Krevní pouto : kapitola 8

8.

Přestože už byla skoro půlnoc, parkoviště baru U strýčka Mikea bylo plné a já tak musela zaparkovat před skladiš­těm vedle. Můj malý rabbit tu nebyl sám, ale mezi všemi SUV a trucky vypadal ustaraně. Nevím, proč mají fae tak rádi vel­ká auta, ale žádného neuvidíte za volantem geo metra.

V blízkosti faeské rezervace Walla Walla, která leží asi o sto ki­lometrů dál po dálnici, se nachází několik barů, které prohlašují, že jsou oblíbenými místy fae, aby přilákaly hosty. Kousek od mojí garáže nedávno otevřeli bar, který se tvářil jako vlkodlačí pelech. Ale Strýček Mike žádnou reklamu nepotřebuje a lidí tu taky moc nenajdete. Pokud nějakého hloupého človíčka přiláká množství aut na parkovišti, jemné kouzlo ho zase pošle pryč. Bar U strýčka Mikea je pro fae - toleruje ale většinu nadpřirozených bytostí, po­kud nepůsobí potíže.

Bez Stefana jsem odmítla jet do sídla klanu. Možná jsem pali­čatá, ale ne pitomá. A k sobě domů jsem ji taky odmítla pustit - po­zvat zlo dovnitř je mnohem snazší než udržet ho venku.

Tedy později. Netušila jsem, jak zrušit upírovo pozvání, věděla jsem jen, že to nějak jde. Proto jsem navrhla bar U strýčka Mikea jako neutrální území.

Očekávala jsem, že tu ve všední den bude míň narváno. Hosté Strýčka Mikea si očividně nemuseli dělat starosti s brzkým vstá­váním jako já.

Otevřela jsem dveře a ven se vyvalil hluk jako voda z přehrady. Hlasitost rámusu mě zaskočila, proto jsem zaváhala - pak mi ně­kdo položil pevnou ruku na hruď a vystrčil mě zpátky ven. Dveře se zavřely a já zůstala na parkovišti sama s útočníkem.

Ustoupila jsem o další krok, abych se od něj vzdálila, a zalito­vala jsem, že jsem si nevzala zbraň. Pak jsem se na něj podívala pozorněji a uvolnila se. Byl oblečený do zelené tuniky a punčoch, takže se trochu podobal zbojníkovi z Robina Hooda. Byla to uni­forma obsluhy baru.

Vypadal na šestnáct, byl vysoký a vyzáblý a z náznaku chlupů kolem úst za pár let možná bude vous. Měl průměrné rysy, ani pří­liš ostré, ani příliš jemné, ani příliš souměrné, aby nepůsobil pře­hnaně atraktivně.

Provedl rukou drobné gesto a já ucítila ostrý, trpký závan faes­ké magie. Potom se otočil na podpatku a vyrazil zpátky ke dveřím. Byl to vyhazovač. Zatraceně, už podruhé se mě dneska pokusil ně­kdo odněkud vyhodit.

„Nejsem člověk," prohlásila jsem netrpělivě a následovala ho. „Strýčkovi Mikeovi nevadí, že sem chodím." Ne že by mi strýček Mike věnoval mimořádnou pozornost.

Chlapec zasyčel, otočil se ke mně a tvář mu potemněla zlostí. Zvedl mezi nás ruce a sepnul je. Tentokrát magie páchla silně jako čpavek a pročistila mi nosní dutiny. Zalkla jsem se nečekaným zá­pachem.

Nevím, co se mnou plánoval udělat, protože v tu chvíli se za ním znovu otevřely dveře a ven vyšel sám strýček Mike.

„No tak, klid, Fergusi. Nechceš to udělat, slyšíš? Nech toho. Ze všech... Přece víš, že takové věci nemůžeš dělat." Irský přízvuk splý­val strýčkovi Mikeovi z jazyka sladce jako med. Působil na vyhazo­vače vlastní magií, protože ten už při prvním slově spustil ruce.

Strýček Mike vypadá přesně tak, jak si představujete hostinské­ho. Připadalo mi, jako by mi sáhl do mysli, našel obrázky všech hostinských, které jsem kdy viděla v knížkách a ve filmu, a stvo­řil z nich dokonalou karikaturu. Jeho příjemný obličej je spíše cha­rismatický než pohledný. Je prostřední výšky, má široká ramena, statné paže a silné ruce s krátkými prsty. Vlasy má rudohnědé, ale na opálené tváři žádné pihy. Navzdory tomu, že noc okradla jeho oči o barvu, jsem věděla, že jsou světle oříškové a nyní obrátil je­jich moc proti nešťastnému zaměstnanci.

