19)
Celkem se mi ulevilo, když jsem zjistila, že ve společenské místnosti je jen pár holek. Na zápěstí mě totiž šimral Erikův absolutně nečekaný polibek (plus kousnutí) a já si nebyla jistá, jestli vůbec dokážu mluvit. Ani se po mně pořádně nepodívaly, jelikož byly přilepené k televizi, kde podle zvuku běžel pořad America’s Next Top Model. Rychle jsem prošla do kuchyňky a položila Nalu na zem. Doufala jsem, že mi neuteče, než si udělám sendvič. Neutekla, dokonce za mnou všude chodila jako zrzavý pejsek, jenom si přitom pořád stěžovala (jinak se to její divné mňoukání nazvat nedá). Vždycky jsem zamumlala něco jako „já vím“ nebo „máš pravdu“, protože mi určitě vyčítala, že jsem se dneska chovala jako úplné pako, a v tom jsem s ní bohužel souhlasila. Když jsem měla sendvič hotový, popadla jsem pytlík preclíků (Stevie Rae nelhala, ve skříňkách nebylo po chipsech nebo sušenkách ani stopy), láhev coly (na značce mi nezáleží, hlavně když je to hnědé a není to bez cukru – fuj) a kočku a vyběhla jsem nahoru.
„Zoey! Už jsem se o tebe bála! Tak povídej, jak to šlo?“ Stevie Rae ležela v posteli s knížkou, zjevně na mě čekala. Měla na sobě bavlněné pyžamo s obrázky kovbojských klobouků a krátké vlasy jí trčely na stranu, jako kdyby si je přeležela ve spaní. Přísahám, že v tu chvíli vypadala nejvýš na dvanáct.
„No,“ začala jsem zvesela, „máme kočku.“ Natočila jsem se, aby kamarádka viděla Nalu, která se mi tiskla k boku. „Honem, pomoz mi, než něco upustím. Jestli to bude tohle zvíře, obě ohluchneme, to mi věř.“
„Ta je rozkošná!“ Stevie Rae vyskočila z postele a pokusila se vzít Nalu do náruče, ale kočka se mě držela, jako by šlo o život, a tak mi spolubydlící radši pomohla s jídlem a rozložila ho na můj noční stolek. „Páni, to jsou fantastické šaty.“
„Viď, musela jsem se před rituálem převléknout.“ To mi připomnělo, že je musím Afroditě vrátit. Takovýhle „dárek“ si nenechám, ať si Erik říká, co chce. A až je budu vracet, budu jí aspoň moct „poděkovat“, že mi „zapomněla“ říct o té krvi. Ježibaba jedna hnusná.
„Takže… jaké to bylo?“
Sedla jsem si na postel a dala Nale preclík. Okamžitě ho začala honit po podlaze (aspoň přestala remcat). Pak jsem si nacpala do pusy asi tak půlku sendviče naráz. Zaprvé jsem měla vážně hlad a zadruhé jsem hrála o čas. Nevěděla jsem, co mám Stevie Rae říct a co ne. Celá ta věc s krví mi dala fakticky zabrat a bylo to hrozně odporné. Co když se se mnou přestane kamarádit? Co když se mě začne bát?
Spolkla jsem sousto a rozhodla se zavést hovor na bezpečnější téma. „Erik Night mě doprovodil až ke dveřím.“
„Nekecej!“ Začala hopsat na matraci jako jojo. „Tak mluv, chci detaily!“
Významně jsem nadzvedla obočí. „Dal mi pusu.“
„Děláš si srandu? Kde? Jak? Líbilo se ti to?“
„Políbil mi ruku.“ Byla to jen malá lež, prostě se mi nechtělo vysvětlovat všechny souvislosti. „Loučili jsme se, přímo tady před kolejí. A líbilo se mi to moc.“ S pusou plnou sendviče jsem se na ni zakřenila jako blázen.
„Vsadím se, že Afrodita lezla vzteky po stropě, když jste spolu odcházeli z rekreačky.“
„No, tak to nebylo, já odešla sama a on mě pak dohonil. Šla jsem se, ehm, projít ke zdi a tam jsem našla Nalu.“ Podrbala jsem kočku na hlavě. Stočila se vedle mě do klubíčka, zavřela oči a začala příst. „Vlastně spíš ona našla mě. Seděla na větvi a já myslela, že potřebuje zachránit, tak jsem vylezla na zeď a potom jsem zahlédla – tomu nebudeš věřit – něco jako Elizabethina ducha a vtom se objevil ještě můj bývalý kluk z Jižní střední s mojí bývalou nejlepší kámoškou.“
„Co? Kdo? Zpomal. Začni tím Elizabethiným duchem.“
Zavrtěla jsem hlavou a dál žvýkala. Mezi sousty sendviče jsem se pustila do vyprávění. „Bylo to fakt strašidelné a divné. Seděla jsem nahoře na zdi, mazlila se s Nalou a najednou jsem si všimla, že se opodál něco hýbe. Podívala jsem se dolů a tam stála nějaká holka. Když zvedla hlavu, viděla jsem, že má červené oči, které tak jako svítí. Přísahám, že to byla Elizabeth.“
„To není možné! Určitě ses děsně lekla.“
„Příšerně. Jakmile mě uviděla, hrozně zaječela a utekla.“
„Ty jo, já bych se strachy počurala.“
„Já jsem k tomu taky neměla daleko, jenomže pak se objevili Heath s Kaylou a úplně mi to vypadlo z hlavy.“
„Kde se tady vzali? Sem se přece nemohli dostat.“
„Oni nebyli vevnitř, ale venku za zdí. Asi mě našli po hlase. Uklidňovala jsem Nalu, protože ta se z Elizabeth mohla zjančit.“
„Ona ji viděla taky?“
Přikývla jsem.
