21

Moje podpatky cvakaly s větším odhodláním, než jaké jsem cítila, když jsem kráčela po dlouhé dřevěné verandě stáje pro hříbata před Trentem a Quenem. Prázdná stání se otvírala na jih vstříc odpolednímu slunci. V prvním patře se nacházel byt veterináře. Byl prázdný, protože byl podzim. Koně mohou vrhat hříbata kdykoli, ale většina stájí prosazuje chov, kdy všechny klisny vrhnou najednou a mají tak nebezpečné období za sebou ve stejnou chvíli.

Napadlo mě, že dočasně opuštěné budovy představují dokonalé místo pro ukrytí těla.

Bože, pomoz mi, pomyslela jsem si, protože mě najednou přepadl zlý pocit. Jak se můžu chovat tak nonšalantně? Doktorka Andersová je mrtvá.

Parným odpolednem se nesl vzdálený štěkot bígla. Trhla jsem hlavou a srdce mi zabušilo. O kus dál po nedlážděné cestě stály kotce o velikost malého bytového komplexu. Psi nás pozorovali od drátěných plotů.

Trent se prosmýkl okolo mě a já ucítila vůni čerstvě spadaného listí. „Nikdy nezapomenou pach kořisti,“ zamumlal a já se napjala.

Trent s Quenem nás doprovodili a Jonathan dohlížel na důstojníky v zahradách. Muži zamířili k výklenku ve středu řady stání. Místnůstka s dřevěnými stěnami byla na jedné straně otevřená větru a slunci. Podle rustikálního nábytku jsem odhadovala, že to bývalo stání, které bylo přestavěno na venkovní odpočívárnu, kde si mohli veterináři mezi vrhy oddychnout. Nelíbilo se mi, že s nimi nikdo není, ale nemínila jsem se k nim připojit. Zpomalila jsem, opřela se o sloupek a rozhodla se sledovat je odtud.

Tři důstojníci se psy stáli vedle dodávky zaparkované ve stínu obrovského dubu. Dveře byly otevřené a Glennův autoritativní hlas se nesl nad sluncem vyhřátými pastvinami. Edden byl s nimi, ale stál na okraji davu, jako by k nim ani nepatřil. Podle toho, jak Edden schoval ruce do kapsy a držel pusu na zámek, bylo zjevné, že tu velí Glenn.

Nad hlavami jim poletoval Jenks, křídla mu zrudla vzrušením, pletl se do cesty a nabízel nevyžádané rady, které ostatní ignorovali. Zbývající důstojníci stáli pod starobylým dubem, který zastiňoval parkoviště. Zatímco jsem přihlížela, přehnaně pomalu zajela na parkoviště dodávka laboratorních techniků. Kapitán Edden ji zavolal, poté co jsem našla tělo.

Střelila jsem pohledem po Trentovi, který stál v odpočívárně s rukama za zády a tvářil se, jako by ho celá věc obtěžovala. Já osobně bych byla rozčílená, kdyby někdo našel na mém pozemku mrtvolu. Byla jsem si jistá, že neoznačený hrob zářil právě tady.

Začala mi být zima, proto jsem sestoupila dolů z kryté verandy na sluníčko. Sevřela jsem si rukama lokty, zastavila jsem se na pilinami vysypaném parkovišti a přes pramen vlasů, který mi unikl z copu, jsem sledovala Trenta. Na výlet do stájí si nasadil lehký klobouk krémové barvy a obul si pracovní boty. Vypadal v nich dobře. Nebylo fér, že působil tak klidně a uvolněně. Když ale někdo práskl dveřmi od auta, trhl sebou. Byl stejně napjatý jako já, jen to lépe skrýval.

Glenn pronesl několik posledních, hlasitých slov a skupina se rozdělila. Psi vrtěli ocasy a pustili se do metodického pátrání: dva zamířili na pastviny, jeden do budovy. Nemohla jsem si nevšimnout, že psovod ve stájích nespoléhá jen na psí čenich, nýbrž se sám rozhlíží po trámech a otvírá skříně.

Kapitán Edden se dotkl synova ramene, vykročil ke mně a pažemi přitom klátil podél těla. „Rachel,“ řekl, ještě než ke mně přistoupil. Vzhlédla jsem, protože mě překvapilo, že mě oslovil jménem. „Tu budovu už jsme prohledali.“

„Pokud není mrtvola uvnitř, pak je někde poblíž. Vaši muži možná nepoužili moje talismany správně.“ Anebo vůbec, dokončila jsem tiše, protože jsem věděla, jaké předsudky se ukrývají za lidskými úsměvy, lžemi a pokrytectvím. Věděla jsem ale, že bych neměla dělat unáhlené závěry. Byla jsem si docela jistá, že Trent schoval tělo s pomocí magie silových čar, takže talismany by stejně byly k ničemu. Obrátila jsem pozornost od psa k Trentovi, protože se k němu naklonil Quen a něco mu pošeptal do ucha. „Neměli byste ho zatknout nebo něco takového?“ zeptala jsem se.

Edden zamžoural do klesajícího slunce. „Jen klid. Případy vražd vyhrává i prohrává sběr důkazů, Morganová. To víte.“

„Jsem agent, ne detektiv,“ řekla jsem kysele. „Většina osob, které jsem zatkla, byla obviněna předtím, než jsem je předvedla.“

Zabručel. Pomyslela jsem si, že kapitánovo odhodlání dodržovat pravidla povede jen k tomu, že Trent zmizí v obláčku kouře a my už ho nikdy neuvidíme. Když si Edden všiml, jak přešlapuju, ukázal na mě, pak na zem, aby naznačil, že mám zůstat, kde jsem, pak zamířil ke Quenovi a Trentovi. Ruce schoval do kapes, ale zbraň měl po ruce. Quen sice žádnou zbraň neměl, ale když lehce přenesl váhu, napadlo mě, že ani žádnou nepotřebuje.

