Stopy krve: kapitola 3

Tři

„JAYS PROHRÁLI V DEVÁTÉ.“

„Sakra.“ Vicki zaostřila na titulek a usoudila, že třicet centů za informaci, jak to „Jays“ podělali tentokrát, nedá. Žádná tramvaj v dohledu. Vicki se opřela o novinový automat a vzápětí toho litovala, protože strávil celý den pod žhavým srpnovým sluncem a jeho kovový povrch byl tak rozpálený, že by se na něm dal usmažit steak.

„No, přesně tohle mi chybělo,“ zavrčela a třela si zarudlé předloktí. V očích ji pálilo a svědilo, dílem kvůli kapkám a dílem kvůli kroucení, kterému je právě podrobila její oční doktorka, a teď si ještě připekla deset čtverečních centimetrů kůže. A ta tramvaj pořád nejede.

„K čertu s tím. Radši půjdu pěšky, dokud ještě vidím na chodník.“ Když procházela kolem automatu na noviny, nakopla ho a kurážně vkročila do vozovky, přímo před camaro, projíždějící na oranžovou. Když se jen tak tak vyhnula jeho přednímu nárazníku, řidič zatroubil na klakson, ale výraz, jakým ho zpražila, mu sevřel čelist a sebral odvahu doprovodit to ještě neslušnou poznámkou, která se mu už drala na rty. Bylo zjevné, že ne všichni mladíci řídící camaro mají sebevražedné sklony.

Jako v mlze přešla přes most Gerrardovy ulice a usilovně se snažila dostat emoce pod kontrolu.

Až do dnešního rána si myslela, že se s oční chorobou, která ji donutila odejít od Metropolitní policie, už vyrovnala. Nepřijala ji s grácií, to ani zdaleka, ale hněv a sebelítost už přestaly být motivačními činiteli jejího života. Mnoho, mnoho lidí trpících retinitis pigmentosa bylo v horším stavu než ona, ale bylo těžké mít to na paměti v situaci, kdy jí během jediného měsíce zdegenerovalo periferní vidění o další dva stupně a ta trocha nočního vidění, která jí doposud zůstala zachována, takřka úplně zmizela.

Okolní svět získával rychle podobu omezených rozměrů série diapozitivů. Záběr na scénu před sebou. Otočit hlavu. Záběr na scénu před sebou. Otočit hlavu. Záběr na scénu před sebou. A mohl by prosím někdo rozsvítit?

K čemu, do prdele, budu smečce vlkodlaků dobrá? Jak mám zastavit vraha, kterého nevidím? Racionálnější část její mysli se snažila namítat, že si ji dlaci najali kvůli jejím detektivním schopnostem, nikoli kvůli očím, ale nebyla ochotna ji poslouchat. Možná budu mít štěstí a jeden z nich má slepecký výcvik.

„Čau! Viktorko!“

Zamračeně se otočila. Hněv ji zanesl téměř až ke křižovatce Parlamentní a Gerrardovy. Dále, než čekala. „Co děláš v téhle části města?“

Tony se zazubil a ležérním krokem došel blíž. „Kam se podělo Ahoj, jak se máš?“

Vicki si povzdechla a snažila si nevybíjet vztek na Tonym. Když k němu přišla pro pomoc a společně zachránili Henryho, jejich vztah se změnil, posunul se z roviny vztahu mezi poldou a děckem – ne, že by předtím nějakým děckem byl. Když na něj poprvé před čtyřmi lety narazila, byl to vychrtlý patnáctiletý potížista. V průběhu let se z něj stal její nejlepší pár očí a uší v ulicích. Teď se zdálo, že se blíží k čemusi trochu rovnocennějšímu, ale zvyk je železná košile a stále se za něj cítila zodpovědná.

„Tak dobře.“ Setřela si z brady kapku potu. „Ahoj, jak se máš?“

„Jak to,“ otázal se jí konverzačním tónem a srovnal s ní krok, „že vždycky, když se mě ptáš Jak se máš?, vyzní to jako V jakém průseru zase lítáš?“

„A v jakém?“

„V žádném.“

Vicki otočila hlavu a podívala se na něj, ale on se jen ublíženě usmál, pravý obraz ukřivděné nevinnosti. Vypadal hodně dobře, to musela uznat, oči měl jasné, vlasy čisté, a dokonce začal trochu přibírat. „To ráda slyším. A teď se vraťme k mé první otázce. Co děláš v téhle části města?“

„Bydlím tady.“ Odpálil tuhle bombu se vší nenuceností, jaké jen je téměř dvacetiletý mladík schopen.

„Ty tady co?!“ Byl to výkřik úžasu, přesně jak to Tony chtěl. Její nálada se začala pod vlivem Tonyho radosti projasňovat.

„Je to jen jedna sklepní místnost,“ pokrčil rameny, jako že nic moc. „Ale mám vlastní koupelnu. Nikdy předtím jsem žádnou neměl.“

„Jak to zaplatíš, Tony?“ Občas se přechodně uchyloval k prostituci a ona ze všech sil doufala, že se teď do toho nepustil naplno – ne jen proto, že to bylo nezákonné, ale také kvůli přízraku AIDS, který číhal za každým rohem.

„Mohl bych říct, že ti do toho nic není…“ Když svraštila obočí, zvedl ruce v uklidňujícím gestu. „Ale neřeknu. Mám práci. Od pondělka. Henry zná chlápka, je to podnikatel, a ten potřeboval podržtašku.“

„Koho potřeboval?“

„Pomocnou pracovní sílu.“

„A to ti sehnal Henry?“

„Jo. Stejně jako byt.“

Za všechny roky, co Tonyho znala, si od ní byl občas ochoten vzít nanejvýš nějaké to jídlo a trochu peněz výměnou za informace. Henry Fitzroy ho znal necelých pět měsíců a už stačil převzít kontrolu nad jeho životem. Vicki musela vědomě povolit čelist, než byla schopna promluvit. „Trávíš teď s Henrym hodně času?“ Otázka vyzněla dost pichlavě.

