Škola noci 1, kapitola 15,16

15)

V půli cesty k Nyktinu chrámu jsem si uvědomila, že Stevie Rae je nějak zamlklá. Kradmo jsem se po ní podívala. Zdá se mi to, nebo je taky pobledlá? Asi jsem měla předtuchu, protože mi přejel mráz po zádech.

„Stevie Rae, stalo se něco?“

„No, vlastně ano. Bude to pro tebe asi šok.“

„Co? Ten úplňkový obřad?“ Píchlo mě v břiše.

„Ne, ten se ti bude líbit – myslím tenhle oficiální.“ Nenápadně mi tak naznačila, že ten další s Dcerami temnoty se mi líbit nebude, ale o tom se mi zrovna v tu chvíli přemýšlet nechtělo. Pak se nadechla a řekla něco, proti čemu nějaké Dcery temnoty vypadaly jako bezvýznamná maličkost. „Před hodinou umřela jedna holka.“

„Cože? Jak?“

„Jako obvykle. Nezvládla proměnu a její tělo zkrátka…“ Odmlčela se a zachvěla. „Stalo se to, když nám končila hodina taekwonda. Vzpomínám si, že při rozcvičce hodně kašlala, jako by se jí špatně dýchalo, ale vůbec mě nenapadlo, že je s ní něco v nepořádku. Vlastně možná ano, ale hned jsem to pustila z hlavy.“

Smutně se na mě usmála a mně připadalo, že si to vyčítá.

„Dá se tomu nějak zabránit? Víš, jako nějak tomu člověku pomoct, zachránit ho, když začne…“ Nechala jsem větu viset ve vzduchu a bezradně rozhodila ruce.

„Ne. Jakmile tvoje tělo odmítne proměnu, nedá se s tím už nic dělat.“

„Tak se netrap, že sis toho jejího kašle nevšímala. Stejně jsi jí nemohla pomoct.“

„Já vím. Jen… bylo to hrozné. A měla jsem Elizabeth ráda.“

Úplně ve mně hrklo. „Elizabeth bez příjmení? To ona umřela?“

Spolubydlící přikývla a prudce zamrkala. Zjevně se jen stěží bránila slzám.

„To je hrůza,“ šeptla jsem, protože mě úplně neposlouchaly hlasivky. Vzpomněla jsem si, jak mi pochválila znamení a jak si všimla, že se na mě Erik díval. „Ale já ji přece viděla na dramaťáku a to jí vůbec nic nebylo.“

„Takhle to chodí. Ten člověk prostě třeba sedí vedle tebe, vypadá úplně normálně, a najednou…“ Znovu se otřásla.

„A výuka jde dál? I když nám zrovna umřela spolužačka?“ Vzpomněla jsem si, jak se loni o jednom víkendu dva druháci z Jižní střední zabili při autonehodě. Hned v pondělí přišli do školy lidé z psychologické poradny a zrušily se i všechny sportovní akce, které měly ten týden proběhnout.

„Tady se normálně pokračuje. Abychom si zvykli, že je to něco, co se může stát každému. Uvidíš sama, všichni se budou tvářit, jako že se nic nestalo, zvlášť lidi z vyšších ročníků. Smutní budou leda terciáni a Elizabethini nejlepší přátelé. Od nás se očekává, že nebudeme dělat scény a vyrovnáme se s tím. Elizabethina spolubydlící a kamarádky budou asi pár dní trochu zaražené, ale nesmějí to dávat moc najevo.“ Ztlumila hlas. „Víš, mně připadá, že dospělým upírům na nás až do proměny vlastně ani moc nezáleží.“

Zamyslela jsem se nad tím. Nepřipadalo mi, že by se ke mně Neferet chovala jako k někomu, kdo je postradatelný, vždyť dokonce řekla, že moje vybarvené znamení je příznivá předzvěst. Já jsem si svojí budoucností tak jistá nebyla. Ale rozhodně jsem nechtěla, aby to vypadalo, že mi Neferet nějak nadržuje a že jsem něco víc než ostatní. Chtěla jsem jednoduše kamarádit se Stevie Rae a její partou.

„To je doopravdy příšerné,“ řekla jsem nakonec.

„Ano, ale aspoň je to rychlý konec.“

Jedna moje část byla zvědavá na všechny podrobnosti, ale druhá se klepala strachy a nechtěla vědět vůbec nic. Než jsem se zmohla na nějakou otázku, naštěstí nás přerušila Shaunee.

„Kde vězíte, prosím vás?“ křikla na nás ze schodiště vedoucího ke vchodu do chrámu. „Erin s Damienem nám drží místo v kruhu, ale po začátku obřadu už dovnitř nikoho nepustí. Hněte sebou!“

Rozběhly jsme se ke schodům a spolu se Shaunee vstoupily do chrámu. Jakmile jsem vešla do tmavého klenutého předsálí, obklopila mě sladká kouřová vůně kadidla. Bezděky jsem se zarazila. Kamarádky se ke mně otočily.

„Klid, nemáš se čeho bát,“ řekla Stevie Rae a podívala se mi do očí. „Aspoň při tomhle obřadu ne.“

„Úplňkový obřad je bezva, bude se ti líbit. Jo, až ti upírka nakreslí na čelo pentagram a řekne ‚buď požehnána‘, prostě odpověz to samé,“ vysvětlila mi Shaunee. „Pak se společně zařadíme do kruhu.“ Povzbudivě se na mě usmála a rychle zamířila do další zšeřelé místnosti.

„Počkej.“ Chytila jsem Stevie Rae za rukáv. „Možná je to hloupost, ale není pentagram náhodou symbol zla nebo něco?“

„To jsem si dřív taky myslela. Ale není to pravda, tuhle pověru šíří věřící, protože… Sakryš,“ zarazila se a pokrčila rameny, „já ani nevím, proč jim tak záleží na tom, aby si lidi mysleli, že je to znamení zla. Ve skutečnosti pentagram odpradávna značil moudrost, ochranu a dokonalost. Samé dobré věci. Je to pěticípá hvězda. Čtyři cípy zastupují živly, ten pátý, co ukazuje přímo nahoru, zastupuje ducha. To je celé, žádná černá magie.“

„Manipulace,“ zamumlala jsem. Byla jsem ráda, že jsme změnily téma a přestaly mluvit o Elizabeth a o smrti.

„Co?“

„Církev věřících manipuluje s lidmi, aby je mohla ovládat, a chce, aby každý věřil stejným věcem. Proto si všichni mají myslet, že pentagram je špatný.“ Zhnuseně jsem zavrtěla hlavou. „To je jedno. Teď jsem si uvědomila, že se vlastně doopravdy těším. Pojď.“

Prošly jsme předsálím a já zaslechla zurčení vody. Minuly jsme krásnou fontánku a pak se chodba stočila doleva a vyústila do klenutého kamenného portálu, u kterého stála upírka. Ještě jsem se s ní nesetkala. Byla celá v černém, měla na sobě dlouhou sukni, blůzu s rozšířenými rukávy a jedinou ozdobu – stříbrnou výšivku bohyně na levé straně hrudi. Její dlouhé vlasy měly barvu zralé pšenice a od měsíčního srpku na čele se jí až k bradě vinuly safírové spirály.

