Krevní pouto : kapitola 9

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 9. 6. 2011 v kategorii Krevní pouto - Patricia Briggs, přečteno: 743×

9.

Andre na mě čekal na parkovišti vedle jednoho z mnoha čer­ných mercedesů klanu, aby mě odvezl ke Stefanovi domů - jako bych byla natolik pitomá, že nasednu do auta k upírovi, kterého neznám.

I přes Andreho námitky jsem ho následovala ve svém voze, místo abych se svezla s ním. Nejen že to bylo bezpečnější, po do­končení úkolu tak budu moct zamířit rovnou domů, aniž bych mu­sela čekat, až mě odveze zpátky k baru U strýčka Mikea.

Měl pravdu, mohli jsme si cestou promluvit a vymyslet nějaký plán - kdybych mu trochu víc věřila nebo nemusela ráno do prá­ce. Účty nepočkají jen proto, že někdo rozřezal mého přítele jako hamburger a paní upírů po mně chce, abych našla kouzelníka, kte­rý zabil víc než čtyřicet lidí.

Sevřela jsem pevněji volant a snažila se nedívat na rozbitou pří­strojovou desku, do které Stefan, klidný, tichý Stefan, udělal díru pěstí. Co ho tak rozčílilo? Že ho kouzelník porazil?

Co to Stefan říkal? Věděl, že je s jeho vzpomínkami něco v nepo-řádku, jelikož si na mě nepamatoval. Protože jsem pro něj ne­byla nedůležitá.

Stefan je upír, připomněla jsem si. Upíři jsou zlí.

Natáhla jsem ruku a dotkla se přístrojové desky. Udělal to, protože mi ublížili, pomyslela jsem si.

Ani on pro mě nebyl nedůležitý - nechtěla jsem, aby navždy zmizel.

Stefanův dům ležel v kennewických kopcích, na nově rozparcelované půdě na západní straně dálnice 395. Byl to velký, prostorný cihlový dům s kruhovou příjezdovou cestou, ve kterém měly vy­růstat generace dětí. Mezi budovami s falešným sloupovím a fran­couzskými okny se měl jevit nepřístojně. Místo toho vypadal spo­kojeně. Dokázala jsem si v něm představit Stefana.

„Raději zaklepej ty," poradil mi Andre, když jsem vystoupila z vozu. „Už jednou mě dneska v noci odmítli vpustit dovnitř - a po právu. Stefan mi možná tu věc s Danielem jednou odpustí, ale jeho stádo nezapomene nikdy." V jeho hlase zaznívala jen trocha lítosti, jako by byl dítě a rozbil okno baseballovým míčkem.

Navzdory pozdní hodině se v celém domě svítilo. Je asi logic­ké, že upírovi lidé zůstávají dlouho vzhůru.

Když nás sem Marsilie poslala, znělo to logicky. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, co to znamená.

Než jsem zaklepala, zaváhala jsem. Nechtěla jsem se setkat se Stefanovými lidmi, nechtěla jsem vědět, že si je chová jako far­mář stádo dobytka. Měla jsem Stefana ráda a chtěla jsem, aby to tak i zůstalo.

Zazvonila jsem.

Slyšela jsem za dveřmi šustění, jako by se uvnitř pohybovala spousta lidí, když se ale otevřely, stála v nich jediná žena.

Zdála se o několik roků starší než já, mohlo jí být tak kolem pětatřiceti, možná o trochu víc. Na ramena jí padaly tmavé, kudr­naté vlasy a na sobě měla konzervativní oděv, na míru šitou košili a kalhoty. Vypadala jako obchodnice.

Obvykle asi bývala atraktivní, teď ale byla bledá a oči i nos měla zarudlé a oteklé. Ucouvla v tichém pozvání. Vešla jsem do­vnitř, ale Andre se zprudka zastavil na prahu.

„Budeš mě muset znovu pozvat dovnitř, Naomi," řekl.

Roztřeseně se nadechla. „Ne. Ne, dokud se nevrátí." Pohlédla na mě. „Kdo jste a co chcete?"

„Jmenuji se Mercedes Thompsonová," představila jsem se. „Snažím se zjistit, co se stalo Stefanovi."

Kývla a bez dalšího slova zavřela Andremu dveře před nosem.

„Mercedes Thompsonová," řekla. „Stefan vás má rád, víte? Hájila jste ho před ostatními upíry, a když jste si myslela, že se dostal do potíží, zavolala jste nám." Pohlédla zpátky na dveře. „Stefan zrušil Andreho pozvání, ale nebyla jsem si jistá, jestli to bude pořád fungovat, když... zmizel." Ještě chvíli hleděla na dve­ře, pak se otočila zpátky ke mně a s viditelnou námahou se vzcho­pila. Autoritativní výraz jí slušel víc než ustrašený.

„Jak vám mohu pomoci, slečna Thompsonová?"

„Nevypadáte jako někdo, kdo by..." Bezpochyby existoval zdvořilý pojem pro někoho, kdo dobrovolně krmí upíra, ale já ho neznala.

„Co jste očekávala?" zeptala se kysele. „Bledé, potetované děti se stopami po zubech na kůži?"

„Hm," řekla jsem. „Setkala jsem se s Danielem."

Zachmuřila se. „Ach, Daniel. Ano. Máme tu několik lidí, jako je on. Ale tento stereotyp nepřevažuje. Stáda jiných upírů by asi víc odpovídala vašim představám. Stefan se zřídkakdy chová ste­reotypně." Zhluboka se nadechla. „Nepůjdeme do kuchyně? Dáme si čaj, zatímco se budete vyptávat."

