26

V pět ráno byl autobus narvaný k prasknutí. Pasažéry povětšinou byli živí upíři a rádoby upíři, kteří se vraceli domů ke své ubohé existenci. Obloukem se mi vyhýbali. Možná za to mohl pach svěcené vody. Ale mohlo to být i mým příšerným zimním kabátem s falešnou kožešinou na límci, který jsem si vzala, aby mě řidič autobusu nepoznal a zastavil mi. Ale vsadila bych se, že to bylo nejspíše kůly.

S napjatým výrazem jsem vysedla u Piscaryho restaurace. Zastavila jsem se na chodníku a počkala, až autobus zavře dveře a odjede. Zvuk motoru pomalu utichal, až splynul s hukotem ranního provozu. Přimhouřenýma očima jsem se zadívala na světlající nebe. Dech se mi srážel v obláčky páry, které zahalovaly křehce vypadající světle modrou. Uvažovala jsem, jestli je to naposledy, co vidím nebe. Brzy nastane úsvit. Kdybych byla chytrá, počkala bych, dokud nevyjde slunce, a teprve pak šla dovnitř.

Přinutila jsem se vykročit. Budova Piscaryho restaurace měla dvě podlaží a začerněná okna. V přístavišti stále kotvila jachta a voda tiše šplouchala o břeh. Na parkovišti stálo jen několik aut. Patřila asi zaměstnancům. Při chůzi jsem si hodila tašku dopředu. Vytáhla jsem z ní kůly a zahodila je. Šokovalo mě, jak hlasitě zarachotily o asfalt. Bylo hloupé vzít je s sebou. Jako kdybych dokázala probodnout nemrtvého upíra. A slizová zbraň vzadu za kalhotami byla asi také zbytečným gestem, protože jsem si byla jistá, že mě prohledají, než mě odvedou k Piscarymu. Mistr upír tvrdil, že si chce promluvit, ale bylo by hloupé myslet si, že to tím skončí. Pokud se k němu budu chtít dostat s amulety a talismany, budu si muset cestu probojovat. Pokud dovolím, aby mi je vzali, dostanu se k němu bez problémů, ale budu prakticky bezmocná.

Otevřela jsem láhev se svěcenou vodou, vypila ji a posledních několik kapek jsem si nastříkala na ruce a krk. Prázdná láhev odrachotila za kůly. Mé boty nevydávaly při chůzi žádný zvuk a v pohybu mě udržoval strach o matku a zlost nad tím, co provedl Ivy. Pokud jich uvnitř bude příliš mnoho, nechám si vzít všechny talismany. Mým esem v rukávu budou Nick a FIK.

Se staženým žaludkem jsem zatlačila na těžké dveře a otevřela je. Chabá naděje, že restaurace bude prázdná, se vzápětí vypařila, protože od rozdělané práce vzhlédlo šest osob, všechno živí upíři. Lidští zaměstnanci už byli pryč. Vsadila bych se, že krásní, zjizvení, zbožňující lidé odešli domů s oblíbenými zákazníky.

Číšníci se pustili do úklidu a světla přitom rozsvítili naplno, takže kde dřív velká místnost se srubovými stěnami působila tajemným, vzrušujícím dojmem, nyní vypadala špinavá a unavená. Tak trochu jako já. Přepážka z barevného skla, která ji rozdělovala, byla rozbitá. Drobná žena s vlasy po pás metla zelené a zlaté střepy ke stěně. Když jsem vešla, zastavila se a opřela se o smeták. V krku jsem cítila zvláštní pach, hutný a nasládlý. Zaváhala jsem, když jsem si uvědomila, že se ve vzduchu vznáší tolik upírských feromonů, že je cítím v ústech.

Aspoň že se Ivy nevzdala bez boje, pomyslela jsem si, když jsem si uvědomila, že většina upírů je ovázaná nebo pohmožděná a všichni až na upíra u baru mají špatnou náladu. Jednoho pokousali, krk i límec uniformy měl roztržené. Ostré ranní světlo zbavilo upíry půvabu a sex-appealu a odhalilo jen unavenou ošklivost. Znechuceně jsem ohrnula ret. Jak jsem teď na ně hleděla, necítila jsem nic než odpor. A přesto mě začalo šimrat v jizvě na krku.

