27)
Když dospělí odešli, zase jsme se shlukli u televize, a než si ostatní znovu začali hledět svého, mlčeli jsme. Všimla jsem si, že je pořád puštěná místní stanice. Dévédéčka s Hvězdnými válkami zůstala aspoň pro dnešek zapomenutá.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě nakonec Erik tiše. Zase mě objal a já se k němu přitulila.
„Celkem jo.“
„Věděli ti poldové něco nového o Heathovi?“ zajímal se Damien.
„Jenom to, co už říkali ve zprávách,“ odpověděla jsem. „A jestli ano, mně nic nepověděli.“
„Existuje něco, co bychom mohli udělat?“ řekla Shaunee.
Zavrtěla jsem hlavou. „Budeme se prostě koukat na televizi a počkáme, co bude ve zprávách v deset.“
Zamumlali něco na souhlas a pak jsme společně sledovali pár dílů Willa a Grace. Upírala jsem nevidoucí oči na obrazovku a přemýšlela o Heathovi. Mám nějaké tušení? Rozhodně ano. Ale to je stejný pocit, jako když zmizeli Chris Ford a Brad Higeons? Ne, tohle je jiné. Sama jsem nechápala, jaký v tom cítím rozdíl, ale instinkt mi napovídal, že přestože je Heath v nebezpečí, pořád ještě žije. Ještě.
Čím úporněji jsem na něj myslela, tím jsem byla nervóznější. Když začaly druhé večerní zprávy a rozvláčně se věnovaly nečekané sněhové bouři, která způsobila v Tulse a okolí dopravní kalamitu, netrpělivě jsem se vrtěla a záběry strašidelně prázdného centra města a hlavních silničních tahů, které vyvolávaly představu nějaké katastrofy typu pád meteoru nebo atomové války, mi vůbec nepřipadaly zajímavé. O Heathově zmizení nakonec neřekli nic nového, jenom že pátrací akci ztěžuje špatné počasí.
„Musím pryč.“ S těmi slovy jsem vstala a teprve v tu chvíli mi došlo, že nemám páru, kam vlastně chci jít a jak se tam dostanu.
„Kam, Červenko?“ zeptal se Erik.
Najednou se mi vybavilo jedno místo, ostrůvek klidu ve světě zmítaném nepokojem, zmatkem a šílenstvím.
„Do stájí.“ Erik se na mě zadíval naprosto nechápavě a ostatní na tom nebyli o moc líp. „Lenobia mi dovolila, že můžu chodit hřebelcovat Persefonu, kdy chci.“ Zakroužila jsem ztuhlým krkem. „Úžasně mě to uklidňuje a přesně to teď potřebuju.“
„Super. Koně jsem fajn. Takže jdeme za Persefonou,“ vyhrkl Erik.
„Chci být sama.“ Vyznělo to mnohem ostřeji, než jsem zamýšlela. Rychle jsem si k němu sedla a vzala ho za ruku. „Promiň. Potřebuju si všechno srovnat v hlavě, a proto musím být sama.“
Jeho modré oči posmutněly, ale navzdory tomu se na mě pousmál. „Tak co kdybych tě doprovodil ke stájím a pak šel zpátky? Budu sedět u televize a čekat, jestli se ve zprávách neobjeví něco nového.“
„To by bylo fajn.“
Když jsem viděla, jak ustaraně se všichni mí kamarádi tváří, měla jsem hrozné výčitky, ale nenapadlo mě, jak bych je mohla uklidnit.
Ke stájím to nebylo daleko, a tak jsme si s Erikem ani nebrali kabáty. Ani jednoho z nás trocha zimy nerozhází.
„Ten sníh je parádní,“ poznamenal po chvíli. Někdo se asi celkem nedávno pokusil proházet v závějích cestičku, protože na chodníku byla pokrývka znatelně tenčí než všude kolem nás, ale i tak jsme se brodili závějemi, které nám sahaly do poloviny lýtek. Pořád vytrvale chumelilo.
„Matně si vzpomínám, že takhle sněžilo, když mi bylo šest nebo sedm. Zrovna byly vánoční prázdniny, takže nám kvůli tomu nemohla odpadnout škola. Hrozně mě to tenkrát naštvalo.“
Erik jenom něco zabručel a dál už jsme šli mlčky. Obvykle nám takovéhle ticho nepřipadalo trapné, ale dnes jsme oba byli v rozpacích. Nevěděla jsem, co mám říct, jak to všechno napravit…
Erik si odkašlal. „Ty ho máš pořád ráda, viď? Víc než jenom jako svého bývalého.“
Dlužila jsem mu pravdu a lží už jsem měla plné zuby. „Ano.“
Dorazili jsme ke vchodu do stájí a zastavili se v kruhu žlutavého světla plynové lampy. Budova nás chránila před fujavicí, takže jsem si chvilku připadala, jako bych se ocitla v bublině v těžítku s padajícím sněhem.
„A co já?“ zeptal se.
Zadívala jsem se na něj. „Tebe mám taky ráda, Eriku. Ani nevíš, jak mě mrzí, že jsem se do toho takhle zamotala, ale prostě s tím nic nenadělám. A nebudu ti o Heathovi lhát. Myslím, že jsme se otiskli.“
Zatvářil se překvapeně. „Tenkrát na té zdi? Červenko, já tam byl a viděl jsem vás. Skoro ses jeho krve nedotkla. Zkrátka tě jenom nechce ztratit, proto se chová jako posedlý. Ani se mu nedivím,“ dodal s poněkud křivým úsměvem.
„Sešli jsme se ještě jednou.“
„Co?“
„Před pár dny. Nemohla jsem spát, tak jsem si zajela do Starbucks na Utica Square. Heath tam zrovna vylepoval plakáty s Bradovou fotkou. Vážně jsem se s ním už nikdy nechtěla sejít, a kdybych věděla, že tam bude, nehnula bych se ze školy ani na krok. Věř mi, Eriku.“
„Ale sešli jste se.“
Kývla jsem.
