Čtrnáct
Bertie Reidová bydlela v malém bungalovu deset minut jízdy od střelnice.
Deset minut, kdyby řídil kdokoli jiný, povzdechla si tiše Vicki, když vystoupila z auta a následovala starou paní do domku. „Můžu si od vás zavolat? Radši bych měla dát vědět svému – sakra, za co Celluciho vlastně mám? – řidiči, kde jsem.“
„Telefon je tady.“ Ukázala do obýváku. „Já jen postavím vodu na čaj. Pokud ovšem nechcete raději kávu.“
„Popravdě, ano.“
„Mám jenom instantní.“
„To nevadí. Děkuji.“ Vicki nebyla kávový snob a cokoli bylo lepší než čaj.
Telefon, bílý, tlačítkový, ležel na hromádce novin vedle masivního křesla s květinovým potahem a malým stolkem ve stejném stylu. Za stolem se tyčila stojací lampa se třemi nastavitelnými rameny. Na širokém opěradle ležel dálkový ovladač televize, částečně pohřbený pod otevřeným televizním programem.
Na první pohled velitelské stanoviště. Vicki nacvakala číslo Heerkensových, a zatímco čekala, až to někdo zvedne, rozhlédla se po pokoji. Místnost doslova přetékala knihami. Byly na poličkách, na zemi, na různých kusech nábytku. Klasická literatura, červená knihovna – zahlédla dvě knihy od Elizabeth Fitzroyové, což byl Henryho pseudonym – záhady, literatura faktu. Vicki už viděla lecjaká knihkupectví s méně eklektickou skladbou titulů.
„Haló?“
„Rózo? Tady Vicki Nelsonová. Je tam ještě Mike Celluci?“
„Jo, jo. Teta Nadine ho pozvala na večeři. Zavolám ho.“
Večeře. Vicki potřásla hlavou. To bude určitě zajímavé – malé divadýlko alfa samců nad párky v rohlíku. Slyšela v pozadí hlasy a pak se ze sluchátka ozvalo: „Skvělé načasování. Právě jsme si sedli. Hotovo? Mám tě přijet vyzvednout?“
„Ne, ještě ne. Paní Reidová dorazila později. Jsem teď u ní a nejspíš to chvíli potrvá. Neví, kdo střelec je, ale myslí si, že to zjistí.“
„Jak?“
„Kdokoli tak dobrý jako tenhle chlapík musel po sobě zanechat záznam, a pokud zanechal, ona říká, že určitě má kopii. Jenže,“ hodila rychlý pohled po místnosti. Nezdálo se, že by měla něco seřazeno podle nějakého systému, „může chvíli trvat, než to najde.“
„Chceš, abych přijel?“
„Ne.“ Čím méně času s ním stráví, tím menší bude pravděpodobnost, že naváže na jejich odpolední hádku, a tou se právě teď zatěžovat nechtěla. Dovolit Cellucimu, aby si na ní cokoli dokazoval, by nikomu neprospělo. Jejím úkolem bylo najít vraha, ne diskutovat o etice případu. „Budu radši, když tam zůstaneš a na všechno dohlédneš.“
„A co Henry?“
Co má být s Henrym? Uvažovala, jak mu asi vysvětlili jeho nepřítomnost. Celluci přísahal, že vždycky pozná, když mu lže, a proto volila slova velmi pečlivě. „Nemá žádný výcvik.“
„Kristepane, Vicki, tohle jsou vlkodlaci. Já taky nemám výcvik.“ Vnitřním zrakem viděla, jak si shrnul z čela loknu vlasů. „A to jsem na mysli neměl.“
„Poslyš, Miku, už jsem ti říkala, co si myslím o tvé teorii organizovaného zločinu, a abych ti foukala pohmožděné mužské ego, na to teď nemám čas. Vyřiďte si to s Henrym sami.“ Nejlepší obrana je dobrý útok – nevěděla, kde to rčení poprvé slyšela, ale dávalo smysl. „Zavolám ti, až tu skončím.“ Když zavěšovala, slyšela, jak mluví. Moc šťastně to neznělo. Určitě mi to později zopakuje, takže jsem o nic nepřišla.
Sluneční paprsky počínajícího podvečera natáhly do pokoje dlouhé, zlaté prsty. Do setmění zbývaly dvě a půl hodiny. Vicki se přistihla, že si přeje, aby mohla zatlačit pulzující zlatou kouli pod obzor a uvolnit tak Henryho ze sevření dne. Henry jí rozuměl, na rozdíl od Mika Celluciho, jenž se stále snažil držet pravidel hry, kterou už nikdo nehrál.
Copak jsem si právě neříkala, jak je hezké mít tu Celluciho a že propůjčuje celému případu auru normálnosti? Kdy se mi život vlastně tak zkomplikoval?
