11)
Byla jsem přesvědčená, že neusnu. Že budu jen ležet, vzpomínat na domov a pořád myslet na to, jak se mi takhle zničehonic mohl celý život obrátit úplně naruby. V hlavě mi strašily oči toho kluka z chodby, ale byla jsem tak utahaná, že jsem se nedokázala soustředit. Dokonce i Afroditina pošahaná nenávist se v mlze ospalosti zdála strašně daleko. Než jsem se definitivně propadla do tmy, myslela jsem vlastně na svoje čelo. Svědí mě, protože na něm mám znamení a kousek vedle řadu stehů, nebo se mi tam dělá obrovský uher? A co když se probudím do svého prvního dne v upíří škole a budu mít absolutně nemožné vlasy? Ale pak jsem se stulila do klubíčka, zavrtala obličej do prošívané deky a vdechla důvěrně známou vůni prachového peří a domova. Najednou mi bylo krásně teplo, připadala jsem si v bezpečí… a v tu ránu spala jak zabitá.
Dokonce jsem neměla ni žádný ošklivý sen. Zdálo se mi totiž o kočkách. No jo, slabota. Nádherní kluci? Ne. Fantastické upíří schopnosti? Jasně že ne. Prostě kočky. Zvlášť jedna mi uvízla v paměti, zrzavě mourovatá s malými tlapičkami a tlustým faldovitým břichem, vypadala spíš trochu jako medvídek koala. Pronikavě mňoukala a mně to připomínalo spílání nějaké naštvané důchodkyně. Stěžovala si, že jsem měla přijet daleko dřív a kde jsem se flákala. A potom se kočičí hlas proměnil v otravné pípání a…
„Zoey, zmáčkni ten pitomý budík!“
„Co, co, he?“ Zatraceně. Ranní vstávání nesnáším. Začala jsem šátrat po stolku a hledat, kde je ten čudl, kterým se vypíná zvonění. Už jsem se zmínila, že bez čoček jsem slepá jako netopýr? Nahmatala jsem svoje šprtounské brýle a koukla se na ciferník. Půl sedmé večer a já právě vstávám. Fakticky praštěné.
„Půjdeš do sprchy první, nebo mám jít já?“ zamumlala rozespale Stevie Rae.
„Půjdu první, jestli ti to nevadí.“
„Mně je to fuk.“ Zívla.
„Fajn.“
„Ale vezmi to rychle. Nevím jak ty, ale jestli prošvihnu snídani, nedožiju se oběda.“
„Mají tady cereálie?“ Hned jsem zbystřila. Úplně je zbožňuju, dokonce mám někde tričko s nápisem „Cereálie žeru“. Nejvíc miluju značku Hrabě Čokula (další upíří ironie).
„Jo, spoustu různých druhů a taky bagely, ovoce, vejce natvrdo a tak.“
„Hned jsem zpátky.“ Najednou jsem měla hlad jako vlk. „Stevie Rae, co si mám vzít na sebe?“
„To je jedno.“ Znovu zívla. „Vezmi si jeden z těch svetříků nebo blejzrů, co mají na sobě symbol terciánů, a zbytek už je na tobě.“
Vážně jsem to vzala hopem, i když jsem byla hodně nervózní a nejradši bych si hodinu předělávala účes a makeup, abych vypadala co nejlíp. Když byla Stevie Rae ve sprše, půjčila jsem si její kosmetické zrcátko a rozhodla se, že méně bude rozhodně více. Pořád jsem si nemohla zvyknout na to, jak mi znamení změnilo tvář. Vždycky jsem měla hezké oči – velké, široké a tmavé, s hustými řasami. Kayla pořád remcala, že já mám dost řas pro tři holky a ona má jen takové krátké světlé chlupy. (Když jsme u toho, po Kayle se mi stýskalo, zvlášť v tuhle chvíli, kdy jsem se chystala na první den v nové škole. Možné jí potom zavolám. Nebo napíšu e-mail. Nebo… Vzpomněla jsem si, co povídal Heath o tom večírku, a řekla si, že to radši nechám být.) Zpátky k tématu. Se znamením na čele najednou moje oči vypadaly ještě větší a tmavší. Orámovala jsem je kouřovým stínem se stříbrnými třpytkami. Ne moc silně, nechtěla jsem vypadat jako ty husy, které ráno vyplácají celé balení očních linek a myslí si, že jsou hrozně in. Chudinky. Připomínají mi mývaly. Rozmazala jsem stíny, nanesla řasenku, bronzový pudr na tváře a lesk (aby nebylo znát, že si koušu rty, když jsem nervózní).
