Čtyři
„Já jsem Nadine Heerkensová-Wellsová. Vy musíte být Vicki Nelsonová.“
Žena, která k ní přistoupila s nataženou rukou, sdílela s Petrem a Rózou mnoho rysů. Tytéž daleko od sebe posazené oči, špičatý obličej, tatáž hříva vlasů – v jejím případě prachově černých se šedými prameny – tytéž mozolnaté ruce s krátkými prsty a silným stiskem.
V očích však měla stín a za tím stínem se skrývala ztráta tak hluboká a palčivá, že ji nebylo možné zcela zakrýt a snad ani překonat. Vicki těžce polkla, překvapena tím, jak silně bolest druhé ženy vnímá.
Na povrchu ovšem neměla Vicki absolutně žádné pochybnosti o tom, že se setkala s osobou, která to tu má na povel, a výraz v Nadinině tváří byl důkazem toho, že se úsměv na uvítanou původně vyvinul z varovného vrčení. Na druhou stranu myslím, že nemá žádný důvod mi hned zkraje důvěřovat, ať už jí Henry napovídal cokoliv. Vicki si zachovala zdvořilý, nevyzývavý výraz a dala si pozor, aby do stisku zapojila jen tolik síly, kolik použila Nadine, navzdory náhlému nevysvětlitelnému nutkání začít se s ní měřit. „Doufám, že vám budu schopna pomoci,“ prohlásila úředním tónem a pohlédla druhé ženě do očí.
Síla její osobnosti obtížené žalem na ni zapůsobila skoro jako fyzický úder a sama zúžila zorničky.
Okolostojící dlaci trpělivě čekali, až se dominantní samice rozhodne. Henry stál stranou a díval se, obočí stažené v ustaraném výrazu. Aby mohla Vicki efektivně pracovat, musely se obě ženy přijmout jako sobě rovné, ať už se jim to líbilo, nebo ne.
Nadine měla hnědé oči se zlatou aurou kolem zorniček. V koutcích měla hluboké vrásky a víčka vypadala trochu natekle.
Zvládnu ji, uvědomila si Vicki. Jsem mladší, jsem silnější. Jsem… úplně mimo. S velkým úsilím uvolnila svaly v obličeji, zastírajíc připravenost k boji. „Neuvědomila jsem si, že Londýn je tak daleko od Toronta,“ řekla konverzačním tónem, jako by místností neburácely spodní proudy napětí.
„Musíte být po dlouhé cestě unavená,“ odpověděla Nadine a jen Vicki zahlédla potvrzení toho, co mezi nimi právě proběhlo. „Pojďte dál a posaďte se.“
Pak obě současně uhnuly pohledem.
Jako na signál se náhle Vicki a Henry ocitli v obležení srdečného potřásání rukama a vlhkých nosů a byli dostrkáni k židlím kolem velikého kuchyňského stolu. Henry přemítal, jestli si Vicki uvědomuje, že byla právě přijata za jakéhosi pomocného člena smečky, víceméně jako on sám. Poslední dvě noci strávil hodně času na telefonu, když diskutoval s Nadine a přesvědčoval ji, že z pozice mimo smečku by Vicki měla jen malé šance vraha najít a že Vicki smečku nezradí, stejně jako nezradila jeho. Dobře však věděl, že Nadinin souhlas bude podmíněn dojmem z jejich prvního setkání.
„Zmlkni, Stíne.“
Černé štěně – přibližně velikosti malého vlčáka – které až dosud poskakovalo Vicki kolem kolen a pronikavě štěkalo, se náhle stalo malým nahým chlapcem, asi šesti nebo sedmiletým, upírajícím na Nadine ublížený pohled. „Ale mami,“ odmlouval, „říkala jsi, že mám vždycky štěkat na cizí lidi.“
„Tohle není cizí člověk,“ řekla mu matka, sehnula se a odhrnula mu z tváře pramen prachově černých vlasů. „To je paní Nelsonová.“
Obrátil oči v sloup. „To přece vím, ale neznám ji. To z ní dělá cizího člověka.“
„Nebuď protiva, Danieli. Máma říká, že je v pohodě,“ poznamenala jedna ze dvou naprosto stejných pubertálních holek sedících na pohovce vedle okna tónem vyhrazeným pouze pro mladší bratry.
„A přijela s Henrym,“ dodala druhá přesně tímtéž stylem.
„A kdyby byla cizí,“ uzavřela debatu první, „tak by ses před ní neproměnil. Takže není cizí a ty sklapni.“
Pohodil hlavou. „Stejně ji neznám.“
„Tak se běž rychle seznámit,“ navrhla mu matka a obrátila ho čelem k Vicki, „ať máme od tebe na chvíli pokoj.“
I když na to čekala, propásla Vicki přesný okamžik, kdy se z Daniela stal opět Stín. V jednom zlomku vteřiny malý kluk, v příštím malý pes… Tak malý zase ne a psi jim říkat nemůžu. Ale vlci to na druhou stranu taky úplně nejsou. Ucítila v podkolenní jamce studený čenich a dala se do toho. Takže štěně, nebo vlče? Panebože, to bude ještě zajímavé. Snažila se nedat svůj vnitřní rozhovor najevo ve výrazu tváře, sáhla dolů a natáhla ruku.