„Smetanu a cukr?“ zavolala z kuchyně Bertie.
Vicki potřásla hlavou ve snaze vymést z ní všechny pavučiny. „Jenom smetanu,“ řekla a zamířila za hlasem. Nedalo se dělat nic jiného než pokračovat v práci a doufat, že se to nakonec rozuzlí.
Druhá ložnice byla před časem přeměněna v knihovnu s policemi knih kolem tří stěn a kartotékou podél čtvrté. Většinu prostoru ve středu místnosti zabíral ohromný stůl zavalený papíry. Ten Vicki zaujal.
„Říkám mu partnerský stůl.“ Bertie pohladila prstem jeho lesklý povrch z tmavě hnědého dřeva. „Jde vlastně o dva stoly v jednom kusu nábytku.“ Zvedla ze židle štos novin a vybídla Vicki, aby se posadila. „Je to už skoro pětadvacet let, kdy jsme ho s Ruth koupily. Když nepočítám auta nebo tenhle dům, je to nejdražší věc, jakou jsme si kdy pořídily.“
„Ruth?“ zeptala se Vicki a udělala si na stole místo na šálek s kávou.
Starší žena vzala z jedné knihovny zarámovanou fotografii, krátce se na ni usmála a pak ji podala Vicki. „Ruth byla moje partnerka. Žily jsme spolu dvaatřicet let. Zemřela před třemi lety. Infarkt.“ V jejím úsměvu se zračilo víc žalu než humoru. „Bez ní už nemělo smysl nějak zvlášť uklízet. Budete muset omluvit ten nepořádek.“
Vicki jí obrázek vrátila. „Je těžké ztratit někoho blízkého,“ řekla mírným hlasem a vzpomněla si, že když Nadine mluvila o dvojčeti, zračil se jí v očích stejný smutek. „A já jsem ta poslední, kdo by mohl něčí nepořádek kritizovat. Pokud dokážete najít věci, které potřebujete…“
„Tak jo…“ Bertie opatrně postavila fotografii Ruth zpátky na poličku a mávla rukou na řady a řady titulů jako Historie střelectví, Střelba z pušky jako sport, Polohová střelba z pušky a Úplná kniha o střelbě na terč. „Kde začneme?“
Vicki sáhla do tašky a vytáhla seznamy lidí, kteří často využívali chráněnou oblast – jak ptáčníků, tak fotografů přírody – a položila je na stůl. „Myslela jsem, že bychom začali odshora a porovnali tahle jména nejprve s kanadskými olympijskými týmy, pak s výherci regionálních soutěží a nakonec s výherci lokálních soutěží.“
Bertie se předklonila a prolétla oba seznamy očima. „Bylo by snadnější, kdybyste věděla, kdo z těchhle lidí vlastní registrovanou zbraň. Nemá OPP…?“
„Ano.“
Starší žena vypadala, že ji tón a napjaté svaly kolem čelistí poněkud zarazily, ale Vickiin výraz jí pomohl udržet zvědavost na uzdě. Po chvíli se otázala. „Pouze kanadská družstva?“
„Ano, pro začátek.“ Vicki si dala dlouhý doušek a uvažovala, jestli by se neměla omluvit. Byla to koneckonců její vlastní zatracená chyba, že seznam vlastníků registrovaných zbraní neměla.
„Jestli vyjdeme naprázdno, pustíme se do dalších zemí. Pokud máte…“
„Mám všechna olympijská střelecká družstva za posledních čtyřicet let, stejně jako americké národní soutěže, většinu regionálních a místních soutěží z Pensylvánie, Michiganu a New Yorku.“
Kanadská družstva zabírala sedm tlustých červených složek. I když nebrala v potaz veškerou statistiku, fotokopie novinových článků a celkové výsledky, rozbolela Vicki znovu hlava z ohromného množství jmen, kterými se musely probrat.
Kdybychom byli v televizním seriálu, našla bych na stromě kousek trička patřícího jedinému člověku, následovala by automobilová honička, souboj a oddechový čas, aby si lidi stačili zajít na záchod, to vše v úhledném balíčku zabírajícím necelou hodinu. Položila si seznam ptáčníků vedle první složky a posunula si brýle na nose. Vítejte v reálném světě.
Během večeře změnil Petr asi půltuctukrát názor na to, jestli má říct zbytku rodiny, co ví. A půltuctukrát si to zase rozmyslel. Měli právo to vědět. Ale kdyby jim on mohl předložit důkaz… tam a zpátky. Tam a zpátky.
Jedna jeho část chtěla hodit celou záležitost na starší dlaky a nechat je, ať se o to postarají, ale Rózino koleno, které pod stolem v nepravidelném rytmu naráželo do jeho, mu myšlenku pokaždé vyhnalo z hlavy. Skoro neokusil chuť ani jednoho sousta, protože pokaždé, když se nadechl, bylo jeho dvojče jediné, co cítil, a jediná věc, na kterou myslel, bylo, jak jí dokázat, že za něco stojí.
