27
V ohromeném tichu, které následuje, slyším jediný zvuk. Snowův
smích. Odporný bublavý chechot, doprovázený kašlem a výtryskem
čerstvé zpěněné krve. Vidím, jak se Snow předklání a dusí se, ale pak
mi výhled zacloní stráže.
Zatímco se ke mně blíží šedé uniformy, přemýšlím, co mě čeká v
té krátké budoucnosti, jež mi jakožto vrahovi nového prezidenta
Panemu zbývá. Výslechy, možná mučení a stoprocentně veřejná
poprava. Znovu se budu muset rozloučit s hrstkou lidí, kteří mají
místo v mém srdci. Pomyšlení na to, jak se loučím s matkou, která
teď zůstane úplně sama, mě vede k dalšímu kroku.
„Dobrou noc,“ šeptám. Luk v mé ruce okamžitě znehybní.
Zvedám levou paži a skláním se k ní, abych zuby vyrvala pilulku z
rukávu. Místo toho se zakusuji do masa. Zmateně povoluji sevření
čelistí. Dívám se do Peetových očí, které mi tentokrát pohled
oplácejí. Z ruky, do níž jsem ho kousla, mu teče krev. Z ruky, kterou
zakryl můj rulík. „Nech mě odejít!“ prosím ho a snažím se vymanit
paži z jeho sevření.
„Já nemohu,“ říká. Odtahují mě od něj a tmavě fialová pilulka
vypadává z roztržené kapsy na zem. Vzápětí Cinnův poslední dárek
drtí bota jednoho vojáka. Měním se v divoké zvíře, kopu, škrábu,
koušu a všemožně se snažím vyprostit z rukou davu, který hrozí, že
mě zavalí. Strážní mě zvedají nad hlavy lidí a odnášejí mě pryč.
Nepřestávám se zmítat a volám Hurikána.
Nevidím ho, ale Hurikán jistě pochopí, co po něm chci. Jednu
čistou ránu, která všechno ukončí. Jenže nepřilétá šíp ani kulka. Je
možné, že mě nevidí? Ne. Na gigantických obrazovkách po obvodu
náměstí mohou všichni sledovat, co se děje. Vidí to a ví, co chci, ale
nesplní moje přání, stejně jako jsem selhala já, když ho zajali
mírotvorci. A to jsme měli být lovci a přátelé. Jsem v tom sama.
V prezidentském paláci mi nasazují pouta a zavazují mi oči.
Zpola mě táhnou a zpola nesou dlouhými chodbami, vozí mě výtahy
nahoru a dolů a nakonec mě pokládají na koberec. Snímají mi pouta
a zavírají za sebou dveře. Strhávám si pásku z očí a zjišťuji, že jsem
ve svém starém pokoji ve Výcvikovém centru, kde jsem prožila
poslední dny před prvními Hladovými hrami i před Čtvrtohrami. Na
posteli je jen holá matrace a otevřená skříň je zcela prázdná, ale
tenhle pokoj bych poznala vždycky.
Namáhavě vstávám a svlékám si kostým reprodrozda. Jsem
ošklivě pohmožděná a možná mám i zlomený prst či dva, ale nejvíc
na zápas s vojáky doplatila má kůže. Nové, růžové okrsky se
potrhaly jako papír a mezi buňkami vypěstovanými v laboratoři
prosakuje krev. Nepřicházejí žádní zdravotníci a mně už na ničem
nezáleží, takže jen klesám na matraci a čekám, až vykrvácím k smrti.
Takové štěstí však nemám. Do večera se krev sráží. Jsem celá
ztuhlá, ulepená a rozbolavělá, ale živá. Kulhám do sprchy, nastavuji
ten nejjemnější program, na jaký si vzpomínám, bez mýdel i
šamponů, a sedám si pod proud teplé vody do dřepu, s lokty
opřenými o kolena a s hlavou svěšenou v dlaních.