Stevie Rae se zachvěla. „To znamená, že tam doopravdy byla.“
„Jsi si jistá, že doopravdy umřela?“ Řekla jsem to téměř šeptem. „Třeba to byl nějaký omyl a ona je pořád naživu a schovává se nebo něco.“ Znělo to praštěně, ale rozhodně to bylo míň praštěné než představa, že jsem viděla ducha.
Kamarádka hlasitě polkla. „Je mrtvá. Viděla jsem, jak umírá. Všichni ve třídě to viděli.“
Připadalo mi, že má slzy na krajíčku, a já jsem se taky necítila zrovna dobře, a tak jsem radši odvedla řeč jinam. „Třeba jsem se spletla. Mohla to být prostě nějaká holka s divnýma očima, která jí je podobná. Byla tma jako v pytli a viděla jsem ji jen vteřinu, protože v tu chvíli dorazil Heath s Kaylou.“
„Co chtěli?“
„Heath tvrdil, že mě přijeli ‚vysvobodit‘.“ Protočila jsem oči. „Bezva nápad, co?“
„Jsou snad úplně pitomí?“
„Evidentně jsou. Jo, a potom se ukázalo, že moje bývalá nejlepší kámoška po Heathovi jede!“
Stevie Rae zalapala po dechu. „To je ale mrcha!“
„To mi povídej. Řekla jsem jim, ať vypadnou a už se nevracejí, pak jsem se rozbrečela a vtom mě našel Erik.“
„Jééé! To je šíleně romantické.“
„No, svým způsobem ano. Říkal mi Červenko.“
„Žjůva, přezdívka, to je fakticky dobré znamení.“
„Taky bych řekla.“
„A potom tě doprovodil ke koleji?“
„M-hm. Chtěl mě vzít někam na jídlo, jenže jinde než v rekreačním pavilonu už otevřeno nebylo a tam jsem se vracet nechtěla.“ Ale ne, do háje. Teď jsem řekla víc, než jsem měla.
„Takže Dcery temnoty nic moc?“
Zadívala jsem se spolubydlící do nevinných laních očí a došlo mi, že o pití krve jí prostě vyprávět nemůžu. Aspoň ne hned. „No, víš, jak byla Neferet sexy a krásná a přitom úžasně elegantní?“
Přikývla.
„Afrodita to její vystoupení v podstatě okopírovala, ale vypadala přitom jako striptérka.“
„Mně vždycky přišla úplně děsná.“ Stevie Rae znechuceně zavrtěla hlavou.
„To mi vykládej.“ Podívala jsem se na ni a vyhrkla: „Včera, než mě Neferet odvedla sem na kolej, jsem viděla, jak se ho Afrodita pokouší Erikovi vykouřit.“
„Fúúj, to snad ne! Ta je nechutná! Počkej, jak to myslíš, pokoušela?“
„Odstrčil ji a řekl, že to nechce. Že už o ni nestojí.“
Kamarádka se zahihňala. „Vsadím se, že v ní pěkně bouchly saze. Úplně to vidím.“
Vzpomněla jsem si, jak se po něm plazila, i když ji jasně odmítl. „Vlastně by mi jí bylo docela líto, kdyby nebyla taková… taková…“ Nemoha jsem najít správné slovo.
„Hnusná ježibaba?“ pomohla mi Stevie Rae.
„No, jinak se to asi říct nedá. Vůbec ji nechápu, chová se, jako by měla právo být na všechny zlá a my jsme se jí měli ještě klanět nebo co.“
Spolubydlící přikývla. „A její kámošky jsou úplně stejné.“
„Jo, pekelná trojčata. Už jsem měla to potěšení.“
„Myslíš Válečnici, Strašnou a Vosu?“
„Přesně. Co je to proboha napadlo, vybrat si taková uhozená jména?“ Nacpala jsem si do pusy pár preclíků.
„Všechny v té jejich partě si myslí to samé – že jsou lepší než ostatní a že se jim nic nemůže stát, protože Afrodita se má stát velekněžkou.“
Vyhrkla jsem první věc, která mi přišla na mysl. „Podle mě Nyx něco takového nedovolí.“
„Jak to myslíš? Ten jejich kroužek má všechny pod palcem a Afrodita stojí v čele Dcer temnoty už od kvinty, kdy se projevilo její nadání.“
„Co vlastně umí?“
„Má věštecké vize, předpovídá různé katastrofy.“ Stevie Rae nakrčila nos.