Cítila jsem, že v domě žije kromě Stefana ještě aspoň deset lidí. Drželi se z dohledu, když mě Naomi vedla do kuchyně, ale já sly­šela, jak si opodál šeptají. Zachovala jsem se zdvořile a nenakouk­la do místnosti, odkud se šepot ozýval.

Ve středu kuchyně stál velký řeznický stůl, který by se neve­šel do většiny místností v mém přívěsu. Naomi si přitáhla vy­sokou stoličku, posadila se a pokynula mi, abych si také sedla. Když si sedala, vlasy jí sklouzly z krku a odhalily nepoškoze­nou kůži.

Všimla si mého pohledu a odhrnula si vlasy, abych se mohla přesvědčit, že nemá žádné rudé jizvy. „Spokojená?" zeptala se.

Zhluboka jsem se nadechla. Chtěla mě vyvést z rovnováhy, ale adrenalin, který mě zalil U strýčka Mikea, už ze mě vyprchal a já se cítila prostě unavená.

Odhrnula jsem stranou své vlasy a natočila se tak, aby vidě­la kousnutí na mém krku. Bylo už skoro zahojené, proto jsem přestala nosit obvaz, kůže na tom místě byla ale zarudlá a lesklá. Pravděpodobně mi zůstane jizva.

Ostře se nadechla a naklonila se blíž, aby se rány dotkla. „To neudělal Stefan," řekla, ale její slova nezněla úplně jistě.

„Proč to říkáte?" zeptala jsem se.

„Někdo vás doslova ohryzal," řekla. „Stefan si dává větší po­zor."

Kývla jsem. „Tohle mi udělal tvor, po kterém Stefan šel."

Uvolnila se. „Správně. Říkal, že vás to stvoření napadlo." Stefan s ní mluvil, což mi dodalo naději.

„Ano." Přitáhla jsem si druhou stoličku a posadila se. „Víte, kam Stefan včera v noci šel?"

Zavrtěla hlavou. „Ptala jsem se. Nechtěl mi to říct. Nechtěl, abychom ho hledali, kdyby se nevrátil domů."

„Dělal si o vás starosti?"

„Ano, ale ne tak, jak si myslíte," ozval se za mnou nový hlas.

Ohlédla jsem se a spatřila mladou ženu s dlouhými, rovnými vlasy a ve volných šatech. Nepodívala se na nás, otevřela ledničku a zahleděla se dovnitř.

„Jak to?" zajímala jsem se.

Vzhlédla a zašklebila se na Naomi. „Dělalo mu starosti, že nás Naomi všechny zabije, jen aby ho zachránila. Víte, pokud umře on, umře i ona. Ne hned, ale brzy."

„To mi starosti nedělá," prohlásila Naomi. Věděla jsem, že lže.

„Víte, tady profesorka má leukémii." Dívka vytáhla z led­ničky mléko a napila se rovnou z krabice. „Dokud si hraje na krevní banku, Stefanova krev brání šíření nemoci. Pokud přijde o jeho krev..." Vyrazila ze sebe dusivý, dávivý zvuk a s potěše­ním se zahleděla na Naomi. „Ona se na oplátku stará o Stefanovy obchodní záležitosti - platí mu účty a daně, nakupuje... Hej, Naomi, došel nám sýr." Vrátila krabici s mlékem do ledničky a zavřela ji.

Naomi sklouzla ze židle a postavila se dívce. „Pokud je mrtvý, skončí ti zlaté časy. Možná by ses měla vrátit k matce a k jejímu novému manželovi. Tedy dokud tě nenajde paní a nedaruje tě jiné­mu upírovi. Možná by tě chtěl Andre."

Dívka na ni hleděla s chladným, posměšným pohledem v očích.

Naomi se obrátila ke mně a řekla: „Neví o nic víc než já." Naposledy se na dívku zamračila a odkráčela. Dívka v hádce jasně zvítězila. Napadlo mě, že by z ní byl dobrý vlk.

„Jsem Mercedes Thompsonová," řekla jsem a otočila jsem se na židli tak, abych se mohla zaklonit a nevýhrůžným způsobem se opřít o lokty. „Hledám Stefana."

Rozhlédla se, jako by po něm taky pátrala. „No, tady není."

Kývla jsem a našpulila rty. „Já vím. Včera večer jsme našli jed­noho z vlků, který ho doprovázel. Je na tom dost zle."

Vystrčila bradu. „Nejste vlkodlak. Říkal to Stefan."

„Nejsem," přitakala jsem.

„To, co dostalo Stefana, vymete se starým dobrým Andrem podlahu." Trhla bradou ke vchodovým dveřím. „Proč si myslíte, že dokážete pomoct Stefanovi zrovna vy?"

„Marsilie věří, že to dokážu." Pozorně jsem sledovala, jak na ni jméno zapůsobí. Na okamžik jsem i přes závoj jejích tmavých vla­sů zahlédla záblesk strachu, který sálal z hlubin domu. Všichni se tady strašně báli. Dům strachem doslova páchl.

„Pokud se Stefan nevrátí," řekla velice tiše a najednou mi při­padala mnohem starší, „myslím, že všichni zemřeme, nejen dok­torka Nosnahoru. Dříve nebo později zmizíme. Paní nedovolí, abychom si šli po svém a mohli všem vykládat o nich. A tak nás rozdá ostatním upírům, začlení nás do jejich stád. Většina z nich si nedělá s jídlem takové starosti jako Stefan. Když dostanou hlad, nedokáží se ovládat."

