Percy Jackson Zloděj blesku : kapitola 1

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 26. 6. 2011 v kategorii Percy Jackson Zloděj blesku - Rick Riordan, přečteno: 804×

Zlodej-blesku 

První kapitola:

ZNIČEHONIC VYPAŘÍMUČITELKU MATEMATIKY

Pochop, já nechtěl být polobohem.Pokud tuhle knížku čteš, protože máš podezření, že jsi takyněco takového, radím ti: okamžitě ji zavři. Uvěř té lži, kterou timáma nebo táta o tvém narození napovídali, a pokus se véstnormální život.Být polobohem je nebezpečné. A děsivé. Většinou to člověkadost bolestivým a odporným způsobem připraví o život.Jestli jsi normální dítě a čteš to, protože to považuješ za výmysl,prima. Čti dál. Závidím ti, protože dokážeš věřit, že se nic z tohonikdy nestalo.Ale pokud se na těchto stránkách poznáš – když ucítíš, jak sev tobě něco pohnulo – pak hned nech čtení. Mohl bys patřit mezinás. A jakmile to jednou zjistíš, je jenom otázka času, než to vycítíi oni a přijdou si pro tebe.Potom neříkej, že jsem tě nevaroval.Jmenuju se Percy Jackson.Je mi dvanáct. Ještě před několika měsíci jsem byl žákeminternátní akademie Yancy, soukromé školy pro problémové dětina severu státu New York.Jsem problémové dítě?Jasně. Dalo by se to tak říct.Abych to dokázal, mohl bych začít kteroukoli chvílí svéhokrátkého mizerného života. Doopravdy se ale všechno pokazilov květnu, kdy se naše šestá třída vypravila na exkurzi na Manhattan– osmadvacet psychicky narušených dětí a dva učitelé ve žlutémškolním autobusu zamířili do Metropolitního muzea umění naprohlídku starověkých řeckých a římských památek.Já vím – zní to jako pěkná otrava. Jako většina exkurzí na školeYancy.Ale tenhle výlet vedl pan Brunner, náš učitel latiny, a tak jsemsi dělal naděje.Pan Brunner byl chlápek středního věku na elektrickéminvalidním vozíku. Měl řídnoucí vlasy a zanedbanou bradku a nosilodřené tvídové sako, které věčně smrdělo po kafi. Neřekl bys doněj, že bude tak v pohodě, ale vyprávěl nám příběhy a vtipya nechával nás ve třídě hrát hry. A měl úžasnou sbírku římskýchbrnění a zbraní, takže byl jediný učitel, kterému jsem při hodináchneusínal.Doufal jsem, že ten výlet vyjde. Přinejmenším jsem věřil, že sepro jednou nenamočím do žádného maléru.Páni, to jsem se teda spletl.Víš, mně se na exkurzích stávají hrozné věci. Třeba na prvnímstupni, když jsme se jeli podívat na bitevní pole u Saratogy, se mipřihodila ta nehoda s dělem z války za nezávislost. Já na ten školníautobus nemířil, ale stejně mě pak vyloučili. A na předchozí škole,to jsme byli na exkurzi ve vodním světě. V zázemí bazénu sežraloky jsem tak nějak zmáčkl špatnou páčku na lávce a celá třídasi nečekaně zaplavala. A předtím… No, asi už máš představu.Tentokrát jsem si umínil, že budu sekat dobrotu.Celou cestu do města jsem se musel otravovat s NancyBobofitovou, pihatou zrzkou a kleptomankou. Trefovala méhonejlepšího kámoše Grovera do týla kousky sendviče s burákovýmmáslem a kečupem.Grover byl snadným cílem. Byl hubený, a když ho něco štvalo,rozbrečel se. Musel propadnout o několik tříd, protože byl jedinýšesťák s akné a chmýřím prvních