Síla vzdoru: kapitola 7

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 7. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 3 - Síla vzdoru Collins Suzanne, přečteno: 460×
390645.jpg

7

 

Cinna zřejmě myslel skutečně na všechno.

Vznášedlo rychle klesá k široké silnici na periférii Osmého kraje.

Takřka okamžitě se otvírají dveře, spouštějí se schůdky a

vystupujeme na asfaltový pruh. Jakmile se na zemi ocitá poslední z

nás, vznášedlo opět stoupá a mizí. Zůstávám tu se čtyřmi osobními

strážci: Hurikánem, Boggsem a dvěma dalšími vojáky. Televizní štáb

se skládá ze dvou statných kapitolských kameramanů s těžkými

přenosnými kamerami, které jim obepínají trupy jako hmyzí krunýře,

z režisérky Cressidy, která má vyholenou hlavu s tetováním v podobě

zelených lián, a jejího asistenta Messally, štíhlého mladíka s několika

páry náušnic. Při pozornějším pohledu si všímám, že má propíchnutý

i jazyk a nosí v něm cvoček zakončený stříbrnou kuličkou.

Boggs nás co nejrychleji odvádí ze silnice k řadě skladišť a

kousek od nás přistává druhé vznášedlo. To přiváží bedny s

lékařskými zásobami a skupinku šesti zdravotníků – poznávám je

podle jasně viditelných bílých stejnokrojů. Všichni následujeme

Boggse do uličky mezi dvěma šedými skladišti. Hladkou plochu stěn

narušují jen žebříky vedoucí na střechu. Když vycházíme na příčnou

ulici, rázem se ocitáme v jiném světě.

Dopravují sem zraněné z ranního bombardování. Na provizorních

nosítkách, na trakařích, na vozících, mají je přehozené přes rameno

nebo je nesou v náručí. Krvácející, zmrzačené, bezvládné. Zoufalí

příbuzní je nosí ke skladišti, které slouží jako provizorní nemocnice.

Připomíná mi to výjevy z naší staré kuchyně, kde matka ošetřovala

umírající, jenže tady je to desetkrát, padesátkrát, stokrát horší.

Očekávala jsem vybombardované budovy a místo toho kolem sebe

vidím zohavená, potrhaná lidská těla.

Tady mě chtějí natáčet? Obracím se k Boggsovi. „Tohle

nepůjde,“ říkám. „Tady pohořím.“

Určitě vidí v mých očích paniku, protože se na vteřinu zastavuje a

klade mi dlaně na ramena. „Nepohoříš. Jen se jim ukaž. To jim

pomůže víc, než ten nejlepší doktor na světě.“

Všímá si nás žena, která organizuje přísun zraněných. Povytahuje

obočí a vydává se k nám. Tmavě hnědé oči má opuchlé únavou a

kolem ní se šíří pach kovu i potu. Obvaz kolem jejího krku

potřeboval vyměnit už před třemi dny. Řemínek automatické zbraně,

kterou má přehozenou přes rameno, se jí zařezává do hrdla. Žena si

ho upravuje a trhnutím palce posílá zdravotníky do skladiště. Beze

slova poslechnou.

„Tohle je velitelka Paylorová z Osmého kraje,“ představuje ji

Boggs. „Velitelko, tohle je voják Katniss Everdeenová.“

Na velitelku je docela mladá. Je jí sotva něco přes třicet. Z jejího

hlasu je ale cítit autorita, která jasně ukazuje, že ji nejmenovali

náhodou. Vedle ní si ve svém zbrusu novém kostýmu připadám jako

čerstvě vylíhnuté kuře, které dosud nebylo podrobené žádné zkoušce

a teprve se učí prvním krůčkům.

„Já vím, kdo to je,“ přikyvuje Paylorová. „Takže žiješ. Nebyli

jsme si jistí.“ Mýlím se, nebo v jejích slovech slyším výčitku? „Já

sama si taky pořád nejsem úplně jistá,“ říkám. „Byla v

rekonvalescenci.“ Boggs si poklepe na hlavu. „Utrpěla ošklivý otřes

mozku.“ Ztišuje hlas. „Taky potratila. Ale trvala na tom, že se s námi

zajede podívat na vaše zraněné.“

„Těch je tady spousta,“ odpovídá Paylorová. „Myslíte, že je to

dobrý nápad?“ ozývá se Hurikán a mračí se na provizorní nemocnici.