„A ty ses z něj napila?“
„Já… prostě se to stalo. Snažila jsem se ovládat, jenže on se řízl. Schválně. Úplně jsem nad sebou ztratila kontrolu.“ Pořád jsem mu pevně hleděla do očí a němě ho prosila, aby mi nic nevyčítal. Bylo mi jasné, že se se mnou v příští vteřině s největší pravděpodobností rozejde, a najednou mi došlo, jak strašně mi bude scházet. Rozhodně jsem si tím moc nepomohla, protože na mojí náklonnosti k Heathovi to nic neměnilo. „Mrzí mě to, Eriku. Takhle jsem to nechtěla, ale co se stalo, stalo se. Jsem teď s Heathem spoutaná a vůbec netuším, co si s tím počnu.“
Ztěžka si povzdechl a smetl mi z vlasů pár vloček. „No, my dva spolu ale taky něco máme. A jednoho dne, pokud přečkáme tu zatracenou proměnu, budeme patřit ke stejnému druhu. Já nikdy nezestárnu, nestane se ze mě vrásčitý dědek a neumřu o sto let dřív než ty. Když budeš se mnou, upíři tě nebudou za tvými zády šeptem pomlouvat a lidé tě kvůli tomu nebudou nenávidět. Bude to normální. Správné.“ Přitáhl mě k sobě a vášnivě mě políbil. Chutnal studeně a sladce. Bezděky jsem ho objala kolem krku a začala mu pusu oplácet. Nejdřív jsem jen chtěla zaplašit bolest, kterou jsem mu způsobila. Potom se ale náš polibek prohloubil a přitiskli jsme se tělo na tělo. Nesežehla mě oslepující touha po krvi jako s Heathem, ale bylo to zatraceně příjemné, hřejivé a omamné. Krucinál, problém je v tom, že ho mám prostě ráda. Strašně ráda. A na tom, co říkal, bylo navíc hodně pravdy. Když se dám dohromady s ním, bude to správné. S Heathem ne.
Když jsme se od sebe odtrhli, ani jeden z nás nemohl popadnout dech. Pohladila jsem ho po tváři. „Vážně mě to mrzí.“
Pootočil hlavu a políbil mi dlaň. „Něco vymyslíme.“
„To doufám,“ zašeptala jsem spíš pro sebe. Pak jsem se od něj odlepila a vzala za starou železnou kliku. „Děkuju za doprovod. Nevím, za jak dlouho se vrátím. Nemusíš na mě čekat.“ Otevřela jsem dveře.
„Červenko, jestli ses s Heathem fakticky otiskla, měla bys být schopná ho najít,“ zarazil mě. Otočila jsem se k němu. Vypadal nesvůj, ale přesto vysvětloval dál. „Když budeš hřebelcovat tu svoji kobylku, mysli na Heatha. Zavolej ho. Jestli to jen trochu půjde, přijde za tebou. A i kdyby to nešlo, třeba aspoň zjistíš, kde je. Jestli je váš otiskl dost silný, mělo by to jít.“
„Dík, Eriku.“
Usmál se, ale moc vesele nevypadal. „Tak zatím, Zoey.“ Vykročil do vánice a bílá clona ho brzy pohltila.
Hřejivá vůně sena a čistý, suchý koňský pach ostře kontrastovaly se studeným vzduchem venku. Ve stájích svítilo jen pár plynových lamp a vládlo tam pološero. Koně ospale žvýkali a někteří funěli. Znělo to trochu jako chrápání. Oklepala jsem si z mikiny a vlasů sníh a rozhlížela se, jestli neuvidím Lenobiu, ale vypadalo to, že kromě koní tu není živé duše. Zamířila jsem do sedlovny.
Vůbec jsem se nezlobila, že tu nikdo není. Potřebovala jsem přemýšlet a ne někomu vysvětlovat, co tady pohledávám uprostřed noci, když venku řádí sněhová bouře.
Fajn. Pověděla jsem Erikovi pravdu o Heathovi a on mi nedal kopačky. Jasně, záleží taky na tom, co bude s Heathem dál. Třeba mi ty kopačky ještě dá. Jak můžou takové ty typické školní běhny chodit s deseti klukama naráz? Já mám dva a jsem z toho úplně na šrot. Hlavou mi prolétla provinilá vzpomínka na Lorenův sexy úsměv a úchvatný hlas. Popadla jsem hřeblo a kartáč na hřívu a kousla se do rtu. Tím pádem mám vlastně tři kluky, což je absolutní úlet. Radši jsem se rozhodla, že problémů mám dost i beztoho a pochybné flirtování s učitelem počítat nebudu. Kdyby tak Erik věděl, kolik nahé kůže jsem Lorenovi ukázala… Otřásla jsem se. Nejradši bych si dala kopačky sama. Ode dneška se budu Lorenovi vyhýbat na sto honů, a když se s ním náhodou přece jen potkám, budu se k němu chovat jako k ostatním učitelům. Takže žádné flirtování. Bezva. Teď už zbývá jen vymyslet, co si počnu s Erikem a Heathem.
Vešla jsem do Persefonina stání a pověděla jí, jaká je krásná a rozkošná. Rozespale a překvapeně zafrkala, a když jsem jí dala pusu na hebký nos, přejela mi tlamou po tváři. Pustila jsem se do hřebelcování, kobylka vzdychla a přenesla na mě váhu.
