.
Výše zmíněné všechno zlé spočívá v tom, že budu muset nastoupit na Školu noci, soukromou školu v centru Tulsy, které mí kamarádi říkají „internát pro upíry“. Tam strávím příští čtyři roky, dojde u mě ke spoustě bizarních a nepopsatelných fyzických změn a taky se mi totálně a navždycky změní celý život. Pokud při tom neumřu.
Bezva. Nestála jsem ani o jedno z toho. Vždycky jsem chtěla být prostě normální a nenechat se zdeptat děsně konzervativními rodiči, neandrtálským mladším bratrem a starší sestrou s vizáží a duševním vzorem panenky Barbie. Chtěla jsem projít z geometrie. Mít dobré známky, aby mě vzali na veterinu a mohla jsem vypadnout z oklahomské díry jménem Broken Arrow. Ale hlavně jsem chtěla někam patřit – i kdyby to byla jen střední škola. Doma to nehrozilo, a tak mi zůstali jen kamarádi a ta část života, se kterou neměla moje rodina nic společného.
A teď ztratím i to.
Promnula jsem si čelo a sčesala si vlasy tak, že jsem přes ně skoro neviděla. Doufala jsem, že pak snad nebude vidět ani znamení. Se sklopenou hlavou, jako kdybych si prohlížela nějaký zvlášť odporný flek na kalhotách, jsem zamířila k východu na studentské parkoviště.
Ale těsně přede dveřmi jsem se zastavila. Skleněnými výplněmi v typických institučních lítačkách jsem zahlédla Heatha. Tlačily se kolem něj holky, nakrucovaly se a pohazovaly vlasy. Kluci vytáčeli motory trapně předimenzovaných pickupů a snažili se (většinou neúspěšně) vypadat cool. Je vůbec možné, že mě někdo takový mohl kdy přitahovat? No, nesmím být na sebe zbytečně moc přísná. Heath kdysi býval úžasně milý a pořád ještě má světlé chvilky. Většinou v těch vzácných minutách, když je zrovna střízlivý.
Zaslechla jsem pištivé chichotání. Bezva, Kathy Richterová, největší běhna na škole, předstírala, že chce Heathovi vlepit facku. I zdálky jsem na ní viděla, že to považuje za něco na způsob namlouvacího rituálu. A hlupáček Heath se samozřejmě jen křenil. Zatraceně, tenhle den teda vážně stojí za houby. Můj krásný bledě modrý Volkswagen Brouk z roku 1966 byl zaparkovaný přesně mezi nimi. Tam jsem prostě nemohla jít. Ne s tou věcí, co jsem měla na čele. Víckrát by mě nevzali mezi sebe. Až moc dobře jsem věděla, co udělají. Vzpomněla jsem si, jaké to bylo naposled, když na Jižní střední stopař někoho označil.
Stalo se to loni na začátku školního roku. Stopař se objevil hned ráno a označil jednoho kluka, který zrovna šel na první hodinu. Stopaře jsem neviděla, zato toho kluka ano, i když jen chvilku. Upustil učebnice a vyrazil z budovy. Na bílém čele mu zářilo znamení a po nepřirozeně bledých tvářích se mu řinuly slzy. Nikdy nezapomenu, jak byly chodby plné lidí a jak před ním všichni uhýbali, jako kdyby měl mor. Já před ním taky uhnula a zírala na něj jako opařená, ale vlastně mi ho bylo hlavně líto. Jenom jsem nechtěla vypadat jako holka, co se kamarádí se zrůdami. Ironie, co říkáte?
Takže jsem k autu nešla. Místo toho jsem zamířila na nejbližší záchody, naštěstí úplně prázdné. Byly tam tři kabinky – jasně že jsem se pořádně podívala pod každé dveře, jestli neuvidím něčí nohy. Na jedné straně byla dvě umyvadla a nad nimi dvě zrcadla. Naproti viselo veliké zrcadlo s poličkou na hřebeny, líčidla a tak. Položila jsem na ni kabelku a učebnici geometrie, zhluboka se nadechla, rázně zvedla hlavu a odhrnula si vlasy.
Bylo to jako dívat se na někoho cizího, kdo je vám povědomý. Určitě jste to už zažili, zahlédnete někoho na ulici a přísahali byste, že ho znáte, ale ve skutečnosti to není pravda. Tak přesně takhle jsem si teď připadala – povědomá cizinka.