Pak jsem se na sebe pořádně podívala.
Vlasy se naštěstí chovaly slušně, dokonce ani nebylo vidět, že mi na čele vytvářejí takový divný zub. Sice jsem vypadala… no… neobvykle, ale jinak docela v pohodě. Ta změna, které jsem si všimla už dřív, však byla pořád stejně markantní. Znamení v mém obličeji zdůraznilo všechno indiánské: tmavé oči, strmé čerokézské lícní kosti, pyšný rovný nos, dokonce olivový tón pleti, který má i babička. Jako by někdo rozsvítil jiné žárovky a najednou vystoupily úplně jiné rysy než dřív. Znamení osvobodilo Čerokézku, která se ve mně ukrývala, a nechalo ji naplno zazářit.
„Máš moc krásné vlasy,“ řekla Stevie Rae, když vyšla z koupelny, a ručníkem si prosušila krátkou hřívu. „Kdybych tak měla stejně pěkné, když si je nechám narůst. Jenomže nemám. Vždycky úplně zkrepatí a vypadají jako koňský ocas.“
„Podle mě ti krátké sluší,“ odvětila jsem, pustila ji na její polovinu a popadla svoje boží černé balerínky s flitry.
„No jo, ale tady působí divně. Všichni ostatní nosí dlouhé.“
„To jsem si všimla, ale nechápu proč.“
„Patří to k proměně. Upírům rostou vlasy abnormálně rychle, a nehty taky.“
Potlačila jsem zachvění. Vzpomněla jsem si totiž na to, jak Afrodita pouhým nehtem prořízla džíny a kůži.
Stevie Rae naštěstí neměla ponětí, co se mi honí hlavou, a vesele žvatlala dál. „To se všechno naučíš. Za chvíli už se ani nebudeš muset dívat na symboly a stejně poznáš, z jakého ročníku kdo je. A navíc se tyhle věci probírají v upíří sociologii. Jé, teď jsem si vzpomněla!“ Prohrábla papíry na svém psacím stole, jeden vylovila a podala mi ho. „Tady máš rozvrh. Chodíme společně na třetí a na pátou hodinu. A mrkni se na volitelné předměty, které jsou druhou hodinu. Můžeš si vybrat, jaký chceš.“
Nahoře bylo tučnými písmeny vytištěné moje jméno. ZOEY REDBIRDOVÁ, TERCIE, NOVÁ STUDENTKA. Vedle toho bylo datum. Pět dní předtím, než mě stopař označil (?!).
- hodina – Upíří sociologie. Uč. 215. Prof. Neferet
- hodina – Dramatická výchova. Umělecké centrum. Prof. Nolanová
nebo
Kreslení. Uč. 312. Prof. Doner
nebo
Hudební výchova pro začátečníky. Uč. 314. Prof. Vento
- hodina – Literatura. Uč. 214. Prof. Penthesilea
- hodina – Šerm. Tělocvična. Prof. D. Lankford.
PŘESTÁVKA NA OBĚD
- hodina – Španělština. Uč. 216. Prof. Garmyová
- hodina – Jezdectví pro začátečníky. Stáje. Prof. Lenobia
„My nemáme geometrii?“ vyhrkla jsem. Rozvrh mě úplně odrovnal, ale snažila jsem se na něj dívat pozitivně.
„Naštěstí ne. V dalším pololetí máme povinnou ekonomii, ale to snad nebude tak hrozné.“
„Šerm? Jezdectví pro začátečníky?“
„Říkala jsem ti, že musíme mít hodně pohybu. Šerm je velká makačka, ale fajn. Mně moc nejde, ale zase tě často dají do dvojice s někým z vyššího ročníku, aby ti dělal instruktora, a někteří z těch starších kluků jsou fakticky k sežrání! Jezdectví v tomhle pololetí nemám, přeřadili mě na taekwondo. To je úplně super!“
„Fakt?“ pípla jsem pochybovačně. Jaké to jezdectví asi bude?