Stín ji důkladně očichal a pak jí strčil hlavu pod prsty. Srst měl stále hebkou jako chmýří.
„Jestli ho začnete drbat, paní Nelsonová, nepřestanete až do rána,“ řekla jí s povzdechem jedna ze sester.
Stín zvedl čenich a významně se k ní otočil zády. Opřel se o Vickiiny nohy hodně podobným způsobem, jako se Hrom opíral o Rózu té noci v Henryho bytě. Což Vicki připomnělo… „Kde je Petr a Róza? Petr…“ Odmlčela se a zavrtěla hlavou.
„Chci říct Hrom, ten mě přivítal u auta a jsem si jistá, že Rózu – tedy Mrak – jsem viděla, hned když jsem přišla.“
„Šli pro strejdu Stuarta,“ řekl prošedivělý muž vedle Henryho. Ačkoli se účastnil uvítání, byla to první slova, která pronesl. Natáhl ruku přes stůl. Na kůži na předloktí mu vystoupila stará jizva. Vicki si nebyla jistá, ale vypadala jako kousnutí. „Jsem Donald Heerkens, jejich otec.“
„Já jsem Jennifer.“ Vstoupila do hovoru bližší ze dvou holek na gauči dřív, než mohl Donald ještě něco říct.
„A já jsem Marie.“
A jak vás, k čertu, dokáže někdo rozeznat? podivila se Vicki. Minimálně když seděly, vypadaly, že jsou stejně vysoké, a dokonce i výraz v jejich tvářích se zdál být zcela identický. Na druhou stranu, já to těžko posoudím. Mně se v tomhle věku zdají všechny děti stejné…
Jejich strýc se na ně s předstíranou vážností zamračil a obě se zahihňaly.
„Takže teď už se znáte se všemi, kdo tady jsou,“ pokračovala Marie.
„Se všemi až na tátu,“ dodala Jennifer, „protože s Rózou a Petrem jste se už setkala.“ Obě se na ni současně usmály. Dokonce i dolíčky ve tvářích měly stejné.
Táta musí být Stuart, uvědomila si Vicki; Nadinin manžel, Danielův otec, Donaldův zeť, strýc Petra a Rózy. Dominantní samec. Setkání s ním bude určitě zajímavé.
„Je moc hezké být ignorován pod vlastní střechou,“ zavrčel někdo ode dveří.
Stín se vysmekl zpod Vickiiných prstů, vyrazil tryskem přes kuchyň, štěkal při tom jako malý huňatý maniak, a skočil na muže, který právě vešel do domu. Ten ho popadl, zvedl nad hlavu a otočil Daniela vzhůru nohama.
Tentokrát Vicki žádné představování nepotřebovala. Tatáž síla osobnosti, která obklopovala Nadine, obklopovala i Stuarta – až na to, že on byl každopádně velmi mužný. Byl rovněž velmi nahý, což dodávalo předchozímu postřehu zvláštní váhu. Vicki musela přiznat, že na ni udělal dobrý dojem, ačkoli při jeho výšce metr šedesát byla o dobrých deset čísel vyšší. Soudě podle lidských měřítek, která byla jedinými, o něž se navzdory Henryho varování mohla opřít, vypadal asi o pět let mladší než jeho žena. Všechno ochlupení – a že ho měl po těle víc než dost – bylo zatím zcela bez šedin.
„Stuarte…“ Nadine sebrala z opěradla židle modré rifle a hodila je svému muži.
Chytil je jednou rukou – pod druhou paží měl zaklíněného Daniela – a znechuceně si je prohlížel. Pak se otočil a podíval se přímo na Vicki. „Já oblečení moc rád nemám, paní Nelsonová,“ řekl jí, očividně si vědom její identity stejně dobře jako ona jeho. „Zabraňuje proměně a v tomhle horku je zatraceně nepohodlné. Jestli se nějakou dobu zdržíte, budete si muset zvyknout na to, že tady toho na sobě moc nemíváme.“
„Je to váš dům,“ odpověděla Vicki vyrovnaným hlasem. „Mně nepřísluší, abych vám říkala, co máte a nemáte nosit.“
Chvíli jí hleděl do tváře, pak se náhle usmál a ona získala dojem, že prošla jakousi zkouškou. „Lidé si obvykle dělají s oblečením spoustu starostí.“
„Já si starosti šetřím na důležité věci.“
Henry potlačil úsměv. Už od doby, kdy se poprvé setkali, se snažil přijít na to, jestli má Vicki neomezenou schopnost adaptace na nové okolnosti, nebo je jen tak soustředěná, že ignoruje všechno, co nevede k aktuálnímu cíli. Za osm měsíců pozorování se ke konečné odpovědi nepřiblížil ani o píď.
