Krevní pouto - Patricia Briggs

15.
V Paseu jsem našla další upírský brloh, tentokrát jsem na to ale šla chytřeji. Vrátila jsem se příštího dne v poledne a proměnila jsem se v kojota, protože ve zvířecí podobě
mám lepší čich.
Přeskočila jsem plot a zavětřila, ale magie, kterou upíři maskuji svá doupata, fungovala. Okolo domu jsem nezachytila žádný zře­telný pach, zaparkované auto bylo ale cítit upírkou Estelle.
Třetí stádo jsem našla o tři dny později a tentokrát patřilo Andremu.
Bydlel v pěkném malém domku skrytém za obrovskou stodo­lou. Stál na několika akrech půdy vedle obory u Hoodova parku kousek od Pasea.
Nenapadlo ... číst dál

... číst dál

13.
Něco studeného a hořkého mi kapalo do úst. Vyplivla bych to, ale stálo by to příliš mnoho námahy. Něžné prsty stu­dené jako led se dotýkaly mé tváře a někdo mi šeptal láskyplná slova.
Do mysli mi proniklo vrčení a ledová tekutina se rozžhavila, sklouzla mi do žaludku a přivedla mě k vědomí. Vlkův divoký vztek ve mně vyvolal nával adrenalinu a strachu, a to mě úplně probudilo.
Choulila jsem se u Stefanovy klece. Kůl se zakutálel pode mě a nepříjemně mě tlačil do žeber. Světlo zhaslo a já cítila zápach pá­lícího se masa, který překonal i démonův puch.
Jedna moje část věděla, že bych neměl... číst dál

12.
Po většinu času, co žiji v Tri-Cities, chodívala paní Hannaová se svým nákupním vozíkem po stejné trase. Nikdy jsem ji nesledovala, ale zahlédla jsem ji na několika místech, takže jsem měla hrubou představu, kudy asi její každodenní cesta vede. Netušila jsem ale, jak ji teď změnila, proto jsem se musela podí­vat na všechna místa.
Když jsem minula první kostel na trase, zastavila jsem na kra­ji silnice, vytáhla zápisník, který s sebou vozím v autě, a zazname­nala si jeho název a adresu. Po hodině jsem dala dohromady se­znam jedenácti kostelů v relativně blízkém okolí policejní stanice, n... číst dál

11.
Na příjezdové cestě parkoval naleštěný Harley Davidson, který tam včera v noci nebyl. Zastavila jsem za ním. Můj ubohý starý rabbit se do tak vznešeného sousedství vůbec nehodil.
Zazvonila jsem a čekala. Matka mě učila zdvořilosti a já se cíti­la trochu provinile, protože jsem je rušila v době, kdy obyčejně asi spali. Vina mi ale nezabránila znovu zazvonit.
Dveře otevřela Rachel - a vypadalo to, že má za sebou stejně těžkou noc jako já. Její tenké, jasně žluté triko odhalovalo nad džíny, které jí seděly na bocích, dobrých deset centimetrů nahé kůže. Pupík jí zdobil piercing a safíru pod... číst dál

10.
„Ne, pane, není..." Gabriel vzhlédl, když jsem vešla do díl­ny. „Počkat. Už je tady."
Vzala jsem si sluchátko, protože mě napadlo, že by to mohl být Tony nebo Elizaveta. „Mercy."
„Tady John Beckworth. Volám z Virginie. Omlouvám se, že jsem zapomněl na časový posun."
Hlas mi připadal známý, ale jméno ne. „Pan Black?" zeptala jsem se.
„Ano," řekl trochu zahanbeně. „Vlastně se jmenuji Beckworth. Právě jsem po telefonu mluvil s Branem Cornickem. Zmínil se o tom, že máte v Tri-Cities nějaké potíže."
„Ano, máme tady jistou... situaci." Buďto Branovi zavolal ješ­tě včera Adam, nebo si na Black... číst dál

9.
Andre na mě čekal na parkovišti vedle jednoho z mnoha čer­ných mercedesů klanu, aby mě odvezl ke Stefanovi domů - jako bych byla natolik pitomá, že nasednu do auta k upírovi, kterého neznám.
I přes Andreho námitky jsem ho následovala ve svém voze, místo abych se svezla s ním. Nejen že to bylo bezpečnější, po do­končení úkolu tak budu moct zamířit rovnou domů, aniž bych mu­sela čekat, až mě odveze zpátky k baru U strýčka Mikea.
Měl pravdu, mohli jsme si cestou promluvit a vymyslet nějaký plán - kdybych mu trochu víc věřila nebo nemusela ráno do prá­ce. Účty nepočkají jen proto, že někdo r... číst dál

8.
Přestože už byla skoro půlnoc, parkoviště baru U strýčka Mikea bylo plné a já tak musela zaparkovat před skladiš­těm vedle. Můj malý rabbit tu nebyl sám, ale mezi všemi SUV a trucky vypadal ustaraně. Nevím, proč mají fae tak rádi vel­ká auta, ale žádného neuvidíte za volantem geo metra.
V blízkosti faeské rezervace Walla Walla, která leží asi o sto ki­lometrů dál po dálnici, se nachází několik barů, které prohlašují, že jsou oblíbenými místy fae, aby přilákaly hosty. Kousek od mojí garáže nedávno otevřeli bar, který se tvářil jako vlkodlačí pelech. Ale Strýček Mike žádnou reklamu nepotře... číst dál