Hned jsem se cítila lépe, když Edden muže lstivě rozdělil. Požádal kolemjdoucího důstojníka, aby se zeptal Quena na detaily bezpečnosti, zatímco sám se pustil s Trentem do řeči o nadcházející charitativní večeři FIK. Hezké.

Odvrátila jsem se a dívala se, jak se slunce odráží ve žluté srsti psa. Žár mi pronikal do kostí a pach stájí mě zahříval vzpomínkami. Tři léta na táboře jsem si opravdu užila. Vůně potu koní a slámy podtržená náznakem pachu starého hnoje působila jako balzám.

Jízda na koni mi měla zlepšit rovnováhu, vypracovat svaly a zvýšit tvorbu červených krvinek, ale myslím, že hlavním cílem bylo získat sebejistotu z ovládání krásného velkého zvířete, které udělalo cokoli, oč jsem požádala. Pro jedenáctiletou holku byla podobná moc návyková.

Zkroutila jsem rty v úsměvu, zavřela oči a cítila, jak mi podzimní slunce proniká hluboko pod kůži. S kamarádkou jsme se jednou vyplížily v noci z táborového domu a šly spát do stájí ke koním. Jejich tichý dech byl nepopsatelně uklidňující. Naše učitelka zuřila, ale já už dlouho tak dobře nespala.

Otevřela jsem oči. Byla to pravděpodobně jediná noc, kdy mě ve spánku nic nerušilo. Jasmína se ve stáji taky dobře vyspala. A to bledé děvče spánek potřebovalo. Jasmína! pomyslela jsem si a chytila se toho jména. Tak se tmavovlasá dívka jmenovala. Jasmína.

Hlášení mě přinutilo odtrhnout pohled od polí, která ve mně vzbudila větší melancholii, než jsem čekala. Měla mozkový nádor, který se nedal operovat. Ani nelegální aktivity Trentova otce by něco takového nedokázaly vyléčit.

Zadívala jsem se na Trenta. Mluvil s Eddenem, ale zelené oči upíral na mě. Upravila jsem si čepici a pramínek vlasů si zastrčila za ucho. Nemínila jsem se nechat rozrušit, proto jsem jeho pohled opětovala. Zadíval se za mě, a když jsem se otočila, viděla jsem, jak vedle vozů FIK zastavilo červené auto Sáry Jane tak prudce, až se kolem rozlétly piliny.

Malá žena vyskočila z auta a v džínech a neformální blůzce vypadala úplně jinak. Praštila dveřmi a vykročila. „Vy!“ křikla, rozčileně se přede mnou zastavila a já překvapeně couvla. „Tohle je vaše práce, že ano?“ obvinila mě.

Obličej mi ztuhnul. „Ach.“

Udělala krok vpřed a já o krok ustoupila. „Požádala jsem vás, abyste mi pomohla najít mého přítele,“ zavřískla a v očích se jí blýskalo. „A vy obviníte mého zaměstnavatele z vraždy! Jste zlá čarodějnice, tak zlá, že se… že se k vám ani Bůh nezná!“

„No,“ vykoktala jsem a bezradně pohlédla na Eddena. Spolu s Trentem mířili k nám, ucouvla jsem o další krok a přitiskla si kabelku k tělu. Na tohle jsem nepomyslela.

„Sáro Jane,“ chlácholil ji Trent, ještě než se dostal k nám. „To je v pořádku.“

Otočila se k němu a v blond vlasech se jí zalesklo slunce. „Pane Kalamacku,“ řekla a na tváři se jí objevily obavy a starost. Kůži okolo očí měla napjatou a sepnula ruce. „Omlouvám se. Přijela jsem, jakmile jsem to slyšela. Nežádala jsem ji, aby sem přijela. Já… já…“ Do očí jí vyhrkly slzy, vyrazila tichý zvuk, složila hlavu do dlaní a rozplakala se.

Překvapeně jsem otevřela ústa. Dělá si starosti o práci, o přítele nebo o Trenta?

Trent po mně střelil temným pohledem, jako bych za její rozrušení mohla já. Pak se mu na obličeji usadil soucitný výraz a položil malé ženě ruku na třesoucí se rameno. „Sáro Jane,“ chlácholil ji a sklopil hlavu, aby jí viděl do očí. „V žádném případě si nemyslete, že vám to kladu za vinu. Obvinění slečny Morganové nemají nic společného s tím, že jste šla za FIK kvůli Danovi.“ Jeho úžasný hlas se vlnil jako hedvábí.

„A… ale ona si myslí, že jste ty lidi zavraždil,“ vykoktala, popotáhla, sňala ruce z tváře a pod jedním okem si rozmazala maskaru v hnědou šmouhu.

Edden neklidně přešlápl. Hlasy v rádiu ve vozech se nesly nad vrzáním cvrčků. Odmítala jsem litovat toho, že jsem Sáru Jane rozplakala. Její šéf je darebák, a čím dřív si to uvědomí, tím lépe pro ni. Trent nezabil ty lidi vlastníma rukama, ale nařídil jejich smrt, takže byl stejně vinen, jako by je sám rozřezal. Vzpomněla jsem si na obrázek ženy na pitevním stole a zatvrdila se.

Trent něžně přiměl Sáru Jane vzhlédnout. Přemýšlela jsem o jeho soucitu. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdyby jeho krásný hlas chlácholil mě, říkal mi, že všechno bude v pořádku. Pak mě napadlo, jestli vůbec existuje nějaká šance dostat od něj Sáru Jane živou.