„Myslíš, že si jen vymýšlí?“
„Sakryš, to ne! Vidí všechno do nejmenších podrobností. Jenom si myslím, a Damien s dvojčaty se mnou souhlasí, že si některé vize nechává pro sebe a mluví jen o těch, které na ni přijdou, když jsou kolem ní lidé, kteří nepatří do jejího kroužku.“
„Počkej, to jako naznačuješ, že se dozví o nějakém neštěstí dřív, než se stane, a neudělá nic, aby se mu zabránilo?“
„Jo. Minulý týden měla vizi při obědě, ale ty její ježibaby kolem ní udělaly kruh a snažily se ji nenápadně vyvést z jídelny. Damien zrovna běžel chodbou, protože měl zpoždění, vrazil do nich, a když se rozprskly, uviděl Afroditu v jasném transu. Kdyby se to nestalo, nikdo by se o její vizi nedozvěděl a lidé z toho letadla by možná byli všichni mrtví.“
Zaskočil mi preclík. Mezi záchvaty kašle jsem vyprskla: „Viděla spadnout letadlo? Je normální?“
„Damien poznal, že má vizi, a zavolal Neferet. Afrodita jí musela říct, že viděla, jak těsně po startu padá letadlo. Vždycky si všechno pamatuje naprosto jasně, a tak popsala letiště, dokonce jí nadiktovala identifikační číslo, co bylo napsané na ocasu. Neferet se spojila s denverským letištěm, tam ten stroj ještě jednou pořádně prohlédli a našli nějakou závadu, které si předtím nevšimli. Prý kdyby ji neopravili, okamžitě po startu by letadlo spadlo. Ale já bych se vsadila, že kdyby ji Damien nepřistihl, Afrodita by o tom nikomu neřekla ani slovo. Samozřejmě si vymyslela nějakou lež, jako že ji kamarádky zrovna vedly z jídelny k Neferet. Kecy.“
Už jsem chtěla říct, že ani Afrodita a její ježibaby by určitě nenechaly záměrně umřít stovky lidí, ale pak se mi vybavily ty jejich ohavné řeči na rituálu – Lidští chlapi jsou zmetci… Nejlepší by bylo, kdyby všichni pochcípali… Došlo mi, že to myslely úplně vážně.
„Tak proč Afrodita nezalhala i Neferet? Mohla jí to letiště popsat jinak nebo třeba přeházet číslice v čísle toho letadla.“
„Upíři poznají, když lžeš, zvlášť když je to odpověď na přímou otázku. A nezapomínej, že Afrodita se za každou cenu chce stát velekněžkou. Kdyby Neferet přišla na to, že je takhle zlá, mohla by se se svým plánem rozloučit.“
„Afrodita nemá žádné právo být velekněžka. Je sobecká a plná nenávisti. A ty její kámošky jakbysmet.“
„No jo, jenomže Neferet o tom neví, a to byla její mentorka.“
Udiveně jsem zamžikala. „To si snad děláš legraci! Chceš říct, že ji neprokoukla?“ To přece není možné, na to je velekněžka moc chytrá.
Stevie Rae pokrčila rameny. „Když je u toho Neferet, Afrodita se chová jinak.“
„Ale stejně…“
„Navíc má velké nadání, a to znamená, že ji Nyx předurčila k velkým věcem.“
„Nebo to znamená, že je pekelný démon a svoji moc čerpá z temné strany síly. No tak, copak tady nikdo neviděl Hvězdné války? Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že se Anakin Skywalker přidá k temné straně, a koukni, jak to dopadlo.“
„Ehm, Zoey, vždyť to je vymyšlený příběh.“
„Ale je v něm hodně pravdy.“
„No, nevím, co by ti Neferet řekla, kdybys za ní s tímhle přišla.“
Zakousla jsem se do zbytku sendviče a zamyslela se nad tím. Možná bych za ní doopravdy měla jít. Neferet se mi zdála moc inteligentní na to, aby Afroditě skočila na špek. Určitě už dávno ví, že s ježibabami není něco v pořádku. Možná by stačilo, kdyby někdo sebral odvahu a promluvil s ní o tom.
„Už si u ní na Afroditu někdo stěžoval?“ zeptala jsem se.
„Pokud vím, tak ne.“
„Proč ne?“
Kamarádka se zatvářila rozpačitě. „No, vypadalo by to jako žalování. A co bychom Neferet jako řekli? Že si myslíme, že Afrodita možná tají vize, ale nemáme jiný důkaz než to, že je hnusná mrcha?“ Zavrtěla hlavou. „To by nám asi neprošlo. A i kdyby nám z nějakého nepochopitelného důvodu uvěřila, co by s ní mohla dělat? Nemůže ji přece vykopnout ze školy a nechat ji, ať se venku uchrchlá k smrti. Zůstala by tady dál, měla by pořád svoji partu a spoustu kluků, kteří jen čekají, až na ně luskne prsty. Připadá mi, že to nemá cenu.“
Měla samozřejmě pravdu, ale stejně se mi to nelíbilo. Ani trochu.
Všechno by mohlo být jinak, kdyby se do čela Dcer temnoty postavilo místo Afrodity jiné mládě, silnější než ona.
Provinile jsem sebou škubla a pokusila se to zamaskovat tím, že jsem si pořádně lokla coly. Co mě to napadlo? Já přece o žádnou moc nad ostatními nestojím! Nechci být velekněžka ani se zamíchat do úplně nesmyslné bitvy proti Afroditě a půlce školy, která s ní táhne (zvlášť když se ta půlka skládá ze samých krásných kluků a holek). Chci prostě v tomhle novém životě najít svoje místo, kde si budu připadat jako doma – kde nebudu vyčnívat a budu přesně taková jako druzí.
Pak jsem si vzpomněla na elektrické jiskření, které mě zaskočilo při obou obřadech. Jak jsem na vlastní kůži cítila jednotlivé živly a jak jsem se musela držet, abych zůstala stát v kruhu a nepřipojila se k Afroditinu vzývání.
„Stevie Rae, když velekněžka vytváří kruh, cítíš při tom něco?“ zeptala jsem se v náhlém popudu.