Ta holka měla oči jako já. Měly stejnou oříškovou barvu, která se nikdy nerozhodla, jestli je spíš zelená, nebo spíš hnědá, jenomže byly nezvykle velké a široké. Nebo se mi to jen zdálo? Měla vlasy jako já – dlouhé, rovné a skoro tak tmavé jako babiččiny, než začaly šedivět. Měla i moje výrazné lícní kosti, dlouhý nos a širokou pusu, to všechno jsem taky zdědila po babičce a jejích čerokézských předcích. Ale já jsem nikdy nebyla takhle bledá. Odjakživa má olivový odstín pleti, mnohem tmavší než všichni ostatní v rodině. Ale možná mi tvář vůbec nevybledla… Třeba jen vypadala bledší ve srovnání s tmavomodrým obrysem měsíčního srpku, který se mi objevil přesně uprostřed čela. Nebo to dělaly ty příšerné zářivky. Pevně jsem doufala, že to bude světlem.
Zkoumavě jsem si neobvyklé tetování prohlédla. V kombinaci s mými výraznými indiánskými rysy působilo až divošsky… jako bych patřila do dávných časů, kdy býval svět větší a barbarštější.
Ode dneška bude můj život úplně jiný než dřív. Na chvíli – vážně jen na okamžik – jsem pustila z hlavy, že jsem najednou jiná než ostatní a jaká je to hrůza, a pocítila jsem ohromující nával nadšení. Krev babiččina kmene mi zpívala v žilách radostí.
2)
Když jsem usoudila, že už všichni určitě odjeli, setřásla jsem si vlasy zpátky do čela, vyšla ze záchodů a rychle zamířila k východu na studentské parkoviště. Zdálo se, že vzduch je
čistý – jen úplně na opačné straně se ploužil nějaký kluk. Měl na sobě takové ty odpudivé, rádoby hiphoperské džíny, co vypadají jako dva pytle, a musel se pekelně soustředit, aby mu při chůzi nespadly, takže mě by si rozhodně nevšiml. Zatnula jsem zuby, abych zmírnila bolestivé bušení v hlavě, a vyrazila ze dveří rovnou ke svému broukovi.
Jakmile jsem se ocitla venku, nemilosrdně se do mě opřelo slunce. Vlastně ani moc nesvítilo, po nebi plula spousta takových těch nadýchaných oblaků, co vypadají tak hezky na fotkách, a slunce se schovávalo za nimi. Ale mně to nepomáhalo. I před tou polovičatou září jsem musela přimhouřit oči a zastínit si je rukou. Přemítala jsem, jak je možné, že mi obyčejné denní světlo působí bolest, a asi proto jsem si nevšimla, že ke mně míří pickup, dokud nezakvílely brzdy a auto nezastavilo přímo přede mnou.
„Hej, Zo! Tys nečetla tu esemesku, co jsem ti poslal?“
Do prkenný ohrady! Byl to Heath. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj skrz prsty, jako bych sledovala nějaký pitomý horor. Seděl na korbě náklaďáčku svého kámoše Dustina, toho jsem zahlédla přes jeho rameno v kabině, byl tam se svým bráchou Drewem. Provozovali to, co většinu času – strkali do sebe a hádali se o nějakou koninu, co zajímá tak akorát kluky. Naštěstí si mě vůbec nevšímali. Stočila jsem oči zpátky k Heathovi a vzdychla. V ruce držel pivo a na tváři se mu rozprostíral přitroublý úsměv. Na chvilku jsem zapomněla, že mě právě označili a měním se ve zrůdného krvelačného vyvrhela, a zamračila se na něj.
„Ty piješ ve škole! Jsi cvok?“
Jeho klukovský úsměv se ještě rozšířil. „Jo jsem cvok do tebe, zlato!“
Zavrtěla jsem hlavou, obrátila se k němu zády, otevřela rozvrzané dveře svého brouka a hodila učebnice a batoh na sedadlo spolujezdce.
„Proč nejste na tréninku?“ zeptala jsem se, tvář pořád odvrácenou.
„Ty to nevíš? Dostali jsme den volna za to, že jsme v pátek převálcovali Sdruženáře!“
Dustin s Drewem nás evidentně přece jen aspoň trochu poslouchali, protože začali vydávat strašlivé pazvuky typu „Húúú-húúú!“ a „Jó!“.
