14

„Dobrý den.“ Ze záznamníku se ozval Nickův příjemný, uhlazený hlas. „Dovolali jste se nezávislým agentům Morganové, Tamwoodové a Jenksovi z Upírské čarodějné. V tuto chvíli nemohou přijít k telefonu. Zanechte prosím vzkaz a dejte nám vědět, jestli máme volat ve dne nebo po setmění.“

Sevřela jsem černý plast Nickova telefonu a čekala na pípnutí. Nechat Nicka namluvit zprávu na záznamník byl můj nápad. Jeho hlas se mi líbí a napadlo mě, že bude působit noblesně, když se bude zdát, že máme sekretáře.

„Ivy?“ řekla jsem a trhla sebou nad svým provinilým tónem. „Prosím, zvedni to, jestli tam jsi.“

Nick vyšel z kuchyně a cestou do obýváku mi přejel rukou po pase.

Nikdo se neozval, proto jsem rychle, než se mohl záznamník vypnout, vyhrkla: „Jsem u Nicka. Já… k tomu, co se stalo. Promiň. Byla to moje vina.“ Pohlédla jsem na Nicka, který uklízel jako správný starý mládenec, schovával všechno z dohledu pod gaučem a pod polštáři. „Nick se omlouvá za to, že tě praštil.“

„Neomlouvám,“ řekl a já zakryla mluvítko, aby jeho slova upířím sluchem nezachytila.

„No,“ pokračovala jsem. „Musím si něco vyzvednout u mámy, ale vrátím se kolem desáté. Pokud budeš doma dřív, vytáhneš z ledničky lasagne? Mohly bychom si je dát k večeři. Pojedly bychom kolem půlnoci? Abych si pak mohla udělat domácí úkol?“ Zaváhala jsem, protože jsem toužila říct víc. „No, doufám, že vzkaz dostaneš,“ dokončila jsem chabě. „Pa.“

Zavěsila jsem a otočila se k Nickovi. „Co když je pořád v bezvědomí?“

V očích se mu usadil napjatý pohled. „Nepraštil jsem ji tak tvrdě.“

Nahrbila jsem ramena a opřela se o stěnu. Byla ošklivě hnědá a k ničemu se nehodila. V Nickově bytě ale nic neladilo s ničím, takže tam vlastně zapadala − jistým zvráceným způsobem. Nebylo to tím, že by Nick neměl rád, když do sebe věci zapadaly, prostě se na všechno díval trochu jinak. Jednou jsem ho přistihla s jednou modrou a jednou černou ponožkou, a když jsem ho na to upozornila, jen zamrkal a prohlásil, že jsou obě stejně teplé.

Ani knihy neměl seřazené podle abecedy − staré svazky neměly titul nebo autora − ale podle systému, který jsem ještě neprokoukla. Zabíraly celou jednu stěnu obýváku a vyvolávaly u mě dojem, že mě někdo neustále sleduje. Matka mu je jednoho rána nechala na prahu a on se mě pokusil přesvědčit, abych je schovala u sebe. Vášnivě jsem ho políbila a odmítla. Děsily mě.

Nick se naklonil do kuchyně a sebral klíče. Když jsem uslyšela zaškrábání kovu, odstrčila jsem se od stěny a vydala se ke dveřím. Než jsem ho následovala ven z bytu, prohlédla jsem si, co mám na sobě: modré džíny, černé bavlněné triko a šlapky, které jsem používala, když jsme si šli zaplavat do bazénu. Nechala jsem je u něj minulý měsíc a našla je umyté a pověšené v Nickově skříni.

„Nemám svoji tašku,“ zamumlala jsem, když zabouchl dveře.

„Chceš se zastavit v kostele?“

Jeho nabídka nezněla upřímně a já zaváhala. Museli bychom jet přes půlku Díry, abychom se tam dostali. Slunce už zapadlo a v ulicích houstl provoz. Trvalo by to věčnost. V kabelce jsem neměla moc peněz a talismany nebudu potřebovat − chystala jsem se jenom k mámě − ale nedokázala jsem snést představu, že Ivy pořád leží na podlaze. „Mohli bychom?“

Pomalu se nadechl, nabručeně stáhl dlouhý obličej a kývl.

Věděla jsem, že to nechce udělat, což mě tak namíchlo, že jsem málem klopýtla o schod, který vedl z domu na tmavé parkoviště. Venku byla zima. Na nebi jsem nenašla ani mráček, ale hvězdy se ztrácely ve světlech města. V šlapkách mě zábly nohy, a když jsem se objala pažemi, podal mi Nick svůj kabát. Oblékla jsem si ho a moje zlost nad jeho neochotou zajet za Ivy pomalu zahánělo jeho teplo a vůně, které na silné látce lpěly.

Od pouliční lampy se ozvalo tenké bzučení. Táta říkával, že podobné osvětlení je dobré akorát pro zloděje. Dost světla jen na to, aby zloděj viděl, co dělá. Naše kroky zněly hlasitě. Nick zamířil k mým dveřím. „Otevřu ti,“ řekl galantně a já se uculila, když zápasil s klikou a musel za ni pořádně trhnout, aby dveře konečně povolily.