„Jasně. Který volitelný předmět si vybereš?“
Zadívala jsem se do seznamu. „Na který chodíš ty?“
„Na hudebku. Profesor Vento je bezva a, no…“ Usmála se a zrudla. „Chtěla bych jednou být zpěvačka country. No, když si to vezmeš, Kenny Chesney, Faith Hill, Shania Twain, všichni jsou upíři, a to jsem jmenovala jen tři. Garth Brooks je úplný upíří bůh, a přitom vyrostl tady ve staré dobré Oklahomě. Takže není důvod, proč bych taky nemohla zpívat.“
„Jasně, to dá rozum,“ přisvědčila jsem. Vážně, proč ne?
„Chceš tam chodit se mnou?“
„To by bylo super, kdybych uměla zpívat nebo na něco hrát. Problém je v tom, že neumím ani jedno.“
„Hm, tak to radši ne.“
„Uvažovala jsem o dramaťáku. Chodila jsem tam i na Jižní střední a docela mě to bavilo. Nevíš, jaká je ta profesorka Nolanová?“
„Je z Texasu a má hrozný přízvuk, že jí člověk občas nerozumí slovo, ale studovala divadlo v New Yorku a všichni ji mají rádi.“
Málem jsem vyprskla smíchy. Stevie Rae měla co říkat o přízvuku, sama přežvykovala slova jako parodie správné holky z prérie, ale samozřejmě jsem nic neřekla, určitě by se jí to dotklo a to jsem nechtěla.
„Takže beru dramaťák.“
„Fajn, sbal si rozvrh a jdeme. Páni,“ vyhrkla, když jsme vyrazily z pokoje a řítily se po schodech dolů, „možná z tebe bude nová Nicole Kidman!“
No, stát se novou Nicole Kidman by asi byla celkem výhra (teda ne že bych si chtěla vzít duševně labilního trpaslíka a pak se s ním rozvést). Když o tom Stevie Rae začala, uvědomila jsem si, že o svém budoucím povolání jsem od chvíle, co mě označil stopař a můj život se ocitl ve stavu naprostého chaosu, sice neuvažovala, ale stejně mám pořád pocit, že chci být veterinářka.
Předběhla nás tlustá dlouhosrstá černobílá kočka a za ní se hnala druhá, která vypadala jako její klon. Všude tolik koček, to přece znamená, že musí existovat i upíří veterináři. (Ha ha, upír veterinář… mohla bych svoji kliniku pojmenovat Vampirináři a jako reklamní slogan si dát „Odebereme vám krev zdarma!“)
Kuchyň i společenská místnost byly narvané holkami, které se cpaly za pochodu a ještě u toho stačily mluvit. Snažila jsem se oplatit pozdrav všem, komu mě Stevie Rae představila, ale bylo jich prostě moc, všechny se mi pletly dohromady a navíc jsem celou dobu ostřížím zrakem pátrala po krabici Hraběte Čokuly. Už jsem se začínala bát, ale vtom jsem ho objevila. Schovával se za maxibalením medových lupínků (no, jako náhradní varianta by se daly brát, ale nejsou čokoládové a nejsou v nich žádné kousky žužu). Stevie Rae si zalila mlékem misku barevných cereálií, usadily jsme se ke kuchyňskému stolu a rychle se daly do jídla.
„Čau, Zoey!“
Ten hlas. Věděla jsem, kdo to je, ještě než Stevie Rae sklopila hlavu a upřela pohled do misky.
„Ahoj, Afrodito.“ Snažila jsem se o neutrální tón.
„Může se stát, že se v průběhu dne už neuvidíme, proto ti radši vysvětlím, kde se sejdeme. Úplňkový rituál Dcer temnoty začne ve čtyři ráno, hned po školním obřadu. Přijdeš sice o večeři, ale s tím si nedělej hlavu, jídlo tam bude. Ano, a koná se v rekreačním pavilonu u východní zdi. Sejdeme se před školním obřadem u Nyktina chrámu a odtamtud pak můžeme pokračovat spolu.“
„Jé, já už jsem slíbila tady Stevie Rae, že na školní obřad půjdu s ní.“ Vážně nesnáším, když se mi někdo vnucuje.
