Stopy krve: kapitola 16

Šestnáct

Vicki se vrhla ke světelné šmouze. Matné postavy pohybující se skrze ni nabyly pevných tvarů, teprve když se dostala blíž. Jestli Hrom zemře, pochybovala, že si to dokáže někdy odpustit. Kdyby se hloupě nezmýlila v Carlu Biehnovi, kdyby si nebyla tak jistá, že on vrah být nemůže. Cítila, jak ji Celluci bere za ruku, a nechala se posledních pár metrů vést. Na zápěstí jí pořád visela zapomenutá baterka.

Mrak si položila přední tlapy na stůl a zoufale olizovala bratrovu tvář, přičemž mu jazykem střídavě uhlazovala a pak zase cuchala srst na čenichu. Stuart držel Hroma v ramenou a podpíral pažemi jeho váhu. Colin hladil červenohnědého dlaka prsty po zádech a hluboce, hrdelně kňučel.

Henry… Vicki zamžourala na Henryho, skloněného u Hromových zadních nohou. Viděla, jak se narovnal a odplivl si.

„Jed se už rozšířil do celého organismu. Kdybych se ho pokusil přenést, zabil bych ho.“

Colin začal vydávat hluboko v hrdle zvuk, který nebyl ani vytím, ani sténáním.

„Vezměte ho k doktoru Dixonovi.“ Mrak ji ignorovala. Ostatní se otočili a hleděli na ni.

„Nemůžeme s ním hýbat, Vicki,“ řekl jí tiše Henry. „Už teď se nachází na samém okraji. Velmi snadno bychom ho ztratili.“

„Kdybychom ho mohli přimět, aby se proměnil…“ Stuart položil tvář na temeno Hromovy hlavy a hněv v jeho hlase podtrhoval celkový bolestný výraz.

Vicki si vzpomněla, že doktor říkal něco o tom, jak přeměna neutralizuje infekci. Usoudila, že otrava se dá za druh infekce považovat. „Nemůže se proměnit, protože není při vědomí?“

Stuart přikývl, zatímco jeho slzy vytvářely v červenohnědé srsti tmavší vzory.

„A co vyvolat proměnu v bezvědomí?“

„Nic o nás nevíte, lidská ženo.“

„Vím tolik, kolik potřebuji.“ Vicki se rozbušilo srdce, jak si snažila vzpomenout na všechno, co jí říkal doktor Dixon. Přidala k tomu vlastní pozorování a věděla, že má něco, co by mohlo fungovat. „Jestli se nepromění sám od sebe, možná by se proměnil pro Rózu. Mezi dvojčaty je pouto. Říkal to doktor Dixon, říkala to Nadine, sakra, vždyť to vidíte. A Róza s Petrem jsou…“ Nenapadalo ji, jak to jinak říct, ne před Rózou – Mrakem. Sakra, nedá se to opsat. „Jak Róza začíná hárat, stahuje Petra za sebou. Jejich reakce jsou nyní propojeny víc než kdykoliv předtím. Kdyby Róza, ne Mrak, ehm, no, možná že by to přetáhlo Hroma zpátky k Petrovi.“

Stuart zvedl hlavu. „Uvědomujete si, co by se mohlo stát? Jak silné pouto tím u naší rasy vzniká?“

Vicki si povzdechla. „Podívejte, i kdyby to zabralo, je příliš nemocný, než aby něco udělal, a kromě toho…“ Natáhla ruku a přejela prstem po celé délce Hromovy bezvládné přední nohy. Incest, nebo smrt, to je dilema. „…není to lepší než ta druhá možnost?“

„Ano. Ó ano.“ Róza nečekala na Stuartovu odpověď. Vrhla se na zem k dvojčeti, přitiskla se k němu tak těsně, jak to jen šlo, a třela obličej o jeho čenich.

