Assassin´s Creed: kapitola 1

1.

 

V

ysoko na větvích paláců Vecchio a Bargella plápolaly pochodně a na katedrálním náměstí na sever od nich hořelo jen několik luceren. Pár jich také osvětlovalo přístaviště na břehu řeky Arno. Šerem se stále pohybovalo několik námořníků a přístavních dělníků, přestože už bylo docela pozdě a většina místních se vracela s příchodem noci domů. Námořníci na lodích rychle dokončovali opravy plachtoví a úhledně svinovali lana na tmavých, vydrhnutých palubách, zatímco dělníci pospíchali s nákladem do bezpečí nedalekých skladišť.

Také v hospodách a nevěstincích se svítilo, ulicemi se ale procházelo jen velmi málo lidí. Uběhlo už sedm let od chvíle, kdy byl vůdcem města zvolen tehdy dvacetiletý Lorenzo de’ Medici, který konečně přinesl pořádek a klid a ukončil prudkou rivalitu mezi vůdčími bankovními a kupeckými rody, díky nimž Florencie patřila k nejbohatším městům na světě. Přesto to ve městě nepřestalo vřít a občas docházelo i k rozmíškám, jak jednotlivé frakce bojovaly o moc, uzavíraly aliance, nebo se naopak odmítaly smířit se zapřísáhlými nepřáteli.

Florencie léta Páně 1476 nebyla bezpečná ani za jasmínem provoněného večera, kdy se při správném směru větru dalo téměř zapomenout na zápach stoupající z Arna.

Na kobaltově modré nebe vystoupal měsíc a ujal se vlády nad hvězdami. Jeho svit zaléval otevřené náměstí na nábřeží u severního konce Ponte Vecchia s tmavými, zavřenými krámky. Měsíční paprsky našly i postavu v černém šatu na střeše kostela Santo Stefano al Ponte. Byl to mladý muž, sotva sedmnáctiletý, ale vysoký a hrdý. Pozorně se rozhlédl po okolí, pak přiložil ruku ke rtům a tiše, pronikavě hvízdl. Vzápětí se z tmavých ulic a výklenků vyhrnula na náměstí skupina mladíků. Většina byla v černém, někteří ale měli na hlavách krvavě rudé, zelené nebo azurové kápě či klobouky, a všem visely u opasků meče a dýky. Objevovali se postupně, napřed jeden, pak tři, vzápětí už tucet a nakonec jich tu byla dobrá dvacítka.

Nebezpečně vyhlížející banda se s domýšlivou sebejistotou roztáhla po náměstí.

Mladík se zadíval dolů na dychtivě zvednuté tváře, které se v měsíčním svitu zdály bledé. Zvedl pěst nad hlavu ve vzdorném pozdravu.

„Stojíme společně!“ křikl, když také zvedli pěsti, a někteří dokonce tasili zbraně a zamávali jimi. „Společně,“ jásali.

Mladík rychle a mrštně jako kočka sešplhal dolů po nedokončené fasádě ke sloupoví kostela, odkud seskočil a s vlajícím pláštěm přistál bezpečně ve středu skupiny, která se okolo něj vzápětí nedočkavě shlukla.

„Ticho, přátelé!“ zvedl ruku, aby umlčel poslední, osamělé zavýsknutí. Ponuře se usmál. „Víte, proč jsem vás, své nejvěrnější spojence, sem dnes v noci zavolal? Abych vás požádal o pomoc. Příliš dlouho jsem mlčel, zatímco náš nepřítel, vy víte, o kom mluvím, Vieri de’ Pazzi, se procházel městem, pomlouval moji rodinu, špinil naše jméno a ponižoval nás. Obvykle bych se nesnížil k tomu, abych se tak prašivým psem zabýval, ale…“

Přerušil ho velký, ostrý kámen, který přilétl od mostu a přistál mu u nohou.

„Dost těch nesmyslů, grullo“ zavolal někdo.

Mladík i celá skupina se otočili po hlase. Věděli, komu patří. Přes most se od jižního břehu blížila další banda mladíků. V čele si nadutě vykračoval její vůdce v tmavém sametovém obleku a rudé pláštěnce sepnuté sponou se zlatými delfíny a kříži v modrém poli. Ruku měl položenou na jílci meče. Byl docela pohledný, jeho vzhled ale kazila krutá ústa a slabá brada, a přestože byl trochu při těle, o síle jeho paží a nohou se nedalo pochybovat.