Nick nastoupil do nového zaměstnání teprve před třemi měsíci, ale už se mu podařilo sehnat otlučený modrý pick-up značky Ford. Líbil se mi. Byl velký a ošklivý, proto ho získal levně. Tvrdil, že to byl jediný vůz v bazaru, který mu nezmáčkl nohy až k bradě. Lak odprýskával a zadní nárazník rezavěl, ale jezdil.

Vyhoupla jsem se nahoru, položila nohy na odporný kobereček, který v autě nechal předchozí majitel, a Nick práskl dveřmi. Pick-up se otřásl, ale byl to jediný způsob, jak zajistit, že se dveře nerozletí, až budeme přejíždět koleje.

Zatímco jsem čekala, až obejde vůz zezadu, upoutal mě třepotající se stín nad kapotou. Předklonila jsem se a zamžourala. Něco se málem rozpláclo o přední sklo a já nadskočila.

„Jenksi!“ vyjekla jsem, když jsem ho poznala. Sklo mezi námi nijak neskrylo jeho rozrušení. Křídla se mu rozmazaně třepotala a třpytila se ve světle pouliční lampy. Mračil se na mě. Na hlavě měl měkký klobouk se širokou krempou, který v šeru vypadal šedivý, a ruce si založil v bok. Mysl mi provinile zalétla k Ivy. Stáhla jsem okýnko a opřela se o ně, když se v půlce zaseklo. Vlétl dovnitř a smekl klobouk.

„Kdy si vy dvě konečně pořídíte telefon s hlasitým odposlechem?“ zavrčel. „Patřím k téhle zatracené firmě stejně jako vy a ani nemůžu použít telefon.“

Přilétl až z kostela? Nevěděla jsem, že se dokáže pohybovat tak rychle.

„Co jsi provedla Ivy?“ pokračoval, když Nick mlčky nasedl a zabouchl dveře. „Strávil jsem celé odpoledne s Glendou Laskavým a snažil se ho uklidnit, potom co jsi křičela na jeho tátu, pak se vrátím domů a najdu Ivy celou hysterickou na podlaze v koupelně.“

„Je v pořádku?“ zeptala jsem se a pohlédla na Nicka. „Dostaň mě domů.“

Nick nastartoval, ale ucukl, když Jenks přistál na řadící páce. „Je v pohodě − teda ve stejné pohodě jako obvykle,“ řekl Jenks a jeho zlost ustoupila starostem. „Ještě se nevracej.“

„Slez dolů,“ řekla jsem a mávla po něm.

Jenks vylétl nahoru, klesl dolů a zíral na Nicka, dokud nepoložil ruce zpátky na volant. „Ne,“ řekl skřítek. „Myslím to vážně. Dej jí čas. Slyšela tvůj vzkaz a uklidňuje se.“ Jenks se posadil na přístrojovou desku přede mnou. „Bože, cos jí provedla? Pořád dokola blábolila o tom, že tě nedokáže ochránit, že se na ni Piscary naštve a že neví, co udělá, pokud odejdeš.“ Drobounké rysy měl ustarané. „Rache? Možná by ses měla vystěhovat. Tohle je příliš divné i na tebe.“

Při jméně nemrtvého upíra mě zamrazilo. Možná jsem na ni neměla tlačit; možná ji navedl Piscary. Nic by se nestalo, kdyby toho nechala, když jsem ji požádala. Asi zjistil, že Ivy není v našem vztahu dominantní, a chtěl, aby to napravila, ten malý hajzlík. Nic mu do toho není.

Nick zařadil zpátečku a pneumatiky zaskřípaly na štěrku parkoviště. „Do kostela?“ zeptal se.

Pohlédla jsem na Jenkse a ten zavrtěl hlavou. Rozhodl strach, který jsem z něj cítila. „Ne,“ řekla jsem. Počkám. Dám jí čas, aby se mohla vzchopit.

Zdálo se, že se Nickovi ulevilo stejně jako Jenksovi. Zařadili jsme se do provozu a zamířili k mostu.

„Dobře,“ řekl Jenks. Všiml si, že nemám náušnice, proto se usadil na zpětném zrcátku. „Co se vlastně, k čertu, stalo?“

Znovu jsem vytáhla okýnko, protože s sebou vlhký vánek nesl chlad nadcházející noci. „Zápasily jsme a já příliš zatlačila. Pokusila se ze mě udělat svoji − ach − pokusila se mě kousnout. Nick ji omráčil kotlíkem.“

„Pokusila se tě kousnout?“

Odvrátila jsem se od okýnka a zadívala se na Jenkse. Ve svitu světlometů vozu za námi jsem viděla, jak jeho křídla znehybněla, rozmazala se a znovu znehybněla. Jenks těkal pohledem od Nickova zahanbeného výrazu k mému ustaranému. „Ách,“ řekl a vykulil oči. „Už chápu. Chtěla tě k sobě připoutat, aby jen ona mohla rozezvučet tvoji jizvu upírskými feromony. Odmítla jsi ji. Můj bože, jak jí muselo být trapně. Už se nedivím, že je tak rozčilená.“

„Jenksi, sklapni,“ řekla jsem a potlačila nutkání popadnout ho a vyhodit z okna. Na další červené by nás dohonil.