Stuart odhodil kalhoty do kouta a podal jí ruku. „Rád vás poznávám, paní Nelsonová.“
Opětovala jak úsměv, tak stisk ruky, ale dávala si pozor, aby ji nestiskla příliš silně. Nestisknout příliš silně nahého vlkodlaka. Jo, jasně. „Nápodobně. Prosím, říkejte mi Vicki.“
„Vicki.“ Pak se obrátil k Henrymu, došlo k pranepatrné změně a úsměv se stal něčím zcela jiným. Znovu natáhl ruku. „Henry.“
„Stuarte.“ Ten úsměv znamenal varování, nikoli výzvu. Henry to poznal a vzal na vědomí. Velmi rychle se mohl výzvou stát, a to nikdo z nich nechtěl. Dokud si bude Henry uvědomovat, kde je jeho místo, zůstane situace mezi nimi sice napjatá, ale stabilní.
Daniel, kterého celé dospělácké měření sil vůbec nezajímalo, se kroutil otci u boku tak dlouho, dokud se sevření neuvolnilo natolik, aby se mohl proměnit. Udělal to a začal štěkat. Otec ho postavil na zem, pak se otevřely dveře se sítí proti hmyzu a vešli Hrom a Mrak.
Na několik příštích okamžiků se oba starší dlaci nechali napadat mladším bratrancem. Boj provázela spousta vrčení a chňapání a předstíraného bolestivého kňučení – tedy Vicki alespoň doufala, že jen předstíraného. Jelikož se nikdo z dospělých netvářil, že by ho bitva nějak zneklidňovala, využila Vicki čas k tomu, aby si konečně pořádně prohlédla okolí.
Kuchyňský nábytek byl masivní, starý a poněkud odřený léty používání. Kolem dřevěného stolu se mohlo pohodlně usadit osm lidí, dvanáct bez většího strkání. I když židle nesly na každé noze stopy po okousání – soudě podle té, na které seděla Vicki – byly vyrobeny tak, aby něco vydržely, a stále pevně spočívaly všema čtyřma nohama na odřeném linoleu. Pohovka pod oknem u zadních dveří, na které se rozvalovala obě dvojčata, pocházela nejspíš z padesátých let a od té doby se s ní nehnulo. Lednička vypadala nově, stejně jako elektrická trouba. Popravdě, trouba vypadala natolik nově, až měla Vicki podezření, že se používala jen zřídkakdy. Stará pec v protějším rohu nebyla nejspíš jen prostředek zimního vytápění, ale také hlavní zařízení na vaření. Pokud vůbec vařili. Nenapadlo ji zeptat se Henryho, co dlaci jedí a jestli se od ní očekává, že bude jíst s nimi. Náhle se jí zmocnila představa zítřejší snídaně složené ze zkrvaveného kusu masa s přílohou kouřících vnitřností a sevřel se jí žaludek. Severní stěnu lemovala kredenc a v jižní se nacházely dveře, o kterých Vicki předpokládala, že vedou do dalších místností v domě.
Jejímu městskému nosu kuchyň, upřímně řečeno, páchla. Páchla kouřem ze dřeva, ovčím trusem – a velmi pravděpodobně i ovcemi samotnými, kdyby ovšem měla nějakou představu o skutečném ovčím pachu – a nejsilněji ze všeho samozřejmě dlaky. Nebyla to kombinace vyloženě nepříjemná, ale rozhodně pronikavá.
Domácí práce se nezdály zaujímat obzvlášť vysoké místo v žebříčku zdejších priorit. S tím se Vicki dokázala smířit, ani pro ni nepatřily mezi deset nejoblíbenějších způsobů, jak trávit čas. Její matka by však nepochybně dostala záchvat z chumáčů chlupů usazených v každém volném rohu a skulině.
Matka by samozřejmě dostala záchvat z celé téhle situace…
Petr se postavil a houpal zmítajícím se Stínem v úrovni ramen – přední tlapy v levé ruce, zadní v pravé – přičemž obratně držel jisté vystouplé a citlivé části své anatomie z dosahu štěněčích zubů.
…takže je nejspíš jen dobře, že tady není.
Právě když začala uvažovat, jestli by neměla promluvit o důvodu své návštěvy, si Stuart odkašlal. Petr pustil Stína, věnoval Vicki a Henrymu úsměv na uvítanou, proměnil se a stočil se na podlahu vedle dvojčete. Stín ještě jednou vzrušeně zaštěkal a udýchaně se odpotácel k nohám své matky, kde se zhroutil. Všichni ostatní, včetně obou hostů, se s očekáváním obrátili na Stuarta.
A to si jen odkašlal. Vicki se znovu cítila ohromena. Kdyby to dokázal stáčet do lahví, vydělal by majlant.
