Krevní pouto : kapitola 4

4.

Projeli jsme otevřenou kovanou bránou na jasně osvětlené nádvoří před obrovskou haciendou z nepálených cihel, kte­rá sloužila za sídlo upírskému klanu v Tri-Cities. Warren zaparkoval otlučený truck za BMW na příjezdové cestě, která už byla plná aut.

Když jsem tu byla naposledy, doprovázel mě Stefan. Zavedl nás do menšího domku pro hosty na zadním dvoře. Tentokrát jsme zamířili k hlavním dveřím a Warren zazvonil.

Ben nervózně zavětřil. „Sledují nás." Já je taky cítila.

„Ano." Warren z nás vypadal nejméně ustaraně. Nepatřil k li­dem, kteří lomí rukama nad něčím, co se ještě nestalo.

Nevadilo mi, že nás sledují. Ale co se stane, pokud mi upíři neuvěří? Pokud dospějí k přesvědčení, že Stefanovy vzpomínky jsou pravdivé, že se přestal ovládat, a popraví ho? Dneska v noci. Upíří nebudou tolerovat nikoho, kdo by ohrožoval bezpečí a uta­jení klanu.

A protože nejsem upír, moje slovo pro ně bude znamenat jen málo, možná mě ani nevyslechnou.

Nevím, co ke mně Stefan cítí. Učili mě, že upíři nedokáží milo­vat nikoho kromě sebe. Mohou city předstírat, ale vždy budou mít pro své chování nějaký skrytý motiv. Ale i kdyby nebyl můj pří­tel, já byla jeho. Pokud zaviním jeho smrt tím, že řeknu nebo udě­lám něco špatně... Prostě to budu muset udělat správně a přinutit je, aby si mě poslechli.

Dveře se s tajuplným zasténáním otevřely. Nikdo v nich ne­stál.

„Už chybí jenom strašidelná hudba," poznamenala jsem.

„Opravdu do toho jdou naplno," souhlasil Warren. „Zajímalo by mě, proč se tě tolik snaží zastrašit."

Ben se trochu uklidnil, možná díky tomu, jak nevzrušeně půso­bil Warren. „Možná se nás bojí."

Vzpomněla jsem si na upíry, které jsem tu viděla posledně, a věděla jsem, že se Ben mýlí. Nebáli se ani Samuela. Stefan do­kázal bez heveru zvednout mikrobus a sídlo bylo upírů plné až po střechu. Klidně by mě mohli roztrhat na kusy a Warren ani Ben (kdyby se mu chtělo) by s tím naprosto nic nezmohli. Nebáli se nás. Možná prostě rádi děsili lidi.

Warrena muselo napadnout totéž, protože řekl: „Ne, prostě si s námi hrají."

Opatrně jsme vstoupili. Warren šel první, pak já a nakonec Ben. Byla bych šťastnější, kdyby Ben šel přede mnou. Možná zastavil kulku určenou Adamovi, ale byla jsem si docela jistá, že mě by nejraději sežral.

V síni ani v malém salónku nikdo nebyl, a tak jsme pokračova­li dál chodbou. Na jedné straně se nacházely troje obloukové dve­ře, všechny byly zavřené, ale opačná strana se otvírala do velkého, vzdušného pokoje s vysokým stropem a do něj zasazenými světly. Stěny zdobily pestrobarevné obrazy, z nichž mnohé sahaly od pod­lahy až ke stropu. Místnost byla vylíčená měkce žlutou, která jí do­dávala veselý a jasný ráz, i když tu nebyla žádná okna.

Podlahu tvořily tmavé hliněné kachle v různých odstínech čer­vené a hnědé. Téměř nahodile ji pokrývaly světlé pletené kober­ce neutrálních barev. Tři gauče a pět pohodlně vypadajících židlí v překvapivém odstínu korálové, která nějak ladila s jihozápadním motivem pokoje, stály rozestavené ve volném půlkruhu okolo vel­kého dřevěného křesla, které se hodilo spíše do gotického sídla než mezi pestré barvy pokoje.

Warren vykročil dál chodbou, ale já zůstala stát. Něco na tom

Dřevo bylo tmavé, ale žilkování připomínalo dub. Zdobily ho řezby, od lvích pracek na nohách po chrlič dřepící na vysokém opěradle. Do mosazných opěrek na ruce byly vytepané šlahouny, malé květiny a trny. Na konci každé z nich trčel jeden z trnů ostře vzhůru.

Až když jsem se ke křeslu přiblížila téměř na dotyk, uvědomila jsem si, že jsem už z chodby cítila jeho magii, jenom jsem nevědě­la, oč jde. Obyčejně cítím magii jako šimrání, jako bych se nořila do bublinkové lázně. Tahle magie ale působila jako hluboké baso­vé dunění, jako by někdo bušil do obrovského bubnu, zatímco já si zacpávala uši, takže jsem ho sice neslyšela, ale cítila.

„Mercy?" zavolal Warren ode dveří. „Myslím, že bychom se tady neměli zdržovat."

„Cítíš to?" zeptal se Ben u mého kolena. Pohlédla jsem dolů a uviděla, že klečí na zemi a natahuje lehce nakloněnou hlavu. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Na tom křesle je krev," řekl.