Nevěděla jsem, co říct, aby to neznělo jako prázdné sliby, a tak jsem se chytila jedné věci, kterou řekla. „Stefan vás drží naživu déle než ostatní?"

„Nezabijí své stádo," řekla. Měla jsem pocit, jako by mluvila o dobytku. Se strojenou věcností pokrčila rameny. „Teda většinou. Když si nás k sobě vezme, musíme zůstat několik let, ale pak jsme volní. Tedy až na Naomi, a to není Stefanova vina."

„Proč několik let?" zajímala jsem se.

Podívala se na mě, jako bych byla úplně hloupá. „Musí se mezi námi vytvořit natolik silné pouto, aby nám zabránil prozradit exis­tenci upírů."

„Jak dlouho už jste se Stefanem?"

„V srpnu to bude pět let," řekla, přitom jí nemohlo být víc než dvacet. Skryla jsem šok, ale asi ne dost dobře, protože se uculila. „Dvanáct. Bylo mi dvanáct. A Stefan byl mnohem lepší než moji rodiče, to byste měla vědět."

Upíři jsou zlí. Divné, že na to u Stefana vždycky zapomínám.

„Pravděpodobně toho víte o upírech víc než já," řekla jsem. Rozhodla jsem se změnit přístup, abych z ní dostala víc informací. „Já vyrostla s vlkodlaky, a i když Stefana znám dlouho, většinou se bavíme o autech. Vadilo by vám, kdybych se zeptala na pár věcí?"

„Co chcete vědět?"

„Co víte o tvorovi, kterého lovil?"

„Moc s námi nemluví," řekla. „Ne jako mluvíval s Danielem. Ale má jít o nějakého upířího démona."

Kývla jsem. „Něco takového. Řekli mi, že když zabiji upí­ra, zmizí démon sám od sebe. Upíří démon přestane existovat. Marsilie mi poradila, jak to udělat." Zmlkla jsem a nechala ji o tom chvíli přemýšlet. Byla chytrá, proto netrvalo dlouho a dospěla ke stejnému závěru jako já.

„Páni, to je dost děsivé jít do bitvy s paní jako jediným zdrojem informací. Jasně, povím vám, co potřebujete vědět." Prohlédla si mě, ale nevypadalo to, že bych na ni udělala dojem. „Opravdu si myslí, že to stvoření dokážete zabít?"

Chystala jsem se přikývnout, ale pak jsem se zarazila. „Nemám zdání, co si Marsilie myslí." Strýček Mike mé rozhodnutí vydat se na lov kouzelníka za hloupé nepovažoval. Ale nebyla jsem si jistá, jestli můžu věřit fae víc než upírům. Nakonec jsem pokrčila rame­ny a pověděla jí pravdu. „Vlastně mě to nezajímá. Zabiji toho kou­zelníka, nebo zemřu."

„Co vám řekla?"

„Upíra prý můžu zabít dřevěným kůlem, svěcenou vodou nebo slunečním světlem."

Opřela se bokem o ledničku a vrtěla hlavou. „Podívejte. Dřevěný kůl funguje, ale je lepší, když je z dubu, jasanu nebo z ti­su. A pokud ho zabijete takhle, musíte mu pak ještě useknout hla­vu nebo ho spálit, aby zůstal opravdu mrtvý. Pamatujte, že upír je skutečně mrtvý, jen když je na popel. Dokud existuje tělo, vrátí se - a pořádně namíchnutý. Můžete mu useknout hlavu, ale je to dost těžké. Těžko počká, dokud si někde neseženete motorovou pilu. Sluneční světlo je taky dobrá věc. Ale kůl nebo slunce jsou jako kopnutí do koulí, chápete?"

Zavrtěla jsem fascinovaně hlavou.

„Všichni o nich vědí. Pokud to jen trochu půjde, vyhne se ri­ziku. A pokud to zpackáte, jenom ho tím rozzuříte. Svěcená voda je víceméně k ničemu. Potřebovala byste jí plný bazén, abyste s ní zabila upíra."

„Tak jak se ho mám zbavit natrvalo?"

Našpulila rty. „Nejlepší je oheň. Stefan říkal, že jakmile vzpla­nou, hoři docela dobře."

„To všechno vám řekl Stefan?" Pokusila jsem si ten rozhovor představit.

Kývla. „Jasně." Změřila si mě pohledem. „Podívejte, nevím, kam šel, ale všimla jsem si, že pozorně sledoval místní zprávy a noviny. Měl mapu Tri-Cities, do které si zaznamenával všechny násilné činy. Včera ho nadchlo, že konečně našel spojitost."

„Máte tu mapu?" zeptala jsem se.

„Ne. Vzal si ji s sebou. A nikomu z nás ji neukázal."

Sklouzla jsem ze židle. „Díky..."

„Rachel."

„Děkuji, Rachel."

Kývla, znovu otevřela dveře ledničky a pustila mě z mysli. Pomalu jsem se vydala k hlavním dveřím, nikdo další už se ale ne­ukázal, a tak jsem vyšla ven.

Andre seděl na kapotě auta a čekal na mě. Seskočil a zeptal se: „Věděli něco?"

Pokrčila jsem rameny. „Nevěděli, kam šel, ale zjistila jsem, jak po kouzelníkovi pátral. Možná to pomůže."

Pohlédla jsem na Andreho a uvažovala, jestli Marsilie vyne­chala tu část s useknutím hlavy probodnutého upíra úmyslně. Nemusela jsem o tom dlouze přemýšlet. Jasně že ano.