Stuart pustil Hroma a narovnal se. „Zavolej ho,“ řekl rezignovaným hlasem a s ostražitým výrazem ve tváři. Nehodlal dovolit, aby to zašlo dál, než bylo nutné. „Přiveď nám ho zpátky, Rózo.“ Ale snaž se neztratit sebe samu. To poslední, co potřebovali, bylo, aby Róza začala hárat, protože Nadine byla daleko a nemohla ji chránit. Pářící pudy už v minulosti zničily nejednu smečku.

„Petře?“

Vicki cítila, jak jí vstávají jemné chloupky podél páteře, cítila moc jména. To jsi ty, říkalo. Vrať se k nám.

„Petře, prosím. Prosím, Petře, neopouštěj mě!“

Několik palčivých okamžiků se zdálo, že se nic neděje. Róza ho nepřestávala volat s takovým žalem, takovou bolestí a takovou touhou, že by to vzbudilo i mrtvého. Na někoho, kdo dosud nezemřel, to nějaký účinek mít muselo.

„Pohnul se,“ řekl náhle Henry. „Viděl jsem, jak se mu zachvěly nosní dírky.“

„Zachytil její pach,“ řekl Stuart a nervózně se zachvěl, stejně jako Colin.

Pak se to stalo. Tentokrát tak pomalu, že Vicki poté vždycky přísahala, že zahlédla přesný okamžik proměny.

Petr pohodil hlavou a zasténal, pleť měl šedou a lepkavou, levou nohu rozseknutou ocelovými čelistmi pasti.

Róza mu dávala jeden polibek za druhým na rty, hrdlo, oči, dokud ji strýc násilím neodvedl od stolu a silně jí nezatřásl hlavou. Vyhrkly jí slzy a zabořila tvář do Petrovy hrudi, držíc jeho ruku pevně v obou dlaních.

„Tep má silnější.“ Henry poslouchal, jak se jeho srdce lopotí a nutí línou krev k pohybu. „Už se lépe drží života. Myslím, že ho můžeme bezpečně přenést.“

„Za minutu.“ Vicki se zhluboka nadechla. Měla pocit, že je to po dlouhé době poprvé, a dokonce i prašný, petrolejem nasáklý vzduch ve stodole jí připadal sladký. Ježíši Kriste, jak to k čertu vysvětlíme policii? „Takže to uděláme takhle…“

„Promiňte.“

Lekla se. Na okamžik starce, který se přišoural do světla lampy, nepoznala. Těsně za ním se jako úzkostlivý stín táhl Barry Wu.

Carl Biehn natáhl třesoucí se ruku a lehce pohladil stříbrnou kštici Róziných vlasů. Otřela si nos o zadní stranu zápěstí a zvedla oči. Když viděla, kdo to je, zúžily se jí panenky.

„Vím, že to nestačí,“ řekl, obraceje se pouze k ní, a jeho slova měla drsný podtón bolesti, „ale nyní si uvědomuji, jak jsem se mýlil. Navzdory všemu, co jsem způsobil tobě a tvé rodině, dokonce i uprostřed vlastního žalu, jsi mi zachránila život a riskovala přitom svůj. To je cesta Páně.“ Musel se odmlčet, aby si odkašlal. „Chtěl jsem ti poděkovat a říct, že toho lituji, i když vím, že nemám žádné právo na tvé odpuštění.“

Pak se odvrátil a Vicki mu pohlédla do očí.

Byly zarudlé pláčem, ale překvapivě jasné. I když se v nich natrvalo usídlila bolest, pochybnosti zmizely. Zde stál muž, který dosáhl smíření se sebou samým. Vicki slyšela hlas své paměti, který říkal: „Je to slušný člověk, a takových je málo.“ Přikývla, jen jedenkrát. Opětoval její gesto a odšoural se pryč, sehnutý, ale stále s jistou tichou důstojností.

