Síla vzdoru: kapitola 27,Epilog

27

V ohromeném tichu, které následuje, slyším jediný zvuk. Snowův

smích. Odporný bublavý chechot, doprovázený kašlem a výtryskem

čerstvé zpěněné krve. Vidím, jak se Snow předklání a dusí se, ale pak

mi výhled zacloní stráže.

Zatímco se ke mně blíží šedé uniformy, přemýšlím, co mě čeká v

té krátké budoucnosti, jež mi jakožto vrahovi nového prezidenta

Panemu zbývá. Výslechy, možná mučení a stoprocentně veřejná

poprava. Znovu se budu muset rozloučit s hrstkou lidí, kteří mají

místo v mém srdci. Pomyšlení na to, jak se loučím s matkou, která

teď zůstane úplně sama, mě vede k dalšímu kroku.

„Dobrou noc,“ šeptám. Luk v mé ruce okamžitě znehybní.

Zvedám levou paži a skláním se k ní, abych zuby vyrvala pilulku z

rukávu. Místo toho se zakusuji do masa. Zmateně povoluji sevření

čelistí. Dívám se do Peetových očí, které mi tentokrát pohled

oplácejí. Z ruky, do níž jsem ho kousla, mu teče krev. Z ruky, kterou

zakryl můj rulík. „Nech mě odejít!“ prosím ho a snažím se vymanit

paži z jeho sevření.

„Já nemohu,“ říká. Odtahují mě od něj a tmavě fialová pilulka

vypadává z roztržené kapsy na zem. Vzápětí Cinnův poslední dárek

drtí bota jednoho vojáka. Měním se v divoké zvíře, kopu, škrábu,

koušu a všemožně se snažím vyprostit z rukou davu, který hrozí, že

mě zavalí. Strážní mě zvedají nad hlavy lidí a odnášejí mě pryč.

Nepřestávám se zmítat a volám Hurikána.

Nevidím ho, ale Hurikán jistě pochopí, co po něm chci. Jednu

čistou ránu, která všechno ukončí. Jenže nepřilétá šíp ani kulka. Je

možné, že mě nevidí? Ne. Na gigantických obrazovkách po obvodu

náměstí mohou všichni sledovat, co se děje. Vidí to a ví, co chci, ale

nesplní moje přání, stejně jako jsem selhala já, když ho zajali

mírotvorci. A to jsme měli být lovci a přátelé. Jsem v tom sama.

V prezidentském paláci mi nasazují pouta a zavazují mi oči.

Zpola mě táhnou a zpola nesou dlouhými chodbami, vozí mě výtahy

nahoru a dolů a nakonec mě pokládají na koberec. Snímají mi pouta

a zavírají za sebou dveře. Strhávám si pásku z očí a zjišťuji, že jsem

ve svém starém pokoji ve Výcvikovém centru, kde jsem prožila

poslední dny před prvními Hladovými hrami i před Čtvrtohrami. Na

posteli je jen holá matrace a otevřená skříň je zcela prázdná, ale

tenhle pokoj bych poznala vždycky.

Namáhavě vstávám a svlékám si kostým reprodrozda. Jsem

ošklivě pohmožděná a možná mám i zlomený prst či dva, ale nejvíc

na zápas s vojáky doplatila má kůže. Nové, růžové okrsky se

potrhaly jako papír a mezi buňkami vypěstovanými v laboratoři

prosakuje krev. Nepřicházejí žádní zdravotníci a mně už na ničem

nezáleží, takže jen klesám na matraci a čekám, až vykrvácím k smrti.

Takové štěstí však nemám. Do večera se krev sráží. Jsem celá

ztuhlá, ulepená a rozbolavělá, ale živá. Kulhám do sprchy, nastavuji

ten nejjemnější program, na jaký si vzpomínám, bez mýdel i

šamponů, a sedám si pod proud teplé vody do dřepu, s lokty

opřenými o kolena a s hlavou svěšenou v dlaních.