Tony v jasném poledním slunci přimhouřil oči a zkoumavě se na ni zahleděl. „Ani ne. Ale slyšel jsem, že ty s ním jedeš tenhle víkend výt někam do lesů.“ Když se zamračila, naklonil se k ní a předvedl dokonalou imitaci stylu řeči typickou pro filmy o příšerách. „Vlkodlaci.“

„A probíral s tebou i detaily toho případu?“

„Klídek, jen se o tom zmínil.“

„Udivuje mě, že tě nepozval taky.“

„Proboha, Viktorko,“ potřásl Tony hlavou. „V téhle náladě se s tebou nedá mluvit. Běž se s někým vyspat, nebo tak něco, a dej se do kupy, jo?“ Vesele jí zamával a rozběhl se, aby na světlech chytil tramvaj.

Vickiina odpověď zanikla v hluku dopravy a nejspíš to bylo jen dobře.

 

„Řekl jsem něco špatně?“

Vicki se neobtěžovala zvednout hlavu ze studeného okenního skla. Světla na dálnici byla k osvětlení vnitřku vozu v podstatě nepoužitelná, tak proč se obracet čelem k někomu, koho stejně neviděla. „O čem to mluvíš?“

Její tón byl tak agresivně neutrální, až se Henry musel usmát. Na okamžik se soustředil na prosmýknutí svého BMW nanejvýš těsným prostorem mezi dvěma kamiony, za nimiž ho čekal volný úsek silnice, kde se mu na sedm či osm délek vozu podařilo dosáhnout maximální povolené rychlosti, než se dostal do další oblasti hustého provozu. „Od doby, kdy jsem tě vyzvedl, jsi se mnou nepromluvila slušným tónem ani dvě slova. Tak jsem si říkal, jestli jsem neudělal něco, čím jsem se tě dotkl.“

„Ne.“ Změnila polohu, poklepala si prsty na koleno a zhluboka se nadechla. „Ano.“ Nesmí dovolit osobním sporům, aby ovlivňovaly případ. Už tak to pro ni bude dost těžké. Jestli to nevyřeší teď, byla tu slušná pravděpodobnost, že se to vynoří v nějaké mnohem nebezpečnější podobě. „Dnes jsem mluvila s Tonym.“

„Aha.“ Žárlivosti rozuměl. „Víš, že se musím krmit z mnoha smrtelníků, Vicki, a ty sama ses posledně v noci rozhodla…“

Otočila se a zpražila pohledem neurčitý obrys těla rýsující se proti protějšímu oknu. „A co to s tím má k čertu společného?“ Udeřila pěstí do palubní desky. „Za čtyři roky jsem Tonyho nedokázala přesvědčit, aby si ode mě vzal víc než pár hamburgerů a sem tam nějaké drobné. A ty mu zčistajasna najdeš práci a místo k bydlení.“

Henry se zamračil. „Nechápu, v čem je problém.“ Věděl, že hněv nepředstírá, zrychlil se jak její dech, tak srdeční tep, ale pokud jí nevadila sexuální stránka věci… „Ty nechceš, aby se Tony dostal z ulice?“

„Samozřejmě že chci, ale…“ ale chtěla jsem to být já, kdo ho zachrání. Nedokázala to vyslovit. Znělo to tak malicherně. A kromě toho to bylo naprosto přesné. Hněv se náhle změnil v zahanbení. „…ale nevím, jak jsi to udělal,“ dokončila zkroušeně.

Odmlka a emoční změna zrcadlily její myšlenky stejně jasně, jako by je vyslovila nahlas. Henry, jehož čtyři sta padesát let naučilo v první řadě diskrétnosti, moudře reagoval pouze na to, co Vicki opravdu řekla. „Byl jsem vychován tak, abych se o své lidi staral.“

Vicki vyprskla, vděčná za možnost změnit téma. „Henry, tvůj otec byl jedním z největších tyranů v dějinách, upaloval zcela nestranně protestanty i katolíky. Nesouhlas jakéhokoli druhu, osobního či politického, obvykle řešil popravou.“

„Souhlasím,“ přitakal pochmurně Henry. „Mě přesvědčovat nemusíš. Já byl u toho. Jenže mě naštěstí nevychovával otec.“

Jindřich VIII. byl svému levobočkovi ikonou, na niž měl hledět v posvátné hrůze, ale především byl králem v době, kdy král byl vším. „O to, že jsem byl poučen o zodpovědnosti, kterou princ má, se postaral vévoda z Norfolku.“ A pouze osud zabránil tomu, aby se vévoda z Norfolku stal poslední obětí vlády Jindřicha VIII.

„A Tony je jedním z tvých lidí?“

Ignoroval její sarkasmus. „Ano.“

Pro něj to je opravdu tak jednoduché, uvědomila si Vicki a nemohla popřít skutečnost, že Tony na něj reagoval způsobem, jakým nikdy nereagoval na ni. Byla v pokušení se zeptat: A co jsem já? ale neudělala to. Špatná odpověď by ji pravděpodobně rozzuřila a neměla nejmenší tušení, jak zněla správná. Chvíli si hrála s ovládáním klimatizace. „Tak mi pověz něco o vlkodlacích.“

Rozhodně bezpečnější téma.

„Kde bych měl začít?“

Vicki obrátila oči. „A co takhle u toho základního. Na policejní akademii jsme lykantropii nebrali.“

„Tak dobře.“ Henry chvíli bubnoval prsty o volant. „Pro začátek můžeš zapomenout na všechno, co jsi kdy viděla ve filmech. Když tě kousne vlkodlak, jediné, co se stane, je, že ti poteče krev. Lidé se dlaky stát nemohou.“

„Z čehož vyplývá, že vlkodlaci nejsou lidé.“

„To nejsou.“

„A co tedy jsou? Malé chlupaté příšerky z Alfa Centauri?“

„Ne. Podle nejstarší z legend jsou přímými potomky vlčice a pradávného boha lovu.“ Našpulil rty. „Tahle legenda je víceméně stejná u všech smeček, i když jméno boha se místo od místa mění. Když se začalo šířit náboženství Řeků a Římanů, začali si dlaci říkat Dianini vyvolení, lovecká smečka bohyně. Křesťanství přispělo příběhem o Lilith, Adamově první ženě, která poté, co odešla ze zahrady, spala s vlčím bohem stvořeným pátého dne a povila mu děti.“