„Jak bys zabil Littletona ty?" zeptala jsem se ho.

„Ohněm," odpověděl bez váhání. „To je nejjednodušší. Probodnutí kůlem taky funguje, mrtvole pak ale musíš useknout hlavu."

Nic to neznamenalo. Určitě pochopil, že jsem se na stejnou věc zeptala i Stefanových lidí.

„O tom se Marsilie nezmínila."

Pousmál se. „Kdybys kouzelníka jenom probodla, mohla by ho zajmout a ovládnout. Upírů moc není, Mercy, a trvá roky, než jed­noho stvoříš. Kdyby Daniel nepatřil Stefanovi tak dlouho, na místě by zemřel. Marsilie nechce upíra zničit, obzvláště když by mohla využít démonovu moc. Kdybys ho jen vážně zranila, mocný upír, jako je třeba Marsilie, by ho snadno ovládl. Pak by byla nenapad­nutelná."

„Takže ho plánuješ zajmout?"

Andre zavrtěl hlavou. „Chci, aby ten bastard zemřel. Natrvalo."

„Proč?"

„Jak jsem říkal, já a Stefan jsme se hodně dlouho přátelili." Nastavil tvář osvětlení příjezdové cesty. „Měli jsme jisté neshody, ale byly to... rodinné rozepře. Vím, že tentokrát se Stefan skuteč­ně naštval, ale překonal by to. A kvůli kouzelníkovi už nikdy ne­dostanu šanci se s ním usmířit."

„Jsi si tak jistý, že je Stefan mrtvý?"

Stefanův mikrobus stál zaparkovaný vedle garáže a neobvykle zdobenou kapotu chránila plachta. Upír ve starém mikrobusu při­pomínajícím dodávku ze Scooby Doo? K Vánocům jsem mu dala plyšového Scoobyho v životní velikosti - vozil ho na sedadle spo­lujezdce.

Asi z mého hlasu vycítil, co chci slyšet, protože pomalu zavr­těl hlavou. „Mercedes, i člověk se dá jen těžko udržet pod zám­kem. Upíra je téměř nemožné uvěznit. Stefan zná způsob, jak... No, nemyslím si, že by ho někdo dokázal zajmout - přesto se ne­vrátil domů. Ano, myslím, že je mrtvý. A udělám vše, co je v mých silách, aby ho Littleton následoval."

Všechno, co Andre s Adamem říkali, dávalo smysl. Musela jsem si přiznat, že Stefan je mrtvý - a Ben a mladý upír, s nímž jsem se setkala jen jednou, taky. Pokud jsem se nechtěla před Andrem rozbrečet, měla bych co nejrychleji vypadnout.

Pohlédla jsem na hodinky. „Za tři hodiny musím vstávat." Kdybych věděla, jak dlouho bude trvat, než kouzelníka najdeme, požádala bych Zeeho, aby za mě na čas převzal dílnu, ale to jsem si mohla dovolit jen několik dní v měsíci, jinak bych neměla ani na hypotéku, ani na jídlo.

„Jdi domů a vyspi se." Z tenkého koženého pouzdra vytáhl vi­zitku a podal mi ji. „Telefonní číslo na můj mobil. Zavolej mi za soumraku a dohodneme se, jak dál."

Schovala jsem vizitku do zadní kapsy. Došli jsme ke dveřím mého auta, otevřela jsem je a chystala se nasednout, když mě na­padla další otázka.

„Stefan říkal, že Littleton je mladý. Znamená to, že ho někdo kontroluje?"

Andre kývl. „Mladý upír je pod kontrolou svého stvořitele." Hořce se pousmál. „Není to dobrovolná služba. Všichni sloužíme svému stvořiteli."

"I ty?"

Krátce a nešťastně se uklonil. „Dokonce i já. Ale jak stárneme a sílíme, kontrola slábne. A když stvořitel zemře, zmizí docela."

„Takže Littleton poslouchá jiného upíra?"

„Pokud upír, který ho stvořil, žije, pak asi ano."

„Kdo stvořil Stefana?"

„Marsilie. Ale Stefan si nikdy nemusel hrát na otroka jako my ostatní." S čirou závistí v hlase pokračoval: „Nikdy nebyl zotro­čen. Občas se to stává, ale takoví upíři jsou hned po prvním pro­buzení zabiti. Kterýkoli jiný upír by Stefana zabil, jakmile by zjis­til, že ho nemá plně pod kontrolou, ale Marsilie byla zamilovaná. Přísahal jí poslušnost a vím určitě, že přísahu nikdy neporušil." Zadíval se na noční nebe.

Znenadání zabouchl dveře mého auta. „Jdi domů a vyspi se, dokud můžeš."

„Stvořila Marsilie i tebe?" zeptala jsem se a otočila jsem klíč­kem v zapalování.

„Ano."

Zatraceně, pomyslela jsem si, je to tak hloupé. O upírech ne­vím zhola nic a chci dostat toho, který přemohl dva upíry a pár vl­kodlaků? Proč se rovnou nestřelím do hlavy? Ušetřím si tak čas i námahu.

„Dobrou noc, Andre," řekla jsem mu a odjela od Stefanova domu.

Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem usnula, sotva jsem složila hlavu na polštář. Zdálo se mi o Stefanovu ubohém stádu, které bylo pod­le Rachel po jeho smrti ztraceno. Zdálo se mi o Stefanovi za vo­lantem mikrobusu s hloupým vycpaným Scooby Dooem na ved­lejším sedadle. Zdálo se mi, že se mi pokouší něco říct, ale přes hluk jsem ho neslyšela.