Jmenuji se Katniss Everdeenová. Proč nejsem mrtvá? Měla bych
být. Bylo by to pro všechny nejlepší…
Vstupuji na rohož vedle sprchy, kde mě osušuje proud horkého
vzduchu. Není tu žádné čisté oblečení. Dokonce ani ručník, do něhož
bych se zabalila. Po návratu do pokoje zjišťuji, že kostým
reprodrozda zmizel. Místo něj tu leží papírové šaty. Z kuchyně mi
poslali jídlo s nádobkou léků namísto dezertu. Jím, beru si léky a
vtírám si mast do kůže. Potřebuji vymyslet, jak spáchám sebevraždu.
Lehám si na zakrvácenou matraci. Není mi zima, ale v papírovém
oblečení si připadám jako nahá. Vyskočit z okna nemohu – okenní
tabule je tu aspoň třicet centimetrů tlustá. Umím uvázat skvělou
oprátku, ale není tady nic, na čem bych se oběsila. Snad bych
dokázala nahromadit pilulky a po čase se otrávit smrtelnou dávkou,
ale jsem si jistá, že mě čtyřiadvacet hodin denně sledují. Možná jsem
teď v přímém přenosu v televizi, zatímco se komentátoři pokoušejí
analyzovat, co mě vedlo k zabití Coinové. Kamery znemožňují v
podstatě jakýkoliv pokus o sebevraždu. Zabít mě je výsada Kapitolu.
Zase.Mohu se ale poddat apatii. Rozhoduji se, že budu ležet na posteli
bez jídla, bez pití a bez užívání léků. Tak bych mohla zemřít. Nebýt
abstinenčních příznaků po vysazení morfionu. Nesnižovali mi dávku
postupně jako ve Třináctém kraji, nýbrž naráz. Určitě mi ho dávali
opravdu hodně, protože když mě dostihuje touha po další dávce,
doprovázená třasem, palčivou bolestí a nesnesitelnou zimou, mé
odhodlání ta je jako sníh na slunci. Klečím na kolenou a drásám
podlahu nehty, abych našla ty drahocenné pilulky, které jsem
zahodila, když jsem si připadala silnější. Poopravuji svůj
sebevražedný plán: pomalu se odrovnám morfionem. Stane se ze mě
pytel kostí se žlutou kůží a obrovskýma očima. Pracuji na svém
plánu už druhý den a jde mi to jako po másle, když tu dochází k
něčemu nečekanému.
Dávám se do zpěvu. U okna, ve sprše i během spánku. Dlouhé
hodiny se ze mě řinou balady, písničky o lásce i horalské popěvky.
Všechny písně mě jistě naučil můj otec, protože od jeho smrti hrála
hudba v mém životě jen okrajovou roli. Je úžasné, jak dobře si je
pamatuji. Melodie i texty. Můj hlas zprvu chraptí a láme se ve
výškách, ale postupně se rozcvičuje a získává na sytosti. Takhle zní
hlas, při jehož zaslechnutí reprodrozdi utichají a poté se k němu touží
přidat. Ubíhají dny a týdny. Sleduji, jak na římsu za oknem padá
sníh, a za celou tu dobu neslyším jiný hlas než svůj.
Co asi dělají? Proč to zdržují? Copak je tak složité popravit jednu
vražedkyni? Pokračuji v sebedestrukci. Jsem hubenější, než jsem kdy
byla, a můj boj s hladem je tak úporný, že ve mně občas převládají
zvířecí instinkty a já proti své vůli zhltnu chléb s máslem nebo
pečeni. Celkově ale vítězím. Pár dní se necítím příliš dobře a uvažuji,
jestli konečně neumírám, ale potom si uvědomuji, že mi snižují
dávku morfionu. Snaží se mě pomalu odvyknout. Ale proč?
Zdrogovaného reprodrozda se před davem diváků zbaví snadněji.
Náhle mě napadá cosi strašného. Co když mě nezabijou? Co když se
mnou mají jiné plány? Co když mě chtějí znovu přetvořit, vycvičit a
použít?
Nic pro ně dělat nebudu. Jestliže se nemohu zabít v tomhle
pokoji, udělám to při první příležitosti venku. Mohou mě vykrmit.