„Teď buď užitečný, Fergusi, zajdi za Biddy a pověz jí, že má po zbytek noci na starosti dveře. Pak zajdeš za kuchařem a povíš mu, že tě má zaměstnat, dokud si nevzpomeneš, že zabíjet zákazníky není dobré pro obchod."

„Ano, pane." Vyhazovač se ustrašeně přikrčil, odpelášil ke dveřím a zmizel uvnitř. Litovala bych ho, kdyby se mě nepoku­sil zabít.

„A teď," řekl strýček Mike a obrátil se ke mně. „Odpusť, že jsem zakročil. Démon nám tu působí pořádnou paseku a všichni mají nervy nadranc, jak sama vidíš. Myslím, že by nebylo rozum­né, kdyby se někdo z tvých dneska v noci připojil k oslavám."

Bylo to možná zdvořilejší než smrtící kletba, ale stejně efektiv­ně mi to zatarasilo cestu. Zatraceně.

Spolkla jsem zavrčení a pokusila se promluvit stejně zdvořile jako on. „Pokud tu nejsem vítaná, mohl byste prosím najít Marsilii a říct jí, že čekám venku?"

Obličej se mu překvapením vyprázdnil. „A proč se chceš sejít s upíři královnou? Hraješ příliš vysokou hru, děvčátko."

Myslím, že „děvčátko" byla poslední kapka. Anebo za to mohl závan větru, který ke mně donesl zápach odpadků, vlka a krve a ta­ké Warrenovu výraznou vůni, což mi připomnělo, že ho tady sotva před několika hodinami krvácejícího a umírajícího odhodili.

„Kdyby fae jednou za čas pohnuli svojí prdelí, možná bych nemusela hrát vůbec," odsekla jsem a odložila veškerou snahu o zdvořilé jednání. „Znám staré historky. Vím, že máte moc, zatra­ceně. Proč tu všichni jenom tak sedíte a koukáte na to, jak kouzel­ník zabíjí lidi?" Snažila jsem se mezi mrtvé nezačlenit i Stefana, ale jedna moje část už pro něj truchlila - což jen zesílilo můj drzý tón. „Ale pokud si myslíte, že vás to dožene ,na pokraj smrti', pak asi bude lepší, když se budete jen dívat." Warren mohl taky jen při­hlížet. Byl by doma v bezpečí a nekrvácel by v Adamově ložnici pro hosty. „Je to přece záležitost upírů. Na lidech, kteří přitom ska­pou, nezáleží."

Pousmál se, a to mě ještě víc popíchlo.

„Fajn, smějte se. Asi máte na svědomí pěknou řádku mrtvol. Ale ovlivní to i vás. Lidé nejsou hloupí. Vědí, že se tu děje něco neobvyklého, něco zlého - a jediní, kdo jsou podle jejich názoru něčeho podobného schopni, jste vy."

Teď už se křenil, ale zvedl ruku, aby mé umlčel. „Odpusť, lás­ko. Ještě nikdy jsem tě neslyšel používat slova jako ,skapat`."

Zírala jsem na něj. Stáří nejspíš mění náhled na věc a já tušila, že strýček Mike je hodně starý, ale...

„Omlouvám se," řekla jsem a i já jsem slyšela zuřivost ve svém hlase. „Pokusím se mluvit slušně a na úrovni, až budu příště deba­tovat o něčem, co už po sobě zanechalo, kolik...?" Snažila jsem se to v duchu spočítat, ale nedařilo se mi to, protože jsem netušila, kolik lidí zemřelo, když byl pod kouzelníkovou kontrolou Daniel. „Patnáct těl?"

Z tváře mu zmizel úsměv a najednou už nevypadal jako hostin­ský. „Spíše čtyřicet, i když nepochybuji o tom, že jsme ještě někte­rá nenašli. A ne všechny zabil tady v Tri-Cities. Démoni se zajíma­jí jen o smrt a hnilobu. Není to k smíchu a nedá se to jen tak přejít. Přijmi moji omluvu." Uklonil se a jeho trhaný pohyb byl tak rych­lý, že jsem si nebyla úplně jistá, jestli se mi jen nezdál. „Pobavil mě nejen tvůj jazyk, nýbrž i mé vlastní jednání. I po tak dlouhé době pořád zapomínám, že se hrdinové někdy dají najít na nejnepravděpodo-bnějších místech a v nejpodivnějších podobách jako třeba v automechaničce, která se mění v kojota." Chvíli na mě zí­ral a v očích se mu šibalsky blýskalo, což se nijak nepodobalo jeho obvyklému výrazu.