Jmenuji se Katniss Everdeenová. Proč nejsem mrtvá? Měla bych

být. Bylo by to pro všechny nejlepší…

Vstupuji na rohož vedle sprchy, kde mě osušuje proud horkého

vzduchu. Není tu žádné čisté oblečení. Dokonce ani ručník, do něhož

bych se zabalila. Po návratu do pokoje zjišťuji, že kostým

reprodrozda zmizel. Místo něj tu leží papírové šaty. Z kuchyně mi

poslali jídlo s nádobkou léků namísto dezertu. Jím, beru si léky a

vtírám si mast do kůže. Potřebuji vymyslet, jak spáchám sebevraždu.

Lehám si na zakrvácenou matraci. Není mi zima, ale v papírovém

oblečení si připadám jako nahá. Vyskočit z okna nemohu – okenní

tabule je tu aspoň třicet centimetrů tlustá. Umím uvázat skvělou

oprátku, ale není tady nic, na čem bych se oběsila. Snad bych

dokázala nahromadit pilulky a po čase se otrávit smrtelnou dávkou,

ale jsem si jistá, že mě čtyřiadvacet hodin denně sledují. Možná jsem

teď v přímém přenosu v televizi, zatímco se komentátoři pokoušejí

analyzovat, co mě vedlo k zabití Coinové. Kamery znemožňují v

podstatě jakýkoliv pokus o sebevraždu. Zabít mě je výsada Kapitolu.

Zase.Mohu se ale poddat apatii. Rozhoduji se, že budu ležet na posteli

bez jídla, bez pití a bez užívání léků. Tak bych mohla zemřít. Nebýt

abstinenčních příznaků po vysazení morfionu. Nesnižovali mi dávku

postupně jako ve Třináctém kraji, nýbrž naráz. Určitě mi ho dávali

opravdu hodně, protože když mě dostihuje touha po další dávce,

doprovázená třasem, palčivou bolestí a nesnesitelnou zimou, mé

odhodlání ta je jako sníh na slunci. Klečím na kolenou a drásám

podlahu nehty, abych našla ty drahocenné pilulky, které jsem

zahodila, když jsem si připadala silnější. Poopravuji svůj

sebevražedný plán: pomalu se odrovnám morfionem. Stane se ze mě

pytel kostí se žlutou kůží a obrovskýma očima. Pracuji na svém

plánu už druhý den a jde mi to jako po másle, když tu dochází k

něčemu nečekanému.

Dávám se do zpěvu. U okna, ve sprše i během spánku. Dlouhé

hodiny se ze mě řinou balady, písničky o lásce i horalské popěvky.

Všechny písně mě jistě naučil můj otec, protože od jeho smrti hrála

hudba v mém životě jen okrajovou roli. Je úžasné, jak dobře si je

pamatuji. Melodie i texty. Můj hlas zprvu chraptí a láme se ve

výškách, ale postupně se rozcvičuje a získává na sytosti. Takhle zní

hlas, při jehož zaslechnutí reprodrozdi utichají a poté se k němu touží

přidat. Ubíhají dny a týdny. Sleduji, jak na římsu za oknem padá

sníh, a za celou tu dobu neslyším jiný hlas než svůj.

Co asi dělají? Proč to zdržují? Copak je tak složité popravit jednu

vražedkyni? Pokračuji v sebedestrukci. Jsem hubenější, než jsem kdy

byla, a můj boj s hladem je tak úporný, že ve mně občas převládají

zvířecí instinkty a já proti své vůli zhltnu chléb s máslem nebo

pečeni. Celkově ale vítězím. Pár dní se necítím příliš dobře a uvažuji,

jestli konečně neumírám, ale potom si uvědomuji, že mi snižují

dávku morfionu. Snaží se mě pomalu odvyknout. Ale proč?

Zdrogovaného reprodrozda se před davem diváků zbaví snadněji.

Náhle mě napadá cosi strašného. Co když mě nezabijou? Co když se

mnou mají jiné plány? Co když mě chtějí znovu přetvořit, vycvičit a

použít?

Nic pro ně dělat nebudu. Jestliže se nemohu zabít v tomhle

pokoji, udělám to při první příležitosti venku. Mohou mě vykrmit.

