Percy Jackson Prokletí Titánů: kapitola 20

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 27. 6. 2011 v kategorii Percy Jackson Prokletí Titánů - Rick Riordan, přečteno: 875×

Dvacátá kapitola:

K VÁNOCŮM DOSTANU NOVÉHO NEPŘÍTEL

ENež jsem odešel z Olympu, rozhodl jsem se, že vyřídím párhovorů. Nebylo to jen tak, ale nakonec jsem objevil tichoufontánku v rohu zahrady a prostřednictvím Iris se spojil se svýmbratrem Tysonem, který žil pod mořem. Řekl jsem mu o našichdobrodružstvích a o Bessiem – o tom roztomilém hadím telátku hozajímalo úplně všechno – a já ho ujistil, že Annabeth je v bezpečí.Pak jsem mu konečně vysvětlil, jak se při útoku s mantichoroupoškodil ten štít, který mi vloni vyrobil.„Paráda!“ zaradoval se Tyson. „To znamená, že je dobrý!Zachránil ti život!“„To rozhodně, člověče,“ řekl jsem. „Ale teď je po něm.“„Není po něm!“ sliboval Tyson. „V létě přijedu a spravím ho.“Ta myšlenka mě hned nadchla. Do té doby jsem si anineuvědomil, jak moc mi Tyson chybí.„Vážně?“ zeptal jsem se. „Oni ti dají volno?“„Ano! Vyrobil jsem dva tisíce sedm set jednačtyřicet mečů,“prohlásil Tyson hrdě a ukázal mi ten nejnovější. „Šéf řekl ‚Dobrápráce!‘ Dá mi volno na celé léto. Přijdu na návštěvu do tábora!“Chvíli jsme se bavili o válečných přípravách, o boji našeho otcese starými bohy moře a o všech prima věcech, které budemepodnikat v létě, ale pak se do Tysona pustil jeho šéf a on se muselvrátit do práce.Vylovil jsem poslední zlatou drachmu a navázal další spojení.„Sally Jacksonová,“ ohlásil jsem. „Upper East Side,Manhattan.“Mlha se zamihotala a objevila se máma. Stála u kuchyňskéhostolu, smála se a držela se za ruku se svým kámošem panemBlafoušem.Připadal jsem si tak trapně, že se mi chtělo máchnout rukou domlhy a přerušit spojení, ale než jsem to stačil udělat, máma si měvšimla.Vykulila oči. Fakt rychle pustila Blafoušovi ruku. „Jé, Paule!Víš co? Nechala jsem v obýváku zápisník. Mohl bys mi ho prosímpřinést?“„Jasně, Sally. Klidně.“Odešel z pokoje a máma se honem naklonila do obrazu. „Percy!Jsi v pořádku?“„Jasně, hm, v pořádku. Jak ti jde ten seminář psaní?“Našpulila rty. „Dobře. Ale to není důležité. Povídej, co sedělo!“Vypověděl jsem jí to, jak nejrychleji jsem mohl. Vydechla siúlevou, když uslyšela, že je Annabeth v bezpečí.„Já věděla, že to zvládneš!“ rozzářila se. „Jsem tak pyšná.“„Jasně. No, radši tě nechám, ať se můžeš vrátit k těm úkolům.“„Percy, já… Paul a já –“„Mami, jsi šťastná?“Ta otázka ji zřejmě překvapila. Chvíli nad ní uvažovala. „Ano,vážně jsem, Percy. Když jsem s ním, jsem šťastná.“„Tak to je prima. Fakt. Se mnou si nedělej starosti.“Zvláštní bylo, že jsem to myslel doopravdy. Vzhledem kvýpravě, kterou jsem měl zrovna za sebou, bych se možná měl omámu bát. Viděl jsem, jak k sobě lidé umějí být krutí, jako bylHérakles k Zoe Večernici, jako byl Luke k Thalii. Osobně jsem sesetkal s Afroditou, bohyní lásky, a její moc mě děsila víc nežArésova. Ale když jsem mámu viděl, jak se směje a raduje, povšech těch letech, kdy trpěla s mým hnusným bývalým nevlastnímotcem Gabem Uglianem, nemohl jsem si pomoct, byl jsem šťastnýza ni.„Slibuješ, že mu nebudeš říkat pan Blafouš?