Chystala jsem se ho na to zeptat, vtom se ale objevil první upír. Nikdy dřív jsem ho neviděla. Za života byl prostřední výšky a pod­le rusých vlasů Ir. Pohyboval se ztuhle, ale zároveň elegantně jako velký pavouk. Protáhl se okolo Warrena a prošel pokojem, aniž by na někoho z nás pohlédl. Posadil se na malou lavici u protější stě­ny, které jsem si předtím nevšimla.

Upírův příchod očividně rozptýlil Warrenovy pochybnosti. Následoval upíra do místnosti a zůstal po mé pravici. Ben vstal a postavil se trochu za mě po mé levici, takže jsem byla z obou stran obklopená vlkodlaky.

Během několika následujících minut upíři zabrali i ostatní mís­ta k sezení. Nikdo nám při vstupu nevěnoval pozornost. Urazila bych se, kdyby se nevyhýbali i pohledu jeden na druhého.

V duchu jsem napočítala patnáct upírů. Vypadali působivě, přinejmenším jejich oblečení. Hedvábí, satén a brokát ve všech

barvách duhy. Jeden nebo dva si oblékli moderní obleky, ale vět­šina se dostavila v dobovém kostýmu od středověkého po sou­časnost.

Nějak jsem očekávala tmavé barvy, ale neviděla jsem žádnou černou ani šedou. Vlkodlaci i já jsme očividně nebyli vhodně ob­lečeni. Ne že by mě to zajímalo.

Do místnosti vstoupila žena a já v ní poznala upírku, která při naší poslední návštěvě zabavila Samuelovi křížek. Posadila se do jednoho z korálových křesel a seděla naprosto vzpřímeně jako viktoriánská dáma v upnutém korzetu, i když na sobě měla akva­marínové hedvábné šaty s perličkami zdobeným řasením z dva­cátých let, které na její ztuhlé postavě vypadaly zvláštně frivolně. Rozhlédla jsem se po pianistce Lilly, ale nikde jsem ji neviděla.

Očima jsem přelétla po starém muži s chomáči šedivých vlasů. Na rozdíl od vlkodlaků si upíři ponechávali vzezření, které měli v okamžiku smrti. Vypadal prastaře, ale klidně to mohl být nej­mladší upír v místnosti.

Pohlédla jsem mu do tváře a uvědomila si, že mě na rozdíl od ostatních v pokoji pozoruje. Olízl si rty a já k němu vykročila, pak se mi ale podařilo sklopit pohled k podlaze.

Vlkodlaci si hledí do očí, aby dokázali svoji dominanci, ale ne­ovládnou vám pohledem mysl.

Jako kožoměnec jsem měla být vůči podobnému vlivu imunní, přesto jsem cítila jeho vábení.

Zatímco jsem si hrála na schovávanou se starcem, vešel tma­vovlasý mladík s útlými rameny. Stejně jako Stefan se víc než ostatní podobal člověku. Pamatovala jsem si spíše jeho oděv než tvář. Pokud na sobě Andre neměl tutéž košili jako v noci, kdy jsem ho poznala, pak se muselo jednat o věrnou kopii. Usadil se v polstrovaném křesle poblíž středu místnosti a na rozdíl od ostat­ních upírů na mě zpříma pohlédl a přátelsky se usmál. Neznala jsem ho dost dobře na to, abych odhadla, jestli je přítel, nebo ne­přítel.

Než jsem se mohla rozhodnout, jestli na jeho pozdrav odpově­dět, nebo ne, vstoupila Marsilie, paní klanu střední Columbie. Na sobě měla zářivě rudou jezdeckou sukni ve španělském stylu, na­ bíranou bílou blůzku a černý šál, který se hodil k jejím světlým vlasům a tmavým očím lépe, než jsem očekávala.

Na rozdíl od našeho posledního setkání se pohybovala s lad­nou grácií. Ze všech upírů v místnosti byla jen Marsilie skutečně krásná. Dala si na čas s úpravou sukni, než se posadila do křesla ve středu půlkruhu. Červená sukně se ostře tloukla s korálovou bar­vou polstrování. Nevím, proč jsem se hned cítila líp.

Zírala na nás, ne, na vlkodlaky, se zaníceným, téměř hladovým pohledem. Vzpomněla jsem si, jak se chovala k Samuelovi, a na­padlo mě, jestli dává vlkodlakům přednost. Stefan mi prozradil, že kvůli vlkodlakovi ji vykázali z Itálie. Upíři nemají zakázáno pít vlkodlačí krev, ale ten, kterého unesla, patřil mocnějšímu upírovi s vyšším postavením.

Ben s Warrenem měli dost rozumu na to, aby se jejímu pohle­du vyhnuli. Instinkt by je donutil pokusit se zvítězit v souboji vůlí, což by mělo katastrofické následky.

Ticho nakonec přerušil Marsiliin hluboký hlas s jemným pří­zvukem. „Přiveďte Stefana. Povězte mu, že jeho mazlíček dorazil a už nás unavuje čekat."

Nedokázala jsem říct, komu rozkaz vydala, protože pohled upí­rala na Warrena, kterému dala přednost před Benem. Andre vstal a řekl: „Bude s sebou chtít vzít Daniela."

„Daniel podstupuje trest. Nesmí sem," promluvil upír po Marsiliině levici. Na sobě měl hnědožlutý oblek obchodníka deva­tenáctého století, a to včetně kapesních hodinek a vesty s modrým proužkem. Hnědý knír mu prokvétal stříbrem. Vlasy si sčesal do­zadu, aby zakryl malou pleš.