Mohou mě nalíčit, nastrojit a udělat ze mě zase krásku. Mohou

navrhovat úžasné zbraně, které v mých rukách ožijí, ale nikdy mi

nevymyjí mozek natolik, abych je použila. Necítím žádnou loajalitu

k nestvůrám, jež si říkají lidské bytosti, a pohrdám sama sebou,

protože k nim patřím. Peeta měl nejspíš pravdu, když mluvil o tom,

jak se navzájem zničíme a přenecháme prostor nějakému slušnějšímu

druhu. Protože na tvorovi, který při vyřizování sporů obětuje vlastní

děti, je něco obludného. Můžete to lakovat narůžovo, jak chcete.

Snow považoval Hladové hry za účinný nástroj moci. Coinová zase

usoudila, že ty padáčky urychlí konec války. Ale kdo na tom nakonec

vydělal? Nikdo. Nikomu neprospívá žít ve světě, kde se dějí takové

věci.Po dvou dnech, kdy ležím na matraci, aniž bych jedla, pila nebo

si brala morfionové pilulky, se dveře do pokoje otvírají. Někdo

přistupuje k posteli a ocitá se v mém zorném poli. Haymitch. „Tvůj

soud skončil,“ oznamuje mi. „Pojď. Jedeme domů.“

Domů? O čem to mluví? Já už nemám domov. A i kdyby někde

takové místo existovalo, jsem příliš slabá, než abych se pohnula.

Přicházejí cizí lidé. Doplňují mi tekutiny a krmí mě. Koupou mě a

oblékají. Jeden mě zvedá jako hadrovou panenku a odnáší mě na

střechu, kde čeká vznášedlo. Usazují mě naproti Haymitchovi a

Plutarchovi a zapínají mi bezpečnostní pás. Za několik okamžiků

vzlétáme.

Ještě nikdy jsem neviděla Plutarcha v tak dobré náladě. Přímo

září štěstím. „Určitě máš milion otázek!“ Ačkoliv nic neříkám, stejně

na ně odpoví.

Když jsem zastřelila prezidentku Coinovou, nastal

nepředstavitelný chaos. Po jeho uklidnění našli Snowovo tělo, dosud

připoutané ke kůlu. Názory na příčinu jeho smrti se různí: podle

některých se udusil vlastní krví při záchvatu smíchu, podle jiných ho

umačkal dav. Všem je to ale v podstatě jedno. Narychlo uspořádali

nové volby a novou prezidentkou se stala Paylorová. Plutarcha

jmenovali ministrem pro komunikaci, což znamená, že rozhoduje o

programu vysílání. První velkou televizní událostí byl můj proces, v

němž Plutarch vystupoval jako korunní svědek. Samozřejmě v můj

prospěch. I když většinu zásluh na tom, že mě zprostili viny, je třeba

připsat doktoru Aureliovi, který si zřejmě vysloužil hodiny

poklidného klimbání tím, že mě vykreslil jako beznadějného blázna

trpícího válečnou neurózou. Jednou z podmínek mého propuštění

bylo, že mě bude nadále léčit, ovšem terapie bude muset probíhat po

telefonu, protože doktor Aurelius by nikdy nemohl bydlet na tak

odlehlém místě, jako jsou trosky Dvanáctého kraje, kam mě až do

odvolání posílají. Pravda je, že nikdo tak úplně neví, co se mnou,

když je teď po válce, ačkoliv pokud začne nějaká další, Plutarch si je

jistý, že pro mě najdou nějakou roli. Pak se srdečně směje. Nikdy ho

netrápí, že ostatní nedoceňují jeho vtipy.

„Vy už se připravujete na novou válku, Plutarchu?“ ptám se.

„Ach, teď určitě ne. Teď žijeme v tom sladkém období, kdy se

všichni shodují na tom, že se nedávné hrůzy nesmějí nikdy

opakovat,“ říká. „Kolektivní vědomí má ale obvykle krátkou paměť.

Jsme vrtkavé, pošetilé bytosti s výjimečným darem ničit samy sebe. I

když, kdo ví? Tohle je možná ono, Katniss.“

„Co?“ ptám se.

„Okamžik, kdy jsme si konečně vzali nějakou lekci k srdci.