vousů na bradě. A ještě k tomubyl mrzák. Dostal celoživotní omluvenku z tělocviku, protože mělněco se svaly na nohách. Legračně chodil, jako by ho každý krokbolel, ale nenech se mýlit. Měls vidět, jak dovedl uhánět, když sev jídelně podávaly plněné tortilly.Zkrátka, Nancy Bobofitová po něm házela ty kousky sendviče.Zachytávaly se mu v kudrnatých hnědých vlasech a ona věděla, žese jí nemůžu nijak pomstít, protože už mám podmínku. Ředitel mipohrozil vyhazovem ze školy, pokud se během tohohle výletu staneněco špatného, nepříjemného nebo i jenom malinko zábavného.„Já ji zabiju,“ zamumlal jsem.Grover se mě snažil uklidnit. „To je v pohodě. Já mámburákové máslo rád.“Uhnul před dalším kouskem Nancyina oběda.„Tak, a dost.“ Začal jsem se zvedat, ale Grover mě stáhl zpátkyna sedadlo.„Už teď máš podmínku,“ připomněl mi. „Víš, kdo si to odnese,pokud se něco semele.“Když na to teď vzpomínám, lituju, že jsem Nancy Bobofitovouneuzemnil hned tam. Vyhazov ze školy by bylo houby ve srovnánís malérem, do kterého jsem se namočil.Prohlídku muzea vedl pan Brunner.Jel vpředu na invalidním vozíku a prováděl nás rozlehlýmivýstavními síněmi kolem mramorových soch a skleněných vitrínplných fakt dost staré černé a oranžové keramiky.Nešlo mi do palice, že ty kousky přežily dva, možná tři tisícelet.Shromáždil nás kolem čtyřmetrového kamenného sloupus velkou sfingou nahoře a začal nám vyprávět, že to byla stélaa označovala hrob nějaké holky zhruba našeho věku. Vyprávěl námo vytesaných ozdobách na bocích. Snažil jsem se poslouchat, coříká, protože to bylo docela zajímavé, ale všichni kolem žvanili,a když jsem jim řekl, že mají držet hubu, vysloužil jsem si zlostnýpohled od paní Doddsové, našeho dalšího učitelského doprovodu.Paní Doddsová byla učitelka matematiky z Georgie. Věčněnosila černou koženou bundu, i když jí už bylo padesát. Vypadaladost drsně, zřejmě by neměla problém najet ti na harleyi přímo doskříňky v šatně. Přišla na Yancy v pololetí, když se naše předchozímatikářka nervově zhroutila.Paní Doddsová od prvního dne milovala Nancy Bobofitovoua mě považovala za ďáblova spratka. Když na mě namířilazkroucený ukazovák a fakt sladce řekla: „Zlatíčko,“ bylo mi jasné,že budu zase měsíc po škole.Jednou, když mě donutila až do půlnoci gumovat poznámky zestarých pracovních sešitů, řekl jsem Groverovi, že paní Doddsovápodle mě není člověk. Změřil si mě docela vážně a řekl: „To mášúplnou pravdu.“Pan Brunner dál mluvil o řeckém pohřebním umění.Nakonec se Nancy Bobofitová zahihňala něčemu ohledněnahého chlápka na stéle a já se obrátil a řekl: „Držela bys laskavěhubu?“Zaznělo to hlasitěji, než jsem chtěl.Celá skupina se rozesmála. Pan Brunner přestal vyprávět.„Pane Jacksone,“ řekl, „chtěl jste něco dodat?“Byl jsem úplně rudý. Odpověděl jsem: „Ne, pane.“Pan Brunner ukázal na jeden výjev na stéle. „Možná byste námmohl říct, co ten obraz představuje?“Díval jsem se na plastiku a ulevilo se mi, protože jsem to vážněpoznal. „To je Kronos pojídající svoje děti, ne?“„Ano,“ přisvědčil pan Brunner, ale očividně mu to nestačilo.