Rozhodně nemá smysl trápit se tím, jestli chci chodit s Erikem, nebo s Heathem, dokud nebude Heath v bezpečí. (Odmítala jsem byť jen pomyslet na možnost, že už není naživu.) Pomaličku se mi povedlo utišit chaotické, pomotané a zmatené myšlenky, které se mi honily hlavou. Vlastně jsem ani nepotřebovala, aby mě Erik upozornil, že bych mohla Heatha najít sama. Právě tahle možnost (kromě jiného) mě celou dobu tak hrozně zneklidňovala. Smutnou pravdou ovšem zůstává, že jsem se bála. Bála jsem se, co bych mohla najít, a ještě víc toho že nenajdu nic. Bála jsem se, že nebudu mít dost síly to zvládnout. Smrt Stevie Rae pro mě byla hrozná rána a pochybovala jsem, že zrovna teď jsem ve stavu někoho zachraňovat.
Až na to, že jsem neměla na vybranou.
Takže… myslím na Heatha… Nejdřív se mi vybavilo, jaký to byl na základce roztomilý chlapeček. Ve třetí třídě měl mnohem světlejší vlasy než teď, trčely mu do všech stran jako sláma. Tenkrát mi poprvé řekl, že mě má rád a že si mě jednou vezme. Já byla ve druhé třídě a pochopitelně jsem ho vůbec nebrala vážně. No uznejte, byla jsem sice skoro o dva roky mladší, ale zato o hlavu vyšší. Připadal mi celkem fajn, ale byl kluk, a tím pádem hrozný pitomec.
Za pár let mi pořád přišel pitomý, ale vyrostl a nabral svaly. Někde mezi třetí a jedenáctou třídou jsem ho vážně brát začala. Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy mi dal první opravdickou pusu. Jak mi bušilo srdce a šimralo mě v břiše. Vzpomněla jsem si, jak je milý, jak tvrdil, že jsem krásná, i když jsem měla děsnou rýmu a nos červený jako ředkvička. Jak se umí chovat jako džentlmen ze staré školy. Ještě mu nebylo ani devět, a už mi otevíral dveře a nosil mi učebnice.
Potom jsem si připomněla den, kdy jsme se viděli naposled. Byl tak skálopevně přesvědčený, že patříme k sobě, a vůbec se mě nebál, dokonce se řízl a nabídl mi svoji krev. Zavřela jsem oči a opřela se o Persefonin hebký bok. Vzpomínky na Heatha mi plynuly za víčky jako film. Vtom se obraz proměnil, zaútočily na mě cizorodé vjemy – tma, vlhko, zima. Žaludek se mi sevřel děsem. Zalapala jsem po dechu, ale oči dál držela pevně zavřené. Snažila jsem se na Heatha plně soustředit, jako když jsem se onehdy přenesla do jeho ložnice, ale tohle spojení bylo jiné, mnohem míň jasné a zahlcené negativními pocity. Zkoncentrovala jsem se, jak nejvíc to šlo, a zkusila udělat, co mi radil Erik. Zavolala jsem na něj.
Vyslovila jsem to nahlas, ale zároveň jsem do toho vložila i veškerou duševní sílu. „Heathe, pojď ke mně. Volám tě, Heathe. Chci, abys hned přišel. Je mi jedno, kde jsi, prostě se seber a pojď sem!“
Nic. Žádná odpověď. Ani náznak reakce. Dál jsem vnímala jen studený strach a vlhko. Zavolala jsem znovu. „Heathe! Pojď ke mně!“ Tentokrát jsem pocítila nával frustrace, který vzápětí vystřídalo zoufalství, ale pořád jsem nic neviděla. Zjistila jsem sice, že za mnou přijít nemůže, ale pořád jsem netušila, kde je.
Proč jsem se k němu poprvé dokázala přenést tak snadno? Co dělám jinak? Taky jsem na něj tehdy myslela, přesně jako teď. Myslela jsem na… na co?
Potom mi zahořely tváře, protože mi došlo, co mě k němu předtím dovedlo. Nevzpomínala jsem na to, jaký byl roztomilý klučina ani jak příjemně jsem se s ním cítila. Myslela jsem na to, jak piju jeho krev… vysávám ho… na žhavou rozkoš, kterou mi to působí.
No, když to jinak nejde…
Zhluboka jsem se nadechla a vybavila si jeho krev. Chutnala jako tekutá touha, teplá, hustá, elektrizující. Probudila v mém těle místa, která dřív nanejvýš lehce pootevřela oko. Právě tahle místa po něm teď zoufale žíznila. Chci se napít jeho sladké krve, nechat ho, aby se mě dotknul, poznat jeho tělo, chuť…
Nezřetelný temný obraz se náhle naprosto nečekaně projasnil. Pořád tam byla tma, ale ta pro moje noční vidění nepředstavovala problém. Nejdřív jsem neměla potuchy, na co se vlastně dívám. Byla to nějaká divná místnost. Spíš než opravdický pokoj připomínala výklenek v jeskyni nebo v tunelu. Zdi byly klenuté a vlhké. Těch pár paprsků světla pocházelo ze špinavé začouzené lucerny, která visela na zrezivělém háku, jinak tam vládla naprostá tma. Leželo tam něco, co jsem zprvu považovala za haldu špinavého oblečení, ale vtom se to pohnulo a zasténalo. Už jsem se nemusela chytat stébla, spojení zesílilo. Připadalo mi, že se vznáším přímo v místnosti, a když jsem Heatha poznala po hlase, připlula jsem k němu blíž.
Ležel stočený do klubíčka na matraci plné fleků. Zápěstí a kotníky měl spoutané lepicí páskou a z několika šrámů na krku a pažích mu tekla krev.
„Heathe!“ Nebylo mě doopravdy slyšet, ale on prudce zvedl hlavu, jako bych mu křikla přímo do ucha.
„Zoey? Jseš to ty?“ Vytřeštil oči, posadil se a divoce se rozhlédl. „Běž odsud, Zoey! Jsou to cvoci. Zabijou tě, jako zabili Chrise a Brada.“ Začal sebou házet a úporně se snažil přetrhnout pouta, jenomže si akorát čím dál víc rozdíral zápěstí.