„Čemu věříš ty?“

„Že mezi zemí a nebem je víc věcí, než vaši filozofové kdy vysnili.“

Vicki vyprskla. „Tomu říkám vytáčka,“ zamumlala. „A navíc to cituješ špatně.“

„Jak to víš? Uvědom si, že jsem slyšel originál. Stálo mě hrozné úsilí, než jsem Shakespeara přesvědčil, aby nedával tomu chudákovi jméno Yoluff.“ Vypadalo to, že mluví naprosto vážně, ale určitě ji tahal za nohu. „Yoluff, kralevic dánský. Umíš si to představit?“

„Ne. A mytičtí dlaci mě zase tolik nezajímají. Chci vědět, co můžu čekat dnes večer.“

„Co víš o vlcích?“

„Jenom to, co jsem se dozvěděla z dokumentů National Geographic na PBS. Předpokládám, že můžeme zavrhnout rozené krvelačné zabijáky ve stylu bratří Grimmů.“

„To bych prosil. Bratry Grimmovy nechme stranou, dlaci fungují hodně podobně jako vlci. Každou smečku tvoří rodinná skupina jedinců rozdílného stáří, kterou řídí dominantní samec a samice.“

„Dominantní? V jakém smyslu?“

„Vedou smečku. Rodinu. Farmu. Starají se o rozmnožování.“

„Ten Stuart a Nadine o kterých ses tu noc zmiňoval?“

„Přesně tak.“

Vicki se zamyšleně zatahala za spodní ret. „Když jde o něco tak důležitého, předpokládala bych, že si se mnou přijedou promluvit oni.“

„Dominantní pár takřka nikdy neopouští teritorium. Jsou svázáni se zemí v rozsahu, jaký my prostě nemůžeme pochopit.“

„Chtěl jsi říct, jaký nemůžu pochopit já,“ řekla nevrle. Z tónu jeho hlasu to bylo naprosto zřejmé.

„Ano,“ povzdechl si. „To jsem chtěl říct. Ale než mě obviníš, no, z čehokoli, z čeho ses mě chystala obvinit, mohla bys vzít v úvahu, že nějakých čtyři sta padesát let zkušeností něco znamená.“

Měl pravdu. A taky nefér výhodu. „Promiň. Pokračuj.“

„Donald, otec Rózy a Petra, býval alfa samcem, takže mám za to, že u něj je to pouto ještě pořád příliš silné. Sylvia a Jason jsou mrtví a Colin v noci pracuje, takže mě může těžko využít jako prostředníka. Jedinou zbývající možnost tak představují Róza a Petr, i když ještě nejsou podle vlkodlačích měřítek úplně dospělí.“

„A i oni byli, koneckonců, jen třešnička na dortu, který bys dokázal velmi dobře upéct i sám.“

Henry se zamračil, pak si tu metaforu rozebral a usmál se. „Myslel jsem si, že je nedokážeš odmítnout,“ řekl hebce. „Poté co je uvidíš.“

A proč si myslíš, že bych byla schopna odmítnout tebe, řekla si v duchu, ale nahlas řekla jen: „Vysvětloval jsi mi strukturu smečky.“

„Ano, no, před třinácti lety, když Petrovi a Róze zemřela matka, ujali se vedení strýc Stuart s tetou Nadine. Stuart pochází ze smečky ve Vermontu, ale tam byl už delší dobu beta samcem.“

„Tak prostě přivandroval?“

„Mladí samci často opouštějí domov. Dává jim to lepší šanci spářit se a smísit pokrevní linie. Donald se vzdal bez boje. Marjoryina smrt ho dost těžce zasáhla.“

„Bez boje?“ otázala se Vicki a vzpomněla si na bílý lesk Petrových zubů. „To jsi myslel obrazně, doufám.“

„Obvykle to tak není. Velmi málo dominantních samců se jednoduše převalí na záda a nastaví krk a Stuart už měl za sebou několik předchozích pokusů.“

Vicki se vydral z hrdla poněkud přidušený zvuk a Henry natáhl ruku, aby ji poplácal po rameni. „Nedělej si s tím starosti,“ poradil jí. „Dlaci jsou v zásadě příjemní, normální lidé.“

„Kteří se mění ve vlky.“ Nešlo o princip, který by Vickii díky své výchově mohla považovat za „normální“. Na druhou stranu právě seděla v BMW s upírem – o moc divnější už to být nemohlo. „Drží všechny, ehm, nadpřirozené bytosti, spolu tímhle způsobem, nebo co?“

„Cože?“ řekl zmateně Henry.

Vicki si posunula brýle na nose. Ve tmě jí to nebylo nic platné, ale i tak ji gesto uklidnilo. „Jen mi řekni, že se tvůj doktor nejmenuje Frankenstein.“

Henry se zasmál. „Nejmenuje. A s Perkinem Heerkensem, Róziným a Petrovým dědečkem, jsem se seznámil za dokonale normálních okolností.“

 

Když den předal vládu nad světem, pomalu procitl. Nejprve mu začalo bušit srdce, čerpající sílu z temnot, a jeho pomalý, pravidelný rytmus ho přesvědčil, že přežil. Pak dech, jen mělký, neboť takhle hluboko pod zem se dostalo jen málo kyslíku. Nakonec zapátral smysly vzhůru k povrchu přes malé hemživé věci v půdě. Teprve když si byli jistý, že kolem nejsou žádné lidské životy, které by ho mohly vidět vylézat, se začal vyhrabávat ven.

Jeho skrýš byla stěží něco víc než propadlá liščí nora, ačkoli doufal, že by ji nacisté považovali za mělký hrob. Zatímco se prodíral vzhůru sypkou zeminou, napadlo ho, že přesně tím by se jeho úkryt v případě objevení stal. Exhumace za denního světla by ho zabila s větší jistotou než nepřátelská palba.