Překulila jsem se a schovala hlavu pod polštář, ale zvuky ne­ustávaly. Nevydával je budík, takže jsem mohla dál spát. Cítila jsem se tak unavená, že mi dokonce i sny o mrtvých lidech připa­daly příjemnější než být vzhůru. Koneckonců Stefan byl mrtvý bez ohledu na to, jestli jsem spala, nebo ne.

Nebyl to zvláště hlasitý zvuk. Kdyby byl méně nepravidelný, asi bych ho dokázala ignorovat.

Škrab. Škrab - škrab.

Škrábání se ozývalo od okna vedle postele. Připomnělo mi rů­žový keř před oknem matčina domu v Portlandu. Občas v noci za­škrábal o stěnu domu a vylekal mě. Ale už mi nebylo šestnáct. Kromě mě tu nebyl nikdo, kdo by šel ven a odstranil to, co zvuk vydávalo, abych se mohla vyspat.

Přitiskla jsem si polštář pevněji k uším, ale nedokázala jsem zvuk potlačit. Pak mě napadlo - Stefan?

V mžiku jsem byla plně při vědomí. Odhodila jsem polštář na podlahu, bleskurychle se posadila, přitiskla obličej na okno a vy­hlédla ven.

Ale k oknu se tiskl jiný obličej. A nepatřil Stefanovi.

Přes sklo na mě ze vzdálenosti sotva několika centimetrů zí­raly zářící duhové oči. Zavřískla jsem Samuelovo jméno, vysko­čila jsem z postele a utekla od okna. Teprve až jsem roztřeseně dřepěla ve středu ložnice, vzpomněla jsem si, že Samuel je stá­le u Adama.

Obličej se nepohnul. Tiskl se tak pevně na okno, až měl rozmáčklý nos i ústa, přesto jsem bez problémů poznala Littletona. Olízl sklo, naklonil hlavu na stranu a způsobil zvuk, který mě vytrhl ze spánku. Levým špičákem zanechal ve skle bílou rýhu.

Všimla jsem si, že je jich na okně pěkná řádka. Už hod­ně dlouho se musel dívat, jak spím. Zamrazilo mě z toho stej­ně jako z poznání, že pokud není velmi, velmi vysoký, vznáší se ve vzduchu.

Všechny zbraně jsem měla zamčené v tom pitomém sejfu. Nedostanu se k nim dřív, než vrazí oknem dovnitř. Ne že bych si byla jistá, že zbraň upíra zastaví.

Trvalo hodně dlouho, než jsem si vzpomněla, že bez pozvání se dovnitř nedostane. Nijak mě to ale neuklidnilo, jak tak na mě zíral přes tenký panel skla.

Znenadání ucukl od okna a zmizel z dohledu. Poslouchala jsem, ale nic jsem neslyšela. Až po dlouhé době jsem si připusti­la, že odešel.

V posteli už bych ale usnout nedokázala, jedině že bych ji od­táhla od okna. V hlavě mi bušilo z nedostatku spánku, proto jsem se odpotácela do koupelny, vytáhla aspirin a spolkla ho.

Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle. Ve tmě jsem vypadala ble­dá a bezbarvá.

„No," řekla jsem. „Když teď víš, kde je, proč se za ním nepus­tíš?"

Vycenila jsem na zbabělý odraz zuby, tma ale potlačila náležitý efekt, a tak jsem sáhla po vypínači.

Nic se nestalo.

Stiskla jsem ho ještě dvakrát. „Pitomý karavan." Pojistky ně­kdy vypadly samy od sebe. Jednou se dostanu k tomu, abych vy­měnila rozvody.

Skříň s pojistkami se nacházela na opačné straně karavanu, což znamenalo, že budu muset projít okolo velkých oken v obýváku a menšího v kuchyni. To v kuchyni nemělo závěs.

„Nebojácná lovkyně upíra, to určitě," bručela jsem. Moc dob­ře jsem totiž věděla, že jsem příliš vyděšená, než abych šla pojist­ky nahodit neozbrojená. Vyplížila jsem se z koupelny a otevřela sejf se zbraněmi. Pistoli jsem nechala uvnitř a raději si vzala puš­ku marlinovku 444 a nabila ji stříbrem - nevěděla jsem, jestli stří­bro ublíží upírovi víc než obyčejné olovo, rozhodně mu ale neu­blíží míň.

Marlinovka mě v každém případě uchlácholí natolik, abych šla zase spát.

Netrpělivě jsem zasunovala do pušky jako prst dlouhé náboje. Tyhle věcičky dokázaly zastavit slona, takže jsem musela věřit, že zapůsobí i na upíra.

Věděla jsem, že bych v ložnici neměla rozsvítit. Pokud je Littleton stále venku, připravím se o noční vidění a udělám ze sebe dobrý terč - i když bylo nepravděpodobné, že by kouzel­ník použil zbraň, obzvláště když si tolik užíval vraždění pokojské. Neohrožovala jsem ho do té míry, aby se připravil o zábavu.

Přesto jsem pleskla rukou po vypínači u dveří do koupelny. Nic se nestalo. Světla v koupelně a v ložnici patřila k jiným okruhům a nemohla tedy vypadnout najednou. Odřízl snad Littleton kara­van od proudu?

Ještě pořád jsem zírala na vypínač, když někdo zavřeštěl Samuelovo jméno. Ne, ne někdo - já. Ale já nekřičela.