„Petře! Chleba?“
„Promiň, teto Nadine.“ Nevzpomínal si, že by ho o chleba už žádala, ale z jejího tónu bylo jasné, že ano. Když jí podával přes stůl krajíc velkého černého chleba, uvědomil si, že ať už se rozhodne jakkoli, tetě o tom říct nemůže. Říct: Myslím, že možná vím, kdo zabil tvé dvojče, aniž by měl důkaz, na základě kterého by mohla jednat, by bylo jen kňouráním nad ránou. Kromě toho si myslela, že je ještě štěně, a nejednala s ním o moc jinak než s Danielem. Musí jí dokázat, že je muž. Dříve si toho nevšiml, ale pach tety Nadine byl velmi podobný Rózinu.
Nemohl to říct ani otci. Jeho otec byl zraněný. Dokonce to nemohl s otcem ani probrat, protože otec nikdy neudělal nic, co by předtím neprobral se strejdou Stuartem.
Strejda Stuart. Když strejda Stuart přijal slánku, kterou mu podala Róza, zahryzl se Petr do kusu masa. Nemusel se jí dotýkat. Myslí si, že je tak… tak ohromný frajer. Myslí si, že všechno ví. No tak teď vím něco, co on ne.
„Proč jsi tak navztekaný, Petře?“
Petr zpražil mladšího bratrance pohledem. „Nejsem navztekaný.“
Daniel pokrčil rameny. „Máš pach, jako bys byl. Chceš zase skočit na tátu?“
„Řekl jsem, že nejsem navztekaný.“
„Petře.“ Stuart se naklonil přes Daniela, obočí svraštěné a zuby vyceněné.
Petr potlačil nutkání zaklonit hlavu a nastavit hrdlo. Uši měl přitisknuté k hlavě a okraj roztrženého mu pulzoval v rytmu bušícího srdce. „Nic jsem neudělal!“ zavrčel, odsunul se a odkráčel od stolu. Jen počkej, pomyslel si, když se svlékl a proměnil. Já ti ukážu.
Róza chtěla vstát a jít za ním, ale Nadine se natáhla a zatlačila ji zpátky do židle. „Ne,“ řekla. Stuart si povzdechl a poškrábal se na jizvě nad obočím, jež byla výsledkem první výzvy, kterou vznesl jako dospělý samec. A tohle se muselo stát právě ve chvíli, když byl u rodiny cizí člověk. Pohlédl na Celluciho, který si právě s klidným výrazem ve tváři otíral kečup z lokte – Daniel zase trochu příliš nadšeně mačkal plastovou tubu – a pak na Nadine.
Oddělení Rózy od Petra budou muset připravit dnes večer. Déle už to odkládat nemohli.
Hrom se potloukal kolem stodoly a hledal krysy, na kterých by si zchladil žáhu. Žádné nenašel. To mu náladu nezlepšilo. Vyplašil hejno špačků, ale žádného se mu nepodařilo zakousnout. Svalil se do stínu za Celluciho autem a chvíli se zaobíral zacuchanou srstí na rameni.
Život stojí za houby, usoudil.
Do setmění zbývaly skoro dvě hodiny. Dvě hodiny do chvíle, kdy bude moci dokázat, zač stojí. Dvě hodiny do chvíle, kdy bude moci sevřít hrdlo toho člověka do čelistí a vytřepat z něj pravdu. Představil si reakci rodiny, zejména Rózy, až vejde do dveří a prohlásí: „Vím, kdo je vrah.“ Nebo ještě lépe, až vejde do dveří a hodí jeho tělo na podlahu.
Pak se k němu přes zápach benzínu, oleje a oceli donesl slabý závan povědomého pachu. Vstal. Na Celluciho autě, na straně spolujezdce, se podél hrany okénka nacházela oblast, která jasně páchla po muži v černozlatém džípu.
Zamračil se a nakrčil nos.
Pak si vzpomněl.
Pach, který zachytil včera v garáži na otevíracím mechanismu kapoty Henryho havarovaného auta, byl až na intenzitu shodný s pachem, který cítil tady a teď.
To měnilo situaci. Dnešní schůzka nemohla být nic jiného než past. Hrom zahrabal do země a zaskučel vzrušením. To bylo skvělé. Tohle samo o sobě všechny přesvědčí, že ho mají brát vážně.
„Petr?“
Nastražil uši. Byl to hlas strýce přicházející od domu. Nevolal ho, jen o něm mluvil. Hrom se opatrně plížil vpřed, dokud neviděl přes přední část Celluciho auta, aniž sám byl viděn. Špehování mu usnadnila skutečnost, že byl po větru.