„Tohle vážně, vážně nesnáším,“ zamumlal si pro sebe, když vystrčil hlavu na povrch a odepnul si malý perforovaný štít, kterým se bránil proti průniku hlíny do nosu a úst. Zahrabával se vždy jen v zoufalých situacích, kdy ho úsvit zastihl příliš daleko od jakéhokoli jiného přístřeší. Jednou či dvakrát otálel skoro až příliš dlouho a musel odhrabávat hlínu holýma rukama, zatímco mu slunce tančilo po zádech ohnivými paprsky. Pohřbení mu příliš připomínalo hrůzu prvního procitnutí, kdy se ocitl uvězněn v obyčejné rakvi, nesmrtelný a sám, zatímco mu hlad drásal útroby.

Už byl venku až na jednu nohu skoro celý, když zahlédl v temnějším stínu pod jedlí ležet zvíře.

Vlci? V Holandsku? podivil se a znehybněl. Ne, vlk to nebyl, neboť zvíře mělo červenohnědou barvu, ale v jeho pokrevní linii určitě nějaký byl – a ne příliš daleko. Obezřetně se krčilo proti větru, uši přitažené k hlavě, chundelatý ocas přitisknutý k bokům. Reagovalo na pach jiného lovce a připravovalo se zaútočit, aby bránilo své území.

Ve tmě se zaleskly bílé zuby a z jeho mohutného hrdla se vydralo hluboké zavrčení. Také Henry vycenil tesáky a zavrčel v odpověď.

Zvíře vypadalo překvapeně.

A ještě překvapeněji se tvářilo o vteřinu později, kdy se ocitlo páteří přitisknuté k lesní půdě a s oběma Henryho rukama sevřenýma hluboko v srsti na krku. Zmítalo se a chňapalo, hrabaje po vězniteli všema čtyřma nohama. Ačkoli vrčení neustávalo, žádné hlasitější zvuky nevydávalo. Když zjistilo, že se nedokáže osvobodit, kroutilo se tak dlouho, až se mu podařilo olíznout Henrymu zápěstí špičkou jazyka.

Henry ho opatrně pustil.

Energicky se otřáslo, pořádně se poškrábalo a posadilo se. S hlavou nakloněnou na stranu si podivného tvora zvědavě prohlíželo, přičemž krčilo nos a vraštilo obočí ve výrazu tak podobnému udivené nelibosti, že měl Henry co dělat, aby potlačil úsměv – kdyby v ten okamžik ukázal zuby, začalo by to celé nanovo.

Když si ujasnili otázku dominance, oprášil si Henry z hrubých pracovních kalhot nejhorší skvrny od hlíny a vsunul ruku pod tričko, aby zkontroloval plátěný váček přivázaný kolem pasu. Věděl, že dokumenty jsou v bezpečí, ale tiché zašustění papíru mu i tak dodalo klid.

Bude potřebovat větší část noci, aby se dostal do vesnice, kde se měl setkat se svou spojkou z holandského odboje, a protože se předtím potřeboval nakrmit – práce se smrtelníky mu potom vždycky připadala snesitelnější – měl by už radši vyrazit. Ověřil si směr podle malého kompasu, který mu poskytla SOE, a vyrazil k severovýchodu. Pes vstal a následoval ho. Nějakou chvíli ho slyšel, jak se pohybuje křovím za jeho zády, ačkoli se zvuky, jež vydával, už skoro nedaly odlišit od nesčetných dalších zvuků nočního lesa. Jak začal nabírat rychlost, utichly postupně docela. Nijak ho to nepřekvapilo. Plnokrevný vlk by měl velké potíže udržet s ním krok. Pes, bez ohledu na rasu, neměl vůbec žádnou šanci.

Zhruba tři hodiny před úsvitem mu nedaleko vesnice zkřížila cestu německá hlídka. Zůstal nehnutě stát vedle stezky, sotva pár centimetrů od ní. Když ho minula, Henry se pochmurně pousmál: všichni měli na přední straně čepice lebku se zkříženými hnáty. Totenkopf. Jednotka SS používaná k zajištění interní bezpečnosti na okupovaném území, zvláště tam, kde byl aktivní odboj.

Opozdilec byl mladík s rozložitou hrudí, kterému se nějakým způsobem dařilo pyšně si vykračovat i navzdory noční hodině a terénním podmínkám a z něhož doslova vyzařoval životní postoj Jsme panská rasa, a já jsem z ní nejpanštější. Dalo se s úspěchem předpokládat, že ho spolubojovníci nechali trochu pozadu úmyslně. I mezi SS existovaly zjevně limity.

K prostým vojákům německé armády choval Henry jistou dávku soucitu, ale s nacisty samotnými neznal slitování. S divokou účinností mladíka zezadu popadl, stáhl ho z pěšiny a umlčel v čase mezi dvěma údery srdce. Pokud srdce nepřestávalo bít, byla jakákoli jiná poškození těla irelevantní. Protože byl během krmení zranitelný, Henry neotálel, rychlým pohybem vojákovi roztrhl levé zápěstí, sklonil k němu hlavu a začal sát. Když skončil, ovinul ruku s dlouhými prsty kolem mladíkovy lebky a bez námahy mu jedním trhnutím zlomil vaz. Pak náhle ztuhl. Uvědomil si, že je sledován.

Celý les znehybněl s ním. Utichl dokonce i jemný vánek, takže zakrátko bylo jediným zvukem široko daleko tiché kap, kap krve pomalu kanoucí na spadané listí. Stále shrbený nad tělem, se svaly napjatými a připravenými, se Henry otočil po větru.

Veliký pes na něj upíral pohled ještě několik sekund, než se tiše stáhl, a ani upíří oči už ho mezi pohybujícími se stíny nedokázaly rozeznat.

Ten pes ho neměl být schopen vystopovat. Henryho zamrazilo v zádech v chmurné předtuše. Hbitě se postavil a zamířil k místu, kde veliké zvíře před chvílí zmizelo. O zlomek vteřiny později se zastavil. Cítil, jak se životy patřící hlídce vracejí. Nepochybně hledali zmizelého vojáka.

Se psem se bude muset vypořádat jindy. Jednou rukou popadl mrtvolu za kabát, druhou za nohavici a vyzdvihl ji do rozsochy stromu a tam, vysoko nad linií očí, ji zaklínil. Ještě jednou ustaraně pohlédl do stínů a pokračoval v cestě do vesnice.

