Tři
Vlastně tam bylo město. Nic moc město, ale mělo to
čerpaci stanici, hotel, a dvoupatrovou cihla-a-kamen budovu
s napisem vepředu, ktery hlasal Aspen Creecka škola. Za
školou, zastrčeny za stromy a sotva viditelny z jakehokoliv
mista, kromě parkoviště, byl stary kamenny kostel. Bez
Charlesovych pokynů, mohl by ji uniknout.
Anna převezla jeho velky zeleny truck přes velke cirkevni
parkoviště na misto určene pro mnohem menši stroj. Bylo to
jedine volne misto. Neviděla žadne domy, ale na mistě byla
spousta trucků a dalšich čtyři-kola-nahon vozidel.
Charlesův naklaďak byl starši než ona, ale vypadal jako by
byl uplně novy. Měl ujeto meně než padesat tisic mil, kdyby
chtěla věřit tachometru- kolem dvou tisic mil ročně. Charles
ji řekl, že neměl rad jizdu.
Vypnula motor a uzkostlivě pozorovala, jak Charles otevřel
dveře a vyklouzl na zem. Nezdalo se, že by mu pad vadil.
Skvrna na jeho růžovem obvazu nebyla to rano větši, než
byla včera. Ale pořad vypadal otupeny a bylo tam horko pod
jeho kůži, ktere ji dělalo starosti.
Kdyby byli v Chicagu, zučastňujici se setkani s jeji starou
smečkou, nenechala by ho jit. Přiliš mnoho vlků by využilo
jeho slabosti. Nebo by se ho alespoň snažila zastavit
mnohem tvrději, než se snažila to rano.
Vyjadřila sve obavy, oči opatrně upřene na podlahu. V jejich
zkušenostech, dominantni vlci neměli radi zpochybňovani
jejich zdatnosti a někdy reagovali špatně. Ne, že by se bala,
že by ji ubližil.
Jen řekl, "Nikdo se neodvaži zkoušet mě. Můj otec by je
zabil, kdybych to nezvladl ja prvni. Jsem stěži bezmocny."
Neměla odvahu znovu zpochybňovat jeho usudek. Všechno, co
mohla udělat, bylo doufat, že ma pravdu.
Musela si přiznat, že vypadal cokoliv kromě bezmocny,
zahyby odvazů skryte tmavym sakem, ktere měl na sobě.
Kontrast mezi formalnim oblekem a jeho do pasu dlouhymi
obroubene-a-spletene vlasy byl zvlaštně přesvědčivy.
Samozřejmě jeho tvař, nadherna a exoticka, a jeho velke,
napjate svalnate tělo znamenaly, že by byl nadherny, v
čemkoliv, co by si oblekl.
Vypadal o hodně vzorověji, než ona. Musela si oblect džiny a
žlutou knoflikovou košili, protože jedina dalši věc, kterou
měla, byla hromada triček. Nečekala, že půjde na pohřeb,
když se balila.
Povzdechla si a pomalu otevřela svoje dveře, aby
nepoškrabala Subaru zaparkovane vedle ni. Charles na ni
čekal před truckem a natahl paži v tom, co začinalo byt
znamym gestem, jakkoli staromodni to mohlo byt. Zastrčila
svou ruku do jeho a nechala ho vybrat sve vlastni tempo ke
kostelu.
Na veřejnosti nekulhal, ale věděla, že ostre oči postřehnou
tuhost jeho chůze. Podivala se na něj, když začali stoupat po
schodech, ale nemohla v jeho tvaři nic vyčist: už měl svou
veřejnou tvař, bez vyrazu.
Uvnitř, kostel zněl jako ul, se stovkou hlasů propletajicich
se, takže dostala slovo tu nebo tam, ale nic nedavalo smysl.
Citila vlky, ale byli tam take lide. Cele shromažděni neslo
vyrazny pach smutku, potahnuty hněvem a zašti.