Marsilie stáhla ústa. „Navzdory tvé snaze tady pořád vládnu já, Bernarde. Andre, přiveď i Daniela." Rozhlédla se po místnosti. „Estelle, jdi s ním. Daniel by mohl dělat potíže."

Žena středního věku v perličkových šatech ihned vstala, jako by někdo zatáhl za drátky. Perličky při chůzi tiše chrastily - připo­mínalo mi to chřestýše. Nevzpomínala jsem si, že by vydávaly ně­jaký zvuk, když vstoupila.

Když mě Andre míjel, věnoval mi chlácholivý úsměv, kte­rý nikdo jiný neviděl. Estelle nás opět ignorovala. Dospěla jsem

k názoru, že se chová úmyslně hrubě, bylo mi to ale milejší než Marsiliin hladový pohled. Musela jsem bojovat s nutkáním posta­vit se před Warrrena.

Kdybych tu nebyla kvůli Stefanovi, asi bych přitáhla pár židlí i pro nás, nebo si prostě sedla na podlahu, nechtěla jsem si ale ni­koho znepřátelit, dokud nebude Stefan v bezpečí. A tak jsem pros­tě stála na místě a čekala, až se objeví.

Minuty se plížily. Nejsem zrovna trpělivá a ze všech sil jsem se snažila nevrtět. Myslela bych si, že Ben na tom bude hůř než já, ale vypadalo to, že jemu ani Warrenovi nečiní potíže stát bez hnu­tí, a to ani pod tíhou Marsiliina pohledu.

Ale ani vlkodlaci nebyli tak nehybní jako upíři. Žádný z upírů se na rozdíl od Stefana neobtěžoval s drobnými gesty, která uklid­ňují lidi, jako jsou třeba mrkání nebo dýchání.

Jako kdyby Andreho odchod byl nějakým znamením, začali se upíři jeden po druhém otáčet ke mně. Ve tvářích měli prázdný vý­raz. Jedinými výjimkami byli Marsilie a upír po její pravici, asi patnáctiletý chlapec. A tak jsem se dívala na ně.

Marsilie pozorovala Warrena a občas pohnula dlouhými, peč­livě nalakovanými nehty. Chlapec prostě zíral do prázdna a lehce se kolébal. Napadlo mě, jestli není duševně narušený jako klaví­ristka Lilly. Pak jsem si uvědomila, že se kolébá do rytmu tluko­tu mého srdce, a rychle jsem ucouvla k Warrenovi. Chlapec se za­čal kolébat rychleji.

Ve chvíli, kdy jsem v chodbě za sebou uslyšela pohyb, už té­měř kmital. Nic tak nezrychlí srdeční tep jako být kořistí v míst­nosti plné upírů.

Slyšela jsem Stefana s doprovodem přicházet dlouho předtím, než vstoupili do místnosti.

Estelle okolo nás prošla jako první a znovu usedla do křes­la. Andre zaujal pozici na gauči poblíž podivné dřevěné židle. Nemusela jsem se otáčet, abych poznala, že Stefan zůstal stát asi metr za mnou, cítila jsem ho. Přesto jsem se otočila.

Pořád měl na sobě oblečení, ve kterém jsem ho viděla naposle­dy, ale zdál se nezraněný. V náručí nesl mladého muže. Musel to být jeho přítel Daniel, Littletonova první oběť.

Džínsy a triko s nápisem „Dáte si mlíko?" vypadaly na ně­kom, kdo připomínal vězně z koncentračního tábora, nepřiměře­ně. Oholili mu hlavu a tmavé strniště dodávala kůži na hlavě mod­rý nádech. Napadlo mě, jestli upírům rostou vlasy.

Daniel měl tak vpadlé tváře, že jsem skrz ně skoro viděla jeho zuby. Jeho oči se zdály slepé, měly překvapivě bílé duhovky a žád­né zorničky. Bylo těžké odhadnout, v kolika letech zemřel, ale ne­mohlo mu být víc než dvacet.

Bernard, muž v pruhované věstě, vstal a Marsilie konečně pře­stala zírat na Warrena a zaměřila se na naléhavější záležitosti.

Bernard si odkašlal a náležitě věcně řekl: „Sešli jsme se tady, protože nám Stefan dnes ráno zavolal, abychom uklidili jeho svin­čík v motelu v Paseu. Pět mrtvých a značné škody na majetku. Byli jsme nuceni povolat Elizavetu Arkaděvnu..." Nevěděla jsem, že Elizaveta pracuje pro klan i pro Adamovu smečku, ale dáva­lo to smysl. Stará ruská čarodějka byla nejmocnější mág na paci­fickém severozápadě. „...protože jsme nedokázali přijít na žádný způsob, jak celou věc vysvětlit, aniž bychom přitáhli pozornost po­licie. Místní autority naši historku přijaly a podle našich kontak­tů tím vyšetřování skončilo. Kromě finančních ztrát vzniklých na­jmutím čarodějky nebyla klanu způsobena trvalá újma." Poslední část pronesl příliš úsečně, jako by s tvrzením nesouhlasil.

„Stefane," řekla Marsilie. „Ohrozil jsi klan. Jak na to odpo­víš?"

Stefan postoupil vpřed, pak zaváhal a zadíval se na upíra v ná­ručí.

„Já ho podržím," nabídl se Warren.

