Nádherné bytosti : kapitola 14

Červený svetr

Stihnuljsem se vrátit do postele chvíli předtím, než vyšlo slunce, a byl jsem unavenej – do morku kostí, jak by řekla Amma. Teď jsem čekal, až dorazí Link. Ráno bylo sice slunečný, ale já se choulil ve svým soukromým stínu. A měl jsem hlad. Nedokázal jsem se podívat naší hospodyni v kuchyni do očí. Jedinej pohled na mě by jí musel prozradit, co jsem v noci viděl a slyšel. Nechtěl a nemoh jsem to riskovat.

Nevěděl jsem, co si mám myslet. Amma, který jsem věřil stejně jako rodičům, a možná ještě víc – Amma přede mnou tajila tolik věcí. Že zná Macona. Že spolu chtějí rozdělit mě a Lenu. Všechno to mělo něco společnýho s medailónem a s Leninejma šestnáctejma narozeninama. A s nějakou hrozbou.

Nedokázal jsem si to srovnat v hlavě, aspoň ne sám. Musím to s ní probrat. To bylo jediný, na co jsem dokázal myslet. Takže když jsem za rohem zaslech motor limuzíny místo beateru, vůbec mě to nepřekvapilo.

„Asi to už víš.“ Vklouznul jsem na sedadlo vedle ní a hodil si batoh na podlahu mezi nohy.

„Vím co?“ Usmála se, skoro stydlivě, a přistrčila mi papírovej sáček. „Že by sis dal koblihy? Slyšela jsem, jak ti kručí v žaludku, jen co jsem vyjela z Ravenwoodu.“

Rozpačitě jsme se na sebe podívali. Sklopila zahanbeně oči a sebrala si smítko z červenýho vyšívanýho svetru, co připomínal oblečení, který mají Sestry uložený někde v truhlách na půdě. Jak jsem znal Lenu, určitě to nebyl svetr z obchodáku v Summerville.

Červená? Od kdy nosí červenou?

Neměla špatnou náladu a nedoprovázel ji ošklivej mrak – zrovna se z něj vynořila. Neslyšela, co si v hloubi duše myslím, jen mě chtěla vidět. Neví nic o Ammě a Maconovi. Blesklo mi hlavou, že ji třeba obměkčilo něco z toho, co jsem jí včera večer řek. Že se nám rozhodla dát přece jenom šanci.

„Doufám, že ti vyhládlo. Musela jsem se o ně poprat s tím špekatým policajtem,“ prohlásila a rozjela se.

„To tě jen tak napadlo, že mě hodíš do školy?“ To byla novinka.

„Blbost.“ Stáhla okýnko a vlasy jí rozcuchal vítr.

„Tak máš v plánu něco lepšího?“

Její tvář se rozzářila. „Co může bejt lepší než strávit takovejhle den na Střední škole Stonewalla Jacksona?“ Byla šťastná. A když otočila volantem, zadíval jsem se na její ruce. Žádný číslo. Žádný odpočítávání. Dneska si nedělala starosti – s ničím.

120. Věděl jsem to, jako bych to měl napsaný neviditelným inkoustem na svý ruce. Sto dvacet dní do chvíle, ze který mají Macon a Amma tak nahnáno.

Zadíval jsem se okýnkem na silnici číslo 9 a přál si, aby Lena zůstala takováhle o něco dýl. Zavřel jsem oči a začal si procházet basketový taktiky. Zmocnit se míče. Postavit obranu. Zablokovat soupeře. Zaútočit.

Než jsme dojeli do Summerville, už jsem věděl, kam máme namířeno. Bylo jen jedno místo, kam jsme my dva vydedenci mohli zapadnout, pokud jsme nechtěli využít dobrodiní posledních tří řad v Cineplexu.

Limuzína dojela po cestě při okraji pole za vodárenskou věží. „Tady chceš zastavit? Parkovat? Za vodárnou?“ Tomu Link nikdy neuvěří.

Motor zhasnul. Okýnka jsme měli stažený. Všude panovalo ticho. Vítr foukal jejím okýnkem dovnitř a mým zase ven.