„Buona sera, Vieri,“ pozdravil ho mladík nevzrušeně. „Právě jsme o tobě mluvili.“ Přehnaně zdvořile se uklonil a zatvářil se překvapeně. „Musíš mi odpustit. Nečekali jsme tě. Myslel jsem, že Pazziové si vždy někoho najmou, aby za ně odvedl špinavou práci.“

Vieri narovnal ramena a i se svými muži se ve vzdálenosti několika yardů zastavil. „Ezio Auditore! Ty zhýčkaný klacku! Spíše bych řekl, že to tvoje rodina úředníčků a účetních běží při sebemenších potížích za strážemi. Codardo!“ Sevřel jílec meče. „Říkám, že to ty se bojíš vzít věci do vlastních rukou.“

„No, co můžu říct, Vieri, ciccione. Když jsem naposledy viděl tvoji sestru Violu, zdálo se mi, že ona byla s mýma rukama docela spokojená.“ Ezio Auditore se na nepřítele zakřenil a potěšilo ho, když uslyšel, jak se jeho společníci za ním chechtají a povzbuzují ho.

Věděl ale, že zašel příliš daleko. Vieri zfialověl vzteky. „To by stačilo, Ezio, ty spratku! Uvidíme, jestli umíš stejně dobře bojovat jako žvanit!“ Otočil se ke svým mužům a tasil meč. „Zabijte ty bastardy!“ zařval.

Vzduchem prolétl další kámen, tentokrát však nebyl míněn jen jako výzva. Zasáhl Ezia do čela a roztrhl mu kůži. Z rány vytryskla krev a stékala mu dolů po obličeji. Ezio zavrávoral, jak ho zasypala sprška kamení. Jeho vlastní muži se sotva vzchopili a Pazziho banda už se na ně řítila přes most. Obě skupiny se ocitly tak blízko u sebe, že nikdo neměl čas tasit meč, a dokonce ani dýku, proto se muţi pustili jeden do druhého pěstmi.

Bitva byla tvrdá a krutá, brutální kopance a údery provázelo ohavné praskání kostí. Chvíli byly síly vyrovnané, ale pak Ezio, kterému do očí stékala krev a omezovala jeho vidění, spatřil, jak dva z jeho nejlepších mužů padli pod ranami Pazziho rváčů. Vieri se zasmál, a protože měl Ezia nadosah, ohnal se po něm těžkým kamenem. Ezio bleskurychle podřepl, kámen ho minul, ale jen o vlásek. Auditoreho muži se ocitli v úzkých. Než Ezio vyskočil na nohy, podařilo se mu vytrhnout z pochvy nůž a divoce seknout do stehna podsaditého Pazziho rváče, který na něj útočil mečem a dýkou. Eziův nůž proťal látku a zařízl se do svalů a šlach. Muž bolestivě zavyl, padl k zemi, upustil zbraně a obě ruce přitiskl na ránu, ze které se vyvalila krev.

Ezio se zoufale vyškrábal na nohy a rozhlédl se. Viděl, že Pazziho muži obklíčili ty jeho u stěny kostela. Do nohou se mu vrátila trocha síly, proto se vydal přátelům na pomoc. Sklonil se pod čepelí dalšího Pazziho nohsleda, zasadil mu ránu pěstí do obličeje a uspokojilo ho, když útočníkovi vylétly z úst vyražené zuby a muž klesl omráčeně na kolena. Křikl na své muže, aby jim dodal odvahu, popravdě se však snažil vymyslet, jak se co nejdůstojněji stáhnout. Tu ale uslyšel přes zvuky bitvy bodrý a dobře známý hlas, který na něj volal zpoza Pazziho chátry.

„Hej, fratellino, co to, do pekla, vyvádíš?“

Ezio si oddychl a srdce se mu rozbušilo úlevou. „Hej, Federico! Co tu děláš? Myslel jsem, že sis vyrazil do města jako obvykle!“

„Nesmysl! Věděl jsem, že máš něco za lubem, a napadlo mě, že se podívám, jestli se můj bráška konečně naučil postarat sám o sebe. Ale zdá se, že potřebuješ ještě pár lekcí!“

Federico Auditore byl o několik let starší než Ezio a nejstarší ze sourozenců a vše dělal ve velkém: pil, miloval i bojoval. Ještě ani nedomluvil a už vtrhl do davu, srazil dohromady hlavy dvou Pazziů, třetího nakopl do čelisti a klestil si cestu bojištěm k bratrovi, jako by se ho násilí okolo nedotýkalo. Jejich muže to povzbudilo a zdvojnásobili úsilí. Pazziové naopak zneklidněli. Několik přístavních dělníků sledovalo bitku z bezpečné vzdálenosti a Pazziové je v šeru považovali za posily nepřítele. A to v nich spolu s Federicovým řevem a létajícími pěstmi, které si rychle osvojil i učenlivý Ezio, vzbudilo paniku.