Stefan zavrtěl hlavou. „Daniel už příliš dlouho nepil krev, mohl by vás ohrozit, Andre?"

Andre se zamračil, ale vstal a vzal hladovějícího upíra do náru­če, aby Stefan mohl předstoupit před ostatní. Očekávala jsem, že se Stefan postaví na místo, kde předtím stál Bernard, ale on se mís­to toho posadil do dřevěného křesla. Posunul se, až se zády dotkl opěradla, pak sevřel zahnuté mosazné opěrky a dlaně přitiskl na je­jich konce, jako by neviděl vyčnívající trny.

Anebo je možná viděl. Dunění magie zesílilo a zrychlilo, až mi hrudník vibroval mocí. Snažila jsem se nezalapat po dechu, ale Marsilie na mě pohlédla, jako bych udělala něco zajímavého.

Vzápětí však obrátila pozornost zpět ke Stefanovi. „Nabízíš pravdu dobrovolně?"

„Ano."

Křeslo na jeho prohlášení zareagovalo. Ale než jsem mohla při­jít na to, co vzplanutí energie znamená, mladě vypadající upír, kte­rý se stále kolébal do rytmu mého srdce, oznámil: „Pravda."

Většina vlkodlaků pozná, když někdo lže, uhádne to podle pa­chu potu a tlukotu srdce - ale upíři se nepotí a nemají ani srdeční tep. Věděla jsem, že existují i magické způsoby, jak poznat, jestli někdo lže. Jak patřičné, že upírské kouzlo pravdy vyžaduje krev.

„Mluv." Z Marsiliina hlasu jsem nepoznala, jestli doufá, že Stefan dokáže svoji nevinu, nebo ne.

Stefan začal tím, že se mu na Danielově příběhu o krvežízni­vosti něco nezdálo. Vysvětlil, že se upír, s nímž se měl Daniel se­tkat, vrátil, proto se Stefan rozhodl využít příležitost a zjistit víc.

„Napadlo mě," pokračoval neuspěchaným hlasem vypravěče, „že pokud se mé podezření potvrdí, setkám se s upírem, který do­káže očarovat jednoho ze svých - i když je Daniel velmi mladý. V tu dobu jsem si myslel, že by upír mohl být čaroděj, než ho pro­měnili."

„Považoval jsi ho za tak nebezpečného, že jsi s sebou vzal ji místo jiného upíra?" Bernardův hlas ztěžkl pohrdáním.

Stefan pokrčil rameny. „Jak jsem řekl, myslel jsem, že Littleton je čaroděj. S těmi jsem jednal už v minulosti. Popravdě jsem si ne­myslel, že bych si s ním nedokázal poradit. Mercedes byla mojí pojistkou, ale nepředpokládal jsem, že ji budu potřebovat."

„Ano," řekla Marsilie ostře. „Pověz ostatním, proč jsi požádal o pomoc zrovna Mercedes Thompsonovou." Přimhouřila oči a prs­ty si pohrávala s okrajem černého španělského šálu. Nechápala jsem, proč se tak zlobí. Přece věděla, co jsem.

„Mercedes je kožoměnec," řekl Stefan.

Místnost zalila vina energie, nikdo se ale nepohnul. Myslela jsem, že už o mně všichni upíři vědí, ale očividně ne. Možná se zlobila proto, že ji Stefan přinutil odhalit moji existenci ostatním.

Ráda bych věděla, proč jim dělám takové vrásky na čele - pak bych se možná necítila jako kuře v liščí noře.

Chlapec vedle Marsilie se přestal kolébat. Pohlédl na mě a já měla pocit, jako by mě na kůži zamrazil led. „Jak zajímavé," řekl.

Stefan rychle pokračoval, jako by se snažil odvést chlapcovu pozornost. „Souhlasila, že mě doprovodí v kojotí podobě, aby ji upír považoval jen za součást mého kostýmu. Byl jsem přesvěd­čen, že ji lest ochrání, a její částečná imunita naopak pomůže mně. Měl jsem pravdu, ale zároveň jsem se mýlil."

Jeho další vyprávění bylo velmi podrobné. Když se zmínil o tom, že sotva zaparkoval vůz před hotelem, ucítil zápach démo­na, a to mu prozradilo, že Littleton je kouzelník, skočil mu do řeči Bernard.

„Kouzelníci neexistují," prohlásil.

Chlapec vedle Marsilie zavrtěl hlavou a lehkým tenorem, který se nikdy neprohloubí v dospělý hlas, řekl: „Existují. Setkal jsem se s nimi a stejně tak i většina z těch, kdo jsou starší než několik sto­letí. Bylo by velmi zlé, kdyby jeden z nás byl kouzelník, paní."

V reakci na chlapcovu poznámku se rozhostilo tíživé ticho, ne­dokázala jsem ale říct, co znamená.

„Pokračuj, prosím," řekla Marsilie nakonec.

Stefan poslechl. Ještě než vstoupil do hotelu, věděl, že uvnitř jsou skoro všichni mrtví. Proto našel Littletona tak snadno, nachá­zel se totiž v jediném pokoji, kde ještě stále někdo žil. Stefan vě­děl o ženě v koupelně dřív než já. Zdá se, že upíři smysly jsou lep­ší než moje.

Očekávala jsem, že Stefan skončí s vyprávěním ve chvíli, kdy ho Littleton zastavil a změnil mu vzpomínky, ale neudělal to. Pokračoval, jako by falešné vzpomínky byly skutečné, dokud chlapec vedle Marsilie neřekl: „Počkej."