Mohou mě nalíčit, nastrojit a udělat ze mě zase krásku. Mohou
navrhovat úžasné zbraně, které v mých rukách ožijí, ale nikdy mi
nevymyjí mozek natolik, abych je použila. Necítím žádnou loajalitu
k nestvůrám, jež si říkají lidské bytosti, a pohrdám sama sebou,
protože k nim patřím. Peeta měl nejspíš pravdu, když mluvil o tom,
jak se navzájem zničíme a přenecháme prostor nějakému slušnějšímu
druhu. Protože na tvorovi, který při vyřizování sporů obětuje vlastní
děti, je něco obludného. Můžete to lakovat narůžovo, jak chcete.
Snow považoval Hladové hry za účinný nástroj moci. Coinová zase
usoudila, že ty padáčky urychlí konec války. Ale kdo na tom nakonec
vydělal? Nikdo. Nikomu neprospívá žít ve světě, kde se dějí takové
věci.Po dvou dnech, kdy ležím na matraci, aniž bych jedla, pila nebo
si brala morfionové pilulky, se dveře do pokoje otvírají. Někdo
přistupuje k posteli a ocitá se v mém zorném poli. Haymitch. „Tvůj
soud skončil,“ oznamuje mi. „Pojď. Jedeme domů.“
Domů? O čem to mluví? Já už nemám domov. A i kdyby někde
takové místo existovalo, jsem příliš slabá, než abych se pohnula.
Přicházejí cizí lidé. Doplňují mi tekutiny a krmí mě. Koupou mě a
oblékají. Jeden mě zvedá jako hadrovou panenku a odnáší mě na
střechu, kde čeká vznášedlo. Usazují mě naproti Haymitchovi a
Plutarchovi a zapínají mi bezpečnostní pás. Za několik okamžiků
vzlétáme.
Ještě nikdy jsem neviděla Plutarcha v tak dobré náladě. Přímo
září štěstím. „Určitě máš milion otázek!“ Ačkoliv nic neříkám, stejně
na ně odpoví.
Když jsem zastřelila prezidentku Coinovou, nastal
nepředstavitelný chaos. Po jeho uklidnění našli Snowovo tělo, dosud
připoutané ke kůlu. Názory na příčinu jeho smrti se různí: podle
některých se udusil vlastní krví při záchvatu smíchu, podle jiných ho
umačkal dav. Všem je to ale v podstatě jedno. Narychlo uspořádali
nové volby a novou prezidentkou se stala Paylorová. Plutarcha
jmenovali ministrem pro komunikaci, což znamená, že rozhoduje o
programu vysílání. První velkou televizní událostí byl můj proces, v
němž Plutarch vystupoval jako korunní svědek. Samozřejmě v můj
prospěch. I když většinu zásluh na tom, že mě zprostili viny, je třeba
připsat doktoru Aureliovi, který si zřejmě vysloužil hodiny
poklidného klimbání tím, že mě vykreslil jako beznadějného blázna
trpícího válečnou neurózou. Jednou z podmínek mého propuštění
bylo, že mě bude nadále léčit, ovšem terapie bude muset probíhat po
telefonu, protože doktor Aurelius by nikdy nemohl bydlet na tak
odlehlém místě, jako jsou trosky Dvanáctého kraje, kam mě až do
odvolání posílají. Pravda je, že nikdo tak úplně neví, co se mnou,
když je teď po válce, ačkoliv pokud začne nějaká další, Plutarch si je
jistý, že pro mě najdou nějakou roli. Pak se srdečně směje. Nikdy ho
netrápí, že ostatní nedoceňují jeho vtipy.
„Vy už se připravujete na novou válku, Plutarchu?“ ptám se.
„Ach, teď určitě ne. Teď žijeme v tom sladkém období, kdy se
všichni shodují na tom, že se nedávné hrůzy nesmějí nikdy
opakovat,“ říká. „Kolektivní vědomí má ale obvykle krátkou paměť.
Jsme vrtkavé, pošetilé bytosti s výjimečným darem ničit samy sebe. I
když, kdo ví? Tohle je možná ono, Katniss.“
„Co?“ ptám se.
„Okamžik, kdy jsme si konečně vzali nějakou lekci k srdci.
Možná jsme svědky přerodu lidského druhu v něco lepšího. Jen si to
představ.“ Pak se mě ptá, jestli bych se nechtěla účastnit nové
pěvecké soutěže, kterou za pár týdnů spouští. Chtělo by to něco
optimistického. Pošle prý do mého domu štáb.