„Takhle shromažďovat raněné?“

Já si to nemyslím. Každá nakažlivá choroba se tu rozšíří rychlostí

stepního požáru.

„Je to o trochu lepší, než je nechat zemřít,“ odtuší Paylorová.

„Tak jsem to nemyslel,“ vrtí hlavou Hurikán.

„Momentálně jinou možnost nemám. Ale jestli vás napadne něco

jiného a přemluvíte Coinovou, aby to schválila, jsem jedno velké

ucho.“ Paylorová ukazuje ke dveřím a obrací se na mě. „Můžeš

vstoupit, reprodrozde. A klidně si s sebou vezmi i své přátele.“

Ohlížím se na svůj štáb, připravuji se na nejhorší a vydávám se za

ní do nemocnice. Po celé délce budovy visí dlouhý hrubý závěs,

který vytváří širokou chodbu. Na jedné straně vedle sebe leží řada

mrtvých těl s bílými plachtami přes obličej. „Pár desítek metrů na

západ odtud jsme začali kopat masový hrob, ale zatím nemám dost

lidí, abych je tam přepravila,“ poznamenává Paylorová, přistupuje k

mezeře v závěsu a rozhrnuje ho do stran.

Chytám Hurikána za zápěstí. „Neopouštěj mě,“ šeptám mu.

„Jsem u tebe,“ odpovídá tiše.

Procházím závěsem a na mé smysly okamžitě útočí lavina vjemů.

V první chvíli si chci zacpat nos, abych necítila puch pokáleného

plátna, zahnívajícího masa a zvratků, ještě zesílený panujícím

horkem. Ve vysoké kovové střeše jsou otevřená okna, ale neproudí

sem ani zdaleka dost čerstvého vzduchu, aby rozředil zdejší výpary.

Jediným zdrojem světla jsou kužely sluneční záře, a když si mé oči

přivykají šeru, rozeznávám řady zraněných – na lehátkách, kavalcích

i na zemi. Je jich tu tolik, že zaplňují celou plochu skladiště. Slyším

bzukot much, sténání raněných i vzlyky jejich příbuzných, kteří se je

snaží ošetřovat – všechny zvuky se slévají v jediný trýznivý sbor.

V krajích nemáme žádné pořádné nemocnice. Umíráme doma,

což mi teď připadá jako mnohem lepší než tohle. Pak si uvědomuji,

že mnozí ze zdejších raněných patrně při bombardování přišli i o

domov.

Po zádech mi stékají pramínky potu a vlhnou mi dlaně. Dýchám

ústy, abych trochu oslabila zápach. Před očima se mi dělají mžitky a

bojím se, že každou chvíli omdlím. Pak si ale všímám velitelky

Paylorové, která mě pozorně sleduje, aby zjistila, jak jsem silná a

jestli se nespletli, když věřili, že se na mě mohou spolehnout.

Pouštím se Hurikána a nutím se vstoupit hlouběji do skladiště, do

úzké uličky mezi dvěma řadami lůžek.

„Katniss?“ chraptí po mé levici hlas, který se zvedá nad

všeobecný hluk. „Katniss?“ Ze šera se ke mně natahuje čísi ruka.

Chytám se jí, abych se udržela na nohách. Ruka patří mladé ženě s

poraněnou nohou. Přes silnou vrstvu obvazů, na nichž se hemží

mouchy, prosakuje krev. Ve tváři se jí zračí bolest, ale i něco jiného;

emoce, která vůbec neodpovídá její situaci. „Jsi to opravdu ty?“

„Jo, jsem to já,“ daří se mi ze sebe vypravit.

V jejím obličeji vidím radost. Při zvuku mého hlasu se rozjasní a

na chvíli zapomíná na utrpení.

„Ty žiješ! Nevěděli jsme, co se s tebou stalo. Říkali nám, že jsi

naživu, ale nevěděli jsme to jistě!“ drmolí vzrušeně.

„Byla jsem na tom bledě, ale uzdravila jsem se,“ odpovídám.