Možná jsme svědky přerodu lidského druhu v něco lepšího. Jen si to

představ.“ Pak se mě ptá, jestli bych se nechtěla účastnit nové

pěvecké soutěže, kterou za pár týdnů spouští. Chtělo by to něco

optimistického. Pošle prý do mého domu štáb.

Krátce se zastavujeme ve Třetím kraji, kde Plutarch vystupuje.

Má tu schůzku s Diodem ohledně modernizace vysílací soustavy.

Loučí se se mnou poznámkou: „Neodcizuj se.“

Když znovu vzlétáme mezi oblaka, dívám se na Haymitche.

„Proč se vracíte do Dvanáctého kraje se mnou?“

„Vypadá to, že ani pro mě nedokážou v Kapitolu najít vhodné

místo,“ odpovídá.

V první chvíli o jeho slovech nepochybuji, ale pak si to nechávám

projít hlavou. Haymitch přece nikoho nezavraždil. Mohl by jet

kamkoliv. Jestliže se vrací do Dvanáctého kraje, jistě to dostal

příkazem. „Musíte na mě dohlížet, že ano? Jako můj instruktor?“

Krčí rameny. Pak mi dochází, co to znamená. „Moje matka s námi

nejede.“

„Ne,“ přiznává. Vytahuje z kapsy bundy obálku a podává mi ji.

Hledím na matčin jemný, pečlivý rukopis. „Pomáhá zakládat

nemocnici ve Čtvrtém kraji. Chce, abys jí hned po příjezdu

zavolala.“ Přejíždím prsty po ladných křivkách písmen. „Víš, proč

nejede s námi.“ Ano, vím. Kvůli otci a Prim. A protože z rodného

kraje zbyl jen popel. Váže se k němu příliš bolestivých vzpomínek,

které se nedají unést. Já to ale budu muset vydržet. „Chceš vědět, kdo

další tam nebude?“

„Ne,“ říkám. „Dám se překvapit.“

Jako dobrý instruktor mi Haymitch nutí sendvič a pak předstírá,

že mi věří, když po zbytek cesty dělám, že spím. Prolézá celé

vznášedlo, střádá láhve s alkoholem a uklízí si je do batohu. Za tmy

přistáváme na zeleném trávníku Vesnice vítězů. V polovině domů se

svítí, včetně Haymitchova a mého. U Peety ne. Někdo rozdělal oheň

u mě v kuchyni. Sedám si k němu do houpacího křesla a dopis od

matky stále držím v ruce.

„Takže se uvidíme zítra,“ loučí se Haymitch.

Poslouchám vzdalující se cinkání láhví a šeptám: „O tom

pochybuji.“

Nedokážu se přimět k tomu, abych vstala. Zbytek domu je

studený, prázdný a temný. Přehazuji přes sebe starý šátek a dívám se

do plamenů. Nejspíš usínám, protože najednou je ráno a kolem

kamen se otáčí Mastná Sae. Připravuje mi vejce s opékaným chlebem

a sedí u mě, dokud všechno nesním. Moc toho nenamluvíme. Její

malá vnučka, která žije ve svém vlastním světě, si bere světle modré

klubíčko z matčina košíku s pletením. Mastná Sae ji napomíná, ať ho

zase vrátí, ale já jí říkám, že si to klubíčko může nechat. Nikdo v

tomhle domě už neumí plést. Po snídani Mastná Sae myje nádobí a

odchází, ale večer se vrací, aby mě znovu přiměla jíst. Nevím, jestli

sem chodí ze sousedské starostlivosti, nebo jestli ji za to vláda platí,

ale navštěvuje mě dvakrát denně. Ona vaří a já jím. Snažím se

rozhodnout, co budu dělat dál. Nikdo by mi teď v sebevraždě

nezabránil, nemohu se však k ničemu rozhoupat.

Občas dlouze vyzvání telefon a já ho nezvedám. Haymitch se

neukazuje. Možná si to rozmyslel a odjel, ale spíš odhaduji, že je

opilý. Nechodí za mnou nikdo kromě Mastné Sae s vnučkou. Po

měsících strávených na samotce mi to připadá jako úplné procesí

hostů.