„Podívejte, kdo se objevil,“ protáhl upír u baru. Na sobě měl vybranější uniformu než ostatní, a když si všiml, že hledím na jeho jmenovku, sundal si ji. Stálo na ní SAMUEL, upír, který pustil tu noc, kdy jsme tu byli, Tarru nahoru. Samuel vstal, naklonil se přes pult a přepnul vypínač. Nápis OTEVŘENO v okně za mnou zhasl. „Rachel Morganová?“ zeptal se s upírskou sebejistotou pomalu a blahosklonně.

Pevně jsem sevřela kabelku a odvážně prošla okolo nápisu POČKEJTE ZDE NA ČÍŠNÍKA. Jo, jsem fakt zlobivá holka. „To jsem já,“ řekla jsem a přála si, aby tu bylo méně stolů. Zpomalila jsem krok, protože můj vztek konečně přemohla opatrnost. Porušila jsem pravidlo číslo jedna: Nikdy nechoď do akce naštvaná. Nebylo by to tak zlé, kdybych zároveň neporušila druhé, mnohem důležitější pravidlo: Nikdy nechoď do konfrontace s nemrtvým upírem na jeho domácí půdě.

Číšníci přihlíželi a mně se zrychlil tep, když Samuel přistoupil ke dveřím a zamkl. Otočil se a ledabyle hodil svazek klíčů přes místnost. Postava u vyhaslého krbu zvedla paži a já poznala Kistena, kterého do té chvíle halily stíny. Klíče přistály s cinkáním Kistovi na dlani a zmizely. Nevěděla jsem, jestli na něj mám být naštvaná, nebo ne. Prostě Ivy vyhodil před dveřmi a odjel, ale zároveň se je snažil zastavit.

„Tahle dělá Piscarymu starosti?“ řekl Samuel s úšklebkem na krásné tváři. „Vyzáblá malá holka. Prsa nic moc.“ Chlípně si mě změřil. „A žádný zadek. Myslel jsem, že bude vyšší.“

Natáhl se po mně. Pohnula jsem se a ohnala se pěstí, ale zasáhla jsem jen otevřenou dlaň. Stočila jsem ruku, chytila ho za zápěstí, trhla dopředu a narazila ho na zvednutou nohu. Dech mu explodoval z plic, když jsem ho zasáhla do břicha a odkopla dozadu. Následovala jsem ho dolů, šlápla mu do rozkroku a vyskočila na nohy. „A já myslela, že budeš chytřejší,“ řekla jsem a ucouvla, zatímco on se svíjel na podlaze a lapal po dechu.

Asi to nebyla ta nejchytřejší věc, jakou jsem mohla udělat.

Číšníci odložili hadry a smetáky a znepokojivě pomalu se ke mně blížili. Zrychlil se mi dech. Vyklouzla jsem z kabátu a nohou odstrčila stranou jeden ze stolů, abych získala víc prostoru. Sedm kulek v pistoli. Devět upírů. Nikdy je nedostanu všechny. Z tváře mi vyprchala barva a já se zachvěla, když jsem na holých ramenou ucítila průvan.

„Ne,“ řekl Kist v koutě a ostatní zaváhali. „Řekl jsem ne!“ křikl, vstal a vydal se k nám, musel ale zpomalit, aby skryl kulhání.

Obličeje se jim zkřivily v ošklivém příslibu, ale zůstali stát a ve vzdálenosti dvou a půl metru mě obklíčili. Dva a půl metru, pomyslela jsem si a vzpomněla si na trénink s Ivy. Byl to dosah živého upíra.

Upír s bolavým rozkrokem se vyškrábal na nohy, hrbil ramena a obličej měl bolestivě stažený. Kist se protlačil kruhem, zastavil se před ním, rozkročil nohy a založil si ruce v bok. V tmavé hedvábné košili a kalhotách vypadal normálněji než v tradiční kůži. Po lehce zarostlé tváři se mu táhla modřina a jen o vlásek minula oko. Podle držení těla bych řekla, že ho bolí žebra, ale hádala jsem, že skutečnou ránu utrpěla jeho hrdost. Kvůli Ivy přišel o status prostředníka.

„Říkal, že ji máme přivést dolů, ne ji zmlátit,“ řekl Kist a ze rtů mu vyprchala krev, když si všiml, že hledím na škrábance od nehtů, které schovával pod ofinou.