„To je Anastasia. Učí kouzla a rituály a je to Drakova manželka,“ pošeptala mi Stevie Rae, přistoupila k upírce a uctivě přitiskla pěst k srdci.

Anastasia se usmála a ponořila prst do kamenné misky, kterou držela. Pak jí načrtla na čelo pěticípou hvězdu.

„Buď požehnána, Stevie Rae,“ řekla.

„Buď požehnána,“ odpověděla kamarádka. Povzbudivě na mě mrkla a zmizela v šeru za portálem.

Zhluboka jsem se nadechla a řekla si, že aspoň než skončí obřad, pustím Elizabeth, smrt a všechny pochybnosti z hlavy. Odhodlaně jsem vykročila k Anastasii a stejně jako Stevie Rae jsem přitiskla pěst k srdci.

Upírka namočila prst do oleje. „Vítej, Zoey Redbirdová, ať se ti líbí ve Škole noci i v novém životě,“ řekla a nakreslila mi přes znamení pentagram. „A buď požehnána.“

„Buď požehnána,“ zamumlala jsem. Jakmile jsem ucítila na čele vlhký dotek, celým tělem mi projelo zachvění, jako bych dostala ránu elektrickým proudem.

„Běž dál za kamarády,“ pobídla mě laskavě. „Nemusíš se ničeho bát, jsem přesvědčená, že bohyně nad tebou drží ochrannou ruku.“

„D-děkuju,“ zakoktala jsem a spěšně vstoupila do místnosti. Hořela v ní spousta svíček, v železných lustrech u stropu obrovské bílé voskovice a u stěn další v mnohoramenných svícnech. Byly tu i olejové lampy, ale neměly stínidla jako jinde ve škole, plameny v nich šlehaly volně. Věděla jsem, že tady dřív býval kostel církve věřících zasvěcený svatému Augustinovi, ale teď to tu vůbec jako v kostele nevypadalo. Krom toho, že všechno světlo pocházelo od plamenů svíček a lamp, tu nebyly žádné lavice. (Mimochodem, kostelní lavice fakticky nemusím – jsou tak děsně nepohodlné!) V celé místnosti byl vlastně jediný kus nábytku, a to starožitný dřevěný stůl přímo uprostřed. Podobal se tomu v jídelně, ale nebylo na něm jen jídlo, víno a tak. Na tomhle stála ještě mramorová socha bohyně s pozdviženýma rukama, která vypadala stejně jako výšivka na oblečení dospělých upírů, a taky velikánský svícen s tlustými bílými voskovicemi a několika tyčinkami kadidla, z nichž stoupal kouř.

Pak mi zrak padl na plamen šlehající z prohlubně v kamenné podlaze. Zmítal se ze strany na stranu a sahal nejmíň do výše pasu. Připadal mi nádherný, nebezpečný, ale přitom krotký, a něco mě k němu neodolatelně přitahovalo. Než jsem k němu ale stačila vykročit, naštěstí jsem zpozorovala, že na mě z druhé strany zuřivě mává Stevie Rae. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že u stěn stojí ve velkém kruhu studenti a dospělí upíři. Vůbec nechápu, jak je možné, že jsem si jich do té doby nevšimla. Byla jsem nervózní a zároveň unesená. Přiměla jsem nohy k pohybu a šla si stoupnout vedle kamarádky.

„No konečně,“ sykl Damien.

„Promiň,“ pípla jsem.

„Dej jí pokoj. Už tak má nervy nadranc,“ okřikla ho Stevie Rae.

„Psst! Už to začíná,“ zašeptala důrazně Shaunee.

Z tmavých koutů místnosti se jakoby kouzlem vynořily čtyři ženské postavy a zamířily do kruhu. Rozestavily se tak, že připomínaly značky světových stran na kompasu. Další dvě postavy vstoupily portálem, kterým jsem před chvilkou přišla i já. První šel vysoký muž, teda přesně řečeno upír (nikdo jiný než upíři tady nebyl), a já na něm mohla oči nechat. Jestli někdo ztělesňoval typickou představu o sexy upírovi, tak právě on. Měl hodně přes metr osmdesát a od minuty by mohl hrát v hollywoodském trháku.

„A tady máme jediný důvod, proč pořád ještě chodím na ten zatracený seminář poezie,“ šeptla Shaunee.

„Moje řeč, ségra,“ vzdychla zasněně Erin.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se Stevie Rae.

„Loren Blake, oficiální básník upíří komunity. První muž po dvou stech letech, kterému tenhle titul udělili,“ odpověděla šeptem. „A na rozdíl od ostatních tak mladě jenom nevypadá, doopravdy mu je teprve dvacet a něco.“

Než jsem stačila položit další otázku, muž promluvil a jeho hlas mě naprosto uzemnil, takže jsem na něj zůstala civět s otevřenou pusou a hltala každé slovo.

Jde v kráse, jako chodívá

tma noci hvězdnou oblohou…

Recitoval dál a zvolna se blížil ke kruhu. Žena, která vešla do místnosti s ním, se zavlnila, jako by jeho slova byla hudba, a půvabným tanečním krokem začala obcházet kruh po vnější straně.

…a světla krása zářivá

i krása tmy v ní jedno jsou…

Všichni se dívali na tančící ženu. Najednou jsem si uvědomila, že je to Neferet. Měla na sobě dlouhé hedvábné šaty pošité drobnými kamínky a ty se ve světle svíček při každém pohybu třpytily jako noční obloha posetá hvězdami. Svým tancem vdechovala slovům staré básně nový život (byla jsem natolik při smyslech, že jsem poznala „Jde v kráse“ lorda Byrona).

…přísvitu něžná přediva,

jež pestré dny znát nemohou.

Ve chvíli, kdy Loren dospěl ke konci sloky, se oba setkali uprostřed kruhu. Neferet vzala ze stolu pohár a pozvedla ho, jako by nám všem připíjela.

„Nyktiny děti, vítejte na oslavě úplňku!“

Dospělí upíři jednohlasně odpověděli: „Vítej i ty.“

Neferet s úsměvem vrátila pohár na stůl a zvedla dlouhou tenkou zapálenou svíčku zasazenou v kalíšku. Pak přistoupila k upírce, kterou jsem předtím nikdy neviděla. Stála v místě, kde kruh zřejmě začínal. Pozdravila velekněžku tradičním způsobem a potom se k ní otočila zády.

„Psst!“ sykla Stevie Rae. „Všichni se budeme postupně obracet na čtyři světové strany, Neferet přivolá živly a vykouzlí Nyktin kruh. První je východ, kde sídlí vzduch.“

Všichni včetně mě, i když jsem zůstala maličko pozadu, se obrátili k východu. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Neferet zvedá paže nad hlavu, a její hlas se odrazil od kamenných stěn jako zvuk zvonů.

„Z východu přivolávám vzduch a žádám, aby ovanul tento kruh moudrostí a naplnil jí celý náš obřad.“

Jakmile velekněžka začala vzývat živel, vzduch kolem mě se pohnul a proměnil ve vánek. Čechral mi vlasy a já zaslechla ševelit listy ve větru. Rozhlédla jsem se a čekala, že ostatní bude taky obklopovat miniaturní vichřice, jenomže nikomu jinému se nepohnul ani vlásek. Divné.