„Dneska je ve vzduchu cítit jaro. Měla bys jít ven,“ prohodí

jednou. „Vyrazit na lov.“

Ještě jsem nevyšla z domu. Nechodím ani z kuchyně, jen do malé

koupelny pár kroků přes chodbu. Pořád mám stejné šaty, v nichž

jsem opustila Kapitol. Pořád jenom sedím u ohně. Civím na

neotevřené dopisy, které se hromadí na krbové římse. „Nemám luk.“

„Podívej se do síně,“ odpovídá Mastná Sae.

Když odchází, zvažuji výlet do chodby. Napřed ho v duchu

odmítám, po několika hodinách se ale přece jen jdu podívat. Na

nohách mám jen ponožky, abych nevzbudila spící duchy. V

pracovně, kde jsem popíjela čaj s prezidentem Snowem, objevuji

krabici s otcovou loveckou bundou, naší knihou o rostlinách,

svatební fotografií rodičů, trubičkou na odběr mízy ze stromů, kterou

nám poslal Haymitch do arény, a s medailonkem od Peety. Na stole

leží dva luky a toulec se šípy, které Hurikán zachránil při

bombardování Třináctého kraje. Oblékám si loveckou bundu, ale

ostatní věci nechávám netknuté a usínám na pohovce v obývacím

pokoji. Dostihuje mě hrozná noční můra, v níž ležím na dně

hlubokého hrobu a každý mrtvý, kterého znám jménem, přichází, aby

na mě hodil lopatu popela. Je to docela dlouhý sen, protože se v něm

musí vystřídat hodně lidí, a čím větší vrstva mě pohřbívá, tím hůř se

mi dýchá. Snažím se křičet a prosím je, aby přestali, ale popel mi

vniká do úst i do nosu a já nedokážu vydat ani hlásku. Pořád ale

slyším lopatu…

S trhnutím se probouzím. Zpoza žaluzií prosvítá ranní světlo.

Zvuky neustávají. Aniž bych se pořádně probrala z noční můry,

vybíhám hlavním vchodem z domu a zatáčím za roh, protože jsem si

docela jistá, že teď už na ty mrtvé dokážu křičet. Když ho před sebou

spatřím, prudce zastavuji. Ve tváři zbrunátněl námahou od toho, jak

ryje do hlíny pod oknem. Na trakaři má naloženo několik trsů rostlin.

„Vrátil ses,“ říkám.

„Doktor Aurelius mi teprve včera dovolil odjet z Kapitolu,“

odpovídá Peeta. „Mimochodem, mám ti vyřídit, že nemůže pořád

předstírat, že tě léčí. Někdy musíš taky zvednout telefon.“

Vypadá dobře. Je hubený a zjizvený od popálenin jako já, ale z

jeho očí zmizel ten zastřený, zmučený výraz. Zamračeně si mě

prohlíží. Odhrnuji si vlasy z očí a všímám si, že jsou slepené a

umolousané. „Co to děláš?“ ptám se dotčeně.

„Dnes ráno jsem zašel do lesa a vykopal jsem tyhle květiny. Pro

ni,“ říká. „Napadlo mě, že bychom je mohli zasadit podél stěny

domu.“

Dívám se na rostlinky s vrstvou hlíny kolem kořenů a konečně je

poznávám. Jsou to prvosenky. Primule. Květiny, podle nichž dostala

jméno má sestra. Souhlasně na Peetu kývám, pospíchám zpátky do

domu a zamykám za sebou. Zlo je však uvnitř, ne venku. Chvěju se

slabostí a úzkostí, ale přesto vybíhám po schodech. Na posledním z

nich zakopávám a padám na zem. Nutím se vstát a vcházím do svého

pokoje. Ta vůně je velice slabá, ale pořád tu je. Vidím ji. Bílou růži

mezi ostatními uschlými květinami ve váze. Přestože je svraštělá a

křehká, stále vypadá tak nepřirozeně dokonalá, jak vyrostla ve

Snowově skleníku. Zvedám vázu, potácím se s ní dolů a házím její

obsah na řeřavé uhlíky v kamnech. Kytice vzplane, růži halí modré

plameny a za chvíli mizí. Oheň opět zvítězil nad růžemi. Pro jistotu

ještě rozbíjím vázu o podlahu.