„Nedělejte ukvapené závěry,“ řekl Trent a podal jí kapesník s vyšitými iniciálami. „Nikoho ještě z ničeho neobvinili. A není třeba, abyste tady zůstávala. Proč se nevrátíte domů? Celá tahle ošklivá věc skončí, až najdeme zaběhlého psa, kterého čáry slečny Morganové objevily.“

Sára Jane po mně střelila jedovatým pohledem. „Ano, pane,“ řekla drsně.

Zaběhlý pes? pomyslela jsem si a cítila se rozervaná mezi touhou vzít ji na oběd a upřímně si s ní promluvit, a vrazit jí pár facek, aby se vzpamatovala.

Edden si odkašlal. „Rád bych požádal slečnu Gradenkovou i vás, abyste zůstali, dokud nezjistíme víc, pane.“

Trentův profesionální úsměv zakolísal. „Jsme zatčeni?“

„Ne, pane,“ řekl uctivě. „Jen vás o to žádám.“

„Kapitáne!“ zakřičel psovod z prvního patra. Srdce se mi rozbušilo nad vzrušením v jeho hlase. „Pes sice nic neukázal, ale našli jsme zamčené dveře.“

Ovládlo mě vzrušení. Pohlédla jsem na Trenta. Ve tváři měl nečitelný výraz.

Quen a nějaký malý muž vykročili v doprovodu důstojníka FIK vpřed. Malý muž očividně býval žokej a teď z něj byl správce. Tvář měl opálenou a vrásčitou a v ruce držel svazek klíčů. Zacinkaly, když sundal jeden z kroužku a podal ho Quenovi. Z Quenova napjatého těla sálala znepokojivá, ladná hrozba, když ho podával Eddenovi.

„Děkuju,“ řekl kapitán. „Teď se běžte postavit k důstojníkům.“ Zaváhal a usmál se. „Kdybyste mohl.“ Pokynul prstem dvěma důstojníkům, kteří právě dorazili, a ukázal na Quena. Přiběhli blíž.

Glenn opustil dodávku techniků a rádio a zamířil k nám. Jenks byl s ním a třikrát ho oblétl, pak bzučel napřed. „Dejte mi klíč,“ řekl Jenks, když se v obláčku skřítkovského prachu zastavil mezi Eddenem a mnou. „Odnesu jim ho.“

Glenn na skřítka pohlédl, pak se připojil k nám. „Nepatříš k FIK. Klíč, prosím.“

Edden si téměř bezhlesně oddychl. Poznala jsem, že touží zjistit, co zamčený pokoj ukrývá, a musí se viditelně přemáhat, aby prohlídku nechal na synovi. Vlastně tu neměl co dělat. Fakt, že se chystal obvinit z vraždy městského radního, mu asi dávala lepší důvod než obvykle.

Jenks hlasitě zaplácal křídly, když kapitán Edden podal klíč Glennovi. Přes vůni Glennovy kolínské jsem cítila jeho pot a nedočkavost. Okolo psovoda se psem se u dveří shromáždil hlouček lidí. Pevně jsem sevřela kabelku a vydala se s ním ke schodům.

„Rachel,“ řekl Glenn, zastavil se a vzal mě za loket. „Ty zůstaneš tady.“

„To teda ne!“ vykřikla jsem a vytrhla se mu. Pohlédla jsem na kapitána Eddena, ale podsaditý muž jen pokrčil rameny a tvářil se uraženě, protože taky nebyl pozván.

Glennův výraz ztvrdl, když viděl, kam hledím. Pustil mě a řekl: „Zůstaň tady. Chci, abys sledovala Kalamacka. Přečti mi jeho emoce.“

„To jsou pěkné sračky,“ řekla jsem, i když v duchu jsem připustila, že je to dobrý nápad. „Tvůj t…“ Kousla jsem se do jazyka. „To zvládne tvůj kapitán,“ opravila jsem se.

Otráveně svraštil čelo. „Dobrá. Jsou to sračky. Přesto zůstaneš tady. Pokud najdeme doktorku Andersovou, chci, aby místo činu bylo uzavřeno pevněji než…“

„Zadek panice ve vězení?“ nadhodil Jenks a malé tělíčko se mu rozzářilo.

Přistál mi na rameni a já mu to dovolila. „No tak, Glenne,“ přemlouvala jsem ho. „Ničeho se nedotknu. A budete mě potřebovat, abych vám řekla, jestli tam nejsou nějaké smrtící čáry.“

„To zvládne Jenks,“ řekl. „A nemusí při tom šlapat po podlaze.“

Podrážděně jsem se zhoupla v bocích a zuřila. Věděla jsem, že pod oficiálním vzezřením je Glenn stejně ustaraný a vzrušený jako já. Detektivem se stal teprve nedávno a dokázala jsem si představit, že tohle je zatím jeho největší případ. Některým poldům se za celou kariéru nedostane na stůl případ, který může mít tak obrovský politický dopad. A právě proto bych měla být u toho. „Ale já jsem váš inderlandský konzultant,“ namítla jsem a chytala se stébel.

Položil mi tmavou ruku na rameno a já ji odstrčila. „Podívej,“ řekl a špičky uší mu zrudly. „Musím se řídit protokolem. Svůj první případ jsem u soudu prohrál, protože někdo kontaminoval místo činu, a já nebudu riskovat, že ztratím Kalamacka jenom kvůli tvé netrpělivosti. Musíme místo činu vysát, vyfotit, oprášit, analyzovat a další věci, které mě napadnou. Ty přijdeš na řadu hned po médiu, dobře?“

„Po médiu?“ zeptala jsem se a on se zamračil.