Upírka, která stála na východní straně kruhu, vytáhla ze záhybu šatů tlustou žlutou svíčku a Neferet ji zapálila. Žena ji pozdvihla nad hlavu a pak ji položila na zem.

„Otoč se doprava, teď přijde oheň,“ zašeptala Stevie Rae.

Otočili jsme se a Neferet pokračovala: „Z jihu přivolávám oheň a žádám, aby zažehl v tomto kruhu sílu vůle a obdařil náš obřad trvalou a nezlomnou mocí.“

Vítr, který mě mírně ovíval, vystřídalo horko. Nebylo vyloženě nepříjemné, asi tak jako když vlezete do vany plné horké vody, ale stejně mi po celém těle vyrazil pot. Střelila jsem pohledem po Stevie Rae. Trošku zakláněla hlavu a měla zavřené oči. Po potu ani památky. Horko najednou ještě zesílilo, a tak jsem se zase podívala na Neferet. Právě zapálila velkou červenou svíčku, kterou držela Penthesilea. Ta ji stejně jako předchozí upírka zvedla jako obětinu a pak ji položila na zem.

Stevie Rae do mě zase šťouchla, ale už jsem to nepotřebovala – sama od sebe jsem udělala vpravo vbok a obrátila se k západu. Nějakým záhadným způsobem jsem si byla jistá, že se otočíme právě tam a budeme vzývat vodu.

„Ze západu přivolávám vodu a žádám, aby zaplavila tento kruh soucitem, jenž promění světlo úplňku v léčivou sílu a obdaří náš kruh hlubším porozuměním.“

Velekněžka zapálila modrou svíčku, kterou držela upírka na západě. Žena ji pozvedla, potom ji položila na zem a mě obklopil zvuk vzdouvajících se vln a ucítila jsem slanou vůni oceánu. Nedočkavě jsem uzavřela kruh a otočila se k severu. Věděla jsem, že budeme vzývat zemi.

„Ze severu přivolávám zemi a žádám, aby nechala v tomto kruhu zakořenit tvůrčí energii, která dá dnešním přáním a modlitbám sílu se vyplnit.“

Vtom jsem pod nohama ucítila hebkou trávu, vdechla jsem vůni sena a uslyšela ptačí zpěv. Zelená svíčka už hořela u nohou „země“.

Asi by nebylo nic divného na tom, kdyby mě ty zvláštní přeludy vyděsily, jenomže místo toho mě naplňovaly skoro nesnesitelnou lehkostí – bylo mi fantasticky! Tak fantasticky, že jsem se málem nahlas rozesmála, když jsme se spolu s Neferet obrátili zpět ke středu kruhu, kde šlehal plamen. Musela jsem pevně stisknout rty. Ten neuvěřitelně hezký básník stál naproti kněžce a já si všimla, že drží velkou fialovou svíčku.

„A jako poslední přivolávám ducha, jenž kruh uzavře, a žádám, aby nás naplnil sounáležitostí, díky níž si budeme vzájemně oporou.“

Naprosto nečekaně jsem ucítila, jak se moje duše radostně zatetelila – jako by mi v hrudi třepetali křídly kolibříci. Básník zažehl svíčku o vysoký plamen a položil ji na stůl. Neferet začala obcházet kruh. Mluvila k nám a dívala se nám přitom do očí.

„Měsíc dnes dorostl k úplňku. Všechno se rodí a zase zaniká, dokonce i Nyktiny děti, upíři. Této noci však síla života, magie a stvoření hoří nejjasněji, stejně jako bohynin měsíc. Nastal čas tvořit… konat.“

Srdce mi při jejích slovech bušilo jako splašené a najednou jsem si uvědomila, že je to vlastně kázání a tenhle obřad je něco jako mše. Stvoření kruhu a slova velekněžky na mě ale zapůsobily mnohem intenzivněji než všechny bohoslužby, kterých jsem se kdy zúčastnila. Rozhlédla jsem se. Možná je to tím prostorem. Místnost byla prosycená kadidlem a mihotavé světlo svíček působilo čarovně. Neferet vypadala přesně tak, jak má správná kněžka vypadat. Její krása zářila jako jasný plamen a svým magickým hlasem všechny doslova spoutávala. Nikdo nepospával v zadní lavici ani potají neluštil sudoku.

„Nastal čas, kdy se závoj oddělující všední svět od divukrásné bohyniny říše stává téměř průsvitným. Dnes v noci můžeme snadno překročit hranici mezi těmito světy a spatřit Nyktinu krásu a kouzelnou moc.“

Její slova mě hladila po kůži a najednou se mi sevřelo hrdlo. Zachvěla jsem se a zašimralo mě na čele v místě, kde mám znamení. Pak promluvil hlubokým zvučným hlasem básník.

„Nastal čas protkat své bytí vláknem nadpřirozena, upříst nit z prostoru a času a tvořit. Protože život je kruh a také tajemství. Naše bohyně to ví a její druh Erebus též.“

Náhle už jsem nebyla tak smutná z toho, že Elizabeth umřela. Už mi to nepřipadalo tak děsivé a hrozné, ale spíš úplně přirozené, jako jedna ze součástí světa, ve kterém máme každý své místo.

„Světlo… tma… den… noc… smrt… život… to vše je svázáno duchem a dotekem bohyně. Stačí respektovat rovnováhu věcí, respektovat bohyni a naučíme se upříst z měsíčního světla kouzelnou nit a z ní utkat štůček čisté magie, která nás bude provázet po všechny dny našich životů.“

„Zavřete oči, Nyktiny děti,“ ujala se opět slova Neferet, „a vyšlete k bohyni svá tajná přání. Dnes je závoj mezi světy tenký jako pavučina, všední svět se snoubí s kouzelným, a tak Nyx možná vaši prosbu vyplní a zahalí vás jemným pelem splněného snu.“

Kouzla! Oni se opravdu modlí za kouzelnou moc! Bude to fungovat? Může to vůbec fungovat? Existuje v tomhle světě opravdická magie? Vybavilo se mi, jak můj duch viděl slova a bohyně mě viditelným hlasem zavolala k sobě do rozsedliny, políbila mě na čelo a navždycky mi změnila život. A že jsem teprve před chviličkou cítila moc Neferetina vzývání. To se mi přece nezdálo, něco takového nemohla být jen iluze.

Zavřela jsem oči, soustředila se na magii, kterou jsem kolem sebe cítila, a vyslala jsem do noci přání. V hloubi duše si nejvíc ze všeho přeju někam patřit… najít konečně domov, který mi nikdo nebude moct vzít.

Znamení mě sice pálilo, ale jinak jsem se doslova vznášela a připadala si nepředstavitelně šťastná. Vtom Neferet řekla, ať otevřeme oči, a pokračovala v obřadu. Její hlas byl jemný a zároveň silný – žena a válečnice v jedné osobě.

„Nastal čas vydat se neviděn na cestu měsíčním svitem. Čas naslouchat hudbě, již nesložil člověk ani upír. Čas jednoty s vánkem, jenž nás laská,“ mírně pokývla k východu, „a s blesky, jež se podobají první jiskře života.“ Pokynula k jihu. „Čas kochat se věčným oceánem a teplým konejšivým deštěm i úrodnou zemí, která je všude kolem nás a dává nám vše potřebné.“ Pozdravila západ a pak sever.