Skřítek slétl na Nickovo rameno a pokukoval po světlech na přístrojové desce. „Hezký pick-up.“

„Díky.“

Nick přesunul pohled od koncových světel vozu před námi k Jenksovi. „Upravený.“

Jenksova křídla zavířila, pak se zklidnila. „Kolik udělá?“

„S NOS[1] z něj dostanu až 240.“

„Zatraceně!“ zaklel skřítek obdivně a odlétl zpátky na zpětné zrcátko. „Zkontroluj si hadičky. Cítím, že někde netěsní.“

Nick střelil pohledem po špinavé a očividně ne původní páce pod přístrojovou deskou, pak obrátil pohled zpět k silnici. „Díky. Taky už mě to napadlo.“ Pootevřel okýnko.

„Není zač.“

Otevřela jsem ústa, abych se zeptala, o čem to mluví, ale zase jsem je zavřela. Asi jde o chlapskou věc.

„Ták,“ protáhl Jenks. „Jedeme k tvojí mámě?“

Kývla jsem. „Jo. Chceš s námi?“

Vjeli jsme do díry a Jenks zůstal viset v tureckém sedu několik centimetrů nad zrcátkem. „Jasně. Díky. Možná jí ještě pokvete mořský narcis. Myslíš, že by jí vadilo, kdybych si vzal domů trochu pylu?“

„Proč se jí nezeptáš?“

„To udělám.“ Zakřenil se. „Raději by sis měla zalíčit to milostné kousnutí.“

„Jenksi!“ vyjekla jsem a zvedla ruku ke krku. Zapomněla jsem. Zahořely mi tváře, když si Jenks s Nickem vyměnili přihlouplé chlapácké pohledy. Bůh mi pomoz, měla jsem pocit, jako bychom byli zpátky v jeskyni. Já označit svoji ženskou, aby Glurg držel chlupaté pracky pryč.

„Nicku, mohla bych si půjčit trochu peněz?“ poprosila jsem a najednou mi strašně chyběla kabelka. „Musím se zastavit v obchodě s amulety.“

Nákup líčícího amuletu je sám o sobě trapný, když ho ale kupujete s obrovským cucflekem na krku, toužíte se hanbou propadnout. Hlavně když vás většina prodejců zná. Proto jsem se rozhodla pro něco anonymního a požádala Nicka, aby zastavil u benzinové pumpy. Věšáky na amulety u pokladny byly ale prázdné, takže mi nakonec nezbylo než si krk zalíčit obyčejným make-upem. Že bych najednou vypadala jako z obálky časopisu? Tomu nevěřte. Nick tvrdil, že mi to sluší, ale Jenks se tak smál, až mu zčervenala křídla. Seděl Nickovi na rameni a obšírně mu vykládal o přednostech skřítkovských slečen, které poznal před manželkou Matalinou. Chlípný skřítek nezavřel pusu, dokud jsme nedorazili na okraj Cincinnati, kde bydlí moje matka, já si zatím upravovala v bočním zrcátku líčidlo.

„Doleva tou ulicí,“ řekla jsem a otřela si prsty o sebe. „Třetí dům vpravo.“

Nick mlčky zaparkoval u chodníku před domem. Na verandě se svítilo a já bych přísahala, že se v okně pohnuly závěsy. Už týdny jsem tu nebyla a strom, který jsem zasadila nad otcovým popelem, už měnil barvu. Košatý javor za dvanáct let vyrostl a už skoro zastiňoval garáž.

Jenks vybzučel ven Nickovými dveřmi, a když se Nick vyklonil, aby vystoupil, vzala jsem ho za paži. „Nicku?“ řekla jsem. Zarazil se, když uslyšel můj ustaraný tón, a opřel se o stářím omšelou koženku sedadla. Stáhla jsem ruku a zadívala se na svá kolena. „No, ráda bych se za mámu omluvila − než se s ní setkáš,“ vyhrkla jsem.

Usmál se a dlouhý obličej mu zjihl. Naklonil se přes sedadlo a rychle mě políbil. „Mámy jsou strašné, že?“ Vystoupil a já netrpělivě čekala, až obejde auto a trhnutím mi otevře dveře.

„Nicku?“ řekla jsem, když mě vzal za ruku a společně jsme vykročili k domu. „Myslím to vážně. Je trochu praštěná. Tátova smrt ji fakt rozhodila. Není psychopatka nebo něco podobného, ale nepřemýšlí o tom, co říká. Pokud ji to napadne, plácne to.“

Jeho napjatý výraz se uvolnil. „Proto jsem se s ní ještě nesetkal? Myslel jsem, že je to mnou.“

„Tebou?“ zeptala jsem se a uvnitř jsem se přikrčila. „Ach. Kvůli tomu, že jsi člověk?“ zašeptala jsem, aby to nemusel říct nahlas. „Ne.“ Vlastně jsem na to úplně zapomněla. Ovládla mě nervozita, upravila jsem si vlasy a chtěla si zkontrolovat i kabelku, kterou jsem u sebe samozřejmě neměla. Prsty u nohou jsem měla studené a šlapky dělaly na betonových schodech nepříjemný rámus. Jenks visel vedle světla na verandě jako obrovská můra. Zazvonila jsem a postavila se vedle Nicka. Prosím, ať má jeden ze svých dobrých dnů.

„Jsem rád, že to nebylo mnou,“ řekl Nick.