„Aha. Hm. Asi jsem přeslechla, když to hlásili, měla jsem dneska spoustu práce. Vždyť víš, zítra ta písemka z geometrie…“ Snažila jsem se o normální všední tón. Pak jsem zakašlala a dodala: „Plus na mě leze rýma.“
„Co je, Zo? Jsi na mě naštvaná nebo co? Hele, nevykládala ti Kayla nějaký nesmysly o tom večírku? Víš, že bych ti nikdy nezahnul.“
Co to plácá? Kayla se o nějakém zahýbání nezmínila ani slovem. Na chviličku (fakticky jen na chviličku) jsem zapomněla, že mám znamení. Prudce jsem se otočila a vrhla na něj vražedný pohled. „Cos tam prováděl, Heathe?“
„Kdo, já? Zo, vždyť víš, že bych nikdy…“ Jeho hraná nevinnost a výmluvy se vypařily a vystřídal je otřesený výraz, protože mu došlo, co mám na čele. „Do pr–“
„Pst!“ Hodila jsem významným pohled ke klukům, kteří neměli ani páru, co se děje, a příšerně falešně si zpívali s novým cédéčkem zdejší country hvězdy Tobyho Keitha.
Heath na mě pořád ještě šokovaně poulil oči, ale ztlumil hlas. „To sis namalovala, když jste měli dramaťák?“
„Ne,“ zašeptala jsem. „To není namalované.“
„To není možný, že jseš označená. Chodíme spolu.“
„Nechodíme!“ Přemohl mě další neovladatelný záchvat kašle. Musela jsem se předklonit a v plicích mi hnusně vlhce zabublalo.
„Ty jo, Zo!“ zahulákal na mě z kabiny Dustin. „Neměla bys tolik hulit.“
„Jo, zní to, jako když chceš vyflusnout plíci,“ podpořil ho bratr.
„Ty pako, nech ji bejt. Víš dobře, že nekouří. Je z ní upírka.“
Bezva. Fantastické. Heath opět prokázal naprostý nedostatek zdravého rozumu a ještě si myslel, že mě vlastně brání. Jeho kamarádi okamžitě vystrčili hlavu z okýnka a zírali na mě, jako bych byla exponát v muzeu.
„Do háje. Zoey je vadná!“ pronesl Drew.
Jeho bezohlednost byla poslední kapka. Vztek, který mi vřel někde hluboko v hrudi od té chvíle, kdy přede mnou Kayla ucukla, konečně překypěl. Překonala jsem bolest, kterou mi působilo světlo, a zadívala jsem se mu přímo do očí.
„Drž zobák, sakra! Mám fakticky den blbec a tvoje kecy mi lezou pěkně na nervy.“ Sjela jsem pohledem od vykuleného Drewa, který se nezmohl ani na slovo, k jeho bráchovi. „A tvoje taky.“
Jak jsem tak Dustinovi hleděla přímo do očí, najednou mi něco došlo – a to něco mě polekalo a zároveň zvláštně potěšilo: tvářil se vyděšeně. Doopravdy vyděšeně. Střelila jsem pohledem zpátky k Drewovi. Taky se bál. A potom jsem po celém těle ucítila šimrání. Nové znamení mě doslova pálilo.
Síla. Cítila jsem sílu.
„Zo? Co to krucinál děláš?“ Heathův hlas mě probral. Odtrhla jsem pohled od kluků.
„Padáme odsud!“ vykřikl Dustin, zařadil rychlost a šlápl na plyn. Pickup vystřelil kupředu, Heath ztratil rovnováhu, rozhodil paže, až mu z ruky vyletělo pivo, a tvrdě přistál na asfaltu.
Bez rozmýšlení jsem se k němu vrhla. „Nestalo se ti nic?“ Vyhrabal se na všechny čtyři a já k němu natáhla ruku, abych mu pomohla vstát.
A pak jsem ucítila tu vůni. Byla úžasná – hřejivá a sladká, až se mi z ní sbíhaly sliny.
Že by Heath změnil kolínskou? Pořídil si nějakou tu vůni s feromony, které prý fungují na ženské jako geneticky modifikovaná mucholapka? Vůbec jsem si neuvědomila, že stojím těsně u něj, dokud se nenarovnal. Byla jsem na něm skoro nalepená. Podíval se na mě a v očích měl tázavý výraz.
Neustoupila jsem. Dřív bych to neudělala… ale teď ne. Dneska ne.
„Zo?“ řekl tiše. Hlas měl hluboký a zastřený.