„Máš právo hrát si na hrdinku a vrhnout se na granát, abys nás všechny zachránila, proto ti povím, proč se my do celé věci na­opak nehrneme." Kývl k baru. „Fae zuby nehty bojují o přežití, Mercedes Thompsonová. Umíráme rychleji, než rodíme děti, a to i když připočítáme míšence. Začalo to okamžikem, kdy lidé vyko­vali první železnou čepel, ale kulka nás zabije stejně snadno jako meč. Gremlini, jako je Siebold Adelbertsmiter, jsou mezi námi vý­jimkou."

Zmlkl, ale já čekala. To všechno už jsem věděla stejně jako kdokoli jiný, kdo se obtěžoval zapnout televizi nebo přečíst si no­viny.

„Jsou tu mocná stvoření," pokračoval. „Stvoření, která by vydě­sila lidi tak, že by rozpoutali genocidu a vymazali ze světa všechny fae, kdyby o nich věděli. Pokud se na nás kouzelník zaměří a při­měje jednoho z nás zabít člověka před televizními kamerami - a on to dokáže - fae to zničí."

„Vlkodlaci jsou na tom stejně," namítla jsem. „Ale Adama to nezastavilo. Mohl nechat celou věc na upírech. Vsadila bych se, že tam v baru jsou aspoň čtyři fae, kteří by dokázali netvora zničit dřív, než by si uvědomil, že po něm jdou."

Zaťal ruce v pěst a odvrátil se, já ale stačila na jeho tváři něco zahlédnout, něco hladového. „Ne. Podceňuješ jeho moc, Mercedes. Většina z nás dokáže upírské magii vzdorovat asi stejně jako oby­čejní lidé - a není mezi námi dost duší natolik čistých, aby se vze­přely démonovi. Nechceš, aby posedl jednoho z nás." Obrátil se zpátky ke mně a vypadal jako obvykle, něco víc zmizelo, jako by nikdy neexistovalo.

Přesto jsem ucouvla, protože mě instinkty nabádaly, že tu ne­jsem nejmocnější predátor.

Hlas mu zněžněl, když řekl: „Ale i kdyby někdo z nás cítil nut­kání s kouzelníkem bojovat, Šedí páni prohlásili celou věc za zá­ležitost upírů a zakázali nám zakročit. Šedým pánům nevadí, když lidé skapou, Mercy. Považují je za nebezpečné. Proto jim několik mrtvých nepřidělá vrásky na čele."

Zadívala jsem se mu do očí a pochopila tři věci. Za prvé byl strýček Mike jedním z mála, kdo by se po kouzelníkově stopě vy­dal. Za druhé nenáviděl Šedé pány, a zároveň se jich bál. A za třetí ho zajímalo, co se s lidmi stane.

Nevím, co mě překvapilo nejvíc.

„Takže,” řekla jsem. „Znamená to, že mi dovolíte jít dovnitř a najít Marsilii?"

Pomalu kývl. „Nebudu ti stát v cestě." Ve staromódním ges­tu mi nabídl rámě. Prsty jsem mu lehce položila na paži a dovolila mu, aby mě zavedl zpátky k baru.

Ale než jsme dorazili ke dveřím, zastavil se. „Až půjdeš po kouzelníkovi, neber s sebou vlkodlaky."

„Proč ne?"

„Fergus pro mě pracuje už víc než šedesát let. Za tu dobu ještě nepozvedl proti žádnému zákazníkovi ruku. Démon s sebou nese násilí, jako horská bystřina nese malé ryby. Už jen jeho přítomnost zbavuje sebekontroly a probouzí vztek a krvežíznivost. Démon působí na vlkodlaka stejně jako vodka na oheň."

Znělo to jako Tonyho vyprávění o vlně násilí, kterou se poli­cie snaží potlačit. Bran se zmínil o něčem podobném, ale v jeho podání to neznělo tak divoce. Jak jsem o tom přemýšlela, dnešní Adamův výbuch se dal připsat na vrub hněvu a starostem, ale i Sa­muel byl v poslední době prchlivější.

„Proč jste Adama nevaroval, že Warren s Benem jsou v nebez­pečí?" zeptala jsem se.

„Až do dnešního rána, kdy jsme toho ubohého zraněného mla­díka našli na našem prahu, jsem nevěděl, že Adam poslal své chlap­ce na lov - ale měl jsem."

Věděl o tom Bran, když Adam posílal Warrena a Bena se Stefanem? Zvážila jsem to. Asi ano. Ale Bran svým lidem nikdy neříkal, kde leží hranice jejich možností. A patrně měl i pravdu. Obavy a strach z toho, že démon dokáže nahlodat jejich sebeovlá­dání, by nepříteli jen usnadnily práci.

Rozhodla jsem se, že ani já jim nic nepovím. To znamenalo, že jim nebudu moct říct, že jdu na lov - a bez ohledu na to, co má za lubem Marsilie, jsem už nemínila dál posedávat s rukama v klí­ně. Kojoti se umí potají plížit okolo a dokáží zabít mnohem větší kořist, než si lidé myslí. Pokud mi Marsilie nabídne pomoc, fajn. Pokud ne, půjdu po něm sama.