Vracím se nahoru a otvírám okno, abych vyvětrala zbytky

Snowova zápachu. Pořád však ulpívá na mých šatech. Svlékám se. K

šatům jsou přilepené kousky kůže o velikosti hracích karet.

Vyhýbám se zrcadlu, vstupuji pod sprchu a drhnu si pach růží z

vlasů, z těla i z úst, až má kůže dostává světle růžový odstín. Beru si

čisté oblečení a půl hodiny si češu vlasy. Mastná Sae odemyká přední

dveře, a zatímco připravuje snídani, házím staré šaty do ohně. Na její

návrh si zkracuji nehty nožem.

Nad vejci se jí ptám: „Kam jel Hurikán?“

„Do Druhého kraje. Dostal tam nějakou dobrou práci. Občas je

vidět v televizi,“ říká.

Nahlížím do svého nitra a snažím se v sobě najít zlost, nenávist

nebo touhu. Nacházím pouze úlevu.

„Dneska půjdu lovit,“ ohlašuji.

„Čerstvá zvěřina by se mi hodila,“ přikyvuje Mastná Sae.

Vyzbrojuji se lukem a šípy a vycházím z domu směrem k Louce,

ale u náměstí vidím skupinky lidí v maskách a rukavicích. Probírají

se tím, co leželo schované pod sněhem letošní zimy. Shromažďují

ostatky. Opodál stojí vozy tažené koňmi, jeden z nich před

starostovým domem. Poznávám Thoma, Hurikánova bývalého

kolegu z dolů, který si právě otírá hadrem pot z tváře. Vzpomínám si,

že jsem ho viděla ve Třináctém kraji, ale očividně se vrátil. Zdraví

mě a já v sobě sbírám odvahu k dotazu: „Našli tu někoho?“

„Celou rodinu. I dva lidi, kteří pro ně pracovali,“ odpovídá Thom.

Madge. Klidná, laskavá a statečná. Dívka, která mi věnovala

odznak, podle něhož jsem získala svou přezdívku. Těžce polykám a

přemítám, jestli mě brzy navštíví v nočních můrách. Jestli mi bude

taky házet lopatou popel do úst. „Doufala jsem, že jako starosta…“

„Myslím, že pozice starosty Dvanáctého kraje neznamenala

zrovna plus,“ poznamenává Thom.

Kývám hlavou a jdu dál. Dávám si pozor, abych se nedívala do

vozů. Všude ve městě i ve Sloji se mi nabízí stejný pohled. Probíhá

sklizeň mrtvých. Když se blížím k našemu starému domu, vozů

přibývá. Louka zmizela, nebo se přinejmenším dramaticky změnila.

Lidé tu vykopali hlubokou jámu a skládají do ní kosti –vzniká tady

masový hrob. Obcházím díru v zemi a na obvyklém místě vstupuji

do lesa. Nemusela jsem chodit zrovna tudy – plot není pod proudem

a podpírají ho dlouhé větve, aby do Dvanáctého kraje nechodily

šelmy. Zvyk je však železná košile. Chtěla bych se podívat k jezeru,

ale jsem tak zesláblá, že mám co dělat, abych se dovlekla k místu,

kde jsme se scházeli s Hurikánem. Sedám si na kámen, kde jsem

seděla, když nás Cressida filmovala, ale bez Hurikána mi připadá

příliš široký. Několikrát zavírám oči a počítám do deseti, v naději, že

až je otevřu, najednou se vedle mě objeví, nehlučně jako vždycky.

Musím si připomínat, že je ve Druhém kraji, kde dostal dobrou práci

a kde už pravděpodobně líbá ústa nějaké jiné dívky.

Tuhle roční dobu měla stará Katniss nejraději. Časné jaro. Lesy

se probouzejí po dlouhé zimě. Výšleh energie, který ve mně

vyprovokovaly Peetovy prvosenky, však odeznívá. Sotva se dovleču

zpátky k plotu. Je mi zle a točí se mi hlava. Thom mě musí odvézt ve

voze určeném pro mrtvé a pomáhá mi k pohovce v obývacím pokoji,

odkud sleduji víření prachu v kuželech odpoledního světla.