Tak se to tady dělá, ne?

Ehm, no… ne. Nedělají to lidi jako my. Ne místo vyučování. A nemůžeme bejt projednou lidi, co dělají takovýhle věci? Musíme to bejt pořád my? Mně se líbí bejt my.

Rozepnula si bezpečnostní pás a já rozepnul svůj. Přitáhnul jsem si ji na klín. Cítil jsem, jak její teplo a její štěstí prostupuje do mýho těla.

Tak tohle se dělá za vodárnou?

Zasmála se a odhrnula mi vlasy z očí.

„Co to je?“ Chytil jsem ji za pravý zápěstí. Visel jí na něm náramek ze struny a korálků, co dala Amma Maconovi v noci v bažině. Udělalo se mi mdlo. Už jsem věděl, že Leně její nálada dlouho nevydrží. Musím jí to říct.

„To mi dal strejda.“

„Sundej to.“ Otočil jsem tou věcí na její ruce a hledal, kde se rozepíná.

„Co?“ Její úsměv byl rázem fuč. „O čem to mluvíš?“

„Sundej to.“

„Proč?“ Odtáhla ode mě ruku.

„V noci se něco stalo.“

„A co se stalo?“

„Když jsem přijel domů, sledoval jsem Ammu k Brodivýmu potoku. Bydlí tam. Vytratila se z našeho domu uprostřed noci a sešla se tam s někým v bažině.“

„S kým?“

„S tvým strejdou.“

„Co tam dělali?“ Tvář jí zbledla jako křída. Odhadoval jsem že pro dnešek je s „parkováním“ konec. „Bavili se o tobě. O nás. O tom medailónu.“

To už zbystřila. „O medailónu?“

„Je to nejakej talisman Temna, i když nevím přesně, co to znamená. Tvůj strejda řek Ammě, že jsem ho nezahrabal. Oba z toho mají pěknej vítr.“

„Jak můžou vědět, že je to talisman?“

Zmocnilo se mě podráždění. Lena se očividně nesoustředila na podstatný věci. „A co třeba jak to, že se ty dva scházejí? Mělas ponětí, že tvůj strejda zná Ammu?“

„Ne, protože já netuším, koho všechno strejda Mac zná.“

„Leno, mluvili o nás. Že nás musí zbavit toho medailónu a taky že nás musí držet od sebe. Mám pocit, jako by si mysleli, že já tě nějak ohrožuju. Jako bych se do něčeho míchal. Tvůj strejda si myslí –“

„Co?“

„– že mám nějakou moc.“

Nahlas se rozesmála, což mě naštvalo ještě víc. „Proč by si to měl myslet?“

„Protože jsem přived Ridley na Ravenwood. Povídal, že mám nejspíš nějakou zvláštní sílu, pokud jsem to dokázal.“

Lena se zamračila. „No jo. To je pravda.“ Tohle nebyla zrovna odpověď, kterou jsem od ní čekal.

„To má bejt vtip? Kdybych měl nějakou zvláštní sílu, asi bych to věděl, ne?“

„To nevím.“

Ona možná ne, ale já jo. Můj táta je spisovatel. Moje mamka trávila celý dny tím, že pročítala deníky generálů z občanský války. Měl jsem k Zaklínačům stejně daleko jako všichni normální lidi, když teda nepočítám Ammu. V ochranným kouzle kolem Ravenwoodu musela bejt nějaká skulina, která umožnila Ridley proklouznout dovnitř. Třeba v zaklínačským kumbále vyhořela nějaká pojistka.

Lena nejspíš myslela na podobný věci. „Klid. Určitě se pro to dá najít nějaký vysvětlení. Takže Macon a Amma se znají. Aspoň tohle už víme.“

„Netváříš se, jako by to pro tebe bylo překvápko.“

„Jak to myslíš?“ vytřeštila oči.

„Lhali nám. Oba. A tajně se setkávají, aby nás od sebe odtrhli. Aby nás připravili o medailón.“

„Vždyť jsme se jich nikdy nezeptali, jestli se znají.“

Proč se chová takhle? Neměla by bejt rozčilená, naštvaná, vytočená?