„To je pravda, promiň, Afrodito.“ Potěšilo mě, že se Stevie Rae dokázala ozvat. Dokonce zvedla hlavu.
„Ty přece víš, kde ten rekreační pavilon je, ne?“ zeptala jsem se jí tak nevinně a bezelstně, jak to jen šlo.
„Jasně.“
„Tak to mě tam pak dovedeš, viď? Aby se Afrodita nemusela bát, že zabloudím.“
„Ráda pomůžu,“ zašvitořila spolubydlící vesele. Zjevně už se vzpamatovala a byla zase sama sebou.
„A je po problému,“ obrátila jsem se s širokánským úsměvem k Afroditě.
„OK. Fajn. Uvidíme se ve čtyři. Přijď včas.“ Odvlnila se.
„Jestli tím zadkem nepřestane takhle vrtět, brzo něco shodí,“ podotkla jsem.
Stevie Rae se zakuckala smíchy a mléko jí málem vystříklo nosem. Mezi návaly kašle ze sebe vypravila: „Tohle mi nedělej, když jím!“ Pak konečně sousto polkla a usmála se na mě. „Ty se od ní teda komandovat nenecháš.“
„Ty přece taky ne.“ Naposled jsem hrábla lžící do misky. „Můžeme jít?“
„Jasně. Žádné strachy, je to úplně jednoduché. První hodinu máš ve třídě, která je hned vedle té mojí. Terciáni mají všechny hlavní předměty ve stejné části budovy. Pojď, navedu tě a dál už v pohodě trefíš sama.“
Opláchly jsme misky, uložily je do jedné z pěti myček a vyšly ven do tmy. Byl krásný podzimní večer. Páni, přišlo mi fakticky divné jít takhle za tmy do školy, i když moje tělo se chovalo, jako kdyby na tom nic zvláštního nebylo. Připojily jsme se k davu studentů, který mířil k silným dřevěným dveřím.
„Sekce pro terciány je hned tamhle,“ řekla Stevie Rae, zavedla mě za roh a vyšla se mnou po krátkém schodišti.
„Tohle jsou záchody?“ zeptala jsem se, když jsme míjely pítka umístěná mezi dvěma dveřmi.
„Jo,“ odpověděla. „Já mám teď hodinu tady a tvoje třída je hned vedle. Tak ahoj o přestávce!“
„OK, díky,“ zavolala jsem za ní.
Aspoň že mám záchody takhle po ruce. Jestli mě přepadne neurotický průjem, nebudu muset běžet moc daleko.
I2)
„Zoey! Tady!“
Když jsem uslyšela Damienův hlas a viděla, jak mává k prázdné lavici vedle sebe, málem jsem se rozbrečela úlevou.
„Ahoj.“ Posadila jsem se a vděčně se na něj usmála.
„Připravená na první den?“
Ne.
Přikývla jsem. „Jasně.“ Chtěla jsem ještě něco dodat, ale zrovna v tu chvíli pětkrát zazvonilo, a než stačila doznít ozvěna, do třídy vstoupila Neferet. Měla na sobě dlouhou černou sukni s rozparkem, takže byly vidět úžasné kozačky na jehlovém podpatku, a tmavě fialový hedvábný svetřík. Na levé straně měl stříbrnou výšivku znázorňující bohyni třímající v pozdvižených rukou srpek měsíce. Kaštanové vlasy si Neferet zapletla do tlustého copu. Díky jemným vlnovkám tetování, které jí rámovaly obličej, vypadala jako nějaká starověká válečná kněžka. Usmála se na nás a já si hned všimla, že celá třída je jejím charismatem stejně uchvácená jako já.
„Dobrý večer! Na dnešní téma jsem se hodně těšila. Společnost Amazonek byla velice komplexní a stále mě nepřestává fascinovat.“ Pak ukázala na mě. „Proto jsem také ráda, že se k nám právě dnes připojila Zoey Redbirdová. Jsem její mentorka, a tak očekávám, že ji mezi sebou vřele přivítáte. Damiene, ukážeš prosím Zoey, kde jsou učebnice? Její schránka je vedle tvé. Vysvětli jí náš systém ukládání pomůcek a vy ostatní zatím vypište, co všechno doposud víte nebo jste se doslechli o dávných upířích válečnicích známých pod jménem Amazonky.“
Ozvalo se typické šustění papírů a šeptání. Damien mě zavedl dozadu, kde byly schránky. Otevřel jednu, která měla na dvířkách stříbrnou číslici 12. Vevnitř byly úhledné široké police plné učebnic a pomůcek.
