Škola noci 2, kapitola 31,32

31)

Ocitla jsem se na překrásné louce uprostřed hustého lesa. Teplý vánek voněl po šeřících. Mýtinou protékal potok a křišťálová voda melodicky zurčela přes oblázky.

„Zoey? Slyšíš mě, Zoey?“ ozval se naléhavý mužský hlas a pokusil se mě vytrhnout ze sna.

Zamračila jsem se a dělala, že si ho nevšímám. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale už se nedalo nic dělat, byla jsem vzhůru. Musím vstát. Musím si vzpomenout. Ona potřebuje, abych si vzpomněla.

Ale jaká ona?

„Zoey…“ Tenhle hlas patřil do snu a moje jméno se objevilo napsané na pozadí blankytného jarního nebe. Byl to ženský hlas… povědomý… kouzelný… úžasný. „Zoey…“

Rozhlédla jsem se po mýtině a na druhém břehu potoka spatřila bohyni, jak sedí na ohlazeném pískovcovém balvanu, bosé nohy ponořené do vody.

„Nyx!“ vykřikla jsem. „Jsem mrtvá?“ Moje slova se zatřpytila ve vzduchu.

Bohyně se usmála. „Zeptáš se mě na tohle pokaždé, když tě navštívím, Zoey Redbirdová?“

„Ne, já, ehm, omlouvám se.“ Tahle slova byla růžová, zřejmě se červenala stejně jako já.

„Neomlouvej se, dcero. Vedla sis výtečně. Mám z tebe radost. Teď už se musíš probudit. Jenom jsem ti chtěla připomenout, že živly sice dovedou ničit, ale také navracet do původního stavu.“

Poděkovala jsem jí, i když jsem neměla ponětí, o čem mluví, ale vtom mi někdo zalomcoval ramenem a vzápětí jsem ucítila nepříjemný poryv ledového větru. Otevřela jsem oči.

Kolem mě vířil sníh a nade mnou se skláněl detektiv Marx. Držel mě za rameno a třásl se mnou. Z podivné mlhy, která se mi převalovala v hlavě, vyplulo jediné slovo. „Heath?“ zakrákorala jsem.

Marx ukázal hlavou doprava, a tak jsem se tam podívala. Heathovo nehybné tělo právě nakládali do sanitky.

„Je…“ Nedokázala jsem to vyslovit.

„Je v pořádku, má jenom spoustu drobných poranění a ztratil hodně krve. Píchli mu něco proti bolesti.“

„Poranění?“ Snažila jsem se v tom nějak zorientovat, ale moc mi to nešlo. „Co se mu stalo?“

„Řezné rány, stejné jako u těch druhých dvou. Ještě žes ho našla a zavolala mě, než vykrvácel.“ Stiskl mi rameno. Jeden ze zdravotníků se ho pokusil odstrčit, ale detektiv jen řekl: „Já se o ni postarám. Odvezu ji zpátky do Školy noci, tam ji dají do pořádku.“

Chlap ze sanitky po mně střelil zhnuseným pohledem. Pro něj jsem evidentně byla zrůda. Detektiv Marx mě ale podepřel silnými pažemi, pomohl mi do sedu a zaclonil tomu pitomci výhled.

„Dojdeš k mému autu?“ zeptal se.

Přikývla jsem. Fyzicky jsem se cítila celkem v pohodě, zato v hlavě jsem měla hrozný guláš. Marxovo „auto“ byl ve skutečnosti obrovský teréňák s velikánskými pneumatikami a bezpečnostním rámem. Detektiv mi pomohl na vyhřáté, pohodlné přední sedadlo, ale než zabouchl dveře, zničehonic jsem si na něco vzpomněla, i když mi úsilím málem praskla hlava. „Persefona! Co se s ní stalo?“

Marx se zatvářil nechápavě, ale za okamžik se usmál. „Myslíš tu kobylku?“

Přikývla jsem.

