20

S otevřenými ústy jsem hleděla přes kancelář na Trenta. Seděl tam se ztuhlým, staženým obličejem a s Jonathanem po boku. Ani jeden z nich se netvářil šťastně. Srdce mi bušilo. Trent o čáře ví. Umí je používat. To znamená, že je buďto člověk, nebo čaroděj. Upíři z nich moc čerpat nedokáží a lidé, kteří to dokázali a později se nakazili upírským virem, tu schopnost ztratili. Nevěděla jsem, co mě děsí víc, jestli fakt, že Trent umí používat silové čáry, nebo že ví, že to vím. Bože. Měla jsem na dosah Trentovo největší tajemství, co, k čertu, vlastně je.

Dveře Trentovy kanceláře praštily o stěnu. Zalila mě bolest a zaujala jsem bojové postavení. Dovnitř vrazil Quen. „Sa… pane,“ vyštěkl. Na poslední chvíli se zarazil a neoslovil ho Sa’hane. Strnul a přimhouřil oči, když si všiml, že stojím napjatě v koutě a Edden sedí na mé židli s telefonem u ucha a nehýbá se.

Upřel na mě zelené oči. Srdce mi tlouklo. Oba jsme upustili od obranných postojů a já si upravila sukni. Dovnitř vlétl Jenks a dveře se pomalu zavřely.

„Hej, Rache!“ vykřikl a křídla měl zrudlá vzrušením. „Někdo našel silovou čáru a někoho jiného to příšerně namíchlo.“ Zarazil se, když si všiml napětí v místnosti. „Ach, to jsi byla ty,“ řekl a zakřenil se. Za ševelení křídel mi přistál na rameni, pak ale rychle odlétl k Eddenovi, aby si poslechl, co říká Nick.

Trent se předklonil a opřel se lokty o stůl. Na čele mu vyvstala krůpěj potu. Pokusila jsem se polknout, ale měla jsem sucho v ústech. „Slečna Morganová nám předvádí své dovednosti se silovými čárami,“ řekl. „Rád bych je viděl.“

To se vsadím, pomyslela jsem si a přemýšlela, v jak velké kaši vlastně jsem. Magie silových čár se často používá v bezpečnosti, a jakmile jsem ji našla, Quen se to okamžitě dozvěděl.

Znepokojeně jsem využila příležitosti a druhým zrakem prozkoumala aury všech okolo. Jenksova byla duhová jako u většiny skřítků. Eddenova byla modrá a okolo hlavy přecházela ve žlutou. Quenova byla tak tmavě zelená, až vypadala černě, a okolo pasu a rukou protkaná ostře oranžovými záblesky − to není dobré. Jonathanova byla taky zelená, ale mnohem světlejší a téměř nudná ve svém jednotném odstínu. Trentova… zaváhala jsem.

Trentova byla žlutá jako slunce a protkaná ostře rudými čarami. Karmínové šmouhy naznačovaly, že v minulosti zažil tragédii, která se ho dotkla hluboce na duši. Obklopovala ho neobvykle těsně a lemovaly ji stříbrné jiskry, stejně jako Ivyinu. Když zvedl ruku a uhladil si vlasy, vybuchly a vznášely se okolo něj. Něco hledá − podle toho, jak hluboko jiskry pronikly do jeho aury, zasvětil život pátrání. Peníze, moc, úsilí, všechno sloužilo vyššímu cíli. Co hledá? přemýšlela jsem.

Svoji auru jsem neviděla. Tedy pokud jsem zrovna nestála na věšteckém zrcadle − což jsem nemínila už nikdy udělat. Ale byla jsem si jistá, že si ji teď Trent prohlíží, a nelíbilo se mi, že vidí démonovu značku, která mi pulzovala na zápěstí jako odporně černá šmouha, či ošklivě rudé čáry v mé auře, nebo že ví, že naše aury jsou až na jiskry téměř identické.

Edden těkal pohledem mezi mnou a Trentem, protože věděl, že se něco děje. Svraštil obočí, poposedl na kraj židle a úsečně a tiše se pustil do hovoru s Nickem.

„Vám se kanceláří táhne silová čára?“ řekla jsem a dělalo se mi mdlo.

„A vám zahradou,“ odpověděl Trent prostě. Zaťal čelisti a pohlédl na Eddena. Téměř jsem viděla, jak moc si přeje, aby tu kapitán FIK nebyl. Jeho výraz hrozil i varoval zároveň. Nebylo veřejně známé, že jen lidé a čarodějové ovládají silové čáry, ale každému to mohlo dojít a já věděla, že chce, abych o tom mlčela. Byla jsem víc než ochotná to udělat, protože mít v rukou takovou informaci bylo jako držet za ocas kobru.