„Tak dobře, lidi, budeme se snažit, aby to bylo co nejméně komplikované.“ Rychle zamrkala, aby si vyčistila oči, a posunula si brýle na nose. „Stalo se to takhle. Police už ví, že někdo náhodně střílel po Heerkensových psech – i po Heerkensových samotných – a že to vyšetřuji. Petr očividně na něco přišel…“

„Dnes odpoledne mluvil s Markem Williamsem,“ řekl jí Celluci a uvažoval, kam až nechá tohle lehce surrealistické vysvětlování zajít.

„Skvěle. Pojal podezření a zamířil sem. Mezitím jsem na stejnou informaci narazila i já, zavolala jsem na farmu a zjistila, že Petr zmizel. Vytáhla jsem Colina z práce a rozjela se sem. Mezitím jsi mu ty,“ ukázala na Celluciho, „a vy,“ přesunula prst na Stuarta, „vyrazili na pomoc. Dokud to půjde, budeme se držet pravdy. A teď Henry. Ty jsi tu nebyl.“

Henry přikývl. Držet se stranou policejních vyšetřování vždy patřilo mezi jeho zásady pro přežití.

„Coline, vy a Barry vezměte Petra dozadu do auta. Rózo, zůstaň s ním. Nedovol mu, aby se znovu proměnil. A Rózo, ty jsi tu taky nebyla. Kluci tě vyzvedli na zpáteční cestě do města, když jsi běžela podél cesty ve snaze dostat se sem, naštvaná, že tě Stuart s Cellucim nechtěli vzít s sebou. Rozumíš?“

Róza znovu popotáhla a přikývla. Od dvojčete se vzdálila jen na chvíli, než si stačila obléct tričko, které si svlékl Stuart. Sahalo jí do půli stehen a funkci oblečení mohlo plnit celou cestu až k doktorovi, kde si každý člen rodiny schovával něco na sebe.

Colin opatrně zvedl bratra a nesl ho ke dveřím. Róza šla po jeho boku a nepřestávala oběma rukama hladit Petrovo tělo.

„Počkejte u auta,“ zavolala Vicki a poslala za nimi Barryho. „Je tu ještě pár věcí, které budete potřebovat vědět.“

„Jako třeba co máš v úmyslu udělat s mrtvolou,“ vyštěkl Celluci, který si zajížděl prsty do vlasů, zjevně u konce s trpělivostí. „Nevím, jestli sis ji dobře prohlédla, ale je zřejmé, že jí k současnému stavu někdo dopomohl, což možná bude malinký problém vysvětlit. Nebo jsi ho chtěla zakopat někde v lese a pustit to vesele z hlavy? A co pan Biehn? Jakou roli jsi v té pohádce určila jemu…?“

Výstřel z pušky, třebaže podivně tlumený, Celluciho vylekal tak, že sebou trhl. Stuart zavrčel a začal zápasit s přezkou kalhot. Dokonce i Henry se otočil po zvuku a zvenčí se ozvaly tázavé výkřiky a zvuk běžících nohou.

Vicki jen zavřela oči a snažila se neposlouchat, snažila se myslet na květiny rozeseté po ranní srpnové louce jako padlá duha.

„Zašel do rohu, strčil si hlaveň pušky do úst a palcem u nohy stiskl spoušť.“

Ucítila na ramenou Celluciho ruce a otevřela oči.

„Ty jsi věděla, že to udělá, že?“

Pokrčila rameny, jak to jen v jeho sevření šlo. „Měla jsem tušení.“

„Ne, ty jsi to věděla!“ Začal s ní lomcovat. „Proč jsi mu v tom k sakru nezabránila?“

Protáhla paže vzhůru mezi jeho rukama a vyprostila se. Chvíli stáli a hleděli na sebe, a když si myslela, že už ji opravdu uslyší, řekla: „Nedokázal žít s tím, co udělal, Miku. Kdo jsem já, abych mu říkala, že musí?“ Posunula si brýle na nose, podívala se za něj a roztřeseně se nadechla. „Ještě jsme neskončili. Je tu někde kanystr petroleje do té lampy?“

„Tady, u stolu.“ Stuart se sehnul, aby dvacetilitrovou nádobu zvedl.