„Té se nic nestalo. Jeden náš člověk ji odvede do policejních stájí v centru, kde zůstane, dokud silnice nebudou zase průjezdné. Pak ji převezeme přepravníkem do Školy noci.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil. „Vypadá to, že máš víc odvahy než celá tulská policie. Nikdo z nich se neopovážil na ni sednout a dojet tam.“

Opřela jsem si hlavu, detektiv nastartoval, zapnul pohon na všechna čtyři kola a začal si razit cestu závějemi. U nádraží stálo nejmíň deset policejních aut, hasiči a dvě záchranky. Do sněžné tmy blikala červená, modrá a bílá světla.

„Co se tady vlastně dělo, Zoey?“

Pokusila jsem se vzpomenout si, ale v hlavě mě tak zabolelo, až jsem zamrkala. „Já si nic nepamatuju,“ zamumlala jsem otupěle. Ve spáncích mi bušilo tak, že jsem se nemohla soustředit. Cítila jsem, jak mě provrtává pohledem. Podívala jsem se mu do očí a vybavilo se mi, co mi říkal o svojí sestře, dvojčeti, se kterou se pořád mají rádi, i když se z ní stala upírka. Povídal tenkrát, že mu můžu věřit, a já mu doopravdy věřila. „Je to divné,“ vyhrkla jsem. „Jako bych ztratila paměť nebo co.“

„Dobře,“ řekl rozvážně. „Vrať se k tomu poslednímu, co si bez problémů pamatuješ.“

„Hřebelcovala jsem Persefonu a najednou jsem věděla, kde je Heath a že umře, když ho odtamtud nedostanu.“

„Vy jste se otiskli?“ Asi na mě bylo hodně znát, že jsem to nečekala, protože s úsměvem vysvětlil: „Hodně si se sestrou povídáme a já byl na upíry vždycky zvědavý, zvlášť na začátku, když procházela proměnou.“ Pokrčil rameny, jako by na tom nebylo nic divného, že nějaký člověk ví o upírech takové detaily. „Jsme dvojčata, takže spolu odjakživa sdílíme úplně všechno. Když se změnila v jiný živočišný druh, ani nám to nepřišlo.“ Znovu po mně střelil pohledem. „Takže jste se otiskli, nemám pravdu?“

„Jo, otiskli. Proto jsem věděla, kde Heath je.“ Afroditu jsem z toho vynechala. Fakticky jsem neměla sílu vysvětlovat celou tu zamotanou záležitost s jejími vizemi, které sice pořád platí, ale Neferet všem řekla…

„Au!“ Hlavou mi projela taková bolest, že jsem vyjekla.

„Dýchej zhluboka a snaž se uklidnit,“ poradil mi Marx, a jakmile mohl na chvíli spustit oči ze zrádné vozovky, ustaraně na mě pohlédl. „Říkal jsem, ať vzpomínáš na to, co si vybavíš bez problémů.“

„Ne, to nic. Nic mi není. Chci vám pomoct.“

Pořád se tvářil znepokojeně, ale položil mi další otázku. „Takže jsi zjistila, že Heath je v průšvihu a taky kde je. Proč jsi mi prostě nezavolala, abych ho z toho nádraží dostal sám?“

Při sebemenším pokusu na něco si vzpomenout mi v hlavě bušilo jak v kovárně, ale tentokrát už jsem se naštvala. Mám něco s mozkem. Někdo se mi v něm hrabal, a to si líbit nenechám, ani náhodou! Přitiskla jsem si ruce ke spánkům, začala si je třít a zatnula zuby.

„Možná bychom měli na chvilku zastavit.“

„Ne! Jen mi dejte čas,“ vyrazila jsem ze sebe. Pamatovala jsem si stáje a Afroditu. Pamatovala jsem si, že mě Heath potřeboval, i divokou jízdu zasněženým městem na Persefoně. Ale od okamžiku, kdy jsem vstoupila do suterénu nádraží, se mi nevybavovalo nic. Zkroutila jsem se v návalu strašlivé bolesti.