Prsty se mi třásly vzrušením, když jsem zaťala ruce v pěst a obrátila se k metr široké šmouze záhrobí, která vedla Trentovou kanceláří. Táhla se před jeho stolem od východu k západu přesněji než kompas a já si uměla představit, že probíhá i jeho zadní kanceláří. Jakmile do ní vstoupím, poznám to.

Hleděla jsem na čáru a po zádech mi stékal pot. Ještě nikdy jsem do žádné nevstoupila. Pokud jste se na silovou čáru úmyslně nenapíchli, mohli jste jí klidně projít a nic necítit. Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se uvolnit. Pokud se ukáže Algaliarept, prostě z čáry vystoupím. Dokud stojí slunce nad obzorem, démon nedokáže záhrobí opustit.

Naposledy jsem střelila ostražitým pohledem po mužích, kteří stáli ochranitelsky za Trentem, a zavřela jsem oči. Obrnila jsem se, natáhla se vůlí a dotkla se silové čáry.

Vtrhla do mě opojná moc. Srdce mi poskočilo a myslím, že jsem zavrávorala. Dýchala jsem rychle a mělce a zvedla jsem ruku, abych Eddenovi zabránila se mě dotknout. Slyšela jsem, jak se nadechl. Zatímco se tiše, naléhavě vyptával Nicka, sklopila jsem hlavu, nic nedělala a jen se snažila vypořádat s mocí, která mnou protékala ve stále silnějších impulsech. Plnily mi končetiny a v hlavě mi bolestivě tepalo, jak se odrážely a střetávaly se s neustávajícím přílivem. Na okamžik mě ovládla panika, protože moc sílila a sílila a sílila. Jak silná ta čára vlastně je?

Připadala jsem si jako přefoukaný balón a zdálo se mi, jako bych měla každým okamžikem vybuchnout nebo se zbláznit. Právě proto, pomyslela jsem si téměř zadýchaně, mají čarodějové silových čar důvěrníky. Zvířecí společníci filtrují syrovou energii, protože prosté mysli dokáží lépe zvládnout napětí. Nemínila jsem ale dovolit, aby za mě Nick riskoval. Musela jsem ji přijmout všechnu. A to jsem do čáry ještě ani nevstoupila. Jak mocná bude, to jsem naprosto netušila.

Příliv pomalu polevil, až jsem ho skoro dokázala snést. Uvnitř mě šimralo a mé nadechnutí znělo podezřele jako vzlyk. Zdálo se, že energie se konečně vyrovnaly. Cítila jsem, jak mě na krku šimrají pramínky vlasů, které se mi vysmekly z copu a čechral je vítr ze záhrobí vanoucí okolo mě a skrz mě.

„Můj bože…“ vydechl Edden a já doufala, že jsem právě neztratila jeho důvěru. Asi si neuvědomoval, jak jsme odlišní, dokud nespatřil, jak mi vlasy vlají ve větru, který nikdo jiný necítil.

„A to si říká čarodějka,“ řekl Jonathan. „Nedokáže se s mocí vypořádat ani v poledne.“

„Zvládla by ji bez problémů, kdyby z ní čerpala jako většina lidí,“ zašeptal Quen hrdelně a já napjala sluch. „Nepoužívá důvěrníka, Sa’hane. Načerpala moc celé té zatracené čáry do sebe.“

Jonathan se vyplašeně nadechl a já pocítila zadostiučinění − dokud naléhavě neřekl: „Zabijte ji. Ještě dnes večer. Už nestojí za to riziko.“

Toužila jsem otevřít oči, ale nechala jsem je zavřené, aby nevěděli, že je slyším. Srdce mi hlasitě bušilo v uších a i nadále do mě pomalinku přitékala moc čáry. „Jonathane,“ řekl Trent téměř unaveně. „Nezabiješ něco jen proto, že je to silnější než ty. Najdeš způsob, jak to využít.“

Využít mě? pomyslela jsem si hořce. Jen přes moji mrtvolu. Doufala jsem, že to není předtucha. Zvedla jsem hlavu, zkřížila prsty pro štěstí a modlila se, abych nedělala chybu. Pak jsem vstoupila do silové čáry.

Téměř se mi podlomila kolena, když moc, která se ve mně nadouvala, bolestivě náhle zmizela. Byla prostě pryč. Nepříjemný příliv záhrobí byl ten tam. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Postavila jsem se, protože jsem zjistila, že jsem klesla na koleno. Přinutila jsem se nechat oči zavřené, abych nepřišla o druhý zrak, a pleskla Eddena po ruce, když mě chytil za rameno.

Moc silové čáry okolo mě vířila, štípala mě z ní kůže a vlasy se mi vznášely, ale rovnováha byla dokonalá. Byla jsem otřesená, ale už jsem nemusela bojovat s napětím moci. Proč mi o tom nikdo neřekl? Stát v čáře bylo zatraceně snazší než být s ní ve spojení, i když chvíli trvalo, než jsem si zvykla na drsný vítr.