Ozývá se zasyčení a já prudce otáčím hlavu. Trvá mi hezkou

chvíli, než uvěřím, že je skutečný. Jak se sem mohl dostat? Všímám

si drápanců od nějakého divokého zvířete, zadní packy, kterou drží

lehce pozvednutou nad zemí, i vystouplých lícních kostí. Šel sem

celou cestu z Třináctého kraje pěšky. Buď ho vyhodili, nebo tam

jednoduše nevydržel bez ní a přišel ji hledat.

„Namáhal ses zbytečně. Není tady,“ oznamuji mu. Pryskyřník

znovu syčí. „Můžeš si syčet, jak chceš. Prim nenajdeš.“ Při zvuku

jejího jména bystří uši a začíná nadějeplně mňoukat. „Vypadni!“

Uhýbá před polštářem, který po něm vrhám. „Jdi pryč! Nikdo tu o

tebe nestojí!“ Chvěju se vztekem. „Ona se nevrátí! Už nikdy sem

nepřijde!“ Beru další polštář a zvedám se, abych mohla líp zamířit.

Zničehonic se mi po tvářích koulejí slzy. „Je mrtvá.“ Tisknu si

polštář k tělu, abych zmírnila svou bolest, klesám na paty a pláču. „Je

mrtvá, ty pitomý kocoure. Mrtvá.“ Z hrdla se mi dere nový zvuk,

napůl vzlyk, napůl sten, který vyjadřuje hloubku mého zoufalství.

Pryskyřník začíná naříkat se mnou. Nedokážu ho přimět k odchodu.

Obchází mě těsně mimo můj dosah a sleduje, jak mnou otřásá jedna

vlna vzlyků za druhou, dokud konečně neztrácím vědomí. Ale určitě

to pochopil. Pochopil, že se stalo nemyslitelné a že k přežití je nutné

přikročit k nemyslitelným činům. Protože o několik hodin později,

když se probouzím ve své posteli, je u mě a nahrbený v měsíčním

světle mě bdělýma žlutýma očima hlídá před nocí.

Ráno klidně drží, když mu čistím škrábance, ale vytahování trnu

z packy vyvolá další kolo žalostného mňoukání. Nakonec se oba

dáváme do pláče, jen s tím rozdílem, že tentokrát se navzájem

utěšujeme. Čerpám z jeho přítomnosti dost síly, abych otevřela dopis

od matky, který mi předal Haymitch ve vznášedle, vytáčím telefonní

číslo, které je v něm uvedeno, a pláču i s ní. Přichází Peeta s teplým

bochníkem chleba a chvíli po něm doráží i Mastná Sae. Sae

připravuje snídani a já dávám všechnu svou slaninu Pryskyřníkovi.

Pomalu, krůček po krůčku, se vracím do života. Snažím se řídit

radami doktora Aurelia a dělám rutinní věci. Po čase žasnu, že

začínají opět dostávat smysl. Říkám Aureliovi o svém úmyslu napsat

knihu a příštím vlakem z Kapitolu doráží velká krabice s listy

pergamenu.

Na ten nápad mě přivedla naše rodinná kniha rostlin, do níž jsme

uložili všechny informace, které jsme nechtěli svěřit pouhé paměti.

Každá stránka začíná obrázkem osoby. Fotografií, máme-li ji k

dispozici, nebo Peetovou kresbou. Pod ni svým nejpečlivějším

rukopisem zaznamenávám všechny detaily, na něž by byl zločin

zapomenout. Jak Dáma olizuje Prim na krku. Smích mého otce.

Peetova otce se sušenkami. Barvu Finnickových očí. To, co Cinna

dokázal vykouzlit z kousku hedvábí. Boggse při programování

holoně. Routu povytaženou na špičky a s lehce pozvednutými pažemi

– jako pták, který se chystá vzlétnout. A tak dále. Zpečeťujeme

stránky slzami a příslibem, že budeme žít tak, aby jejich úmrtí

nepřišla vniveč. Nakonec se k nám připojuje i Haymitch a doplňuje

informace o splátcích z třiadvaceti ročníků Hladových her, při nichž

dělal instruktora. Dodatků postupně ubývá. Tu a tam se odněkud

vynoří stará vzpomínka. Pozdní primulka vylisovaná mezi stránkami.