„Zoey!“ Vyděšený hlas detektiva Marxe ke mně pronikl přes clonu slabosti jako z dálky.

„Někdo se mi hrabal v hlavě.“ Uvědomila jsem si, že mám tváře mokré od slz, a otřela jsem si je.

„Z paměti ti úplně zmizely určité časové úseky.“

Nebyla to otázka, ale stejně jsem přikývla.

Chvíli mlčel. Vypadalo to, že se soustředí na prázdnou zasněženou silnici, ale já tušila, že myslí na něco úplně jiného. Ukázalo se, že jsem tušila správně.

„Moje sestra,“ usmál se a podíval se na mě, „jmenuje se Anne, mě jednou varovala, ať nikdy nerozzlobím velekněžku, protože bych si to mohl pěkně odskákat. Prý umějí leccos odstranit z cesty, a myslela tím jak lidi, tak vzpomínky.“ Zase ke mně stočil pohled, tentokrát ale bez úsměvu. „Takže se tě zeptám takhle: Čímpak jsi rozzlobila velekněžku?“

„Já nevím…“ Nechala jsem větu viset ve vzduchu a zamyslela se nad tím, co řekl. Nesnažila jsem se vydolovat z paměti vzpomínky na dnešní noc, prostě jsem jen nechala útržky obrazů volně plynout… Afrodita a fakt, že Nyx jí stále sesílá vize, i když Neferet rozhlašuje, že jsou falešné… ten lehounký, skoro nehmatatelný pocit něčeho zlého, který Neferet obrůstá jako plíseň, a to, jak si v neděli přivlastnila pravidla, co jsem vymyslela pro Dcery temnoty… ta odporná scéna mezi Neferet a… a… Vzepřela jsem se žhavému ostnu, který mě bodal uvnitř hlavy, a v záblesku prudké bolesti si vybavila, jak příšera, v niž se proměnil Elliott, saje velekněžčinu krev.

„Zastavte!“ vykřikla jsem.

„Za chvilku jsme ve škole, Zoey.“

„Ne! Budu zvracet.“

Zajeli jsme ke krajnici. Otevřela jsem dveře, vyskočila z auta na zasněženou silnici, odklopýtala k příkopu a vyzvracela se do závějí. Detektiv Marx byl hned u mě, přidržel mi vlasy a otcovským tónem mě konejšil, že všechno bude v pořádku. Konečně jsem se pořádně nadechla. Podal mi kapesník, takový ten staromódní bavlněný, složený do úhledného čtverce.

„Děkuju.“ Otřela jsem si obličej, vysmrkala se a chtěla mu kapesník vrátit, ale on jen s úsměvem mávl rukou. „Nech si ho.“

Narovnala jsem se, zhluboka dýchala a čekala, až mi přestane bušit krev ve spáncích. Mimoděk jsem se zahleděla přes plochu nedotčeného sněhu na duby, které rostly u masivní zdi z kamenů a cihel. Vtom jsem si užasle uvědomila, kde jsme.

„Tamhle je východní zeď školy,“ ozvala jsem se.

„Ano, řekl jsem si, že to vezmu zadem, aby ses stačila trochu vzpamatovat. Napadlo mě, že by se ti aspoň část těch vzpomínek mohla vrátit.“

Vrátit… navrátit… Proč mi to slovo něco připomíná? Opatrně jsem se ponořila do hlubin svého vědomí a předem zatínala zuby při představě bolesti, kterou si určitě zase způsobím. Žádná ale nepřišla. Vybavila se mi naprosto zřetelná vzpomínka na krásnou louku a na moudrá slova mé bohyně… Živly sice dovedou ničit, ale také navracet do původního stavu.

V tom okamžiku mi došlo, co musím udělat.

„Detektive Marxi, potřebuju tady chviličku zůstat.“

„O samotě?“ zeptal se.