Nebylo těžké ji najít.

Náves osvětlovala záře světlometů namontovaných na půl tuctu nákladních vozů. Na jedné straně se choulila malá skupinka vesničanů hlídaná četou SS. Mezi oběma skupinami přecházel sem a tam muž, zjevně místní velitel, a v nejlepší nacistické tradici se plácal do nohy malým bičíkem. Až na pleskání bičíku o vrchní část kožené boty panovalo na scéně surrealistické ticho.

Henry se přesunul blíž. Hlídku nechal žít. Dokud se nedozví, co se děje, mohla by další nevysvětlitelná smrt potenciálně napáchat více škody než užitku. Na okraji návsi vklouzl do temného zápraží a v úkrytu čekal, co se bude dít.

Malá víska nemohla být ani v nejlepších časech domovem více než dvou stovek lidí, a tyto časy k nejlepším rozhodně nepatřily. Kvůli své poloze blízko hranic a železniční trati, kterou okupanti potřebovali pro další postup na sever, se stala ohniskem holandského odboje. Henryho sem přivedl právě odboj, přivedl však bohužel také SS.

Na návsi stálo jedenasedmdesát vesničanů, většinou starců, dětí a nemocných. Vytaženi z postelí měli na sobě pestrou škálu nočních košilí a ve tvářích takřka identický ostražitý výraz. Zatímco Henry to vše sledoval, přivedli dva těžce ozbrojení vojáci pět dalších.

„Tihle jsou poslední?“ otázal se důstojník. Když se mu dostalo potvrzení, přistoupil blíže.

„Víme, kde se nacházejí chybějící členové vašich rodin,“ prohlásil ostře. Jeho holandština sice měla přízvuk, ale byla dokonale srozumitelná. „Ten vlak, který měli zastavit, nepřijede. Byla to past, která je měla vylákat ven.“ Odmlčel se a čekal, ale jedinou reakcí mu byly stále stejné ostražité pohledy. I když ti, kteří byli dost staří, aby to pochopili, měli velký strach, dobře ho skrývali. Henryho citlivý čich zachytil jeho pach, ale německý velitel neměl jak zjistit, jestli jeho zpráva měla nějaký dopad. Zjevný nedostatek odezvy dodal jeho dalším slovům na důrazu.

„Touto dobou už jsou mrtví. Všichni.“ Jeden malý chlapec plačtivě popotáhl a velitel se takřka usmál. „Ale vymýtit odboj,“ pokračoval dál mírnějším tónem, „nestačí. Musíme vymýtit jakékoli další pomyšlení na odpor. Vy všichni budete popraveni a všechny domy ve vesnici budou vypáleny do základů jako příklad toho, co se stane jak civilistům, kteří se opovažují podporovat odboj, tak podřadným tvorům, kteří se opovažují vzpírat se panské rase.“

„Němci,“ odfrkla si jedna stařena, přidržující si vybledlý župan revmatickými prsty. „Nejdřív vás užvaní k smrti a pak vás zastřelí.“

Henry měl chuť souhlasit – velitel každopádně mluvil, jako by viděl příliš mnoho propagandistických filmů. Méně nebezpečný ale kvůli tomu nebyl. Bez ohledu na to, čeho všeho ještě Hitler „ekonomickými reformami“ dosáhl, přinejmenším se mu podařilo najít práci všem sadistickým lotrům v zemi.

„Ty,“ ukázal bičíkem na starou paní. „Pojď sem.“

Setřásla ze sebe ruce příbuzných a přátel, kteří ji drželi, a něco si mumlajíc, vybelhala se z davu. Vrcholek její hlavy s řídkými šedivými vlasy staženými do těsného drdolu nesahal veliteli ani po klíční kost.

„Ty,“ řekl jí, „ses právě dobrovolně přihlásila, že půjdeš první.“ S očima skoro zavřenýma a slzícíma v silné záři reflektorů pozvedla hlavu a řekla cosi tak vulgárního a biologicky zcela nemožného, že postarší muž v hloučku vesničanů šokovaně vykřikl: „Matko!“ Aby se ujistila, že velitel pochopil, zopakovala mu to ještě německy. Němec napřáhl bičík. Henry se pohnul. Uvědomoval si, že to, co dělá, je hloupé a neuvážené, ale nemohl si pomoci.

Popadl velitele za zápěstí v nejvyšším bodě nápřahu a pokračoval v pohybu. Uplatnil veškerou svou sílu a vytrhl mu paži z ramenního kloubu. Pustil tělo na zem a obrátil se proti zbytku čety, mávaje šedivou, krvácející trofejí jako holí. V otevřených ústech se mu leskly dlouhé, ostré špičáky.

Celý útok netrval ani sedm vteřin.

Nacisté nebyli první, kdo použil hrůzu jako zbraň. Rasa, k níž Henry patřil, si uvědomila její potenciál už před staletími. Díky ní měl čas dostat se k prvnímu z vojáků dříve, než si někdo z nich vzpomněl, že drží zbraň.

Než se vzpamatovali natolik, aby mohli střílet, měl už před sebou další mrtvé tělo, které mohl použít jako štít. Zaslechl výkřiky v holandštině, zvuk běžících nohou obutých v papučích a pak, díkybohu, světlomety pohasly.

Poprvé od chvíle, kdy vstoupil na náves, viděl Henry dokonale. Němci neviděli vůbec nic. Ztratili poslední zbytky kuráže a pokusili se utéct, jenže zjistili, že jim stojí v cestě největší pes, jakého kdy viděli, vrčí a cení zuby.

Pak už to byla jatka.

O pár okamžiků později stál Henry nad poslední obětí, všechny nervy rozezpívané čerstvým pachem krve, a sledoval, jak se k němu na toporných nohou blíží pes, který ho celou noc sledoval. Na mordě měl vlhkou skvrnu, jež byla v noční temnotě spíše černá než rudá. Vypadal divoce, jako vlk z pohádek bratří Grimmů.

Dělilo je už jen pár kroků, když se na dlažbě ozval zvuk těžkých bot a oba prudce otočili hlavu. Henry se pohnul, ale pes byl rychlejší. Vrhl se vpřed, překulil se, a když vstával, svíral ve velmi lidských rukou samopal. Jakmile se objevili první vojáci z úderné jednotky, zahájil palbu. Žádný nepřežil.