„Stejně jako se uzdravíš ty.“

„Musím to říct bratrovi!“ Dívka se snaží posadit a volá na někoho

o pár lůžek dál. „Eddy! Eddy! Ona je tady! Katniss Everdeenová!“

Přibližně dvanáctiletý chlapec se ohlíží k nám. Polovinu tváře mu

zakrývají obvazy. Otvírá ústa, jako kdyby chtěl vykřiknout. Jdu k

němu, odhrnuji mu mokré hnědé vlasy z čela a zdravím ho. Nemůže

mluvit, ale jedním zdravým okem se na mě dívá tak upřeně, jako

kdyby si chtěl zapamatovat i ten nejmenší detail mé tváře.

Slyším, jak se horkým vzduchem po celé nemocnici šíří mé

jméno. „Katniss! Katniss Everdeenová!“ Sténání a vzlyky utichají a

nahrazují je slova naděje. Ze všech stran na mě volají hlasy.

Procházím mezi nimi, tisknu ruce, jež se ke mně natahují, dotýkám

se nezraněných částí těch, kteří nedokážou hýbat končetinami,

zdravím všechny okolo a říkám jim, jak ráda je vidím. Nic

důležitého, žádné úžasné, inspirující proslovy. Ale na tom nezáleží.

Boggs má pravdu. Těm lidem pomáhá už to, že mě vidí živou.

Sahají po mně rozechvělé prsty, které se chtějí dotknout mé kůže.

Když jeden zraněný muž svírá mou tvář v dlaních, v duchu děkuji

Daltonovi, že navrhl, abych si smyla líčení. Jak absurdní, jak

zvrácené by bylo, kdybych měla těmhle lidem nastavovat

namalovanou kapitolskou masku. Znají mě jako zraněnou, unavenou

a nedokonalou dívku. Proto k nim patřím.

Přes poslední rozhovor s Caesarem se mnozí ptají na Peetu a

ujišťují mě, že vědí o nátlaku, pod kterým mluvil. Snažím se líčit

naši budoucnost co nejoptimističtěji, ale všechny hluboce zasahuje

zpráva, že jsem přišla o dítě. Mám sto chutí prozradit pravdu a říct

jedné plačící ženě, že to všechno byl pouhý výmysl pro Hladové hry,

ale kdybych teď udělala z Peety lháře, nijak bych mu nepomohla.

Ani sobě. Ani naší věci.

Začíná mi docházet, proč byli ostatní ochotni zajít tak daleko, aby

mě ochránili. Co znamenám pro vzbouřence. Při svém zápasu s

Kapitolem, kdy jsem si tak často připadala úplně sama, jsem měla na

své straně tisíce a tisíce lidí ze všech krajů. Byla jsem jejich

reprodrozd dávno předtím, než jsem tu roli oficiálně přijala.

Klíčí ve mně nový pocit, ale teprve když stojím na stole a mávám

na rozloučenou, zatímco všichni skandují mé jméno, dokážu ho

pojmenovat. Jde o pocit moci. Mám takovou moc, o jaké se mi nikdy

ani nesnilo. Snow to pochopil, jakmile jsem v aréně vytáhla ty

jedovaté bobule. Plutarch o ní věděl, když mě zachraňoval z arény. A

Coinová už o ní ví taky. Dokonce považuje za nutné veřejně

informovat své lidi, že někdy jednám na vlastní pěst.

Jakmile se ocitáme znovu venku, opírám se o stěnu skladiště a

lapám po dechu. Boggs mi podává láhev s vodou. „Vedla sis skvěle,“

chválí mě.

Hlavně že jsem neomdlela, nepozvracela se ani s křikem

neutekla. Víceméně jsem se vezla na vlně emocí, která se ve skladišti

vzedmula.

„Máme pár pěkných záběrů,“ ozývá se Cressida. Dívám se na

hmyzí kameramany, z nichž se leje pot. Messalla si zapisuje nějaké

poznámky. Úplně jsem zapomněla, že mě filmují.

„Moc jsem toho neudělala,“ poznamenávám.

„Máš zásluhy za plno věcí, které jsi v minulosti dokázala,“

nesouhlasí Boggs.