Krátce se zastavujeme ve Třetím kraji, kde Plutarch vystupuje.
Má tu schůzku s Diodem ohledně modernizace vysílací soustavy.
Loučí se se mnou poznámkou: „Neodcizuj se.“
Když znovu vzlétáme mezi oblaka, dívám se na Haymitche.
„Proč se vracíte do Dvanáctého kraje se mnou?“
„Vypadá to, že ani pro mě nedokážou v Kapitolu najít vhodné
místo,“ odpovídá.
V první chvíli o jeho slovech nepochybuji, ale pak si to nechávám
projít hlavou. Haymitch přece nikoho nezavraždil. Mohl by jet
kamkoliv. Jestliže se vrací do Dvanáctého kraje, jistě to dostal
příkazem. „Musíte na mě dohlížet, že ano? Jako můj instruktor?“
Krčí rameny. Pak mi dochází, co to znamená. „Moje matka s námi
nejede.“
„Ne,“ přiznává. Vytahuje z kapsy bundy obálku a podává mi ji.
Hledím na matčin jemný, pečlivý rukopis. „Pomáhá zakládat
nemocnici ve Čtvrtém kraji. Chce, abys jí hned po příjezdu
zavolala.“ Přejíždím prsty po ladných křivkách písmen. „Víš, proč
nejede s námi.“ Ano, vím. Kvůli otci a Prim. A protože z rodného
kraje zbyl jen popel. Váže se k němu příliš bolestivých vzpomínek,
které se nedají unést. Já to ale budu muset vydržet. „Chceš vědět, kdo
další tam nebude?“
„Ne,“ říkám. „Dám se překvapit.“
Jako dobrý instruktor mi Haymitch nutí sendvič a pak předstírá,
že mi věří, když po zbytek cesty dělám, že spím. Prolézá celé
vznášedlo, střádá láhve s alkoholem a uklízí si je do batohu. Za tmy
přistáváme na zeleném trávníku Vesnice vítězů. V polovině domů se
svítí, včetně Haymitchova a mého. U Peety ne. Někdo rozdělal oheň
u mě v kuchyni. Sedám si k němu do houpacího křesla a dopis od
matky stále držím v ruce.
„Takže se uvidíme zítra,“ loučí se Haymitch.
Poslouchám vzdalující se cinkání láhví a šeptám: „O tom
pochybuji.“
Nedokážu se přimět k tomu, abych vstala. Zbytek domu je
studený, prázdný a temný. Přehazuji přes sebe starý šátek a dívám se
do plamenů. Nejspíš usínám, protože najednou je ráno a kolem
kamen se otáčí Mastná Sae. Připravuje mi vejce s opékaným chlebem
a sedí u mě, dokud všechno nesním. Moc toho nenamluvíme. Její
malá vnučka, která žije ve svém vlastním světě, si bere světle modré
klubíčko z matčina košíku s pletením. Mastná Sae ji napomíná, ať ho
zase vrátí, ale já jí říkám, že si to klubíčko může nechat. Nikdo v
tomhle domě už neumí plést. Po snídani Mastná Sae myje nádobí a
odchází, ale večer se vrací, aby mě znovu přiměla jíst. Nevím, jestli
sem chodí ze sousedské starostlivosti, nebo jestli ji za to vláda platí,
ale navštěvuje mě dvakrát denně. Ona vaří a já jím. Snažím se
rozhodnout, co budu dělat dál. Nikdo by mi teď v sebevraždě
nezabránil, nemohu se však k ničemu rozhoupat.
Občas dlouze vyzvání telefon a já ho nezvedám. Haymitch se
neukazuje. Možná si to rozmyslel a odjel, ale spíš odhaduji, že je
opilý. Nechodí za mnou nikdo kromě Mastné Sae s vnučkou. Po
měsících strávených na samotce mi to připadá jako úplné procesí
hostů.