Do baru jsem vstoupila spolu se strýčkem Mikem. Dnes večer tu hrála heavymetalová skupina. Z dunění bubnů a kvílení kyta­ry mě okamžitě rozbolela hlavy i uši. Vím, že někteří vlci podob­ná místa milují, protože tu mohou na chvíli vypnout citlivé smysly. Odpočinou si tak. Já ne. Jsem naopak nervózní, protože neslyším, co se děje za mými zády.

Strýček Mike mě provedl okolo ženy za kasou. Překvapeně na něj pohlédla, on si jí ale nevšímal. Sklonil se, skoro se mi rty dotý­kal ucha, a řekl: „Musím za bar, ale dohlídnu na tebe."

Otevřela jsem ústa, abych poděkovala, ale než jsem to mohla udělat, přitiskl mi prsty na rty.

„Nic takového, děvče. Vím, že tě Zee naučil, jak se to dělá. Nikdy neděkuj fae, protože než se vzpamatuješ, budeš mu prát po­nožky a platit za něj nájem."

Měl pravdu. Věděla jsem, jak to chodí, a možná bych se zarazi­la, než bych něco řekla. Přesto jsem ocenila jeho zdvořilost.

Povytáhla jsem obočí a s hranou nevinností řekla: „Ale vy bys­te něco takového přece neudělal."

Uznale se usmál a mávnutím mě poslal pryč. „Jdi najít své upí­ry, děvče. Musím vydělávat."

Nikdo další už mě neobtěžoval, když jsem se ale prodírala da­vem, cítila jsem na sobě pohledy fae. V takové tlačenici bylo těž­ké nevrážet do lidi, ale s varováním strýčka Mikea na mysli jsem si držela všechny části těla pěkně u sebe. V davu nepanovala zrov­na nejlepší nálada. Uši mi sice k ničemu nebyly, ale můj nos nevě­třil nic dobrého.

Upíry jsem našla na opačné straně tanečního parketu. Marsilie si oblékla bílé šaty ve stylu padesátých let a Marilyn Monroe, i když postrádala její oblé křivky. I v tlumeném světle měla na bílé šaty příliš bledou plet'.

Někdo by měl Marsilii říct, že jí ten styl nelichotí. Možná mě naštve a vmetu jí to do obličeje.

I já měla nervy v kýblu.

Zaskočilo mě to, proto jsem se zastavila a pomalu se rozhlédla, Littletona jsem nikde neviděla. Ani jsem ho necítila. Znovu jsem vykročila k upírům.

Marsilie si s sebou vzala jen jednoho upíra jako doprovod a mě nijak nepřekvapilo, že to byl zrovna Andre, Stefanův přítel a rival.

Chvíli mi trvalo, než jsem se propletla davem, a tak jsem toho vy­užila, abych si rozmyslela, jak se zachovám. Marsilie věděla, že mě navnadila, takže jsme se jen musely dohodnout, kdo bude ve­let. A protože bylo téměř jisté, že kůži budu riskovat já, nemínila jsem se vzdát kontroly. Zpod trička jsem si vytáhla řetízek, aby byl dobře vidět přívěsek ve tvaru ovečky.

Nenosím křížek. Z dětství mám na křiž špatné vzpomínky. A kromě toho přivodil krucifix Kristovi smrt - netuším, proč si lidi myslí, že by mučící nástroj měl být jeho symbolem. Kristus se dobrovolně obětoval, byl beránkem, ne křížem, na kterém bychom měli viset. Tak si to alespoň vykládám. Jiní lidé mohou mít na ná­boženství i na Boha jiný názor.

No, moje ovečka působí na upíry stejně dobře jako kříž a Mar­silie to ví.

Přistoupila jsem ke stolu a vycenila zuby v úsměvu. Přitáhla jsem si židli, otočila ji, sedla si na ni obkročmo a složila ruce na opěradlo. Ve vlčí smečce se můžete díky postoji vyvarovat modřin.

Rozhodla jsem se, že před těmito dravci nedám najevo žád­nou slabost. Nebyli jsme na jejich území a oni nade mnou nemě­li moc. No, pokud jsem pominula fakt, že jsou mnohem silnější a mají mnohem víc zkušeností se zabíjením.

Raději jsem se na to snažila nemyslet. Díky hluku aspoň neu­slyší, že mi srdce buší jako vyděšenému králíkovi.

„Tak," řekla jsem. „Chcete, abych pro vás ulovila upíra?"