“ zeptala se.Pokrčil jsem rameny. „No, aspoň ne do očí.“„Sally?“ zavolal pan Blofis z obýváku. „Potřebuješ ten zelenýpořadač, nebo ten červený?“„Radši půjdu,“ řekla mi. „Uvidíme se na Vánoce?“„Dáš mi do punčochy modré bonbony?“Usmála se. „Pokud už na to nejsi moc starý.“„Na bonbony nebudu nikdy moc starý.“„Takže se uvidíme.“Mávla rukou do mlhy. Její obrázek zmizel a já si pomyslel, žeThalia měla tehdy dávno ve Westoveru pravdu: moje máma jevážně super.Ve srovnání s horou Olymp vládl na Manhattanu klid. Byl sicepátek před Vánocemi, ale brzo ráno a na Páté avenue nebyla skoroani noha. Argus, mnohooký šéf ochranky, vyzvedl Annabeth,Grovera a mě u Empire State Building a mírnou sněhovou vánicínás odvezl do tábora. Longislandská dálnice byla skoro prázdná.Jak jsme se vlekli na Vrch polokrevných k borovici, na které selesklo zlaté rouno, napůl jsem čekal, že tam na nás bude Thaliačekat. Ale nečekala. Dávno už odešla s Artemidou a se zbytkemLovkyň za dalším dobrodružstvím.Cheirón nás přivítal v hlavní budově horkou čokoládou aopečenými sýrovými sendviči. Grover odešel za svými kamarádysatyry vyprávět o našem podivném setkání s kouzlem Pana.Neuplynula ani hodina a všichni satyrové rozčileně pobíhali kolema vyptávali se, kde je nejbližší espreso bar.Annabeth a já jsme seděli s Cheirónem a několika dalšímistaršími táborníky – Beckendorfem, Silenou Beauregardovou abratry Stollovými. Přišla dokonce i Clarisse z Arésova srubu,vrátila se ze své tajné výzvědné výpravy. Poznal jsem, že to muselabýt těžká mise, protože se do mě ani nenavážela. Na bradě se jíobjevila nová jizva a špinavě blond vlasy měla ostříhané nakrátko arozčepýřené, jako by ji napadl někdo s nůžkami.„Přinesla jsem zprávy,“ zamumlala stísněně. „Špatné zprávy.“„Povím vám to později,“ řekl Cheirón a nutil se tvářit vesele.„Důležité je, že jste zvítězili. A zachránili Annabeth!“Annabeth se na mě vděčně usmála, až jsem musel uhnoutpohledem.Z nějakého divného důvodu jsem se přistihl, jak myslím naHooverovu přehradu a na tu divnou smrtelnou holku, na kteroujsem tam narazil, na Rachel Elizabeth Dareovou. Nevěděl jsemproč, ale pořád mi hlavou vířily její protivné poznámky. To zabiješkaždého, kdo se chce vysmrkat? Byl jsem naživu jen díky tomu, žemi pomohla spousta lidí, dokonce i ta náhodná smrtelná holka. A jájí ani nevysvětlil, kdo jsem.„Luke žije,“ oznámil jsem. „Annabeth měla pravdu.“Annabeth se napřímila. „Jak to víš?“Snažil jsem se nenechat otrávit jejím zájmem. Řekl jsem jí, comi otec prozradil o Princezně Andromedě.„No prima.“ Annabeth neklidně poposedla na židli. „Jestli takonečná bitva vážně přijde, až bude Percymu šestnáct, máme aspoňdva roky času něco vymyslet.“Měl jsem pocit, že když řekla „něco vymyslet“, myslela„přinutit Luka, aby se změnil“, což mě štvalo ještě víc.Cheirón se tvářil zasmušile. Jak tak seděl u ohně ve svémkolečkovém křesle, vypadal vážně starý. Teda… on byl vážněstarý, ale obyčejně na to nevypadal.„Dva roky můžou vypadat jako dlouhá doba,“ poznamenal.„Ale je to jako mrknutí oka. Pořád doufám, že to dítě z proroctvínejsi ty, Percy. Ale jestli ano, máme druhou válku s Titány skorona spadnutí. A Kronos nejprve udeří sem.