„Hezky voníš,“ vyhrkla jsem. Nemohla jsem si pomoct. Srdce mi tlouklo tak hlasitě, že jsem jeho ozvěnu cítila až v pulzujících žilách na spáncích.
„Zoey, mně se po tobě vážně stýská. Měli bysme se dát zase dohromady. Já tě přece doopravdy miluju.“ Zvedl ruku a chtěl mě pohladit, ale v tu chvíli jsme si oba všimli, že má na dlani krev. „Sakryš, asi jsem…“ Všiml si, jak se tvářím, a zarazil se. Dokázala jsem si představit, jak vypadám – obličej bílý jako křída, na čele zářivý safírový obrys nového znamení a oči upřené na jeho zkrvavenou ruku. Nedokázala jsem se pohnout, nemohla jsem se odvrátit.
„Chci…“ zašeptala jsem. „Chci…“ Co jsem chtěla? Nedokázala jsem najít správná slova. Vlastně ještě jinak. Nechtěla jsem to vyslovit. Vyjádřit ten nezvladatelný příval palčivé touhy, ve kterém jsem se topila. A nebylo to tím, že Heath stál blízko. To už jsem zažila i dřív. Prokristapána, vždyť jsme spolu od loňska už doopravdy chodili! Ale nikdy předtím jsem k němu nic takového necítila, ani náhodou. Kousla jsem se do rtu a zasténala.
Vtom zaskřípěly brzdy a pickup se smykem otočil. Drew vyskočil ven, popadl Heatha kolem pasu a vtáhl ho do kabiny.
„Co blbneš? Mluvím se Zoey!“
Pokusil se mu vytrhnout, jenomže Drew je obránce našeho fotbalového týmu a fakticky hora svalů. Dustin se přes kluky natáhl a zabouchl dveře.
„Nech ho bejt, ty zrůdo!“ zařval na mě Drew, jeho bratr sešlápl plyn až k podlaze a tentokrát vážně odjeli.
Vlezla jsem do svého brouka. Ruce se mi třásly tak hrozně, že jsem nastartovala až napotřetí. „Jeď domů. Prostě jeď domů,“ opakovala jsem si celou cestu pořád dokola mezi záchvaty kašle. Nebudu myslet na to, co se právě stalo. Nesmím na to myslet.
Cesta domů mi trvala patnáct minut, ale mě to přišlo jako vteřina. Ani jsem se nenadála a stála jsem na příjezdové cestě a snažila se připravit na scénu, která mě vevnitř čekala stejně jistě, jako že po blesku následuje hrom.
Proč jsem se sem vlastně tak těšila? Zřejmě jsem se ve skutečnosti netěšila, spíš jsem utíkala od toho, co se stalo na parkovišti.
Ne! Nesmím na to myslet. Beztak se to určitě dá nějak racionálně vysvětlit, racionálně a úplně snadno. Dustin s Drewem jsou kreténi, kompletně zastydlé vychlastané mozky. Nepoužila jsem na ně nějakou novou sílu, abych je zastrašila, báli se mě jednoduše proto, že mám znamení. V tom to bude. Je přece normální, že se lidi bojí upírů, ne?
„Jenže já nejsem upír,“ řekla jsem si, rozkašlala se a pak se mi vybavilo, jak hypnoticky krásná mi připadala Heathova krev a jak moc jsem po ní toužila. Ne po Heathovi. Po jeho krvi.
Ne, ne, ne! Krev není krásná a už vůbec není něco, po čem člověk touží. Asi jsem v šoku. To je ono. Tím se to vysvětluje. Jsem v šoku a mám to v hlavě pomotané. V pohodě… v pohodě… Mimoděk jsem se dotkla čela. Už nepálilo, ale stejně na něm bylo něco divného. Pomilionté jsem se rozkašlala. No tak dobře. Na Heatha myslet nebudu, ale jinak už si nebudu nic nalhávat. Cítím, že jsem se změnila. Mám přecitlivělou kůži. Bolí mě na prsou, a i když mám na sobě své milované sluneční brýle Maui Jim, oči mi slzí bolestí.