„Heathe, nech toho! Nemusíš se bát, jsem v bezpečí. Nejsem tu doopravdy.“
Přestal se zmítat a zamžoural do tmy, jako by mě hledal. „Ale já tě slyším.“
„Slyšíš mě jen uvnitř svojí hlavy. Otiskli jsme se a jsme teď propojení.“
Úplně nečekaně se zazubil. „To je hustý, Zo.“
V duchu jsem obrátila oči v sloup. „Fajn, Heathe, teď dávej pozor. Kde jsi?“
„Nebudeš tomu věřit, Zo, ale pod Tulsou.“
„Jak to myslíš?“
„Pamatuješ na děják s Shaddoxem? Jednou nám vykládal o tunelech, který lidi vykopali pod městem, když byl ve dvacátých letech ten zákaz pití nebo něco.“
„Prohibice,“ upřesnila jsem.
„Jo, to je ono. V jednom z těch tunelů jsem.“
Chvilku jsem zůstala úplně oněmělá. Nejasně jsem si vzpomínala, že jsme se v dějepisu o takových tunelech doopravdy učili, a hrozně mě překvapilo, že právě Heath (zrovna pilný student není, to mi věřte) si něco takového zapamatoval.
Evidentně pochopil, proč mlčím, a ušklíbl se. „Šlo tam o pašování chlastu. Děsně se mi to líbilo.“
Znovu jsem v duchu protočila oči. „Pověz mi, jak se tam dostanu.“
Zavrtěl hlavou a v obličeji se mu rozhostil dobře známý zarputilý výraz. „Ani náhodou. Zabijou tě. Běž ohlásit poldům, ať sem pošlou jednotku rychlýho nasazení nebo něco.“
Přesně to jsem chtěla udělat. Vytáhnout z kapsy vizitku detektiva Marxe, zavolat mu a nechat ho, ať všechno vyřeší za mě.
Bohužel to nešlo.
„Kdo jsou ti tví ‚oni‘?“ zeptala jsem se.
„Ehe?“
„Ti, co tě unesli. Kdo to je?“
„Nejsou to lidi, ale ani upíři, i když pijou krev. Vůbec nejsou jako ty, Zo. Jsou…“ Odmlčel se a otřásl. „Jiný. Odporný.“
„Oni pili tvoji krev?“ Zaplavila mě neovladatelná zuřivost a málem jsem vybuchla vzteky. Nejradši bych někoho seřvala, zaječela na něj On patří mně! Silou vůle jsem se trochu uklidnila.
„Jo,“ odpověděl a zhnuseně se zašklebil. „Ale pořád si stěžujou. Moje krev prej nechutná, jak má. Proto jsem asi ještě naživu.“ Ztěžka polkl a trochu zbledl. „Není to, jako když ze mě piješ ty, Zo. To se mi líbí. Když to dělají oni, je to… nechutný. Oni sami jsou nechutný.“
„Kolik jich tam je?“ procedila jsem přes zaťaté zuby.
„To nevím jistě. Je tady děsná tma a oni vždycky chodí ve skupinkách, tak jako namáčknutý na sebe, jako by se báli bejt sami. Jenom tři jsou jiný. Jeden se jmenuje Elliott, další je Venuše – divný jméno, co? – a ta poslední Stevie Rae.“
Stáhl se mi žaludek. „Nemá Stevie Rae náhodou krátké kudrnaté blond vlasy?“
„Jo. Je něco jako kápo, ostatní ji poslouchají.“
Heath právě potvrdil moje obavy. Policii zkrátka zavolat nemůžu.
„Dobře. Dostanu tě odtamtud. Řekni mi, kudy se do toho tvého tunelu jde.“
„Zavoláš poldy?“
„Ano,“ zalhala jsem.
„Ne. Lžeš.“
„Nelžu!“
„Zo, já to poznám. Cítím to. To bude tím, jak jsme propojený.“ Rošťácky se ušklíbl.
„Já do toho policii zatáhnout nemůžu.“
Odněkud z tunelu se ozval šramot, který mi připomněl laboratorní krysy, co jsme je v semináři z biologie nechali běhat bludištěm. Heathovi okamžitě zamrzl úsměv a zmizel i ruměnec, který mu vyrazil na tvářích, když jsme spolu mluvili.
„Koukni, na vytáčky není čas.“ Zavrtěl hlavou, ale okřikla jsem ho. „Poslouchej! Mám nadpřirozené schopnosti. Ti…“ Zarazila jsem se. Neměla jsem potuchy, jak mám té smečce tvorů, do které patřila i moje mrtvá nejlepší kámoška, vlastně říkat. „Ty potvory mi neublíží.“
Nic na to neřekl, ale nevypadal moc přesvědčeně. Krysí hemžení se ozvalo zřetelněji.
„Říkal jsi přece, že poznáš, když lžu. To znamená, že to funguje i naopak. Určitě poznáš, když mluvím pravdu.“ Zdálo se mi, že jsem ho trošku zviklala, a tak jsem přitlačila na pilu. „Přemýšlej přece. Povídal jsi, že si pamatuješ útržky z té noci, kdy jsi za mnou přišel k muzeu Philbrook. Tenkrát jsem ti zachránila život, Heathe. Ne policajti. Ne dospělí upíři. Já. A dokážu to znovu.“ Potěšilo mě, že zním mnohem sebejistěji, než jsem se ve skutečnosti cítila. „Řekni mi, kde jsi.“
Chvíli uvažoval, a zrovna když jsem na něj chtěla začít ječet, prohlásil: „Víš, jak je ve městě to staré nádraží?“
„Ano, je vidět z uměleckého centra, kam jsme šli loni na moje narozky na Fantoma. Je to ono?“
„Jo. Odtáhli mě do sklepa. Dostali se dovnitř dveřma, přes který je stažená roleta. Je stará a rezavá, ale dá se zvednout. Vchod do tunelu je pod kanálovou mříží.“
„Bezva…“
„Počkej, to není všechno. Těch tunelů je tady spousta. Vypadají spíš jako jeskyně. Když jsme to brali v dějáku, představoval jsem si to úplně jinak. Jsou tmavý, vlhký a odporný. Dej se prvním doprava a pořád se drž vpravo. Jsem na konci jednoho z nich.“
„Dobře. Budu tam co nejdřív.“
„Buď opatrná, Zo.“
„Neboj. A drž se.“
„Pokusím se.“ Kromě šramotu se teď ozývalo ještě syčení. „Ale radši bys sebou měla hodit.“
28)
Otevřela jsem oči a ocitla se znovu ve stání u Persefony. Byla jsem zpocená a zadýchaná. Klisnička do mě šťouchla nosem a tiše polekaně frkala. Třásly se mi ruce, přesto jsem ji pohladila po tlamě a ujistila ji, že všechno bude dobré, ačkoli jsem tušila, že to vůbec není pravda.