„Jo,“ řekl Jenks a přistál mi na rameni. „Tvoje máma by ho měla poznat. Když už šoustá s její dcerou.“

„Jenksi!“ vyjekla jsem a obrnila se, protože se v tu chvíli otevřely dveře.

„Rachel!“ zvolala máma, přikročila blíž a objala mě. Zavřela jsem oči a opětovala objetí. Byla menší než já, takže to byl divný pocit. Vnímala jsem slabou vůni blahovičníku a laku na vlasy. Cítila jsem se provinile, protože jsem jí neřekla celou pravdu o svém odchodu od IBA a o smrtelné hrozbě, kterou jsem přežila. Nechtěla jsem jí dělat starosti.

„Ahoj, mami,“ řekla jsem a odtáhla se. „To je Nick Sparagmos. A vzpomínáš si na Jenkse?“

„Samozřejmě. Ráda tě zase vidím, Jenksi.“ Ustoupila na práh, rukou se dotkla napřed prošedivělých rovných rusých vlasů, pak úpletových šatů, které jí sahaly do půlky lýtek. Uzlíček obav v mé hrudi se uvolnil. Vypadala dobře. Lépe než posledně. Do očí se jí vrátil potměšilý lesk a pohybovala se rázně, když nás hnala dovnitř. „Pojďte dál, pojďte dál,“ řekla a položila Nickovi malou ruku na rameno. „Než do domu nalétá hmyz.“

Uvnitř se svítilo, ale zelenou chodbu přesto halily stíny. Úzký prostor lemovaly fotografie a mě začala zmáhat klaustrofobie, když mě znovu pevně objala a se zářivým úsměvem couvla. „Jsem tak ráda, že jsi tu,“ řekla a otočila se k Nickovi. „Takže vy jste Nick,“ řekla, změřila si ho pohledem a kousla se do rtu. Kývla, když uviděla jeho ošoupanou večerní obuv, ale zamyšleně zkroutila rty nad mými šlapkami.

„Paní Morganová,“ řekl a s úsměvem napřáhl ruku.

Potřásla mu jí a já sebou trhla, když ho vtáhla do objetí a Nick klopýtl. Byla o kus nižší než on, ale po krátkém překvapení se na mě přes její hlavu zakřenil.

„Ráda vás poznávám,“ řekla, pustila ho a otočila se k Jenksovi.

Skřítek poletoval u stropu. „Ahojky, paní Morganová. Dneska večer vypadáte báječně,“ řekl opatrně a slétl jen o kousek níž.

„Děkuji.“ Usmála se a drobné vrásky se jí prohloubily. Dům voněl po omáčce na špagety a mě napadlo, jestli jsem neměla matku varovat, že Nick je člověk. „No, pojďte dál. Můžete zůstat na večeři? Vařím špagety. Klidně můžu přihodit nějaké navíc.“

Nedokázala jsem potlačit povzdychnutí, když nás vedla do kuchyně. Pomalu jsem se začínala uvolňovat. Vypadalo to, že si máma dává víc pozor na pusu. Vešli jsme do jasně prozářené kuchyně a já vydechla úlevou. Vypadala normálně − lidsky normálně. Máma už moc lektvarů nevaří a jedinými známkami čarování byly neutralizační miska se slanou vodou u ledničky a měděný kotlík na sporáku. Během Zvratu byla na střední škole a její generace se pořád snažila být diskrétní. „Jen jsme přišli pro moje školní věci,“ řekla jsem, ale věděla jsem, že je marné doufat, že věci prostě sebereme a zmizíme, v měděném kotlíku se totiž vařila voda na špagety.

„Žádný problém,“ řekla, přidala hrst špaget, změřila si Nicka pohledem a přidala ještě trošku. „Je už po sedmé. Máte hlad, Nicku?“

„Ano, paní Morganová,“ řekl navzdory mému prosebnému pohledu.

Spokojeně se otočila od sporáku. „A ty, Jenksi. Na dvorku toho moc není, ale posluž si. Anebo ti můžu namíchat trochu cukrové vody.“

Jenks se rozzářil. „Děkuji, madam,“ řekl a přilétl tak blízko, až jí křídly rozfoukal rusé vlasy. „Prohlédnu si dvorek. Vadilo by vám, kdybych si nasbíral pyl z mořského narcisu? Mému nejmladšímu v tuhle roční dobu velmi prospěje.“

Matka se rozzářila. „Jistě. Posluž si. Ty zatracené víly při hledání pavouků skoro všechno zničily.“ Povytáhla obočí a já ztuhla v panice. Něco ji napadlo. Netušila jsem ale co.

„Neměly by některé z tvých dětí zájem o práci?“ zeptala se a já vydechla úlevou.

Jenks jí přistál na dlani a křídla mu spokojeně zrůžověla. „Ano, madam. Mého syna Jaxe by nesmírně potěšilo, kdyby se mohl podívat na váš dvorek. S mými dvěma nejstaršími dcerami by dokázal víly zahnat. Pokud chcete, pošlu je sem zítra před východem slunce. Než dopijete první šálek kávy, nezůstane na dohled jediná víla.“

„Báječné!“ zvolala matka. „Ti zatracení bastardi mi lezou na dvůr celé léto. Vyhnali mi střízlíky.“

Nick sebou trhl, když uslyšel tak vlídnou dámu klít, ale já jen pokrčila rameny.