„Henry nás ujistil, že se vám dá věřit, paní Nelsonová… Vicki.“ Oči měl bleděmodré jako husky a pod černým těžkým obočím působily velmi zarážejícím dojmem. „Jistě si uvědomujete, že kdyby se svět dozvěděl o naší existenci, začalo by se nám vést dosti nepříjemně.“
„Uvědomuji.“ A také si to opravdu uvědomovala, a proto se rozhodla, že se kvůli té otázce neurazí. „Ačkoli očividně existuje někdo, kdo o vás ví.“
„Ano.“ Vicki netušila, jak dokázal zavrčet slovo skládající se převážně ze samohlásek. Ale dokázal to. „V tomto teritoriu se nacházejí tři lidé, kteří o naší smečce vědí. Jeden postarší doktor v Londýně, místní myslivec a Colinův partner.“
„Colin, ten policejní důstojník.“ Vlastně to ani nemyslela jako otázku. Vlkodlak pracující v londýnském policejním sboru nepředstavoval fenomén, na který by mohla snadno zapomenout. Vytáhla z útrob kabelky tužku a zápisník. „Dvojčata – tedy tím myslím Rózu a Petra – se o něm zmínila.“
Donald se tvářil spíše zmateně než hrdě. „Můj nejstarší syn. Je první z nás, kdo má něco, co byste mohla nazvat zaměstnáním.“
„První, kdo dokončil střední školu,“ řekla Nadine. Když viděla Vickiin výraz, dodala: „Obecně řečeno nám škola připadá velmi… stresující. Většina z nás ji opustí, jakmile to je možné.“ Zkřivila rty do čehosi, o čem se mohla Vicki jen domnívat, že je úsměv. „Potíž je v tom, že je stále těžší ji opustit, a současně pořád těžší na ní zůstat.“
„Svět je čím dál menší a menší,“ řekl tiše Henry. „Dlaci jsou nuceni se integrovat. Dříve či později budou objeveni.“ Neměl nejmenší pochybnosti o tom, jak budou jeho smrtelní bratři s dlaky zacházet. Pokud jim bude vůbec dovoleno přežít, budou považováni za zvířata. Když může mít taková maličkost jako barva kůže ohromnou důležitost, jakou šanci budou mít dlaci?
Vicki si myslela víceméně totéž. „No,“ nedala prostor jakékoli polemice, „tak jen doufejme, že to bude spíše později. Já osobně žasnu nad tím, že se vám podařilo udržet počet jmen na seznamu na třech.“
Stuart pokrčil rameny. Pod hustým porostem chlupů na hrudi se mu zavlnily mohutné svaly. „Hledíme si svého a lidé jsou velmi dobří, pokud jde o to věřit tomu, čemu věřit chtějí.“
„A vidět to, co chtějí vidět,“ dodal Donald a kolem očí se mu pobavením udělaly vrásky.
„Nebo nevidět,“ přidala se Marie se smíchem.
Všichni shromáždění dlaci souhlasně přikývli – bez ohledu na podobu, v níž se právě nacházeli – všichni, až na Stína, který právě usnul s bradou položenou na matčině holém nártu jako na polštáři.
„A co ti, kteří by mohli mít podezření?“ otázala se Vicki. Vrazi jsou téměř vždy známými obětí. Případy, kdy tomu tak není, nejsou obvykle nikdy vyřešeny.
„Žádní nejsou.“
„Promiňte?“
„Žádní nejsou,“ zopakoval Stuart.
Zjevně věřil tomu, co říká, ale Vicki si myslela, že žije ve vysněném světě. Zvuk, který se ozval zprava, přitáhl Vickiin pohled ke dvěma dlakům na podlaze. Mrak se dívala, jako by chtěla nesouhlasit. Nebo se chce možná jen jít vyvenčit. Jak to mám sakra poznat?
„Jste přece ve styku s lidmi. Přinejmenším ti mladší pravidelně.“ Vicki udělala gesto zahrnující oba páry dvojčat. „Co ostatní děti ve škole? Učitelé?“
„Ve škole se neproměňujeme,“ namítla Marie.
Jennifer přikývla na podporu sestry tak energicky, až pohodila hřívou rusých vlasů. „Když jsme oblečení, tak se ani proměnit nemůžeme.“
„A jelikož jste ve škole oblečení, nemůžete se proměnit?“ Zatvářili se potěšeně, že to tak rychle pochopila. „To musí být frustrující…“
Marie pokrčila rameny. „Není to tak hrozné.“
„Nemáte někdy chuť říct lidem, co dokážete? Ukázat jim svou druhou podobu?“
V šokovaném tichu, které následovalo, znělo Stuartovo vrčení velmi hlasitě a velmi hrozivě. Holky se tvářily, jako by naznačila cosi velmi obscénního. „Dobrá, asi ne.“ Nesuď je podle lidských měřítek. Zkus si to pamatovat. „Co vaši zvlášť dobří přátelé?“
Hrom a Mrak byli nečitelní. Marie a Jennifer se tvářily zmateně. „Kluci?“
Obě dívky nakrčily nosy v tomtéž výrazu znechucení.