„Ne, nedotýkejte se ho.“

V tu chvíli Celluci pochopil, co se chystá udělat, a věděl, že má poslední šanci ji zastavit a přivést události této noci pod křídla zákona. Měl silné podezření, že jestli to udělá, rozhodně se za ni postaví jak Henry, tak Stuart. Když jednou dojde na volbu stran…

Vicki vyhrabala ze dna kabelky pár kožených rukavic na řízení, a když si je natahovala, otázala se, jako by mu četla myšlenky: „Chtěl jsi ještě něco dodat, Celluci?“

Pomalu mu došlo, že nemá na vybranou, a zavrtěl hlavou, zapomínaje, že ho nevidí. On si stranu zvolil ve chvíli, když jim předal informaci, kterou mu řekla. A ona to věděla stejně dobře jako on. Možná lépe.

Když byly rukavice na místě, Vicki se předklonila a opatrně kanystr zvedla. Měla pocit, že je skoro plný. Odšroubovala víčko a zarazila se. K udržení kanystru potřebovala obě ruce, ale jakmile opustí prostor bezprostředně ozářený světlem lampy, nic bez baterky neuvidí. „Aby to čert spral…“

Celluci se přistihl, že hledí na Henryho, v jehož obličeji se zračilo tak zřetelně: Teď je to na tobě, že mu chvíli trvalo, než mu došlo, že to neřekl nahlas.

Je to na mně. Jasně. Jako bych měl na vybranou. Ale stejně k ní přistoupil a zvedl baterku.

Vicki mu zamžourala do tváře, ale osvětlení bylo příliš špatné, než aby rozeznala detaily. Ne že by Celluci na detailech lpěl. Stačilo, že tam byl, pomohlo jí to. Tak pojďme na to.

Kráčela podél paprsku světla k tělu Marka Williamse a cestou rozlévala petrolej po hliněné podlaze, vděčná za to, že díky těžkému kanystru není vidět, jak se jí třesou prsty. Kdysi pro ni zákon znamenal vše. „Jediné, co si z toho všeho dokáže kdokoliv dát dohromady, je, že došlo k boji. Pravděpodobně proto, že Carl Biehn vyrušil synovce při tom, co právě dělal Petrovi, ať už to bylo cokoliv. Během potyčky Mark Williams šlápl do jednoho z těch odporných želez. Ze žalu nebo z pocitu viny, kdovíproč vlastně, se Carl Biehn zastřelil. Bohužel v jednom okamžiku došlo při rvačce k převržení kanystru s petrolejem.“

Paprsek světla ozářil mrtvé tělo. Bylo zřejmé, že Mark Williams zemřel ve velkých bolestech, a na krku měl stále jasně patrné otisky po Henryho prstech. Vicki ho nedokázala litovat. Jediné, co k Marku Williamsovi cítila, když ještě žil, bylo pohrdání a na tom se nic nezměnilo ani po jeho smrti. To budu spíš plakat nad zašlápnutým švábem, pomyslela si, postavila kanystr vedle mrtvoly a převrátila ho.

„Co s Carlem Biehnem?“

„Nechte ho být. Ať leží, kde si zvolil.“ Podél paprsku světla se vrátila ke stolu a zvedla lampu. Tančící plamínek vrhal do temnoty zvláštní tvary, které se jí nepřestaly mihotat před očima, ani když odvrátila zrak. „A bohužel došlo během rvačky i k převržení lampy.“

Síla, s jakou ji roztříštila o podlahu, výmluvně hovořila o emocích, které se za jejím věcným tónem skrývaly.

Nejprve začal hořet petrolej v rozbité nádržce a pak chytila i cestička, kterou rozlila Vicki.