Samuel byl sice větší, ale Kist vyžadoval poslušnost. Jeho nedbalé flirtování nahradila tvrdost, kterou u mužů považuju za atraktivní. Jako každý jiný manažer i Kist měl potíže se zaměstnanci a skutečnost, že se musel vypořádávat s hloupostí jiných, mu ještě dodávala na přitažlivosti. Změřila jsem si ho pohledem a mé myšlenky zamířily tam, co mé oči. Zatracené upírská feromony.

Větší upír stále lapal po dechu a těkal pohledem ode mě ke Kistovi a zpátky. „Musíme ji prohledat.“ Olízl si rty a z toho, jak na mě hleděl, se mi rozbušilo srdce. „Udělám to.“

Ztuhla jsem a vzpomněla si na slizovou pistoli. Bylo jich příliš mnoho.

„Udělám to já,“ řekl Kist a modré duhovky mu začaly mizet za rozšiřujícími se zorničkami.

Nádhera.

Samuel trucovitě ustoupil a Kist napřáhl ruku pro moji kabelku. Zaváhala jsem a on povytáhl obočí, jako by říkal: „Dej mi důvod.“ Podala jsem mu ji. Vzal si ji a hrubě ji položil na nejbližší stůl. „Dej mi všechno, co máš u sebe,“ řekl tiše.

Aniž bych z něj spustila oči, sáhla jsem pomalu za sebe a podala mu slizovou pistoli. Upíři nevydali ani hlásku. Možná v nich moje červená paintballová pistolka vzbudila respekt? Nevěděli, čím je nabitá. Už když jsem si ji strkala za opasek, jsem věděla, že ji nepoužiju, přesto jsem se zamračila nad promarněnou příležitostí, která vlastně neexistovala.

„Kříž?“ požádal. Rozepnula jsem si náramek s amulety a vložila mu ho do dlaně. Mlčky odložil náramek i zbraň na stůl za sebou. Přistoupil blíž a rozpřáhl paže. Poslušně jsem ho napodobila a on se ještě víc přiblížil, aby mě prohledal.

Když jsem na sobě ucítila jeho ruce, zaťala jsem čelisti. Na místech, kterých se dotkl, mě hřejivě šimralo a teplo se mi šířilo do břicha. Jizvu ne, jizvu ne, opakovala jsem si zoufale, protože jsem dobře věděla, co se stane, pokud se jí dotkne. Ve vzduchu se vznášelo tolik upírských feromonů, že byly skoro vidět, a už jen vánek od větráku u stropu ve mně probouzel příjemný pocit, který se mi táhl od krku k rozkroku.

Otřásla jsem se úlevou, když ze mě sundal ruce. „Talisman na malíku,“ obořil se na mě. Sundala jsem si prsten a pleskla jsem mu s ním o ruku. Odložil ho vedle zbraně. Stál přede mnou a v očích měl napjatý pohled. „Pohni se a zemřeš,“ řekl.

Nechápavě jsem na něj zírala.

Kist se přiblížil a já se syčivě nadechla. Sálalo z něj napětí a já věděla, že jeho následný krok bude záviset na mé reakci. Dýchl mi na klíční kost a já se v myšlenkách vrátila k tomu, jak se mi před čtyřmi dny otřel rty o ucho. Sklopil hlavu a váhavě se na mě zadíval. V očích měl prázdný pohled, dobře totiž skrýval hlad.

Natáhl ruku a prstem mi přejel od ucha dolů po krku a přes hrbolky jizvy.

Rozklepala se mi kolena. Nasála jsem vzduch do plic, narovnala se, a přestože mě zalévaly vlny touhy, která křičela po uspokojení, ohnala jsem se po něm. Než jsem ho mohla uhodit, chytil mě za zápěstí a strhl mě k sobě. Otočila jsem se a vykopla. Chytil mě za nohu.

Trhl a pustil.

Přistála jsem na zadku a věděla, že budu mít modřiny. Zírala jsem na něj, zatímco ostatní upíři se smáli. Kistův obličej však byl prázdný. Žádný vztek, žádná otázka. Nic.