Nad lomozem se rozlehl zuřivý hlas Vieriho de’ Pazzi. „Ustup!“ zakřičel na muže a hlas se mu zlomil vysílením a vzteky. Zachytil Eziův pohled, zavrčel nějakou nerozluštitelnou hrozbu a zmizel ve tmě. Jeho muži, alespoň ti, kdo se udrželi na nohou, ho následovali zpátky přes Ponte Vecchio, v patách ale měli Eziovy vítězoslavné spojence.

Ezio se chystal běžet za nimi, když mu na rameno dopadla bratrova masitá ruka. „Okamžíček,“ řekl Federico. „Co to říkáš? Utíkají!“

„Klid.“ Federico se mračil a opatrně prohmatával ránu na Eziově čele.

„Je to jenom škrábnutí.“

„Je to víc než škrábnutí,“ rozhodl bratr vážně. „Raději bychom tě měli odvést k lékaři.“

Ezio si odplivl. „Nemůžu ztrácet čas s lékaři. A kromě toho…“ Nešťastně se odmlčel. „Nemám peníze.“

„Ha! Vyplýtval jsi je na ženské a víno, co?“ Federico se zazubil a poplácal mladšího bratra vřele po rameni.

„Neřekl bych, že jsem je zrovna vyplýtval. A nezapomeň, že jsi mi šel příkladem.“ Ezio se zakřenil, pak zaváhal. Najednou si uvědomil, jak mu buší v hlavě. „Ale neublížilo by, kdyby tu ránu někdo prohlédl. Asi bys mi nepůjčil pár fiorini, co?“

Federico poplácal rukou měšec. Ani nezacinkal. „Vlastně jsem taky na mizině,“ přiznal.

Ezio se zasmál bratrovu zahanbení. „A za co jsi rozházel peníze ty? Za mše a odpustky, co?“

Federico se zasmál. „Dobrá. Máš pravdu.“ Rozhlédl se. Nakonec jen tři nebo čtyři jejich muži utrpěli natolik vážná zranění, že zůstali na bojišti ležet, ale i oni si pomalu sedali. Sice tiše sténali, zároveň se ale zubili od ucha k uchu. Byla to drsná potyčka, nikdo ale neměl zlámané žádné kosti. Na druhou stranu ležel na dláždění v bezvědomí dobrý půltucet Pazziho nohsledů a přinejmenším dva byli přepychově oblečení.

„Podíváme se, jestli by se s námi naši padlí nepřátelé nepodělili o své poklady,“ navrhl Federico. „Koneckonců jsme ve větší nouzi a já se s tebou vsadím, že je nedokážeš obrat, aniž bys je probudil!“

„Uvidíme,“ řekl Ezio a pustil se do práce. Během několika minut nashromáždil dost zlatých na to, aby naplnil oba jejich měšce. Vítězoslavně pohlédl na bratra a významně zacinkal nově nabytým bohatstvím.

„Dost!“ zvolal Federico. „Raději jim pár mincí nechej, ať se dostanou domů. Přece jen nejsme žádní zloději – tohle je válečná kořist. A pořád se mi nelíbí ta rána. Musíme ji co nejrychleji ošetřit.“

Ezio kývl, otočil se a naposledy se rozhlédl po bojišti, ze kterého si Auditoreové odnesli vítězství. Federico ale rychle ztrácel trpělivost, proto mladšímu bratrovi položil ruku na rameno. „Pojď,“ řekl a bez dalšího zdržování vykročil tak rychle, že bojem znavený Ezio měl co dělat, aby s ním udržel krok. Kdykoli se však bratrovi příliš vzdálil nebo špatně zahnul, Federico na něj počkal, nebo se pro něj dokonce vrátil. „Omlouvám se, Ezio. Prostě tě chci co nejrychleji dostat k medico.“

Opravdu to nebylo daleko, ale na Ezia doléhala s každým krokem čím dál větší únava. Konečně se ocitli v šeré místnosti, kde jejich rodinný lékař ošetřoval nemocné a raněné. Byla plná tajemných přístrojů a mosazných a měděných nádobek, které stály vyrovnané na dubových stolech nebo visely ze stropu spolu se svazečky sušených bylin. Ezio se sotva držel na nohách.