„Dneska je ve vzduchu cítit jaro. Měla bys jít ven,“ prohodí
jednou. „Vyrazit na lov.“
Ještě jsem nevyšla z domu. Nechodím ani z kuchyně, jen do malé
koupelny pár kroků přes chodbu. Pořád mám stejné šaty, v nichž
jsem opustila Kapitol. Pořád jenom sedím u ohně. Civím na
neotevřené dopisy, které se hromadí na krbové římse. „Nemám luk.“
„Podívej se do síně,“ odpovídá Mastná Sae.
Když odchází, zvažuji výlet do chodby. Napřed ho v duchu
odmítám, po několika hodinách se ale přece jen jdu podívat. Na
nohách mám jen ponožky, abych nevzbudila spící duchy. V
pracovně, kde jsem popíjela čaj s prezidentem Snowem, objevuji
krabici s otcovou loveckou bundou, naší knihou o rostlinách,
svatební fotografií rodičů, trubičkou na odběr mízy ze stromů, kterou
nám poslal Haymitch do arény, a s medailonkem od Peety. Na stole
leží dva luky a toulec se šípy, které Hurikán zachránil při
bombardování Třináctého kraje. Oblékám si loveckou bundu, ale
ostatní věci nechávám netknuté a usínám na pohovce v obývacím
pokoji. Dostihuje mě hrozná noční můra, v níž ležím na dně
hlubokého hrobu a každý mrtvý, kterého znám jménem, přichází, aby
na mě hodil lopatu popela. Je to docela dlouhý sen, protože se v něm
musí vystřídat hodně lidí, a čím větší vrstva mě pohřbívá, tím hůř se
mi dýchá. Snažím se křičet a prosím je, aby přestali, ale popel mi
vniká do úst i do nosu a já nedokážu vydat ani hlásku. Pořád ale
slyším lopatu…
S trhnutím se probouzím. Zpoza žaluzií prosvítá ranní světlo.
Zvuky neustávají. Aniž bych se pořádně probrala z noční můry,
vybíhám hlavním vchodem z domu a zatáčím za roh, protože jsem si
docela jistá, že teď už na ty mrtvé dokážu křičet. Když ho před sebou
spatřím, prudce zastavuji. Ve tváři zbrunátněl námahou od toho, jak
ryje do hlíny pod oknem. Na trakaři má naloženo několik trsů rostlin.
„Vrátil ses,“ říkám.
„Doktor Aurelius mi teprve včera dovolil odjet z Kapitolu,“
odpovídá Peeta. „Mimochodem, mám ti vyřídit, že nemůže pořád
předstírat, že tě léčí. Někdy musíš taky zvednout telefon.“
Vypadá dobře. Je hubený a zjizvený od popálenin jako já, ale z
jeho očí zmizel ten zastřený, zmučený výraz. Zamračeně si mě
prohlíží. Odhrnuji si vlasy z očí a všímám si, že jsou slepené a
umolousané. „Co to děláš?“ ptám se dotčeně.
„Dnes ráno jsem zašel do lesa a vykopal jsem tyhle květiny. Pro
ni,“ říká. „Napadlo mě, že bychom je mohli zasadit podél stěny
domu.“
Dívám se na rostlinky s vrstvou hlíny kolem kořenů a konečně je
poznávám. Jsou to prvosenky. Primule. Květiny, podle nichž dostala
jméno má sestra. Souhlasně na Peetu kývám, pospíchám zpátky do
domu a zamykám za sebou. Zlo je však uvnitř, ne venku. Chvěju se
slabostí a úzkostí, ale přesto vybíhám po schodech. Na posledním z
nich zakopávám a padám na zem. Nutím se vstát a vcházím do svého
pokoje. Ta vůně je velice slabá, ale pořád tu je. Vidím ji. Bílou růži
mezi ostatními uschlými květinami ve váze. Přestože je svraštělá a
křehká, stále vypadá tak nepřirozeně dokonalá, jak vyrostla ve
Snowově skleníku. Zvedám vázu, potácím se s ní dolů a házím její
obsah na řeřavé uhlíky v kamnech. Kytice vzplane, růži halí modré
plameny a za chvíli mizí. Oheň opět zvítězil nad růžemi. Pro jistotu
ještě rozbíjím vázu o podlahu.