„Voníš po Ivy,“ řekl, když jsem se s bušícím srdcem postavila. „Ale nejsi s ní spoutaná.“ Jeho klidnou tváří probleskl záblesk uspokojení. „Nedokázala to udělat.“

„O čem to mluvíš?“ zavrčela jsem a vztekle, zahanbeně se oprášila.

Přimhouřil oči. „Bylo to příjemné, že? Když jsem se dotkl tvé jizvy. Jakmile tě k sobě nějaký upír připoutá, dokáže podobnou reakci vyvolat jen on. Kdo tě kousl a neobtěžoval se uplatnit nárok?“ Tvářil se zamyšleně a mně se zdálo, že mu obličejem probleskl chtíč. „Anebo jsi útočníka zabila, aby tě k sobě nemohl připoutat? Jsi nezbedná malá holka.“

Mlčela jsem a nechala ho, ať věří, čemu chce. Pokrčil rameny. „Nejsi k nikomu připoutaná a podobnou reakci tak může vyvolat kterýkoli upír.“ Povytáhl obočí. „Kterýkoli,“ zopakoval a mě zamrazilo při pomyšlení, že na mě čeká Piscary. „Myslím, že tě čeká zajímavé ráno,“ dodal.

Oči se mu rozjasnily, sáhl za sebe a sebral moji kabelku ze stolu. Ostatní upíři spolu začali hovořit a nenuceně, znepokojivě spekulovat o tom, jak dlouho vydržím. Jako první odhalil Kist řeznický nůž a upíři téměř vyli smíchy. Pak vytáhl hrst amuletů, které vzápětí zarachotily o stůl, a já se zatím rozhlédla po Piscaryho zničené restauraci.

„To je Ivyina práce?“ zeptala jsem se a snažila se najít střípek obvyklé sebejistoty. Čím déle je donutím se mnou mluvit, tím lepší šanci bude Nick mít dostat sem FIK.

Upír, kterému jsem šlápla do rozkroku, se ušklíbl. „Jistým způsobem.“ Pohlédl na Kista a já měla dojem, že blonďatý upír zaťal zuby. „Tvá spolubydlící je dobrá v posteli,“ řekl Samuel a tvářil se samolibě, když se Kistovi zrychlil dech a začal se v mé kabelce přehrabovat hruběji.

„Jo,“ pokračoval Samuel a líně přitom protahoval samohlásky. „S Piscarym nadopovali celou restauraci upírskými feromony. Skončilo to třemi rvačkami a několika kousnutími.“ Opřel se o stůl, založil si paže na hrudi a uculil se. „Někdo zemřel a museli ho odvézt do provizorního městského sklepení. Vidíš? Jeho obrázek visí na stěně a získal kupon na večeři zdarma. Měli jsme zatracené štěstí, že jsme včas zjistili, co se děje, a dostali odsud všechny neupíry, než se rozpoutalo peklo. Kdyby Piscary ztratil SVL a musel o ni znovu žádat, nezachránil by nás ani sám Bůh. Posledně mu to trvalo celý rok.“ Samuel si vzal z misky burák, vyhodil ho do vzduchu, chytil ho do pusy a s úsměvem žvýkal.

Kistův obličej zrudl vzteky. „Sklapni,“ řekl a stáhl tkanice kabelky.

„Copak?“ posmíval se Samuel. „To, že jsi Piscaryho nikdy takhle nerozpumpoval, neznamená, že z ní udělá svoji prostřednici.“

Kist ztuhl. Nikomu ještě neřekl, že už to Piscary udělal. Pohlédla jsem na něj, ale jeho vztek mě donutil držet jazyk za zuby.

„Řekl jsem, abys sklapl,“ varoval ho Kist a já skoro viděla, jak z něj sálá žár.

Upíři okolo nepozorovaně ustupovali. Samuel se smál a očividně chtěl Kista zatlačit, kam až to půjde. „Kist žárlí,“ řekl mi, aby ho podráždil. „Když na to šli s Piscarym spolu, rozpoutali nanejvýš bitku v baru.“ Plné rty roztáhl v zákeřném úsměvu a drze se rozhlédl po upírech. „Žádný strach, starý brachu,“ řekl Kistovi. „Po smrti Piscaryho omrzí a ty budeš zase na vrcholu − anebo dole − anebo někde mezi, když budeš mít štěstí. Možná ti dovolí dívat se a Ivy tě pár věcí naučí.“

Kistovi se roztřásly prsty. Během jediného úderu srdce se pohnul. Tak rychle, že jsem ho skoro neviděla, proběhl kruhem, popadl Samuela za košili a praštil s ním o podpěrný sloup. Dřevo zasténalo a já slyšela, jak Samuelovi něco prasklo v hrudi. V obličeji většího muže se objevilo překvapení a šok, vytřeštil oči a otevřel ústa bolestí, kterou ještě neměl čas cítit.