„Dobrá, s tím médiem to byl žert, ale pokud překročíš práh té místnosti dřív, než ti dám svolení, poletíš odsud jako namydlený blesk.“

Namydlený blesk? Musel to myslet vážně, když používal metafory.

„Chceš antimagický oblek?“ zeptal se a přesunul pohled ode mě k dodávce se psy.

Byla to jemná výhrůžka a já se pomalu nadechla. Antimagická výbava. Když jsem se Trenta snažila dostat posledně, zabil mi svědka rovnou před nosem. „Ne,“ řekla jsem.

Můj krotký tón ho očividně uspokojil. „Dobře,“ řekl, otočil se a odešel.

Jenks se vznášel přede mnou a čekal. Vážčí křídla mu zrudla vzrušením a slunce se třpytilo ve skřítkovském prášku. „Dej mi vědět, co najdeš, Jenksi,“ řekla jsem a byla jsem vděčná, že aspoň jeden zástupce naší ubohé malé firmy bude u toho.

„To se vsaď, Rache,“ řekl a odbzučel za Glennem.

Edden se ke mně mlčky připojil a já měla pocit, jako bychom byli jediní dva lidé na střední škole, které nepozvali na párty u bazénu a kteří ji tak museli sledovat z opačné strany cesty. Čekali jsme s rozčileným Trentem, pobouřenou Sárou Jane a napjatým Quenem, zatímco Glenn zaklepal na dveře, představil se jako FIK − jako by to nebylo očividné − a odemkl.

Jenks vlétl dovnitř první, téměř ihned byl ale zase venku. Letěl trochu nejistě a přistál na zábradlí. Glenn se do pokoje naklonil a zase se narovnal. „Přineste mi roušku,“ zamumlal do ticha.

Dech se mi zrychlil. Něco našel. A není to pes.

Důstojnice si přitiskla ruku na ústa a podala Glennovi chirurgickou roušku. Nad chlácholivou vůní slámy a hnoje se nesl slabý odporný zápach. Nakrčila jsem nos a otočila se k Trentovi. Tvářil se nečitelně. Parkoviště ztichlo. Zabzučel nějaký brouk a jiný mu odpověděl. Bylo mi zle. Jak si mohli nevšimnout takového smradu? Měla jsem pravdu. Blokovaly ho čáry.

Glenn vkročil do pokoje. Na okamžik nastavil záda slunci, pak udělal další krok a zmizel v černém otvoru dveří. Důstojnice mu s rukou na ústech podala přes práh baterku. Jenks na mě odmítl pohlédnout. Stál zády ke dveřím na zábradlí, křídla měl svěšená a nehybná.

Srdce mi bušilo. Když žena ustoupila ode dveří a Glenn vyšel ven, zadržela jsem dech. „Je to tělo,“ řekl druhé mladé důstojnici a jeho tichý hlas se nesl až dolů k nám. „Zajistěte pana Kalamacka kvůli výslechu.“ Nadechl se. „Slečnu Gradenkovou taky.“

Důstojnice zamířila dolů k Trentovi. Vítězoslavně jsem na Trenta pohlédla, ale ihned jsem vystřízlivěla, když jsem si představila doktorku Andersovou mrtvou. Vzpomněla jsem si na to, jak Trent zabil vedoucího svého výzkumu, tak rychle a čistě, s alibi přímo po ruce. Tentokrát jsem ho dostala, protože jsem zareagovala dřív, než si stačil krýt záda.

Sára Jane se držela Trenta. Oči měla vytřeštěné a bledé tváře zrudlé strachem. Trent si nevšímal toho, jak se k němu tiskne, tvář měl vážnou a netečnou a hleděl na Quena. Málem se mi podlomila kolena, když se Trent pomalu nadechl, jako by se proti něčemu obrňoval.

„Pane Kalamacku?“ řekla mladá důstojnice a pokynula Trentovi, aby ji následoval.

Trentovou tváří se mihly emoce, když ho oslovila. Řekla bych, že to byl strach, kdyby něco takového znal. „Slečno Morganová,“ rozloučil se a pobídl Sáru Jane. Edden s Quenem se k nim připojili a kapitánova kulatá tvář ochabla úlevou. Musel kariéru riskovat víc, než jsem tušila.

Sára Jane se odtáhla od Trenta a otočila se ke mně. „Ty mrcho,“ řekla a v jejím tenkém, dětském hlásku zaznívaly strach a nenávist. „Nemáš tušení, co jsi způsobila.“

Tolik mě šokovala, že jsem se nezmohla na slovo, když ji Trent vzal za loket a asi varovně stiskl. Ruce se mi roztřásly a žaludek stáhl.

Glenn mířil dolů ze schodů a ruce si otíral vlhkým kapesníkem. Ukázal na dodávku techniků, pak na černý obdélník dveří. Dva muži se dali do pohybu. Napjatě, ale klidně se s černým kufrem vydali nahoru.

Dostanu Trenta Kalamacka za mříže, pomyslela jsem si. Přežiju to?

„Je to tělo,“ řekl Glenn, když se přede mnou zastavil, zamžoural a utřel si ruce do dalšího kapesníčku. „Měla jsi pravdu.“ Pohlédl mi do tváře. Musela jsem vypadat znepokojeně, protože se stejně jako já zadíval na Trenta, který stál s Quenem a Eddenem. „Je to jen člověk.“

Trent se choval klidně a nevzrušeně, byl dokonalým příkladem spolupráce, na rozdíl od hysterické a vzteklé Sáry Jane. „Opravdu?“ vydechla jsem.