Co jsem dokázala v minulosti? Podlamují se mi kolena a po stěně

sklouzávám do sedu. „Moje výsledky jsou hodně smíšené.“

„No, ani zdaleka nejsi dokonalá, ale za daných okolností to musí

stačit,“ říká Boggs.

Hurikán si sedá vedle mě a vrtí hlavou. „Nedokážu uvěřit, že jsi

je nechala, aby se tě dotýkali. Pořád jsem čekal, kdy práskneš do

bot.“

„Zavři zobák,“ odsekávám se smíchem. „Tvá matka na tebe bude

moc hrdá, až to uvidí,“ dodává Hurikán.

„Matka si mě ani nevšimne. Bude příliš zděšená zdejšími

podmínkami.“ Obracím se k Boggsovi. „Takhle to vypadá ve všech

krajích?“

„Ano. Na většinu Kapitol útočí. Snažíme se jim posílat pomoc,

kdykoliv to jde, ale ani zdaleka to nestačí.“ Na vteřinu se odmlčí a

poslouchá někoho ve sluchátku. Uvědomuji si, že se mi zatím vůbec

neozval Haymitch, a poklepávám na svoji vysílačku. Možná je

rozbitá. „Musíme se přesunout k přistávací ploše. Ihned,“ oznamuje

Boggs a jednou rukou mě zvedá na nohy. „Máme problém.“

„Jaký problém?“ ptá se Hurikán.

„Blíží se bombardéry,“ odpovídá Boggs, sahá mi za krk a

přetahuje mi Cinnovu přilbu přes hlavu. „Pohyb!“

Nechápu úplně přesně, co se děje, ale dávám se do běhu směrem

k uličce, která vede k přistávací ploše. Nevidím žádné bezprostřední

nebezpečí. Nad námi se klene modrá obloha bez jediného mráčku.

Ulice jsou prázdné, jen několik lidí přináší raněné do nemocnice.

Nikde žádný nepřítel, nezní žádný poplach. Vtom začínají houkat

sirény. Během několika vteřin se ve vzduchu zhmotňuje formace

kapitolských vznášedel a začínají padat bomby. Tlaková vlna

výbuchu mě sráží na stěnu skladiště. Zezadu na noze, těsně nad

pravým kolenem, cítím ostrou bolest. Něco mě zasáhlo i do zad, ale

podle všeho to neproniklo vestou. Pokouším se vstát, Boggs mě však

strhává zpátky na zem a zaléhá mě vlastním tělem, aby mě chránil.

Půda se chvěje explozemi dalších a dalších bomb.

Je to hrozný pocit, tisknout se ke stěně skladiště, zatímco kolem

padají bomby. Jak to říkal můj otec o obzvláště snadných úlovcích?

Jako když člověk střílí ryby v kádi. My jsme ty ryby a ulice je káď.

„Katniss!“ Polekaně se ohlížím, ale je to jen Haymitchův hlas z

vysílačky.

„Ano? Co je? Tady jsem!“

„Poslouchej mě. Během bombardování nemůžeme přistát, ale je

bezpodmínečně nutné, aby si tě nikdo nevšiml,“ říká Haymitch.

„Takže oni nevědí, že jsem tady?“ Jako obvykle jsem

předpokládala, že kvůli mé přítomnosti na ně dopadl trest.

„Podle zpravodajské služby ne. To bombardování bylo patrně

naplánované už předtím,“ pokračuje Haymitch.

Ozývá se Plutarch, klidně, ale důrazně. Hlas vrchního tvůrce her

zvyklého rozhodovat pod tlakem. „Tři skladiště před vámi je světle

modrá budova. U severního rohu je bunkr. Dokážete se tam dostat?“

„Pokusíme se,“ odpovídá Boggs. Plutarchova slova zřejmě slyšeli

všichni, protože moji osobní strážci i televizní štáb už vstávají.

Instinktivně se rozhlížím po Hurikánovi. Stojí za mnou, podle všeho

nezraněný.

„Do další vlny zbývá přibližně čtyřicet pět vteřin,“ oznamuje

Plutarch.