„Jak to myslíš?“
„Třeba když do kruhu vstupuje oheň. Cítíš při tom horko?“
„Ne. Vyvolávání se mi hrozně líbí, a někdy když se Neferet modlí, celým kruhem projede něco jako elektřina, ale to je všechno.“
„Takže kolem tebe nefouká, když se přivolává vzduch, u vody necítíš déšť a u země trávu pod nohama?“
„Jasně že ne. Něco takového by cítila jedině velekněžka s hrozně silným nadáním pro živly…“ Najednou se zarazila a vytřeštila oči. „Chceš říct, že ty jsi něco takového cítila?“
Rozpačitě jsem poposedla. „Možná.“
„Možná!“ vykvikla. „Zoey! Dochází ti vůbec, co to může znamenat?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Zrovna minulý týden jsme v sociologii probírali nejslavnější upíří velekněžku v celých dějinách. Kněžka s nadáním pro všechny čtyři živly už se nevyskytla celá staletí.“
„Všech pět,“ podotkla jsem sklesle.
„Všech pět! Působil na tebe i duch?“
„No, asi ano.“
„Zoey! To je fantastické! Žádná velekněžka ještě neměla nadání pro všech pět živlů.“ Ukázala hlavou na moje znamení. „Proto máš tohle. Odlišuje tě od nás ostatních a ty vážně jsi jiná.“
„Stevie Rae, mohlo by to ještě nějaký čas zůstat mezi námi? Jako že bychom to neřekly ani Damienovi a dvojčatům? Já… prostě o tom chci ještě trochu popřemýšlet. Sype se to na mě jedno za druhým, jsem z toho dost vedle.“
„Ale Zoey, já…“
„A třeba jsem se spletla,“ skočila jsem jí honem do řeči. „Co když to bylo jenom vzrušení nebo nervozita? Vždyť jsem nikdy předtím na žádném takovém obřadu nebyla. Víš, jaký by to byl trapas, kdybych všem vykládala, že jsem první mládě v historii, které má nadání pro všech pět živlů, a potom se ukázalo, že to byly jen nervy?“
Stevie Rae se kousla do tváře. „Já nevím. Podle mě bys to měla někomu říct.“
„Jo, a jakmile se ukáže, že se mi to jen zdálo, Afrodita a její parta si mě pěkně vychutnají.“
Spolubydlící zbledla. „Kristova noho. Máš pravdu, to by byl děs. Dokud si to nesrovnáš v hlavě, ani nepípnu, slibuju.“
Její reakce mi něco připomněla. „Hele, co ti Afrodita udělala?“
Sklopila oči, složila ruce do klína a schoulila se, jako by se do ní najednou dala zima. „Pozvala mě na rituál. To jsem tady byla teprve asi měsíc a hrozně mě potěšilo, že se o mě zajímají největší hvězdy školy.“ Zavrtěla hlavou a záměrně se mi vyhnula pohledem. „Byla jsem hloupá, jenomže jsem tady ještě nikoho moc neznala a myslela jsem, že se mnou třeba chtějí kamarádit. Tak jsem šla. Ale oni mě nechtěli vzít mezi sebe. Potřebovali mě jako… jako dárce krve pro svůj rituál. Dokonce se mi posmívali, že jsem ‚lednička‘, jako bych se k ničemu jinému nehodila. Rozbrečela jsem se a odmítla jim tu krev dát. Vysmály se mi a vykoply mě. Tak jsem se seznámila s Damienem a potom s Erin a Shaunee. Zrovna si venku povídali, a když viděli, jak běžím z rekreačky, dohonili mě a řekli, ať si z toho nic nedělám. Od té doby se kamarádíme.“ Konečně se na mě podívala. „Promiň. Měla jsem ti to povědět už předtím, ale věděla jsem, že k tobě si nic podobného nedovolí. Jsi ohromně silná a Afrodita je zvědavá na tvoje znamení. A taky jsi dost hezká na to, aby tě chtěly přijmout mezi sebe.“
„Ty přece taky!“ Z představy Stevie Rae, která sedí zhroucená na židli jako Elliott, se mi zvedal žaludek. Natož z představy, že piju její krev…
„Já jsem spíš roztomilá. Nepatřím mezi ně.“
„Já taky ne!“ vykřikla jsem, až jsem probudila Nalu. Otráveně na mě zamručela.
„Vždyť já vím. Tak jsem to nemyslela. Prostě jsem věděla, že o tebe budou stát, a tak je ani nenapadne takhle tě využít.“
Ne, na mě jen přichystaly léčku a pokusily se mě vyděsit. Ale proč? Počkat! Už vím, o co jim šlo. Erik přece říkal, že napoprvé se mu z krve udělalo špatně a dokonce se pozvracel. Jsem tady teprve dva dny. Snažily se mě znechutit, abych už na žádný jejich rituál v životě nepáchla.
Nechtěly, abych mezi Dcery temnoty vstoupila, ale nemohly ani před Neferet přiznat, že o mě nestojí. Tak se mě pokusily přimět, abych členství odmítla sama. Zdejší vládkyně Afrodita mě z nějakého zvráceného důvodu v Dcerách temnoty nechce. Tyhle samozvané královny mi odjakživa šly na nervy. Bohužel mi okamžitě došlo, co musím udělat.
Do pytle. Já do toho jejich praštěného klubu naschvál vstoupím.
„Nezlobíš se na mě, Zoey, viď, že ne?“ pípla nesměle Stevie Rae.
Zamrkala jsem, abych si vyčistila hlavu. „Jasně že ne! Mělas pravdu, Afrodita se mě nesnažila přinutit, abych jim dala krev.“ Nacpala jsem si do pusy poslední kousek sendviče a rychle ho spolkla. „Páni, jsem úplně vyřízená. Pomůžeš mi najít nějakou krabici a udělat z ní záchod pro Nalu, abych si mohla jít lehnout?“
Stevie Rae najednou ožila a s obvyklou energií vyskočila z postele. „Koukni.“ Odhopsala do kouta a ukázala na velkou zelenou tašku s bílým nápisem CHOVATELSKÉ POTŘEBY FELICIA, 2616 S. HARVARD, TULSA. Vytáhla z ní kočičí záchod, misku na žrádlo a na vodu, krabici granulí Friskies (se systémem pro redukci tvorby chlupových chomáčů!) a pytel kočkolitu.