„Dobře se dívejte, Miku a Stuarte. Tohle jste viděli, když jste přijeli.“ Zhluboka se nadechla, stáhla si rukavice a vrátila je do útrob kabelky. „Plus Petrovo nahé tělo ležící na stole. Oba jste tam vběhli, popadli Petra a vynesli ho ven. To už byly plameny tak vysoké, že jste se dovnitř znovu nedostali. A teď navrhuji, abychom všichni rychle vypadli, protože kůlna je hrozně stará, vysušená jako troud, a nejspíš se velmi rychle zřítí.“

Ozvalo se hladové huš, petrolejem nasycené oblečení Marka Williamse vzplálo a kolem jeho těla se objevila hranice z plamenů.

Ve dveřích se zastavila, vysmekla se z Celluciho ruky a otočila se. Oranžová záplava musela být ohněm deroucím se vzhůru po povrchu severní stěny. Teď už to nemohli zarazit, ani kdyby chtěli. Na okamžik se zamyslela nad tím, kým tito lidé byli, pak se narovnala v ramenou a šla k autu promluvit si s Colinem a Barrym.

„Když jsme přijeli,“ řekla jim, „Celluci se Stuartem položili Petra venku na trávník. Stodola hořela. Na všechno ostatní zapomeňte. Odnesli jste Petra do auta, ohlásili požár a zamířili zpátky do města, přičemž jste cestou naložili Rózu.“

„Ale co…“ Barry se netvářil ani trochu šťastně.

Vicki tiše stála a čekala. Do obličeje mu sice neviděla, ale i tak měla dobrou představu o tom, co se mu honí hlavou.

Slyšela, jak si povzdechl. „Jinak to nejde, že ne? Pokud nechceme odhalit dlaky a…“ V té odmlce zaslechla: a Henryho, ale nakonec se rozhodl nemluvit o podezřeních nahlas. „…a další věci.“

„Ne, jinak to nejde. A nedovolte, aby se vám někdo pořádně díval na tu botu.“ Sledovala, jak se koncová světla auta vzdalují k dálnici a jak zrychlují, pak se otočila a kráčela zpátky ke zbývajícím třem mužům – upírovi, vlkodlakovi a policistovi – jejichž siluety se rýsovaly na pozadí hořící budovy. Až dohoří, zbude popel a nic moc dalšího.

Jako by přišla řada zase na Celluciho, aby jí četl myšlenky, řekl suše: „Jestli popel prohrabe jakýkoli slušný forenzní tým, najde v té tvé historce tisíc nesrovnalostí.“

„Proč by vyšetřovali? Když jsme byli na místě činu ty, já a dva příslušníci místní policie, myslím, že nám rádi uvěří.“

Musel přiznat, že má nejspíš pravdu. Byli tu tři policisté a jedna bývalá policistka, kteří by lhaním nic nezískali. To, že kryjí rodinu vlkodlaků, pravděpodobně nikomu na mysl nepřijde. Založí případ do složky a půjdou se věnovat něčemu, co můžou řešit.

„Stejně zbývá spousta nezodpovězených otázek,“ řekl Stuart zamyšleně.

Vicki si odfrkla. „Policie dává přednost nezodpovězeným otázkám. Když to zabalíte moc úhledně, získají dojem, že jim předáváte balíček.“ Byla horká noc, nehnul se ani lísteček a stodola už stála v jednom plameni, ale Vicki se objala pažemi. Zvítězili, měla by mít radost, cítit úlevu, něco takového. Jediné, co cítila, byla prázdnota.

„Hej.“ Henry zatoužil spatřit její oči. Teď viděl jen odlesk plamenů v jejích brýlích. „Jsi v pořádku?“

„Jo. Je mi fajn. Proč by nemělo být?“

Natáhl ruku a posunul jí brýle na nose. „Ani nevím.“

Trochu roztřeseně se zasmála. „Už bys měl radši jít. Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat, než se sem dostanou hasiči a OPP.“

„Vrátíš se na farmu?“

„Hned, jakmile se mnou policie skončí.“

Vrhl rychlý pohled na Celluciho, ale podařilo se mu nijak to nekomentovat.