Stefan zmlkl.

Chlapec naklonil hlavu na stranu, zavřel oči a tiše si pro sebe broukal. Nakonec, aniž by oči otevřel, prohlásil: „Tak si to pama­tuješ, ale nevěříš tomu."

„Správně," souhlasil Stefan.

„Co to má být?" zeptal se Bernard. Začínala jsem mít dojem, že

Bernard není Stefanův přítel. „Proč jsi dobrovolně souhlasil, že se posadíš do křesla, když nám lžeš?"

„Nelže." Chlapec se naklonil vpřed. „Pokračuj. Pověz nám, co si pamatuješ."

„Co si pamatuji," souhlasil Stefan a pokračoval. Jeho vzpomín­ky na vraždu pokojské byly horší, než nám řekl, horší, než co jsem viděla já, protože v jeho podání byl vrah on, liboval si v její smrti a koupal se v její krvi. Vypadalo to, jako by ho bolelo na to vzpo­mínat. Vystačila bych si se zkrácenou verzí. Některé ze scén, které popisoval, mě určitě budou pronásledovat v nočních můrách.

Když skončil, Marsilie na něj hleděla, bubnovala prsty do pod-ručky, ale jinak seděla naprosto nehybné. „Pamatuješ si, že se celá věc odehrála přesně tímto způsobem, ale Wulfe si myslí, že tomu nevěříš. Máme si snad myslet, že tenhle... kouzelník, změnil tvé vzpomínky stejně jako Danielovy? Ty, který se nezodpovídáš ani svému stvořiteli, ty věříš, že tě nedávno proměněný upír, ach, pro­miň, kouzelník dokázal zotročit?"

Bernard dodal: „A proč ti nevsugeroval vzpomínky na smrt ostatních lidí v hotelu? Kdyby chtěl, aby vina padla na tebe, určitě by ti připsal na vrub i ostatní mrtvé."

Stefan naklonil hlavu na stranu a uvážlivě odpověděl: „Nevím, proč mě nepřesvědčil o tom, že jsem zabil i ostatní. Možná bych musel být u toho, když umírali. Mám určité důkazy o tom, že si pohrál se vzpomínkami jiného upíra. Rád bych, aby promluvil Daniel."

Marsilie přimhouřila oči, ale kývla.

Stefan opatrně sňal ruce z područek. Mosazné trny se leskly černou krví.

Andre postoupil vpřed a posadil Danielovo vyzáblé tělo do křesla, v němž předtím seděl Stefan, Daniel se schoulil do klubíč­ka a ochranitelsky si přitáhl ruce k tělu, co nejdále od područek. Když se po něm Stefan natáhl, natočil se k němu ramenem.

„Andre?" požádal Stefan.

Andre po něm střelil nenávistným pohledem, ale otočil se k Da­nielovi. „Danieli, zaujmeš místo ve Výslechovém křesle."

Mladý upír se rozplakal. Napřímil se pomalu jako chromý stařec. Dvakrát se pokusil zvednout ruce, než je Andre prostě popadl a narazil mu je na trny. Daniel se roztřásl.

„Je příliš slabý," řekl Andre Stefanovi.

„Jsi jeho stvořitel," prohlásila Marsilie chladně. „Udělej s tím něco."

Andre sevřel pevně rty, ale pak přitiskl zápěstí Danielovi k ús­tům. „Pij," rozkázal.

Daniel se odvrátil.

„Danieli, pij."

Nikdy jsem neviděla upíra zakousnout se do oběti. Rychlost, s jakou Daniel trhl hlavou, mě přiměla dotknout se obvazu, který zakrýval stopy po Littletonových špičácích na mém krku. Andre se zašklebil, když do něj Daniel zabořil zuby, ale neucuknul.

Trvalo dlouho, než se Daniel nakrmil. Po celou dobu se nikdo nepohnul, jen Marsilie netrpělivě poklepávala pestrými nehty na polstrovanou područku židle. Nikdo se nevrtěl ani nešoupal noha­ma. Ustoupila jsem k Warrenovi a on mi položil ruku na rameno. Pohlédla jsem na Stefana, který obvykle vibroval energií jako ště­ně, ale zdálo se, že ho uchvátilo stejné kouzlo jako ostatní.

„Dost." Andre se chystal odtáhnout, ale Daniel měl zuby stá­le zabořené v jeho zápěstí. Daniel strhl ruce z křesla, v té, kte­rou jsem viděla, si způsobil velkou tržnou ránu, a oběma chytil Andreho předloktí.

„Danieli, to stačí."

Upír zafňukal, ale zvedl hlavu. Rukama stále držel Andreho. Třásl se a oči, které se třpytily jako diamanty, upíral na krev prýští­cí z ranek po zubech. Andre se mu vyškubl, chytil Daniela za ruce a znovu je narazil na trny.

„Zůstaň tady," zasyčel Andre.

Daniel lapal po dechu a hruď se mu trhaně nadouvala.

„Ptej se, Stefane," řekla Marsilie. „Tohle představení už mě za­číná unavovat"

„Danieli," řekl Stefan. „Chci, aby sis vzpomněl na noc, kdy jsi podle svého přesvědčení zabil ty lidi."

Stefanův hlas byl něžný, ale Danielovy oči se znovu zalily slza­mi. Učili mě, že upíři nedokáží plakat.