A pokaždé když vyslovila jméno živlu, mým tělem projel příjemný záchvěv energie.

Čtyři ženy, které jednotlivé živly představovaly, jako na povel vykročily ke stolu. Spolu s Neferet a Lorenem pozvedly poháry.

„Sláva bohyni noci a úplňku!“ zvolala velekněžka. „Sláva noci, která nám žehná! Skládáme ti své díky!“

Čtveřice žen se i s poháry vrátila na svá místa v kruhu.

„Ve jménu mocné Nykty,“ řekla Neferet.

„A Ereba,“ navázal básník.

„Žádáme, abyste nás prostřednictvím tohoto posvátného kruhu obdařili schopností mluvit řečí divokých zvířat, létat volně jako ptáci, zakusit kočičí sílu i půvab a najít v životě extázi a radost, jež nás vynesou na samý vrchol bytí. Buďme požehnáni!“

Křenila jsem se jako cvok. Ještě nikdy jsem neslyšela, aby někdo říkal v kostele podobné věci, a taky jsem při žádné obyčejné mši nepocítila takovýhle příval energie!

Neferet se napila ze svého poháru a potom ho podala Lorenovi, který se taky napil a řekl „buďme požehnáni“. Čtveřice žen je napodobila, začala obcházet kruh a každému mláděti i dospělému dala napít. Když přišla řada na mě, udělalo mi radost, že mi žehná Penthesilea. V poháru bylo červené víno a já čekala, že bude kyselé jako mámin cabernet, který měla tajně schovaný (napila jsem se tenkrát jenom trošku a vůbec mi to nechutnalo). Bylo ale sladké, vonělo po koření a vznášela jsem se po něm ještě víc než předtím.

Když se všichni napili, ženy vrátily poháry na stůl.

„Chci, abyste všichni dnes v noci strávili aspoň chvilku sami v měsíčním světle. Osvěží vás a díky němu si lépe uvědomíte, jak je každý z vás výjimečný… je, nebo bude.“ Kněžka se usmála na mláďata, včetně mě. „Užijte si svou jedinečnost. Pokochejte se svou silou. To naše dary nás odlišují od lidí. Na to nikdy nezapomínejte, protože okolní svět vám bude odlišnost neustále připomínat. Nyní uzavřeme kruh a nechme se obejmout nocí.“

V opačném pořadí postupně poděkovala živlům a propustila je sfouknutím svíčky. Ucítila jsem přitom záchvěv smutku, jako bych se loučila s přáteli. Nakonec obřad uzavřela slovy: „Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!“

Všichni po ní zopakovali: „Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!“

A bylo to. Skončil můj první Nyktin obřad.

Kruh se rychle rozpadl, na můj vkus až moc rychle. Nejradši bych zůstala stát a přemýšlela o všech těch úžasných pocitech, které jsem prožila při vyvolávání živlů, ale nešlo to. Ostatní se začali bavit, tlačili se k východu a strhli mě s sebou. Byla jsem aspoň ráda, že si povídají a mě si nevšímají. Těžko bych někomu vysvětlovala, co se mi stalo.

Zatraceně, vždyť jsem sama neměla ani páru, co to vlastně mělo znamenat!

„Hele, myslíte, že bude k večeři čína jako posledně? Minulý úplněk byl úplně super, to kuře na houbách chutnalo absolutně božsky,“ štěbetala Shaunee. „A na papírku v sušence pro štěstí jsem měla napsáno ‚Tvé jméno bude ověnčeno slávou‘, a to je přece bezva.“

„Já mám takový hlad, že je mi úplně jedno, co bude k jídlu. Hlavně když toho bude hodně,“ prohlásila Erin.

„Moje řeč,“ přisvědčila Stevie Rae.

„Nestává se to často, ale musím s vámi plně souhlasit,“ řekl Damien a chytil mě a Stevie Rae v podpaží. „Jdeme jíst.“

Vtom mi to konečně docvaklo. „Jé, to nejde.“ Příjemný šimravý pocit z obřadu byl najednou ten tam. „Já s vámi nemůžu, musím –“

„My jsme pitomí.“ Stevie Rae se plácla do čela, až to plesklo. „Úplně nám to vypadlo.“

„No jo, do háje!“ vykřikla Shaunee.

„Hnusné ježibaby,“ řekla Erin.

„Mám ti schovat něco k jídlu?“ zeptal se mě laskavě Damien.

„Ne. Afrodita říkala, že tam něco budou mít.“

„Určitě syrové maso,“ zafrkala Shaunee.

„Jasně, z nějakého chudáčka, který uvízl v její odporné pavučině,“ řekla Erin.

„Tím myslí tu pavučinu, kterou má mezi nohama,“ dodalo na vysvětlenou její dvojče.

„Nechte toho, vždyť Zoey vyděsíte k smrti,“ okřikla je Stevie Rae a začala mě strkat k východu. „Dovedu ji k rekreačnímu pavilonu a pak za vámi přijdu do jídelny.“

Když jsme se ocitly venku, obrátila jsem se k ní. „Prosím, řekni, že to s tím syrovým masem byla jen legrace.“

„Jasně, jenom legrace!“ pípla Stevie Rae. Moc přesvědčivě to neznělo.

„Paráda. Nesnesu ani pohled na krvavý steak. Co si počnu, jestli mi vážně budou vnucovat něco takového?“ Radši jsem nechtěla ani pomyslet, z čeho by to maso mohlo být.

„Mám v kabelce pastilky na žaludeční nevolnost. Chceš jednu?“ navrhla spolubydlící.

„Radši jo.“ Už teď mi bylo pěkně mizerně.

16)

„Tady to je.“ Stevie Rae se zastavila u schodů, které vedly ke vchodu do kruhové cihlové budovy umístěné na malé vyvýšenině u východní zdi. Tvářila se rozpačitě a trochu provinile. Pavilon stínily velikánské duby, takže se topil v černočerné tmě, jenom u vchodu poblikávala lucerna nebo svíčka. Ve vysokých gotických oknech, která vypadala jako vitrážová, nebylo po světle ani památky.

„Fajn, díky za ty žaludeční pastilky.“ Snažila jsem se, aby to znělo, jako že nemám strach. „A drž mi místo u večeře. Tohle určitě nebude trvat dlouho. Až skončíme, přidám se k vám.“

„Nemusíš nikam spěchat. Vážně. Třeba tady potkáš někoho zajímavého a budete si chtít povídat. To vůbec není problém, nenaštvu se nebo tak něco. A Damienovi a dvojčatům prostě řeknu, že zkoumáš terén.“

„Já mezi ně nezapadnu, Stevie Rae. Nebudu jako ony.“

„Věřím ti,“ odpověděla, ale oči měla podezřele rozšířené.

„Uvidíme se za chvíli.“

„Fajn, za chvíli.“ Zamířila po chodníku zpátky k hlavní budově.

Radši jsem se za ní nedívala, vypadala nešťastně jako nakopnuté štěně. Vyšla jsem po schodech a snažila se samu sebe přesvědčit, že se neděje nic hrozného. Nemůže to být horší než tábor pro roztleskávačky, do kterého mě uvrtala moje barbinoidní sestřička (dodneška nechápu, jak jsem se do toho mohla nechat navézt). Tohle utrpení aspoň nebude trvat týden. Určitě jenom vykouzlí další kruh, což vůbec nemusí být špatné, řeknou pár netradičních modliteb jako Neferet a sednou si k jídlu. Já se v tu chvíli s milým úsměvem rozloučím a půjdu pryč. To zvládnu levou zadní.