Dottore Ceresu nijak nepotěšilo, že ho probudili uprostřed noci, jeho chování se ale ihned změnilo, když si svíčkou posvítil na Eziovu

ránu a dobře si ji prohlédl. Na tváři se mu usadil ustaraný výraz. „Hm,“ řekl vážně. „Tentokrát jsi to skutečně schytal, mladý muži. Copak vy mladí neumíte dělat nic jiného než pobíhat kolem a rozbíjet si navzájem hlavy?“

„Byla to otázka cti, dobrý muži,“ ozval se Federico.

„Chápu,“ řekl lékař vyrovnaně.

„Opravdu to nic není,“ řekl Ezio, přestože mu bylo mdlo.

Federico jako obvykle zamaskoval obavy za humorem a řekl: „Ošetři ho co nejlépe, příteli. Krásná tvářička je jeho jedinou předností.“

„Hej, fottiti!“ odsekl Ezio a ukázal bratrovi prostředník.

Lékař je oba ignoroval. Umyl si ruce, jemně ránu prohmatal, z jedné z lahví nalil na kus plátna čirou tekutinu a otřel jím ránu. Tolik to bolelo, že se Ezio zašklebil a málem vyskočil ze židle. Jakmile se lékař ujistil, že rána je čistá, vzal do ruky jehlu a protáhl jí jemné střívko.

„Tak,“ řekl. „Tohle bude trochu bolet.“

Když lékař ránu sešil a ovázal, takže Ezio vypadal jako Turek v turbanu, povzbudivě se usmál. „Prozatím to budou tři fiorini. Za pár dní zajdu do vašeho palazza a vytáhnu ti stehy. Pak mi zaplatíš další tři fiorini. Bude tě příšerně bolet hlava, ale přejde to. Zatím zkus odpočívat – pokud to dokážeš! A nedělej si starosti, rána vypadá horší, než je. Nezůstane ti skoro žádná jizva, takže v budoucnu nezklameš žádné dámy!“

Venku na ulici objal Federico bratra paží okolo ramen. Vytáhl láhev a nabídl ji Eziovi. „Žádný strach,“ řekl, když si všiml Eziova výrazu. „Je to otcova nejlepší grappa. Pro muže ve tvém stavu je lepší než mateřské mléko.“

Oba si přihnuli a cítili, jak je ohnivé pití rozehřívá. „To je ale noc,“ poznamenal Federico.

„To ano. Přál bych si, aby všechny byly tak zábavné…“ Ezio zmlkl, když si všiml, že se bratr začíná zubit od ucha k uchu. „Ach, počkej!“ opravil se se smíchem. „Ony jsou!“

„Přesto si myslím, že by nebylo špatné, kdybychom tě před návratem domů trochu nakrmili a napojili,“ řekl Federico. „Je sice pozdě, ale kousek odsud je hospoda, kde zavírají až se snídaní a…“

„Ty a její oste jste amici intimi?“

„Jak jsi to uhádl?“

Asi o hodinu později, poté co spláchli večeři sestávající z ribollita a bistecca lahví brunellského, měl Ezio pocit, jako by mu vůbec nic nebylo. Byl mladý a zdravý a cítil, jako by se mu vrátila všechna ztracená energie. K rychlému zotavení samozřejmě přispěl velkou měrou i adrenalin z vítězství nad Pazziovou chátrou.

„Je čas vrátit se domů, bráško,“ řekl Federico. „Otec už se bude určitě divit, kde jsme. To na tebe spoléhá, že mu pomůţeš s bankou. Já naštěstí nemám hlavu na čísla, proto se asi nemůže dočkat, až mě dostane do politiky.“

„Do politiky nebo k cirkusu podle toho, jak se chováš.“

„A jaký je v tom rozdíl?“

Ezio věděl, že mu bratr nezazlívá,že se otec obrací s rodinnými obchody spíše na něj neţ na nejstaršího syna. Kdyby se Federico stal bankéřem, ukousal by se nudou. Problém byl, že Ezio to cítil stejně. Ale den, kdy si bude muset obléct černý hedvábný oblek a na krk si pověsit zlatý řetěz florentského bankéře, byl stále daleko a on byl odhodlán užít si dny svobody a nezodpovědnosti naplno. Nemohl tušit, jak málo těch dnů bude.