V Marsiliině obličeji se nepohnul ani sval, ale Andre povytáhl obočí. „Vlastně kouzelníka," zamumlal. Stejně jako Marsilie byl oblečený celý do bílé. Měl ale přirozeně snědou pleť — i když byl stejně jako ostatní upíři bledý kvůli nedostatku slunečních paprs­ků— takže na něm bílá vypadala dobře. Hedvábnou košili ve zdán­livě orientálním stylu zdobily bílé výšivky. Vypadala na něm lépe než pirátská.

„Hm." Znovu jsem blýskla úsměvem po Marsilii. „Ale potře­bujete mě, protože jsem kožoměnec a těm prý zabíjení upírů jde. A přesně to tenhle kouzelník je. Upír."

Marsilie můj úsměv opětovala a byl to ten nejlidštější výraz, jaký jsem na jejím obličeji kdy spatřila - pravděpodobně se sna­žila.

Protočila v rukách poloprázdnou sklenici, až inkoustově čer­ná tekutina zavířila. Nevěděla jsem, jestli strýček Mike podává ve sklenicích na víno krev, ale cítila jsem jen alkohol, takže asi ne. Podle toho, jak se předváděla, jsem si byla skoro jistá, že chce, abych si to myslela. Zneklidnilo mě to.

„Děkuji, že jste se s námi sešla," řekla nakonec.

Pokrčila jsem rameny a ledabyle prohlásila: „Tak jako tak jsem po něm chtěla jít." Teprve teď jsem si uvědomila, že je to prav­da. „Ale protože je upír, s vaším svolením bude lov..." Předstírala jsem, že hledám vhodné slovo. „Bezpečnější, pro nás pro obě."

Hrála jsem nebezpečnou hru. Pokud ji napadne, že můžu ohro­zit její klan, zabije mě. Když si ale nezískám její respekt, bude tak jako tak po mně.

Povzdychla si a postavila sklenici na stůl. „Vychovali vás vlci, Mercedes, takže chápu vaši potřebu hrát dominantní hry. Ale zmi­zeli dva z mých lidí, a to mi dělá starosti. Stefan patřil k mým nej­silnějším, navrácení ostatků jednoho z jeho společníků dokazuje, že selhal."

Na řeči jejího těla něco nesedělo. Možná si opravdu dělala sta­rosti o upíry, ale z jejího chování se mi ježily chlupy. U vlků je řeč těla důležitější než slova - a na té její bylo něco špatně, říkala něco jiného než její hlas. Nevěděla jsem, čemu naslouchat.

„,Ostatky` je trochu silné slovo," opáčila jsem. „Warren není mrtvý."

Chvíli mlčela a bubnovala prsty do stolu, jako když jsem ji vi­děla posledně. Asi jsem nezareagovala, jak očekávala. Měla jsem snad dychtivě přijmout nabízenou pomoc?

Nakonec řekla: „Vím, že mi celou věc kladete za vinu, protože jsem Stefana poslala samotného. Z jistých důvodů to muselo vypa­dat jako trest. Ale Stefan byl voják a poznal, že dostal úkol. Věděl, že jsem mu uvěřila, a stejně tak věděl, že jsem neměla na vybranou a musela jsem ho za tím stvořením poslat."

Tomu jsem dokázala uvěřit.

„Chtěla, aby požádal o pomoc mě," ozval se Andre. „Je moje vina, že to neudělal. Stefan a já jsme... byli jsme staří přátelé. Ale udělal jsem chybu a on se na mě rozzlobil." Pohlédl na mě a na okamžik se mi zadíval do očí. Když jsem uhnula očima, odvrátil se. Přemýšlela jsem, co by asi provedl, kdybych mu dovolila, aby mě okouzlil.

Pokračoval, jako by se nic nestalo. Možná tomu tak bylo.

„Dokud byl Daniel člověk, patřil Stefanovi. Byl křehčí, než se zdálo, a zemřel, když jsem pil jeho krev. O tom, jestli něko­ho proměníme, nebo ne, se musíme rozhodnout během okamži­ku, Mercedes. Jde o dobu kratší než pět zabušení lidského srd­ce. Myslel jsem, že zmenším jeho ztrátu, když z něj udělám upíra, místo abych ho prostě zabil."

Marsilie se dotkla jeho ruky a já si uvědomila, že řeč pronesl kvůli ní, ne kvůli mně.

„Dal jsi Danielovi dar," řekla. „Byla to dostatečná náhrada za tvoji chybu."

Andre sklopil hlavu. „Stefan si to nemyslel. Tím, že jsem Daniela proměnil já, teď patřil mně a Stefan byl přesvědčený, že jsem to udělal úmyslně."

Upíry bylo zatraceně těžké přečíst, ale tušila jsem, že Stefan měl pravdu. Andre měl tehdy při Stefanově soudu až příliš velkou radost z něčeho, co se týkalo Daniela a Stefana.