6.
Nechala jsem Samuela spát. K večeři jsem připravila sendviče s tuňákem a schovala je do ledničky pro případ, že by se probudil hladový, ten večer už ale z pokoje nevyšel.
Nastavila jsem si budík na pozdější hodinu než obvykle. Zítra totiž byla sobota, a to jsem měla oficiálně zavřeno. Měla jsem sice práci, ale nic naléhavého, a Gabriel měl přijít až v deset.
Když jsem před spaním poklekla k modlitbě, jako obyčejně jsem poprosila boha, aby pomohl Warrenovi a Stefanovi chy­tit démona. Tentokrát jsem se ale pomodlila i za Samuela. A po chvíli váhání jsem přidala i modlitbu za Adama. Ve skut... číst dál

7.
„Hej, Mercy. Na čem to děláš? Vypadá to jako miniaturní corvetta."
Vzhlédla jsem a uviděla, že se o jeden z ponků opírá Tony, polda a starý přítel - obvykle v tomto pořadí. Dneska byl oblečený neformálně do trika a khaki šortek odpovídajících horké­mu letnímu dni. Vypadal trochu utahaně. Od chvíle, kdy se kouzel­ník nastěhoval do města, uplynuly už dva týdny a podle místních zpráv trhala zločinnost rekordy.
„Dobré oko," řekla jsem mu. „Je to Opel GT ze sedmdesátého prvního. Design vymyslel stejný chlápek, který přišel s corvettou. Jeden kamarád ho koupil od nějakého chlápka, který nahrad... číst dál

5.
„Haló?" Adamův hlas zněl úsečně.
„Už je to skoro týden," řekla jsem. „Littleton po mně
nejde, je zaměstnaný hraním her s Warrenem a Stefa­nem." Warren mě tak trochu informoval o tom, jak lov na upířího kouzelníka pokračuje - nebo spíše nepokračuje. Littletonovi se ne­ustále dařilo být o krok před nimi. „Odvolej moje osobní strážce."
Na opačné straně linky se na okamžik rozhostilo ticho, pak Adam řekl: „Ne. O podobných věcech se nebudeme bavit po tele­fonu. Pokud se mnou chceš mluvit, přijď za mnou a promluvíme si. Vezmi si cvičební úbor, budu trénovat v garáži." Zavěsil.
„A co takhle jin... číst dál

4.
Projeli jsme otevřenou kovanou bránou na jasně osvětlené nádvoří před obrovskou haciendou z nepálených cihel, kte­rá sloužila za sídlo upírskému klanu v Tri-Cities. Warren zaparkoval otlučený truck za BMW na příjezdové cestě, která už byla plná aut.
Když jsem tu byla naposledy, doprovázel mě Stefan. Zavedl nás do menšího domku pro hosty na zadním dvoře. Tentokrát jsme zamířili k hlavním dveřím a Warren zazvonil.
Ben nervózně zavětřil. „Sledují nás." Já je taky cítila.
„Ano." Warren z nás vypadal nejméně ustaraně. Nepatřil k li­dem, kteří lomí rukama nad něčím, co se ještě nestalo.
Nevadi... číst dál

3.
Když jsem konečně opustila koupelnu, ložnice byla prázdná a skříň zavřená. Pohlédla jsem na budík. Měla jsem patnáct minut na to, abych se dostala do garáže, pokud jsem chtěla otevřít včas.
Byla jsem ráda, že tu se mnou nikdo není a neslyší tak, jak při oblékání bručím a sténám. Tedy alespoň nikdo živý.
Bolely mě všechny svaly v těle, obzvláště pak pravé rameno, a když jsem se sehnula, abych si natáhla ponožky a obula boty, za­čalo mi tepat v potlučené tváři. Ale ještě víc by mě bolelo, kdybych přišla o zákazníky, protože bych neotevřela v obvyklou dobu.
Vyšla jsem z ložnice a Samuel vzh... číst dál

2.
Probudila jsem se na svém gauči. Na obličeji jsem cítila Médein drsný jazyk a slyšela, jak hlasitě přede. Vzápětí   jsem zaslechla Stefana a ulevilo se mi, protože to znamena­lo, že rovněž přežil. Odpověděl mu ale Samuel a jeho tichý hlas nezněl vůbec chlácholivě. Bručivý tón se sice podobal předení mé kočky, čišela z něj však ledová hrozba.
Žilami mi začal kolovat adrenalin. Vzpomínku na noční hrůzu jsem odsunula stranou. V tu chvíli záleželo jen na tom, .že je úplněk a ani ne metr ode mě se nachází rozzuřený vlkodlak.
Pokusila jsem se otevřít oči a vstát, ale narazila jsem na něko­lik ... číst dál

1.
Jako většina lidí vlastnících firmu pracuji i já dlouhé hodiny a vstávám brzy ráno. A tak když mi někdo zavolá uprostřed noci, raději by měl být na smrtelné posteli.
„Ahoj, Mercy," ozval se Stefanův přátelský hlas. „Chtěl jsem se zeptat, jestli bys mi nemohla prokázat laskavost."
Stefan umřel už dávno, takže jsem neviděla důvod být na něj milá. „Zvedla jsem sluchátko," ospale jsem zamžourala na rudé číslice budíku vedle postele, „ve tři ráno."
Dobrá, přesně takhle jsem to neformulovala. Možná jsem při­dala pár slov, která si automechanik schovává pro vzdorné šrouby a alternátory, jež mu ... číst dál