Strýc seděl na zadní verandě s detektivem Cellucim.
„Je v pohodě,“ pokračoval Stuart. „Jen je, no, puberťák.“
Celluci si odfrkl. „Chápu. Puberťák.“
Oba muži zavrtěli hlavami.
Hrom tiše zavrčel. Takže jim stačilo jediné slovo a byli s ním hotovi, co? Řekli puberťák, jako by to byla nemoc. Jako by se tím všechno vysvětlovalo. Jako by byl pořád malé děcko. Zježily se mu chlupy na krku a rty se stáhly přes zuby, odhalujíce celou délku bíle se lesknoucích tesáků. On jim ukáže.
Dnes v noci.
„…samozřejmě až do počátku šedesátých let si většina střelců myslela, že v mezinárodní soutěži nikdo nedosáhne skóre vyšší než 1150 bodů, ale pak, v roce 1962, nastřílel chlapík jménem Gary Anderson ve volné pušce 1157. Ten den spadla pár lidem čelist a většina věřila, že nebude nikdy překonán.“ Bertie zavrtěla hlavou nad věcmi, kterým je většina lidí ochotna věřit. „Mýlili se, samozřejmě. 1150 bodů označovalo to, čemu se říká psychologická hranice, a jakmile ji jednou Gary prolomil, ostatní ji brzy rozstříleli na hadry. Doslova. Udělám zase konvičku čaje. Určitě už nechcete další šálek kávy?“
„Ne, díky.“ Od doby, kdy odešla od sboru, odvykla kofeinu a už teď cítila účinky tří šálků, které vypila. Nervy měla tak napnuté, že při každém pohybu skoro slyšela, jak drnčí. Nechala Bertie v kuchyni a spěchala do obýváku k telefonu.
Zatímco porovnávaly seznamy jmen, nevšimly si, že nastal večer. Nad obzorem se chvěl sluneční disk, tak obrovský, rudý a jasně vykreslený na pozadí oblohy, až vypadal falešně. Vicki zkontrolovala hodinky. 8:33. Třicet pět minut do západu slunce. Třicet pět minut do Henryho.
Řekl, že dnes večer bude mít ruku uzdravenou, a tak možná bude společně s Cellucim moci pohlídat strom. Ona pak zavolá Petrovi, aby ji vyzvedl. Ušklíbla se představě, kterou v ní myšlenky vyvolaly, posadila se do křesla a rozsvítila jedno ze světel. Rozhodně vypila příliš mnoho kávy.
Příjmení jedenácti olympijských střelců se shodovala se členy místních klubů. Čas pro další krok.
„Haló, paní Scottová? Jmenuji se Terri Hanoverová, jsem spisovatelka a píšu článek o olympionicích. Říkala jsem si, jestli nejste náhodou spřízněná s Brianem Scottem, který byl členem kanadského střeleckého družstva v sedmdesátém šestém na olympiádě v Montrealu… To je velmi zajímavé, ale já bohužel musím mluvit se sportovci osobně.“ Vicki potlačila povzdech. „Promiňte, že jsem vás obtěžovala. Dobrou noc.“
Tak to byl jeden. Zbývá deset. Lží ku pravdě.
Ahoj, lidi. Jmenuji se Vicki Nelsonová a jsem soukromá vyšetřovatelka. Nestřílíte náhodou vy nebo nějací vaši příbuzní vlkodlaky?
Posunula si brýle na nose, a aniž by cítila skutečnou naději na úspěch, vyťukala další číslo.
Pro Henryho byl okamžik západu slunce jako okamžik mezi životem a smrtí. Nebo spíše mezi smrtí a životem. V jednu chvíli nebyl. V té příští počalo vědomí odkrývat smysly zpod rubáše dne. Ležel bez hnutí, naslouchal tepu svého srdce, dechu, šustění prostěradla o chlupy na hrudi, jak se mu naplňovaly a vyprazdňovaly plíce. Cítil zvlněnou látku pod sebou, matraci pod ní a postel pod obojím. Pach dlaků přehlušil všechny ostatní, dokonce včetně jeho vlastního pachu, ale to ho koneckonců nepřekvapilo. Když znovu ustavil identitu pro další noc, otevřel oči, posadil se a roztáhl smysly mimo své útočiště.
Vicki v domě nebyla. Mike Celluci ano.
Úžasné. Proč se ho nezbavila? A kde vlastně je?
Protáhl si ruku a prohlédl si kousek nové kůže na rameni. I když byla trochu citlivá a ve tkáni, kde se teprve musela vytvořit nová svalová hmota, se dělaly dolíčky, byla rána v podstatě zhojená. Den mu vrátil sílu a hlad se ztišil do pouhého šepotu, který mohl snadno ignorovat.