„To od něj nebylo laskavé," řekla mu Marsilie.

„Vrátil bych mu ho," řekl Andre. „Ale čekal jsem, až o to Stefan požádá."

Aha. Tak upíři taky hrají hloupé dominantní hry.

Marsilie zavrtěla hlavou. „Možná je dobře, že tě Stefan s sebou nevzal. Mohla jsem ztratit oba své nejlepší vojáky a seděla bych tu teď s kožoměncem sama." Obrátila pozornost zpátky ke mně. „Tady je můj návrh, Mercedes. Usnadním vám práci tím, že vám jako ochranu nabídnu svoji levou ruku," kývla na Andreho, „o pra­vou jsem totiž přišla. A poskytnu vám všechny informace, které mám k dispozici."

„A na oplátku?" zeptala jsem se. Byla to automatická otázka. Považovala Stefana za mrtvého.

Na okamžik zavřela oči, pak se mi zadívala na čelo. Asi to byla upírská forma zdvořilosti. Já se ale cítila, jako bych měla na čele šmouhu.

„Vy na oplátku najdete toho zatraceného netvora," řekla. „Zabil Stefana, takže je zjevné, že i kdybych na něj nasadila další upíry, k ničemu by to nebylo. Vy jste naší nejlepší šancí, jak ho zlikvi­dovat."

„A pokud zklamu, nic neztratíte, že?" dodala jsem suše. Neodpověděla, ale ani nemusela. „Takže mi prozraďte, jak se dá ten kouzelník zabít?"

„Jako každý jiný upír," odpověděla.

„Většinu z toho, co o upírech vím, jsem vyčetla z Drákuly. Předpokládejte tedy, že nevím vůbec nic."

„Dobrá," souhlasila. „Dřevěný kůl do srdce funguje stejně jako ponoření do svěcené vody nebo přímé sluneční paprsky. Velcí sva­tí nás prý dokázali zabít už jen svojí vírou, ale nemyslím si, že by ta vaše byla dostatečně velká, a to i navzdory té ovečce." Ukázala na můj řetízek. „Ale vezměte si ji s sebou, Mercedes, protože by měla na démony působit stejně jako na upíry."

„Proč se upíři kožoměnců tolik bojí?" zeptala jsem se.

Oba ztuhli. Nemyslela jsem si, že odpoví. Ale odpověděla. Tak trochu. „Zčásti už to víte," řekla. „Naše schopnosti na vás z velké části nepůsobí. Většina naší magie je k ničemu."

„Kouzlo pravdy fungovalo," upozornila jsem.

„Křeslo nevychází z upírské magie, Mercedes, ne úplně. Ale myslím, že většina magie na vás nebude mít účinky. Krvavá ma­gie má ale vlastní moc stejně jako staré předměty. A křeslo je vel­mi staré."

„Nechtěla jsem odvést řeč od tématu," řekla jsem a zdvořile se ji pokusila přimět vrátit se zpátky k věci.

Pousmála se. „Ne. Asi ne. Kožoměnci také umí mluvit s duchy." Zamrkala jsem. „No a?" Spousta lidí, i úplně normálních lidí, mluví s duchy.

Odsunula si židli. „Myslím, že už jsem vám toho řekla dost." Střelila pohledem po Andrem a já pochopila, že ani od něj se už víc nedozvím. „Asi byste měla začít tím, že zjistíte, kam šel Stefan včera večer."

„Warren ještě nějakou dobu nebude schopný mluvit,” namítla jsem. Rozdrtili mu hrtan. Samuel odhadoval, že bude trvat něko­lik dní, než se zahojí.

„Stefan měl ve zvyku mluvit se svými lidmi," řekla. „Oni se nás bojí. Nechtějí mluvit ani se mnou, ani s mými lidmi. Ale s vá­mi si možná promluví. Andre vás vezme za Stefanovým stádem."

Vzápětí zmizela. Možná se uměla zahalit do stínů jako někteří fae, ale necítila jsem ji.

„Nenávidím, když to dělá," řekl Andre a usrkl ze sklenice. „Asi jí závidím. Stefan to taky uměl - byl jediný, kdo zdědil ten­hle dar."

Mlčela jsem a přemýšlela o Marsilii. Dneska večer se snaži­la vystupovat jako člověk, přestože nebyla tak docela úspěšná. Neochotně jsem připustila, že ke mně asi byla víceméně upřímná. Nejspíš si doopravdy myslela, že dokážu kouzelníka najít — buďto díky odolnosti vůči upírské magii, nebo díky „schopnosti" mlu­vit s duchy.

Nevidím je ale neustále.