Když došlapuji na pravou nohu, bolest nad kolenem se zhoršuje,

ale nezastavuji se. Není čas zkoumat zranění. Stejně bude lepší, když

se na ně hned nebudu dívat. Naštěstí mám na sobě boty podle

Cinnova návrhu, které krásně lnou k asfaltu a při každém kroku

pruží. V tom špatně padnoucím páru, který mi přidělili ve Třináctém

kraji, bych byla namydlená. Boggs utíká v čele skupiny, ale ostatní

se drží zpátky, přizpůsobují se mé rychlosti a chrání mě ze stran i

zezadu. Nutím se do sprintu, zatímco odtikávají vteřiny do dalšího

bombardování. Míjíme druhé, šedé skladiště a probíháme podél

hnědé budovy. Před sebou vidím vybledlou modrou stěnu. Tam je

bunkr. Už jsme u další uličky a ke dveřím zbývá jen kousek, když

začínají padat bomby. Reflexivně se vrhám na zem. Tentokrát mě

zaléhá Hurikán, aby mě chránil před explozemi. Bombardování se

teď zdá delší, ale taky jsme od něj dál.

Převaluji se na bok a ocitám se tváří tvář Hurikánovi. Okolní svět

na okamžik ustupuje do pozadí a já vnímám jen jeho brunátný

obličej. Ve spánku mu viditelně pulzuje žíla a zhluboka oddechuje

pootevřenými ústy.

„Jsi v pořádku?“ ptá se. Jeho slova téměř zanikají v dalším

výbuchu.

„Jo. Myslím, že mě neviděli,“ odpovídám. „Ty bomby nás

nesledují.“

„Ne, cílem je něco jiného,“ přikyvuje Hurikán.

„Já vím, ale tam vzadu není nic než…“ Oběma nám to dochází ve

stejnou chvíli.

„Nemocnice.“ Hurikán ihned vyskakuje na nohy a křičí na

ostatní. „Bombardují nemocnici!“

„To není tvůj problém,“ ozývá se Plutarch neoblomně.

„Pokračujte k bunkru.“

„Vždyť tam jsou jenom ranění!“ křičím.

„Katniss,“ ozve se Haymitch varovně a já dobře vím, co se chystá

říct. „Ať tě ani nenapadne…!“ Vytrhuji z ucha sluchátko a nechávám

ho volně viset u krku. Vtom slyším nový zvuk. Kulometnou palbu ze

střechy hnědého skladiště naproti přes uličku. Někdo se brání proti

náletu. Než mě kdokoliv stačí zadržet, vyrážím k žebříku a stoupám

po něm. Šplhání je jednou z mých nejsilnějších stránek.

„Nezastavuj se!“ slyším za sebou Hurikána. Pak se ozývá zvuk,

jaký vydává bota, když ji někomu vrazíte do obličeje. Jestli ten

obličej patří Boggsovi, Hurikán za to později draze zaplatí. Ocitám se

na dehtové střeše, pomáhám Hurikánovi a oba vybíháme k řadě

kulometů nad uličkou mezi skladišti. Každý kulomet obsluhuje

několik rebelů. Připojujeme se k dvojici vojáků a krčíme se za

zátarasem.

„Ví Boggs, že jste tady nahoře?“ Vlevo od nás stojí u jednoho

kulometu velitelka Paylorová a tázavě se na nás dívá.

Dávám jí vyhýbavou odpověď, abych přímo nelhala. „Dobře ví,

kde jsme.“

Paylorová se směje. „To se vsadím. Umíte s tím zacházet?“

„Já ano. Ve Třináctém kraji jsem prošel výcvikem,“ odpovídá

Hurikán. „Ale radši bych používal vlastní prostředky.“

„Máme luky.“ Zvedám svůj luk, ale dochází mi, že vypadá spíš

jako ozdoba. „Je účinnější, než na první pohled vypadá.“

„O tom nepochybuji,“ přikyvuje Paylorová. „Dobře. Čekáme

nejmíň tři další vlny. Před svržením bomb musejí vypnout maskovací

štíty. To je naše šance. Držte se při zemi!“ Klekám si na koleno a

zaujímám střeleckou pozici.

„Radši začneme ohněm,“ poznamenává Hurikán.