„A proč bysme se ptali? Tobě nepřijde divný, že tvůj strejda zaskočí uprostřed noci do bažiny, aby se sešel s naší hospodyní? Aby hodili řeč s duchama a četli kuřecí kosti?“

„Je to divný. Ale jsem si jistá, že nás jen chtějí chránit.“

„Před čím? Před pravdou? Bavili se ještě o něčem. Snažej se někoho najít. Nějakou Saru nebo tak ňák. Taky povídali, že když se při Vyžádání dostaneš k Temnotě, je s náma konec.“

„O čem to mluvíš?“

„Nevím. Proč se nezeptáš strejdy? Uvidíš, jestli ti konečně vyklopí pravdu.“

Teď jsem zašel moc daleko. „Strejda riskuje život, aby mě ochránil. Vždycky byl při mně. Ujal se mě, i když věděl, že se za pár měsíců můžu proměnit ve zrůdu.“

„Ale před čím tě doopravdy chrání? Víš to?“

„Přede mnou!“ vyštěkla. A bylo to. Slezla mi z klína, otevřela dveře a rozběhla se do polí. Velká bílá věž nás jistila před pohledama z města, ale den už mi nepřipadal zdaleka tak slunečnej jako předtím. Obloha, ještě před chvílí šmolkově modrá, se pokryla stříkancema šedi.

Blížila se bouřka. Lena o tom nechtěla mluvit, jenže mně to bylo jedno. „To teda nechápu. Proč se tvůj strejda slejzá s Ammou po nocích – jen aby jí řek, že mám ten medailón? Proč si ho nemůžeme nechat? A hlavně – proč nemůžeme bejt spolu?!“

Stáli jsme na poli, široko daleko nikdo, a povykovali na sebe. Vánek se změnil ve vichr. Lenu švihaly vlasy do tváře. „To nevím!“ štěkla na mě. „Rodiče se přece odjakživa snaží bránit puberťákům, aby s někým chodili. Jestli to chceš fakt vědět, měl by ses zeptat Ammy. To ona mě nenávidí. Nemůžu tě dokonce ani naložit před vaším barákem. Musíš si ke mně nastupovat za rohem, jak se jí bojíš!“

Ten uzel v mým žaludku se ještě víc utáhnul. Měl jsem na Ammu vztek – větší, než jsem na ni měl za celej život, ale pořád jsem ji miloval. To ona mi nechávala pod polštářem dopisy od Zoubkový víly. To ona mi nadhazovala baseballovej míček, když jsem se učil odpalovat. A když mamka umřela a táta to zabalil, jedině ona se o mě starala a jedině ona dohlížela na to, jestli chodím do školy a na tréninky. Moc se mi chtělo věřit, že mi i tohle všechno dokáže nějak vysvětlit.

„Ty jí nerozumíš. Myslíš si, že je…“

„Že je co? Že tě chrání? Jako můj strejda chrání mě? A nenapadlo tě, že se třeba oba snaží o to samý – ochránit nás… přede mnou?“

„Proč vždycky skončíme u tohohle?“

Zamířila pryč, jako by mě na tom poli chtěla nechat. „A u čeho teda máme jinak skončit? Kvůli tomu se to přece všechno děje. Oni se bojí, že ti ublížím. Nebo někomu jinýmu.“

„To se pleteš. Jde jim o ten medailón. Souvisí s ním něco, co se nemáme dozvědět.“ Zahrabal jsem v kapse a šátral po známým obrysu. Po tý noci v močále jsem už nehodlal připustit, že bych ho třeba jen na chvíli spustil z dohledu. Věděl jsem, že teď mi Amma začne šacovat věci. Kdyby ho našla, už bych ho víckrát neviděl. Položil jsem váček na kapotu auta. „Musíme zjistit, co se stalo pak.“

„Teď?“

„Proč ne?“

„Vždyť ani nevíš, jestli to tak funguje.“

Začal jsem šperk rozbalovat. „Je jen jediná možnost jak se to dá zjistit.“

Chytil jsem ji za ruku, i když se mi zkusila vysmeknout. A dotknul se hladkýho kovu…

Obloha jasněla a jasněla, až kolem nás nebylo nic než světlo. Ucítil jsem povědomý škubnutí, který mě táhlo do doby před sto padesáti rokama. Pak se to zastavilo. Otevřel jsem oči. Jenže místo zablácenýho pole a plamenů jsem uviděl bílej obrys vodárenský věže a za ní černou limuzínu. Medailón odmítal vydat svý tajemství.