Už tak jsem podivín, měňavec, který není svázán s měsícem a mění se v kojota. Ani člověk, ani vlkodlak, ani fae. Nelíbilo se mi, že bych měla být ještě divnější, než jsem si myslela.

Vzhlédla jsem a všimla si, že mě Andre trpělivě pozoruje. Byla jsem zvyklá jednat s vlkodlaky a podle jejich měřítek nevypa­dal na schopného válečníka. Neměl široká ramena ani velké sva­ly. Marsilie mu možná lichotila, protože byl na doslech, ale tušila jsem, že tomu tak není.

„Teleportovala se?" zeptala jsem se. Myslela jsem, že to dokáží jen bludičky.

Usmál se a pokrčil rameny. „Nevím, jak to dělají. Ale je to je­den z důvodů, proč si myslíme, že je Stefan mrtvý. Kdyby byl mezi námi, nebylo by snadné ho uvěznit."

„Nezdá se, že by vám to vadilo," nadhodila jsem. Nechtěla jsem myslet na to, že je Stefan mrtvý — tedy permanentně mrtvý.

Pokrčil rameny, což mohlo znamenat cokoli. „Myslím si, že Stefana zabili, Mercedes — oblékl jsem se do bílé, abych ho uctil, stejně jako paní. S jeho smrtí nic nenadělám, mohu ale zničit jeho vraha." Odmlčel se a velice opatrně postavil sklenici na stůl. „Neznáme se natolik dobře, abych ti plakal na rameni."

V hlase mu zazněl náznak vzteku a já ho hned měla radši.

„Dobrá," řekla jsem. „Co kdybys mi ukázal, kde najdu Stefanův dům?"

Byli jsme v půli cesty ke dveřím, když nás dav odmítl pustit dál. Andre byl rychlejší než já, zastavil se, zatímco já se dál snažila prosmýknout okolo mimořádně korpulentní dámy před sebou.

„Hej, kamarádi," pronesla tak hlubokým hlasem, až mi zavib­rovala nosní dutina. „Cítím tady člověka." Sotva domluvila, hudba utichla a hosté zmlkli a ztuhli.

Pochopila jsem, že mluví o mně, a napadlo mě několik důmy­slných, ale hloupých poznámek o jejím čichu — nejsem člověk, ne tak, jak to myslela ona. Bylo by ale opravdu pošetilé hádat se s ní, protože jen hlupák šťouchá klackem do úlu.

Někdy, když vlk spáchá opravdu příšerný zločin, pustí se do něj celá smečka a s radostí ho rozsápe na kusy. Těsně předtím se ale na okamžik rozhostí tíživé ticho a osamocený viník se ocitne v obklíčení smečky. Pak se jeden vlk pohne a rozpoutá se masa­kr. Stejný pocit ve mně vyvolával i tento dav, jen čekal, až někdo něco začne.

„Mám svolení strýčka Mikea," řekla jsem tiše, nevyzývala jsem

ji. Nevěděla jsem, jaká je fae a co udělat, abych se vyhnula boji. Otevřela ústa, protože očividně nebyla spokojená, když tu ně-

kdo vykřikl: „Ať zaplatí,"

Zdálo se mi, že se výkřik ozval od baru, ale ihned se k němu přidaly další hlasy. Když zmlkly, žena přede mnou se rozhlédla a zeptala se. „A čím, kamarádi?"

Zaplatit. Možná chtějí nějaký dar, napadlo mě. Anebo obětinu.

Strýček Mike si proklestil cestu davem a zastavil se přede mnou. Tvářil se zamyšleně. Všichni čekali na jeho rozsudek, což jen dokazovalo jeho moc.

„Píseň," prohlásil nakonec. „Náš host nám za pohostinnost za­platí písní!"

Velká žena si povzdychla, strýček Mike ustoupil a odstrčil stra­nou fae vedle sebe, aby mi ukázal malé jeviště, kde stáli tři hudebníci, dva kytaristé a basista. Nevím, odkud se ozývalo bubnování, protože buben jsem nikde neviděla.

Jeden z kytaristů se zakřenil, seskočil z jeviště a pokynul ostat­ním. Přenechali pódium mně.

Pohlédla jsem na strýčka Mikea, pozvedla jsem obočí a vydala se k pódiu. Všimla jsem si, že se Andre stáhl do davu. Jeho by jako upíra neobtěžovali. A neotravovali by ani vlkodlaky. Ale já nebyla ani upír, ani vlkodlak, takže jsem byla lovná zvěř.

Přemýšlela jsem, jestli by strýček Mike dovolil, aby mě roztr­hali na kusy, kdyby moc dobře nevěděl, že by mě vlci pomstili, ať už jsem patřila ke smečce, nebo ne - pomsta by mi ale k ničemu nebyla. Pochybná pomoc strýčka Mikea byla užitečnější.