Přikyvuji a vytahuji šíp z pravého toulce. Jestli mineme cíl, šípy

se nerozplynou ve vzduchu – nejspíš dopadnou na střechy protějších

skladišť. Oheň se dá uhasit, ale výbušné hlavice by mohly budovy

nenapravitelně poškodit.

Najednou se objevují o dva bloky dál, přibližně sto metrů nad

námi. Sedm malých bombardérů ve formaci písmene V. „Husy!“

volám na Hurikána. Přesně chápe, co tím myslím. V době ptačích

tahů jsme si vyvinuli systém, podle něhož si dělíme lovené ptáky,

abychom nemířili oba na stejného jedince. Já střílím na vzdálenější

rameno písmene V, Hurikán na bližší a střídáme se ve střílení na

ptáka v čele hejna. Na další rozhovor není čas. Odhaduji rychlost

vznášedel a vypouštím šíp. Zasahuji jeden stroj do křídla, které

okamžitě pohlcují plameny. Hurikán těsně míjí první bombardér. Na

protější střeše vypuká požár a já slyším Hurikánovu tichou kletbu.

Zasažené vznášedlo se opile kymácí ve vzduchu, ale přesto se mu

daří svrhnout bomby. Pak nicméně nezmizí a nemizí ani druhý stroj,

který patrně povstalci zasáhli kulometem. Poškození podle všeho

vyřadilo z provozu maskovací štít.

„Dobrá trefa,“ chválí mě Hurikán.

„Ani jsem nemířila na tenhle,“ mumlám. Chtěla jsem zasáhnout

stroj před ním. „Jsou rychlejší, než si myslíme.“

„Zaujměte pozice!“ volá Paylorová. Na obloze se vynořuje druhá

letka.

„Oheň není k ničemu,“ říká Hurikán. Přikyvuji a oba přikládáme

k tětivám šípy s výbušnými hlavicemi. Protější skladiště jsou stejně

nejspíš prázdná.

Vznášedla se nehlučně blíží a já dospívám k rozhodnutí. „Budu

stát!“ křičím na Hurikána a zvedám se na nohy. Takhle se mi míří

nejlíp. Střílím jako první a zasahuji stroj v čele. Po výbuchu zůstává

v jeho podbřišku velký otvor. Hurikán ustřeluje ocas druhého

vznášedla. Stroj se řítí k zemi a dopadá na ulici, kde explodují dosud

nesvržené bomby.

Bez varování se na nás řítí třetí letka. Tentokrát Hurikán

sestřeluje první stroj a já zasahuji křídlo druhého bombardéru, který

se následně ve vzduchu sráží se vznášedlem, jež letí za ním. Oba

stroje padají na střechu skladiště naproti nemocnici. Čtvrté vznášedlo

zneškodnil zásah kulometu.

„Tak, to je všechno,“ vydechuje Paylorová.

Plameny a hustý černý dým z vraků nám brání ve výhledu.

„Zasáhli nemocnici?“

„Určitě,“ odpovídá Paylorová ponuře.

Utíkám k žebříkům na opačné straně skladiště, ale ještě si stačím

všimnout, jak se zpoza ventilačních šachet vynořuje Messalla a jeden

z hmyzích kameramanů. Myslela jsem, že se pořád krčí dole v uličce.

„Začínám si jich vážit,“ podotýkám směrem k Hurikánovi.

Sestupuji po žebříku. Dole na mě čeká jeden osobní strážce,

Cressida a druhý kameraman. Očekávám protesty, ale Cressida mává

rukou, ať běžím dál, a křičí do vysílačky: „To je mi fuk, Plutarchu!

Potřebuji už jenom pět minut!“ Nepatřím ke šťouralům, kteří by

zpochybňovali platnost nabízené propustky. Vyrážím k nemocnici.

SO

„To ne,“ šeptám. Nemocnice je zničená. Míjím raněné i hořící

vraky bombardérů, ale vnímám jen hrůzný výjev před sebou. Všude

křičí a pobíhají lidé, nemohou však nikomu pomoct. Po

bombardování se propadla střecha a vypukl požár, který uvěznil

všechny pacienty v budově. Skupinka záchranářů se pokouší prorazit

cestu dovnitř, ale dobře vím, co najdou. Jestli raněné nezabila

padající střecha a plameny, zadusili se kouřem.