“„Jak to víte?“ zeptal jsem se. „Proč by se staral o tábor?“„Protože bohové užívají hrdiny jako své nástroje,“ odpovědělCheirón prostě. „Zničí nástroje a bohy tím ochromí. Lukovy sílydorazí sem. Smrtelníci, polobohové, nestvůry… musíme býtpřipraveni. Zpráva Clarisse nám možná napoví, jak zaútočí, ale –“Ozvalo se zaklepání na dveře a do salonku vtrhl Nico diAngelo, tváře červené mrazem.Usmíval se, ale pak se po nás úzkostně rozhlédl. „Hej! Kde je…kde je moje sestra?“Ticho jako v hrobě. Hleděl jsem na Cheiróna. Nechtělo se mivěřit, že mu to ještě nikdo neřekl. A pak mi došlo proč. Čekali, ažse objevíme, abychom to Nikovi pověděli osobně.Byla to ta poslední věc, do které se mi chtělo. Ale dlužil jsem toBiance.„Koukej, Nico.“ Zvedl jsem se z pohodlného křesla. „Pojďmese projít, ano? Musíme si promluvit.“Vzal tu zprávu klidně, a tím to všechno tak nějak ještě zhoršil.Mluvil jsem dál, pokoušel se mu vysvětlit, jak se to stalo, jak seBianca obětovala, aby zachránila výpravu. Ale připadalo mi, že tovšechno jenom zhoršuju.„Chtěla, abys dostal tohle.“ Vytáhl jsem figurku boha, kterouBianca našla na skládce. Nico ji držel v dlani a hleděl na ni.Stáli jsme u jídelního pavilonu, přímo tam, kde jsme spolumluvili naposled, než jsem odešel na výpravu. Vítr byl štiplavěchladný i přes táborové kouzelné ovládání počasí. Sníh lehce padalna mramorové schody. Soudil jsem, že za hranicemi tábora musízuřit sněhová bouře.„Slíbil jsi mi, že ji ochráníš,“ ozval se Nico.Zrovna tak do mě mohl zabodnout rezavou dýku. Bolelo by tomíň než připomínka mého slibu.„Nico,“ řekl jsem. „Snažil jsem se. Ale Bianca se obětovala,aby nás ostatní zachránila. Přemlouval jsem ji, aby to nedělala. Aleona –“„Slíbils mi to!“Mračil se na mě, oči měl začervenalé. Sevřel v pěstičce figurkuboha.„Neměl jsem ti věřit.“ Hlas mu přeskočil. „Lhal jsi mi. Ty mojenoční můry byly pravda!“„Počkat. Jaké noční můry?“Praštil figurkou boha o zem. Zařinčela na zmrzlém mramoru.„Nenávidím tě!“„Možná je naživu,“ pokusil jsem se ho zoufale utěšit. „Nevímto jistě –“„Je mrtvá.“ Zavřel oči. Celé tělo se mu třáslo vztekem. „Měljsem to poznat dřív. Je na Asfodelových polích, zrovna teď stojípřed soudci, hodnotí ji. Cítím to.“„Jak to myslíš, že to cítíš?“Než stačil odpovědět, uslyšel jsem za sebou podivný zvuk.Syčení a klapání, které jsem znal až moc dobře.Vytasil jsem meč a Nico zalapal po dechu. Obrátil jsem se azjistil, že stojím tváří v tvář čtyřem kostlivým bojovníkům. Šklebilise bezmasými tvářemi a postupovali s vytaženými meči. Netušiljsem, jak se dostali do tábora, ale na tom nezáleželo. Pomoc včasneseženu.„Ty mě chceš zabít!“ zaječel Nico. „Tys sem přivedl tyhle…tyhle věci?“„Ne! Teda, ano, přišli za mnou, ale ne! Nico, utíkej. Ti se nedajínijak zničit.“„Já ti nevěřím!“První kostlivec zaútočil. Srazil jsem jeho meč stranou, aleostatní tři se blížili. Jednoho jsem rozsekl napůl, ale okamžitě sezačal spojovat zase dohromady. Dalšímu jsem srazil hlavu, ale onprostě bojoval dál.„Uteč, Nico!“ křičel jsem. „Přiveď pomoc!“„Ne!