Zatímco se oblékal, uvažoval o detektivu-seržantovi Cellucim. Dlaci ho zjevně přijali, neboť Henry necítil kvůli přítomnosti smrtelníka strach ani hněv. I když si stále myslel, že nejbezpečnějším plánem by bylo vypálit Cellucimu z paměti všechny vzpomínky na dlaky a na proměnu, které byl svědkem, nemohl dospět k rozhodnutí, aniž by věděl, jak se věci během dne vyvinuly. Přál si vědět, z čeho jej ten člověk podezřívá, co řekl včera v noci Vicki a co mu na to Vicki odpověděla.
„Je jen jeden způsob, jak to zjistit.“ Prudce otevřel dveře a vyšel na chodbu. Mike Celluci byl v kuchyni. Zajde za ním.
Těsně předtím, než slunce sklouzlo za obzor, přeskočil Hrom plot za stodolou, a kryje se za jeho spodní částí, začal se vzdalovat od domu. Kdyby ho uviděl strýc, zavolal by ho zpátky. Kdyby ho uviděla Róza, dožadovala by se vysvětlení, kam si myslí, že bez ní jde. Obojí by znamenalo katastrofu, takže využil každý trik, který se naučil při stopování kořisti, aby zůstal skrytý.
Nezáleželo na tom, jak dlouho mu to bude trvat. Člověk na něj počká. Tím si byl jistý. Přitiskl uši k hlavě a v očích mu zaplálo. Ten člověk dostane víc, než mu bude milé.
„Žádné štěstí?“
„Ne.“ Vicki si protřela oči a povzdechla si. „A já už toho mám pro dnešní noc akorát tak dost. Myslím, že se na ty seznamy nedokážu ani podívat, aniž bych se aspoň dvanáct hodin prospala.“
„Není důvod, proč byste měla,“ řekla jí Bertie, zatímco odnášela talíře od sendvičů. „Vždyť nehoří. Ti lidi určitě můžou držet své psy pár dní na řetězu.“
„To není tak jednoduché.“
„Proč ne?“
„Protože to není nikdy nic.“ Nemístné vysvětlení, ale lepší neměla. I kdyby o tom mohla mluvit, Vicki pochybovala, že by dokázala náležitě obhájit teritoriální pudy dlaků – ne v situaci, kdy je nutily k tak nebetyčně stupidnímu jednání jako dělat ze sebe živé terče. Podívala se na hodinky, vytáhla z kabelky další dva prášky proti bolesti a nasucho je spolkla. V jedenáct bude mít Colin po směně. Asi za hodinu za ním zajde na policejní stanici a nechá se odvézt na farmu. A mezitím…
„Jestli to se mnou ještě chvíli vydržíte, myslím, že bychom se měly pustit do nekanadských družstev.“
Bertie se zatvářila pochybovačně. „Mně to nevadí. Jestli si myslíte, že to zvládnete…“
„Musím.“ Vicki se vynořila z hlubin křesla, které se ji snažilo stáhnout zpátky. „Lidé, s nimiž jsem dnes večer mluvila, se o telefonátu pravděpodobně zmíní.“ Zvýšila hlas, aby se slyšela přes kapelu bubeníků, která se jí usadila v lebce. „Musím si pospíšit, než se náš odstřelovač vyplaší a začne se držet při zemi.“ Krátce potřásla hlavou ve snaze utřepat věci tam, kam patřily. K bicím sepřidaly žestě, jí se podlomila kolena a zoufale se zachytila nejbližší knihovny, přičemž tři knihy shodila z poličky na zem. Ohnula se, aby je zvedla, stále se opírajíc většinou váhy o knihovnu, a ztuhla.
„Jste v pořádku?“ Zdálo se, že Bertiin ustaraný hlas přichází odněkud z velké dálky.
„Jo. Nic mi není.“ Pomalu se narovnala a v ruce držela třetí knihu, která jí spadla k nohám. MacBeth.
Dnes ráno si Carl Biehn drhl ruce a pokoušel se z nich seškrábnout kus zaschlé hlíny. Jako lady MacBeth, pomyslela si, potěžkávajíc knihu a uvažujíc, co se asi stalo, že z toho měl starý pán takovou úzkost. Ale lady MacBeth si drhla ruce, protože ji tížil pocit viny, nikoli úzkost. Čím se cítil vinen Carl Biehn?
Něčím, co spáchal jeho slizký synovec? Možné to bylo, ale Vicki o tom pochybovala. Vsadila by se, že Carl Biehn je typ člověka, který vždy přebírá plnou zodpovědnost za své činy a totéž očekává od ostatních. Jestli se cítil vinen, pak kvůli něčemu, co udělal on sám.
Vicki stále nemohla uvěřit, že by byl vrah. A také věděla, že její přesvědčení s tím nemá nic společného.
Většinu vražd spáchá někdo, koho oběť zná.
