Škola noci 2: Zrazená Castová P. C., Castová Kristin

31)
Ocitla jsem se na překrásné louce uprostřed hustého lesa. Teplý vánek voněl po šeřících. Mýtinou protékal potok a křišťálová voda melodicky zurčela přes oblázky.
„Zoey? Slyšíš mě, Zoey?“ ozval se naléhavý mužský hlas a pokusil se mě vytrhnout ze sna.
Zamračila jsem se a dělala, že si ho nevšímám. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale už se nedalo nic dělat, byla jsem vzhůru. Musím vstát. Musím si vzpomenout. Ona potřebuje, abych si vzpomněla.
Ale jaká ona?
„Zoey…“ Tenhle hlas patřil do snu a moje jméno se objevilo napsané na pozadí blankytného jarního nebe. Byl to ženský hlas… povědomý… kou... číst dál

27)
Když dospělí odešli, zase jsme se shlukli u televize, a než si ostatní znovu začali hledět svého, mlčeli jsme. Všimla jsem si, že je pořád puštěná místní stanice. Dévédéčka s Hvězdnými válkami zůstala aspoň pro dnešek zapomenutá.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě nakonec Erik tiše. Zase mě objal a já se k němu přitulila.
„Celkem jo.“
„Věděli ti poldové něco nového o Heathovi?“ zajímal se Damien.
„Jenom to, co už říkali ve zprávách,“ odpověděla jsem. „A jestli ano, mně nic nepověděli.“
„Existuje něco, co bychom mohli udělat?“ řekla Shaunee.
Zavrtěla jsem hlavou. „Budeme se prostě koukat na te... číst dál

29)
Plamen v mých dlaních zaprskal a zhasl, protože jsem se na něj úplně přestala soustředit. „Stevie Rae!“ Vykročila jsem k ní, ale pak jsem se na ni pořádně podívala a ztuhla jako solný sloup. Byla to hrůza – ani v mojí snové vizi nevypadala takhle děsivě. Nešlo ani tak o to, že byla bledá a hubená, ani o ten strašlivě nemístný pach, který kolem ní visel jako clona. Nejhorší byl její výraz. Když Stevie Rae ještě žila, byla to nejlaskavější osoba, jakou jsem kdy poznala. Ať se s ní stalo cokoli, ať už byla mrtvá, nemrtvá nebo nějak záhadně vzkříšená, působila úplně jinak. Oči měla kruté a ... číst dál

25)
Zdálo se mi, že sněží. Nejdřív se mi to děsně líbilo. Fakticky to byla krása, svět vypadal jako v disneyovských filmech, dokonale, jako místo, kde se nemůže stát nic zlého, anebo možná může, ale brzo to pomine, protože u Disneyho zkrátka všechno končí šťastně…
Zvolna jsem kráčela a vůbec jsem necítila chlad. Muselo být krátce před úsvitem, ale nedalo se to přesně určit, protože nebe bylo šedé a zatažené těžkými mraky. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se na silné větve starých dubů, na kterých se vršil sníh. Dokonce ani východní zeď najednou nepůsobila tak nepřístupně a výhružně.
Východní... číst dál

23)
„Zoey, miláčku, už ji musíš pustit.“
Sice jsem Damiena slyšela, ale nerozuměla jsem mu. Připadalo mi, že mluví nějakou divnou cizí řečí, jeho slova mi nedávala žádný smysl.
„Zoey, nepůjdeš s námi?“
To byla pro změnu Shaunee. Neměla by k tomu Erin správně něco dodat? Ještě jsem tu myšlenku v duchu pořádně nezformulovala, když se ozvalo: „Jo, Zoey, potřebujeme, abys šla s námi.“ Á, Erin. Už jsem se divila.
„Je v šoku. Tiše na ni mluvte a pokuste se ji přesvědčit, ať to tělo pustí,“ řekla Neferet.
Tělo. To slovo mi znělo hlavou jako ozvěna. Něco držím. To jsem si uvědomovala. Ale měla jsem... číst dál