“ Přitiskl si ruce na uši.Nemohl jsem bojovat se všemi čtyřmi najednou, když nemohlizemřít. Sekal jsem kolem sebe, točil se, srážel hlavy, propichovaltěla, ale oni prostě postupovali pořád dál. Byla to jen záležitostvteřin, než mě ti zombiové přemůžou.„Ne!“ zaječel Nico hlasitěji. „Zmizte!“Země pode mnou zaburácela. Kostlivci ztuhli. Odklidil jsem sez cesty, právě když se u nohou těch čtyř bojovníků objevilapuklina. Země se roztrhla jako prasklý jícen. Z té pukliny vyrazilyplameny a země spolkla kostlivce s jediným hlasitým CHRAMST!Ticho.Na místě, kde stáli kostlivci, se po mramorové podlaze pavilonuklikatila šestimetrová jizva. Jinak po bojovnících nezbyla ani stopa.Ohromeně jsem se podíval na Nika. „Jak jsi to –“„Zmiz!“ ječel. „Já tě nenávidím! Chci, abys byl mrtvý!“Mě země nespolkla, ale Nico seběhl ze schodů a zamířil k lesu.Vyrazil jsem za ním, ale ujely mi nohy a spadl jsem na namrzléschody. Když jsem se zvedl, všiml jsem si, na čem jsem to uklouzl.Zvedl jsem figurku boha, kterou Bianca sebrala pro Nika naskládce. Jediná soška, kterou nemá, řekla. Poslední dárek od sestry.Hleděl jsem na ni s hrůzou, protože jsem už chápal, proč mi tatvář připadala povědomá. Už jsem ji viděl.Byla to soška Háda, vládce mrtvých.Annabeth a Grover mi celé hodiny pomáhali pátrat v lese, ale poNikovi di Angelo nebylo ani stopy.„Musíme to říct Cheirónovi,“ prohlásila Annabeth, celá bezdechu.„Ne,“ řekl jsem pevně. Zůstali na mě s Groverem hledět.„Ehm,“ ozval se Grover nervózně, „jak to myslíš… že ne?“Sám jsem se pokoušel zjistit, proč jsem to vlastně řekl, ale slovaze mě vycházela sama. „Nemůžeme dopustit, aby se to všichnidozvěděli. Nikdo si asi neuvědomil, že Nico je –“„Hádův syn,“ doplnila mě Annabeth. „Percy, máš vůbec ponětí,jak je to vážné? Dokonce i Hádés porušil přísahu! To je hrozné!“„Neřekl bych,“ namítl jsem. „Neřekl bych, že Hádés porušilpřísahu.“„Cože?“„Je to jejich otec,“ vysvětloval jsem, „ale Bianca a Nico bylidlouhou dobu mimo tenhle svět, už před druhou světovou válkou.“„Hotel Lotus!“ vzpomněl si Grover a vyprávěl Annabeth orozhovorech, které jsme s Biankou vedli na výpravě. „Ona a Nicotam trčeli desítky let. Narodili se dřív, než došlo k té přísaze.“Přikývl jsem.„Ale jak se dostali ven?“ namítla Annabeth.„To nevím,“ připustil jsem. „Bianca tvrdila, že přišel nějakýprávník a vzal je a odvezl je do akademie Westover. Netuším, kdoto mohl být, ani proč to udělal. Možná je to součást toho Velkéhoprobouzení. Podle mě Nico netuší, kdo je. Ale nemůžeme to všemvykládat. Ani Cheirónovi ne. Kdyby na to Olympané přišli –“„Možná by kvůli tomu zase začali bojovat mezi sebou,“ soudilaAnnabeth. „To je to poslední, co potřebujeme.“Grover se tvářil ustaraně. „Nemůžete něco tajit před bohy. Tonevydrží napořád.“„Já nepotřebuju napořád,“ řekl jsem. „Jenom dva roky. Dokudmi nebude šestnáct.“Annabeth zbledla. „Ale Percy, tohle znamená, že to proroctvímožná není o tobě. Může se týkat Nika. Musíme –“„Ne,“ přerušil jsem ji. „Já se pro to proroctví rozhodl. Bude setýkat mě.“„Proč to říkáš?“ rozkřikla se. „Chceš být odpovědný za celýsvět?“To byla ta poslední věc, o kterou bych stál, ale neřekl jsem to.Věděl jsem, že musím jednat a přihlásit se k té odpovědnosti.