„Jak jsi to mohla vědět?“
„To není ode mě. Našla jsem tu tašku přede dveřmi, když jsem se vrátila od večeře.“ Sáhla na dno a vyndala ještě obálku a sladký růžový obojek se stříbrnými cvočky. „Tohle je pro tebe.“ Podala mi obálku, na které bylo napsané moje jméno, a začala přemlouvat Nalu, aby si nechala obojek nasadit.
Uvnitř byl list drahého nažloutlého dopisního papíru a na něm krásným rozmáchlým rukopisem napsaná jediná řádka.
Skylar mi řekl, že už jste se našly.
Pod tím byla místo podpisu iniciála N.
20)
Rozhodla jsem se, že si promluvím s Neferet. Přemýšlela jsem o tom, když jsme se Stevie Rae druhý den hltaly snídani. Nechtěla jsem jí ale vykládat o svých divných reakcích na živly, pořád platilo, co jsem řekla spolubydlící – třeba se mi to opravdu jenom zdálo. Co kdybych musela jít na nějaký test nadání nebo tak něco (v téhle škole je možné všechno!) a zjistilo se, že mám akorát tak příliš bujnou fantazii? To jsem nehodlala riskovat. Prostě si to zatím nechám pro sebe a počkám, jak se to bude vyvíjet. Nebudu mluvit ani o Elizabethině duchu, ještě by si o mně Neferet začala myslet, že jsem cvok… Je bezvadná učitelka, to ano, ale přece jen je taky dospělá. Už to slyším: „To se ti jen zdálo, procházíš teď velkou proměnou a pochopitelně jsi předrážděná…“ Ale o té krvi si s ní prostě popovídat musím, to se nedá nic dělat. (Brrr… Jestli mi tolik chutná, proč se mi pořád ještě zvedá žaludek pokaždé, když na to pomyslím?)
„Myslíš, že s tebou půjde i na vyučování?“ zeptala se Stevie Rae a ukázala na Nalu.
Zadívala jsem se na zem. Kočka mi ležela u nohou a spokojeně předla. „Může?“
„Jako jestli smí?“
Přikývla jsem.
„Jasně, kočky tady smějí všude.“
„Aha.“ Sklonila jsem se a pošimrala ji na hlavičce. „V tom případě bych řekla, že se mnou zůstane celý den.“
„No, jsem ráda, že si vybrala tebe a ne mě. Všimla jsem si, že je to pěkná uzurpátorka, přes noc tě úplně vytlačila z polštáře.“
Rozesmála jsem se. „To je fakt. Zajímalo by mě, jak mě z něj taková malá kočička dokázala dostat.“ Narovnala jsem se. „Jdeme, nebo budeme mít pozdní příchod.“
Vzala jsem prázdnou misku, vstala od stolu a málem jsem se srazila s Afroditou. Jako obvykle za ní stály Strašná a Válečnice. Vosu jsem nikde neviděla (možná se jí ráno ve sprše rozpustila křidýlka, ha ha). Afroditin nepříjemný úsměv mi připomněl piraňu, kterou jsem viděla, když jsme byli se třídou na výletě v akváriu.
„Čau, Zoey, včera jsi zmizela tak rychle, že jsem se s tebou ani nestačila rozloučit. Mrzí mě, že se ti to nelíbilo, ale Dcery temnoty prostě nejsou pro každého.“ Střelila pohledem po Stevie Rae a ušklíbla se.
„Ale ne, vždyť to bylo super! A do těch šatů, cos mi dala, jsem se úplně zamilovala!“ vykřikla jsem afektovaně. „Děkuju, žes mi nabídla členství. Samozřejmě přijímám a hrozně se těším.“
Afroditin zubatý úsměv poněkud povadl. „To myslíš vážně?“
Usmála jsem se tak připitoměle, jak to jen šlo. „No jasně! Kdy bude další schůze nebo rituál nebo něco – vlastně se můžu zeptat Neferet, chci si s ní zrovna dneska promluvit. Určitě bude mít radost, že jste se ke mně včera v noci chovaly tak hezky a že teď patřím k Dcerám temnoty.“
Zarazila se jen na okamžik, potom znovu vykouzlila zářivý úsměv a dokonale napodobila můj falešně nadšený tón. „Ano, to Neferet určitě moc potěší, ale já jsem předsedkyně a rozvrh Dcer temnoty znám samozřejmě nazpaměť, takže se jí na žádné takové hlouposti ptát nemusíš. Zítra slavíme svátek Samhain. Rozhodně si vezmi svoje nové šaty!“ Z jejího hlasu při té poslední větě doslova kapal jed. Můj úsměv se ještě rozšířil. Evidentně jsem se dotkla citlivého místa. „Sejdeme se v rekreačním pavilonu hned po večeři, přesně v půl páté ráno.“
„Bezva, budu tam.“
„Výborně, to je opravdu příjemné překvapení,“ odvětila medově. Pak společně se Strašnou a Válečnicí (vypadaly krapet otřeseně) z kuchyně odešly.
„Ježibaby jedny hnusné,“ zamumlala jsem pro sebe. Všimla jsem si, že Stevie Rae na mě šokovaně zírá.