„Bude ještě chvíli trvat, než budeš moct dovnitř,“ řekl, vytáhl třetí kapesník a utřel si týl. Ve tváři byl popelavý. „Možná dokonce až zítra. Chceš svézt domů?“

„Počkám.“ Bylo mi nevolno. Napadlo mě, že bych měla zavolat Ivy a povědět jí, co se děje. Pokud se mnou bude chtít mluvit. „Je to zlé?“ zeptala jsem se. U dveří dva muži hovořili se třetím, vytahovali z černého, otlučeného kufru vysavač a na boty si nasazovali návleky.

Glenn neodpověděl, těkal pohledem a odmítal se podívat na mě nebo na černý vchod. „Pokud zůstaneš, budeš potřebovat tohle,“ řekl a podal mi dočasný průkaz FIK. Lidé natahovali žluté policejní pásky a zdálo se, že se připravují na dlouhý pobyt. V rádiu se ozývaly krátké, ostré požadavky a všichni až na psy a mně se zdáli být šťastní. Potřebovala jsem se podívat nahoru. Potřebovala jsem zjistit, co Trent provedl doktorce Andersové.

„Díky,“ zašeptala jsem a pověsila si řetízek s průkazem na krk.

„Zajdi si pro kafe,“ řekl a zadíval se na jednu z dodávek, která s námi přijela. Shlukli se okolo ní důstojníci, kteří neměli co na práci. Kývla jsem, Glenn se vydal zpátky ke schodům a bral je po dvou nahoru.

Jen jednou jsem pohlédla na Trenta, který stál v otevřené místnosti mezi stáními. Hovořil s důstojnicí a očividně odmítl právníka. Chce vypadat nevinně? přemýšlela jsem. Anebo se považuje za příliš chytrého, než aby ho potřeboval?

Otupěle jsem se přidala k důstojníkům okolo dodávky. Někdo mi podal limonádu, a poté co jsem se chvíli vyhýbala jejich pohledům, mi vyhověli a nechali mě být. Nechtělo se mi uzavírat nová přátelství a lehká konverzace mi nebyla příjemná. Jenksovi se ale podařilo na každém vyškemrat trochu cukru a kávy a bavil ostatní napodobováním kapitána Eddena.

Nakonec jsem se ocitla na okraji hloučku a poslouchala tři hovory najednou. Slunce postupovalo po nebi a vzduch chladl. Vysavač tiše bzučel, ozýval se a zase tichl a já začínala být nervózní. Nakonec ztichl a už se neozval. Zdálo se, že si toho nikdo nevšiml. Zvedla jsem pohled k prvnímu patru a přitáhla si sako blíž k tělu. Glenn před chvílí sešel dolů a zmizel v dodávce techniků. Nadechla jsem se a lehce vydechla. Dodala jsem si kuráž a vyrazila ke schodům.

Na rameni se mi ihned objevil Jenks a mě napadlo, jestli mě celou dobu nesledoval. „Rache,“ varoval mě. „Nechoď tam.“

„Musím se podívat.“ Cítila jsem se neskutečně. Hrubé zábradlí pod mojí rukou bylo stále teplé od slunce.

„Ne,“ protestoval a hlasitě plácal křídly. „Glenn má pravdu. Počkej, až na tebe přijde řada.“

Zavrtěla jsem hlavou, rozhoupala cop a smetla ho z ramene. Potřebovala jsem se podívat, než hrůzu zmenší pytlíčky, bílé kartičky s úhlednými nápisy a pečlivě sesbíraná data, jejichž úkolem je dát strukturu šílenství, aby se dalo pochopit. „Jdi mi z cesty,“ řekla jsem mdle a mávnutím ho zahnala, když mi útočně zůstal viset před obličejem. Ucukl a já ztuhla, protože jsem ucítila, že jsem se mu prstem otřela o křídlo. Zasáhla jsem ho?

„Hej!“ křikl. Zatvářil se překvapeně, vylekaně a nakonec rozzlobeně. „Fajn!“ vyštěkl. „Jdi se podívat. Nejsem tvůj táta.“ Za tichého klení odlétl. Všichni se za ním otáčeli, jak ze sebe sypal jednu sprostou kletbu za druhou.

Přinutila jsem své těžké nohy stoupat nahoru po schodech. Moji pozornost upoutal ostrý dupot a natočila jsem se bokem, abych pustila prvního muže s vysavačem. Táhl se za ním pach hnijícího masa. Zvedl se mi žaludek. Polkla jsem, šla dál a mdle se usmála na důstojníka u dveří.

Nahoře byl zápach ještě horší. Vzpomněla jsem si na obrázky, které jsem viděla v Glennově kanceláři, a málem se pozvracela. Doktorka Andersová mohla být mrtvá jen několik hodin. Jak to, že mrtvola tak páchne?

„Jméno?“ řekl muž a snažil se tvářit, jako by na něj nasládlý puch nepůsobil.

Chvíli jsem zírala, pak jsem uviděla, že v ruce drží zápisník. Stálo v něm několik jmen, u posledního pak „fotograf“. Druhý muž na podestě zaklapl kufr a odtáhl ho dolů po schodech. U dveří stála videokamera, technickou úrovní někde mezi novinářskou a tou, kterou táta před smrtí zaznamenával moje a bratrovy narozeniny. „Ach, hm, Rachel Morganová,“ řekla jsem slabě. „Inderlandská konzultantka.“

„Vy jste ta čarodějka, co?“ řekl, zapsal si moje jméno, čas a číslo průkazu. „Chcete k rukavicím a návlekům i roušku?“

„Ano, děkuju.“

Prsty jsem skoro necítila, když jsem si nejdřív nasadila masku. Voněla mentolem a zastírala zápach hnijícího masa. S povděkem jsem pohlédla na naleštěnou dřevěnou podlahu, která v posledních paprscích slunce žlutě zářila. Z dohledu za rohem se ozývalo cvakání fotoaparátu. „Nebudu ho rušit?“ zeptala jsem se tlumeně.