Přikývla jsem.

„Budu v autě a nespustím z tebe oči. Kdybys něco potřebovala, zavolej na mě.“

Věnovala jsem mu vděčný úsměv, a než stačil vykročit k autu, už jsem mířila k dubům. Nebylo nezbytně nutné, abych stála pod nimi, nepotřebovala jsem být v areálu školy, ale blízkost starých stromů mě uklidňovala. Když jsem došla tak blízko, že jsem viděla, jak se objímají větvemi jako staří přátelé, zastavila jsem a zavřela oči.

„Větře, přijď ke mně a odvaň všechnu špínu, která mi zatemnila mysl.“ Ucítila jsem studený poryv, jako by mě pohltil můj vlastní soukromý hurikán, který se ale neopíral do mého těla. Prohnal se mi hlavou. Měla jsem pevně zavřená víčka a vzdorovala pulzující bolesti, která mi znovu zaútočila na spánky. „Ohni, přijď ke mně a sežehni všechnu temnotu, která zastřela mou mysl.“ Uvnitř hlavy mi začal žhnout vnitřní plamen, který se ani trochu nepodobal doběla rozpálenému ostnu. Hřál příjemně, jako když si na namožený sval přitisknete elektrickou dečku. „Vodo, přijď ke mně a smyj temnotu, která zastřela mou mysl.“ Teplo vystřídal chlad. Utišil všechno, co předtím pálilo, a mě zaplavila vlna úlevy. „Země, přijď ke mně a svou životní silou sejmi z mé mysli temnotu, která ji poskvrnila.“ Připadalo mi, že se v místě, kde se moje nohy dotýkaly země, otevřel kohoutek, kterým z mého těla odtekla všechna ohavná špína. Dobrotivá země ji okamžitě pohltila. „A duchu, volám i tebe. Uzdrav vše, čeho se temnota dotkla, a vrať mi paměť!“

Bylo to, jako když se ve mně něco trhá, záda mi sežehl důvěrně známý palčivý zášleh. Klesla jsem na kolena.

„Zoey! Zoey! Proboha, co je ti?“

Za ramena mě znovu držely silné ruce detektiva Marxe a pomáhaly mi vstát. Tentokrát jsem ale hned otevřela oči a usmála se na něj.

„Právě že už vůbec nic. Všechno se mi vybavilo.“

32)

„Vážně si to nerozmyslíš?“ zeptal se detektiv Marx asi tak po stopadesáté.

„Ne.“ Vyčerpaně jsem zavrtěla hlavou. „Nerozmyslím.“ Byla jsem tak šíleně utahaná, že bych nejradši usnula přímo v poldově obřím teréňáku. Jenže to nešlo. Noc ještě neskončila. A já taky ještě neměla všechno hotové.

Detektiv si povzdychl a já po něm blýskla úsměvem.

„Budete mi prostě muset věřit,“ prohlásila jsem a vzpomněla si, že mi dneska sám říkal něco podobného.

„Moc nadšený z toho nejsem.“

„Já vím a omlouvám se, ale pověděla jsem vám všechno, co jsem mohla.“

„Že Heatha a ty druhé dva kluky unesl nějaký úchylný bezdomovec?“ Zavrtěl hlavou. „Na tom mi něco nesedí.“

„Neumíte náhodou tak trochu číst myšlenky?“ zavtipkovala jsem z posledních sil.

„Kdybych uměl, asi bych poznal, co přede mnou tajíš.“ Znovu zavrtěl hlavou. „Tak mi ještě vysvětli, proč jsi ztratila paměť.“

Odpověď už jsem měla rozmyšlenou. „Prožila jsem silné trauma a moje podvědomí všechny ty hrůzy jednoduše zablokovalo. Využila jsem svoje nadání pro všech pět živlů a blok odstranila.“

„A proto jsi trpěla těmi hroznými bolestmi?“

Pokrčila jsem rameny. „Vypadá to tak. Teď už mě nic nebolí a to je hlavní.“

„Hele, Zoey, mně nic nenamluvíš. Podle mě se tady něco děje a ty mi to jen nechceš říct. Ale mně vážně můžeš věřit.“

„Já vím.“ Věřila jsem mu, jenomže zároveň věděla, že některá tajemství si zkrátka musím nechat pro sebe. Nesmím o nich mluvit ani s tímhle neskutečně fajn detektivem. Prostě s nikým.