Staré vlakové nádraží se nacházelo asi deset kilometrů odtud v ponuré opuštěné čtvrti pod velkým ošklivým mostem, který propojuje části města. Kdysi to byla důležitá křižovatka a denně tam projížděly spousty nákladních i osobních vlaků, ale tak před dvaceti třiceti lety už tam osobáky přestaly jezdit úplně. (Vím to díky tomu, že mě babička chtěla jako dárek ke třináctým narozkám vzít na výlet vlakem a musely jsme jež až do Oklahoma City.) Nákladní dopravu odtamtud nakonec taky odklonili. Za normálních okolností bych tam ze Školy noci dojela autem za pár minut.
Jenomže dneska okolnosti normální nebyly.
Ve zprávách říkali, že silnice jsou neprůjezdné, a to bylo – podívala jsem se na hodinky a překvapeně zamrkala – už víc než před dvěma hodinami. Autem se tam nedostanu. Uvažovala jsem, že se tam vypravím pěšky, ale něco mi říkalo, že takové zdržení si nemůžu dovolit.
„Musíš jet na koni.“
Když Afrodita promluvila, Persefona i já jsme sebou trhly. Opírala se o dvířka stání, bledá a ztrhaná.
„Vypadáš děsně,“ vyhrkla jsem.
Skoro se usmála. „Vize jsou na blití.“
„Viděla jsi Heatha?“ Znovu se mi stáhl žaludek. Afroditiny vize nejsou žádné růžové obrázky plné radosti. Vidí jen smrt a zkázu. Bez výjimky.
„Ano.“
„A?“
„A jestli nepohneš zadkem a hned nesedneš na toho koně, umře.“ Odmlčela se a podívala se mi do očí. „Samozřejmě mi nemusíš věřit.“
„Věřím ti,“ řekla jsem bez váhání.
„Tak dělej.“
Přistoupila blíž a podala mi uzdu. Ani jsem si nevšimla, že ji má v ruce. Začala jsem Persefonu připravovat a Afrodita mezitím došla pro sedlo a dečku. Mlčky jsme klisnu osedlaly. Persefona zřejmě vycítila vážnost situace, protože se ani nepohnula. Když bylo všechno na správném místě, vyvedla jsem ji ze stání.
„Nejdřív zavolej svým kámošům,“ řekla Afrodita.
„Cože?“
„Jenom vlastními silami ty potvory neporazíš.“
„Se mnou přece jet nemůžou!“ Děsně mě bolelo břicho, strachem se mi klepaly ruce a vůbec jsem netušila, o čem Afrodita mluví.
„To sice ne, ale i tak ti můžou pomoct.“
„Afrodito, na hádanky teď fakticky nemám náladu. Jak to sakra myslíš?“
„Do háje, já nevím!“ Vypadalo to, že je stejně zmatená jako já. „Prostě vím, že ti můžou pomoct.“
Vytáhla jsem mobil, v duchu se pomodlila k Nyktě, nechala se vést instinktem a vytočila Shaunee. Zvedla to po prvním zazvonění.
„Co potřebuješ, Zoey?“
„Abyste s Erin a Damienem společně zavolali svoje živly, jako jste to udělali pro Stevie Rae.“
„Jasně. Přijdeš za námi?“
„Ne. Musím zachránit Heatha.“
Musím uznat, že Shaunee je třída. Zarazila se jen na vteřinku a pak klidně řekla: „Dobře. Jak ti můžeme pomoct?“
„Prostě si spolu někam zalezte, přivolejte svoje živly a myslete na mě.“ Už mi docela šlo předstírat, že jsem v pohodě, i když mám nervy úplně v kýblu.
„Dej na sebe pozor, Zoey.“
„Neboj se.“ Správně. Já se bojím dost za dvě.
„Erikovi se to moc líbit nebude.“
„Já vím. Řekni mu… řekni mu, že… no, že si promluvíme, až se vrátím.“ Nic lepšího mě nenapadlo.
„Fajn, vyřídím mu to.“
„Díky, Shaunee. Tak zatím.“ Zaklapla jsem telefon a obrátila se k Afroditě. „Co jsou ty příšery zač?“
„Nevím.“
„Ale vidělas je v té vizi, ne?“
„Vlastně už jsem je viděla v jedné předtím. Jak zabily ty dva druhé kluky.“ Odhrnula si z tváře silný pramen blonďatých vlasů.
To mě pěkně vytočilo. „A nikomu jsi o tom neřekla, protože člověčí kluci ti nestojí za námahu, co?“
V očích se jí hněvivě zablýsklo. „Řekla jsem to Neferet. Pověděla jsem jí všechno, jak o těch klucích, tak o těch zrůdách, prostě všechno. Od té doby začala rozhlašovat, že moje vize jsou falešné.“
Věděla jsem, že mluví pravdu. Už jsem si byla naprosto jistá, že Neferet je zlá.