„Ve Škole noci nejsou skříňky na chodbách jako v jiných školách. Učebna, ve které máme první hodinu, je naše domovská třída a každý z nás tady má vlastní schránku. Třída se nikdy nezamyká, takže si sem prostě chodíme pro učebnice a všechno, co zrovna potřebujeme. Tohle je učebnice sociologie.“
Podal mi tlustou knihu vázanou v kůži, na jejíchž deskách byla vyražená silueta bohyně a titul Upíří sociologie pro tercii. Shrábla jsem ještě sešit a pár propisek, zavřela schránku a zarazila se. „Dostanu k ní klíč nebo něco?“
„Ne.“ Damien ztlumil hlas. „Tady žádné zámky nepotřebujeme. Kdyby někdo něco ukradl, upíři budou vědět, kdo to byl. Nechci ani pomyslet, co by s takovým pitomcem udělali.“
Šli jsme zpátky na svoje místa a já si zapsala to jediné, co jsem věděla o Amazonkách – že byly válečnice a docela dobře se obešly bez mužů – ale nesoustředila jsem se. Přemýšlela jsem totiž, proč se Damien, Stevie Rae a dokonce i Erin se Shaunee tak hrozně bojí udělat nějaký průšvih. Já jsem pochopitelně hodná holka – no, dokonalá samozřejmě ne, ale víte, jak to myslím. Po škole jsem zůstala jen jednou v životě, a to vůbec nebyla moje vina. Fakticky. Jeden magor mi řekl, ať mu ho vykouřím. Co jsem jako měla dělat? Rozbrečet se? Začít se chichotat? Našpulit pusu? Hmmm… ještě je tu jedna možnost. Tak jsem ho zfackovala (teda já bych použila výraz „zpohlavkovala“) a za to jsem musela zůstat po škole. Já, ne on.
Ale vlastně to vůbec nebylo zlé. Udělala jsem si všechny domácí úkoly a ještě stihla rozečíst nejnovější Gossip Girl. Na Škole noci evidentně tresty zahrnovaly něco víc než jen zůstat po vyučování pětačtyřicet minut s učitelem ve třídě. Musím se na to zeptat Stevie Rae…
„Takže zaprvé. Jaké prvky amazonské tradice dodnes zachováváme ve Škole noci?“ zeptala se Neferet třídy a znovu upoutala moji pozornost.
Damien se přihlásil. „Úklonu, která značí úctu, s pěstí přitisknutou k srdci, a od Amazonek pochází taky náš způsob podání ruky – stisk předloktí.“
„Správně, Damiene.“
Aha. Tak tím se to divné potřesení rukama vysvětluje.
„Dobře, co všechno o amazonských válečnicích jste si vybavili?“
Blondýnka na opačné straně třídy řekla: „Amazonky kladly silný důraz na matriarchát, jako všechny ostatní upírské společenské útvary.“
Páni, ta mluví jako kniha.
„To je pravda, Elizabeth, ale když lidé mluví o Amazonkách, často k historickým faktům přidávají ještě špetku pověstí. Ví někdo, co mám na mysli?“
„No, všichni – hlavně lidé – si myslí, že Amazonky muže přímo nenáviděly,“ řekl Damien.
„Přesně tak. Ve skutečnosti ale matriarchální společnosti, jako je ta naše, nemusejí nutně být zaměřené proti mužům. Dokonce i Nyx má druha, boha Ereba, jemuž je hluboce oddána. Amazonky ovšem byly výjimečné v tom, že vytvořily společnost upířích žen, které se rozhodly být zároveň válečnicemi a samy se chránit. Většina z vás už ví, že naše současná společnost je sice matriarchální, ale Syny noci respektujeme, vážíme si jich a považujeme je za své ochránce a druhy. Teď si najděte v učebnici třetí kapitolu a společně se podíváme na největší amazonskou válečnici Penthesileu. Ale pozor, stále mějte na paměti, že pověsti a skutečné dějiny jsou dvě různé věci.“
A pak už to jelo. Tahle hodina s Neferet byla jedna z nejlepších, jaké jsem kdy zažila. Ani jsem si nevšimla, jak letí čas, a když zazvonilo, nemohla jsem vůbec uvěřit, že už je konec. Šoupla jsem učebnici sociologie zpátky do schovky (no jo, já vím, že Damien a Neferet jim říkají schránky, ale když ony mi hrozně připomínaly poličky, které jsme měli ve školce a říkali jsme jim schovky). Vtom jsem uslyšela, jak mě kněžka volá. Popadla jsem sešit a propisku a rychle zamířila k jejímu stolu.