„A udělal to proto, že…“„No…“ Lámal jsem si hlavu, abych si vzpomněl. „Kronos bylvládcem bohů a –“„Bohů?“ zeptal se pan Brunner.„Titánů,“ opravil jsem se. „A… nevěřil svým dětem, které bylybohy. Takže, hm, Kronos je snědl, že? Ale jeho žena schovalamalého Dia a místo něj dala Kronovi sníst kámen. A když pak Zeusvyrostl, tak svého tátu Krona podvedl a ten jeho bratry a sestryvyzvracel –“„Fuj!“ řekla jedna holka za mnou.„– a pak začala ta velká bitva mezi bohy a Titány,“ pokračovaljsem, „a bohové vyhráli.“Ze skupiny se ozvalo hihňání.Nancy Bobofitová za mnou zamumlala kamarádce: „Jako bynám to v životě k něčemu bylo. Půjdeš žádat o práci a tam tiřeknou: ‚Vysvětlete nám, prosím, proč Kronos snědl svoje děti.‘“„A pane Jacksone,“ pokračoval Brunner, „abych parafrázovalznamenitou otázku slečny Bobofitové, proč je to pro životdůležité?“„A máš to,“ zamumlal Grover.„Drž hubu,“ zasyčela Nancy a obličej jí hořel ještě víc nežvlasy.Aspoň že si to odnesla i Nancy. Pan Brunner byl jediný, kdo jidokázal přistihnout, jak plácá pitomosti. Měl uši jako radary.Přemýšlel jsem nad jeho otázkou a pokrčil jsem rameny. „Tonevím, pane.“„Aha.“ Pan Brunner se zatvářil zklamaně. „No, napůl dobře,pane Jacksone. Zeus opravdu nakrmil Krona směsí hořčice a vína,což ho přimělo zvrátit dalších pět dětí. Ty coby nesmrtelní bohovésamozřejmě žily a rostly naprosto nestrávené v Titánově žaludku.Bohové porazili otce, rozřezali ho na kousky jeho vlastním srpema rozsypali ostatky po Tartaru, nejtemnější části podsvětí. A kdyžjsme u tak veselého tématu, je čas na oběd. Paní Doddsová,vyvedla byste nás laskavě ven?“Třída se trousila na vzduch, holky se držely za břicha a kluci sepošťuchovali jako pitomci.Grover a já jsme se chystali vydat za nimi, když pan Brunnerprohlásil: „Pane Jacksone.“Věděl jsem, že to přijde.Pověděl jsem Groverovi, aby šel. Pak jsem se obrátil k panuBrunnerovi. „Ano?“Pan Brunner měl výraz, jaký člověka znervózní – pronikavéhnědé oči, jakoby tisíc let staré, které už viděly všechno na světě.„Musíte pochopit odpověď na mou otázku,“ začal pan Brunner.„O Titánech?“„O skutečném životě. A jak v něm využijete svá studia.“„Aha.“„To, co se ode mě učíte,“ řekl, „je nanejvýš důležité.Očekávám, že s tím tak budete nakládat. Od vás chci jenom tonejlepší, Percy Jacksone.“Začínalo mě štvát, že na mě ten chlap tak tlačí.Chci říct, jasně že bylo docela super, když Brunner pořádalturnaje, navlékl na sebe římské brnění, zařval: „Do střehu!“a vyzval nás na souboj meč proti křídě. Museli jsme běžet k tabulia jmenovat všechny řecké a římské postavy, jaké kdy žily, a jejichmatky a bohy, které uctívali. Ale pan Brunner čekal, že budu stejnědobrý jako ostatní, přestože trpím dyslexií a poruchami soustředěnía v životě jsem neměl lepší známku než trojku. Ne – nečekal, žebudu stejně dobrý – čekal, že budu lepší. A já si prostě nedokázalvšechna ta jména a fakta nacpat do hlavy, natož je správně vyslovit.Zamumlal jsem něco o tom, že se budu víc snažit, a panBrunner se dlouze a smutně podíval na stélu, jako by byl na pohřbuté holky.