Vystoupala jsem na jeviště a jeden z kytaristů mi galantně po­dal nástroj.

„Cením si vašeho gesta," řekla jsem opatrně, „ale na kytaru ne­hraji." Umím brnkat akorát na piáno, a ještě špatně. Měla jsem ale štěstí, že k lekcím hry na klavír patřily i lekce zpěvu.

Rozhlédla jsem a zapátrala po inspiraci. Očividnou odpovědí byla nějaká keltská píseň, ale ihned jsem ten nápad zavrhla. Lidové písně mají povětšinou tucty podob a tucty lidí tvrdí, že jejich ver­ze je ta jediná správná. Mezi fae, kteří byli z velké části keltského původu a jen hledali důvod, proč mě zabít, by bylo skutečně hlou­pé zpívat keltskou píseň.

Bylo tu i několik germánských fae a ti nejsou v hudbě tak vybí­raví, znám ale jedinou německou písničku, a to „Ó, jedličko", což je dětská vánoční koleda, kterou bych asi na nikoho dojem neudě­lala. Měla jsem dostatečné hlasové rozpětí i sílu hlasu, ale žádný skutečný talent.

Proto jsem musela dobře zvážit, co zazpívám. Hráli jsme totiž hru, a kdybych se před nimi příliš krčila, ani strýček Mike by mi nezachránil kůži. Jemná urážka by byla nejlepší. Ne zrovna polí­ček, ale dloubanec do žeber.

A kromě toho jsem potřebovala mocnou píseň, protože ne­mám krásný a něžný hlas. Něco, co zní dobře i bez doprovodu. Navzdory klimatizaci byl bar dusivě parný a mně se špatně pře­mýšlelo — samozřejmě to ale mohlo být i strachem.

Přála jsem si, aby byla zima a vzduch byl chladný a ostrý... Možná mě na nápad přivedla tahle myšlenka, anebo možná vzpo­mínka na „Ó, jedličko", ale najednou jsem věděla, co zazpívám. Zkroutila jsem rty do úsměvu.

Zhluboka jsem se nadechla, abych si roztáhla plíce, a pustila se do zpěvu: „Tichá noc, svatá noc, v spánku svém dýchá zem..."

A tak jsem v parnu horké červencové noci zpívala vánoční ko­ledu baru plnému fae, které z domoviny vyhnali křesťané se želez­nými meči.

Nejednou jsem tu píseň slyšela zpívat tak něžně, až se ve vzdu­chu vznášela magie prvních Vánoc. Přála jsem si, abych ji tak do­kázala zazpívat. Místo toho jsem ji ze sebe přímo chrlila, protože můj hlas nic jiného nezvládne.

Zavřela jsem oči, abych se nemusela dívat na své publikum, zpívala jsem slova s čistou vírou jako modlitbu, dokud jsem se ne­dostala k „že hříšník se s důvěrou smí". To jsem otevřela oči a za­mračila se na ženskou, která celou věc začala, a zbytek písně jsem zazpívala jen jí.

Když dozněla poslední nota, žena zaklonila hlavu a z pina hr­dla se rozesmála. Obrátila se ke strýčkovi Mikeovi a poplácala ho po rameni tak silně, až zavrávoral.

„Dobrá platba," řekla. „Ha." Pak odpochodovala davem zpát­ky do kouta.

Ještě že jsem neočekávala potlesk, jinak bych byla zklamaná. Místnost se uklidnila a fae se vrátili k tomu, co dělali, než jsem se stala středem pozornosti. Nebyl to o nic horší zážitek než zpívat o pátečním hudebním večeru před Branem v Aspen Creeku.

Jeden z hudebníků, ten, který mi nabídl kytaru, se zakřenil, když jsme si měnili místa.

„Vysoké tóny jste moc nevytáhla," řekl. „Ale nebylo to špatné." Trochu smutně jsem se zazubila. „Obtížné publikum."

„Hej, pořád žiješ, kamarádko," opáčil a imitoval přitom kadenci ženina hlasu.

Zamávala jsem mu a namířila si to rovnou ke dveřím. Andreho jsem nikde neviděla, ale strýček Mike na mě čekal u dveří a podr­žel mi je.

Vyšla jsem ven, chytila jsem dveře a pohlédla na něj. „Tak jste věděl, že dokážu udržet tón?"

Usmál se. „Vychovali tě Velšané, Mercedes Thompsonová. Copak Thompson není velšské jméno? A kojotům se říká zpěváci prérie." Pokrčil rameny. „Taky samozřejmě nešlo o můj život."

Místo poděkování jsem si odfrkla.

Dotkl se ukazováčkem čela a zavřel za mnou dveře.