„Nechci,” řekl.

„Pravda," ozval se Wulfe.

„Chápu," řekl Stefan. „Přesto nám prozraď poslední věc, na kterou si vzpomínáš, než tě zachvátila krvežíznivost."

„Ne," řekl chlapec.

„Chtěl bys, aby tě raději vyslechl Andre?"

„Hotelové parkoviště." Danielův hlas zněl chraplavě, jako by ho už dlouho nepoužíval.

„V Paseu? U hotelu, kde bydlel Corry Littleton, upír, kterého jsi měl prověřit?"

„Ano."

„Krvežíznivost má vždy svoji příčinu. Nakrmil ses tu noc?"

„Ano." Daniel kývl. „Andre mi dal jednu ze svých ovcí, když jsem se vzbudil."

Byla jsem si jistá, že nemluví o ovci se čtyřma nohama. „Tak co způsobilo tvůj hlad? Vzpomínáš si?"

Daniel zavřel oči. „Bylo tam tolik krve." Vzlykl. „Věděl jsem, že je to špatné. Stefane, bylo to dítě. Plakalo... a vonělo tak dob­ře."

Rozhlédla jsem se po davu a všimla si, jak si starý upír olízl rty. Rychle jsem se otočila zpátky k Danielovi. Nechtěla jsem vědět, v kolika upírech vzbudilo Danielovo vyprávění hlad.

„Dítě, které jsi zabil v sadu?" zeptal se Stefan.

Daniel přitakal a zašeptal: „Ano."

„Danieli, sad leží za Benton City, půl hodiny cesty od Pasea. Jak ses tam dostal?"

Marsilie přestala bubnovat prsty. Vzpomněla jsem si na Stefanovu zmínku o tom, že upíři v zajetí krvežíznivosti by nedo­kázali řídit vůz. Marsilie s ním očividně souhlasila.

„Musel jsem jet autem. Bylo tam, když jsem... když jsem při­šel k sobě."

„Proč jsi jel do Benton City, Danieli?"

Daniel chvíli mlčel. Nakonec řekl: „Nevím. Vzpomínám si jen na krev."

„Kolik benzínu jsi měl v nádrži, když jsi zastavil u hotelu v Pa­seu?" zajímal se Stefan.

„Nádrž byla skoro prázdná," řekl Daniel pomalu. „Pamatuji si to, protože jsem si řekl, že budu muset natankovat... potom."

Stefan se obrátil k mlčícímu publiku. „Bernarde. Kolik benzínu bylo v nádrži Danielova auta, když jsi ho našel?"

Nechtěl odpovědět. „Byla z půlky plná."

Stefan pohlédl na Marsilii a čekal.

Usmála se a díky sladkému úsměvu najednou vypadala jako nevinné děvče. „Dobrá. Věřím, že s Danielem tu noc někdo byl. Ty bys asi dokázal ujet třicet kilometrů a natankovat i v záchvatu krvežíznivosti, ale mladý upír jako Daniel ne."

Daniel trhl hlavou ke Stefanovi. „Ale to neznamená, že jsem je nezabil. Vzpomínám si na to, Stefane."

„Já vím, že ano," souhlasil. „Můžeš vstát - pokud je Wulfe spo­kojený s tvou výpovědí." Vzhlédl.

Mladík vedle Marsilie si zrovna zuby vytahoval něco zpod nehtu. Kývl.

„Pane?" zašeptal Daniel.

Andre upíral pohled na podlahu, ale po Danielově dotazu řekl: „Můžeš vstát, Danieli."

„Dokazuje to jen jedno, že tam tu noc s Danielem někdo byl. Někdo, kdo řídil a natankoval," namítl Bernard.

„Správně," souhlasil Stefan mírně.

Daniel se pokusil vstát, ale podlomila se mu kolena. A taky se zdálo, že mu ruce uvízly na trnech. Stefan mu ruce vyprostil, a když se ukázalo, že Daniel je navzdory Andreho krvi stále příliš slabý, než aby vstal, zvedl ho z křesla.

Stefan vykročil k Andremu, ale pak zaváhal a vrátil se zpět k místu, kde jsem stála já a vlci.

Položil Daniela na zem asi metr od Warrena. „Zůstaň tu, Danieli," řekl. „Uděláš to pro mě?"

Mladík kývl. „Ano." Odmítl se ale Stefana pustit a Stefan se musel z jeho sevření vyprostit, aby se mohl vrátit ke křeslu. Vytáhl ze zadní kapsy kalhot kapesník a očistil područky, až se mosaz leskla. Nikdo si na zdržení nestěžoval.

„Mercy," řekl Stefan a schoval kapesník do kapsy. „Mohla bys prosím přednést svoji pravdu mé paní?"

Chtěl, abych narazila ruce na trny. Nejenže mi to připada­lo kacířské, trny a probodnuté dlaně, ale taky to bude bolet. Po Stefanově a Danielově výslechu mě ale jeho žádost zas tak nepře­kvapila.

„Pojď," řekl. „Očistil jsem je, aby ses neušpinila."

Dřevo bylo chladné a sedadlo trochu příliš velké. Připomínalo mi oblíbenou židli mého nevlastního otce. Po jeho smrti jsem na ní trávila celé hodiny a nasávala jeho pach, který za dlouhá léta pou­žívání vsákl do naleštěného dřeva. Vzpomínka na něj mě uklidnila. Potřebovala jsem všechnu pomoc, které se mi mohlo dostat.