Jenks přilétl velkým obloukem od zadních dveří ke mně v prosbě o otevření. „Mohla bys?“ řekl, když zůstal viset nad klikou. „Jen kouknu, jak to tam vypadá. Byl bych nerad, kdyby narazili na něco nečekaného. Je to ještě kluk a já chci, aby věděl, na co dávat pozor.“

„Výtečný nápad,“ řekla matka a podpatky jí zacvakaly na bílém linoleu. Rozsvítila světlo vzadu a pustila ho ven. „No!“ řekla a otočila se k Nickovi. „Posaďte se, prosím. Dáte si něco k pití? Vodu? Kávu? Myslím, že tu mám někde pivo.“

„Káva by byla fajn, paní Morganová,“ řekl Nick, vytáhl zpod stolu židli a sedl si. Otevřela jsem ledničku, abych kávu vytáhla, ale máma mi vzala pytlík z ruky a vydávala tiché mateřské zvuky, dokud jsem si nesedla vedle Nicka. Moje židle hlasitě zaskřípala o podlahu a já si přála, aby nedělala takové cavyky. Nick se křenil a očividně si můj neklid užíval.

„Káva,“ řekla a dala se do práce. „Obdivuji muže, který si dá k obědu kávu. Netušíte, jak ráda vás poznávám, Nicku. Už je to tak dlouho, co si Rachel přivedla domů chlapce. Dokonce ani na střední škole moc nerandila. Někdy mě napadlo, jestli se nepřiklání na druhou stranu, jestli víte, co tím myslím.“

„Mami!“ vyjekla jsem a cítila, jak mi rudnou tváře do barvy mých vlasů.

Zamrkala na mě. „Ne že by s tím bylo něco v nepořádku,“ opravila se, nabrala kávu a nasypala ji do filtru. Nedokázala jsem na Nicka pohlédnout, protože jsem slyšela jeho pobavení, když si odkašlal. Opřela jsem se lokty o stůl a složila hlavu do dlaní.

„Ale znáš mě,“ dodala matka a otočila se k nám zády, aby kávu schovala. Přikrčila jsem se a děsila se toho, co vypustí z úst. „Jsem přesvědčená, že je lepší nemít žádného muže než špatného. Tvůj otec, to byl správný mužský.“

Povzdychla jsem si a vzhlédla. Když bude mluvit o tátovi, nebude mluvit o mně.

„Byl to hodný muž,“ řekla a pomalu přešla ke sporáku. Postavila se bokem, aby na nás viděla, sundala pokličku z hrnce s omáčkou a zamíchala ji. „Děti je třeba mít se správným mužem. S Rachel jsme měli štěstí,“ řekla. „A přesto jsme ji málem ztratili.“

Nick se zaujatě narovnal. „Jak to, paní Morganová?“

Tvář se jí protáhla dávnou starostí a já vstala a zapnula kávovar, protože zapomněla. Následující příběh byl zahanbující, ale aspoň jsem věděla, o čem bude řeč, což bylo mnohem lepší, než co mohlo přijít obzvláště poté, co se zmínila o dětech. Posadila jsem se vedle Nicka a máma zatím začala jako obvykle.

„Rachel se narodila se vzácnou krevní chorobou,“ řekla. „Nevěděli jsme o ní a netušili jsme, že jen čeká, až se bude moct projevit.“

Nick se ke mně otočil a pozvedl obočí. „O tom jsi mi nikdy neřekla.“

„Už je zdravá,“ řekla matka. „Ta milá paní na klinice nám všechno vysvětlila. S Racheliným starším bratrem jsme prý měli štěstí a existovala šance jedna ku čtyřem, že další dítě bude jako Rachel.“

„To zní jako genetická záležitost,“ řekl. „Ty se obvykle nedají vyléčit.“

Matka kývla a stáhla plamen pod špagetami. „Rachel reagovala dobře na kombinaci bylinných léčiv a tradičních léků. Je naše zázračné dítě.“

Nick nevypadal přesvědčeně, proto jsem dodala: „Moje mitochondrie vypouštěly zvláštní enzym a bílé krvinky si myslely, že jde o infekci. Napadaly zdravé buňky, většinou kostní dřeň a další věci spojené s krvetvorbou. Vím jen, že jsem byla pořád unavená. Bylinné prostředky pomáhaly, ale až s příchodem puberty se všechno zklidnilo. Už jsem v pořádku, jen jsem citlivá na síru a zkrátilo mi to život asi o deset let. Tak mi to aspoň řekli.“

Nick se pod stolem dotkl mého kolena. „Je mi to líto.“

Usmála jsem se na něj. „Hej, co je deset let? Neměla jsem se dožít puberty.“ Nedokázala jsem mu říct, že i bez deseti let ho o celá desetiletí přežiju. Už to asi stejně věděl.