Zavěsil si zbraň na holé rameno, otočil se čelem k Henrymu a hřbetem špinavé ruky si otřel krev kolem úst. Jeho vlasy měly přesně stejný červenohnědý odstín jako srst psa a spadaly mu v rozcuchaných pramenech do čela a částečně i přes oči, jež byly stejnýma očima, které předtím sledovaly, jak Henry vylézá ze země a později, jak se krmí.

„Jmenuji se Perkin Heerkens,“ řekl anglicky se silným přízvukem. „Jestli jsi Henry Fitzroy, jsem tvoje spojka.“

Po čtyřech staletích získal Henry pocit, že ho už nemůže nic překvapit. Teď ale zjistil, že tento závěr bude muset přehodnotit.

„Neřekli mi, že jsi vlkodlak,“ řekl holandsky.

Perkin se zazubil. Vypadal mladší, ale nikoli méně nebezpečný. „Mně zase neřekli, že jsi upír,“ poznamenal. „Myslím, že jsme si kvit.“

 

„To rozhodně není seznámení za dokonale normálních okolností,“ zamumlala Vicki a na krátký okamžik zatoužila, aby byla zpátky doma a užívala si normální hádku s Mikem Cellucim. „Chci říct, že mi tu vykládáš o tom, jak se upír z tajné služby setkal s vlkodlakem z holandského odboje.“

„Co je na tom tak neobvyklého?“ zeptal se Henry a předjel karavan s americkou poznávací značkou a malou oranžovou kočkou spící za zadním oknem. „Vlkodlaci jsou velmi teritoriální.“

„Jestli tvořili součást normální…“ Na okamžik se zamyslela a začala znovu. „Jestli tvořili součást lidských komunit, jak se vyhnuli odvodu?“

„Odvod byl britsko-severoamerický fenomén,“ připomněl jí Henry. „Evropa se rvala o přežití a všechno se seběhlo tak rychle, že pár mužů a žen v odlehlých oblastech bylo snadné přehlédnout. V případě nutnosti opustili ‚civilizaci‘ a po dobu války žili z toho, co poskytla příroda.“

„No dobře, a co teda britští a severoameričtí vlkodlaci?“

„Žádní britští vlkodlaci nejsou…“

„Proč ne?“ přerušila ho Vicki.

„Je to ostrov. Vzhledem k lidské tendenci zabíjet všechno, čemu nerozumí, tam není dost místa pro lidi i dlaky.“ Na okamžik se odmlčel a pak dodal: „Svého času v Británii dlaci možná byli…“

Vicki se sesula hlouběji v sedadle a šťourala do ovládání klimatizace. Já nechci zemřít, paní Nelsonová. „Takže dlaci nežijí po celém světě?“

„Ne. V Evropě nejjižněji v severní Itálii, pak na většině ruského území a v severozápadnějších oblastech Číny a Tibetu. Pokud vím, neexistují žádní domorodí severoameričtí dlaci, ale mohu se mýlit. Došlo ovšem k poměrně čilému přistěhovalectví.“

„Výhradně po druhé světové válce?“

„Výhradně ne.“

„Takže moje původní otázka stále platí. Jak se vyhnuli odvodu?“

Vicki slyšela, jak pokrčil rameny – zašustilo to o hrubý tvídový potah sedadla. „Nemám tušení, ale jelikož většina dlaků je zcela barvoslepých, předpokládám, že neprošli zdravotní prohlídkou. Co ale vím, je to, že spojenci používali barvoslepé pozorovatele při leteckém průzkumu, protože jsou nuceni vnímat především tvary a dokáží tak snadno prohlédnout většinu maskování. Možná že někteří z nich byli dlaci.“

„Hm, a co ty? Jak může upír přesvědčit vládu, že by mu měla umožnit přispět svou troškou do mlýna k boji za svobodu?“ Pak si vzpomněla, jak velice umí být Henry přesvědčivý. „Ehm, beru zpátky.“

„Popravdě, já se nikdy na kanadskou vládu neobracel. Nechal jsem se naložit na loď s vojáky a vrátil se do Anglie, kde se jeden můj přítel dostal do velmi vlivného postavení. Ten všechno zařídil.“

„Ach tak.“ Nezeptala se, kdo je ten přítel. Nechtěla to vědět – i tak už jí představivost vyobrazovala Henryho a jisté prominentní osobnosti ve velmi choulostivých situacích. „Co se stalo s vesničany?“

„Cože?“

„Ti vesničané. Když ses seznámil s Perkinem. Zemřeli tam všichni?“

„Ne, samozřejmě že ne!“

Vicki nechápala, co je na tom samozřejmého. Koneckonců, vybili přece celou četu SS a takové věci nacisté neschvalovali.

„Perkin a já jsme to zařídili tak, aby to vypadalo, že zahynuli při spojeneckém náletu na železniční trať.“

„Ty jsi zařídil nálet?“

Když odpovídal, zaslechla v jeho hlasu smích.

„Nezmínil jsem se o tom, že ten můj přítel získal velmi vlivné postavení?“

„Takže,“ ještě jedna věc jí nedopřávala klid, „ti vesničané věděli, že mezi nimi žije smečka vlkodlaků?“

„Ne, až do začátku války ne.“

„A po začátku války?“

„Během války byl jakýkoli nepřítel nacistů vítaným spojencem. Vycházeli spolu dokonce i Britové s Američany.“

Usoudila, že to dává určitý smysl. „A po konci války?“

„Perkin emigroval. Jinak nevím.“ Chvíli jeli mlčky. Teď, když nechali Toronto za zády, bylo na dálnici už jen velmi málo aut. Vicki zavřela oči a přemýšlela o Henryho historce. Válka, navzdory všem komplikacím, představovala v jistém ohledu jednoduchý problém. Přinejmenším bylo jasné, kdo je nepřítel.