Po obou stranách silných dřevěných dveří visely obyčejné plynové lucerny, ne otevřené lampy jako v Nyktině chrámu. Natáhla jsem ruku k těžkému železnému klepadlu, ale než jsem se ho stačila dotknout, dveře se s hrůzostrašným povzdechnutím otevřely.

„Vítej, Zoey.“

Do háje. Stál tam Erik. Byl celý v černém a jeho tmavé vlnité vlasy a nepřirozeně modré oči mi připomněly Clarka Kenta – samozřejmě bez příšerných brýlí a ulízaných vlasů… ehm… takže mi vlastně připomněl spíš Supermana (neopakuju se náhodou?). Ne že by měl na sobě pláštěnku nebo přiléhavý trikot s velkým S…

Proud těchhle zcela ubohých a praštěných asociací naráz vyschl, jakmile mi prstem namočeným do oleje na čelo načrtl pentagram.

„Buď požehnána,“ řekl.

„Buď požehnán,“ odpověděla jsem a poděkovala v duchu nebesům, protože to neznělo ani jako krákorání, ani jako prasečí kvikot. Páni, ten kluk něčím nádherně voněl, ale nedokázala jsem určit, co to je. Žádná vyšeptalá voda po holení, co na sebe kluci lijou po hektolitrech. Voněl jako… jako… les po nočním dešti… něco zemitého, čistého a…

„Můžeš jít dál,“ pobídl mě.

„Ehm, no, dík,“ pronesla jsem inteligentně. Vešla jsem dovnitř. A zůstala stát jako přimražená. Ocitla jsem se v obrovském kruhovém sále. Stěny i okna zakrývaly černé sametové závěsy, takže dovnitř nepronikl jediný stříbrný měsíční paprsek. Pod těžkou látkou jsem rozeznala nějaké divné obrysy a nejdřív jsem z nich trochu znervózněla, až mi najednou došlo, že jsem v rekreačním pavilonu. Zjevně museli odstrčit ke stěnám televize a všelijaké nářadí a zakrýt je, aby to tady vypadalo dostatečně ponuře. Pak mi pohled sklouzl ke kruhu uprostřed místnosti. Tvořily ho svíčky ve vysokých červených skleněných kalíšcích, vypadaly jako mexické modlitební svíčky, které občas mívají v našem supermarketu. Voní po růžích, tak nějak staromódně. Muselo jich být nejmíň sto. V jejich záři jsem rozeznala spolužáky, kteří postávali v hloučku za nimi. Povídali si, smáli se a v načervenalém světle působili přízračně. Všichni byli v černém a já si hned všimla, že nemají obvyklé výšivky na hrudi, zato každému visí kolem krku silný stříbrný řetízek a na něm zvláštní přívěsek ve tvaru dvou měsíčních srpků opřených zády o kulatý úplněk.

„Tady jsi, Zoey!“

Afroditin hlas se ke mně dovlnil těsně před ní samotnou. Měla na sobě dlouhé černé šaty poseté lesklými onyxovými korálky. Zdálo se mi, že je to tmavá varianta těch krásných šatů, které měla dneska Neferet. Na krku visel Afroditě stejný náhrdelník jako ostatním, až na to, že její byl větší a olemovaný červenými drahokamy, možná granáty. Vlasy si nechala rozpuštěné, takže jí splývaly po zádech a ramenou jako zlatý závoj. Byla tak hezká, až to hezké nebylo.

„Eriku, děkuju, žes Zoey přivítal. Já už se o ni postarám.“ Mluvila úplně normálně, a dokonce na okamžik spočinula pečlivě upravenými nehty na jeho paži, což by nezasvěcenému mohlo připadat jako přátelské gesto. V obličeji však měla vepsaný pravý opak. Tvářila se chladně a netečně a doslova ho provrtávala očima.

On se na ni ale ani nepodíval a bez okolků před jejím dotekem ucukl. Věnoval mi letmý úsměv a odešel.

Super. Jestli jsem v tu chvíli něco opravdu nepotřebovala, tak míchat se do něčího rozchodu. Bohužel jsem se neovládla a zadívala se za ním.

To už je můj osud. Ach jo.

Afrodita si odkašlala a já se (neúspěšně) pokusila zatvářit jakoby nic. Její falešný zlý úsměv jasně svědčil o tom, že si mého zájmu o Erika (a jeho zájmu o mě) dobře všimla. Znovu mě napadlo, jestli jí došlo, že jsem je včera na té chodbě viděla já.

No, ptát se jí na to nebudu.

„Už nemáme moc času, ale přinesla jsem ti něco na převlečení,“ řekla rázně a pokynula mi, abych šla za ní. Zamířila k dívčím záchodům a vrhla na mě přes rameno znechucený pohled. „V takovýchhle hadrech se na rituál Dcer temnoty nechodí.“ Když jsme došly na záchod, vrazila mi do ruky šaty, které visely na přepážce, a šoupla mě do kabinky. „Svoje věci pověs na ramínko, pak si je můžeš i s ním odnést na kolej.“

Evidentně nemělo cenu se s ní hádat a navíc jsem nechtěla úplně vyčnívat z davu. Už tak jsem si tu připadala jako páté kolo u vozu. Dokud jsem na sobě měla něco jiného než ostatní, vypadala jsem jako člověk, který přišel na večírek převlečený za kachnu a zjistil, že to není maškarní a všichni jsou v džínách.

Rychle jsem se svlékla a přetáhla si šaty přes hlavu. Naštěstí mi padly, byly jednoduché, ale hezké, ušité z takové té klouzavé přiléhavé látky, která se nemačká. Měly dlouhé rukávy a kulatý výstřih, který odhaloval skoro celá ramena (ještě že jsem si vzala černou podprsenku). Kolem výstřihu, na okraji rukávů a na spodním lemu, který mi sahal přesně ke kolenům, byly našité třpytivé červené korálky. Fakticky se mi líbily. Nazula jsem si boty a spokojeně jsem si pomyslela, že balerínky se dají nosit vážně ke všemu. Pak jsem vyšla ven.

„No, aspoň že mi nejsou velké,“ řekla jsem.

Ale Afrodita se nedívala na šaty. Koukala na moje znamení a toho už jsem měla plné zuby. Tak je vybarvené – no a co! Naštěstí jsem se udržela a nic jsem neřekla. Koneckonců, tohle je její večírek a já jsem host. Což v překladu znamená: jsou v přesile, tak si moc nevyskakuj.

„Samozřejmě povedu rituál, tak nečekej, že tě budu celou dobu držet za ručičku.“

Ano, měla jsem držet klapačku, ale povolily mi nervy. „Hele, Afrodito, mě za ručičku nikdo držet nemusí.“

Přimhouřila oči a já se v duchu připravovala na další šílenou scénu, jenomže ona se místo toho usmála. Vůbec to nebyl pěkný úsměv, spíš to vypadalo, jako když pes cení zuby. Nikdy bych o ní neřekla, že je čubka, ale v tu chvíli se to vyloženě nabízelo.