Když vstoupili do kaple samotne, každa lavice byla
neprodyšně naplněna, a par lidi dokonce postavalo vzadu.
Obratili se, když Charles a ona vešli, všichni na ni zirajicičerna
ovce, jedina osoba v celem grotesknim kostele
oblečena v džinach.
Nebo žlute.
Pevně sevřela Charlesovu ruku. Pohledl dolů na jeji tvař, pak
se jen podival kolem. V kratši době, než pošli kolem
poslednich tři lavic, všichni vypadali, že našli něco
nalehaveho, co upřelo jejich pozornost jinam.
Chytila jeho předlokti o něco pevněji ve vděčnosti a podivala
se na samotny kostel. Připominal ji trochu kongregačni
kostel, ve kterem vyrůstala, s jeho tmavym dřevem, vysokym
stropem, a interierem ve tvaru křiže. Kazatelna byla přimo
před uličkou, kterou vychazeli, zvedajic se nad podlahou asi
o dvě stopy. Za ni bylo několik řad sedadel čelicich
shromažděni.
Když se přibližili k průčeli kostela, uvědomila si, že se mylila
o uplnem naplněni. Prvni lavice vlevo byla uplně prazdna, až na
Brana.
Seděl, vyhližejici pro cely svět, jako kdyby čekal na autobus
spiš než na pohřeb, navzdory navrhařsky uhlovem obleku,
ktery si oblekl. Jeho ruce byly rozhozene na obě strany od
něj, lokty visici přes opěradlo lavičky; nohy natahnute a
překřižene v kotnicich, oči zaměřene buď na zabradli před
nim, nebo na nekonečno. Jeho tvař neukazovala vic, než
Charlesův obvykly vyraz, což bylo špatně. Neznala ho dlouho,
ale Marrokova tvař nebyla na jedno, nebyla navržena, aby
byla tak stala.
Vypadal izolovaně, a Anna si vzpomněla, že ten muž, kteremu
cele město ukazovalo smutek, byl zabit Branem. Přitel, řekl.
Vedle ni, Charles vydal tiche zavrčeni, ktere upoutalo
pozornost jeho otce. Bran se na ně ohledl, a jedno oboči se
na jeho tvaři zvedlo, ulupujic ji tim prazdnotu. Pohladil lavici
vedle něj, když se ptal sveho syna, "Co? Očekaval jsi, že se
mnou budou šťastni?"
Charles se otočil na patě, takže Anna nahle čelila jeho hrudi.
Ale nedival se na ni, dival se na ostatni ve svatostanku- kteři
opět vypadali pryč. Když se jeho moc přehnala kostelem ve
vroucim proudu, rozhostilo se naproste ticho.
"Hlupaci," řekl, dost nahlas, aby ho každy v kostele slyšel.
Bran se zasmal. "Pojď si sednout, než všechny ty pošetilce
vyděsiš. Nejsem politik, abych se staral, co si o mě mysli, tak
dlouho, jak poslouchaji."
Po chvili, Charles to splnil, a Anna zjistila, že sedi mezi nimi.
Jakmile Charles čelil předku kostela, začal šepot,
zrychlujici, a ziskal svoji předchozi uroveň. Byl tam kontext,
dost silny k udaveni. Anna se jednoznačně citila jako
outsider.
"Kde je Samuel?" Charles se dival přes jeji hlavu na sveho
otce.
"Pravě vchazi." Bran to řekl bez ohlednuti, ale Charles se
otočil, tak to Anna udělala taky.,
Muž, prochazejici uličkou, byl teměř tak vysoky jako
Charles, jeho rysy drsnějši verze Branovych. Drsnostje
udělala ne tak vyrazne nebo mladě-vypadajici jako jeho otce.
Shledala ho podivně působiveho, i když ne hezkeho jako
Charles.