„Cítilas to? Začalo to, a pak nic.“

Lena přikejvla a odstrčila mě. „Myslím, že z toho mám cestovní nevolnost. Nebo jak to nazvat.“

„Tys to zastavila?“

„O čem to mluvíš? Nic jsem neudělala.“

„Přísaháš? Nepoužilas na to svou zaklínačskou sílu nebo tak něco?“

„Ne. Uplatňuju ji na to, abych zastavila tvou Sílu stupidity. Jenže na to asi nemám dost velkou moc.“

To nedávalo smysl: proč nás ta vidina začala vtahovat; a pak nás šmahem vykopla? Co bylo dneska jinak? Lena se natáhla, aby medailón zabalila, a na zápěstí se jí zahoupal Ammin náramek.

„Sundej to.“ Chytil jsem ji za paži a zvedl si ji k očím.

„Ethane, tohle nás má chránit. Sám jsi říkal, že tyhle věcičky Amma vyrábí v jednom kuse.“

„Ani bych neřek.“

„Co to povídáš?“

„Ten náramek je možná důvod, proč ten medailón nefunguje.“

„Vždyť už nefungoval předtím. Tohle přece nemůžeš vědět.“

„Ale teď se to spustilo. A pak se to zastavilo.“

Lena zavrtěla hlavou a rozpuštěný vlasy se jí zhouply přes rameno. „Ty tomu fakt věříš?“

„Tak mi dokaž, že se pletu. Sundej to.“ Podívala se na mě, jako bych se zbláznil. Ale bylo znát, že ji to nalomilo.

„Jestli se pletu, tak si ho prostě zase nasadíš.“ Zaváhala. Pak ke mně natáhla zápěstí, abych jí náramek sundal. Rozvázal jsem šňůrku a zastrčil ho do kapsy. Pak jsem se natáhnul k medailónu a Lena položila ruku na moji.

Sevřel jsem kolem šperku prsty a zatočili jsme se, padali jsme do nicoty –

Téměř vzápětí začalo pršet. Hustě, byla to přímo průtrž mračen. Jako by se nebe otevřelo. Ivy vždycky říkala, že déšť jsou Boží slzy. Dnes tomu Genevieve věřila. Bylo to jen pár kroků, ale nestačila k němu doběhnout včas. Poklekla k Ethanovi a vzala jeho hlavu do dlaní. Jeho dech zněl přerývaně. Byl naživu.

„Né, né, toho chlapce né. Už jsi toho vzal tolik. Toho chlapce né, prosím, né.“ Hlas jejich kuchařky zněl hystericky. Začala se modlit.

„Ivy, pomoz mi. Potřebuju vodu, whisky a něco, abych dokázala vyndat tu kulku.“

Genevieve ucpala díru v Ethanově hrudi utrženým kusem spodničky.

„Miluju tě. Vzal bych si tě, i kdyby se s tím tvoje rodina nesmířila,“ zašeptal.

„Neříkej to, Ethane Cartere Wate. Nemluv, jako bys měl umřít. Budeš v pořádku. V pořádku,“ opakovala Genevieve, aby přesvědčila sebe stejně jako svého milého.

Zavřela oči a snažila se soustředit. Viděla květy v rozpuku. Novorozeně. A vycházející slunce.

Zrození, ne smrt.

Zakotvila ten obraz pevně ve své mysli, aby se proměnil ve skutečnost. Obraz, který se jí neustále vracel.

Zrození, ne smrt.