Zasunula jsem nábojnici do komory a dodávala si odvahu puš­kou a vědomím, že Littleton nemůže dovnitř.

„Vlče, vlče, pozvi mě dovnitř." Šepot se rozléhal ložnici a já nedokázala říct, odkud přichází.

Těžce jsem dýchala nosem, abych ovládla paniku. Klekla jsem si na postel a opatrně vyhlédla z okna, nic jsem ale neviděla.

„Ano, Mercy?" Tentokrát se ozval Samuelův hlas, lehký a hravý.

„Sladká Mercy. Pojď ven, pojď si hrát, Mercedes Thompsonová." Dokonale imitoval i jeho hlas. Kde ho slyšel?

Něco zaškrábalo po stěně karavanu hned vedle okna. Skřípání doprovázel nezaměnitelný zvuk ohýbaného plechu. Rychle jsem uskočila, zamířila marlinovkou na okno a čekala, až se venku mih­ne jeho stín.

„Vlče, vlče, pojď ven, pojď ven, ať už jsi kdekoli." Tentokrát to byl Warrenův hlas. Vzápětí zařval tak bolestivě, že jsem to té­měř nedokázala snést.

Nepochybovala jsem o tom, že tak křičí Warren, jen jsem dou­fala, že nekřičí zrovna teď před mým karavanem. Doufala jsem, že je v bezpečí u Adama doma.

Dobře že začal mým hlasem - kdybych si myslela, že venku křičí Warren, nedokázala bych zůstat uvnitř karavanu. Kde jsem byla v bezpečí. Možná.

Warrenovy výkřiky utichly, ale Littleton ještě neskončil. Ťukal do stěny, až se dostal na konec karavanu. Nikde jsem ho neviděla, i když to znělo, jako by znovu klepal na okno.

Nemůže dovnitř, připomněla jsem si tiše, přesto jsem sebou trh­la, když kovové obložení domu zaskřípalo a karavan se zakymá­cel. Poté se nakrátko rozhostilo ticho.

Znovu začal klepat, tentokrát ale mnohem silněji. Pokaždé, když uhodil do stěny, trhl sebou jak dům, tak já. Přesunul se do­zadu a zvuky se změnily, když se dostal ke koupelně. Ze stěny ve sprše odpadla kachlička a roztříštila se.

Zamířila jsem marlinovkou, prst jsem ale držela ze spouště. Neviděla jsem cíl a sousedé bydleli na dostřel. I kdybych niko­ho nezabila, výstřely z pušky by určitě přitáhly pozornost. Moji milí sousedé by neměli proti upírovi šanci, hlavně ne proti tomu­hle upírovi.

A co se týká mých robustnějších sousedů... Trochu mě překva­pilo, že je rámus, který Littleton dělal, ještě nepřilákal. Adamův dům byl ale dobře odhlučněný. Možná Littletonův hlas neslyšeli natolik dobře, aby vzbudil jejich pozornost, po výstřelu by ale ur­čitě přiběhli.

Podle strýčka Mikea není ale dobré poštvat na kouzelníka vlkodlaky. Věřila jsem mu, proto jsem nevolala o pomoc. Začínala jsem si myslet, že Littleton skutečně nesmí dovnitř. Může mě dě­sit, ale pokud ho dovnitř nepozvu, nemůže mi ublížit.

„A to v absolutně žádném případě neudělám," zamumlala jsem.

Znovu praštil do stěny a já vyskočila. Uběhlo několik vteřin, pak minuta, dvě a nic se nestalo. Neozvaly se žádné další výkřiky, bušení ani trhání. Jak jenom vysvětlím tohle pojišťovně?

„Ano, paní," zkusila jsem to. „Upíří královna mě požádala, abych pro ni ulovila démonského upíra. Nějak to zjistil a rozčílilo ho to natolik, že rozdrápal stěny mého domu."

Posadila jsem se doprostřed podlahy a pušku jsem si strčila pod paži. „No, asi to budu muset opravit sama. Zajímalo by mě, kolik asi stojí vnější obložení. A ostatní věci, které zničil."

Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem předtím, než jsem šla spát, vzala dovnitř Médeu. Obvykle to dělám, ale tentokrát jsem byla tak vyčerpaná... Jakmile seberu odvahu, půjdu se ujistit, že Médea spí v Samuelově ložnici, kde tráví noc nejraději. Mohla bych zavolat Andremu, ale...

Ramena mi tuhla napětím, a tak jsem naklonila hlavu na stra­nu, abych si protáhla svaly. Najednou se podlaha pod kobercem se strašlivým rámusem vzedmula. Vyskočila jsem na nohy a vypálila dřív, než se přestala třást. Možná nemám obrovskou sílu, ale jsem rychlá. Vystřelila jsem ještě dvakrát. Pak jsem čekala a zírala na díry v podlaze a šmouhy po střelném prachu na béžovém berber­ském koberci.

V jedné z děr se něco pohnulo. Uskočila jsem a znovu vypá­lila - dírami se dovnitř cpaly věcičky, které na ně byly příliš vel­ké. O chvíli později jsem uslyšela bouchnout dveře a na příjezdo­vé cestě se k životu probudil německý motor. Tehdy u hotelu stálo Littletonovo BMW. Nepospíchal, odjel pomalu, jako by byl jen dalším řidičem v ulicích, a já zatím zírala na čtyři zdeformované a zakrvácené stříbrné kulky, které mi vrátil.