S očima stále zavřenýma jsem se rozhlédla po záhrobí a pomyslela si, že v záři démonského slunce vypadá ještě cizeji. Stěny Trentovy kanceláře zmizely a jen Eddenův tichý rozhovor s Nickem ujišťoval moji rozdrásanou mysl o tom, že jsem nevstoupila do samotného záhrobí, že stojím jen ve dveřích a nahlížím dovnitř.

Všemi směry se táhla kopcovitá krajina posetá hájky stromů a rozlehlými otevřenými poli. Na východ a na západ se táhla mlhavá stuha silové čáry. Stála jsem asi ve dvou třetinách její délky a odhadovala jsem, že vede i Trentovou zadní kanceláří. Nebe bylo bledě žluté a žhavé slunce se opíralo do zakrslých stromů, jako by je chtělo rozdrtit. Měla jsem pocit, jako by proudilo skrz mě, odráželo se a zahřívalo mi chodidla. Dokonce i hrubá tráva působila zakrsle a dosahovala mi sotva do půlky lýtek. V mlhavé dálce na západě se nad krajinou tyčila změť ostrých linií a úhlů. Strašidelné démonské město leželo v troskách.

„Bezva,“ vydechla jsem a Edden umlčel Nicka, který se ptal, co se děje.

Věděla jsem, že mě Trent pozoruje, i když jsem ho neviděla. Otočila jsem se k němu proto zády, aby mi nemohl odezírat ze rtů, a zašeptala první polovinu zaklínadla. Naštěstí jsem si krátkou frázi zapamatovala, protože se mi nechtělo otevřít oči a číst ji z dlaně.

Když jsem slova pronesla, z nohou mi začala stoupat slabá nerovnováha energie záhrobí a usadila se mi v břiše. Začala se mi podlamovat kolena a tráva okolo se naklonila směrem ke mně. Vtekla do mě moc silové čáry a příjemně šimrala. Přemýšlela jsem, jak intenzivní to bude pocit, a odmítala jsem si přiznat, že je to velmi příjemné.

Pustila jsem se do druhé části zaklínadla a vlasy se mi nadzvedly ve víru moci. Už zbývalo jen zaklínací slovo. Energie dosáhla vrcholu a vysílala do mě pichlavé výboje. Moc ve mně zůstala na okamžik viset, potom ze mě vylétla ve žlutém pulsu a rozvlnila kopcovitou krajinu.

„U všech svatých,“ řekla jsem, připlácla si ruku na ústa a doufala, že jsem celé zaklínání právě nepokazila. Ještě jsem ho nedokončila. Šokovaně jsem druhým zrakem přihlížela, jak vlna energie letí krajinou. Puls měl barvu mojí aury. Přepadl mě neklid a musela jsem si připomenout, že přijal jen její odstín, ne samotnou auru.

Kruh se šířil, až zmizel v dálce. Nevěděla jsem, jestli mám mít radost, nebo se děsit toho, že dosáhl až ruin města. Vlna ale nezanechala krajinu záhrobí nezměněnou a můj úžas se změnil v obavy, když se za ní objevily třpytivě zelené šmouhy.

Těla. Byla všude. Vedle sebe jsem viděla ta malinká, ne větší než nehet malíku. V dálce jsem pak rozeznala jen ta větší. Můj děs polevil, když jsem si uvědomila, že čáry vyhledaly vše mrtvé: hlodavce, ptáky, hmyz, všechno. Na západě ležela v úhledných řadách hromada skutečně velkých těl. Na okamžik jsem zpanikařila, pak jsem si uvědomila, že tím směrem leží Trentovy stáje a že se tedy pravděpodobně jedná o těla bývalých dostihových vítězů.

Srdce mi zpomalilo a snažila jsem si vzpomenout na poslední slovo, které zacílí zaklínadlo jen na lidské ostatky. Svraštila jsem obočí. Stála jsem v bráně do záhrobí v Trentově kanceláři a snažila si vzpomenout, co to bylo.

„Ach, jak báječné,“ ozval se za mnou kultivovaný hlas.

Čekala jsem, že mi někdo poví, kdo právě vešel do kanceláře, ale všichni mlčeli. Zaštípaly mě vlasy v týle. Očekávala jsem nejhorší. Nechala jsem zavřené oči a s druhým zrakem dokořán jsem se otočila. Zvedla jsem ruku k ústům a ztuhla. Byl to démon v županu a pantoflích.

„Rachel Mariano Morganová?“ řekl a zlomyslně se usmál. Těžce jsem polkla. Dobrá, byl to můj démon. „Copak děláš v silové čáře Trentona Aloysia Kalamacka?“ zajímal se.