„Jistě že nemusí. Zvládneš tenhle náš malý rituál levou zadní, ty přece zvládáš všechno. Všichni víme, že jsi Neferetina nová oblíbenkyně.“

„Afrodito, já nejsem žádná její oblíbenkyně. Jsem tady prostě nová.“ Snažila jsem se o rozumný tón, dokonce jsem se zmohla na úsměv.

„Když to říkáš. Jsi připravená?“

Už jsem se s ní nesnažila dál diskutovat. Přikývla jsem a modlila se, aby celá tahle trapná záležitost už byla za mnou.

„Fajn, tak jdeme.“ Společně jsme se vrátily ke kruhu. Dovedla mě ke dvěma holkám. Poznala jsem je, byly to ty dvě „hnusné ježibaby“, které jí dělaly doprovod v jídelně. Tentokrát se ale netvářily, jako by kousaly do citronu, naopak se na mě přívětivě usmívaly.

Na to jim samozřejmě neskočím. Ale přinutila jsem se taky zvednout koutky. Když jste na nepřátelském území, nejlepší je splynout s davem a vypadat nenápadně, případně jako hlupák.

„Ahoj, já jsem Enyo,“ řekla vyšší z nich. Pochopitelně byla blond, ale její dlouhé splývavé lokny měly spíš barvu zralého obilí než zlata. Ve světle svíček se ovšem nedalo přesně říct, které z těch dvou klišé na ně sedí líp. Stejně jsem si byla jistá, že není blonďatá od přírody.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„A já jsem Deino,“ řekla ta druhá. Zjevně byla míšenka a kromě překrásné pleti v barvě kávy se spoustou mléka ji štědrá příroda obdařila ještě fantasticky hustými kudrnatými vlasy, které si určitě ani v největším vlhku nedovolily zkrepatět.

Obě byly tak nádherné, že to volalo do nebe.

„Ahoj,“ zopakovala jsem. S klaustrofobickým pocitem jsem se zařadila mezi ně.

„Užijte si rituál,“ řekla Afrodita.

„Už se těšíme!“ pronesly obě holky současně a vyměnily si s ní pohled, ze kterého mi naskočila husí kůže. Radši jsem se od nich odvrátila, než nad mojí hrdostí stačil zvítězit zdravý rozum, protože v tu chvíli bych určitě utekla.

Tady jsem měla lepší výhled dovnitř kruhu. Bylo v něm skoro totéž co v Nyktině chrámu, až na to, že tu stála vedle stolu židle a na ní někdo seděl. No, seděl, spíš se krčil. Nebylo poznat, jestli je to holka nebo kluk, protože měl přes hlavu nataženou kapuci kabátu.

No teda… co to jako má být?

Stůl byl přikrytý stejným černým sametem jako stěny, stála na něm socha bohyně, mísa s ovocem a chlebem, několik pohárů a džbán. A mezi tím ležel nůž. Podívala jsem se pořádně, ale nezdálo se mi to. Fakticky to byl nůž, s kostěnou rukojetí a dlouhou, zlověstně zahnutou čepelí, která se na krájení ovoce nebo chleba ani trochu nehodila. V složitě vyřezávaných kalíšcích bylo pár silných vonných tyčinek, zrovna u nich stála jedna holka, kterou jsem si matně vybavovala z koleje, a zapalovala je. Toho kluka nebo holky na židli si vůbec nevšímala. Prokristáčka, ten člověk tam snad spí nebo co!

Vzduch se okamžitě prosytil kouřem. Vinul se ve spirálách po celé místnosti jako přízrak a přísahala bych, že měl zelenou barvu. Čekala jsem, že bude vonět sladce jako kadidlo v Nyktině chrámu, ale když ke mně jeden pramínek doplul a já ho vdechla, překvapilo mě, jak štípe. Ten pach mi byl povědomý. Svraštila jsem čelo a snažila si vzpomenout, odkud ho jen znám… sakra, co to může být? Trochu jako bobkový list, a taky hřebíček. (Musím někdy poděkovat babičce Redbirdové, že mě naučila, jak se jmenují a voní různé druhy koření.) Zvědavě jsem začichala ještě jednou a maličko se mi zatočila hlava. Divné. S těmi vonnými tyčinkami zkrátka není něco v pořádku. Jak kouře přibývalo, jeho vůně se měnila, jako drahé parfémy, které na každém člověku voní trochu jinak. Nadechla jsem se znovu. Hřebíček a bobkový list jsou v tom určitě, ale pod nimi jsem cítila ještě něco, zanechávalo to na patře štiplavou hořkou chuť… temnou, mystickou a svůdnou… zakázanou.

Zakázanou? V tu chvíli mi to docvaklo.

Je to vůbec možné? Oni tady pálí marjánku smíchanou s kořením! To snad není pravda. Celá léta odolávám nátlaku svých vrstevníků a odmítám i ty nejzdvořilejší nabídky hnusných podomácku balených jointů, které lidi nechávají kolovat na večírcích a tak. (No řekněte sami, vždyť je to děsně nehygienické. A proč bych měla kouřit něco, po čem budu mít šílenou chuť na sladké, slané, mastné a vůbec všechno nezdravé jídlo, po kterém se tloustne?) A teď tady stojím v oblaku marjánkového čoudu. Ach jo. Kdyby mě tak viděla Kayla.

Popadla mě mírná paranoia (zřejmě vedlejší účinek inhalace trávy), a proto jsem se začala rozhlížet po lidech v kruhu. Čekala jsem, že se odněkud každým okamžikem vynoří nějaký profesor, čapne nás za flígr a odvleče… no, já nevím, třeba do nějakého šíleného nápravného zařízení pro problémovou mládež.

Na rozdíl od Nyktina chrámu tady ale naštěstí žádní dospělí nebyli, jenom asi dvacet kluků a holek. Tiše si povídali a tvářili se, jako by ty naprosto nelegální marihuanové tyčinky byly úplně normální věc. (Všichni asi měli vyhulené mozky.) Snažila jsem se dýchat co nejmíň a otočila se k holce, která stála napravo ode mě. Když máš pochybnosti (případně panický záchvat), zachrání tě společenská konverzace.

„Takže… Deino je, no, dost neobvyklé jméno. Co znamená?“

„Deino znamená ‚strašná‘,“ odpověděla a sladce se usmála.

Vysoká blondýna z druhé strany vesele dodala: „A Enyo znamená ‚milující válku‘.“

„Aha.“ Snažila jsem se, aby to znělo zdvořile.

„No, a Pemphredo, což znamená vosa, tamhle zapaluje svíčky,“ vysvětlila mi Enyo. „Našly jsme ta jména v řecké mytologii. Byly to tři sestry Gorgony a Skylly. Podle pověsti to byly čarodějnice, které měly dohromady jen jedno oko, ale shodly jsme se, že to je určitě jen lživá maskulinní propaganda, kterou si vymysleli lidští chlapi, aby zdiskreditovali silné ženy.“

„Opravdu?“ Netušila jsem, co na to mám říct. Opravdu ne.

„Jo,“ potvrdila Deino. „Lidští chlapi jsou zmetci.“

„Nejlepší by bylo, kdyby všichni pochcípali,“ řekla Enyo.