Řekl mi, abych šel ven a snědl si oběd.Třída se shromáždila na předním schodišti muzea, odkud jsmemohli pozorovat chodce na Páté avenue.Nad hlavami se nám začala honit pořádná bouřka, mraky bylyčernější, než jsem kdy nad městem viděl. Počítal jsem, že to asibude tím globálním oteplováním nebo tak, protože už od Vánocpočasí ve státě New York bláznilo. Zažili jsme mohutné sněhovébouře, záplavy i ničivé požáry po úderech blesků. Nepřekvapilo bymě, kdyby se právě teď blížil hurikán.Nikdo jiný si toho zřejmě nevšímal. Pár kluků házelo sušenkypo holubech. Nancy Bobofitová zkoušela něco ukrást jedné ženskéz kabelky a paní Doddsová samozřejmě nic neviděla.Grover a já jsme se posadili na kraj fontány dál od ostatních.Mysleli jsme, že takhle nikdo nepozná, že patříme k té škole – keškole pro ztracence, kteří jinde neuspějí.„Budeš po škole?“ zeptal se Grover.„Ne,“ řekl jsem. „Kvůli Brunnerovi ne. Kdyby mi konečně dalpokoj. Já přece nejsem žádný génius.“Grover chvíli nic neříkal. Pak, když už jsem si myslel, že měpoctí nějakým hlubokým filozofickým moudrem, aby měpovzbudil, zeptal se: „Můžu si vzít tvoje jablko?“Neměl jsem moc chuti k jídlu, tak jsem mu ho dal.Pozoroval jsem proud taxíků na Páté avenue a myslel na máminbyt jenom kousek od místa, kde jsme seděli. Neviděl jsem ji odVánoc. Hrozně moc se mi chtělo skočit do jednoho taxíku a zamířitdomů. Vzala by mě do náruče a radovala by se, že mě vidí, ale takyby byla zklamaná. Poslala by mě rovnou zpátky do Yancya připomněla, že se musím víc snažit, i když to byla moje šestáškola za šest let, a i z té mě nejspíš vyhodí. Ten její smutný pohledbych nevydržel.Pan Brunner zaparkoval invalidní vozík pod rampou propostižené. Jedl celer a četl si nějaký brožovaný román. Vzadu vevozíku měl zastrčený červený slunečník, takže to vypadalo jakonějaký pojízdný kavárenský stolek.Chystal jsem se rozbalit sendvič, když se přede mnou objevilaNancy Bobofitová se svými příšernými kamarádkami – asi ji užomrzelo okrádat turisty – a hodila svůj napůl snědený obědGroverovi do klína.„Hups.“ Zakřenila se na mě křivými zuby. Pihy měla oranžové,jako by ji někdo postříkal hořčicí.Snažil jsem se zůstat v klidu. Školní poradce mě miliónkrátnabádal: „Napočítejte do deseti a potlačte vztek.“ Ale byl jsem takrozzuřený, že mi to nemyslelo. V uších mi začalo hučet.Nepamatuju si, že bych se Nancy dotkl, uvědomuju si až to, žeseděla na zadku ve fontáně a křičela: „Percy mě strčil!“Zjevila se paní Doddsová.Některé děti si šeptaly: „Viděli jste to –“„– ta voda –“„– jako by ji popadla –“Netušil jsem, o čem mluví. Věděl jsem jenom to, že mám zaseprůšvih.Jakmile se paní Doddsová přesvědčila, že je chudák maláNancy v pořádku, a naslibovala jí, že v muzejním obchodě sesuvenýry dostane nové tričko atakdále atakdále, obrátila se na mě.V očích jí vítězoslavně plálo, jako bych provedl něco, na co čekalacelé pololetí. „A teď, zlatíčko.“„Já vím,“ zabručel jsem. „Měsíc gumovat sešity.“Nebylo to to pravé, co jsem měl říct.„Pojďte se mnou,“ vyzvala nás paní Doddsová.„Počkat!“ vyjekl Grover. „To jsem byl já. To já jsem ji tamstrčil.