„Ty tam vstoupíš?“ zašeptala.
„Počkej, jenom si to špatně vykládáš. Víš co? Vysvětlím ti to cestou.“ Šoupla jsem naše misky do myčky a vystrkala zamlklou spolubydlící z koleje. Nala šla s námi, a když se ke mně nějaká jiná kočka přichomýtla na její vkus moc blízko, zasyčela na ni. „Jen zkoumám terén, sama jsi mi to včera večer radila.“
„Tak to beru zpátky. Mně se to nelíbí,“ řekla a zavrtěla hlavou, až jí krátké vlasy zavířily.
„Copak neznáš to přísloví ‚poznej svého nepřítele‘?“
„Znám, ale…“
„Přesně to dělám. Afrodita si tady dělá, co chce, a to není správné. Je zlá. Sobecká. Někoho takového Nyx jako velekněžku určitě nechce.“
Stevie Rae vykulila oči. „Ty jí to zatrhneš?“
„No, rozhodně to aspoň zkusím.“ Jakmile jsem to vyslovila nahlas, zašimralo mě na čele, přesně na safírovém měsíčním srpku.
„Děkuju za ty věci, které jste mi dala pro Nalu,“ řekla jsem.
Neferet zvedla oči od písemky, kterou zrovna opravovala, a usmála se. „Nala – to jméno se k ní hodí. Ale měla bys poděkovat Skylarovi, ne mně. To on mi prozradil, že už jste se našly.“ Pak se podívala na kouli zrzavých chlupů, která se mi netrpělivě motala pod nohama. „Hodně se na tebe upnula.“ Vzhlédla zase ke mně. „Zoey, slyšíš někdy v hlavě její hlas a víš přesně, kde právě je, i když je jinde než ty?“
Překvapeně jsem zamrkala. Neferet si myslí, že bych mohla mít nadání pro kočky! „Ne, v hlavě nic neslyším. Teda ne že by si každou chvíli na něco nestěžovala nahlas. A nemůžu vědět, kde je, když není se mnou, protože se ode mě nehne ani na krok.“
„Je rozkošná.“ Velekněžka zakývala na moji kočku ukazováčkem. „Pojď ke mně, děťátko.“
Nala bez váhání vyskočila na její psací stůl a smetla z něj půlku papírů.
„Ale ne, omlouvám se, Neferet.“ Chtěla jsem kočku ze stolu sundat, ale velekněžka mě zarazila. Podrbala Nalu za ušima a kočka zavřela oči a začala příst.
„U mě je každá kočka vítaný host a papíry se dají vždycky zase snadno srovnat. O čem si se mnou chceš doopravdy promluvit, ptáčátko?“
Když mě oslovila babiččinou přezdívkou, píchlo mě u srdce a najednou se mi po ní zastesklo tak hrozně, že mi vhrkly do očí slzy.
„Stýská se ti po domově?“ zeptala se Neferet laskavě.
„Ne, vlastně ani ne. Jen po babičce. Ale nějak jsem si to neuvědomila, protože teď mám plnou hlavu jiných věcí,“ odpověděla jsem s provinilým pocitem.
„Otec a matka ti nescházejí.“
Vlastně to nebyla otázka, ale zdálo se mi, že jí to musím vysvětlit. „Ne. Tátu v podstatě stejně nemám, odešel od nás, když jsem byla ještě malá. Máma se před třemi lety znovu vdala a, no…“
„Mně se můžeš svěřit. Nemusíš se bát, že to nepochopím,“ pobídla mě.
„Nesnáším ho!“ vyhrkla jsem a náhle se ve mně vzedmul nečekaný hněv. „Od té doby, co se vetřel do naší rodiny, se všechno úplně pokazilo. Máma se hrozně změnila. Připadá mi, že prostě nedokáže být zároveň jeho žena a moje matka. Už dlouho jsem se tam necítila být doma.“
„Mně zemřela matka, když mi bylo deset let. Otec si nenašel novou ženu, místo toho si udělal manželku ze mě. Zneužíval mě až do patnácti, kdy mě Nyx označila a tím mě zachránila.“ Odmlčela se, abych měla čas se vzpamatovat, a teprve potom pokračovala: „Vím, jaké to je, když začneš nenávidět svůj domov, a jistě teď věříš, že to není jen prázdná fráze.“
„To je strašné.“ Nevěděla jsem, co jiného na to říct.