„Promiň,“ omluvila jsem se okamžitě. „To jsem nevěděla.“
„To je fuk,“ řekla. „Musíš sebou pohnout, nebo tvůj kluk umře.“
„Bývalý kluk,“ opravila jsem ji.
„To je taky fuk. Ukaž, pomůžu ti do sedla.“
Nechala jsem se vyhoupnout na hřbet koně.
„Vezmi si s sebou tohle.“ Podala mi tlustou kostkovanou koňskou přikrývku. Než jsem stačila něco namítnout, dodala: „Není pro tebe, ale pro něj. Bude se mu hodit.“
Přehodila jsem si deku přes ramena a její zemitá koňská vůně mi dodala odvahu. Afrodita šla otevřít zadní dveře stájí a já ji následovala. Dovnitř zavál poryv ledového větru a přinesl s sebou chumel vloček, které se točily jako minitornádo. Zachvěla jsem se, i když spíš nervozitou a strachem než zimou.
„Je mezi nimi i Stevie Rae,“ řekla Afrodita.
Zadívala jsem se na ni, ale koukala před sebe do tmy.
„Já vím,“ odvětila jsem.
„Už není jako dřív.“
„Já vím,“ zopakovala jsem, i když mi z těch slov bylo těžko u srdce. „Děkuju, Afrodito, za tohle všechno.“
Zvedla ke mně oči, ale tvářila se bezvýrazně a neproniknutelně. „Hlavně nedělej, že jsme kámošky.“
„To by mě ve snu nenapadlo.“
„Protože nejsme.“
„Jasně že ne. Ještě aby.“ Byla jsem si skoro jistá, že jen stěží přemáhá úsměv.
„Fajn, jenom jsem v tom chtěla mít jasno,“ řekla. „Jo, a ještě něco. Nezapomeň se skrýt do ticha a tmy, aby tě cestou neviděli žádní lidé. Nikdo tě nesmí zastavit, na to není čas.“
„To je fakt. Dík, žes mi to připomněla.“
„Dobře, tak hodně štěstí,“ rozloučila se.
Pevně jsem chytila otěže, zhluboka se nadechla, stiskla stehna a zamlaskala na Persefonu, že může jít.
Ocitla jsem se v bílé tmě. Lepší výraz pro to určitě neexistuje. Sníh už nepadal v kouzelných vločkách, ale v ledových krystalcích ostrých jako břitva. Vítr ani na vteřinu nepolevoval a hnal sníh před sebou. Přetáhla jsem si deku přes hlavu, abych se před ním aspoň částečně ukryla, předklonila se a popohnala Persefonu do rychlého klusu. Dělej! křičel na mě vnitřní hlas. Heath tě potřebuje!
Vzala jsem to přes parkoviště k zadnímu vchodu školy. Stálo tam jen pár aut, všechna pokrývala tlustá vrstva sněhu, od níž se v oslnivých záblescích odráželo světlo plynových lamp, takže oblé tvary připomínaly brouky zlatohlávky. Stiskla jsem tlačítko a brána se začala otevírat, ale pak se křídla zachytila v nahrnuté závěji a zůstala mezi nimi mezera sotva dost široká, abychom se s Persefonou prosmekly ven. Navedla jsem ji doprava a chvíli zastavila pod duby, které lemují školní areál.
„Nevydáváme žádný zvuk… jsme jako duchové… nikdo nás nevidí. Nikdo nás neslyší,“ zamumlala jsem. Můj hlas zanikal ve vytí větru, ale zničehonic nastalo úplné ticho. Skoro jsem se lekla. Pak jsem pokračovala, protože mě něco napadlo. „Vzduchu kolem mě, utiš se. Ohni, vyčisti mi cestu. Vodo, odežeň ode mě sníh. Země, chraň mě, jak to jen půjde. A duchu, pomoz mi, ať nepodlehnu strachu.“ Sotva jsem to dořekla, zablýsklo se. Persefona zafrkala, uskočila stranou a spolu s ní se pohnula i bublina klidu, která nás obklopovala. Ano, bouře řádila dál a noc byla pořád studená a nepřátelská, ale já si pod ochranou živlů připadala naprosto vyrovnaná. Sklonila jsem hlavu a zašeptala: „Děkuju za tvoje úžasné dary, Nyx.“ V duchu jsem upřímně doufala, že si je zasloužím.
„Jedeme za Heathem,“ sdělila jsem Persefoně. Vyrazila vpřed vytrvalým cvalem a já uchváceně sledovala, jak jí od kopyt jako zázrakem odletuje sníh a led. Na kouzelných křídlech jsme se řítily tmou. Vždyť nás střežila bohyně, která je sama vtělená noc!
Cesta uběhla neuvěřitelně rychle. Vzaly jsme to po Utica Street a jely až ke křižovatce s výpadovkou na Broken Arrow, která byla přehrazená zátarasy s blikajícími světly. S mírně maniakálním úsměvem jsem s klisničkou zátarasy obešla a před námi se objevila naprosto prázdná silnice. Popustila jsem otěže a ona vyrazila směrem do centra. Sklonila jsem se co nejníž a přitiskla se jí ke krku. Za námi vlála přikrývka a mě napadlo, že vypadám jako nějaká hrdinka z červené knihovny. Stokrát radši bych cválala vstříc zakázanému mejdanu s někým, kdo mému královskému otci nepřipadal hoden mé ruky… Bylo mi ale jasné, že se řítím rovnou do pekel.
Navedla jsem Persefonu na sjezd, který vede k uměleckému centru a starému nádraží. V okolí školy ani na silnici jsem nikoho nepotkala, ale teď jsem spatřila bezdomovce, kteří se stahovali k autobusovému nádraží, a sem tam policejní auto. Nevydáváme žádný zvuk… jsme jako duchové… nikdo nás nevidí. Nikdo nás neslyší. Omílala jsem si tu modlitbu pořád dokola. Nikdo si nás nevšímal. Fakticky jsem si připadala jako duch, což mě popravdě moc neuklidnilo.