Muž zavrtěl hlavou. „Ji,“ opravil mě. „A ne, Gwen nebudete rušit. Když si nedáte pozor, naverbuje vás a nechá vás držet měřící pásmo.“

„Díky,“ řekla jsem a rozhodla se, že nic takového dělat nebudu. Pohlédla jsem dolů na parkoviště a rychle si nasadila návleky Čím déle tu budu stát, tím pravděpodobnější bude, že si Glenn uvědomí, že nejsem tam, kde mě nechal. Obrnila jsem se, přitiskla si roušku na tvář a trhla sebou, když mě do nosu udeřil silný zápach. Začaly mi slzet oči, ale ani za nic bych si ji nesundala. Ruce v rukavicích jsem schovala do kapes, jako bych se ocitla v krámku s černými talismany, a vešla.

„Kdo jste?“ obořil se na mě silný ženský hlas, když jsem zastínila slunce.

Obrátila jsem pozornost k štíhlé ženě s tmavými vlasy staženými do strohého ohonu. V ruce držela foťák a zrovna schovávala roličku filmu do černé tašky u boku.

„Rachel Morganová,“ řekla jsem. „Edden mě přizval jako…“ Slova mi uvízla v hrdle, protože mi pohled padl na trup přivázaný k opěradlu židle. Ruku jsem zvedla k ústům a přinutila se polknout.

Je to figurína, pomyslela jsem si. Musí to být figurína. Nemůže to být doktorka Andersová. Ale já věděla, že je. K židli ji poutala žlutá nylonová lana, a jak trup ochabl, hlava jí spadla dopředu a skryla obličej. Střapaté vlasy slepené něčím černým schovávaly její výraz a já za to děkovala bohu. Nohy jí od kolen dolů chyběly a pahýly trčely ze židle jako nohy malého dítěte. Konce byly syrové, ohavné a oteklé hnilobou. Ruce neměla od loktů. Oblečení jí hyzdily cákance zaschlé černé krve, takže se původní barva nedala ani odhadnout.

Očima jsem zalétla ke Gwen a její znuděný výraz mě šokoval. „Ničeho se nedotýkejte. Ještě jsem neskončila, dobře?“ zamumlala a vrátila se k focení. „Bože, copak mi nemůžete dát ani pět minut, aniž byste se tu courali?“

„Promiňte,“ vydechla jsem a překvapilo mě, že pořád dokážu mluvit. Schoulené tělo doktorky Andersové bylo zbrocené krví, ale pod židlí jí bylo překvapivě málo. Dělalo se mi zle, ale nedokázala jsem se odvrátit. Trup jí otevřeli pod pupkem, kruhový kus kůže o velikosti mé pěsti podpíral stříbrný nůž a odhaloval pečlivě rozřezané vnitřnosti. Byly v nich podezřelé mezery a řezné rány byly naprosto čisté, jako by je něco dočista umylo − nebo olízalo. Kde kůži nepokrývala krev, byla bílá jako vosk. Rozhlédla jsem se po čistých stěnách a po podlaze. Tělo sem nezapadalo. Zmasakrovali ho někde jinde a přesunuli sem.

„Tohle je pořádný zvrhlík,“ poznamenala Gwen a dál cvakala fotky. „Podívejte se na okno.“

Ukázala bradou a já se otočila. Vypadalo to, jako by někdo na širokém parapetu postavil model města. Nízké, různě vysoké budovy tvořily rovné linie. Na místě je držely malé šedé chuchvalce jako lepidlo. Byly naaranžované kolem silného prstenu, který připomínal pomník. Podívala jsem se pečlivěji a vnitřnosti se mi stáhly hrůzou. Otočila jsem se k mrtvole bez končetin a zpátky.

„Jo,“ řekla Gwen a dál cvakala. „Udělal si výstavku. Větší kusy těla naházel do skříně.“

Zalétla jsem pohledem ke skřínce, pak zpátky k zastíněnému parapetu. Nebyly to budovy, nýbrž prsty. Uřezal jí prsty kloub po kloubu a naaranžoval je jako kostky lega. Pohromadě je držely kousky jejích vnitřností.

Najednou mi bylo horko, vzápětí zima. Žaludek se mi převracel a já se bála, že omdlím. Zadržela jsem dech a uvědomila si, že hyperventiluju. Vsadila bych se, že při tom byla naživu.

„Ven,“ řekla Gwen a ledabyle fotila dál. „Pokud se tu pozvracíte, Edden pukne zlostí.“

„Morganová!“ ozval se podrážděný výkřik z parkoviště. „Je ta čarodějnice nahoře?“

Odpověď důstojníka přede dveřmi byla tlumená. Nedokázala jsem odtrhnout oči od zmrzačeného těla na židli. Městskými ulicemi z prstů lezly mouchy a šplhaly po budovách jako netvoři v béčkových filmech. Gwen cvakala obrázky do rytmu mého srdce, rychle a zběsile. Někdo mě popadl za paži a já zalapala po dechu.

„Rachel,“ řekl Glenn a otočil mě k sobě. „Seber svůj čarodějnický zadek a padej odsud.“

„Detektive Glenne,“ vykoktal důstojník u dveří. „Zapsala se.“

„Tak ji zase odepište,“ zavrčel. „A už ji dovnitř nepouštějte.“

„Ubližuješ mi,“ zašeptala jsem, cítila se lehká a neskutečná.

Vlekl mě ke dveřím. „Řekl jsem ti, abys zůstala venku,“ zamumlal prudce.