Dech se mi zrychlil. Zamávala jsem rukou, abych našla okraj čáry. „Pracuju,“ řekla jsem a v ruce mi začalo tepat, když jsem našla, co jsem hledala. „Co tu děláš ty?“

Pokrčil rameny, vyrostl a vzal na sebe známou podobu štíhlého upíra s blond vlasy, roztrženým uchem a oblečeného v kůži. Zaujal uvolněný postoj zlého hocha, olízl si našpulené rty a řetěz, který se mu táhl od zadní kapsy k poutku opasku, zacinkal. Dařilo se mu čím dál líp vyšťourat Kistena z mé mysli; tentokrát ho napodobil dokonale.

V ruce se mu objevily brýle s kulatými kouřovými skly a trhnutím zápěstí je otevřel. „Cítil jsem tě, lásko,“ řekl, zuby se mu prodloužily na upíří délku a nasadil si brýle, aby skryl rudé kozlí oči. „Prostě jsem se musel podívat, jestli jsi mě přišla navštívit. Nevadí ti, když budu vypadat takhle, že ne? Máš kuráž.“

Bůh mi pomoz. Otřásla jsem se a ruku nechala vystrčenou z čáry, i když jsem tak cítila bodavou bolest nerovnováhy záhrobí. „Nesnažila jsem se upoutat tvoji pozornost,“ zašeptala jsem. „Jdi pryč.“

Něco se dotklo mé ruky a já ucukla. Vzduchem se nesla vůně pražené kávy a já si přála, aby toho Edden nechal. „S kým to, k čertu, mluví?“ zeptal se kapitán tiše.

„Nevím,“ řekl Jenks. „A nepůjdu se podívat.“

„Mám odejít?“ řekl démon a úsměv se mu rozšířil. „Ne, ne, ne. Nebuď hloupá. Chci vidět, jak manipuluješ záhrobím. No tak, lásko. Dokonči zaklínadlo,“ pobídl mě.

V pozadí jsem slyšela, jak se Trent s Quenem hádají. Nebyla jsem ochotná otevřít oči a riskovat, že se mi démon ztratí, ale zdálo se, že Trent vítězí. Nervózně jsem si olízla rty a nenáviděla, že Kistenův přízrak udělal s výsměšnou pomalostí totéž. „Zapomněla jsem zaklínací slovo,“ přiznala jsem a ztuhla, protože jsem si v tu chvíli vzpomněla. „Favilla,“ vyhrkla jsem s úlevou a démon radostně zatleskal.

Vyskočila jsem, protože ze mě vystřelila druhá vlna energie. Objala jsem se paží, jako bych se snažila držet pohromadě svoji auru, a dívala jsem se, jak žlutá vlna letí pryč a následuje první. Algaliarept zasténal a zavrávoral rozkoší, když se přes něj přelila. Sledovala jsem jeho reakci téměř s hrůzou. Démonovi se to očividně líbilo, ale kdyby mě mohl připravit o auru, už by to určitě udělal. Myslím.

„Cukrová vata,“ řekl a zavřel oči. „Stáhni mě z kůže a zabij mě. Cukrová vata a nektar.“

Nádhera. Musím odsud.

Zatímco Algaliarept přejel rukou po trávě a olízl si z prstů žlutou šmouhu moci silové čáry, kterou na ní moje kouzla zanechala, já se rozhlédla po krajině. Ramena se mi ustaraně napjala. Třpytivé šmouhy označující mrtvoly zmizely. Algaliarept z trávy spokojeně olizoval zbytky zaklínadla a já se rychle ohlédla, otočila jsem se a zprudka se zastavila.

Jeden z koňských hrobů rudě zářil. Nebyl to kůň, nýbrž člověk.

Trent ji zabil, pomyslela jsem si a obrátila pozornost k další osobě, která se začala zhmotňovat v silové čáře.

Byl to Trent, který do ní vstoupil, aby zjistil, co vidím. Zadíval se na rudý záblesk a vytřeštil oči, ale jeho šok nebyl ničím ve srovnání s tím, když na sebe démon vzal moji podobu. V upnuté hedvábné černé kombinéze vypadal nebezpečně.

„Trentone Aloysie Kalamacku,“ řekl démon a dodal mému hlasu víc sex appealu, než se mi kdy podařilo. Sugestivně si olízl poslední zbytek čar z prstu a mě napadlo, jestli nějak nevylepšil můj vzhled. „Jak nebezpečným směrem se vydaly tvé myšlenky,“ řekl démon. „Měl by sis dávat lepší pozor na to, komu dovolíš, aby si hrál ve tvé silové čáře.“ Zaváhal, zhoupl se v bocích, zamžoural na nás přes obroučky brýlí a srovnal naše aury. „Jste tak pěkná dvojka jako pár koní v mé stáji.“

Zmizel, já se chvěla a hleděla přes krajinu záhrobí na Trenta.