Konečně jsme dorazily k uměleckému centru a já přiměla Persefonu zpomalit. Vjely jsme na široký most, který se klenul nad přehlednou spletí starých železničních kolejí. V polovině jsem zastavila a zadívala se dolů na opuštěnou budovu nádraží. Vládla v ní tma a ticho. Díky paní učitelce Brownové, kterou jsem na Jižní střední měla na výtvarku, jsem věděla, že to kdysi bývala překrásná stavba ve stylu art deco, ale když ve městě přestala fungovat železnice, zůstala opuštěná a postupně zchátrala. Teď by se nejlíp hodila jako předloha Gotham City do Temného rytíře. (No jo, čtu komiksy. Vy snad ne?) Obrovská klenutá okna mi připomínala zuby a dvě vysoké věže vyvolávaly dojem zakletého hradu.
„Tamhle pojedeme,“ řekla jsem Persefoně. Byla udýchaná, ale nezdálo se, že by měla moc strach. Doufala jsem, že je to dobré znamení. Zvířata přece vycítí, když se blíží něco špatného, ne?
Dojely jsme na konec mostu a po cestičce plné děr dorazily k nádraží. Byla tam tma. Fakticky hustá tma. Vzhledem k mé neobyčejně pokročilé schopnosti nočního vidění by mě to správně vůbec nemělo rozrušovat, ale bohužel to tak nefungovalo. Upřímně řečeno jsem byla úplně bez sebe strachy. Krokem jsem navedla Persefonu k budově a začaly jsme kolem ní pomalu kroužit. Hledala jsem vchod, který mi popsal Heath.
Za chvíli jsem ho doopravdy našla. Rezavá železná roleta vypadala nedobytně, ale já si nedovolila ani chvilku váhat, abych náhodou necouvla. Slezla jsem z klisničky a odvedla ji k vstupnímu portálu, který byl částečně chráněný před větrem a sněhem. Přivázala jsem otěže k nějaké kovové trubce, nebo co to bylo, pečlivě Persefonu přikryla dekou a pár vzácných vteřin ji hladila a vykládala jí, jaká je báječná statečná holka a že budu hned zpátky. Říká se, že když něco hodně chcete, tak se vám to splní, a proto jsem to párkrát důrazně zopakovala. Co kdyby. Vůbec se mi nechtělo nechat ji tam samotnou. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mě její přítomnost uklidňovala. Když jsem stála před zataraseným vchodem, nakukovala škvírkou dovnitř a snažila se něco rozeznat ve tmě, připadala jsem si zoufale sama.
Rozeznala jsem jenom nejasný obrys velké ponuré místnosti. Suterén strašidelné a bohužel až příliš obydlené budovy. Paráda. Tam dole je Heath, připomněla jsem si v duchu, chytila spodek rolety a škubla. Hladce vyjela nahoru, což dokazovalo, že ji někdo otevírá poměrně často. Jak jsem říkala, paráda.
Ukázalo se, že suterén není zdaleka tak odporný, jak jsem čekala. Zatlučenými přízemními okny pronikalo dovnitř pár proužků slabého světla a já si všimla, že tady zjevně občas bydlí bezdomovci. Zůstalo tu po nich docela hodně věcí: velké krabice, špinavé deky, dokonce nákupní vozík (jak ho tam dostali, to je mi záhadou). Kupodivu tam ale žádný bezdomovec nebyl. Místnost budila dojem, že se z ní všichni záhadně vypařili. Když uvážím, jaké bylo venku počasí, působilo to obzvlášť podivně. Dnes by přece tenhle relativně útulný suterén měl doslova praskat ve švech. Rozhodně byl lepší volba než zůstat na ulici nebo čekat frontu před útulkem. Navíc sněží už pár dní v kuse. Správně by tady měla být hlava na hlavě.
Jestli tu ale řádí nemrtvé příšery, pak je celkem pochopitelné, proč odsud bezdomovci zmizeli.
Nemysli na to. Najdi kanál a pak Heatha.
Kanálovou mříž jsem našla snadno, zamířila jsem totiž rovnou do nejtmavšího a nejodpornějšího kouta místnosti. Samozřejmě byla právě tam. Co jste čekali? Kde jinde by asi takový kanál byl? Sklesle jsem se na něj zadívala. Normálně bych se něčeho tak slizkého nedotkla ani za milion, natož abych tu mříž zvedla a slezla dolů.
Jenže mi nic jiného nezbývalo.
Mříž šla zvednout úplně bez problémů, stejně jako roleta u vchodu, takže bylo jasné, že nejsem první člověk/mládě/upír/příšera (nehodící se škrtněte), kdo tudy poslední dobou prošel. Slezla jsem po takovém železném žebříku, mohly to být tak tři metry, a ocitla se na začátku tunelu. Vážně to byl tunel, velký, vlhký a zaneřáděný, jak se na pořádnou stoku sluší. A mimochodem, byla v něm tma. Jako v pytli. Chvíli jsem jen tak stála a čekala, až se moje noční vidění té totální černotě přizpůsobí, jenže to bych tam taky mohla vystát důlek a já neměla času nazbyt. Potřebovala jsem najít Heatha. Úplně mě svrběla kůže touhou pohnout se kupředu.
„Drž se vpravo,“ zašeptala jsem. Hned jsem ale zase sklapla, protože i takový tichý zvuk se rozlehl stonásobnou ozvěnou. Obrátila jsem se doprava a vyrazila, jak nejrychleji jsem mohla.