Jeho přikopova-voda hněde vlasy byly nedbale ostřihane, ale
nějak se mu podařilo vypadat čistě a každopadně dobře
oblečeně. V jedne ruce držel otlučene pouzdro na housle a v
druhe tmavomodre westernově-střižene sako.
Když byl skoro vepředu, jednou se otočil, obsahnouc lidi v
jednom pohledu. Pak se podival přes Annu a jeho tvař se
rozlila mimořadně sladkym usměvem- usměvem, ktery viděla
jako ozvěnu na Charlesově tvaři. S tim usměvem, viděla přes
povrchni rozdily k zakladnim podobnostem, věci kosti a hnuti
spiš než rys-po-rysu podoby.
Posadil se vedle Charlese a přinesl s sebou svěži pach sněhu
přes kůži. Jeho usměv se rozšiřil a začal něco řikat, ale
zarazil se, když se vlna ticha přehnala davem zezadu
dopředu.
Ministr, vyzdobeny ve staromodnim kněžskem rouchu,
pomalu vystupoval středovou uličkou, starověce vypadajici
Bible spočivajici v ohybu leve paže. V době, kdy se dostal
dopředu, v mistnosti bylo ticho.
Jeho jasny věk ji řekl, že nebyl vlkodlak, ale měl vystupovani,
ktere dělalo jeho "Vitejte a děkuji vam, že jste přišli
prokazat vaš respekt našemu přiteli" znějici ceremonialně.
Položil Bibli na podium se zřejmou peči o šedivějici kůži.
Opatrně otevřel vyrazně reliefovanou vazbu a vyndal
založku.
Četl z patnacte kapitoly Pavlovu prvniho dopisu Korintskym.
A posledni verš řekl, aniž by se dival dolů. "´O smrti, kde je
tve bodnuti? A hrobe, kde je tve vitězstvi?"
Odmlčel se, nechavajic sve oči prochazet kolem mistnosti,
stejně jako Charles, pak jednoduše řekl, "Kratce pote, co
jsme se přistěhovali zpatky sem, Carter Wallace přišel do
meho domu ve dvě rano, aby držel ruku me ženy, když naš
retrivr měl prvni vrh štěňat. Nic mi neučtoval, protože řekl,
že pokud by si učtoval za objimani krasne ženy, byl by gigolo
a ne veterinař."
Odstoupil od kazatelny a sedl si na jako-trůn dřevěnou židli
na prave straně. Byl tam zvuk šoupani a vrzani dřeva, pak
vstala stara žena. Muž se světle kaštanovymi vlasy ji
doprovazel uličkou, ruku pod jejim loktem. Když prošli okolo
jeji lavičky, Anna v něm citila vlka.
Stare ženě zabralo par minut vykonat celou cestu na vrchol
schodů ke kazatelně. Byla tak mala, že musela stat na
stoličce, vlkodlak za ni s rukama kolem jejiho pasu, aby ji
podepřel.
"Carter přišel do našeho obchodu, když mu bylo osm let,"
řekla dychavičnym, starym hlasem. "Dal mi patnact centů.
Když jsem se ho zeptala, za co to bylo, řekl mi, že par dni
předtim, on a Hammond Markham byli uvnitř, a Hammond
ukradl čokoladovou tyčinku. Zeptala jsem se ho, proč to byl
on a ne Hammond, kdo přinesl penize. Řekl mi, že Hammond
nevěděl, že mi penize přinesl." Zasmala se a otřela slzu z oka.
"Ujistil mě, že to byly Hammondovy penize, ktere pravě to
rano ukradl z jeho prasatka."
Vlkodlak, ktery ji doprovodil, zvedl jeji ruku ke svym ustům a
polibil ji. Pak ji zvedl do naruče, navzdory jejim protestům, a
přenesl ji zpatky, kde byli usazeni. Manžel a manželka, ne
vnuk a babička, kterymi se zdali byt.
Anna se zachvěla, nahle divoce rada, že Charles byl vlk, jako
je ona a ne člověk.