„Jak se ti daří?“ zeptala se a přívětivě se usmála.
„V pohodě. Je mi dobře,“ vyhrkla jsem.
Zvedla obočí.
„No, vlastně jsem nervózní a ve všem mám zmatek.“
„To je naprosto přirozené. Jsi pod velkým tlakem a přechod na jinou školu je vždycky obtížný – natož když kromě školy měníš i celý způsob života.“ Zadívala se za mě. „Damiene, doprovodíš Zoey na dramatickou výchovu?“
„Samozřejmě,“ odpověděl
„Zoey, uvidíme se večer při obřadu. A dostala jsi od Afrodity oficiální pozvání na soukromý rituál Dcer temnoty?“
„Ano.“
„Dobře, jen jsem si to chtěla ověřit a ujistit se, že proti tomu nic nenamítáš. Pochopitelně bych ti nic nevyčítala, kdyby ses na to ještě necítila, ale podle mě bys tam měla jít. Chci, abys využila každou příležitost, která se ti zde nabídne, a Dcery temnoty jsou výběrová organizace. To, že takhle brzy projevily zájem, abys mezi ně případně vstoupila, znamená velkou poctu.“
„Půjdu tam, žádný problém.“ Nasadila jsem nonšalantní tón i úsměv. Bylo mi jasné, že jí na tom hodně záleží, a nechtěla jsem ji zklamat. A taky jsem nehodlala dopustit, aby si o mně Afrodita myslela, že se jí bojím. To teda ani náhodou.
„Výborně,“ řekla Neferet nadšeně. Stiskla mi paži a já se na ni automaticky usmála. „Kdybys mě potřebovala, moje kancelář je ve stejném křídle budovy jako ošetřovatelna.“ Podívala se mi na čelo. „Jak vidím, stehy už se téměř vstřebaly. Báječné. Ještě pořád tě bolí hlava?“
Bezděky jsem si sáhla na spánek. Tam, kde jsem včera cítila nejmíň deset stehů, jsem teď nahmatala jen pár. Divné, fakt. A ještě divnější je, že jsem si na ten šrám celé dopoledne ani nevzpomněla.
Taky jsem si uvědomila, že jsem ani jednou nepomyslela na mámu, na Heatha, dokonce ani na babičku Redbirdovou…
„Ne,“ vyhrkla jsem, protože mi najednou došlo, že Neferet i Damien čekají na odpověď. „Hlava už mě vůbec nebolí.“
„Dobře. Tak běžte, vy dva, ať nepřijdete pozdě. Dramatická výchova se ti bude líbit, uvidíš. Profesorka Nolanová zrovna začíná s monology, pokud vím.“
Už jsme byli s Damienem v půli cesty, když mi něco docvaklo. „Jak věděla, že chci chodit na dramaťák? Rozhodla jsem se teprve dneska ráno.“
„Dospělí upíři vědí občas víc, než je zdrávo,“ šeptl. „Ne, beru zpět. Oni vědí vždycky víc, než je zdrávo, a o nejvyšší kněžce to platí dvojnásob.“
Vzhledem k tomu, že jsem Neferet leccos neřekla, se mi o tom nechtělo zrovna dvakrát přemýšlet.
„Hej, lidi!“ Dohonila nás Stevie Rae. „Jaká byla sociologie? Probírali jste už konečně Amazonky?“
„Bylo to super.“ Celkem ráda jsem změnila téma, z upířích tajemství mi bylo trochu úzko. „Neměla jsem páru, že si opravdu uřezávaly pravé prso, aby jim nepřekáželo.“
„Mohly si to ušetřit, kdyby byly ploché jako já,“ prohlásila spolubydlící a koukla se na svůj hrudník.