„Lidé nemají správný pach,“ vysvětlil krátce Stuart. „K těmhle věcem nikdy nedochází.“
„Nemají správný pach?“
„Ne.“
Vicki se rozhodla to dále nerozvádět. Opravdu se necítila na diskuzi o vlkodlačích kritériích pro výběr sexuálních partnerů, ne v tuto noční hodinu. Byly tu nicméně dvě věci, které s nimi probrat potřebovala. Z té první byla Vicki stále nesvá a ani po roce práce na volné noze ještě nepřišla na lepší způsob, jak ji nadhodit, než byl ten přímočarý. „Co se mé odměny týče…“
„Můžeme zaplatit,“ řekl Stuart, a když si řekla částku, jen přikývl.
„Nuže dobrá,“ propletla prsty a chvíli hleděla na vzor, který vytvořily. „Ještě jedna věc. Až najdu toho, kdo to dělá, ať je to kdokoli, co pak? K soudu ho vzít nemůžeme. Nemůže být pohnán k zákonné zodpovědnosti za vraždu, aniž bychom prozradili existenci vašich lidí.“
Stuart se usmál a Vicki, navzdory letnímu horku, přeběhl mráz po zádech. „Poženeme ho k zodpovědnosti podle našeho zákona. Zákona smečky.“
„Takže pomsta?“
„Proč ne? Zcela bezdůvodně zabil dva z nás, bez jakékoli příčiny. Kdo má větší právo být soudcem a porotou?“
Vskutku, kdo?
„Neexistuje jiný způsob, jak mu zabránit v dalších vraždách,“ řekl Henry tiše. Myslel si, že chápe Vickiino dilema, přinejmenším v abstraktní rovině. Etika vytvořená v šestnáctém století neměla s principem spravedlnost přednější zákona takový problém jako etika zformovaná ve století dvacátém.
O co tady skutečně jde, uvědomila si Vicki, je otázka, čí život má větší cenu. Život lidí v této místnosti, nebo život maniaka, ať už jednoho nebo celé skupiny, který je jednoho po druhém střílí? Když se to postaví takhle, nevypadá to na složitý problém.
„Takže ty tři lidi, které máte na seznamu, bych si ráda prověřila.“
„To už jsme udělali,“ začal Donald, ale Stuart ho přerušil.
„Dnes už je příliš pozdě. Všechny informace vám dáme zítra.“
Jak už Vicki věděla, pokusili se to po vraždě Nadinina dvojčete vyřešit sami. Nijak ji nepřekvapilo, že už nějaký výslech provedli. Kéž by to nebyli udělali. Podle jejích zkušeností amatéři vždy jen zkalí vodu. „Zjistili jste něco?“
Stuart si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Jen to, co jsme už věděli. Doktor Dixon je velmi starý muž, který nás nezradil za celých čtyřicet let a není pravděpodobné, že by s tím začal teď. Arthur Fortrin odjel na konci července na sever a nevrátí se dříve než na víkend Svátku práce. A Colinův partner, Barry, má jak potřebné dovednosti, tak příležitost.“
Vicki poklepala tužkou o papír. „To pro Barryho nevypadá moc dobře.“
„Ne,“ přikývl Stuart. „To nevypadá.“
„Hej, Coline! Počkej chvíli…“
Colin si povzdechl a opřel se o otevřené dveře vozu. Nic jiného ani udělat nemohl, skočit dovnitř a řvát v oblaku výfukových plynů by jeho situaci nijak nezlepšilo. Sledoval, jak jeho parťák přechází přes temné parkoviště a proplétá se mezi roztroušenými vozy patřícími noční směně, obočí hluboce stažené, a tváří se jako člověk, který trvá na vysvětlení. Přesně ta situace, které se Colin snažil vyhnout.
„Co se s tebou děje, Heerkensi?“ Barry Wu se prudce zastavil a zpražil ho pohledem. Rozzlobeně si utřel z tváře pramínek vody stékající z mokrých vlasů. „Nejdřív se celou šichtu chováš jako naprostý kretén a pak se vykradeš ven, zatímco jsem ve sprše, a neřekneš mi ani ‚tak zítra‘, nebo aspoň ‚jdi do prdele‘.“
„Jsi můj parťák, Barry, ne moje družka.“ Jako pokus o odlehčení atmosféry to bylo naprosté fiasko, Colin stále cítil pach hněvu. Dělal, co mohl, aby na něj nereagoval, a zadržel vrčení ještě v hrdle, než mohlo narůst do slyšitelné intenzity.