“Zíral jsem na něj, celý vedle. Nechtělo se mi věřit, že se měpokouší krýt. Paní Doddsové se bál až k smrti.Zabodla do něj pohled, až se mu štětinatá brada roztřásla.„To bych neřekla, pane Underwoode,“ sykla.„Ale –“„Vy – laskavě – zůstanete tady.“Grover se na mě zoufale podíval.„V pohodě, kámo,“ uklidnil jsem ho. „Dík za pokus.“„Zlatíčko,“ vyštěkla na mě paní Doddsová. „Okamžitě.“Nancy Bobofitová se domýšlivě uculila.Věnoval jsem jí svůj nejpropracovanější zabijácký pohled. Pakjsem se obrátil k paní Doddsové, ale nebyla tam. Stála u vchodu domuzea, vysoko nad schody, a netrpělivě na mě kývala, abych šel zaní.Jak se tam tak rychle dostala?Míval jsem takové chvíle, kdy mi mozek jakoby usnul, a pak užjsem si uvědomoval jenom to, že mi něco ušlo, jako by ze světavypadl dílek skládačky a já zíral na prázdné místo po něm. Školníporadce mi řekl, že to patří k hyperaktivitě s poruchou pozornosti,že mi mozek špatně vykládá věci.Nebyl jsem o tom tak docela přesvědčený.Šel jsem za paní Doddsovou.V půlce schodů jsem se ohlédl na Grovera. Vypadal bledýa koukal se střídavě na mě a na pana Brunnera, jako by ho chtělpřinutit, aby si všiml, co se děje. Ale pan Brunner byl zabraný dosvého románu.Pohlédl jsem nahoru. Paní Doddsová zase zmizela. Byla teďv budově, na konci vstupní haly.Fajn, pomyslel jsem si. Donutí mě koupit v obchodě sesuvenýry nové triko pro Nancy.Ale tohle zřejmě v plánu neměla.Šel jsem za ní dál do muzea. Když jsem ji konečně dohonil, bylijsme zas v oddělení Řecka a Říma.Kromě nás v sálu nikdo nebyl.Paní Doddsová se zastavila se založenýma rukama před velkýmmramorovým vlysem s řeckými bohy. Vydávala zvláštní hrdelnízvuk, znělo to jako vrčení.I bez toho bych byl nervózní. Je divné být sám s učitelem,zvlášť s paní Doddsovou. Bylo divné, jak se dívala na ten vlys,jako by ho chtěla rozdrtit…„Nadělal jste nám problémy, zlatíčko,“ promluvila.Udělal jsem to nejbezpečnější, co se dalo. Řekl jsem: „Ano,paní učitelko.“Popotáhla si manžety kožené bundy. „Vážně jste si myslel, ževám to projde?“Její pohled byl víc než vzteklý. Byl přímo ďábelský.Je to učitelka, pomyslel jsem si nervózně. Nemůže mi přece nicudělat.Ujistil jsem ji: „Já – já se budu snažit, paní učitelko.“Budovou otřásl hrom.„My nejsme žádní pitomci, Percy Jacksone,“ prohlásila paníDoddsová. „Byla jen záležitost času, než jsme tě našli. Přiznej sea ušetříš si spoustu bolesti.“Nevěděl jsem, o čem mluví.Napadlo mě jedině, že učitelé museli objevit v mém internátnímpokoji tajnou skrýš cukroví, které jsem prodával. Nebo jim možnádošlo, že jsem svou slohovku o Tomu Sawyerovi stáhl z internetua knížku jsem nečetl, a teď mě nebudou známkovat. Nebo ještě hůř,přinutí mě to přečíst.„No?“ tlačila na mě.„Paní učitelko, já…“„Tvůj čas vypršel,“ zasyčela.Pak se stalo něco hrozně divného. Oči se jí rozsvítily jako kusyuhlí v grilu. Prsty se jí protáhly a proměnily v pařáty. Z bundy sestala veliká kožnatá křídla. Nebyla už člověkem. Stala se z nísvraštělá babizna s netopýřími křídly a drápy a s pusou plnoužlutých tesáků. A chystala se mě roztrhat na kusy.Pak to všechno začalo být ještě divnější.Pan Brunner, který ještě před chviličkou seděl před muzeem,vjel se svým vozíkem do dveří síně a v ruce držel kuličkové pero.