Silná náboženská víra ospravedlnila v dějinách spoustu krveprolití.
Neuškodí si ho prověřit. Jen pro jistotu.
V žádném kanadském družstvu nebyl, ale Biehn bylo evropské jméno a fakt, že mluvil bez přízvuku, mnoho neznamenal.
„Jste si jistá, že jste v pořádku?“ otázala se Bertie, když se k ní Vicki otočila čelem. „Vypadáte, no, trochu divně.“
Vicki založila výtisk MacBetha zpátky do police. „Potřebuji se podívat na střelecká družstva z Evropy. Němce, Holanďany…“
„Myslím, že byste si měla raději sednout a dát si studený obklad. Nemůže to počkat do zítřka?“
Nebyl žádný důvod, proč by nemohlo.
„Ne.“ Vicki se zarazila, než stačila zavrtět hlavou. V mysli se jí uhnízdila vize starého pána, jak si stále znovu a znovu myje ruce. „Myslím, že nemůže.“
Hrom zavětřil, zatímco se krčil na kraji lesa a sledoval farmu starého Biehna. Muž z černozlatého džípu byl v budově sám. Trávožrout zůstával v domě.
Nejpřímější cesta vedla přes pole, ale ani pod pláštěm tmy neměl Hrom v úmyslu se takto odhalit. Nedaleko směrem na jih vedly od lesa k silnici zbytky starého plotu a cestou procházely necelých dvacet metrů od kůlny. Roztroušená linie stromů a keřů táhnoucí se podél nich tříštila noc do nepravidelných vzorů. Čerpaje jistotu z vědomí, že i dlak by ho dokázal sledovat jen stěží, začal se Hrom rychle pohybovat koridorem rozhýbaných stínů.
Cestou vyplašil divokého králíka, a i když by se hrozně rád pustil do jeho pronásledování, ignoroval ho. Dnes lovil větší kořist.
Ani Východní ani Západní Němci žádného Carla Biehna ve střeleckém družstvu neměli. Vicki si povzdechla, když prohlédla složku se seznamy Holanďanů. Když zavřela oči, jediné, co viděla, byly malé černé tečky na bílém pozadí.
Při dnešní migraci může Biehn pocházet odkudkoli. Možná bych na to měla jít podle abecedy. Podle abecedy… S prázdným výrazem v očích hleděla na bílou stránku, aniž by ji viděla. Srdce se jí s nepřirozenou hlasitostí rozbušilo.
Před ní se prostíraly záhony květin a mužský hlas říkal: „Všechno od A do Z.“
Nevyslovil to jako Kanaďané, kteří říkají zet, ale po způsobu Američanů. Zí.
Natáhla se po složce obsahující informace o olympijských družstvech z USA a už nepochybovala o tom, co tam najde.
Henry stál ve stínech chodby v přízemí a poslouchal, jak Celluci trpělivě vysvětluje Danielovi, že na házení si s frisbee už je moc tma. Předtím nepovažoval smrtelníka za typ, který by měl rád děti, ale předtím si o něm vůbec nemyslel nic moc dobrého. Očividně to bude muset napravit.
Tento muž byl Vicki blízký, byl to její dobrý přítel, kolega a milenec. I když jen prostřednictvím Vicki, budou i nadále přicházet do kontaktu. Jejich vztah tedy musí být definován – kvůli bezpečí obou dvou.
Jako většina příslušníků jeho rasy dával Henry přednost co nejméně častým kontaktům se světem smrtelníků a snažil se, aby tyto kontakty proběhly v jeho režii. Mike Celluci nebyl typ, s nímž by se za normálních okolností stýkal. Byl příliš…
Henry se zamračil. Příliš čestný? Příliš silný? Takže až tak hluboko jako princ klesl, že se vyhýbal čestným a silným a vyhledával společnost slabochů a ničemů? Za svého života se těšil věrnosti mužů, jako byl tento. A ani teď nebyl o nic horší, než býval kdysi. Vešel do světla.
Mike Celluci neslyšel Henryho přicházet, ale ucítil cosi v zádech a otočil se. Na okamžik muže stojícího ve dveřích do kuchyně nepoznal. Moc a síla osobnosti získané během staletí ho zasáhly téměř jako fyzický úder, a když se jeho pohled střetl s pohledem oříškově hnědých očí a spatřil v nich výraz uznání, musel potlačit iracionální nutkání pokleknout na jedno koleno.
Co se tady k čertu děje? Potřásl hlavou, aby si ji projasnil, poznal Henryho Fitzroye, a aby skryl zmatek, zavrčel: „Chci si s vámi promluvit.“
Zazvonil telefon a oba ztuhli, kde byli.