Vicki si povzdechla. „Běž,“ řekla mu.

Šel.

Na jeho místo se postavil Celluci.

Vicki si znovu povzdechla. „Podívej, jestli mi chceš udělat přednášku o etice nebo o morálních principech, tak na to nemám náladu.“

„Popravdě mě spíš zajímalo, jestli mezi tvé plány patří i požár trávy. Možná pro odvrácení pozornosti? Už začínají lítat jiskry a pole za stodolou je příšerně suché.“

Plameny zuřily po celé střeše a halily budovu do zlaté a červené.

To poslední, co by teď potřebovali, byly další škody. „V zahradě je vodní přípojka a spousta hadic. Tak to pole pokropte.“

„A jak jsem to měl sakra vědět?“

„Mohl ses jít podívat! Bože, to musím dělat všechno?“

„Ne, díky. Už jsi toho udělala víc než dost!“ V okamžiku, kdy ta slova vypustil z úst, je chtěl vzít zpátky, ale k jeho překvapení se Vicki rozesmála. Neznělo to jako hysterický záchvat, jen obyčejný smích. „Co?“

Chvíli trvalo, než mohla zase mluvit, a i tehdy se zdálo, že další záchvat smíchu je na spadnutí. „Právě mě napadlo, že už je po všem a můžeme se začít hádat.“

„Jo? A co má být?“

„A co má být?“ Mávla bezmocně rukou do vzduchu a znovu se rozesmála. „To jako že už je opravdu po všem.“

 

„Přijedete se za námi zase podívat? Až si budete potřebovat odpočinout od města?“

„Přijedu,“ zakřenila se Vicki. „Ale zrovna teď mi klid a mír města přijde velmi lákavý.“

Nadine si odfrkla. „Nechápu, jak to tam můžete vydržet. Odporný zápach a příliš mnoho cizích lidí na vašem teritoriu…“ I když na ní stále byly znát stopy žalu po ztrátě dvojčete, za posledních čtyřiadvacet hodin se rána viditelně zhojila. Vicki si nebyla jistá, jestli to způsobila smrt Marka Williamse a Carla Biehna, nebo záchrana Petrova života. A ani to vědět nechtěla.

Róza se také změnila, ve tváři se jí nyní zračilo více ze ženy, kterou se stávala, a méně z dítěte, jímž bývala. Nadine si ji držela blízko u sebe a vrčela, kdykoli se přiblížil některý ze samců.

Vicki vykročila ke dveřím, kde na ni čekal Henry. Napětí mezi ním a Stuartem bylo nyní téměř hmatatelné.

„Tam v kůlně, předtím, než jsi přijela,“ vysvětlil jí Henry, „jsem mu dal rozkaz, který nemohl neuposlechnout.“

„Uhranul jsi ho?“

„Dá se to tak říct. Oba děláme, jako by se to nestalo, ale chvíli potrvá, než zapomene, že k tomu došlo.“

Zpod kamen se vyplížil Stín, srst plnou prachu, a v čelistech svíral obrovskou kost z polívky. Odklusal ke dveřím a upustil ji Vicki k nohám.

„To je moje nejlepší kost,“ řekl vážným hlasem Daniel. „Chci, abyste si ji vzala, a nezapomněla na mě.“

„Děkuji, Danieli.“ Kost zmizela v hlubinách Vickiiny kabelky. „Myslím, že ti můžu celkem bezpečně zaručit, že na tebe nikdy nezapomenu.“

Daniel se zavrtěl a pak jí za vzrušeného štěkotu skočil na kolena Stín.

Ale co, pomyslela si Vicki, dřepla si a udělala to, co kdysi na začátku s Hromem: zanořila mu prsty hluboko do husté, hebké srsti za krkem a pořádně ho podrbala.

Nebylo snadné říct, který z nich si to užívá víc.