Trny mi najednou připadaly delší a ostřejší než dřív. Raději to udělat rychle než nad tím dlouze uvažovat. Položila jsem ruce na područky a přitlačila.

Napřed to nebolelo. Znenadání mi ale ranami pronikly do těla žhavé úponky magie, plazily se vzhůru žilami v mých pažích a obemkly mi srdce jako ohnivá pěst.

„Jsi v pořádku, Mercy?" zeptal se Warren a v hlase mu zaduněl první náznak výzvy.

„Vlci nemají právo ujmout se u našeho soudu slova," vyštěkl Bernard. „Pokud nedokážete zůstat zticha, budete vykázáni."

Byla jsem ráda, že Bernard promluvil. Získala jsem tak čas po­chopit, že mi magie neubližuje. Nebyl to zrovna příjemný pocit, ale nebolelo to. A rozhodně to nestálo za rvačku, kterou se Warren chystal vyvolat. Adam ho se mnou poslal, aby mě hlídal, ne aby rozpoutal válku kvůli troše nepohodlí.

„Je mi fajn," ujistila jsem ho.

Mladík se zavrtěl. „Lež," řekl.

Tak pravdu, jo? Fajn. „Bolí mě obličej, rameno i krk od toho, jak se do mě zakousl ten zatracený démonem posedlý upír, a ma­gie tohohle křesla je asi stejně jemná jako zásah bleskem, ale ne­zůstanou mi žádné trvalé následky."

Wulfe se opět začal katatonicky kolébat. „Ano," řekl. „Pravda."

„Co se stalo včera v noci?" zeptal se Stefan. „Prosím, začni mým telefonátem."

Pustila jsem se do podrobnějšího vyprávění, než jsem zamýšlela. Rozhodně jsem jim nemusela vykládat o tom, že mě vyděsi­lo Stefanovo řidičské umění, nebo o zápachu ženiny smrti. Ale ne­dokázala jsem třídit vzpomínky, které mi letěly hlavou a doslova tryskaly z úst. Vypadalo to, že některá upírská kouzla si s krví ko­žoměnce snadno poradí.

Ale to nezabránilo Bernardovi prohlásit, že tomu tak není. „Nemůžeš tvrdit obojí," ozval se, jakmile jsem skončila. „Nemůžeš tvrdit, že křeslo nad ní má moc, když dokázala vzdorovat upírovi, co nakrmil Stefana falešnými vzpomínkami. Stefana, který jako jediný z nás dokáže odolat rozkazům paní, své stvořitelky."

„Magie křesla nepochází od upírů," řekl Stefan. „Vyplývá z kr­ve, ale je dílem čarodějky. A nevím, jestli by kouzelník dokázal ovlivnit Mercedes stejně jako mě. Netušil, co je, proto se o to ani nepokusil."

Bernard se chystal něco namítnout, ale Marsilie zvedla ruku. „Dost."

„Dokonce i před pěti sty lety byli kouzelníci vzácní," řekla Stefanovi. „Od chvíle, kdy jsme se přistěhovali do této pustiny, jsem na žádného nenarazila. Křeslo dokázalo, že věříš tomu, že kouzelník existuje a jeden z nás ho proměnil v upíra. Musíš mi od­pustit, ale já tornu nevěřím."

Bernard se skoro usmál. Litovala jsem, že nevím víc o tom, jak funguje spravedlnost klanu. Netušila jsem, co říct, abych Stefana zachránila.

„Svědectví kožoměnce zní zajímavě, ale stejně jako Bernard se musím ptát, jaký vliv na ni křeslo má. Viděla jsem kožoměnce vzdorovat mnohem nebezpečnější magii."

„Cítím její pravdu," zašeptal chlapec a dál se kolébal. "Jasněji než u ostatních. Je ostrá a pronikavá. Pokud dneska v noci Stefana zabijete, budete muset zabít i ji. Kojoti zpívají i ve dne. Taková je její pravda."

Marsilie vstala a přistoupila ke křeslu, které mě stále drželo v zajetí. „Udělala byste to? Zabila byste nás ve spánku?"

Otevřela jsem ústa, abych to popřela jako každá jiná příčetná osoba, která se kdy ocitla tváří v tvář vzteklému upírovi, ale pak jsem je znovu zavřela. Křeslo mi bránilo lhát.

„To by ode mě bylo hloupé,” odpověděla jsem nakonec a mys­lela to vážně. „Nevyhledávám potíže."

„Wulfe?" Pohlédla na chlapce, ale ten se jen dál kolébal.

„Nezáleží na tom," prohlásila nakonec, mávla rukou a obráti­la se k ostatním. „Wulfe jí věří. Ať už je to pravda, nebo ne, ne­můžeme dopustit, aby nějaký upír, kterýkoli upír," pohlédla krát­ce na Stefana a zdůraznila tak svá slova, „pobíhal kolem a zabíjel bez dovolení. To nesmíme riskovat." Chvíli hleděla na sedící upí­ry, pak se otočila zpátky ke Stefanovi. „Dobrá. Věřím, že lidi za­bil jiný upír, ne ty. Máš čtyři týdny na to, abys kouzelníka našel a předvedl nám ho - anebo přinesl jeho tělo. Pokud to nedoká­žeš, budeme muset předpokládat, že neexistuje, a poneseš trest za ohrožení klanu."