21)
Trvalo věčnost, než se všichni uklidnili a rituál mohl začít. Nejhorší bylo, že jsem nesměla dávat najevo, jak strašně jsem vytočená. Nikdo by to nepochopil a nikdo by mi ani nevěřil, kdybych otevřeně řekla, co si myslím – že Neferet v sobě skrývá něco temného a zlého. Proč by mi to taky měli věřit? Vždyť jsem jenom dítě. I kdyby mě Nyx obdařila ještě stokrát větší mocí, velekněžce pořád nesahám ani po kotníky. A nikdo jiný neviděl to co já, všechny ty drobnosti, které do sebe postupně zapadly jako dílky skládanky, až vytvořily pěkně ohavný obrázek.
Afrodita by mě určitě pochopila a uvě... číst dál

I9)
Zrovna se mi zdálo, že sněží vločky ve tvaru koček, když někdo začal bušit na dveře a vzbudil mě.
„Zoey! Stevie Rae! Přijdete pozdě!“ Hlas Shaunee sice zněl tlumeně, ale byl neodbytný. Něco jako budík zakrytý ručníkem.
„Fajn, dobře, už jdu!“ zavolala jsem a vyhrabala se z postele. Nala hlasitě zaprotestovala. Koukla jsem na budík. Ani jsem ho večer nenastavila, vždyť není škola a málokdy vydržím spát v kuse víc než osm nebo devět hodin, takže…
„Zatraceně!“ Zamrkala jsem, ale údaj na displeji se nezměnil. 21:59. Spala jsem přes dvanáct hodin? Odklopýtala jsem ke dveřím a cestou zatahala ... číst dál

I7)
Když jsem konečně dorazila na kolej, pořád jsem se ještě třásla, v hlavě jsem měla zmatek a obracel se mi žaludek. Ve společenské místnosti posedávaly u televizí hloučky promáčených spolužáků, všichni popíjeli horkou čokoládu. Popadla jsem z hromádky u dveří ručník a šla za Stevie Rae, dvojčaty a Damienem, kteří se povalovali u naší oblíbené televize a sledovali módní reality show. Pořádně jsem vysušila Nalu, i když si při tom stěžovala. Moje spolubydlící si ani nevšimla, že jsem podezřele zticha, protože hned začala nadšeně vykládat o koulovačce, která se po večeři zvrhla v obrovskou s... číst dál

I5)
Už jsme byli v rekreačce skoro hotoví, když někdo zapnul večerní zprávy na velkoplošné televizi, kterou jsme z místnosti nemohli vystěhovat. Vyměnila jsem si s kamarády významný pohled – zprávou dne byl ještě pořád „falešný bombový poplach vyvolaný Džihádem za přírodu“. Věděla jsem, že můj telefonát nemůžou vystopovat, viděla jsem Damiena, jak „omylem“ upustil svůj jednorázový mobil a ještě na něj pořádně šlápl. Přesto se mi začalo dýchat o maličko líp, když Chera Kimiko zopakovala, že policie stále nemá k identitě teroristické skupiny žádné vodítko.
Následovala další zpráva, která se t... číst dál

I3)
V puse mi explodovala její chuť. Jakmile se mělké rány dotkly moje sliny, krev začala proudit rychleji. Se stenem, který jako by vůbec nevycházel ze mě, jsem se přisála rty k Heatově kůži a přejela tu báječnou rudou linii jazykem. Ucítila jsem, že mě objímá, a ovinula mu paže kolem ramen, abych si ho líp přidržela. Zvrátil hlavu a vydechl „jo“. Jedna jeho ruka mi sklouzla na zadek, druhou zajel pod svetr a stiskl mi prso.
Jeho doteky všechno ještě vylepšily. Celé moje tělo zachvátila horká vlna. Připadala jsem si jako loutka, kterou někdo vodí na provázcích – moje ruka se vydala z Heath... číst dál