Když začal zvonit budík, seděla jsem na podlaze uprostřed ložnice a v klíně mi chlácholivě předla Médea. Jak je možné, že v dobro­družných filmech hrdinky nikdy nemusí do práce?

Trvalo hodinu, než jsem přesvědčila sousedy, aby se vrátili domů. Řekla jsem jim, že karavan musel poničit naštvaný zákaz­ník nebo možná jeden z místních gangů. Ano, několikrát jsem vy­střelila, abych útočníky zahnala, ale nemyslím, že jsem někoho zranila. Možná netušili, že jsem doma. Samozřejmě že zavolám policii, ale je zbytečné tahat je sem tak pozdě v noci. Zavolám jim ráno. Opravdu.

Stejně jsem měla v plánu promluvit si s Tonym, i když jsem ne­předpokládala, že bych mu řekla o Littletonovu útoku. Policie by s ním stejně nic nezmohla.

Mohla jsem zavolat Zeemu a požádat ho, aby za mě zaskočil, ale tak jako tak bych už neusnula. Stejně dobře si můžu schovat Zeeho pomoc na jindy. Vypnula jsem budík, shodila protestující Médeu z klína a natáhla na sebe oblečení, abych si prohlédla ško­dy, které Littleton napáchal, v denním světle.

Karavan vypadal hůř, než jsem si myslela. Littleton oblože­ní nestrhl, ale od střechy až po zem ho doslova rozpáral. Trhliny byly široké asi jako prst. Taky jsem zjistila, jak se dostal pod dům. Ve škvárových základech vzadu byla vyražená díra dost velká pro člověka.

Můj karavan vyrobili v sedmdesátém osmém, je to jeden z těch modelů čtyři metry na dvacet a nejlepší léta má dávno za sebou. Možná to není výstavní kousek, ale když jsem si včera večer vlez­la do postele, byl aspoň v jednom kuse. Budu muset zaprodat duši, abych ho opravila - pokud to vůbec půjde.

A to znamená, že bych měla jít co nejrychleji do práce, jinak nebudu mít peníze ani na snídani.

Zatímco jsem se sprchovala, přemýšlela jsem o tom, co vím, a co ne. Nevěděla jsem, kde je Littleton teď. Nevěděla jsem, jest­li můžu na upíra použít pistoli. Měla jsem kulky, které dokazovaly, že asi ne, ale na druhou stranu byly od krve, takže asi nějakou ško­du napáchaly. Netušila jsem, proč je moje schopnost vidět duchy pro upíry nebezpečná nebo jak mi fakt, že jsem imunní vůči jejich magii, pomůže dostat upíra, který dokázal napáchat takovou škodu na mém karavanu. A po Littletonově nočním představeni jsem vě­děla, že pokud ho mám zničit, budu potřebovat Andreho pomoc.

Před odchodem jsem zavolala do Adamova domu, abych zjisti­la, jak je na tom Warren. Přemýšlela jsem, proč se po střelbě nikdo neobjevil, aby zkontroloval, co se děje. Telefon zazvonil desetkrát, než ho konečně někdo zvedl.

„Ahoj, Darryle," řekla jsem. „Jak se vede Warrenovi?"

„Žije," řekl mi Adamův zástupce. „Je v bezvědomí, ale žije. Včera v noci jsme slyšeli střelbu, ale vlk, kterého jsme poslali na výzvědy, tvrdil, že máš všechno pod kontrolou. Je tam někde Samuel?"

„Samuel zůstal včera v noci u vás," odpověděla jsem.

Neutrálně zabručel. „Samuel tady není a Adam odešel kolem druhé ráno. Nenapadlo mě zeptat se na Samuela stráží."

Darryl si musel dělat starosti, pokud mi tohle všechno vyprá­věl. Promnula jsem si čelo. Než se objevil můj noční návštěvník, spala jsem sotva dvě hodiny, a to je příliš málo.

„Zeptal se někdo Kylea, o čem mluvili, než odešli?"

„Warrenův... přítel spal. Warren se probírá a zase upadá do bezvědomí, ale když je vzhůru, je dost rozrušený. Něco ví, ale má zničené hlasivky a my nevíme, co se nám snaží říct."

Uvědomila jsem si, že mi odpovídá, jako bych měla nějakou autoritu, jako by skutečně hovořil s Adamovou družkou.

„Co myslíš, že se stalo?" zeptala jsem se ho.

„Myslím, že Adam - se Samuelem, pokud je pryč - zjistil, kde ten zatracený kouzelník je. Nedokážu si představit, že by jinak ne­chal Warrena v takovém stavu samotného."

To ani já. Stiskla jsem si kořen nosu. „To by mohlo být zlé."

,„Jak to?"

„Včera v noci mi strýček Mike řekl, že pro vlkodlaka může být střet s démonem nebezpečný. Démoni působí zhoubně na sebeo­vládání, což je pro vlkodlaky hodné, hodně špatné. Strýček Mike se tvářil dost ustaraně."

Chvíli o tom přemýšlel. „To by mohlo být zlé. Škoda, že ses o tom nezmínila dřív."

„Hm." Ostře jsem se nadechla. Byly tu další věci, které by měl vědět, ale nějak se mi nechtělo mu je vykládat. Jenže Samuel s Adamem zmizeli a bylo by hloupé tajit informace před jedním z mála spojenců, kteří mi zůstali.

Byl to Darryl, a protože se mnou jednal, jako bych ve smeč­ce opravdu stála výše než on - a protože se nijak zvlášť nezajímal o to, co se se mnou stane nic mi nezakáže. „Měla jsem U strýčka Mikea schůzku s Marsilií. Chce, abych pro ni našla Littletona a za­bila ho."