„S Montym jsme se seznámili ve škole, Nicku,“ řekla matka a vrátila řeč zpátky k původnímu tématu. Věděla jsem, že nerada mluví o prvních dvanácti letech mého života. „Bylo to tak romantické. Na univerzitě se teprve rozbíhala paranormální studia a existovaly velké zmatky okolo nezbytných předpokladů. Každý tak mohl studovat, co chtěl. Já neměla na hodinách magie silových čar co dělat a jediný důvod, proč jsem se na ně zapsala, byl nádherný čaroděj, který stál při zápisu v řadě přede mnou, a všechny moje alternativní hodiny byly plné.“

Zpomalila míchání a okolo lžíce jí začala stoupat pára. „Zvláštní, jak osud někdy svede lidi dohromady,“ řekla tiše. „Zapsala jsem se na hodinu, abych seděla vedle jednoho muže, a zamilovala jsem se do jeho nejlepšího přítele.“ Usmála se na mě. „Do tvého otce. My tři jsme byli partnery při laboratorních pracích. Kdyby nebylo Montyho, vyletěla bych. Nejsem čarodějka silových čar, a Monty naopak nedokázal ani za život vyrobit talisman, proto za mě následující dva roky uzavíral kruhy a já mu až do konce studia aktivovala amulety.“

Ten příběh jsem nikdy neslyšela, a když jsem vstala, abych přinesla tři hrnky na kávu, pohled mi padl na hrnec s červenou omáčkou. Svraštila jsem obočí a přemýšlela, jak ji taktně vylít do odpadu. Zase vařila v zaklínacím kotlíku. Doufala jsem, že ho nezapomněla umýt ve slané vodě, jinak by náš oběd mohl být zajímavější, než jsme čekali.

„Jak jste se s Rachel seznámili?“ zeptala se matka, odstrčila mě od kávovaru a dala péct bochník mraženého chleba.

Vytřeštila jsem oči, pohlédla na Nicka a varovně zavrtěla hlavou. Střelil pohledem po mé matce. „Při sportu.“

„Na zápase Vlkodlaků?“ zajímala se.

Nick na mě bezradně pohlédl. Posadila jsem se vedle něj. „Na krysích zápasech, mami,“ řekla jsem. „On vsadil na norka, já na krysu.“

„Na krysích zápasech?“ řekla a ušklíbla se. „Odporné. Kdo vyhrál?“

„Oba utekli,“ řekl a upřel zjihlé oči do mých. „Vždycky jsme si mysleli, že uprchli společně, šíleně se do sebe zamilovali a žijí teď společně v městských stokách.“

Spolkla jsem smích, ale matka se rozesmála naplno. Poskočilo mi při tom srdce. Tak vesele se nesmála už hodně dlouho.

„Ano,“ řekla a odložila kuchyňskou rukavici. „To se mi líbí. Norci a krysy. Jako Monty a já bez dalších dětí.“

Mrkla jsem, protože jsem nechápala, jak přeskočila od krys a norků k sobě a k tátovi a co to má společného s tím, že neměli další děti.

Nick se naklonil blíž a zašeptal: „Norci a krysy se taky společně nemohou rozmnožovat.“

Otevřela jsem ústa v tichém „aha“ a napadlo mě, že Nick díky svému zvláštnímu pohledu na svět bude matce možná rozumět lépe než já.

„Nicku, drahý,“ řekla máma a rychle zamíchala omáčku po směru hodinových ručiček. „Vy v rodině nemáte žádnou buněčnou chorobu, že ne?“

Ach ne, zpanikařila jsem, ale Nick klidně odpověděl: „Ne, paní Morganová.“

„Říkejte mi Alice,“ řekla. „Líbíte se mi. Ožeňte se s Rachel a mějte spolu spoustu dětí.“

„Mami!“ vyjekla jsem. Nick se zakřenil, protože se dobře bavil.

„Ale ne hned,“ pokračovala. „Užijte si svobody, dokud můžete. Nechcete mít děti, dokud na ně nebudete připravení. Praktikujete bezpečný sex, že ano?“

„Matko!“ vykřikla jsem. „Mlč!“ Bože, pomoz mi přežít tuhle noc.

Otočila se, jednu ruku si založila v bok, ve druhé držela kapající naběračku. „Rachel, pokud jsi nechtěla, abych se o tom zmínila, měla sis začarovat ten cucflek.“

Zírala jsem s otevřenými ústy. Zahanbeně jsem vstala a odtáhla ji do chodby. „Promiň,“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak se Nick kření.

„Mami!“ zašeptala jsem v bezpečí chodby. „Měla bys být na práškách, víš to?“

Sklopila hlavu. „Zdá se, že je to velmi milý muž. Nechci, abys ho zapudila jako ostatní chlapce. Tolik jsem tvého otce milovala. Prostě chci, abys byla šťastná.“

Můj vztek se vypařil, když jsem viděla, jak tam stojí opuštěná a nešťastná. Zhluboka jsem si vzdychla. Měla bych ji navštěvovat častěji, pomyslela jsem si. „Mami,“ řekla jsem. „Je to člověk.“

„Ach,“ řekla tiše. „Takže bezpečnější sex už asi neexistuje, co?“

Cítila jsem se zle, když na ni dolehla tíha mého prostého prohlášení, a přemýšlela jsem, jestli se její postoj k Nickovi změní. S Nickem nebudeme moct mít nikdy děti. Naše chromozomy prostě nespolupracují. Toto zjištění ukončilo dlouhotrvající spory mezi inderlanďany, protože se dokázalo, že čarodějové jsou na rozdíl od upírů a dlaků samostatným druhem podobně jako skřítci nebo trolové. Upíři a dlaci, ať už je kousli nebo se tak narodili, jsou jen modifikovaní lidé. Čarodějové sice dokáží téměř dokonale napodobit lidi, ale na buněčném základě se od lidí liší stejně jako banány od octomilek. S Nickem nebudeme mít nikdy děti.