„Nebo jako já,“ povzdychl si teatrálně Damien.
Zbytek cest k učebně dramatické výchovy jsem se hihňala jako cvok.
Z profesorky Nolanové nesálala taková síla jako z Neferet. Zato z ní čišela energie. Měla sportovní postavu, dost široké boky a dlouhé rovné hnědé vlasy. A Stevie Rae nepřeháněla – mluvila s příšerným texaským přízvukem.
„Zoey, vítám tě tady! Sedni si, kam chceš.“
Pozdravila jsem a posadila se vedle Elizabeth, kterou jsem si pamatovala z upíří sociologie. Vypadala docela přátelsky a taky už jsem věděla, že je chytrá. (Nikdy neuškodí, když vedle vás sedí někdo hodně chytrý.)
„Dnes si každý z vás vybere monolog, který v průběhu příštího týdne předvede před třídou. Ale napadlo mě, že vám nejdřív ukážu, jak má takový monolog správně vypadat, a tak jsem požádala jednoho z vašich talentovaných starších spolužáků, aby vám zarecitoval slavný monolog z Othella, hry od alžbětinského upírského dramatika Shakespeara.“ Odmlčela se a vyhlédla z okýnka ve dveřích. „Už ho tady máme.“
Dveře se otevřely a kristepane na nebesích, v tu chvíli mi přestalo tlouct srdce, fakt. Vsadím se, že jsem zůstala civět s otevřenou pusou jako nějaký mentál. Dovnitř vstoupil ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla. Byl vysoký a tmavé vlasy se mu vlnily takovým tím naprosto božským způsobem jako Supermanovi. Oči měl fantasticky safírově modré a…
A jéje. Zatraceně. Za-tra-ce-ně! Byl to ten kluk z chodby.
„Pojď dál, Eriku. Vstup na scénu sis načasoval přesně jako vždy. Můžeš se rovnou pustit do svého monologu.“ Otočila se zpátky k nám. „Většina z vás Erika Nighta z kvinty zná a ví, že loni zvítězil v celosvětovém finále studentů Škol noci v recitaci monologů, které se konalo v Londýně. Minulé pololetí také hrál Tonyho v naší inscenaci West Side Story a svým výkonem vzbudil velký zájem Hollywoodu i Broadwaye. Máš slovo, Eriku.“ Zářivě se na něj usmála.
Spolu s ostatními jsem zatleskala, jako by moje tělo přepnulo na automatického pilota. Erik se sebevědomým úsměvem vystoupil na malé pódium před lavicemi.
„Ahoj, jak se všichni máte?“
Řekl to mně. Jako že přímo mně. Cítila jsem, jak mi žhnou tváře.
„Možná máte z monologů trochu strach, ale nic na tom vlastně není, stačí se naučit text a pak si představit, že jsou s vámi na scéně i ostatní herci. Musíte si vsugerovat, že tam nestojíte úplně sami. Dívejte se…“
A pak spustil monolog z Othella. Já o té hře nic moc nevím, jenom že je to jedna ze Shakespearových tragédií, ale Erikova recitace mě naprosto očarovala. Byl hodně vysoký, nejmíň metr osmdesát, ale jakmile mu splynula ze rtů první slova, zdál se najednou ještě vyšší, starší, silnější. Mluvil mnohem hlubším hlasem a s přízvukem, který jsem nedokázala zařadit. Ty překrásné oči ztmavly a zúžily se v štěrbiny, a když vyslovil Desdemonino jméno, znělo jako modlitba. Bylo jasné, že ji miluje, dokonce ještě dřív než se dostal k závěrečným veršům:
…milovala mne
pro všechny strázně, co jsem musel přestát,
já ji zas, že pohnuly ji k slzám.
Jakmile ta slova dořekl, naše pohledy se setkaly a bylo to úplně jako včera na chodbě – jako by kromě nás dvou v celé místnosti, na celém světě nikdo nebyl. Projel mnou intenzivní záchvěv, hodně podobný tomu, co jsem cítila při těch dvou příležitostech, kdy jsem zachytila vůni krve, až na to, že tady žádná krev netekla. Byl tu jen Erik. Usmál se, lehce se dotkl rty špiček prstů, jako by mi posílal polibek, a uklonil se. Celá třída začala tleskat jako šílená a já se k nim připojila. Nemohla jsem si pomoct.