Dalši lide se postavili a řekl dalši přiběhy nebo četli verše z
Bible. Byly tam slzy. Mrtvy muž, Carter Wallace- nebo spiš
doktor Carter Wallace, protože byl zjevně městskym
veterinařem- byl těmito lidmi milovan.
Charles natahl nohy před sebe a sklonil hlavu. Vedle něj,
Samuel si nepřitomně hral s futralem housli, třic
opotřebovane skvrny na kůži.
Přemyšlela, kolika pohřbů se zučastnili, kolik přatel a
přibuznych pohřbili. Předtim nadavala svemu nestarnoucimu,
regenerujicimu se tělu- když ji to dělalo tak zatraceně
těžke, spachat sebevraždu. Ale napěti v Charlesovych
ramenou, Samuelovo ošivani a Branův uzavřeny klid ji řekli,
že existovaly i jine věci, ktere udělaji skutečnou
nesmrtelnost prokletim.
Přemyšlela, jestli měl Charles předtim manželku. Lidskou
ženu, ktera starla, když on ne.
Jake by to bylo, když by lide, ktere znala jako děti, zestarli
a umřeli, zatimco ona nikdy nebude mit prvni šedivy vlas?
Podivala se na Charlese. Byl dvě stě let stary, řekl ji, jeho
bratr a otec i starši. Byli na mnoha pohřbech.
Rostouci nervozita ve shromažděni přerušila jeji myšlenky.
Rozhledla se kolem sebe, aby uviděla divku prochazejici
uličkou. Nebylo na ni nic, co by způsobilo takovy rozruch. I
když byla přiliš daleko, aby ji citila přes tolik lidi, něco na ni
křičelo lidsky.
Divka vyšla schody a napěti zpivalo ve vzduchu, když listovala
skrze Bibli, sledujic pod řasami divaky.
Položila prst na stranku a četla, "Neboť je tohle poselstvi,
ktere jste slychali od začatku, abychom milovali jeden
druheho. Ne jako Kain, ktery byl zly, a zabil sveho bratra. A
proč ho zabil? Protože jeho vlastni skutky byly zle, a jeho
bratra spravedlive."
"Shawna, Carterova vnučka," zašeptal ji Charles. "Tohle bude
ošklive."
"Nestudovala moc tvrdě," řekl stejně tiše Samuel, ale s
lehkym nadechem humoru. "V Bibli jsou s ostřejšim jazykem
než Jan."
Pokračovala několik veršů, pak se podivala přimo na Marroka,
ktery se s ni povinně setkal očima. Anna necitila žadnou
Alfovu moc, ale divka sklopila zrak po ne vice než půl vteřině.
"Je venku ze školy," řekl Charles v tom nejtiššim hlase.
Každy, vlkodlak nebo ne, kdo byl od něj dal než Anna, to
nemohl slyšet. "Je mlada a plna sebe- a nesnašela tatovo
drženi Aspen Creeku dlouho předtim, než naš doktor Wallace
udělal smrtici rozhodnuti stat se vlkodlakem. Ale přinest to
na jeho pohřeb je neomluvitelne."
Ach. Najednou napěti a hněv davaly smysl. Carter Wallace
byl proměněn. Neprodělal přechod dobře a Bran byl nucen ho
zabit. Carter byl Branův přitel, řekl. Nějak, pomyslela si,
když se podivala na jeho uzavřenou tvař, nemyslela si, že by
měl mnoho přatel.
Zvedla ruku k rameni, kde jeho ruka visela ach-takmimochodem,
a vzala Marrokovu ruku do sve. Byla to
impulsivni věc; jakmile si uvědomila, co udělal, ztuhla. Ale jen
do te doby, než vzal jeji ruku do těsneho sevřeni, ktere
popiralo jeho ležerni pozu. Bolelo, ale nevěřila, že to bylo
schvalně. Po chvili jeho sevřeni zněžnělo.