„Přesně tak, tvůj parťák – fakt, že jsem byl i tvůj přítel, teď nechme stranou – a jako takový mám právo vědět, co tě tak strašně žere.“
„To je věc smečky…“
„Blbost! Jestli to ovlivňuje tvou práci – naši práci – tak jako dneska, je to i moje věc! Na šichtě od tří do jedenácti je dost problémů i tak, nemusíš k nim ještě přispívat svým chováním.“
Tak jo, když to vážně chceš vědět, myslíme si, že jsi zavraždil dva členy naší rodiny. Jenže Colin si to nemyslel, nemohl si to myslet, musel si to myslet. Prozkoumal Barryho skříňku, kufr jeho auta, dokonce rychle prohledal i jeho byt, když si jednoho večera vyšli na pivo a vraceli se domů. Nic kromě pušek, o kterých smečka už věděla. Žádné známky toho, že by odléval stříbrné kulky. Ani jeho pach nikde v lese nenašel. Jestli byl Barry za ty dvě vraždy zodpovědný, nenechal nikde válet žádné důkazy. Pokud za ně zodpovědný nebyl, nenašel Colin nic, co by ho očišťovalo.
Colin ho chtěl konfrontovat. Vůdce smečky to odmítl dovolit. Colin byl rozerván mezi zákonem smečky a novější loajalitou a skoro dosáhl bodu, kdy to nedokázal déle snášet.
Vskočil do vozu a práskl dveřmi. „Koukej,“ zavrčel. „Chtěl bych ti to říct, ale nesmím. Tak to nech být!“ Dupl na plyn a s hvízdajícími pneumatikami vyjel z parkoviště, dobře si vědomý toho, že to Barry být nenechá. Bude to žvýkat a škubat jako Stín pantofli, dokud to nerozškubá na kusy a neuvidí, z čeho to je. Colin se zítra večer do práce vůbec netěšil.
Ale zítřejší noc byla daleko a snad na něco přijde ta fešná soukromá vyšetřovatelka z Toronta, o níž je Henry Fitzroy přesvědčil, že ji mají najmout.
„Až se dostanu z města,“ řekl odrazu ve zpětném zrcátku, „půjdu si pořádně a dlouho zavýt. Zasloužím si to.“
Sledoval, jak se Colin vrací domů. I v optice puškohledu bylo zřejmé, že má špatnou náladu. S prstem lehce položeným na spoušti ho sledoval od auta až k domu, ale i když ho měl přímo na ráně, nedokázal vyvinout potřebný tlak. Říkal si, že je to moc nebezpečné – příliš blízko bylo mnoho ostatních – ale v srdci věděl, že je to uniformou. Colin bude muset zemřít ve své druhé podobě.
Za okny se mihly stíny, pak světlo v kuchyni zhaslo a farma se ponořila do tmy. Oheň by se postaral o celou jejich bandu, ale pochyboval, že by se dokázal dostat tak blízko, aby ho mohl založit.
Uplatnil staré dovednosti na novou situaci a opatrně se po větru proplížil zpátky k cestě a ke svému autu. I když mu dnešní průzkum přinesl jen málo nových informací a nenaskytla se mu příležitost zabít, průnik do tak těsné blízkosti jejich domova ho přesvědčil o tom, že vítězství je jen otázkou času.
Bylo ovšem třeba zvážit problém nových hostů.
Dokud nezjistí, kdo nebo co jsou, nic proti nim podnikat nebude. Vraždu nevinných lidí si na svědomí nevezme.
Henry stál u postele a díval se, jak Vicki spí. Jednu ruku měla položenou přes hlavu, druhou přes břicho. Přikrývka, stejně jako tma, ji před jeho pohledem prakticky nemohly ukrýt. Díval se, jak oddechuje, poslouchal rytmus jejího srdce, sledoval dráhu její krve pulzující v zápěstí a hrdle. I když spala, zářil její život v místnosti jako maják.
Cítil, jak jeho hlad narůstá.
Měl by ji vzbudit?
Spala a koutky úst měla lehce zakřivené vzhůru, jako by znala nějaké příjemné tajemství.
Ne. Už se musela za jednu noc vypořádat s dost velkou porcí podivností. On může počkat.
Lehce, velmi lehce jí přejel prstem po hebké kůži na vnitřní straně předloktí a zašeptal: „Zítra.“
V první chvíli po probuzení neměla Vicki tušení, kde se nachází. Slunce jí zbarvilo vnitřní strany víček dozlatova, a i když to vypadalo velmi pěkně, nemělo to tam být. Okno její ložnice mířilo do úzké uličky a naproti němu se nacházelo okno protějšího domu, takže i kdyby nechala roztažené závěsy, což nikdy nedělala, tolik světla do místnosti rozhodně proudit nemohlo.
Pak si vzpomněla a otevřela oči. Strop tvořila modrá šmouha přeťatá žlutou šmouhou. Sáhla napravo a šátrala prsty po nočním stolku, dokud nenašla brýle. Nasadila si je na nos a šmouhy zmizely, ačkoli strop sám se nijak podstatně nezměnil. Byl pořád modrý. Žlutou šmouhu tvořil šikmý pruh slunečního světla proudícího škvírou mezi tenkými bavlněnými závěsy. Její pokoj, který dříve patřil Sylvii, se očividně nacházel na východní straně domu. Když si to Vicki ujasnila, posadila se.