Vedle mě stojí Hurikán. Jeho nečinnost potvrzuje mé podezření.

Horníci se nesnaží o záchranu zavalených druhů jen v případě, kdy

už nevidí žádnou naději.

„Pojď, Katniss. Haymitch říká, že už pro nás mohou poslat

vznášedlo,“ obrací se na mě Hurikán. Ale já se nedokážu pohnout z

místa.

„Proč to udělali? Proč bombardovali lidi, kteří tak jako tak

umírali?“ ptám se ho.

„Aby odradili ostatní. Aby zabránili zraněným vyhledat pomoc,“

odpovídá Hurikán. „Tihle lidé byli postradatelní. Aspoň pro Snowa. I

kdyby Kapitol vyhrál, co by si počal se zmrzačenými otroky?“

Vzpomínám na všechny ty roky v lesích, kdy jsem poslouchala

Hurikánovy proslovy proti Kapitolu. Nikdy jsem jim nevěnovala

přílišnou pozornost a nechápala jsem, proč se Hurikán vůbec

obtěžuje rozebíráním jejich pohnutek. Proč je důležité umět se vžít

do myšlenkových pochodů svých protivníků. Dnešek jasně ukázal,

jak důležité to může být. Když se Hurikán pozastavoval nad zřízením

nemocnice, nedělal si starosti kvůli nakažlivým chorobám, ale kvůli

tomuhle. On totiž nikdy nepodceňuje krutost těch, proti nimž

stojíme.

Pomalu se otáčím k nemocnici zády. Několik kroků přede mnou

stojí mezi oběma hmyzími kameramany Cressida. Poslední události

ji nijak nevyvedly z míry. Zůstává ledově klidná.

„Katniss,“ oslovuje mě. „Prezident Snow nechal odvysílat záběry

z bombardování. Živě. Pak vystoupil s prohlášením, že šlo o jeho

vzkaz povstalcům. A co ty? Nechceš povstalcům něco říct?“

„Chci,“ šeptám. Z kamery na mě bliká červené světlo. Vím, že

mě natáčejí. „Chci,“ opakuji hlasitěji. Všichni ode mne odstupují –

Hurikán, Cressida i kameramani –, abych měla pódium jen pro sebe.

Hypnotizuji červené blikající světélko. „Chci říct vzbouřencům, že

jsem naživu. Že stojím v Osmém kraji, kde Kapitol právě

vybombardoval nemocnici plnou neozbrojených mužů, žen a dětí.

Nikdo nepřežil.“ Můj šok pomalu přechází ve vztek. „Všem chci říct

tohle: jestli si třeba jen na vteřinu myslíte, že s námi Kapitol bude

jednat férově, pokud dojde k zastavení bojů, zásadně se mýlíte.

Protože víte, kdo jsou a čeho jsou schopní.“ Automaticky rozpřahuji

ruce, jako kdybych chtěla obsáhnout celou hrůzu kolem sebe. „Tohle

je jejich práce. A my jim to musíme vrátit!“

Jdu ke kameře a nechávám se unášet vztekem. „Prezident Snow

říká, že nám takhle posílá vzkaz? Já mám pro něj taky jeden. Můžete

nás mučit, bombardovat i spálit naše kraje na troud, ale vidíte tohle?“

Jedna z kamer sleduje můj prst namířený na hořící vznášedlo na

střeše protějšího skladiště. I přes plameny je na křídle jasně vidět

kapitolský erb. „Jiskra zažehla požár!“ Teď už křičím, aby Snowovi

neuniklo jediné mé slovo. „A jestli shoříme my, vy shoříte s námi!“

Moje slova visí ve vzduchu. Čas jako by se zastavil. Zaplavuje

mě horko, které pochází z mého nitra.

„Stop!“ Cressidin hlas mě vrací do reality a hasí můj žár.

Cressida na mě souhlasně kývá. „Skvělá tečka.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Mich z IP 88.102.63.*** | 9.12.2012 15:04
Ahoj, je skvělý, že sem dáváš třetí díl, a mám otázku, jak často je sem budeš dávat? smile
Niletka.blogerka.cz | 10.12.2012 10:12
Ahoj něco sem dám dneska a do zítra by to tu mělo být snad celý smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a tři