Celluci se opřel o auto a přehodil si klíčky z ruky do ruky. Bylo hodinu a půl po západu slunce a on už chtěl být na cestě. Po posledních dvou dnech mu obyčejný, prostý zločin velkoměsta začal připadat jako vítaná úleva.

Stále si nebyl jistý, proč vlastně nabídl Vicki a Henrymu, že je odveze zpátky do Toronta. Ne, nebyla to tak docela pravda. Věděl, proč nabídl odvoz Vicki, jistý si nebyl jen tím, proč do nabídky zahrnul i Henryho. Samozřejmě, BMW toho chlapa si pobude v servisu ještě přinejmenším týden, ale to přece nebyl důvod.

„Proč jim to k čertu tak trvá?“ mumlal si.

Jako v odpověď se otevřely zadní dveře a vyběhl z nich Stín, divoce vrtící ocasem. Vicki a Henry šli hned za ním, doprovázení zbytkem rodiny s výjimkou Petra, který zůstal u doktora Dixona.

Co se policejního vyšetřování týče, měla Vicki pravdu. Celá záležitost byla tak podivná a svědkové natolik důvěryhodní, že OPP dospěla k víceméně stejným závěrům, které nastínila Vicki, a zbytek byla ochotná odepsat. Policejní záznamy o Marku Williamsovi také neuškodily, zvláště když z Vancouveru dorazilo hlášení o jeho posledním podniku.

Celluci se zapřel, zatímco mu Stín skočil na hrudník, dvakrát mu olízl tvář a pak začal za hlučného štěkotu obíhat kolem skupinky blížící se přes trávník. Vlkodlaci. Už nikdy se nebude moci na nikoho dívat stejně jako dřív. Když existují vlkodlaci, kdo ví, jací mýtičtí tvorové se ještě mohou objevit.

Vicki podle všeho zvládla záležitost levou zadní, ale on vždycky věděl, že je to obdivuhodná žena. Otravná, arogantní a většinou umíněná, ale nicméně obdivuhodná. Ovšem na druhou stranu, pomyslel si a sevřel klíče do pěsti, se Vicki a Henry znali už od Velikonoc, takže nic z toho pro ni možná nové nebylo. Kdo ví, do čeho všeho se ti dva už stačili zaplést.

Během loučení a děkování k němu došel Stuart a podal mu ruku. „Děkuji vám za pomoc.“

Jeho tón sice vyloženě vděčně nezněl, ale hrdosti Celluci rozuměl. Usmál se, dávaje si pečlivý pozor, aby neukázal zuby, a nabízenou ruku přijal. „Rádo se stalo.“

Už počáteční stisk byl dost silný a brzy zesílil natolik, že oběma vystoupily na svalnatých předloktích žíly. Celluci, přestože byl o dvacet centimetrů vyšší a úměrně tomu i těžší, se začal obávat, že mu popraskají klouby.

Nadine, která zachytila pach měření sil, šťouchla do Vicki a obě se otočily, aby se na to podívaly.

„Budou v tom pokračovat, dokud si jeden z nich nezlomí ruku?“ otázala se Vicki suchým tónem, zatímco mžourala na spojenou siluetu mužů zápolících ve vějíři světla předních reflektorů.

„U samců jeden nikdy neví,“ odpověděla Nadine víceméně stejným tónem. „Jejich těla podle všeho dokáží fungovat ještě hodiny poté, co vypnou mozek.“

Vicki přikývla. „Toho jsem si už všimla.“

Jestli před náhlým uvolněním stisku proběhly mezi oběma muži viditelné signály, Vicki je nezaregistrovala. V jednom okamžiku do sebe byli zaklesnuti ve stylizovaném boji, ruka proti ruce, v následujícím se poplácávali po ramenou jako nejlepší přátelé. Usoudila, že konečně bylo dosaženo kýženého vnitřního tlaku, který aktivoval vypínač a dovolil životu, aby pokračoval – ale ptát se na to nehodlala, protože to ve skutečnosti vědět nechtěla.