„Souhlasím." Stefan se uklonil, zatímco já horečnatě přemýš­lela. Čtyři týdny.

„Můžeš si zvolit pomocníka."

Stefan přelétl pohledem sedící upíry, aniž by se u některého za­stavil. „Daniela," řekl nakonec.

Andre byl tak překvapen, že zaprotestoval: „Daniel se sotva udrží na nohou."

„Máš ho mít," řekla Marsilie. Oprášila si ruce, jako by tím pro ni celá věc skončila, vstala a opustila místnost.

Chystala jsem se také vstát, ale nedokázala jsem zvednout ruce. Uvízly na trnech a i sebemenší pohyb bolel. Nedokázala jsem se přinutit trhnout a osvobodit se. Stefan si toho všiml a jemně mi ruce zvedl, jako to udělal s Danielem. Teplo, které mě zalilo, když nade mnou kouzlo ztratilo moc, mě přinutilo zalapat po dechu.

Vstala jsem a pohled mi padl na Wulfeho, jediného upíra, který zůstal sedět na místě. Hladové na mě zíral. Napadlo mě, že krvácet v místnosti plné upírů není zrovna nejrozumnější.

„Děkuji, že jsi přišla," řekl Stefan, vzal mě za loket a odvrátil mě od Wulfeho.

„Myslím, že jsem ti moc nepomohla," namítla jsem. Buďto křeslo, nebo oční kontakt s Wulfem ve mně vyvolaly mdlobu, a tak jsem se o Stefana opřela víc, než jsem zamýšlela. „Pořád musíš chytit kouzelníka."

Stefan se usmál. „To bych udělal v každém případě. Teď ale mám pomocníka."

Andre stál do té chvíle stranou, teď ale přistoupil. „Nijak zvlášť schopného. I dokud byl Daniel zdravý, nebyl o moc silnější než člověk - a teď je tak vyhladovělý, že je slabý jako kotě."

„Mohl jsi tomu zabránit." Stefanův hlas nezněl vyčítavě, ale něco mi říkalo, že se na Andreho kvůli Danielovu stavu zlobí.

Andre pokrčil rameny. „Měl nachystanou potravu. Odmítal pít a já ho nemínil nutit. Hlad by ho k tomu nakonec dohnal."

Stefan mě předal Warrenovi a sehnul se, aby pomohl Danielovi na nohy. „Ty jsi ho proměnil, proto je tvojí povinností chránit ho - i před ním samotným."

„Moc se taháš s vlkodlaky, amico mio," odpověděl Andre. „Upíři nejsou tak křehcí. Pokud jsi ho chtěl proměnit sám, měl jsi k tornu dost příležitostí."

Stefan stál k Andremu zády, když pomáhal Danielovi nabýt rovnováhu, ale já viděla rudou zář doutnající hluboko v jeho čoko­ládových očích. „Byl můj."

Andre pokrčil rameny. „Stará záležitost. A já nikdy netvrdil, že tomu tak není. Byla to nehoda. Nechtěl jsem ho proměnit, ale jedi­nou další možností bylo nechat ho zemřít. Myslím, že už jsem se za to dostatečně omluvil."

Stefan kývl. „Promiň, že jsem to znovu vytáhl." Neznělo to upřímně. „Až splním vůli naší paní, vrátím ti ho."

Andre nás nedoprovodil ke dveřím. Nedokázala jsem říct, jestli se zlobí, nebo ne. Upíři postrádají obvyklé tělesné pachy, takže je problematické odhadnout jejich emoce.

Warren počkal, dokud jsme se nevrátili k trucku, pak promlu­vil. „Stefane, rád bych vám pomohl. Adam by, myslím, souhlasil, že upíra posedlého démonem je třeba brát vážně."

„Já taky," ozval se Ben nečekaně. Když uviděl můj výraz, za­smál se. „V poslední době je tu dost nuda. Adam je příliš na očích. Od počátku roku nám dovoluje lovit jen za úplňku."

„Děkuji," řekl Stefan a jeho slova zněla upřímně.

Otevřela jsem ústa, ale než jsem mohla cokoli říct, přitiskl mi Stefan studený prst na rty.

„Ne,” řekl. „Samuel má pravdu. Včera v noci jsi kvůli mně má­lem zemřela. Kdyby Littleton tušil, co jsi, nenechal by tě naživu. Jsi příliš křehká a já nechci rozpoutat válku s Adamem, nebo ještě hůř, se samotným marokem."

Obrátila jsem oči v sloup. Jako bych byla pro maroka tak důle­žitá, aby se pustil do klanu upírů, když se ze všech sil snaží před­vést vlkodlaky v pozitivním světle. Na to je Bran příliš pragmatic­ky založený. Ale Stefan měl pravdu. A kromě toho neexistovalo nic, co by dva upíři a dva vlkodlaci nezvládli líp než já.

„Dostaň ho už kvůli ni," řekla jsem mu. „Za tu pokojskou a za všechny ostatní, kteří by měli být dneska v noci se svými milova­nými, a ne ležet ve studené zemi."

Stefan mě vzal za ruku, hluboce se uklonil a vtiskl mi na ni po­libek. Díky jeho galantnímu gestu jsem si uvědomila, jak drsnou mám kůži - práce automechanika není k rukám zrovna něžná.

„Jak si má paní přeje," řekl a mně se zdálo, že to myslí napro­sto vážně.