„Henry,“ zeptala se náhle, „upřímně si myslíš, že může smečka vlkodlaků žít jako součást lidské společnosti, aniž by to sousedé věděli?“

„Uvažuješ v městské perspektivě, Vicki. Nejbližší sousedé Heerkensových bydlí tři míle daleko. S lidmi mimo smečku se vidí jen tehdy, když chtějí. Kromě toho, kdybys mě neznala a na jaře nepotkala démona, věřila bys na vlkodlaky? Kdo by na ně věřil, v severní Americe, v tomto století?“

„Někdo očividně ano,“ připomněla mu suše. „I když bych čekala spíš vydírání než vraždy.“

„To by dávalo větší smysl,“ souhlasil Henry.

Povzdechla si a otevřela oči. Snažila se tu vyřešit případ, vyzbrojená pouze zvětšovacím sklem a upírem, odříznutá od zdrojů Metropolitní policie. Ne že by jí zdroje zatím nějak významně pomohly. Těsně před odjezdem volali z balistiky a řekli jí, že zbytek kulky pochází s největší pravděpodobností ze standardního náboje ráže 7.62mm NATO, což zúžilo okruh možných podezřelých jen na celou oblast Severoatlantické aliance a skoro kohokoli, kdo vlastnil loveckou pušku. Na příjezd na farmu Heerkensových se vůbec netěšila.

Tohle bylo poprvé, kdy v tom byla doopravdy sama. Co když není tak dobrá, jak si myslela?

„V přihrádce mám mapu.“ Henry sjížděl s BMW z dálnice číslo 2. „Můžeš mi ji vyndat?“

Jak přihrádku, tak mapu našla po hmatu a to druhé podala společníkovi.

Vrátil ji zpátky. „I když jsem možná muž mnoha talentů, přece jen bych raději nezkoušel číst v mapě během řízení na neznámých silnicích. Budeš to muset udělat ty.“

S prsty silně sevřenými kolem složeného papíru mu ho Vicki strčila zpátky. „Nevím, kam jedeme.“

„Jsme na Letištní a chystáme se odbočit na Oxfordskou. Řekni mi, jak dlouho pojedeme po Oxfordské, než najedeme na Clarkovu.“

Silniční lampy poskytovaly stěží dost světla na to, aby viděla přední okno. Když se soustředila, viděla Vicki okraje mapy. Dvě čáry na ní v žádném případě najít nemohla.

„Pod sluneční clonou je světlo na čtení map,“ poradil jí Henry.

To by jí bylo skoro k ničemu.

„Nemůžu to najít.“

„Vždyť ses ani nepodívala…“

„Neřekla jsem, že nechci, řekla jsem, že nemůžu.“ Už od okamžiku, kdy souhlasila s tím, že opustí známé prostředí Toronta, si uvědomovala, že mu bude muset říct pravdu o svých očích, a nechápala, jak se mohla nechat takhle zatlačit do kouta. Napětím jí ztuhla ramena a zauzloval se jí žaludek. I když šlo o lékařské vysvětlení, jí to vždycky znělo jako výmluva, jako by žádala o pomoc či pochopení. A on se na ni bude dívat v jiném světle, jakmile ji opatří nálepkou „postižená“. Jako všichni. „V noci nevidím vůbec, mám jen omezené periferní vidění a pokaždé, když mluvím s tou zatracenou doktorkou, tak se dozvím, že se mi zase zhoršila krátkozrakost.“ Tón jejího hlasu Henryho vyzýval, aby se opovážil nějak to komentovat.

Henry se pouze zeptal: „Co ti je?“

„Jde o degenerativní oční chorobu, retinitis pigmentosa…“

„RP,“ přerušil ji. To tedy bylo její tajemství. „To znám.“ Zbavil tón svého hlasu veškerých citů a udržel ho ve zcela věcné rovině. „Nezdá se, že by se dostala do nějak pokročilého stádia.“

Skvěle, přesně to jsem potřebovala. Další odborník. Jako by mi nestačil Celluci. „Ty jsi mě neposlouchal,“ zavrčela a zmačkala mapu do nepoužitelné koule. „V noci nevidím vůbec. Kvůli tomu jsem musela odejít od sboru. Ve tmě jsem totálně k hovnu.

Jestli mám tenhle případ řešit v noci, tak to můžeš rovnou otočit.“ Přestože to skrývala za hněvem, napůl se bála, že to opravdu udělá. A napůl měla strach, že ji poplácá po rameni a řekne, že všechno bude v pořádku – protože to nebyla pravda a už nikdy to v pořádku nebude – a ona se mu pokusí vyškrábat oči v jedoucím autě a zabije je oba.

Henry pokrčil rameny. Neměl v úmyslu podporovat to, co vnímal jako sebelítost. „Já se zase na přímém slunci změním v kouřící hromádku uhlíkových sloučenin. Zdá se mi, že jsi na tom přece jenom o něco líp.“

„Ty to nechápeš.“

„Už čtyři sta padesát let jsem neviděl slunce. Myslím, že chápu.“

Vicki si posunula brýle na nose a nasupeně se otočila k oknu, jako by za ním něco mohla vidět. Nebyla si jistá, jak by měla reagovat, když jí nedal záminku ventilovat hněv. Po chvíli řekla: „Tak jo, chápeš to. A já jsem relativně lehký případ. Stále jsem schopná fungovat. Neoslepla jsem. Neohluchla jsem. Nezbláznila jsem se. Stejně je to na houby.“

„Souhlas.“ Zaregistroval zklamání ze své odpovědi a uvažoval, jestli si uvědomuje, že od lidí, kterým to řekla, přemrštěný soucit do jisté míry očekává. Odmítáním soucitu si pak dodává pocit síly a kompenzuje si to, co vnímá jako slabost. Měl podezření, že nemoc byla prvním problémem, který nedokázala zcela uspokojivě vyřešit koncentrovaným odhodláním.

„Uvažovala jsi někdy, že si přizveš partnera? Někoho, kdo by dělal noční práci?“

Vicki vyprskla a hněv vystřídalo pobavení. „Myslíš tím, že bys mi pomáhal na pravidelný pracovní úvazek? Ty píšeš romantické příběhy, Henry, s těmihle věcmi nemáš zkušenosti.“

Narovnal se za volantem. Byl vampýr. Král noci. Romantickými příběhy si jen vydělával na nájem. „To bych neřekl…“

„A kromě toho,“ přerušila ho, „si tak tak vydělám sama na sebe. Našemu městu se neříká Zlaté Toronto pro nic za nic, víš?“

„Měla bys víc zakázek, kdybys mohla pracovat i v noci.“

To nemohla popřít. Byla to pravda.