„Bylo to strašné, tenkrát. Teď už je to pouhá vzpomínka. Zoey, lidé, kteří patřili do tvé minulosti a se kterými se setkáš v budoucnu, ti budou postupně připadat stále méně důležití, a nakonec ti na nich přestane záležet úplně. V průběhu proměny na to přijdeš sama.“
Její hlas najednou ochladí a vytratily se z něj veškeré emoce. Měla jsem z toho divný pocit a bezděky jsem namítla: „Nechci, aby mi přestalo záležet na babičce.“
„Ale jistě.“ Náhle byla zase vřelá a laskavá. „Ještě není ani devět večer, nechceš jí zavolat? Nevadí, že přijdeš pozdě na dramatickou výchovu, u profesorky Nolanové tě omluvím.“
„Děkuju, to budu moc ráda. Ale chtěla jsem s vámi mluvit o něčem jiném.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Včera jsem se napila krve.“
Přikývla. „Ano, Dcery temnoty často přimíchají do obřadního vína trochu krve nějakého mláděte. V tomhle věku jim to připadá fascinující. Tebe to rozrušilo, Zoey?“
„No, zjistila jsem to, až když jsem se napila, a opravdu mě to rozrušilo.“
Neferet se zamračila. „To nebylo správné, že tě na to Afrodita předem neupozornila. Mělas mít možnost to odmítnout. Promluvím si s ní.“
„Ne!“ vyhrkla jsem zbytečně prudce a musela jsem se hodně snažit, abych se zklidnila. „Ne, to nemusíte. Vyřešíme si to mezi sebou. Rozhodla jsem se, že se stanu členkou Dcer temnoty, a nechci, aby to vypadalo, jako že jsem dostala Afroditu do průšvihu.“
„To máš asi pravdu. Afrodita je občas trochu náladová, ale věřím, že ty si s tím poradíš, Zoey. Obecně jsme rádi, když si mláďata své vzájemné neshody dokážou vyjasnit sama, a zbytečně se do jejich záležitostí nevměšujeme.“ Pozorně se na mě zadívala, zjevně si o mě dělala starosti. „Je normální, že ti krev zpočátku vůbec nechutná. Kdybys tu byla déle, věděla bys to.“
„No, ono je to jinak. Mně… mně doopravdy hodně chutnala. Erik říkal, že je to dost neobvyklé.“
Velekněžčino krásné obočí vyletělo nahoru. „To tedy skutečně je. Točila se ti také hlava a cítila ses rozjařeně?“
„Ano, obojí,“ řekla jsem tiše.
Zahleděla se na moje znamení. „Jsi výjimečná, Zoey Redbirdová. No, nejlepší bude, když na hodiny sociologie budeš chodit se sextány.“
„A nešlo by to nějak jinak?“ vyhrkla jsem rychle. „Už tak si připadám jako nějaká atrakce, protože všichni neustále zírají na moje znamení a čekají, jestli neudělám něco divného. Když mě dáte do třídy k mláďatům, která už mají za sebou tři roky tady, všem bude jasné, že jsem doopravdy úplný mutant.“
Neferet zaváhala a zamyslela se. Pořád přitom drbala Nalu za ušima. „Chápu, co máš na mysli, Zoey. Už je to víc než sto let, co jsem byla teenager, ale upíři mají vynikající paměť, takže si moc dobře vzpomínám, jaké to bylo, procházet proměnou.“ Vzdychla. „Dobře, navrhuji kompromis. Můžeš na sociologii zůstat s terciány, ale dám ti učebnici pro nejvyšší ročník a ty si každý týden přečteš aspoň jednu kapitolu, a kdybys něčemu nerozuměla, přijdeš za mnou.“
„To beru,“ souhlasila jsem.
„Víš, Zoey, jak procházíš proměnou, stává se z tebe doslova a do písmene zcela nová bytost. Upíři nejsou lidé, jen humanoidi. Teď tě taková myšlenka zřejmě pohoršuje, ale to, že máš ráda krev, je v tomto novém životě tak normální, jako když jsi v tom starém měla ráda…“ Chvilku se zarazila a pak s úsměvem dořekla: „…colu.“
„Páni! Je něco, co o mně nevíte?“
„Nyx mi propůjčila mnoho darů. Kromě nadání pro naše překrásné kočky a léčitelských schopností mám ještě mimořádnou intuici.“
„Umíte číst myšlenky?“ zeptala jsem se nervózně.
„Ne tak docela. Dokážu zachytit jen malé střípky, fragmenty. Například vím, že mi o včerejším večeru chceš říct ještě něco.“
Pořádně jsem se nadechla. „Když jsem zjistila, co se mnou dělá krev, utekla jsem z rekreačního pavilonu a narazila jsem na Nalu. Byla na stromě u školní zdi. Myslela jsem, že tam uvízla, tak jsem vyšplhala nahoru a začala ji k sobě lákat. A při tom mě tam našli dva moji bývalí spolužáci.“
„Co se stalo?“ Neferet ztuhla a přestala Nalu hladit. Veškerá její pozornost směřovala ke mně.
„Bylo to nepříjemné. Oni… byli opilí a zkouření.“ Sakra, takhle naplno jsem to říct nechtěla!
„Chtěli ti ublížit?“
„Ne, vůbec ne. Byla to moje bývalá nejlepší kamarádka a kluk, se kterým už skoro nechodím.“
Znovu nadzvedla obočí.
„No, rozešla jsem se s ním, ale pořád k sobě něco cítíme.“
Kývla, jako že rozumí. „Pokračuj.“
„S Kaylou jsme se hned pohádaly. Chová se ke mně jinak než dřív a já mám najednou taky pocit, že není taková, jak jsem si myslela.“ Jen jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, že je to pravda. Kayla se nezměnila, ve skutečnosti je úplně stejná jako vždycky. Ale ty drobnosti, které jsem dřív přehlížela, jako její hloupé řeči a jak umí být na některé lidi ošklivá, mi zničehonic hrozně vadí. „To je jedno. Odešla a nechala mě s Heathem o samotě.“ Zarazila jsem se, protože jsem nevěděla, jak mám pokračovat.
Velekněžka přimhouřila oči. „Zatoužila jsi po jeho krvi.“
„Ano,“ šeptla jsem.
„Napila ses z něj, Zoey?“ zeptala se ostře.