Ethan začal kašlat. Genevieve otevřela oči a jejich pohledy se setkaly. Čas se na chvíli zastavil. Pak Ethanoví klesla víčka a hlava mu bezvládně padla na stranu.

Genevieve znovu zavřela oči a pokusila se soustředit na svoje vidiny. Tohle musí být nějaký omyl. Nemůže být mrtvý. Privolávala k sobě jeho sílu. Tohle dělala tisíckrát předtím, privolávala k sobě předměty v kuchyni a zlobila tím Ivy. Léčila rány nemocným ptáčkům. Tak proč to teď nefunguje?

Teď, když to nejvíc potřebuje?

„Ethane, vzbuď se. Prosím, vzbuď se.“

Otevřel jsem oči. Stáli jsme na poli, na stejným místě za vodárnou jako předtím. Podíval jsem se na Lenu. Oči se jí leskly, jako by se měla rozbrečet. „Proboha.“

Sehnul jsem se a dotknul se rukou trávy kolem našich bot. Byla mokrá, na stéblech jsem viděl rudý stříkance. „Krev.“

„Jeho krev?“

„Asi jo.“

„Měls pravdu. Ten náramek nám bránil mít ty vidiny. Ale proč mi strejda Mac tvrdil, že je to pro mou ochranu?“

„Třeba je. Třeba to umí víc věcí najednou.“

„Nemusíš to říkat, jen abych si nepřipadala blbě.“

„Leno, oni nechtějí, abysme něco zjistili. A má to nějakou souvislost s tím medailónem. A vsadím se, že i s Genevieve. Musíme se o těch dvou dozvědět všechno, co budeme moct. A musíme to stihnout do tvejch narozenin.“

„Proč do narozenin?“

„Podle toho, co včera Amma a tvůj strejda říkali, má to tajemství něco společnýho s tvejma narozeninama.“

Lena se zhluboka nadechla, jako by se to snažila všechno vstřebat. „Oni vědí, že se ze mě stane Temná. Kvůli tomu to podnikají.“

„Co s tím má co dělat ten medailón?“

„To nevím, ale na tom nezáleží. Na ničem nezáleží. Za čtyři měsíce už to nebudu já. Viděls Ridley. Proměním se v něco takovýho, nebo ještě horšího. Pokud má strejda pravdu, a já jsem Přirozená, tak vedle mě bude Ridley vypadat jako dobrovolnice z Červenýho kříže.“

Přitáhnul jsem si ji k sobě a objal ji, jako bych ji dokázal chránit, i když jsme oba věděli, že to nejde. „Takhle přece nemůžeš uvažovat. Musí bejt nějakej způsob, jak tomu zabránit, i kdyby to měla bejt pravda.“

„Ty to nechápeš. Tomu nejde zabránit. To se prostě stane!“ Zvýšila hlas. Zvedl se vítr.

„Tak jo. Třeba máš pravdu. Prostě se to stává. Ale my najdeme nějakej způsob, aby se to nestalo tobě.“

Oči jí zahalily stejný mraky, jaký se objevily na obloze. „Nemůžeme si prostě užívat čas, co nám ještě zbejvá?“

Ta věta se mi zaryla hluboko do srdce.

Čas, co ještě zbejvá.

Nemůžu ji ztratit. Nedopustím to. Jen představa, že bych se jí už nikdy nemoh dotknout, mě přiváděla k šílenství. Bylo to horší pomyšlení, než že bych měl přijít o všechny kamarády. Horší, než kdybych se stal největším školním lúzrem. Horší, než kdyby se na mě Amma do konce života nepřestala zlobit. Ztratit Lenu bylo to nejhorší, co jsem si dokázal představit. Jako bych pořád padal, ale čekal mě jen náraz na tvrdou zem.

Představil jsem si Ethana Cartera Watea, jak klesnul do trávy. Vzpomněl jsem si na jeho krev. Vítr nám hučel kolem uší. Musíme odtud. „Nemluv takhle. Na něco přijdem.“

Ale už v tu chvíli jsem tomu sám nevěřil.