U pultu, Shawna začala znovu mluvit, jeji hořkost zjevně
nekontrolovatelna jeji neschopnosti divat se dolů na Brana.
"Můj dědeček umiral na rakovinu kosti, když ho Marrok
přemluvil k proměně. Děda nikdy nechtěl byt vlkodlakem, ale
oslabeny a nemocny, nechal se přesvědčit." Jeji slova zněla
Anně zpaměti, jako by je použivala před zrcadlem.
"Naslouchal svemu přiteli." Nepodivala se znovu na Brana, ale
ani Anna, ktera neznala mrtveho muže, nebyla nejista, koho
ma na mysli. "Takže misto smrti z nemoci, zemřel na zlomeny
vaz, protože Bran rozhodl, že neudělal dost dobreho
vlkodlaka. Možna si děda myslel, že to je lepši smrt." Jeji
"Ja ne" zůstalo nevyřčene, ale zaznělo v mistnosti, když
opouštěla kazatelnu.
Anna byla připravena ji nenavidět, ale když divka prochazela
kolem nich se vzdorně vystrčenou bradou, Anna si všimla, že
jeji oči byly červene a opuchle.
Nastala chvile, kdy si myslela, že Charles exploduje na nohy,
citila, jak se stavi jeho vařici vztek, ale byl to Samuel, kdo
vstal. Nechal pouzdro s houslemi za sebou, když vychazel
zabrat podium.
Jako by slepy k atmosfeře, pustil se do přiběhu o velmi
mladem Carterovi Wallecovi, ktery se vyhnul drženi jeho
matky při prochazce a skončil asi tři mile v lesich, než ho
jeho otec konečně našel ani ne dvě stopy od podražděneho
chřestyše. Carterův vlkodlači otec hada zabil- rozzuřujic
sveho syna. "Nikdy jsem neviděl Cartera tak rozzuřeneho
předtim nebo potom." Samuel se usmal. "Byl si jisty, že had
byl jeho přitel, a ubohy stary Henry, Carterův tata, byl přiliš
otřeseny, aby se přel."
Samuelův usměv se vytratil a nechal nastat ticho, než znovu
promluvil. "Shawna byla pryč, když se konala debata, takže
omluvim jeji dezinformaci," řekl. "Můj otec si nemyslel, že to
byl dobry napad, aby Carter čelil proměně. Řekl nam všem,
včetně doktora, že doktor měl přiliš měkke srdce, aby
prospival jako vlk."
Kazatelna zlověstně zaskřipala pod Samuelovym drženim, a
on s rozmyslem otevřel ruce. "K me hanbě, vzal jsem jeho
syna Gerryho, a mezi nami dvěma, jeho lekařem a jeho
synem, přesvědčili jsme Cartera, aby to zkusil. Můj otec,
vědic, že pro člověka tak nemocneho jako doktora to bylo
chude riziko, vzal ukol přeměny na sebe- a uspěl. Ale měl
pravdu. Carter nemohl ani přijmout ani kontrolovat vlka
uvnitř. Kdyby to byl kdokoliv jiny, zemřel by v unoru s
ostatnimi, kteři nezvladli proměnu. Ale Gerry, jehož ukolem
to spravně bylo udělat, to neudělal. A bez jeho souhlasu, můj
otec citil, že nemohl."
Zhluboka se nadechl a podival se na Carterovu vnučku.
"Malem zabil tvou matku, Shawno. Později jsem se o ni
staral, a potvrdim, že to bylo štěsti, žadny impuls z
Carterovy strany, co ušetřilo jeji život- můžeš se ji zeptat
sama. Jak by muž, jehož život byl vždy oddany službě
druhym nesl, kdyby zabil svou vlastni dceru? Zeptala se
Marroka, v mem doslechu, jestli se postara o povinnost, o
kterou jeji bratr ne. Do te doby, Carterův vlk byl dost
daleko, aby se na to neptal. Takže ne, můj otec se nesnažil
přesvědčit Cartera k proměně- byl jenom tim, kdo přistoupil
k desce pro zpracovani vysledneho nepořadku."