Jakmile tuto lidumilnou myšlenku dokončila, začala hrát hudba a díkybohu byla tak nahlas, že znemožnila konverzaci.

Ne že by znamenala zrovna velké vylepšení. Měla podprahový tepající rytmus, který působil zároveň starobyle i moderně. Jako by někdo namixoval nějaké drsné techno s rituálním namlouvacím tancem. A pak přišel další otřes –

Afrodita začala tančit kolem kruhu. No, spoustě lidí by to asi připadalo děsně sexy. Figuru měla vážně pěknou a vlnila se jako Catherine Zeta-Jones v Chicagu. Na mě to ale nějak nefungovalo. A nebylo to tím, že nejsem na holky. Nefungovalo to, protože mi to připadalo jen jako hodně ubohá napodobenina Neferetina tance na „Jde v kráse“. Kdyby podle téhle hudby někdo napsal básničku, asi by to bylo spíš něco na způsob „Kroutí zadkem jako štětka“.

Zatímco Afrodita předváděla svoje zboží, všichni k ní byli pochopitelně úplně přikovaní pohledem, a tak jsem využila příležitosti a rozhlédla se po kruhu. Samozřejmě mě ani nenapadlo hledat Erika, proč taky, že… do háje, tamhle je. Stál skoro přesně naproti mně. On jediný se na Afroditu nedíval. Koukal totiž na mě. Než jsem si rozmyslela, jestli se mám odvrátit, usmát se na něj nebo mu třeba zamávat (Damien mi radil, ať se na něj usměju, a on musí být na kluky expert, to dá rozum), hudba přestala hrát, a tak jsem mrskla očima po Afroditě. Stála u stolu uprostřed místnosti. Jednou rukou uchopila vysokou fialovou svíci a do druhé vzala nůž. Svíčka už hořela a ona ji pozdvihla jako pochodeň a zamířila ke kruhu. Teprve teď jsem si všimla, že mezi červenými svíčkami stojí i jedna žlutá. Strašná a Milující válku (musejí být úplně pitomé) do mě šťouchly, ale i bez nich jsem věděla, že se mám otočit k východu. Do vlasů se mi opřel závan větru. Koutkem oka jsem spatřila, jak Afrodita zapaluje žlutou svíčku a nožem do vzduchu nad ní načrtává pentagram. Přitom zvolala:

Bouřlivé vichry, Nyktiným jménem vás vyzývám

a žádám si vaše požehnání

pro kouzlo, které zde má být upředeno!

Musím uznat, že byla dobrá. Ne tak dobrá jako Neferet, ale zjevně na sobě hodně pracovala. Vyslovovala zřetelně a její hlas se rozléhal celou místností, i když zůstával měkký. Obrátili jsme se k jihu a ona vykročila k vysoké červené svíci, která se tyčila nad ostatními. Po těle se mi rozlila známá síla magického ohně.

Ohnivé blesky, Nyktiným jménem vás vyzývám,

původci bouří a kouzelné moci,

podpořte kouzlo, jež tu vzniká!

Další obrat. Celá jsem hořela a náhle jsem ucítila, jak mě něco neodolatelně táhne k modré svíčce, která kontrastovala s červenými. Dost mě to vyděsilo a musela jsem se držet, abych nevystoupila z kruhu a nepřipojila se k Afroditinu vzývání vody.

Vodní přívaly, Nyktiným jménem vás vyzývám,

propůjčte svou ničivou sílu

tomuto mocnému obřadu!

Co se to se mnou proboha děje? Byla jsem zpocená a moje znamení nešimralo jako při předešlém obřadu, ale žhnulo, pálilo jako oheň, a uši mi zaléhaly řevem rozbouřeného moře. Otřeseně jsem udělala další obrat doprava.

Hluboká žírná země, Nyktiným jménem tě vyzývám,

dokaž svou moc a zachvěj se mi pod nohama,

přispěj svou silou k mému kouzlu!

Afrodita znovu proťala vzduch nožem a mě zasvrběla dlaň pravé ruky, jako bych ho chtěla držet sama. Ucítila jsem vůni posečené trávy a odkudsi zblízka zaslechla volání lelka. Vůdkyně Dcer temnoty se vrátila do středu kruhu, postavila fialovou svíčku na stůl a zakončila vzývání.

Divoký a volný duchu, Nyktiným jménem tě vyzývám!

Odpověz! Střež mě při tomto obřadu

a obdař mě silou bohyně!

Netuším, jak je to možné, ale věděla jsem přesně, co pak udělá. Její slova mi rezonovala v mysli, vlastně spíš v duši. Když vzala pohár a začala obcházet kruh, její zaklínání mě pořád ještě mělo v moci, a přestože se charismatem ani silou Neferet zdaleka nevyrovnala, zažehla hluboko ve mně plamen, který mě stravoval.

„Nastal čas, kdy měsíc naší bohyně dospěl k úplňku. Dnešní noc je velkolepá. Naši dávní předkové znali tajemství této noci a uměli z něj čerpat sílu… uměli rozhrnout závoj mezi světy a podnikali dobrodružství, o jakých dnes pouze sníme. Tajná… záhadná… čarovná… skutečná krása a moc v upíří podobě, neposkvrněná lidskými předpisy a zákony. My nejsme lidé!“ Její hlas se rozezvučel jako zvon, tak jako předtím Neferetin. „Dcery a synové noci tě dnes žádají o totéž, oč tě žádali při všech úplňcích v uplynulém roce. Osvoboď naši sílu, abychom poznali plavnost svých zvířecích blíženců, divokých koček, abychom nemuseli snášet tíhu lidských pout a krčit se v kleci jejich nevědomosti a slabosti.“

Zastavila se přede mnou. Byla jsem stejně zadýchaná a zardělá jako ona. Pozvedla pohár a nabídla mi ho.

„Pij, Zoey Redbirdová, a připoj se k naší prosbě, aby nám Nyx dala, co nám náleží právem krve, těla a znamení velké proměny – znamení, kterým tebe už obdařila.“

Ano, já vím, že jsem měla odmítnout. Jenomže jak? A vlastně jsem ani nechtěla. Afroditu jsem neměla ráda a nevěřila jsem jí, ale neříkala snad v podstatě pravdu? V plné síle na mě zaútočily vzpomínky na to, jak máma a otčím zareagovali na moje znamení, jak se na mě Kayla dívala se strachem v očích a Drew s Dustinem se zhnuseně odvraceli. Jak mi nikdo nezavolal, dokonce ani neposlal esemesku. Prostě mě nechali, ať si s novým životem poradím sama. Zbavili se mě.

Hrozně mě to mrzelo, ale taky mě to hrozně štvalo.

Chňapla jsem po poháru a pořádně si lokla. Bylo v něm víno, ale chutnalo jinak než při předchozím obřadu. Taky bylo sladké, ale cítila jsem v něm nějaké koření a jeho chuti se nevyrovnalo nic, co jsem kdy okusila. V puse mi vybuchla smršť, a jak mi tekutina klouzala do krku, zanechávala za sebou žhavou hořkosladkou cestičku. Zatočila se mi hlava a úplně mě ochromila touha napít se ještě, a ještě jednou, vypít to všechno.