„Nemusíš se do ničeho pouštět sama. Pomůžu ti. Jsi ještě dítě, středoškolačka.“ Bylo jasné, že je ze mě totálně rozhozený.

Pevně jsem se mu zadívala do očí. „Ne. Jsem upíří mládě, předsedkyně Dcer temnoty a učednice velekněžky. To je přece jen trochu víc než středoškolačka. Dala jsem vám slib a od sestry určitě víte, že ho nesmím porušit. Přísahám, že jsem vám řekla všechno, co jsem mohla, a jestli se ztratí nějaký další kluk nebo holka, najdu vám je.“ Sice jsem úplně nevěděla, jak to případně udělám, ale přísaha ve mně vyvolala dobrý pocit, a tak jsem si byla jistá, že mi ji Nyx pomůže dodržet. Ani tak to ale nebude lehké… Jenže tady jde o bezpečí Stevie Rae! Nikdo o ní nesmí vědět, a tím pádem ani o ostatních příšerách.

Marx si znovu povzdychl, vylezl z auta a obešel ho, aby mi pomohl ven. Zbytečně hlasitě přitom dupal a něco si mumlala pod vousy. Když jsme došli ke vchodu do hlavní školní budovy, rozcuchal mi vlasy (jako bych byla malá!) a řekl: „Dobře, ať je po tvém. Stejně mi nic jiného nezbývá.“

To vystihl naprosto přesně.

Vešla jsem dovnitř. Okamžitě mě obklopila hřejivá domácká vůně kadidla a oleje a nevtíravé světlo plynových lamp, jejichž plameny na mě kývaly jako nadšení přátelé.

A když jsme u těch nadšených přátel…

„Zoey!“ vyjekla jednohlasně dvojčata a zničehonic jsem se ocitla mezi nimi jako v lisu. S brekem mě objala, vynadala mi, že se o mě hrozně bála, a potom začala jedna přes druhou vykládat, jak cítily, když jsem se napojila na jejich živly. Pak se na mě vrhl Damien a nakonec jsem se ocitla v Erikově silné náruči. Přitiskl mě k sobě a šeptal, jak moc se o mě bál a jak je rád, že se mi nic nestalo. Chvíli jsem si jeho objetí užívala. Budu si muset rozmyslet, jak to s ním a Heathem vyřeším, ale ne teď. Teď jsem moc unavená a musím se připravit na setkání s…

„Zoey, tys nám ale dala.“

Vyvinula jsem se z Erikova objetí a otočila se k Neferet.

„Mrzí mě to. Vážně jsem vás nechtěla takhle rozrušit,“ vyhrkla jsem. Ani to nebyla vyložená lež. Doopravdy jsem neměla v úmyslu někoho rozrušit nebo vyděsit.

„No, vždyť se zas tolik nestalo, zlatíčko. Jsme rádi, že jsi zase v pořádku doma.“ Věnovala mi ten svůj nádherný mateřský úsměv, ze kterého sálala láska, světlo a dobrota, a i když jsem dobře věděla, co se za ním skrývá, sevřelo se mi srdce a ze všech sil jsem zadoufala, že se třeba pletu a Neferet je přece jen tak báječná, jak jsem si myslela dřív.

Temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra, zazněla mi v hlavě slova bohyně a dodala mi sílu.