„Drž hubu,“ řekl Kist tiše. Čelisti měl zaťaté a cukalo mu v oku. Pustil Samuela, strčil do něj, a když muž upadl na kolena, zkroutil mu paži do nepřirozeného úhlu. Dech se mi zadrhl v hrdle, když se ozvalo hlasité lupnutí, jak mu vykloubil paži.

Samuel vytřeštil oči. Otevřel ústa v tichém výkřiku a klečel s paží zkroucenou za sebou, protože Kist stále nepustil jeho zápěstí. Když to udělal, Samuel zalapal po dechu.

Stála jsem tam − nedokázala se pohnout − a děsilo mě, jak rychle se celá věc odehrála.

Najednou se Kist objevil přede mnou a já sebou trhla. „Tady máš kabelku,“ řekl a podal mi ji. Sebrala jsem ji a Kist naznačil, že mám jít před ním. Kruh se rozestoupil. Upíři vypadali náležitě vystrašeně. Nikdo nepřispěchal Samuelovi na pomoc, ležel tam bez hnutí a jeho trhaný dech mě zasáhl do hloubi duše.

„Nedotýkej se mě,“ řekla jsem, když jsem Kista míjela. „A nikdo z vás ať se ani nedotkne mých věcí, zatímco budu pryč,“ dodala jsem a uvnitř se celá třásla. Zastavila jsem se ale, když jsem pohledem zavadila o talismany a uvědomila si, že na stole leží jen asi půlka toho, co jsem si vzala s sebou.

Kist mě vzal za loket a táhl mě vpřed. „Pusť mě,“ řekla jsem, ale vzpomínka na to, jak vykloubil Samuelovi paži, mi bránila v tom, abych se mu pokusila vyškubnout.

„Sklapni,“ řekl a napětí v jeho hlase mě zarazilo.

Mysl mi horečnatě pracovala. Podvolila jsem se jeho ne zrovna něžnému zacházení, propletla se mezi stoly a vešla lítacími dveřmi do kuchyně. Číšníci za námi se vrátili k práci a začali mezi sebou zaujatě hovořit. Samuela ignorovali.

Nedokázala jsem si nevšimnout, že moje kuchyň je sice menší než Piscaryho, ale hezčí. Kist mě vedl ke kovovým požárním dveřím. Otevřel je, rozsvítil a odhalil malý bílý pokoj s podlahou z dubového dřeva. Kousek stranou se ve zdi nacházely stříbrné dveře výtahu. Skoro celou stěnu zabíralo široké spirálové schodiště vedoucí dolů. Vypadalo elegantně a neokázalý lustr nad ním tiše cinkal v průvanu. Naproti schodišti visely na stěně dřevěné hodiny o velikosti stolu a hlasitě tikaly.

„Dolů?“ řekla jsem a snažila se nepůsobit vyděšeně. Pokud Nick nedostal můj vzkaz, nahoru už se nedostanu.

Požární dveře se za námi zacvakly a já cítila, jak se změnil tlak. Průvan zespodu neměl žádnou vůni, jako by ho tvořila prázdnota. „Pojedeme výtahem,“ řekl Kist nečekaně tiše. Netušila jsem, na co myslí, ale celý jeho postoj se změnil. Nechal mi několik talismanů…

Jakmile stiskl tlačítko, dveře se otevřely a já nastoupila. Kista jsem měla těsně za zády a stáli jsme tváří ke dveřím, když se zavíraly. Výtah začal sjíždět dolů a mně se lehce zhoupl žaludek. Okamžitě jsem si přehodila kabelku dopředu a otevřela ji.

„Idiote!“ zasyčel Kist.

Zavřískla jsem, když mě vmáčkl do kouta. Kabina výtahu se se mnou zatočila, ztuhla jsem a připravila se zareagovat. Zuby měl jen několik centimetrů ode mě. V démonské jizvě mi tepalo a zatajila jsem dech. Nebylo tu tolik feromonů, ale zdálo se, že na tom nesejde. Pokud spustí výtahová hudba, začnu ječet.