Když Samuel přestal mluvit, nechal jeho oči pomalu cestovat
po mistnosti, když se hlavy submisivně sklaněly. Jednou
pokyvl, pak znovu usedl na misto vedle Charlese.
Přištich par lidi drželo sve oči pryč od Marroka a jeho synů,
ale Anna si myslela, že spiše z rozpaků, než mrzuteho hněvu,
ktery tolik převladal čtvrt hodiny předtim.
Konečně ministr vstal. "Mam tady dopis, ktery mi Carter dal
před několika tydny," řekl. "Aby byl otevřen v připadě jeho
smrti- což citil, že bude brzy, ať tak či onak." Otevřel dopis
a nasadil si bryle.
"´Mi přatele´," četl. "´Netruchlete o mem odchodu, ja
nebudu. Můj život ten posledni rok mi ukazal, že narušovat
plany Boži je zřidka dobry napad. Jdu se připojit k me
milovane ženě s radosti a ulevou. Mam posledni přani. Brane,
ta stary barde, zazpivej na mem pohřbu něco.´"
KOSTEL byl velmi tichy. Charles citil zdrahavou naklonnost k
mrtvemu. Požehnani Carterovi, ktery byl stejně lečitel, jako
by Samuel. Věděl, co přichazelo, a take jak to lide vezmouvčetně
Marroka.
Vstal a napřahl ruku pro tu jeho otce, když Bran, nezvykle,
vypadal zcela překvapeny. Bran ji nevzal, ale pustil Annu a
postavil se na nohy.
Anna si ji položila do klina a protahla, jako by byla zraněna.
"Věděl jsi, že to doktor uděla?" zašeptal Charles k
Samuelovi, s pokyvnutim na otlučene pouzdro na housle, když
nasledovali tatu dopředu. Pokud by to věděl, přinesl by si
něco na hrani. Když to bylo, byl zařazen ke klaviru- ktere
mělo tři mimo-hřiště klavesy k improvizaci okolo.
Samuel zavrtěl hlavou. "Planoval jsem něco zahrat než
mluvit." Pak trochu hlasitěji, když otevřel futral a vytahl
housle, "Co zazpivaš, tati?"
Charles se podival na sveho otce, ale nemohl přečist jeho
tvař. Přiliš mnoho pohřbů, přiliš mnoho mrtvych přatel,
pomyslel si.
"´Jednoduche dary,´" řekl Bran po chvili.
Charles se posadil ke klaviru, zatimco Samuel ladil housle.
Když jeho bratr pokyvl, Charles zahral uvod k třepačske
melodii. Byla to dobra volba, pomyslel si. Ne smutna, ne
zjevně naboženska, a vhodna Carteru Wallaceovi, ktery byl,
většinou, prosty muž- a byla to piseň, kterou všichni dobře
znali.
´To je dar byt jemny, to je dar byt spravedlivy,
To je dar probouzet se a dychat vzduch ranni,
Jit každy den cestou naši volby,
Je dar, ktery modlime se, ´bychom neztratili nikdy.
Když hlas jeho otce dokončil druhou sloku, Charles si
uvědomil, že je vhodna i pro něj. Ačkoliv byl Bran důvtipny
člověk, jeho potřeby a touhy byly velmi jednoduche: udržet
jeho lidi naživu a v bezpeči. Pro tyhle cile byl připraven byt
nekonečně nemilosrdny.
Podival se na Annu, kde seděla sama na lavičce. Jeji oči byly
zavřene a artikulovala slova s Branem. Přemyšlel, jak zněla,
když zpivala- a zda jeji hlas ladil s jeho. Nebyl si jisty, jestli
zpivala, když mu řekla, že pracovala v hudebnim obchodě
prodavajicim kytary, když potkala vlka, ktery na ni zautočil a
proměnil ji proti jeji vůli.