„No, pro nás je Zoey každopádně hrdinka,“ ozval se detektiv Marx. „Nebýt jejího zvláštního propojení s tím chlapcem, asi bychom ho nenašli a nezachránili.“

„Ano, o tomhle drobném problému si se Zoey budu muset popovídat.“ Přísně na mě pohlédla, ale tón jejího hlasu všem okolo naznačoval, že je to vlastně maličkost a doopravdy se na mě nezlobí.

Kdyby věděli…

„Detektive, chytili jste toho, kdo ty chlapce unášel?“ zeptala se velekněžka.

„Ne, utekl, než jsme přijeli, ale na nádraží zůstala spousta stop. Někdo tam evidentně žije a zdá se, že tam má něco jako základnu. Určitě brzy najdeme důkaz, že ti druzí dva kluci zemřeli právě tam a pachatel se to pokusil navléknout, aby to vypadalo, že vraždil upír. Heath sice utrpěl těžké trauma a téměř na nic si nevzpomíná, ale Zoey nám toho muže vcelku přesně popsala. Je jen otázka času, kdy ho chytíme.“

Jsem vážně jediná, kdo zahlédl v Neferetiných očích záblesk překvapení?

„To je skvělé!“ zajásala.

„Viďte?“ Zadívala jsem se jí do očí. „Řekla jsem detektivu Marxovi spoustu věcí. Vždycky jsem měla dobrou paměť.“

„Jsem na tebe ohromně pyšná, ptáčátko!“ Objala mě a pevně přitiskla k sobě. Tak pevně, že se její rty ocitly těsně u mého ucha a nikdo neslyšel, jak šeptá: „Jestli jenom cekneš, postarám se, aby ti nikdo nevěřil. Lidé, upíři ani mláďata.“

Nepokusila jsem se od ní odtáhnout. Vlastně jsem vůbec nezareagovala. Jakmile mě ale pustila, přikročila jsem k závěrečnému úderu, který jsem si plánovala od okamžiku, kdy jsem ucítila povědomý palčivý zášleh na zádech.

„Neferet, mohla byste se mi podívat na záda, prosím?“

Kamarádi si vesele povídali a zjevně byli úplně bez sebe úlevou. Zavolala jsem jim, ještě než jsme s detektivem Marxem vjeli do školního areálu, a poprosila je, aby na mě počkali v hlavní budově a vzali s sebou taky Neferet. Moje divná žádost, kterou jsem schválně vyslovila hodně nahlas, je ale okamžitě umlčela. Vlastně se na mě všichni v místnosti kromě detektiva Marxe zadívali, jako kdyby mě podezírali, že jsem se při svojí dobrodružné výpravě praštila do hlavy a podstatně mi kleslo IQ.

„Je to důležité,“ naléhala jsem a zářivě se na velekněžku usmála, jako bych pro ni pod mikinou měla dárek.

„Zoey, já nevím, jestli…“ zakoktala rozpačitě, ale pro jistotu vložila do svého tónu i špetku starostlivosti.

Dramaticky jsem si povzdechla. „Prokristáčka, tak se podívejte všichni.“ Než mě stačili zarazit, obrátila jsem se k nim zády a vyhrnula si mikinu (nebojte, předek jsem nechala spuštěný!).

Byla jsem si celkem jistá, že tam opravdu mám, co myslím, ale nadšené a uchvácené vzdechy mých kamarádů mi to potvrdily na sto procent.

„Červenko! Přibylo ti další znamení!“ Erik se zasmál a opatrně se dotkl čerstvě potetované kůže.

„Ty bláho, to je nádhera,“ vydechla Shaunee.

„Absolutně boží,“ řekla Erin.

„Vskutku efektní,“ prohlásil Damien. „Je to ten samý vzor, jaký máš všude jinde. Připomíná labyrint.“

„Jo, spirály a v nich jsou vpletené znaky,“ řekl Erik.

Zřejmě jsem byla jediná, kdo si všiml, že Neferet ani necekla.