Nastala dlouhá, výmluvná odmlka. „Ona si myslí, že to zvlád­neš?" Jeho nevěřícný tón mi nijak nelichotil, na druhou stranu jsem si myslela totéž, takže mi to vlastně nevadilo.

„Zřejmě. Pomáhá mi jeden z jejích výše postavených upírů."

„Hm," řekl.

„Myslím, že je docela fajn. Je Stefanův přítel."

„Adam by ti to nedovolil."

„Já vím. Ale není tady. Až se Warren probere, zavolej mi." Nadiktovala jsem mu čísla na mobil, domů a do garáže.

Když si je zapsal, řekla jsem: „Musíš zavolat Branovi a všech­no mu říct."

„I o tvých plánech?" zeptal se. Věděl, co si bude Bran myslet o tom, že se chystám vydat s upírem na lov kouzelníka.

„Ano," řekla jsem. Nechtěla jsem, aby se na něj Bran případ­ně naštval. Na mě ať se Bran vzteká. Dřív jsem v tom uměla dob­ře chodit a asi bych si na to dokázala znovu zvyknout. A pomohlo taky to, že je stovky kilometrů daleko a můj mobil umí identifiko­vat volajícího.

Přesto... „Ale jenom když se zeptá," dodala jsem rychle.

Darryl se zasmál. „Jo, podobný trik jsem používal na mámu. Doufám, že ti vyjde líp než mně."

Zavěsila jsem.

Adam se Samuelem zmizeli ještě před tím, než si Littleton za­skočil vyřádit se na mém karavanu.

Littleton uměl dokonale napodobit Samuelův hlas. Uběhly už čtyři hodiny a Adam pořád nezavolal, aby zkontroloval Warrena, který ještě nebyl za vodou - a neozval se ani Samuel.

Littleton je oba dostal. Pokud se Littleton podobá ostatním upí­rům, přes den nic nezmůže. Pořád existovala šance, že jsou naži­vu. Littleton si s kořistí rád pohrává.

Musela jsem ho najít před setměním.

Zavolala jsem Elizavetě, ale ozval se jen záznamník.

„Dovolali jste se Elizavetě Arkaděvně. Nejsem přítomna. Zanechte mi prosím vzkaz se jménem a telefonním číslem a já se vám ozvu."

„Tady je Mercy," řekla jsem po pípnutí. „Adam se Samuelem zmizeli. Kde jste? Zavolejte co nejrychleji mně nebo Darrylovi."

O čarodějnictví vím málo, takže jsem netušila, jestli nám doká­že pomoct. Přinejmenším se jí můžu zeptat na upíry a kouzelníky - pokud se mi ji podaří přesvědčit, že Adamův rozkaz, podle ně­hož se mnou neměla mluvit, už neplatí.

Zavolala jsem na všechna tři Tonyho čísla a požádala ho, ať se mi ozve na mobil. Vytočila jsem Zeeho, ale ozval se záznamník. I na něm jsem zanechala detailní vzkaz. Darryl i Zee tak přesně vě­děli, k čemu se chystám.

Pak jsem sebrala mobil a zamířila do práce. Rozhodla jsem se poslat Gabriela domů a pro dnešek zavřít.

Podle hodinek jsem dorazila o patnáct minut dřív, proto mě pře­kvapilo, když jsem spatřila paní Hannaovou. Objevila se o celé ho­diny dřív než obvykle.

Zaparkovala jsem na obvyklém místě a našla ji hned vedle auta. Byla jsem sice zoufalá, ale už její pouhá přítomnost vyžadovala, abych se chovala zdvořile. „Dobré ráno, paní Hannaová. Dneska jste tu brzy."

Chvíli trvalo, než na mě pohlédla, a na okamžik mě vůbec nepozná-vala. Ještě tak měsíc dva a z její osobnosti nic nezůstane. Ale dnes se její tvář přece jen rozjasnila. „Mercedes, dítě. Doufala jsem, že tě potkám. Mám pro tebe zvláštní obrázek." Marně se přehrabovala ve vozíku a byla čím dál víc rozrušená.

„To je v pořádku, paní Hannaová," řekla jsem jí. „Určitě ho na­jdete později. Co kdybyste mi ho ukázala zítra?"

„Ale byl přímo tady," zoufala si. „Obrázek toho milého hocha, který tě má tak rád. Toho tmavovlasého."

Adama.

„Zítra to bude stačit, paní Hannaová. Ale co tu děláte tak brzy?"

Rozhlédla se, jako by ji moje otázka zmátla. Potom se uvolni­la a usmála se. „Ach, to Joe. Poradil mi, abych raději změnila tra­su, pokud ho chci dál navštěvovat."

Usmála jsem se na ni. Za života neustále mluvila o Johnovi tomhle a Peterovi tamtom. Nikdy jsem nevěděla, jestli má skuteč­ně nápadníky, nebo to jen předstírá.

Naklonila se spiklenecky blíž. „My ženy se musíme kvůli mu­žům vždycky měnit, že ano?"

Zaskočeně jsem na ni pohlédla. O to přesně šlo. Měla jsem po­cit, že mě Adam mění.

Všimla si, že trefila do černého, a šťastně se usmála. „Ale stojí za to, Bůh jim žehnej. Stojí za to."

Šouravým krokem se vydala pryč a o chvíli později už byla ta tam.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a dvanáct