11)
„Kde jste to vzali?“ zeptala se Neferet. Zjevně se snažila mluvit klidně, ale stejně v jejím hlase zazněl přísný, zlostný podtón.
„Tento náhrdelník se našel poblíž těla Chrise Forda.“
Otevřela jsem pusu, ale nezmohla se na slovo. Cítila jsem, že blednu, a bolestivě se mi sevřel žaludek.
„Poznáváte ten náhrdelník, slečno Redbirdová?“ zeptal se mě detektiv Marx znovu.
Polkla jsem a odkašlala si. „Ano. To je znak předsedkyně Dcer temnoty.“
„Dcer temnoty?“
„Dcery a Synové temnoty je výběrová školní organizace složená z našich nejlepších studentů,“ řekla Neferet.
„A vy do té organizace patří... číst dál

9)
„O čem to sakra mluvíš?“ Prudce jsem se k ní obrátila.
Divně lapala po dechu a oči jí neovladatelně těkaly ze strany na stranu. Dokonce i ve tmě jsem viděla, jak se jí blýskají bělma. Chytila jsem ji za ramena a zacloumala s ní.
„Pověz mi, co vidíš!“
Evidentně se snažila ovládat. Přikývla, vlastně spíš jen tak mírně trhla hlavou. „Povím,“ vydechla namáhavě. „Zůstaň u mě.“
Sedla jsem si na lavičku vedle ní a nechala ji, ať mě vezme za ruku. Bylo mi fuk, že mi příšerně mačká a drtí prsty, že ji nesnáším a vůbec jí nevěřím. Na ničem z toho mi nezáleželo, protože babička je možná v nebezpečí... číst dál

7)
Učitelská jídelna nebyla žádná samoobsluha s bufetem. Byla to luxusně zařízená místnost přímo nad studentskou jídelnou a stejně jako tam zabírala jednu stěnu klenutá okna. Na balkonu, ze kterého byl výhled na nádvoří, stály stolky a židle z tepaného železa. Zbytek místnosti zabíraly vkusné a přepychové stoly různých velikostí, a dokonce i několik soukromých boxů z tmavého třešňového dřeva. Nejedlo se tady z táců. Na bílých ubrusech byly připravené porcelánové servisy a křišťálové sklenky a ve skleněných svícnech hořely tenké bílé svíce. Když jsme přišly, pár profesorů ještě večeřelo. Sed... číst dál

5)
Vrátila jsem se na španělštinu, ale hrozně mě bolelo břicho. Dokonce jsem si vzpomněla, jak se nám u profesorky správně dovolit – „puedo ir al bano“. Byla jsem na záchodě tak dlouho, že se za mnou vypravila Stevie Rae a ptala se, co se děje.
Věděla jsem, že o mě má hrozný strach. To víte, když začne nějaké mládě vypadat nemocně, obvykle to znamená, že umírá. Vymluvila jsem se, že jsem to dostala a mám děsné křeče. Stejně mi ale evidentně moc nevěřila.
Hrozně jsem se těšila na poslední hodinu týdne, jezdectví. Zaprvé mám tenhle předmět moc ráda a zadruhé si při něm vždycky úžasně odpočinu... číst dál

3)
„Ale jo, Zoey, já tomu rozumím, fakticky, ale nevyšiluj! Kromě jiného jsi přece zjistila, že Afrodita na tebe asi udělá nějaký podraz a pokusí se tě vyšoupnout z pozice předsedkyně Dcer temnoty, tak na ni neplýtvej soucitem,“ prohlásila Stevie Rae.
„Já vím, já vím. Neříkám, že pro ni uspořádám charitativní sbírku nebo něco. Jenom teď chápu, proč je taková, jaká je, když jsem ty psychouše slyšela.“
Šly jsme na první hodinu. Lépe řečeno jsme na první hodinu upalovaly, protože jsme jako obyčejně nabraly skluz. Věděla jsem, že si tu druhou misku Hraběte Čokuly už nemám dávat…
Stevie Rae obrá... číst dál