„Takhle to má vypadat,“ řekla profesorka Nolanová. „Takže, vzadu v těch červených přihrádkách máte okopírované různé monology. Každý si jich pár vezměte a podívejte se na ně. Snažte se najít nějakou scénu, která k vám promlouvá, nějak se vás vnitřně dotýká. Budu chodit mezi vámi, a kdybyste měli otázky k nějakému konkrétnímu monologu, ráda je zodpovím. Až si vyberete, společně si ho projdeme a já vám pomůžu připravit prezentaci.“ S energickým úsměvem na nás kývla a my se začali prohrabávat mraky připravených monologů.
Pořád jsem byla rudá a trochu bez dechu, ale vstala jsem spolu s ostatními. Jen jsem se za Erikem ještě ohlédla přes rameno. Zrovna odcházel (taková škoda), ale otočil se a nachytal mě, jak na něj civím. Znovu jsem děsně zrudla. A on se mi znovu podíval do očí a věnoval mi další úsměv. A pak odešel.
„Do pr…, to je kus,“ sykl mi někdo do ucha. Obrátila jsem se a ke svému nesmírnému údivu zjistila, že dokonalá studentka Elizabeth upírá žhavý pohled ke dveřím a ovívá se papíry.
„Chodí s někým?“ plácla jsem jako úplná nána.
„Jenom v mých snech,“ vzdychla. „Povídá se, že to jeden čas táhl s Afroditou, ale co jsem tady, tak spolu určitě nejsou, a to už je pár měsíců. Chytej.“ Hodila mi pár secvaknutých papírů. „Já jsem Elizabeth, bez příjmení.“
Asi bylo vidět, že jí moc nerozumím, protože znovu vzdychla.
„Ani nechtěj vědět, jaké příjmení jsem dřív mívala. Když jsem sem před pár týdny přestoupila a moje mentorka mi vysvětlila, že si můžu změnit jméno, rozhodla jsem se té hrůzy zbavit, ale představa, že si budu muset vymyslet nové příjmení, mě zrovna moc nebrala. Tak jsem si nechala jenom křestní.“ Pokrčila rameny.
„Fajn, ahoj,“ řekla jsem. Někteří tady jsou fakticky divní.
„Hele,“ nadhodila Elizabeth bez příjmení, když jsme zamířily zpátky k lavici, „Erik se na tebe díval.“
„Díval se na všechny.“ Cítila jsem, jak se zase pitomě červenám.
„No jo, ale na tebe se díval přímo.“ Široce se zazubila a dodala: „A to tvoje vybarvené znamení je vážně super.“
„Díky.“ Vsadím se, že na obličeji rudém jako ředkvička vypadá zvlášť efektně.
„Máš nějaké otázky k monologům, Zoey?“ ozval se vedle mě hlas profesorky Nolanové a já sebou trhla.
„Ne, paní profesorko. Probírali jsme je na dramaťáku na Jižní střední.“
„Výborně. Kdybys přece jen potřebovala vysvětlit nějakou zápletku nebo postavu, obrať se na mě.“ Stiskla mi paži a šla k další lavici. Zalistovala jsem prvním svazkem papírů a snažila se (zcela bezúspěšně) soustředit na monology, a ne na Erika.
On se na mě doopravdy díval. Ale proč? Asi poznal, že to já jsem je na té chodbě viděla. Co ho na mně může zajímat? A stojím vůbec o zájem ze strany kluka, kterému se ho Afrodita snažila vykouřit? Zřejmě to není dobrý nápad, protože já po ní štafetu rozhodně převzít nehodlám. Ale třeba ho jen zaujalo moje vybarvené znamení, na to ostatně zírali úplně všichni.
Až na to, že on ne. Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem přesvědčená, že se díval prostě na mě… a mně se to líbilo.
Mrkla jsem do papírů. Zrovna jsem měla nalistovanou stránku s nadpisem „Dramatické monology pro ženy“. První úryvek byl ze hry nějakého José Echegaraye, která se jmenovala Navěky směšná.
A sakra. To musí být znamení.
2024 ©