Řekla jsem to Nickovi hned, když naše tulení přešlo v něco intenzivnějšího, protože jsem se bála, že si všimne, že něco vypadá jinak, než má. Bylo mi skoro zle, tolik jsem se bála, že ho fakt, že patříme k různým druhům, znechutí. Skoro jsem se rozbrečela, když jen vykulil oči a řekl: „Všechno vypadá a funguje stejně, ne?“

Tehdy jsem to doopravdy nevěděla. Odpověď na tu otázku jsme našli společně.

Zrudla jsem, když jsem si uvědomila, nač před matkou myslím, a chabě jsem se usmála. Oplatila mi úsměv a narovnala se. „No,“ řekla. „Takže půjdu otevřít sklenici omáčky Alfredo.“

Odplynulo ze mě napětí a objala jsem ji. Její objetí bylo najednou pevnější a já jí ho oplatila stejným. Stýskalo se mi po ní. „Díky, mami,“ zašeptala jsem.

Poplácala mě po zádech a pustila mě. Aniž by mi pohlédla do očí, otočila se ke kuchyni. „Pokud chceš, mám v koupelně amulet, třetí zásuvka shora.“ Zhluboka se nadechla a s veselým výrazem zamířila krátkými, rychlými kroky do kuchyně. Chvíli jsem poslouchala, ale dospěla jsem k názoru, že se nic nezměnilo. Zatímco schovávala rajčatovou omáčku, tlachala s Nickem vesele o počasí. S úlevou jsem odpleskala v šlapkách pryč chodbou.

Mámina koupelna mi strašidelně připomíná Ivyinu − jen ve vaně nemá rybu. Našla jsem amulet, smyla si líčidlo a aktivovala čáry. Výsledek mě potěšil. Ještě jsem se rychle upravila, povzdychla si nad svými vlasy a pospíšila si zpět do kuchyně. Nedalo se říct, co by mohla máma před Nickem plácnout, kdybych je nechala o samotě příliš dlouho.

A měla jsem pravdu. Našla jsem je, jak se s hlavami u sebe sklánějí nad fotoalbem. Nick držel v rukou hrnek s kávou, ze kterého se kouřilo. „Mami,“ protestovala jsem. „Proto sem nikdy nikoho nevodím.“

Jenks hlasitě zatřepotal křídly a vznesl se z matčina ramene. „Ale no tak, hlavu vzhůru, čarodějko. Nahé obrázky z dětství už jsme viděli.“

Zavřela jsem oči a snažila se sebrat sílu. Matka vesele vykročila ke sporáku, aby zamíchala omáčku Alfredo. Zaujala jsem její místo vedle Nicka a ukázala. „Můj bratr Robert,“ řekla jsem a přála si, aby konečně odpověděl na moje telefonáty. „A tohle je táta,“ řekla jsem a cítila, jak se ve mně vzmáhají emoce. Usmála jsem se na fotku. Moc mi chyběl.

„Vypadá fajn,“ řekl Nick.

„Byl nejlepší.“ Otočila jsem stránku, Jenks na ní přistál a prošel se po mém životě pečlivě seřazeném v úhledných sloupcích a řadách. „Tohle je moje nejoblíbenější fotka,“ řekla jsem a poklepala na nesourodou skupinku jedenácti a dvanáctiletých děvčat u žlutého autobusu. Všechny jsme byly spálené od sluníčka a vlasy jsme měly o tři odstíny světlejší než obvykle. Moje byly ostříhané nakrátko a trčely všemi směry. Táta stál vedle mě, ruku měl položenou na mém rameni a usmíval se do fotoaparátu. Povzdychla jsem si.

„Moje kamarádky z tábora,“ řekla jsem a pomyslela si, že tři léta, která jsem tam strávila, patřila k nejlepším létům mého života. „Podívej,“ řekla jsem a ukázala. „Je vidět jezero. Bylo to někde nahoře v New Yorku. Zaplavala jsem si jenom jednou, voda byla tak studená. Zkroutila mi prsty u nohou v křeči.“

„Já nikdy na táboře nebyl,“ řekl Nick a upřeně hleděl na tváře na fotce.

„Byl to jeden z táborů na přání,“ řekla jsem. „Vykopli mě, když zjistili, že už neumírám.“

„Rachel!“ protestovala matka. „Ne všichni tam umírali.“

„Většina jo.“ Zachmuřila jsem se, když jsem přelétla pohledem tváře na obrázku a uvědomila si, že jsem z nich asi jediná, která ještě žije. Pokusila jsem si vzpomenout na jméno štíhlé černovlásky vedle a nelíbilo se mi, když se mi to nepodařilo. Bývala moje nejlepší kamarádka.