„Ubližuješ mi,“ zopakovala jsem, když mě vytáhl ven, a tahala ho za prsty, kterými mě držel. Zadívala jsem se na zapadající slunce. Zasáhlo mě jako osten, zhluboka jsem se nadechla a setřásla ze sebe ochromení. Nebyla to doktorka Andersová. Tělo bylo příliš staré a byl to mužský prsten. Zdálo se mi, že jsem na něm zahlédla univerzitní logo. Napadlo mě, že jsme našli přítele Sáry Jane.

Glenn mě táhl ke schodům. „Glenne,“ řekla jsem a na prvním schodě klopýtla. Kdyby mě nedržel, upadla bych. Na parkoviště zajíždělo další vozidlo FIK. Tentokrát patolog. Glenn nemínil nic riskovat a přinutil všechny přijet rovnou sem.

Pomalu se mi vracela síla, jak jsem se fyzicky vzdalovala hrůze v patře. Dívala jsem se na žertující důstojníky a nechápala je. Očividně jsem se pro práci na místech činu nehodila. Jsem agent, ne vyšetřovatel. Můj otec pracoval v oddělení, kde končila většina těl. Teď už jsem chápala, proč u večeře o práci nikdy moc nemluvil.

„Glenne,“ zkusila jsem to znovu, když mě odtáhl do otevřené místnosti mezi stáními. Trent stál v rohu se Sárou Jane a s Quenem a odpovídal na otázky. Glenn se zprudka zastavil, když je uviděl. Pohlédl na otce, který jen pokrčil rameny. Kapitán seděl před notebookem, který si položil na balík slámy. Někdo sem natáhl kabely z dodávky techniků a Eddenovy tupé prsty létaly po klávesnici, jak si hrál na podřízeného, aby mohl zůstat.

Glenn podrážděně stáhl obličej a pokynul důstojníkovi, který hovořil s Trentem.

„Glenne,“ řekla jsem, když k nám důstojník zamířil. „Tam nahoře není doktorka Andersová.“

Na Eddenově kulaté tváři se objevil tázavý výraz. Glenn po mně střelil pohledem. „Já vím,“ řekl. „Mrtvola je příliš stará. Teď si sedni a sklapni.“

Důstojník se před námi zastavil a já vykulila oči, když ho Glenn chytil za ramena. „Řekl jsem, abyste je zajistili,“ řekl tiše. „Co tu ještě dělají?“

Muž zbledl. „Myslel jste v dodávce? Napadlo mě, že panu Kalamackovi bude líp tady.“

Glenn stiskl pevně rty a svaly na krku se mu napjaly. „Zajistit pro výslech znamená odvézt do kanceláře. Když se jedná o tak důležitý případ, neprovádí se výslech na místě činu. Odveďte je odsud.“

„Ale neřekl jste…“ Muž polkl. „Ano, pane.“ Pohlédl na Eddena, pak s omluvným výrazem zamířil k Trentovi a Sáře Jane. Vypadal vyděšeně a velmi mladě. Neměla jsem čas ho litovat.

Glenn rozzlobeně přistoupil k otci a naťukal svoje heslo. Žaludek se mi zvedl a zklidnil. Přicvakla jsem mu ruku obrazovkou notebooku. Glenn zaťal čelisti a oba vzhlédli. Obrátila jsem se k Trentovi a Sáře Jane, kteří byli na cestě ven, a počkala, dokud se i Edden s Glennem nezadívali stejným směrem. Pak jsem řekla: „Nemůžu si být jistá, ale myslím, že je to Dan.“

Sára Jane se na významný okamžik zatvářila nechápavě. Pak vytřeštila oči a přitiskla se k Trentovi. Otevřela a zavřela ústa. Zabořila mu tvář do ramene a rozeštkala se. Trent ji něžně poplácal po rameni a přimhouřil na mě vztekle oči.

Edden zamyšleně našpulil rty, až mu knír trčel z tváře, a společně jsme si vyměnili lstivé pohledy. Sára Jane rozhodně neznala Dana tak dobře, jak chtěla, aby si všichni mysleli. Proč poslal Trent Sáru Jane za FIK s falešným oznámením o pohřešovaném příteli, když věděl, že Danovo tělo najdeme na jeho pozemcích? Pokud to ovšem věděl. Jak by to mohl nevědět?

Glennovi očividně všechno tohle uniklo, protože mě popadl za nadloktí a odvlekl mě okolo hysterické Sáry Jane do stínu dubu venku. „Zatraceně, Rachel,“ zasyčel, když vzlykající Sáru Jane odvedli k vozu. „Řekl jsem ti, abys sklapla! Zmiz odsud. Hned. Tenhle tvůj kousek může způsobit, že Kalamacka sprostí viny.“

Dokonce i když jsem měla podpatky, byl Glenn vyšší, a to mě dráždilo. „Jo?“ odsekla jsem. „Požádal jsi mě, abych přečetla Trentovy emoce. No, udělala jsem to. Sára Jane by nerozeznala Dana Smathera od svého pošťáka. Trent ho nechal zabít. A s tělem se hýbalo.“

Glenn se po mně natáhl, ale já ustoupila z dosahu. Ztuhl, couvl a pomalu vydechl. „Já vím. Jdi domů,“ řekl a natáhl ruku pro můj dočasný průkaz. „Vážím si toho, že jsi nám pomohla najít tělo, ale jak sama říkáš, nejsi detektiv. Pokaždé, když otevřeš pusu, dáváš Trentovu obhájci další munici pro zviklání poroty. Prostě… jdi domů. Zavolám ti zítra.“

Rozpálil mě vztek a poslední zbytky adrenalinu mě oslabily, ne posílily. „Našla jsem tělo. Nemůžeš mě vyhodit.“