Spustila jsem mikinu zase dolů. Hrozně jsem se těšila, až si svoje nové tetování prohlédnu pomocí zrcátka a na vlastní oči uvidím, co jsem zatím jen cítila.

„Blahopřeju, Zoey,“ ozval se detektiv Marx. „Určitě to znamená, že tě tvoje bohyně pořád chová ve zvláštní přízni.“

Usmála jsem se na něj. „Děkuju. Děkuju za všechno, co jste pro mě dneska udělal.“

Pohlédli jsme na sebe a on na mě mrkl. Potom se obrátil k Neferet. „Už musím jet, madam, čeká mě ještě spousta práce. A Zoey už se určitě nemůže dočkat, až padne do postele. Dobrou noc vám všem.“ Dotkl se čepice, naposled se na mě usmál a odešel.

„Vážně jsem unavená.“ Ohlédla jsem se po Neferet. „Jestli to nevadí, ráda bych si šla lehnout.“

„Jistě, zlatíčko,“ řekla okamžitě. „Jen běž.“

„Jenom bych se cestou na kolej ještě zastavila v Nyktině chrámu. Smím?“

„Půjdeme s tebou, Červenko,“ řekla Shaunee.

„Ano, Nyx stála dnes v noci při nás všech,“ přidala se Erin.

Damien s Erikem taky zamumlali něco na souhlas, ale já se na ně nedívala. Dál jsem hleděla do očí velekněžce. „Samozřejmě chci taky poděkovat Nyktě, ale vlastně jsem do chrámu chtěla kvůli něčemu jinému.“ Nečekala jsem, až se mě zeptá, a vážným tónem jsem pokračovala: „Zapálím tam za Stevie Rae zelenou svíci. Slíbila jsem jí, že na ni nezapomenu.“

Kamarádi tiše přisvědčili, ale já se soustředila jen na Neferet. Pomalu, s rozmyslem jsem k ní vykročila.

„Dobrou noc, Neferet,“ řekla jsem a objala ji. Jak jsem se k ní přitiskla, zašeptala jsem: „Je mi fuk, jestli mi kvůli vám přestanou věřit lidi, upíři i mláďata. Věří mi totiž bohyně, a to je hlavní. My dvě jsme spolu ještě neskončily.“

Odstoupila jsem od ní a obrátila se k ní zády. Spolu s kamarády jsem vyšla ven a zamířila k nedalekému Nyktinu chrámu. Konečně přestalo sněžit a mezi třásněmi mraků, které vypadaly jako hedvábné šály, vykukoval měsíc. Zastavila jsem se u krásné mramorové sochy bohyně, která stála před chrámem.

„Tady,“ pronesla jsem sebejistě.

„Tady, Zoey?“ zeptal se Erik nechápavě.

„Chci dát tu svíčku sem, k Nyktiným nohám.“

„Přinesu ti ji,“ řekl, stiskl mi ruku a rychle vykročil ke chrámu.

„Máš pravdu,“ souhlasila Shaunee.

„Přesně, Stevie Rae by určitě chtěla, abychom ji rozsvítili tady,“ přitakala Erin.

„Je to blíž k zemi,“ pronesl Damien.

„A tím pádem ke Stevie Rae,“ řekla jsem tiše.

Erik se vrátil se zelenou svíčkou a obřadním zapalovačem. Nechala jsem se vést instinktem, zapálila ji a postavila bohyni k nohám.

„Vzpomínám na tebe, Stevie Rae, přesně jak jsem slíbila.“

„Já taky,“ řekl Damien.

„I já,“ přidala se Shaunee.

„Jasně,“ vyhrkla Erin.

„Ani já nezapomenu,“ ozval se Erik.

Kolem Nyktiny sochy náhle zavoněla louka a mí přátelé se usmáli skrz slzy. Než jsme odešli, zavřela jsem oči a zašeptala modlitbu, vlastně spíš slib, který mi šel přímo od srdce.

Vrátím se pro tebe, Stevie Rae.