Vzácné okamžiky štěstí, jako když dostáváme fotografii

novorozeného syna Finnicka a Annie.

Snažíme se nějak zaměstnat. Peeta peče, já lovím. Haymitch pije,

dokud mu nedojde alkohol, a pak až do příjezdu dalšího vlaku chová

husy. Husy se naštěstí dokážou z větší části postarat samy o sebe.

Nejsme sami. Vrátilo se několik set dalších lidí, protože ať už se

stalo cokoliv, tohle je náš domov. Doly jsou zavřené, a tak nově

příchozí zarývají popel do země a vysazují jedlé rostliny. Kapitolské

stroje hloubí základy pro novou továrnu, v níž budeme vyrábět léky.

Louku nikdo neosel, ale opět se zelená.

Znovu se sbližuji s Peetou. Pořád nadcházejí okamžiky, kdy

křečovitě svírá opěradlo židle, dokud se nepřeženou záblesky zlé

minulosti. Já se občas s křikem budím z nočních můr plných mutů a

mrtvých dětí. Mohu se ale spolehnout na jeho paže, které mě

vždycky utěší. A nakonec i na jeho rty. Jednu noc pociťuji tu samou

touhu, která mě přemohla tehdy v aréně na pláži, a vím, že by tak

jako tak všechno dopadlo právě takhle. Že k přežití nepotřebuji

Hurikánův oheň, živený vztekem a nenávistí. Takového ohně je dost

ve mně. Potřebuji jarní pampelišku. Zářivou žluť, která symbolizuje

znovuzrození místo zkázy. Příslib, že život bude pokračovat bez

ohledu na naše ztráty. Že může být zase dobrý. A takový příslib mi

může nabídnout jen Peeta.

Když tedy šeptá: „Miluješ mě. Skutečnost, nebo iluze?“

Odpovídám: „Skutečnost.“

Epilog

Hrají si na Louce. Tančící holčička s tmavými vlasy a modrýma

očima a chlapec s plavými kudrlinami a šedýma očima, který se ji

pokouší dohonit na svých buclatých batolecích nožkách. Trvalo pět,

deset, patnáct let, než jsem souhlasila, ale Peeta je tolik chtěl. Když

jsem poprvé ucítila, jak se ve mně pohybuje naše dcera, jala mě

hrůza, stejně stará jako sám život. Až radost z toho, když jsem ji

mohla chovat v náručí, ji zkrotila. Druhé těhotenství bylo o trochu

snadnější, byť ne o moc.

Otázky nás teprve čekají. Arény jsou rozebrané a pomníky zavál

vítr. Už nejsou žádné Hladové hry. Děti se ale o nich učí ve škole a

má dcera už ví, že jsem v nich hrála nějakou roli. Můj syn se to za

pár let dozví taky. Jak jim mám vyprávět o takovém světě, aniž bych

je k smrti vyděsila? Moje děti, které berou jako samozřejmost slova

písně:

S poduškou lehounkých lístečků pod hlavou

ulož se ke spánku

v odlesku červánků

do zítřka všechny tvé starosti odplavou.

Tady je mír a klid tady jsi v bezpečí

květy tě ochrání před zlobou člověčí

do sladkých snů teď už vánek tě konejší

nad všechny poklady tys pro mě vzácnější.

Moje děti, které netuší, že si hrají na hřbitově.

Peeta říká, že to zvládneme. Máme jeden druhého. A tu knihu.

Můžeme jim všechno vysvětlit způsobem, který z nich udělá

statečnější lidi. Ale jednoho dne jim budu muset říct o svých nočních

můrách. Proč se objevily i proč nikdy tak úplně neodejdou.

Povím jim, jak je přežívám. Povím jim, že některá rána se budím

s pocitem, že se nedokážu z ničeho radovat, protože se bojím, že mi

to potěšení někdo vezme. V takových chvílích si v duchu odříkávám

všechny dobré skutky, které jsem kdy někoho viděla konat. Je to jako

hra, která se pořád opakuje. Po více než dvaceti letech je i trochu

únavná.

Na světě ale existují mnohem horší hry.

KONEC