„Umírám…“ zafňukala jsem, ale hned jsem se kousla do jazyka. Vždyť já asi doopravdy umírám. Zadívala jsem se na velký cihlový dům, který mi ani po třech letech nepřipadal jako domov. „Tak do toho, ať to máš z krku. Jednou provždycky.“ Ještěže ségra bude na tréninku roztleskávaček a neandrtálec je určitě totálně zažraný do Delta Force: Černý jestřáb sestřelen, nebo jak se ta jeho hnusná nová videohra jmenuje. Budeme s mámou samy. Třeba se ke mně neobrátí zády… třeba si bude vědět rady…
No nazdar. Bylo mi šestnáct, ale najednou mi došlo, že právě teď ze všeho na světě nejvíc potřebuju maminku.
„Prosím, ať se ke mně neobrátí zády,“ pomodlila jsem se šeptem, kdyby mě náhodou poslouchal nějaký bůh nebo bohyně.
Jako obvykle jsem vešla do domu garáží. Zamířila jsem do svého pokoje a hodila učebnici geometrie, kabelku i batoh na postel. Pak jsem se zhluboka nadechla, a i když jsem nebyla úplně klidná, šla jsem hledat mámu.
Našla jsem ji v obýváku, stočenou v rohu pohovky s hrnkem kafe a Slepičí polévkou pro ženskou duši. Vypadala úžasně normálně, úplně jako dřív. Až na to, že předtím četla romantická dobrodružství z exotických zemí a malovala se. Její nový manžel (naprostý dement) ani jedno z toho neschvaloval.
„Mami?“
„Hm?“ Ani se na mě nepodívala.
Namáhavě jsem polkla. „Mamulenko.“ Takhle jsem jí říkávala předtím, než si vzala Johna. „Potřebuju s něčím pomoct.“
Možná zapůsobila ta zdrobnělina, možná v ní tón mého hlasu probudil nějaký zapomenutý střípek mateřského instinktu. V každém případě hned zvedla oči od knížky a já v nich spatřila laskavost a obavy.
„Copak se stalo, holčičko…“ začala, ale pak jí slova zamrzla na rtech, protože uviděla znamení. „Dobrý bože! Cos to zase provedla?“
Znovu mě bodlo u srdce. „Mami, já nic neprovedla. Prostě se to stalo, já za to přece vůbec nemůžu. Není to moje vina.“
„To ne!“ zakvílela, jako kdyby mě vůbec neslyšela. „Co na to jenom řekne tatínek?“
Měla jsem sto chutí zařvat: Jak má sakra asi vědět, co tomu řekne táta, když se tady už čtrnáct let neukázal a nikdo neví, kde je mu konec? Ale věděla jsem, že by to bylo zbytečné a jen bych ji naštvala, protože ona nesnáší, když jí připomínám, že John není můj skutečný otec. Tak jsem zkusila jinou taktiku – taktiku, kterou jsem vzdala už před třemi lety.
„Mamulenko, prosím. Co kdybys mu to prostě neříkala? Aspoň den nebo dva. Zůstane to jenom mezi námi, dokud… já nevím… dokud si na to nezvykneme nebo něco.“ Zadržela jsem dech.
„Ale co bych mu řekla? Vždyť se to nedá ani zakrýt mejkapem.“ Nervózně střelila pohledem k mému znamení a divně se ušklíbla.
„Mami, já tady přece už moc dlouho nezůstanu. Musím odsud pryč, však víš.“ Řeč mi přetrhl další ošklivý záchvat. „Označil mě stopař. Musím se přestěhovat do Školy noci, nebo onemocním a bude to pořád horší.“ Až nakonec umřu, pokusila jsem se dopovědět očima. Vyslovit jsem to nedokázala. „Chci jen pár dní, než se to bude muset dozvědět…“ Neměla jsem chuť vyslovovat jeho jméno, a tak jsem se naschvál rozkašlala. Moc práce mi to nedalo.
„Jak bych to tatínkovi vysvětlila?“
Znělo to vyděšeně a mě se zmocnil hrozný strach. Není snad moje máma? Neměla by pro mě místo otázek mít spíš odpovědi?
„Prostě… prostě řekni, že zůstávám na pár dní u Kayly, protože spolu děláme důležitý referát na biologii.“
Hned jsem si všimla, jak se mámin výraz mění. Obavy se vytratily a vystřídala je přísnost, kterou jsem znala až příliš dobře.
„V podstatě tedy chceš, abych mu zalhala.“
„Ne mami. V podstatě chci, abys aspoň jednou brala ohled na to, co potřebuju já, a ne na to, co chce on. Chci, aby ses zachovala jako moje mamulenka, pomohla mi sbalit kufry a odvezla mě do té nové školy, protože jsem vyděšená, je mi špatně a nevím, jestli to sama zvládnu!“ vyhrkla jsem jedním dechem, zajíkla se a přikryla si pusu, abych ztlumila další záchvat kašle.