„Požádali Rachel, aby se nevracela, poté co se přestala ovládat,“ řekla máma, „ne proto, že se uzdravovala. Vzala si do hlavy, že ztrestá nějakého malého chlapce za to, že škádlil děvčata.“

„Malého chlapce,“ vysmála jsem se. „Byl z nás nejstarší a pořádný surovec.“

„Co jsi udělala?“ zeptal se Nick a hnědé oči se mu pobaveně zaleskly.

Vstala jsem, abych si nalila kávu. „Praštila jsem s ním o strom.“

Jenks se rozchechtal a matka zaklepala naběračkou o bok kotlíku s omáčkou. „Jen žádnou falešnou skromnost. Rachel se napíchla na silovou čáru pod táborem a odhodila ho celých deset metrů.“

Jenks hvízdl a Nick vykulil oči. Zahanbeně jsem si nalila kávu. Nebyl to dobrý den. Tomu spratkovi bylo patnáct a trápil dívku, kterou jsem na fotce objímala. Řekla jsem mu, aby ji nechal být, ale povalil mě na zem a já se přestala ovládat. Ani jsem nevěděla, jak se na silovou čáru napojit, prostě se to stalo. Kluk přistál na stromě, spadl a roztrhl si kůži na ruce. Tolik krvácel, že jsem dostala strach. Mladí upíři v táboře se museli vydat na zvláštní celonoční výlet na opačnou stranu jezera a nesměli se vrátit, dokud nebyla vykopána a spálena všechna hlína, na kterou krvácel.

Táta musel přiletět a všechno urovnat. Bylo to poprvé, co jsem použila magii silových čar, a také naposledy až do studií, protože táta mi tehdy pěkně zmaloval zadek. Měla jsem štěstí, že mě na místě nevyloučili.

Vrátila jsem se ke stolu a zadívala se na jeho usmívající se tvář na fotce. „Mami, můžu si vzít ten obrázek? Ten svůj jsem ztratila na jaře kvůli… nepovedeným čarám.“ Pohlédla jsem Nickovi do očí a jeho chápavý výraz mě ujistil, že o smrtelné hrozbě pomlčí.

Máma se přisunula blíž. „Je to pěkný obrázek,“ řekla, vytáhla fotografii z alba, podala mi ji a vrátila se ke sporáku.

Posadila jsem se na židli, zadívala se na tváře a vzpomínala na jména. Žádné jsem si nepamatovala. Vadilo mi to.

„Hm, Rachel?“ řekl Nick s pohledem upřeným do alba.

„Co?“ Amanda? zeptala jsem se tiše tmavovlásky. Jak ses jmenovala?

Jenks zamával křídly a hodil mi vlasy do obličeje. „U všech svatých!“ vykřikl.

Pohlédla jsem na fotografii, která byla schovaná pod tou v mé ruce, a zbledla jsem. Byla pořízená ve stejný den, v pozadí stál stejný autobus, ale tentokrát otce neobklopovaly předpubertální dívky. Stál vedle muže, který vypadal jako starší Trent Kalamack.

Nedokázala jsem vydechnout. Muži se usmívali a mžourali do sluníčka. Objímali se pažemi okolo ramen a byli očividně šťastní.

Vyměnila jsem si vylekaný pohled s Jenksem. „Mami?“ vypravila jsem ze sebe. „Kdo je to?“

Přistoupila blíž a vydala tichý, překvapený zvuk. „Ach, úplně jsem zapomněla, že tu fotku mám. Je to majitel tábora. Byli s tvým otcem dobří přátelé. Jeho smrt zlomila otci srdce. Zemřel tak tragicky, ani ne šest let po manželce. Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč tvůj otec ztratil vůli bojovat. Zemřeli ani ne týden po sobě, víš?“

„To jsem nevěděla,“ zašeptala jsem a zírala dolů. Nebyl to Trent, ale podoba byla přímo strašidelná. Musel to být jeho otec. Můj otec znal Trentova otce?

Přitiskla jsem si ruku na břicho, protože mě najednou něco napadlo. Navštěvovala jsem tábor kvůli vzácné krevní chorobě a rok od roku jsem se cítila líp. Trent měl prsty v genetickém výzkumu. Jeho otec se mu možná taky věnoval. Moje zotavení byl zázrak. Možná za ním stála nezákonná, nemorální genetická manipulace. „Panebože,“ vydechla jsem.

Tři léta v táboře. Měsíce, kdy jsem se až do soumraku nedokázala probudit. Nevysvětlitelná bolest v kyčli. Noční můry o dusivé mlze, které mě pořád občas přepadaly.

Kolik? přemýšlela jsem. Co si Trentův otec od táty vzal výměnou za můj život? Vyměnil ho za jeho?

„Rachel?“ řekl Nick. „Jsi v pořádku?“

„Ne.“ Soustředěně jsem dýchala a zírala na obrázek. „Můžu si vzít i tenhle, mami?“ zeptala jsem se a můj hlas mi zněl cize.

„Ach, nechci ho,“ řekla a já ho rozechvělými prsty vytáhla. „Proto byl schovaný. Víš, že nedokážu vyhodit nic, co patřilo tvému otci.“

„Díky,“ zašeptala jsem.                                                     

---

[1] Nitro Oxid System. V zásadě jde o přidání oxidu dusného do spalovacího prostoru motoru, což má za následek výrazné zvýšení výkonu (pozn. red.).