Vracím se nahoru a otvírám okno, abych vyvětrala zbytky
Snowova zápachu. Pořád však ulpívá na mých šatech. Svlékám se. K
šatům jsou přilepené kousky kůže o velikosti hracích karet.
Vyhýbám se zrcadlu, vstupuji pod sprchu a drhnu si pach růží z
vlasů, z těla i z úst, až má kůže dostává světle růžový odstín. Beru si
čisté oblečení a půl hodiny si češu vlasy. Mastná Sae odemyká přední
dveře, a zatímco připravuje snídani, házím staré šaty do ohně. Na její
návrh si zkracuji nehty nožem.
Nad vejci se jí ptám: „Kam jel Hurikán?“
„Do Druhého kraje. Dostal tam nějakou dobrou práci. Občas je
vidět v televizi,“ říká.
Nahlížím do svého nitra a snažím se v sobě najít zlost, nenávist
nebo touhu. Nacházím pouze úlevu.
„Dneska půjdu lovit,“ ohlašuji.
„Čerstvá zvěřina by se mi hodila,“ přikyvuje Mastná Sae.
Vyzbrojuji se lukem a šípy a vycházím z domu směrem k Louce,
ale u náměstí vidím skupinky lidí v maskách a rukavicích. Probírají
se tím, co leželo schované pod sněhem letošní zimy. Shromažďují
ostatky. Opodál stojí vozy tažené koňmi, jeden z nich před
starostovým domem. Poznávám Thoma, Hurikánova bývalého
kolegu z dolů, který si právě otírá hadrem pot z tváře. Vzpomínám si,
že jsem ho viděla ve Třináctém kraji, ale očividně se vrátil. Zdraví
mě a já v sobě sbírám odvahu k dotazu: „Našli tu někoho?“
„Celou rodinu. I dva lidi, kteří pro ně pracovali,“ odpovídá Thom.
Madge. Klidná, laskavá a statečná. Dívka, která mi věnovala
odznak, podle něhož jsem získala svou přezdívku. Těžce polykám a
přemítám, jestli mě brzy navštíví v nočních můrách. Jestli mi bude
taky házet lopatou popel do úst. „Doufala jsem, že jako starosta…“
„Myslím, že pozice starosty Dvanáctého kraje neznamenala
zrovna plus,“ poznamenává Thom.
Kývám hlavou a jdu dál. Dávám si pozor, abych se nedívala do
vozů. Všude ve městě i ve Sloji se mi nabízí stejný pohled. Probíhá
sklizeň mrtvých. Když se blížím k našemu starému domu, vozů
přibývá. Louka zmizela, nebo se přinejmenším dramaticky změnila.
Lidé tu vykopali hlubokou jámu a skládají do ní kosti –vzniká tady
masový hrob. Obcházím díru v zemi a na obvyklém místě vstupuji
do lesa. Nemusela jsem chodit zrovna tudy – plot není pod proudem
a podpírají ho dlouhé větve, aby do Dvanáctého kraje nechodily
šelmy. Zvyk je však železná košile. Chtěla bych se podívat k jezeru,
ale jsem tak zesláblá, že mám co dělat, abych se dovlekla k místu,
kde jsme se scházeli s Hurikánem. Sedám si na kámen, kde jsem
seděla, když nás Cressida filmovala, ale bez Hurikána mi připadá
příliš široký. Několikrát zavírám oči a počítám do deseti, v naději, že
až je otevřu, najednou se vedle mě objeví, nehlučně jako vždycky.
Musím si připomínat, že je ve Druhém kraji, kde dostal dobrou práci
a kde už pravděpodobně líbá ústa nějaké jiné dívky.
Tuhle roční dobu měla stará Katniss nejraději. Časné jaro. Lesy
se probouzejí po dlouhé zimě. Výšleh energie, který ve mně
vyprovokovaly Peetovy prvosenky, však odeznívá. Sotva se dovleču
zpátky k plotu. Je mi zle a točí se mi hlava. Thom mě musí odvézt ve
voze určeném pro mrtvé a pomáhá mi k pohovce v obývacím pokoji,
odkud sleduji víření prachu v kuželech odpoledního světla.