Černá věc roztažená v levém dolním rohu postele ji na okamžik vyděsila znovu, dokud v ní nepoznala Stína. Opatrně, aby ho nevzbudila, vyklouzla zpod přikrývky a chystala se postavit, když si všimla, že dveře do ložnice jsou dokořán a vzhledem k umístění postele ji každý, kdo půjde kolem, uvidí.
Úplně celou.
Vicki nesnášela pyžamo, a i když si na spaní přivezla tričko, bylo včera tak horko, že se s ním neobtěžovala. Měla za to, že se Stínem se vypořádá – zvláště proto, že se dosud vyhýbala pomyšlení na Daniela – ale Stínovi bratranci, strýc nebo otec – a zvláště pak Stínův otec – to bylo něco naprosto jiného. A co víc, cítila kávu, takže věděla, že někdo už je určitě vzhůru.
Přece nemůžu zůstat celý den v posteli… Zakrývajíc si ohanbí, metaforicky řečeno, přeběhla otevřený kus podlahy a dveře tiše zavřela.
S pocitem mnohem větší jistoty si navlékla čisté kalhotky a začala si zapínat podprsenku. Bude si muset se Stí… s Danielem promluvit, až se vzbudí, protože věděla, že dveře včera v noci zavírala.
Dveře se otevřely.
Do místnosti vešla Jennifer, nebo možná Marie.
Vicki nijak zvlášť nepomohlo, že byla víc oblečená než ona.
„Ahoj. Posílá mě máma, abych se podívala, jestli už jste vzhůru. Vím, že je ještě brzy, ale teta Sylvia vždycky říkala, že slunce v tomhle pokoji funguje jako budík. Jdete rovnou dolů?“
„Ehm, ano.“
„Dobře.“ Všimla si podprsenky a zavrtěla hlavou. „Víte, že jsem ráda, že nic takového nikdy nebudu potřebovat?“ Rozhlédla se kolem a výmluvně si povzdechla. „Tak tady se ten skrček zašil. Jestli vás bude otravovat, klidně ho vyhoďte.“
„Ehm, jasně.“
Vicki znovu zavřela dveře v okamžiku, kdy hustý cop dlouhonohé vlkodlačí holky zmizel za prahem.
Na mysli jí vytanulo něco z toho, co jí Henry říkal včera v noci, když šli po schodech nahoru, a náhle jí vše dávalo větší smysl.
„Když jsou uvnitř smečky, nemají dlaci smysl pro soukromí.“
Oblékla se v rekordním čase a rozhodla se vynechat sprchu. Když je v jejích deseti letech opustil otec, zůstala sama s mámou. S jedinou výjimkou roku stráveného na vysokoškolských kolejích, kdy neměla na vybranou, bydlela celý svůj dospělý život sama. Něco jí říkalo, že rodinná pospolitost, v jejímž středu se ocitla, jí velice brzy poleze na nervy…
Vicki seděla u snídaně, lokty položené na desce stolu, usrkávala ze šálku velmi dobrou kávu a snažila se tvářit, že ve společnosti polonahé ženy snídá každé ráno.
„Ty plastové sedačky se lepí na tělo,“ vysvětlila Nadine, když se posadila a uhladila si bavlněnou sukni. Byla do ní zahalena takovým způsobem, že se jí mohla zbavit jediným škubnutím.
Stuartovo rozhodnutí z minulé noci neobtěžovat se s nenáviděnými kalhotami dalo očividně celé rodině příležitost oblékat se, jak se jí zlíbí. Nebo taky vůbec. Vzhledem k tomu, že Vicki měla už teď z horka tričko propocené na zádech, nebylo ono „vůbec“ možná tak úplně od věci. Nemohla si nevšimnout rozličných kusů oblečení, které se povalovaly po domě, připravené k rychlému navléknutí, kdyby přišel někdo cizí. „V případě, že by to byl někdo, s kým se nechceme potkat,“ potvrdila jí Nadine, „zůstali bychom jednoduše v srstnaté podobě a ignorovali ho.“ Vzhledem k velikosti jejich srstnatých podob byla Vicki ochotná se vsadit, že dlaci s vetřelci žádné problémy nemívají.
Z místa, kde seděla, viděla Vicki na největší ze tří kuchyňských oken. Výhled z něj zahrnoval rozlehlý neudržovaný trávník, omšelou budovu lehce nakloněnou k západu, nejspíš garáž, a za ní dvůr. Uprostřed trávníku leželi pod velikou vrbou natažení Hrom a Mrak. Zatímco je Vicki sledovala, zvedl Hrom hlavu a zívl. Pomalu se zvedl na nohy a energicky se otřepal, až se jeho zvlněná červenohnědá srst zaleskla v ranním slunci. Očichal Mrak, která ho ignorovala. Přikrčil se, strčil jí čenich pod čelist a nadzvedl ji. Její hlava se zvedla asi o patnáct centimetrů ze země a zase poklesla. Stále ho ignorovala. Udělal to znovu. Potřetí se Mrak otočila, proměnila a Róza ho popadla oběma rukama za čenich.