„Nevšimla jsem si, že už se nechovám jako tvoje matka,“ řekla chladně.
Ranilo mě to ještě víc než Kaylina reakce. „To je asi ten problém, mami. Nevšimla sis toho, protože už ti na mně nezáleží. Od té doby, co sis vzala Johna, ti záleží jenom na něm,“ řekla jsem s povzdechem.
Hněvivě přimhouřila oči. „Nechápu, jak můžeš být tak sobecká. Copak nevidíš, co všechno pro nás udělal? Díky němu jsem mohla nechat té strašné práce v obchoďáku. Díky němu si nemusíme dělat starosti s penězi a bydlíme v tomhle krásném velkém domě. Dal nám jistotu a báječné vyhlídky do budoucna.“
Tenhle proslov už jsem slyšela tolikrát, že bych ho mohla odříkat spolu s ní. Vždycky když jsme se při našich jednostranných diskuzích dostaly sem, obvykle jsem se jí omluvila a odešla k sobě do pokoje. Dneska jsem se ale omluvit nemohla. Dneska jsem byla jiná. Všechno se změnilo.
„Ne, mami. Ve skutečnosti kvůli němu už tři roky kašleš na svoje děti. Víš třeba, že se z tvojí nejstarší dcery stala podrazácká rozmazlená coura, co si to rozdala s půlkou našich fotbalistů? Víš, jaké hnusné krvavé videohry před tebou schovává Kevin? Ne, jasně že nevíš! Ti dva předstírají, že jsou šťastní a mají Johna rádi, a hrajou s vámi tu vaši zatracenou hru na vzornou rodinku, a tak se na ně usmíváš, modlíš se za ně a necháváš je, ať si dělají, co chtějí. A já? Myslíš, že jsem ta špatná, protože nic nepředstírám – protože jsem upřímná. Chceš něco vědě? Život s vámi se mi hnusí a jsem vlastně ráda, že mě označili! Ta upíří škola se jmenuje Škola noci, ale sotva tam bude větší temno než tady v tom dokonalém domově!“ Hrozilo, že se rozbrečím nebo začnu ječet, a tak jsem se radši obrátila, odkráčela do své ložnice a zabouchla za sebou dveře.
Kéž se všichni utopí.
Přes příliš tenké stěny jsem zaslechla, jak hystericky volá Johnovi. Bezpochyby se hned přiřítí domů a dá mi co proto. Pro něj jsem problém s velkým P. Nejradši bych sebou sekla na postel a rozbrečela se, ale místo toho jsem vysypala z batohu všechny pitomé školní věci. Nehrozí, že je bych tam jinde potřebovala. Beztak určitě nemají žádné normální předměty, spíš lekce typu „porcování lidí na kousky“ a… no… třeba „úvod do nočního vidění“ nebo tak něco.
Je úplně fuk, co máma udělán nebo neudělá. Tady zůstat nemůžu. Musím pryč.
Tak co si s sebou vezmu?
Oboje oblíbené džíny plus ty, co mám na sobě. Pár černých triček. Stejně upíři nic jiného nenosí a navíc zeštíhlují. Chvíli jsem váhala nad modrozeleným třpytivým topem, který jsem si nedávno koupila, ale pak jsem ho sbalila taky, kdyby mě ze vší té černé náhodou brala depka. Do postranní kapsy jsem nacpala podprsenky, kalhotky, malovátka a krámy na vlasy. Svého plyšáka Lybičku Otise (když mi byly dva roky, neuměla jsem vyslovit r) jsem nejdřív nechala na polštáři, jenže… no… upírka neupírka, určitě bych bez něj neusnula. Tak jsem ho do toho zatraceného báglu dala taky.
Potom někdo zaklepal na dveře a jistý nejmenovaný člověk řekl, ať jdu okamžitě ven.
„Cože?“ křikla jsem na něj a celá se zhroutila v děsném záchvatu kašle.
„Zoey. Já a tvoje matka s tebou chceme mluvit.“
Bezva. Evidentně se neutopili.
Pohladila jsem Lybičku Otise. „Otisi, jsem v průšvihu.“ Napřímila jsem se, znovu zachrchlala a vydala se vstříc nepříteli.
2024 ©