Ozývá se zasyčení a já prudce otáčím hlavu. Trvá mi hezkou
chvíli, než uvěřím, že je skutečný. Jak se sem mohl dostat? Všímám
si drápanců od nějakého divokého zvířete, zadní packy, kterou drží
lehce pozvednutou nad zemí, i vystouplých lícních kostí. Šel sem
celou cestu z Třináctého kraje pěšky. Buď ho vyhodili, nebo tam
jednoduše nevydržel bez ní a přišel ji hledat.
„Namáhal ses zbytečně. Není tady,“ oznamuji mu. Pryskyřník
znovu syčí. „Můžeš si syčet, jak chceš. Prim nenajdeš.“ Při zvuku
jejího jména bystří uši a začíná nadějeplně mňoukat. „Vypadni!“
Uhýbá před polštářem, který po něm vrhám. „Jdi pryč! Nikdo tu o
tebe nestojí!“ Chvěju se vztekem. „Ona se nevrátí! Už nikdy sem
nepřijde!“ Beru další polštář a zvedám se, abych mohla líp zamířit.
Zničehonic se mi po tvářích koulejí slzy. „Je mrtvá.“ Tisknu si
polštář k tělu, abych zmírnila svou bolest, klesám na paty a pláču. „Je
mrtvá, ty pitomý kocoure. Mrtvá.“ Z hrdla se mi dere nový zvuk,
napůl vzlyk, napůl sten, který vyjadřuje hloubku mého zoufalství.
Pryskyřník začíná naříkat se mnou. Nedokážu ho přimět k odchodu.
Obchází mě těsně mimo můj dosah a sleduje, jak mnou otřásá jedna
vlna vzlyků za druhou, dokud konečně neztrácím vědomí. Ale určitě
to pochopil. Pochopil, že se stalo nemyslitelné a že k přežití je nutné
přikročit k nemyslitelným činům. Protože o několik hodin později,
když se probouzím ve své posteli, je u mě a nahrbený v měsíčním
světle mě bdělýma žlutýma očima hlídá před nocí.
Ráno klidně drží, když mu čistím škrábance, ale vytahování trnu
z packy vyvolá další kolo žalostného mňoukání. Nakonec se oba
dáváme do pláče, jen s tím rozdílem, že tentokrát se navzájem
utěšujeme. Čerpám z jeho přítomnosti dost síly, abych otevřela dopis
od matky, který mi předal Haymitch ve vznášedle, vytáčím telefonní
číslo, které je v něm uvedeno, a pláču i s ní. Přichází Peeta s teplým
bochníkem chleba a chvíli po něm doráží i Mastná Sae. Sae
připravuje snídani a já dávám všechnu svou slaninu Pryskyřníkovi.
Pomalu, krůček po krůčku, se vracím do života. Snažím se řídit
radami doktora Aurelia a dělám rutinní věci. Po čase žasnu, že
začínají opět dostávat smysl. Říkám Aureliovi o svém úmyslu napsat
knihu a příštím vlakem z Kapitolu doráží velká krabice s listy
pergamenu.
Na ten nápad mě přivedla naše rodinná kniha rostlin, do níž jsme
uložili všechny informace, které jsme nechtěli svěřit pouhé paměti.
Každá stránka začíná obrázkem osoby. Fotografií, máme-li ji k
dispozici, nebo Peetovou kresbou. Pod ni svým nejpečlivějším
rukopisem zaznamenávám všechny detaily, na něž by byl zločin
zapomenout. Jak Dáma olizuje Prim na krku. Smích mého otce.
Peetova otce se sušenkami. Barvu Finnickových očí. To, co Cinna
dokázal vykouzlit z kousku hedvábí. Boggse při programování
holoně. Routu povytaženou na špičky a s lehce pozvednutými pažemi
– jako pták, který se chystá vzlétnout. A tak dále. Zpečeťujeme
stránky slzami a příslibem, že budeme žít tak, aby jejich úmrtí
nepřišla vniveč. Nakonec se k nám připojuje i Haymitch a doplňuje
informace o splátcích z třiadvaceti ročníků Hladových her, při nichž
dělal instruktora. Dodatků postupně ubývá. Tu a tam se odněkud
vynoří stará vzpomínka. Pozdní primulka vylisovaná mezi stránkami.