„Nebuď pitomá. Myslíš si, že tu nemá kamery?“

Zalapala jsem po dechu. „Jdi ode mě.“

„Myslím, že ne, lásko,“ zašeptal a jeho dech způsoboval, že mi z krku vystřelovaly mrazivé výboje a krev mi bušila v žilách. „Vyzkouším, co s tebou jizva na krku udělá… a až skončím, najdeš v kabelce lahvičku.“

Přitiskl se blíž a já ztuhla. Vůně kůže a hedvábí byla nesmírně příjemná. Nedokázala jsem popadnout dech, když mi nosem odstrčil stranou vlasy. „Je v ní egyptský balzamovací roztok,“ řekl a já se napjala, protože se mi při každém slově otíral rty o krk. Neodvažovala jsem se pohnout, a kdybych k sobě měla být upřímná, musela bych přiznat, že jsem se ani pohnout nechtěla, z jizvy se mi totiž do těla šířily šimravé úponky příslibů. „Dostaň mu ho do očí a omráčíš ho.“

Nemohla jsem si pomoct. Moje tělo žádalo, abych něco udělala. Ramena se mi uvolnila, zavřela jsem oči a přejela mu rukama po širokých zádech. Překvapeně ztuhl, pak mi sklouzl rukama k pasu a sevřel mě. Svaly na zádech mu pod hedvábnou košilí a mými prsty ztuhly. Natáhla jsem se a nehty si pohrávala s vlasy na jeho temeni. Hebké prameny měly jednotnou barvu, a já si uvědomila, že si barví vlasy.

„Proč mi pomáháš?“ vydechla jsem a dotkla se černého řetízku na jeho krku. Teplá očka měla stejný vzor jako Ivyiny nákotníky.

Zavlnily se mu svaly, ale napjaly se bolestí, ne touhou. „Říkal, že jsem jeho prostředník,“ řekl a zabořil mi tvář do vlasů, aby schoval své pohybující se rty před skrytými kamerami − to jsem si aspoň říkala. „Říkal, že s ním budu navždy, a zradil mě kvůli Ivy. Nezaslouží si ho.“ V hlase měl bolest. „Ani ho nemiluje.“

Zavřela jsem oči. Nikdy nepochopím upíry. Nevěděla jsem proč, ale něžně jsem mu prohrabávala vlasy a chlácholila ho, zatímco on hladil moji démonskou jizvu. Můj chtíč sílil a dožadoval se uspokojení. Zdravý rozum mě nabádal, abych toho nechala, ale ublížili mu a mě zradili podobným způsobem.

Kistovi se zadrhl dech v hrdle, když jsem ho škrábla nehtem pod uchem. Vydal tichý hrdelní zvuk a přitiskl se ještě blíž, až jsem cítila jeho žár skrz tenkou látku blůzky. Jeho napětí se prohloubilo, stalo se nebezpečnějším. „Můj bože,“ zašeptal zastřeně. „Ivy měla pravdu. Nespoutat tě a nechat ti svobodnou vůli je jako šoustat s tygrem.“

„Dávej si pozor na pusu,“ řekla jsem zadýchaně. Jeho vlasy mě lechtaly na tváři. „Podobný slovník se mi nelíbí.“ Brzy bude po mně. Tak proč si neužít poslední okamžiky?

„Ano, madam,“ řekl poslušně a submisivita v jeho hlase mě šokovala, přestože v následujícím okamžiku přitiskl rty tvrdě na mé. Políbil mě tak silně, až jsem se hlavou uhodila do stěny výtahu. Zatlačila jsem zpátky a vůbec se nebála.

„Neříkej mi tak,“ zamumlala jsem mu do úst, protože jsem si vzpomněla, že podle Ivy rád přijímá podřízenou úlohu. Submisivního upíra bych možná přežila.

Opřel se o mě a odtrhl rty od mých. Pohlédla jsem mu do očí − do dokonale modrých očí − a dech se mi zadrhl v hrdle. Pochopila jsem totiž, že i když nevím, co se stane, modlím se, aby se to stalo.