„Jenom jsem mu olízla škrábanec. Ten jsem mu udělala já. Nechtěla jsem, ale když jsem uslyšela jeho tep… škrábla jsem ho úplně mimoděk.“
„Takže přímo z rány ses nenapila?“
„Jenom maličko, pak se vrátila Kayla a vyrušila nás. Začala děsně vyvádět, a tak se mi konečně podařilo Heatha přemluvit, aby odešel.“
„On nechtěl?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nechtěl.“ Už zase mě pálily v očích slzy. „Neferet, mě to hrozně mrzí! Nechtěla jsem. Vůbec jsem nevěděla, co dělám, dokud Kayla nezačala ječet.“
„Samozřejmě že sis nemohla uvědomit, co se děje. Jak by čerstvě označené mládě mohlo vědět o touze po krvi?“ Mateřsky a chlácholivě mě pohladila po ruce. „Není moc pravděpodobné, že jste se otiskli.“
„Otiskli?“
„To se často stává, když se upír napije přímo z člověka, zvlášť když mezi nimi už předtím existovalo citové pouto. Proto mají mláďata zakázáno pít lidskou krev. Ve skutečnosti se ani dospělým nedoporučuje, aby se živili přímo z lidí. Existuje dokonce jedna upíří sekta, která to považuje za neetické a snaží se prosadit zákonný zákaz.“
Všimla jsem si, že jí při těch slovech ztmavly oči. Tvářila se hodně zvláštně. Znervózněla jsem a zachvěla se. Velekněžka zamrkala a najednou zase vypadala úplně normálně. Nebo se mi to všechno jen zdálo?
„Ale to je problematika, kterou si ponechám k sociologické diskuzi se svými sextány.“
„Co mám s Heathem dělat?“
„Nic. Jestli se tě znovu pokusí navštívit, ohlas mi to. Kdyby ti volal, nezvedej telefon. Jestli má počáteční příznaky otisku, bude ho neodolatelně přitahovat i pouhý tvůj hlas a mohl by tě začít pronásledovat.“
„To je jako v Draculovi,“ zamumlala jsem.
„O té příšerné knize přede mnou vůbec nemluv!“ vyletěla. „Stoker vylíčil lidem upíry v nejhorším možném světle a způsobil našemu druhu spoustu potíží.“
„Omlouvám se, nemyslela jsem to…“
Mávla rukou, ať to nechám být. „Ne, neměla jsem si na tobě vylévat vztek kvůli knize nějakého starého hlupáka. A o svého kamaráda Heatha si nedělej starosti, určitě je naprosto v pořádku. Říkalas, že byli podnapilí a zkouření? Jako že byli pod vlivem marihuany?“
Přikývla jsem. „Já trávu nekouřím,“ řekla jsem na vysvětlenou. „A on dřív taky nic podobného nedělal, ani Kayla ne. Vůbec nechápu, co se to s nimi děje. Asi se moc sčuchli s těmi fotbalovými smažkami ze Sdružené a nemají dost rozumu, aby odmítli, když jim někdo tyhle věci nutí.“
„To znamená, že jeho reakce na tebe mohla vyplývat z jeho intoxikace, a ne z otisku.“ Odmlčela se, vytáhla ze zásuvky psacího stolu blok a podala mi tužku. „Napiš mi sem prosím pro jistotu, jak se tví přátelé jmenují a kde bydlí. A jestli víš, jak se jmenují ti fotbalisté ze Sdružené, připiš je tam také.“
„Na co ta jména potřebujete?“ V břiše se mi usadila hrozná tíha. „Nechcete volat jejich rodičům, viďte, že ne?“
Neferet se rozesmála. „Jistě že ne. Výstřelky mladistvých lidského rodu nespadají do mé kompetence. Chci to jen k tomu, abych na ně mohla soustředit své myšlenky a pátrat po nějakých příznacích otisku.“
„Co když se to doopravdy stalo? Co s Heathem bude?“
„Je mladý a otisk nemůže být příliš silný, takže to časem pomine, zvlášť když se nebudete vůbec stýkat. A pokud snad došlo k plnému otisku, existují způsoby, jak ho odstranit.“ Už jsem ji chtěla poprosit, ať to pro jistotu udělá rovnou, ale pak dodala: „Ani jeden z těch způsobů ovšem není právě příjemný.“
„Aha, dobře.“
Napsala jsem jí jména i adresy Kayly a Heatha. Neměla jsem páru, kde bydlí ti kluci ze Sdružené, ale na jména jsem si vzpomněla. Neferet mezitím došla dozadu pro tlustou učebnici, na které byl vyražen stříbrný nápis Sociologie pro sextu.
„Začni od první kapitoly a pokračuj postupně až do konce. Dokud ji nedočteš, nemusíš dělat domácí úkoly, které zadám ostatním terciárním.“
Vzala jsem knihu do rukou. Byla těžká a oproti mé horké zpocené dlani se zdála hrozně studená.
„Když budeš mít nějaké otázky, jedno jaké, hned za mnou přijď. Pokud nebudu tady ve třídě, najdeš mě v mém bytě v Nyktině chrámu. Jde se tam po schodech vpravo za vchodem. Ve škole teď kromě mě žádná jiná kněžka není, takže mám pro sebe celé druhé patro. A neměj strach, že bys mě obtěžovala. Jsi moje mládě, ty mě můžeš obtěžovat, jak se ti zachce,“ prohlásila s příjemným úsměvem.
„Děkuju, Neferet.“
„Nedělej si s ničím moc starosti. Nyx se tě dotkla a ta své vyvolené dobře střeží.“ Objala mě. „Půjdu teď profesorce Nolanové říct, co tě zdrželo. Zavolej babičce odsud, z mého telefonu.“ Znovu mě sevřela v náruči a pak vyšla ze třídy a tiše za sebou zavřela dveře.
Posadila jsem se k jejímu stolu a přemítala nad tím, jak je báječná a jak dlouho už mě moje vlastní máma neobjala tak jako ona. A zničehonic jsem se rozbrečela.
2024 ©