Okamžik na to vešla do kuchyně Nadine, přejela pohledem z jednoho na druhého a povzdechla si. „To je Vicki. Je trochu divná. Chce mluvit s…“
Celluci nechtěl slyšet jméno, ale i v okamžiku, kdy rázně vešel do kanceláře a hmátl po sluchátku, musel uznat, že kdyby mu Henry Fitzroy nedovolil hovor vzít, nedokázal by se bez Fitzroyova nevysloveného souhlasu ani pohnout. Jestli je tenhle chlap jen nějaký pisálek červené knihovny, tak já jsem… Nenapadlo ho dostatečně silné přirovnání. „Co je?“
„Kde je Henry?“
„Proč?“ Měl dost rozumu na to, aby si nevybíjel vztek na Vicki, ale stejně to udělal. „Chceš mu poslat po telefonu pusinku?“
„Jdi do prdele, Celluci.“ Z jejích slov bylo slyšet vyčerpání.
„Carl Biehn byl člen amerického střeleckého družstva na olympiádě v Římě v roce 1960.“
V rozhovoru už neměl hněv místo, tak ho ignoroval. „Takže jsi našla našeho odstřelovače.“
„Už to tak vypadá.“ Nezdálo se, že by z toho měla radost.
„Vicki, tuhle informaci musí dostat policie.“
„Dej mi Henryho. Nevím, proč vlastně mluvím s tebou.“
„Jestli to nenahlásíš ty, udělám to já.“
„Ne, neuděláš.“
Právě se chystal říct, že ani jejich přátelství, ani dlaci nemají přednost před zákonem, ale chladná nesmlouvavost v jejím hlase ho zarazila. Na okamžik pocítil strach. Pak už cítil jen únavu. „Podívej, Vicki, přijedu tě vyzvednout. Nebudeme dělat nic, dokud si nepromluvíme.“
Její odpověď přehlušil náhlý hluk z kuchyně a Celluci se se sluchátkem vraženým pod paží přesunul ke dveřím, aby je zavřel. Pak se zastavil. A poslouchal.
A věděl.
Dobří policisté se nikdy nevysmívají intuici, až příliš často je v sázce něčí život.
„Změna situace.“ Přerušil Vicki, aniž by slyšel, co říkala. „Budeš se sem muset dopravit sama. Petr zmizel.“
Posledních dvacet metrů otevřeného prostranství, které dělilo zbytek plotu od kůlny, se Hrom plížil tak těsně přitisknutý k zemi, až se srstí na břiše třel o trávu. Když dosáhl kamenné podezdívky stodoly, znehybněl.
Prkna byla stará a pokřivená a mezi většinou z nich byla vidět čára světla. Proměnil se – aby mu nepřekážel čenich, nikoli proto, že by v jednom těle viděl lépe než v druhém – a přiložil oko k mezeře.
Na jedné straně dlouhého stolu hořela petrolejová lampa a ozařovala profil muže z džípu. Stál zády ke dveřím a manipuloval s něčím, co Petr neviděl. O hranu stolu měl hned po ruce opřenou brokovnici.
Za pachem muže, pachem lampy a přetrvávajícím pachem zvířat, která byla ve stodole kdysi ustájena, bylo cítit silný pach naolejované oceli, silnější, než aby mohl pocházet jen ze zbraně. Petr se zamračil, proměnil se a tiše odklusal kolem velkých vstupních vrat. Jedno křídlo bylo lehce pootevřené – dost na to, aby se jím mohl protáhnout v kterékoli ze svých podob, ale v takovém úhlu, že nemohl vpadnout přímo do stodoly a vrhnout se na muže za stolem. Vycenil zuby a v hrdle mu zavibrovalo neslyšné vrčení. Ten člověk ho podcenil. Nikdo nezaslechne dlaka, který nechce být zaslechnut. Mohl se dostat dovnitř, zahnout za roh a zaútočit dávno předtím, než člověk stačí vůbec sáhnout po zbrani, nemluvě o míření a střílení.
Pohnul se vpřed. Pach naolejované oceli zesílil a hliněná podlaha se mu pohnula pod tlapami. Znehybněl. Pak uviděl pasti. Byly tři, rozmístěné v úhlu otevírání dveří v dírách vykopaných v podlaze a překrytých čímsi dost lehkým, aby to pasti nespustilo a ani jim nebránilo v pohybu, jakmile čelisti sklapnou. Nebyl si jistý, ale páchlo to jako rašelinové hnojivo, které používala na zahradě teta Nadine.
Mohl je snadno přeskočit, ale rozrytá byla i půda za nimi a on si nemohl být jistý, kde začíná bezpečný prostor. Stejně tak se nemohl proměnit a zneškodnit pasti dřív, než se stane cílem pro pušku.
S nosem u stěny obešel budovu. Všechny možné vchody nesly stejný pach.
Všechny až na jeden.