Zatímco se Stuart dožadoval odpovědi na otázku, čemu se jeho družka směje, ocitl se Celluci tváří v tvář logistickému problému, kdo bude na zpáteční cestě sedět na sedadle vedle něj. Vypadalo to jako dětinský problém, ale přestože na to místo měla mít po právu nárok Vicki – byla vyšší a tudíž potřebovala více prostoru pro nohy – nechtěl, aby mu během tříhodinové cesty seděl ve tmě za zády Henry Fitzroy.

Vicki z něj sňala břímě rozhodování. Jela prsty podél auta tak dlouho, až narazila na kliku zadních dveří, otevřela je, hodila dovnitř kabelku, vlezla si za ní, když předtím ze sebe jemně sundala Stína – který si přišel pro posledních pár olíznutí – a zavřela za sebou. Znala Mika Celluciho už osm let a měla poměrně přesnou představu, co se mu právě honí hlavou. Jestli si myslel, že se bude mezi něj a Henryho nějak vměšovat, tak se přepočítal.

Když Henry vklouzl na sedadlo spolujezdce a zapnul si bezpečnostní pás, zachoval si neutrální výraz.

Stín pronásledoval auto až k poštovní schránce na konci cesty, kde se posadil a štěkal, dokud mu nezmizelo z dohledu.

Když dojeli na čtyři sta jedničku, Celluci už ticho déle nevydržel. „Takže,“ odkašlal si, „jsou všechny tvoje případy tak zajímavé?“

Vicki se zazubila. Věděla, že se zlomí jako první. „Všechny ne,“ řekla. „Ale zase mám dost exkluzivní klientelu.“

„I tak se tomu dá říct,“ zabručel Celluci. „Co bude s Rózou a Petrem, říkali něco?“

„Jakmile na tom bude Petr líp, pošle ho Stuart ke své rodině do Vermontu. Róza je z toho docela zničená.“

„Alespoň je naživu a mají koho poslat pryč.“

„Svatá pravda. Róza nejspíš stráví příští týden vytím ve svém pokoji, zatímco se jí budou všichni tři dospělí samci vyhýbat širokým obloukem.“

„Tři samci? Chceš říct, že její otec…“

„Zjevně jde o pořádně silný biologický pud.“

„To jo, ale…“

„Neuvaž si na šortkách uzel, Celluci. Nadine se postará, aby se nic nestalo.“

„Právo spářit se má jen alfa samec,“ řekl Henry věcně.

„Jo? To je skvělé.“ Celluci zabubnoval prsty o volant a koutkem oka se na spolujezdce podíval. „Nejsem si jistý, jak do toho spadáte vy.“

Henry povytáhl rudozlaté obočí. „No, v tomto konkrétním případě funguji jako prostředník. Ale obvykle jsem prostě jejich přítel.“ Pak neodolal a dodal: „Občas pomáhám Vicki s noční prací.“

„Jo, to se vsadím.“ Motor zaburácel, jak se Celluci prohnal kolem náklaďáku. „A s tou… tou… věcí, na kterou jsme narazili na jaře, jste nejspíš vy dva měli do činění víc, než mi říkáte.“

„Možná.“

„Žádné možná.“ Celluci si rukou prohrábl vlasy. „Podívej, Vicki, můžeš si zahrávat s tolika ghúly a zombíky a nočními bubáky obecně,“ střelil kradmým pohledem po Henrym, „jak je ctěná libost. Ale mě z toho od nynějška vynech.“

„Nikdo vás nezval,“ poznamenal tiše Henry, než stačila Vicki cokoliv říct.

„Měli byste být sakra rádi, že jsem se tu ukázal!“

„Měli bychom?“

„Jo, to teda měli.“

„Možná byste mohl být tak laskav a trochu to rozvést, detektive-seržante.“

„Možná bych mohl.“

Vicki si povzdechla a zavřela oči. Cesta domů bude dlouhá.