„Vyhov mi,“ řekl a jeho dunivý hlas téměř hraničil s vrčením. Vzal mě za bradu, abych nemohla pohnout hlavou. Zahlédla jsem záblesk zubu, pak už byl tak blízko, že jsem nic neviděla. Znovu mě políbil a já se vůbec nebála, protože jsem pochopila.

Nešel po krvi. Ivy chtěla krev; Kist chtěl sex. A skutečnost, že se jeho touha mohla proměnit v krvežíznivost, mě připravila o rozum a vybičovala mě k bezhlavé smělosti.

Rty měl hebké, vlhké a teplé. Jeho světlé strniště tvořilo šokující protiklad a zvětšovalo můj zápal. S bušícím srdcem jsem si ho nohou přitáhla blíž. Zalapal vlhce po dechu. Unikl mi tichý zvuk čiré rozkoše. Jazykem jsem mu přejela po hladkých zubech a svaly pod mýma rukama se napjaly. Odtáhla jsem škádlivě jazyk.

Naše ústa se oddělila. V očích měl žár, černou, horečnatou, bezostyšnou touhu. A přesto jsem se nebála. „Vyhov mi…“ vydechl. „Neroztrhnu ti kůži, pokud…“ nadechl se, „mi vyhovíš.“

„Sklapni, Kistene,“ zašeptala jsem a zavřela oči, abych se nemusela dívat na matoucí vír sílícího napětí.

„Ano, slečno Morganová.“

Zašeptal to tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem slyšela správně. Omamná touha mě zbavila veškeré příčetnosti. Věděla jsem, že bych neměla, přesto jsem mu s tlukoucím srdcem zaryla nehty do krku a zanechala mu na kůží rudé šrámy. Kisten se zachvěl, ruce mu sklouzly dolů po mých zádech a jejich pevný dotyk byl pátravý. Sklonil hlavu, našel moji jizvu a po krku se mi rozlil tekutý oheň. Těžce dýchal a rty do mě vysílal jednu vlnu rozkoše za druhou.

„Já ne… ne,“ vydechl a já si uvědomila, že balancuje na hraně. Otřásla jsem se, když mi přejel něžnými zuby po krku. Myslí mi táhla šeptaná, nesrozumitelná slova a probouzela mé city. „Řekni ano…“ žadonil a v tichém, vábivém hlase mu zazníval naléhavý příslib. „Řekni ano, lásko. Prosím… vyhov mi i v tom.“

Kolena se mi rozklepala, když jsem na kůži znovu ucítila jeho chladné zuby. Zkoušely mě, snažily se mě navnadit. Rukama mě pevně držel za ramena. Chci to? Oči mě pálily neprolitými slzami a přiznala jsem si, že už sama nevím. Ivy mě nedokázala rozpálit, ale Kistenovi se to podařilo. Modlila jsem se, aby to Kisten necítil v prstech, kterými jsem ho svírala, jako by to bylo to jediné, co mě drželo při smyslech.

„Potřebuješ, abych řekla ano?“ vydechla jsem vášnivě. Raději bych zemřela tady s Kistenem než ve strachu s Piscarym.

Ozvalo se cinknutí a dveře výtahu se otevřely.

Okolo kotníků mi zavanul chladný vzduch. Realita se vrátila bolestivě rychle. Bylo pozdě. Zdržovala jsem příliš dlouho. „Je lahvička na místě?“ zeptala jsem se a propletla prsty krátkými vlasy v jeho týle. Opíral se o mě celou svojí vahou a vůně kůže a hedvábí mi už navždy bude připomínat Kistena. Nechtěla jsem se hnout. Nechtěla jsem vystoupit z výtahu.

Cítila jsem, jak Kistovi tluče srdce, a slyšela jsem ho polknout. „Máš ji v kabelce,“ vydechl.

„Dobře.“ Sevřela jsem čelisti a pevněji ho chytila za vlasy. Trhla jsem mu hlavou dozadu a vykopla kolenem.

Kist uskočil. Výtah se otřásl, jak narazil na protější stěnu. Minula jsem. Zatraceně.

Bez dechu a rozcuchaný se narovnal a prohmatal si žebra. „Budeš muset být rychlejší, čarodějko.“ Odhodil si vlasy z očí a pokynul, ať jdu první.

Kolena se mi podlamovala, přesto jsem se vzchopila a opustila výtah.