Stopy krve - Tanya Huffová, KREVNÍ POUTA: kniha druhá

Šestnáct číst dál

Patnáct číst dál

Čtrnáct číst dál

Třináct číst dál

Dvanáct číst dál

Deset číst dál

Jedenáct číst dál

Osm
Když se probudil na jiném místě než ve svém důkladně zatemněném útočišti, následoval obvykle krátký okamžik paniky, během něhož se jeho paměť zoufale snažila obnovit. Dnes věděl, kde je, dříve než nabyl plného vědomí. Pach dlaků, jímž byla jeho komůrka doslova nasycená, byl naprosto nezaměnitelný.
Protáhl se a ještě chvíli ležel bez hnutí, napínaje smysly tak dlouho, dokud se nedotkly Vickiina života. Cítil, jak v něm každým úderem jejího srdce narůstá hlad. Dnes večer se nasytí.
Když Henry sešel dolů, naplnil farmu a nejspíš i široké okolí Mozartův Don Giovanni. Právě hudba představova... číst dál

Devět číst dál

Šest číst dál

Sedm
„Tohle jsou naše jižní pole, tohle je chráněná oblast, tady bydlí pan Kleinbein a tady je farma starého Biehna.“ Petr chvíli hleděl na náčrtek a pak nakreslil do hlíny další tři čáry. „A tohle jsou silnice.“
„Stará školní cesta je zakřivená,“ poznamenala Róza naklánějící se přes jeho rameno.
„To kvůli skále.“
„Tak ji tady přikreslíme…“ Naplnila slova činy, smazala jeho cestu pohybem ruky a nakreslila prstem novou. „…tak se skále vyhneme.“
Petr si odfrkl. „Teď ji máme ve špatném úhlu.“
„Vůbec ne. Pořád vede z dolního rohu…“
„Ale špatným směrem,“ skočil jí do řeči bratr.
„To teda ne!“
„T... číst dál

Pět
„Proč nemůžu jít?“ Daniel se sveřepě mračil na Petra. „Vždycky jsi mě bral s sebou, když jsi někam šel.“
„Je to moc nebezpečné.“ Petr si natáhl přes boky šortky. Vicki se snažila nedívat, ale moc jí to nešlo. „Co když tam bude ten člověk, který zastřelil Stříbrnou a Ebena?“
Stáhl rty a vycenil malé, špičaté zoubky. „Tak ho kousnu!“
„Zastřelil by tě. Nikam nejdeš.“
„Ale Petře…“
„Ne.“
„Mraku?“
Nesmlouvavé zavrčení.
„Fajn, tak dobře.“ Daniel sebou hodil do trávy. „Ale jestli se tam venku dostanete do maléru, nechoďte výt ke mně.“ Vrazil bradu do misky z dlaní, a když mu Mrak na rozloučenou... číst dál

Tři
„JAYS PROHRÁLI V DEVÁTÉ.“
„Sakra.“ Vicki zaostřila na titulek a usoudila, že třicet centů za informaci, jak to „Jays“ podělali tentokrát, nedá. Žádná tramvaj v dohledu. Vicki se opřela o novinový automat a vzápětí toho litovala, protože strávil celý den pod žhavým srpnovým sluncem a jeho kovový povrch byl tak rozpálený, že by se na něm dal usmažit steak.
„No, přesně tohle mi chybělo,“ zavrčela a třela si zarudlé předloktí. V očích ji pálilo a svědilo, dílem kvůli kapkám a dílem kvůli kroucení, kterému je právě podrobila její oční doktorka, a teď si ještě připekla deset čtverečních centi... číst dál

Čtyři číst dál

Dvě
„Od začátku,“ zopakovala Róza a tón jejího hlasu změnil oznámení v otázku. Povzdechla si a shrnula si z tváře pramen světlých vlasů. „Myslím, že to začalo, když zastřelili Stříbrnou.“
„Stříbrnou?“ zeptala se Vicki. Měla pocit, že když nezačne držet s vysvětlováním krok hned od začátku, ztratí se jí hodně rychle z dohledu.
„Naši tetu,“ začala Róza, ale Petr ji přerušil, když viděl výraz ve Vickiině tváři.
„Máme dvě jména,“ vysvětlil. „Každé pro jednu podobu.“ Položil krátkoprstou ruku na opálené svalstvo své hrudi. „Tohle je Petr, ale ten, koho jste potkala u dveří, byl Hrom. A Róza se v... číst dál