„Můžu. Vrať mi průkaz.“

„Glenne,“ řekla jsem a sklonila hlavu, aby mi mohl průkaz sundat, jinak by přetrhl řetízek. „Trent toho čaroděje zavraždil, klidně mohl v ruce držet nůž.“

Sevřel pevně průkaz a jeho vztek polevil natolik, aby odhalil frustraci. „Mohu s ním promluvit, mohu ho zadržet kvůli výslechu, ale nemůžu ho zatknout.“

„Ale on to udělal!“ protestovala jsem. „Máte tělo. Máte zbraň. Máte motiv.“

„Mám tělo, se kterým se hýbalo,“ řekl mdle, jak potlačoval emoce. „Místo motivu jen dohady. Mám zbraň, kterou tu mohl nechat kterýkoli ze šesti set zaměstnanců. Nemám nic, co by Trenta s vraždou spojovalo. Pokud ho teď zatknu, mohl by z toho vyváznout, i kdyby se později přiznal. Nebylo by to poprvé, co se něco podobného stalo. Pan Kalamack to mohl udělat úmyslně, nastražit tělo, abychom ho našli, ale neměli ho s ním jak spojit. Pokud mu tohle neprokážeme, bude dvakrát tak těžké hodit na něj další mrtvolu, i kdyby později udělal chybu.“

„Prostě se bojíš ho zavřít,“ obvinila jsem ho a snažila se ho výsměchem donutit Trenta zatknout.

„Dobře mě poslouchej, Rachel,“ řekl a přinutil mě o krok ustoupit. „Je mi úplně fuk, jestli si myslíš, že to Kalamack udělal. Já to musím dokázat. A tohle je moje jediná šance.“ Pootočil se a rozhlédl se po parkovišti. „Odvezte někdo slečnu Morganovou domů!“ zavolal. Aniž by se ke mně otočil, oddupal ke stájím a jeho těžké kroky byly na pilinách naprosto tiché.

Zírala jsem za ním a nevěděla, co dělat. Obrátila jsem se k Trentovi, který právě nastupoval do vozu FIK, jenž se k jeho drahému obleku vůbec nehodil. Věnoval mi nečitelný pohled, pak se dveře s kovovým bouchnutím zavřely. Dva vozy se pomalu a bez majáků rozjely.

Krev mi hučela v uších a v hlavě mi bušilo. Trentovi to neprojde. Nakonec mu dokážu všechny vraždy. Díky tomu, že jsme našli Danovo tělo na jeho pozemcích, získá kapitán Edden každý příkaz, o který požádám. Já Trenta usmažím. Budu trpělivá. Jsem lovec. Vím, jak stopovat kořist.

Znechuceně jsem se odvrátila. Nenáviděla jsem zákony a zároveň jsem na ně spoléhala. Raději bych se postavila celému covenu černých čarodějek, než strávila jeden den u soudu. Čarodějům jsem rozuměla líp než právníkům. Čarodějky aspoň mají morálku.

„Jenksi!“ křikla jsem, když kapitán Edden vyšel ze stájí a v ruce cinkal klíči. Bezva. Celou cestu domů budu muset poslouchat jeho kázání. Bylo příjemné zakřičet si, proto jsem znovu otevřela ústa, abych zaječela na Jenkse, když tu se skřítek objevil přede mnou. Doslova zářil vzrušením a prášek, který se z něj sypal, zavanul až ke mně, když se zprudka zastavil.

„Jo, Rache? Hej, slyšel jsem, že tě Glenn vyhodil. Říkal jsem ti, abys nahoru nechodila. Ale poslechla jsi mě? Ne. Nikdo mě neposlouchá. Mám třicet dětí a jediný, kdo mě poslouchá, je moje vážka.“

Můj vztek na okamžik polevil, protože mě napadlo, jestli opravdu chová vážku. Potom jsem se otřásla a snažila se přijít na to, jak aspoň něco zachránit. „Jenksi,“ řekla jsem, „dostaneš se domů sám?“

„Jasně. Svezu se s Glennem nebo se psy. Bez problému.“

„Dobře.“ Pohlédla jsem na kapitána Eddena, který se k nám blížil. „Pověz mi, co se tu bude dít, dobře?“

„Jasně. Hej, i když je ti to možná k ničemu, je mi to líto. Musíš se naučit držet pusu na zámek a ničeho se nedotýkat. Uvidíme se později.“

A to mi říká skřítek? „Ničeho jsem se nedotkla,“ řekla jsem rozzlobeně, ale on mezitím odlétl do Glennovy dočasné kanceláře a zanechal po sobě pomalu se rozplývající šmouhu prášku ve výšce hlavy.

Edden na mě pohlédl a prošel okolo. Zamračila jsem se, následovala ho k vozu a trhnutím otevřela dveře spolujezdce. Nastartoval, já nasedla a práskla dveřmi. Zapnula jsem si pás, paži si položila na otevřené okýnko a zadívala se na prázdnou pastvinu.

„Co se děje?“ řekla jsem nepříjemně. „Glenn vás taky vyhodil?“

„Ne.“ Edden zařadil zpátečku. „Potřebuju si s vámi promluvit.“

„Jasně,“ řekla jsem, protože mě nic lepšího nenapadlo. Uniklo mi frustrované povzdychnutí, ale dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem spatřila Quena. Stál bez hnutí ve stínu starého dubu. V obličeji neměl žádný výraz. Musel vyslechnout celý můj rozhovor s Glennem o Trentovi. Zamrazilo mě a přemýšlela jsem, jestli jsem se právě ocitla na Quenově seznamu „zvláštních osob“.

Quen na mě se šokující intenzitou upřel zelené oči, pak se natáhl po nízké větvi, vyhoupl se na ni stejně lehce, jako by trhal květiny, a zmizel v koruně dubu, jako by nikdy neexistoval.