„Buď požehnána,“ zasyčela Afrodita a pohár mi vytrhla tak prudce, že mi trochu vína vyšplíchlo na prsty. Potom se na mě vítězně usmála.

„Buď požehnána,“ odpověděla jsem automaticky. Pořád jsem byla omámená chutí vína. Afrodita postoupila k Enyo a podala jí pohár. Nedokázala jsem se ovládnout, olízala jsem si prsty, aby ta troška nepřišla nazmar. Víno bylo prostě a jednoduše fantastické. A vonělo… vonělo povědomě… byla jsem ale moc rozhozená, než abych si dokázala vzpomenout, kde jsem už něco takhle úžasného cítila.

Afrodita za chvilku obešla celý kruh a dala každému napít. Sledovala jsem ji pohledem a strašně jsem toužila, aby mi dala ještě trochu. Ona se ale vrátila ke stolu a znovu pohár pozvedla nad hlavu.

„Mocná čarodějko, bohyně noci a úplňku, která nedbáš na hromobití a bouře, vůdkyně duchů a vyšších bytostí, krásná a strašlivá, jejíž rozkazy musejí poslouchat i pradávní, pomoz nám v našem úsilí. Naplň nás svou silou, magií a mocí!“

Přiložila si pohár ke rtům a já jen závistivě sledovala, jak ho vyprazdňuje do poslední kapky. Vtom znovu začala hrát hudba. Afrodita se dala se smíchem do tance, postupně sfoukla všechny barevné svíčky a rozloučila se s živly. Jak obcházela kruh, nějak se mi všechno zmotalo dohromady nebo co, protože mi připadalo, že se její silueta rozostřila a proměnila, a najednou jsem znovu viděla Neferet, jenom mladší a méně uhlazenou.

„Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!“ zvolala nakonec. Všichni jsme to po ní zopakovali, já zamrkala a ten divný přelud Afrodity proměněné v Neferet zmizel, stejně jako palčivý pocit na čele. Pořád jsem ale na jazyku cítila chuť vína. Nechápala jsem, co se děje. Alkohol nemám ráda. Doopravdy. Prostě mi nechutná. Jenže tohle víno bylo tak hrozně dobré, lepší než… než pusinky z čokoládové pěny (já vím, je to i nad moje chápání). A pořád jsem si nemohla vzpomenout, odkud tu chuť znám.

Kruh se rozpadl a všichni se začali bavit a smát se. U stropu se rozsvítily plynové lampy, tak jasné, že jsme museli přivřít oči. Podívala jsem se, jestli se na mě Erik náhodou pořád nedívá, ale mou pozornost upoutal pohyb u stolu. Ten, kdo se tam po celý obřad bez hnutí choulil na židli, se konečně zavrtěl. Vlastně se spíš zakymácel a nešikovně se narovnal. Vtom mu z hlavy sklouzla tmavá kapuce a já vytřeštila oči. Byl to kluk s ohavnými zrzavými pačesy a nezdravě bílým pihovatým obličejem.

Ten otravný pitomec Elliott. Co tady pro všechno na světě dělá? Jak ho Dcery a Synové temnoty mohli vzít mezi sebe? Znovu jsem si ostatní pořádně prohlédla. Přesně jak jsem čekala, nebyl mezi nimi nikdo ošklivý nebo nepřitažlivý. Všichni, a to myslím úplně doslova, vypadali zatraceně dobře. Logicky tady Elliott neměl co dělat.

Mžikal víčky, zíval a vypadal, jako by se trochu moc nadýchal zdejšího „kadidla“. Pak si otřel něco z nosu (zřejmě jednoho z těch holubů, které s takovým zalíbením dloubal), a jak zvedl ruku, uviděla jsem na jeho zápěstí tlusté bílé obvazy. No to mě zastřelte…

Po páteři mi přeběhlo zlověstné zamrazení. Kousek ode mě stály Enyo s Deino a živě diskutovaly s tou holkou, které říkaly Pemphredo. Šla jsem k nim a počkala, až se na chvilku odmlčí. I když se mi na žaludku dělal uzel, s úsměvem jsem kývla směrem k Elliottovi. „Co ten tady dělá?“

Enyo po něm střelila pohledem a obrátila oči v sloup. „Toho si nevšímej. Dneska nám jen dělal ledničku.“

„Úplná nula,“ ušklíbla se Deino.

„V podstatě člověk,“ podotkla znechuceně Pemphredo. „Na nic lepšího než jídelní lístek se nehodí.“

Uzel na žaludku se utáhl ještě víc. „Počkat, já vám nerozumím. Lednička? Jídelní lístek?“

Strašná Deino na mě s povýšeným výrazem upřela čokoládové oči. „Tak říkáme lidem – ledničky a jídelní lístky. Víš, jak to myslím, snídaně, oběd, večeře.“

„A taky svačinka,“ zapředla válku milující Enyo.

„Mně to pořád ještě…“ nakousla jsem větu, ale Deino mi skočila do řeči.

„Ale no tak! Nepředstírej, že nevíš, co bylo v tom víně, a že ti to nechutnalo.“

„Jo, jen to přiznej, Zoey. Všichni jsme tě viděli. Nejradši bys to vyzunkla všechno, chutnalo ti to ještě daleko víc než nám. Všimla jsem si, jak si ocucáváš prsty,“ řekla Enyo, naklonila se nepříjemně blízko a významně se zadívala na moje znamení. „Jsi fakticky hodně divná, co? Mládě a zároveň dospělý. Ta malá kapka krve ti nestačila, chtěla bys jí mnohem, mnohem víc.“

„Krve?“ Nepoznávala jsem vlastní hlas. Hlavou mi vířilo slovo „divná“.

„Přesně tak, krve,“ řekla Strašná.

Rozrazila mě zima a současně mě polilo horko. Uhnula jsem před nimi pohledem a moje oči se střetly s Afroditinýma. Stála na opačné straně místnosti a bavila se s Erikem. Po tváři se jí rozlil zlovolný úsměv. Zase držela v ruce pohár a teď ho ke mně pozvedla v téměř nepostřehnutelném přípitku, lokla si, obrátila se zpátky k Erikovi a zachichotala se něčemu, co řekl.

Sebrala jsem poslední zbytky příčetnosti, zamumlala jsem nějakou výmluvu směrem k Válečnici, Strašné a Vose a klidně jsem opustila místnost. Jakmile za mnou zaklaply silné dřevěné dveře rekreačního pavilonu, rozběhla jsem se jako šílený slepec. Nevěděla jsem kam, jenom jsem chtěla být co nejdál odsud.

Napila jsem se krve – krve toho děsného Elliotta – a chutnala mi! A aby toho nebylo málo, uvědomila jsem si, proč mi byla ta báječná chuť a vůně tak povědomá. Ucítila jsem ji přece tehdy, když Heathovi tekla krev z ruky. Nebyla to žádná nová voda po holení, ale jeho krev. A to samé jsem cítila včera na chodbě, když Afrodita rozškrábla Erikovi stehno. Chtěla jsem tu krev olíznout.

Jsem vadná. Zrůda.

Nakonec mi došel dech, a tak jsem se zhroutila u paty obvodové zdi školního areálu. Přitiskla jsem se ke studenému kameni, a jakmile jsem se pořádně nadechla, vyzvracela jsem všechno, co jsem v sobě měla.