„Do střehu, Percy!“ houkl a vyhodil pero do vzduchu.Paní Doddsová se na mě vrhla.Vyjekl jsem, vyhnul se jí a ucítil, jak její spáry sekly dovzduchu těsně vedle mého ucha. Chňapl jsem po propisce, alejakmile jsem se jí dotkl, už to propiska nebyla. Byl to meč –bronzový meč pana Brunnera, který vždycky používal při turnajích.Paní Doddsová se ke mně bleskurychle otočila s vražednýmvýrazem v očích.Kolena se mi podlamovala. Ruce se mi třásly tak hrozně, žejsem meč málem pustil.Zavrčela: „Umři, zlatíčko!“A rozletěla se přímo na mě.Polila mě hrůza. Udělal jsem jedinou věc, která mě napadla:máchl jsem mečem.Kovová čepel ji zasáhla do ramene a hladce jí projela tělem,jako by bylo z vody. Sssss!Paní Doddsová mi najednou připomněla hrad z písku předsilným větrákem. Explodovala jako žlutý prach, vypařila se namístě a nezbylo po ní nic než smrad síry, skomírající jekota ďábelský chlad ve vzduchu, jako by mě ty její žhoucí rudé očipořád ještě pozorovaly.Byl jsem sám.V ruce jsem držel propisku.Pan Brunner tu nebyl. Nebyl tu nikdo jiný než já.Ruce se mi dosud třásly. Musel jsem mít ve svačině nějakéjedovaté houby nebo co.Copak jsem si to všechno jenom vymyslel?Vyšel jsem ven.Začalo pršet.Grover seděl u fontány a nad hlavou měl roztažený plánekmuzea. Nancy Bobofitová tam stála, promočená po koupání vefontáně, a něco řešila se svými hnusnými kamarádkami. Když měuviděla, řekla: „Doufám, že ti paní Kerrová spráskala zadek.“Zeptal jsem se: „Kdo?“„Naše učitelka. Tsss!“Zamrkal jsem. Žádnou učitelku jménem Kerrová jsme neměli.Zeptal jsem se Nancy, co to mele.Jenom obrátila oči v sloup a odvrátila se.
Zeptal jsem se Grovera, kde je paní Doddsová.Řekl: „Kdo?“Ale předtím se zarazil a uhnul očima, takže mě napadlo, že něcotají.„Tohle není legrace, člověče,“ zašeptal jsem mu. „Je to vážnávěc.“Nad hlavami nám zaduněl hrom.Viděl jsem pana Brunnera, jak sedí pod červeným slunečníkema čte si knížku, jako by se odtud ani nehnul.Vydal jsem se k němu.Vzhlédl ke mně, jako bych ho vyrušil. „Á, to bude moje tužka.Příště si, prosím, noste vlastní psací potřeby, pane Jacksone.“Podal jsem panu Brunnerovi jeho propisku. Ani jsem sineuvědomil, že ji stále držím v ruce.„Pane učiteli,“ oslovil jsem ho, „kde je paní Doddsová?“Bez zájmu si mě změřil. „Kdo?“„Další učitelský doprovod. Paní Doddsová. Učitelkamatematiky.“Zamračil se a naklonil se dopředu. Zatvářil se trochu starostlivě.„Percy, na téhle exkurzi není žádná paní Doddsová. A pokud vím,žádná paní Doddsová není ani na celé akademii Yancy. Není vám něco?“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

eliška z IP 78.102.198.*** | 16.7.2012 14:49
ten  začátek je skvělýsmilesmile
natka z IP 37.188.250.*** | 30.12.2012 12:59
Seš skvělá  moc ti děkuju, že tě to ještě neobdrželo i když tě nikdo nedocení . Moc tě obdivuju!!smilesmile
Niletka.blogerka.cz | 30.12.2012 19:56
Ahoj pokračování sem dodám hned jek budu mít volno,...dotyčný mi nabídl pomoc a asi už se na to vyprd smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a třináct