„Nemůžu dopustit, aby se Nico dostal do ještě většíhonebezpečí,“ prohlásil jsem. „Dlužím to jeho sestře. Já… jsem jeoba zklamal. Nedopustím, aby ten chudák kluk trpěl ještě víc.“„Ten chudák kluk, který tě nenávidí a chtěl by tě vidětmrtvého,“ připomněl mi Grover.„Možná se nám ho podaří najít,“ řekl jsem. „Pak hopřesvědčíme, že se nic neděje, a schováme ho někde v bezpečí.“Annabeth se otřásla. „Kdyby se k němu dostal Luke –“„Luke se k němu nedostane,“ namítl jsem. „Postarám se, abyměl na starosti jiné věci. Konkrétně mě.“Nevím, jestli Cheirón uvěřil té historce, kterou jsme mu s Annabethnapovídali. Podle mě si myslel, že mu něco ohledně Nikovazmizení tajím, ale nakonec to přijal. Naneštěstí Nico nebyl prvnípolokrevný, který zmizel.„Tak mladý,“ povzdechl si Cheirón a opíral se o zábradlí předníverandy. „Bohužel musím doufat, že ho sežraly nestvůry. To bybylo mnohem lepší, než kdyby byl naverbován do armády Titánů.“Ta myšlenka mě dost rozhodila. Málem jsem si to rozmyslel aCheirónovi všechno prozradil, ale neudělal jsem to.„Vy si vážně myslíte, že první útok povede sem?“ zeptal jsemse.Cheirón hleděl na sníh padající na kopce. Viděl jsem kouřdračího hlídače u borovice, lesk rouna v dálce.„Nedojde k tomu minimálně do léta,“ soudil Cheirón. „Tahlezima bude krutá… nejkrutější za mnoho staletí. Nejlepší bude,když se vrátíš domů do města, Percy. Snaž se soustředit na školu. Aodpočívej. Odpočinek se ti bude hodit.“Podíval jsem se na Annabeth. „A co ty?“Začervenala se. „Nakonec přece jenom zkusím to SanFrancisco. Třeba dokážu hlídat horu Tam, starat se, aby Titáninezkusili něco jiného.“„Pošleš vzkaz po Iris, když se něco stane?“Přikývla. „Ale myslím, že Cheirón má pravdu. Nestane se to doléta. Luke bude potřebovat čas, aby zas nabral sílu.“Ta představa čekání se mi nelíbila. Na druhé straně, v srpnu mibude patnáct. Tak moc se to blížilo šestnácti, že se mi na to aninechtělo myslet.„Dobře,“ přikývl jsem. „Jenom na sebe dávej pozor. A žádnévylomeniny v dvojplošníku.“Váhavě se usmála. „Domluveno. A Percy –“Nevím, co se chystala říct, ale přerušil ji Grover, kterývyklopýtal z hlavní budovy a zakopl o plechovky. Tvář mělztrhanou a bledou, jako by právě uviděl ducha.„On promluvil!“ vykřikl Grover.„Uklidni se, můj mladý satyre,“ zamračil se Cheirón. „Co seděje?“„Já… hrál jsem na píšťalu v salonku,“ koktal. „A pil kafe.Spoustu a spoustu kafe! A on mi promluvil v hlavě!“„Kdo?“ chtěla vědět Annabeth.„Pan!“ zakvílel Grover. „Sám vládce přírody. Slyšel jsem ho!Musím… musím si sbalit věci.“„Tak pr,“ zarazil jsem ho. „Co ti říkal?“Grover se na mě upřeně zadíval. „Jenom tři slova. Řekl:‚Čekám na tebe.‘“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Katka z IP 78.136.177.*** | 31.7.2011 18:33
Ahoj budeš přidávat i další knihu???
Niletka.blogerka.cz | 1.9.2011 11:02
Ano budu přidávat i další díl. smile
Alexandra z IP 178.77.232.*** | 21.3.2013 17:54
Moc díky za všechny kapitoly, které jsi sem přidala a přidáváš. Je to vážně super. smile Jinak: "Nechť tě provázejí bohové."

Alexandra


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a pět