Otevřela oči a setkala se s jeho. Učinek byl tak silny, že byl
překvapeny, že jeho prsty pokračovaly bez přestavky v
hrani.
Jeho.
Kdyby věděla, jak silně se citil, utikala by ke dveřim. Nebyl
zvykly na přivlastňovani, nebo na divokou radost, kterou
vnesla do jeho srdce. Ujidalo to z jeho kontroly, tak obratil
pozornost zpatky k hudbě. Chapal hudbu.
ANNA vyvijela usili nebroukat dohromady. Kdyby byli divaci
čistě lidšti, udělala by to. Ale kolem ni bylo přiliš mnoho lidi,
jejichž sluch byl tak dobry, jako jeji vlastni.
Jedna z věci, ktere nenaviděla na byti vlkodlakem, byla, že
se musela vzdat mnoha z jejich oblibenych muzikantů. Jeji
uši zaregistrovaly sebemenši vlnu ve stoupani nebo chloupky v
nahravce. Ale těch par zpěvaků, ktere ještě mohla
poslouchat…
Branův hlas byl jasny a mrtvy ve stoupani, ale byl bohatě
zbarveny, což dělalo vlasy na jejim krku bouřici se v
ohromenem oceněni.
Když zpival posledni ton, muž, ktery seděl na lavičce za ni, se
naklonil, až jeho usta byla teměř na jejim krku.
"Takže Charles si domů přinesl hračku, co? Zajimalo by mě,
jestli se poděli." Hlas byl lehce s přizvukem.
Posunula se dopředu na lavičce tak daleko, jak jen mohla, a
upřeně se divala na Charlese, ale ten zaviral kryt přes
klavesy piana a byl zady k ni.
"Takže tě nechal jako jehně mezi vlky," zamumlal vlk. "Někdo
tak jemny a citlivy by udělal lepe s jinym mužem. Někym, kdo
ma rad byt dotykan." Položil ruce na jeji ramena a snažil se ji
přitahnout zpatky k sobě.
Anna se vytrhla jeho sevřeni, zapominajic na pohřeb a
publikum. Nenechavala někoho jen tak se ji dotykat.
Vyklopytala na nohy a otočila se tvaři vlkodlakovi, ktery se
opřel zpatky na lavici a usmival se na ni. Lide na obou
stranach něj se od něj odsouvali, davajic mu tolik prostoru,
kolik mohli- to byl lepši usudek než jeho, podle lehkeho
zkřiveni rtů.
Anna musela přiznat, že byl nadherny. Jeho obličej byl
kultivovany a elegantni, jeho kůže, jako Charlesova byla
tykove dřevo a slunečni svit. Jeho nos a černe oči řikaly
Středni Vychod, i když jeho přizvuk byl čistě španělskyměla
na přizvuky dobre uši.
Vypadal jejiho věku, dvacet tři nebo čtyři, ale z nějakeho
důvodu, si byla absolutně jista, že byl velmi, velmi stary.
"Nech ji byt, Asile," řekl Charles, a jeho ruce se ji usadily na
ramenou, kde byly ruce druheho muže. "Vykucha tě a necha
vranam, pokud ji budeš obtěžovat."
Opřela se o jeho teplo, vic než trochu překvapena, že měl
pravdu- nebo alespoň, že jeji prvni reakce nebyl strach, ale
vztek.
Druhy vlk se zasmal, jeho ramena tvrdě škubajici. "Dobře,"
řekl. "Dobře. Někdo by měl." Pak zvlaštni humor opustil jeho
tvař a on ji unaveně promnul. "Teď ne moc dlouho." Podival se
vedle Anny a Charlese. "Řekl jsem ti, že sny jsou zpatky.