Vysoko ve východní stěně, ukrytý za větvemi mladého ořešáku, se nacházel malý čtvercový otvor, užívaný k podávání balíků sena do horního patra v dobách, kdy se ve stodole choval dobytek. Dlaci z principu po stromech nelezou, ale to neznamená, že by to neuměli, a díky mozolům na rukou i na nohou mohou najít úchopy, které by obyčejná lidská ruka nejspíš nedokázala využít.
Petr otvor zkontroloval, opatrně přitom balancuje na nebezpečně tenké větvi. Žádné pasti nenašel a tiše vklouzl dovnitř. Mohl si gratulovat, jak nepřítele přechytračil.
Na patře to páchlo senem a prachem. Přikrčený klusal Petr po velikém čtyřhranném trámu, dokud nenašel místo, kudy viděl dolů. Ocitl se téměř přímo nad stolem, na němž kromě lampy ležel hnědý papírový balíček, zápisník a těžká plátěná zástěra.
Muž z džípu pohlédl na hodinky, zůstal stát a s nakloněnou hlavou naslouchal.
Celá situace byla past, past vymyšlená speciálně pro dlaka v srstnaté podobě.
Už o tom nemohlo být pochyb, tohle byl člověk, který zabíjel členy jeho rodiny. Muž, který je znal dost dobře na to, aby mohl správně usoudit, v jaké podobě dnes večer přijde.
Petr se zašklebil a oči se mu ve světle petrolejky zaleskly. Nikdy se necítil tak živý. Celé jeho tělo pulzovalo. Neměl v úmyslu muže zklamat. Chtěl dlaka v srstnaté podobě, měl ho mít. Padne za oběť zubům a drápům. Přesunul se na konec trámu, proměnil se a s vrčením se vrhl do prostoru. Dopadl všemi čtyřmi končetinami na záda muže pod sebou.
Společně se svalili k zemi.
Na jeden krátký okamžik byl Mark Williams potěšen, když viděl, jaké tělo seskočilo z horního patra. Reakce tvora odhadl správně do posledního detailu. Až na to, že nevzal v úvahu horní patro stodoly a neuvědomil si zcela přesně, čemu bude čelit.
Vyděšenější než kdykoli předtím v životě bojoval jako smyslů zbavený. Jednou viděl, jak vlčák zabil sviště tak, že ho popadl zezadu za krk a rozdrtil mu páteř. Nehodlal připustit, aby se totéž stalo jemu. Cítil, jak mu drápy trhají tenkou košili a zatínají se do kůže, cítil horký dech za uchem a podařilo se mu přetočit a vrazit jedno předloktí mezi rozevřené čelisti bestie, zatímco druhou rukou zoufale šátral po zemi a hledal upadlou brokovnici.
Hrom trhl hlavou dozadu, pustil paži a vrhl se po náhle odkrytém hrdle.
Mark viděl, jak se blíží jeho smrt. Pak pochopil, že dlak váhá.
Kurva, chlape. Nemůžu přece jen tak rozpárat někomu hrdlo! Co to dělám? Touha po krvi byla náhle ta tam.
Mark se zapřel nohama pod břichem bestie a vykopl.
Zcela dezorientovaný Hrom s těžkým žuchnutím dopadl na zem, ale hned se zase hrabal na nohy. Pod zadní prackou se mu pohnula podlaha. Ocelové čelisti se sevřely.
Klapnutí, bolestivé zakňučení a strach, to vše pomalu zvedlo Marka na kolena. Usmál se, když viděl velikého červenohnědého vlka, jak se zmítá v pasti, kroutí se a vrčí v panickém úsilí vyprostit se. Usmál se ještě víc, když viděl, že jeho boj postupně slábne, až nakonec zůstalo zvíře bezvládně ležet na zemi s vyplazeným jazykem.
Ne! Prosím, ne! Proměnit se nemohl. Ne dokud noha zůstávala uvězněná v pasti. To bolí. Bože, to bolí. Cítil pach vlastní krve a hrůzy. Nemůžu dýchat. Ta bolest…
Hrom si matně uvědomoval, že past představuje menší nebezpečí. Že člověk, který se k němu blíží s vyceněnými zuby, je mnohem, mnohem nebezpečnější. Zakňučel a zahrabal předními tlapami, ale nějak se mu nedařilo postavit. Jeho hlava byla náhle tak těžká, že ji nedokázal zvednout.
„Mám tě, hajzle.“ Jed fungoval dokonale. Mark s potěšením viděl, že dostal, co si zaplatil. Sykl a sáhl si přes rameno. Na ruce měl krev. Zatímco se opatrně držel mimo dosah, plivl na podlahu vedle hlavy chyceného tvora. „Doufám, že to svinsky bolí.“
Možná… že mě uslyší… když zavyju…
Pak se dostavily křeče a už bylo příliš pozdě.
2024 ©