Jeho hlas se prohloubil a Vicki cítila, jak jí vstávají chloupky na krku. „Jen o tom přemýšlej.“

Nezkoušej na mě ty svoje upíří triky, prevíte. Ale její ústa souhlasila dřív, než stačila dokončit myšlenku.

Zbytek cesty na farmu mlčeli.

Když sjeli z polní cesty, po které jeli posledních pár kilometrů, viděla Vicki jen neurčitý vějíř světla před autem. Jakmile Henry vypnul přední reflektory, neviděla vůbec nic. V nastalém tichu zaznělo škrábání drápů na skle vedle její hlavy velmi hlasitě a jí se nepodařilo zcela potlačit polekané vyjeknutí.

„To je Hrom,“ vysvětlil Henry – zaslechla v jeho hlase úsměv. „Zůstaň sedět, dokud neobejdu auto. Povedu tě.“

„Jdi do prdele,“ odpověděla sladkým hlasem, našla kliku a otevřela si dveře.

„Jo, já tě taky ráda vidím,“ zamumlala a snažila se odstrčit obrovskou hlavu stranou. Jeho dech byl o něco lepší než u většiny psů – nepochybně díky tomu, že si ve své druhé podobě mohl čistit zuby – ale opravdu nijak dramaticky. Nakonec si uvědomila, že bez lepší páky se její šance na Hromovo odstrčení prakticky rovnají nule, zůstala sedět a strpěla jeho nadšené vítání. Svrběly ji prsty touhou zabořit je do jeho husté srsti, ale vzpomínka na Petrovo nahé tělo je udržela na uzdě.

„To stačí, Hrome.“

Dlak ještě naposledy mohutně zafuněl a ustoupil z cesty. Vicki ucítila na paži Henryho ruku. Setřásla ji a vyklouzla z auta. Přestože viděla ubývající měsíc, tříčtvrteční kruh stříbrného světla visící v temnotě, byl jeho svit příliš mdlý, než aby jí nějak pomohl. Rozmazané žluté obdélníky napravo byly nejspíš světla domu. Zvažovala, že se vydá přímo k nim, jen aby Henrymu dokázala, že není tak bezmocná, jak by si mohl myslet.

Henry viděl, jak se jí ta myšlenka mihla ve tváři, a zavrtěl hlavou. Ačkoli obdivoval její nezávislost, doufal, že jí nezastíní zdravý rozum. Uvědomil si, že má v této chvíli pocit, že musí někomu něco dokázat, a nenapadal ho žádný způsob, jak jí dát najevo, že nemusí. Přinejmenším ne jemu.

Vtiskl jí do rukou tašku a držel ji tak dlouho, dokud neviděl, že se její prsty pevně sevřely kolem ucha, a pak jí jemně provlékl volnou ruku ohbím svého lokte. „Pěšina se stáčí,“ zamumlal jí do ucha. „Určitě nechceš skončit v Nadininých záhonech. Nadine kouše.“

Jeho dech jí postavil všechny chloupky na zátylku. Vicki to ignorovala a soustředila se, aby nešla tak, jako by ji vedl. Nepochybovala o tom, že dlaci vidí stejně dobře jako Henry, přinejmenším ve vlčí podobě, a neměla v úmyslu podkopávat svou pozici před všemi, kdo se náhodou dívali.

S hlavou vztyčenou se soustředila na obdélníky světla a zároveň si snažila vrýt do paměti pocit pěšiny pod podrážkou sandálů a to, jak se vine od cesty k domu. Známý beton a pachy výfukových plynů města byly pryč a nahradilo je cosi, o čem mohla jen předpokládat, že je ne zcela příjemný pach ovčího trusu. Cvrkání cvrčků ještě identifikovat dokázala, ale ostatní noční zvuky jí byly naprosto cizí.

Doma v Torontu každý pach, každý zvuk něco znamenal. Tady jí neříkaly nic. Vicki se to vůbec nelíbilo, jen to přidávalo další nevýhodu k jejímu slábnoucímu zraku.

Z ustrašenosti ji náhle vytrhla dvě náhlá bolestivá bodnutí, jedno na lýtku a druhé na předloktí, a připomněla jí další aspekt případu, který předtím nevzala v úvahu.

„Zatracený hmyz!“ Vytrhla ruku a plácla se přes nohu. „Henry, právě jsem si na něco vzpomněla. Nenávidím venkov!“

Došli do oblasti, kam dopadalo světlo z oken, takže matně rozeznávala úsměv na jeho tváři.

„Pozdě,“ řekl a otevřel dveře.

První dojem, který mžourající Vicki na prahu získala, byl, že vešla do lehce zanedbané, leč útulné kuchyně na farmě plné lidí a psů. Druhý dojem opravil ten první. Plné dlaků. Ti lidé jsou psi. Tedy vlci. No nazdar.

 

Bylo pozdě, skoro jedenáct. Celluci se zhoupl na židli a hleděl na poslední list papíru na stole. Případ Alana Margota byl uzavřen v rekordním čase a teď ho mohl pustit na lopotnou cestu soudy. Čímž získal čas, aby se mohl věnovat jisté drobné nedořešené záležitosti.

Henry Fitzroy.

Na tom chlapovi bylo něco, co mu tak úplně nesedělo, a Celluci měl každopádně v úmyslu zjistit, co to je. Sebral list papíru, prázdný až na jméno vytištěné tučným tiskacím písmem v horní části, nadvakrát ho přeložil a úhledně si ho založil do peněženky. Zítra podrobí pana Fitzroye standardní prověrce, a když vyjde naprázdno… S úsměvem dravce na rtech se postavil. Když vyjde naprázdno, existují způsoby, jak se zavrtat hlouběji.

Někteří by mohli nazvat to, co měl v plánu, zneužíváním pravomoci. Detektiv-seržant Michael Celluci to nazýval starostí o přítele.