Heath nekecal. Těch tunelů bylo fakt hodně. Tím, jak se každou chvíli větvily, mi připomínaly labyrint žížalích chodbiček. Zpočátku jsem narážela na další důkazy přítomnosti bezdomovců, ale postupně jsem krabice, odpadky a deky nacházela pořád míň, až zmizely úplně. Zbylo jen vlhko a černočerná tma. Tunely už nebyly hladké, pěkně klenuté a civilizované. Vlastně to byly spíš takové vykotlané nory. Vypadaly, jako by je prorazila tlupa totálně ožralých Tolkienových trpaslíků (ano, hádáte dobře, nečtu jen komiksy). Byla v nich příšerná zima, ale já ji skoro vůbec necítila.
Pořád jsem se držela vpravo a doufala, že Heath to nějak nepopletl. Napadlo mě, že bych mohla zastavit, soustředit se na volání jeho krve a znovu se napojit na náš otisk, ale něco mě hnalo vpřed. Instinkt mi nařizoval jít dál. Za každou cenu.
Ucítila jsem je dřív, než jsem je uviděla a uslyšela jejich sykot a šramocení. Byl to ten samý odporný plesnivý smrad, který jsem zaregistrovala při každém střetu u východní zdi. Došlo mi, že takhle páchne smrt, a podivila se, že mi to nedocvaklo dřív.
Vtom tmu, na kterou už jsem si stačila zvyknout, vystřídalo slabé mihotavé světlo. Zastavila jsem se a chvilku si rozmýšlela strategii. Tohle zvládneš, Zoey. Vyvolila si tě bohyně. Nandala jsi to upířím duchům. Tohle bude proti tomu brnkačka.
Pořád ještě jsem si „rozmýšlela strategii“ (lépe řečeno přemlouvala se k dalšímu kroku), když Heath vykřikl. Pak už nebyl na žádnou strategii ani motivační samomluvu čas. Vyrazila jsem směrem, odkud výkřik zazněl. No, asi bych vám měla vysvětlit, že upíři jsou silnější a rychlejší než lidi, a i když jsem teprve mládě, jsem poněkud předčasně vyspělá. Když tedy říkám vyrazila, myslím tím skutečně velice rychlý a naprosto tichý běh. Za pár vteřin už jsem byla u nich, ale připadalo mi to jako hodiny. Tunel končil takovým rozšířeným výklenkem. Přesně jak jsem si pamatovala, na skobě tam visela lucerna a vrhala na hrubé stěny groteskní stíny bytostí, které se shlukly v půlkruhu kolem Heatha. Ten stál na špinavé matraci a tiskl se zády ke zdi. Nějak se mu podařilo zbavit lepicí pásky kolem kotníků, ale zápěstí měl pořád pevně spoutaná. Na pravé paží měl čerstvou ránu. Jeho krev lákavě voněla.
To byla poslední kapka. Heath patří mně. Celá ta záležitost s krví mi možná je nepříjemná a taky je tu Erik, ale na tom teď vůbec nezáleží. Heath je můj a nikdo, nikdo nebude pít, co je moje.
Proletěla jsem hloučkem syčících potvor jako kule kuželkami a postavila se vedle něj.
„Zo!“ Na okamžik se zatvářil, jako když je úplně bez sebe radostí, a pak se mě jako správný muž pokusil odstrčit za sebe. „Bacha! Mají fakticky ostrý zuby a drápy.“ Šeptem dodal: „Tu jednotku rychlýho nasazení jsi nepřivedla, co?“
Mohl si do mě strkat, jak chtěl, ale já se ani nehnula. To víte, je to fajn kluk a tak, ale přece jenom člověk. Konejšivě jsem ho pohladila po spoutaných rukou a pak jsem jediným máchnutím šedou pásku přeřízla nehtem palce. Vyvalil oči a nevěřícně dal ruce od sebe.
Ušklíbla jsem se na něj. Už jsem se vůbec nebála, zato jsem byla parádně naštvaná. „Mám něco lepšího než zvláštní jednotku. Drž se za mnou a sleduj.“
Odstrčila jsem ho ke zdi, postavila se před něj a upřela pohled na sevřený půlkruh…
Fuj! Něco tak odporného jsem v životě neviděla. Bylo jich asi tak deset, možná víc. Měli křídově bílé vyzáblé obličeje, rezavě červené oči, a jak na mě vrčeli a syčeli, všimla jsem si, že mají špičaté zuby. A ty nehty! Ble! Dlouhé, žluté a evidentně pěkně nebezpečné.
„Je to mládě!“ plivl jeden z nich. „Má zzznamení jako dossspělá, ale je to jenom zzzrůda.“
Pořádně jsem se na něj podívala. „Elliotte!“
„Bývávalo. Nejsssem ten Elliott, kterého jsssi zzznala.“ Kýval hlavou ze strany na stranu jako had. Jeho planoucí oči najednou ztvrdly a ohrnul pysky. „Předvedu ti to…“
Vykročil ke mně nahrbený jako divoká kočka. Ostatní příšery si dodaly odvahu a taky se pohnuly kupředu.
„Bacha, Zo, jdou po nás,“ vyhrkl Heath a pokusil se nacpat přede mě.
„Ať si to zkusí,“ řekla jsem. Na chvilku jsem zavřela oči a soustředila se na sílu a teplo plamene, na to, jak dokáže ničit i čistit, a na Shaunee. „Ohni, přijď!“ Ucítila jsem v dlaních horko. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem, jak mi z rukou šlehají jasné žluté plameny.
„Nepřibližuj se, Elliotte! Když jsi ještě žil, byl jsi hrozný zmetek a smrtí se na tom evidentně nic nezměnilo.“ Elliott před mým ohněm ucouvl. Vykročila jsem kupředu a chtěla Heathovi říct, že odsud padáme a ať se drží za mnou, ale vtom se ozval dívčí hlas a já ztuhla jako přimrazená.
„To se pleteš, Zoey. Smrtí se mění spousta věcí.“
Hlouček příšer se rozestoupil a uličkou mezi nimi prošla Stevie Rae.
2024 ©