„Jsme na konci velmi dlouhé polní cesty.“ Nadine předvídala Vickiinu otázku. „Vlastní dům od cesty vidět není a kromě pošťáka a nás ji skoro nikdo nepoužívá.“
Venku na trávníku Mrak prohnala bratra kolem stromu a pak oba zmizeli z dohledu.
Zvuk drápů na linoleu obrátil Vickiinu pozornost zpátky k domu, ale byl to jen Stín, který šel po schodech dolů do kuchyně. Posadil se před ledničku, rychle se podrbal a pak se proměnil, aby ji mohl otevřít.
„Mami, tady není nic k jídlu.“
„Nestůj před otevřenou ledničkou, Danieli.“
Povzdechl si, ale poslušně ji zavřel a Vicki se podivovala nad tím, jak jsou některé věci univerzální…
„Jestli máš hlad, proč si nejdeš do stodoly nachytat krysy?“
…a jiné zase ne.
Daniel si znovu povzdechl, přišoural se k matce a opřel se jí o rameno. „Když já nevím, jestli mám hlad na krysy.“ Nadine se usmála a shrnula mu vlasy z čela. „Když nějakou chytíš a nebudeš ji chtít sníst, můžeš ji donést mně.“
Tím byly podle všeho veškeré problémy vyřešeny, protože to byl Stín, kdo položil obě přední tlapy Nadine do klína a olízl jí tvář jazykem, než vyběhl ven. Vicki si všimla, že síťové dveře byly uchyceny takovým způsobem, aby se daly snadno otevřít oběma směry, a neměly žádnou západku, která by bránila čenichu nebo pacce v jejich odtlačení.
„Děti rostou tak rychle,“ povzdechla si zamyšleně Nadine a jedním chňapnutím chytila mouchu v letu.
Myšlenkami ještě stále u krys se Vicki jednu krátkou, strašnou chvíli bála, že ji Nadine hodlá sníst, ale starší žena ji jen rozmáčkla a hodila na zem. Vzato kolem a kolem se s laxním přístupem k domácím pracím dalo vyrovnat mnohem snáz. Vicki zahnala z okraje vlastního hrnku další mouchu a usilovně si snažila uchovat otevřenou mysl. Krysy. Jasně. Jestli neseženu nic k jídlu do západu slunce, možná mě Henry vezme do McDonald’s.
„Letos na podzim začne Mrak poprvé hárat,“ pokračovala Nadine tímtéž tónem a otřela si ruku do sukně, „takže Petr už brzy odejde.“
„Odejde?“ Venku na trávníku se zatím Stín honil za vlající bílou špičkou Hromova ocasu.
„Nechat ho zůstat by bylo příliš riskantní. Pravděpodobně ho pošleme pryč začátkem září.“
„Ale…“
„Až začne Mrak hárat, bude se k ní Hrom snažit dostat jako šílený. Pro všechny zúčastněné je nejlepší, když jsou samci daleko odsud, jakmile jejich sourozenci z vrhu – jejich dvojčata – dospějí.“ Trochu se jí zatřásl hlas, když dodala: „Pouta mezi dvojčaty jsou u nás velmi silná.“
„Róza říkala něco podobného.“ Vicki přejela prstem po okraji hrnku. Nebyla si jistá, jestli by neměla říct něco o Sylviině smrti. Bolest zračící se v Nadininých očích byla tak intenzivně osobní, že jakýkoli projev soucitu by mohl být vnímán jako nežádoucí obtěžování.
Nadine zabubnovala prsty na desku stolu. „Dlaci vidí smrt jako přirozenou součást života,“ řekla, když si všimla Vickiina váhání. „Naše truchlení je velmi specifické a brzy skončí. Jason byl můj bratr a chybí mi, ale od chvíle, kdy jsem ztratila dvojče, mám pocit, jako bych ztratila část sebe samé.“
„Chápu.“
„Ne, nechápete. Nemůžete.“ Pak se Nadinin hlas změnil v zavrčení a rty se stáhly ze zubů. „Až najdete to zvíře se zbraní zbabělce, zaplatí za bolest, kterou způsobilo.“
Vicki si uvědomila, že bylo velmi snadné zapomenout, proč přijela, nechat se unést podivnostmi a ztratit ze zřetele skutečnost, že došlo k vraždě dvou lidí. Dobrá, některé stránky tohoto případu jsou trochu neobvyklé. No a co. Postavila hrnek na stůl, aniž si byla vědoma, že se v její tváři zračí téměř identický výraz jako v Nadinině obličeji. „Tak to abych se do toho dala.“
2024 ©