Snim o ni teměř každou noc. Musiš to udělat brzy, než bude
přiliš pozdě. Dnes."
"Dobře, Asile." Branův hlas zněl ploše a unaveně. "Ale ne
dnes. Ne zitra. Vydržiš o něco dele."
Asil se otočil k pohledu na shromažděni, ktere bylo tichym
svědkem toho všeho, a promluvil jasnym, zvučnym hlasem.
"Dar, ktery mate, někoho, kdo vi co je potřeba udělat a uděla
to. Mate misto, kam jit domů, bezpečne misto, diky němu.
Opustil jsem sveho Alfu, abych přišel sem, protože mě
nechal hnit v blaznovstvi lasky." Otočil hlavu a symbolicky si
odplivl přes leve rameno. "Slabosti lasky, ktera zrazuje.
Kdybyste věděli, co citim, co Carter Wallace citil, věděli
byste, jake požehnani mate v Branovi Cornickovi, ktery zabiji
ty, kdo musi byt zabiti."
A pak si Anna uvědomila, že to, o co vlk Brana žadal, byla
smrt. Impulsivně, Anna odstoupila od Charlese. Položila
kolena na lavici, na ktere seděla a natahla se přes opěradlo,
aby sevřela svou ruku kolem Asilova zapěsti, ktere leželo
přes opěrku lavice.
Zasyčel v šoku, ale neodtahl se. Když ho držela, pach
divokosti, nemoci, vybledl. Dival se na ni, bělma jeho oči se
ukazujic, zatimco jeho duhovky se zužily do malych skupin
kolem jeho černych zornic.
"Omega," zašeptal, jeho dech tvrdě přichazejic.
Za ni, Charles se přibližil, ale nedotkl se ji, když se chladne
maso pod jejimi prsty zahřivalo. Všichni stali zmrzli na mistě.
Anna věděla, že všechno, čim by to ukončila, bylo sejmuti sve
ruky, ale podivně se zdrahala tak učinit.
Šok na Asilově tvaři zmizel, a kůže kolem jeho oči a ust
změkla ve smutku, ktery rostl a prohluboval se, než ho
zasunul pryč, kde se všechny jeho tajne sny schovavaly před
přiliš-horlivymi pozorovateli. Natahl se a lehce se dotkl jeji
tvaře, ignorujic Charlesovo varovne vrčeni.
"Vic darů, než jsem věřil." Pevně se na Annu usmal, oči a usta
ve shodě.
"Pro mě je přiliš pozdě, mi querida. Plytvaš tvymi dary na me
stare ja. Ale za odklad, děkuji ti." Podival se na Brana. "Dnes
a zitra, a možna dalši den taky. Vidět Charlese, původně vlka
samotaře, zachyceneho nohou v pasti amor- to mě na chvili
pobavi, myslim."
Uvolnil se otočenim zapěsti, zachytil jeji ruku do sve a, s
mazanym pohledem na Charlese, polibil jeji dlaň. Pak ji nechal
jit a vyklouzl z kostela. Nespěchal, ale ani se neloudal.
"Buď s nim opatrna," upozornil ji Charles, ale nezněl
popuzeně.
Někdo si odkašlal a Anna se rozhledla, aby se setkala s očima
ministra. Usmal se na ni, pak se podival na kostel. Nevypadal,
že by ho přerušeni jeho služby v nejmenšim obtěžovalo.
Možna byl zvykly na vlkodlaky přerušujici věci.
Anna citila, jak ji do tvaře stoupa červeň a klesla zpatky na
lavičku… přejic si, aby se mohla potopit ještě dal. Pravě
přerušila pohřeb muže, ktereho ani neznala.
"Je čas přivest to ke konci," řekl ministr. Naš smutek byl
proveden, a když odejdeme, musime pamatovat na dobře
prožity život a srdce otevřene všem. Kdybyste všichni mohli
sklonit hlavy k zavěrečne modlitbě."
2024 ©