Vzácné okamžiky štěstí, jako když dostáváme fotografii
novorozeného syna Finnicka a Annie.
Snažíme se nějak zaměstnat. Peeta peče, já lovím. Haymitch pije,
dokud mu nedojde alkohol, a pak až do příjezdu dalšího vlaku chová
husy. Husy se naštěstí dokážou z větší části postarat samy o sebe.
Nejsme sami. Vrátilo se několik set dalších lidí, protože ať už se
stalo cokoliv, tohle je náš domov. Doly jsou zavřené, a tak nově
příchozí zarývají popel do země a vysazují jedlé rostliny. Kapitolské
stroje hloubí základy pro novou továrnu, v níž budeme vyrábět léky.
Louku nikdo neosel, ale opět se zelená.
Znovu se sbližuji s Peetou. Pořád nadcházejí okamžiky, kdy
křečovitě svírá opěradlo židle, dokud se nepřeženou záblesky zlé
minulosti. Já se občas s křikem budím z nočních můr plných mutů a
mrtvých dětí. Mohu se ale spolehnout na jeho paže, které mě
vždycky utěší. A nakonec i na jeho rty. Jednu noc pociťuji tu samou
touhu, která mě přemohla tehdy v aréně na pláži, a vím, že by tak
jako tak všechno dopadlo právě takhle. Že k přežití nepotřebuji
Hurikánův oheň, živený vztekem a nenávistí. Takového ohně je dost
ve mně. Potřebuji jarní pampelišku. Zářivou žluť, která symbolizuje
znovuzrození místo zkázy. Příslib, že život bude pokračovat bez
ohledu na naše ztráty. Že může být zase dobrý. A takový příslib mi
může nabídnout jen Peeta.
Když tedy šeptá: „Miluješ mě. Skutečnost, nebo iluze?“
Odpovídám: „Skutečnost.“
Epilog
Hrají si na Louce. Tančící holčička s tmavými vlasy a modrýma
očima a chlapec s plavými kudrlinami a šedýma očima, který se ji
pokouší dohonit na svých buclatých batolecích nožkách. Trvalo pět,
deset, patnáct let, než jsem souhlasila, ale Peeta je tolik chtěl. Když
jsem poprvé ucítila, jak se ve mně pohybuje naše dcera, jala mě
hrůza, stejně stará jako sám život. Až radost z toho, když jsem ji
mohla chovat v náručí, ji zkrotila. Druhé těhotenství bylo o trochu
snadnější, byť ne o moc.
Otázky nás teprve čekají. Arény jsou rozebrané a pomníky zavál
vítr. Už nejsou žádné Hladové hry. Děti se ale o nich učí ve škole a
má dcera už ví, že jsem v nich hrála nějakou roli. Můj syn se to za
pár let dozví taky. Jak jim mám vyprávět o takovém světě, aniž bych
je k smrti vyděsila? Moje děti, které berou jako samozřejmost slova
písně:
S poduškou lehounkých lístečků pod hlavou
ulož se ke spánku
v odlesku červánků
do zítřka všechny tvé starosti odplavou.
Tady je mír a klid tady jsi v bezpečí
květy tě ochrání před zlobou člověčí
do sladkých snů teď už vánek tě konejší
nad všechny poklady tys pro mě vzácnější.
Moje děti, které netuší, že si hrají na hřbitově.
Peeta říká, že to zvládneme. Máme jeden druhého. A tu knihu.
Můžeme jim všechno vysvětlit způsobem, který z nich udělá
statečnější lidi. Ale jednoho dne jim budu muset říct o svých nočních
můrách. Proč se objevily i proč nikdy tak úplně neodejdou.
Povím jim, jak je přežívám. Povím jim, že některá rána se budím
s pocitem, že se nedokážu z ničeho radovat, protože se bojím, že mi
to potěšení někdo vezme. V takových chvílích si v duchu odříkávám
všechny dobré skutky, které jsem kdy někoho viděla konat. Je to jako
hra, která se pořád opakuje. Po více než dvaceti letech je i trochu
únavná.
Na světě ale existují mnohem horší hry.
KONEC