„Měli bychom si radši pospíšit,“ řekl Federico, „pokud chceme uniknout výprasku.“

„Možná si dělá starosti.“

„Ne, ví, že se o sebe umíme postarat.“ Federico se na Ezia přemýšlivě zadíval. „Ale opravdu bychom měli přidat do kroku.“ Odmlčel se. „Cítíš se na sázku? Třeba na malý závod?“

„Kam?“

„Co takhle,“ Federico se zadíval přes měsícem ozářené město na nedalekou věž, „na střechu Santa Trinità. Pokud tě to příliš nevyčerpá a domů to odtamtud není daleko. Ale ještě jednu věc.“

„Ano?“

„Nepoběžíme ulicemi, ale po střechách.“

Ezio se zhluboka nadechl. „Fajn. Zkusíme to,“ řekl.

„Dobrá, malý tartaruga. Jdeme!“

Federico bez dalšího slova vyrazil a mrštně jako ještěrka vyšplhal nahoru po hrubé omítce nedaleké budovy. Na střeše se na okamžik zastavil, zdálo se dokonce, jako by na zaoblených rudých taškách zavrávoral, pak se zasmál a rozběhl se. Ve chvíli, kdy se na střechu

dostal Ezio, byl už bratr dobrých dvacet yardů daleko. Pustil se do pronásledování a díky adrenalinu a vzrušení docela zapomněl na bolest. Uviděl, jak Federico mocným skokem překonal černočernou prázdnotu a lehce přistál na ploché střeše šedého paláce, která se nacházela o něco níž než ta, ze které skočil. Kousek poodběhl a zastavil se. Propast hluboká osm pater se přiblížila a Ezia ovládl strach, raději by ale zemřel, než aby před bratrem zaváhal. Sebral všechnu odvahu a víru, odrazil se a skočil. Za letu zahlédl v měsíčním světle hluboko pod sebou tvrdé žulové dláždění. Na zlomek vteřiny ho napadlo, že se přepočítal, protože se před ním začala zvedat tvrdá šedá zeď paláce, ale pak ji přece jen nějak překonal, dopadl na střechu, a i když trochu škobrtnul, udržel se na nohách. Ovládalo ho vzrušení, přestože sotva popadal dech.

„Bráška se toho musí ještě spoustu naučit,“ posmíval se Federico, když znovu vyrazil a jeho stín se pod potrhanými mračny míhal mezi komíny. Ezio se vrhl vpřed a nechal se ovládnout divokostí okamžiku. Pod nohama se mu otvíraly další propasti, v některých případech to byly pouhé boční uličky, jindy široké hlavní ulice. Federico mu mezitím zmizel z očí. Najednou se před ním tyčila věž Santa Trinità a zvedala se z mírně skosené červené střechy kostela. Ale jak se blížil, vzpomněl si, že kostel stojí uprostřed náměstí a vzdálenost mezi jeho střechou a okolními budovami je mnohem větší, než jakou kdy doposud skokem překonal. Neodvážil se zaváhat ani zpomalit – jeho jedinou nadějí bylo to, že se střecha kostela nacházela níž než ta, ze které musel skočit. Pokud se vší silou odrazí a doslova se vrhne do vzduchu, gravitace se postará o ostatní. Všechny myšlenky na možné následky selhání vytěsnil z mysli.

Okraj střechy se rychle blížil a pak – nic. Letěl vzduchem, vítr mu svištěl okolo uší a vháněl mu slzy do očí. Střecha kostela se zdála nekonečně daleko – nedokáže to, už nikdy se nebude smát ani bojovat, už nikdy v náruči nesevře ženu. Nedokázal se nadechnout. Zavřel oči a pak…

Jeho tělo se zlomilo v pase, musel se zachytit rukama i nohama, ale opět měl pod sebou něco pevného. Dokázal to! Dopadl sice jen několik palců od okraje, ale dostal se na střechu kostela!

Ale kde byl Federico? Vyšplhal nahoru k patě věže a otočil se zpátky směrem, odkud přiběhl, právě včas, aby uviděl bratra letět

vzduchem. Federico přistál pevně, několik rudých hliněných tašek ale pod jeho váhou uklouzlo a on málem ztratil rovnováhu. Tašky se zřítily ze střechy a o několik vteřin později se roztříštily na dláždění hluboko pod nimi. Ale Federicovi se přece jen podařilo udržet rovnováhu a napřímit se. Byl sice zadýchaný, ale na tváři měl široký, hrdý úsměv.

„Takže přece jen nejsi tartaruga“ řekl, když přistoupil k Eziovi a poplácal ho po rameni. „Proletěl jsi okolo mě jako blesk.“

„Ani jsem si to neuvědomil,“ řekl Ezio krátce a snažil se popadnout dech.

„No, ale na věži budu první,“ opáčil Federico, odstrčil Ezia stranou a rozběhl se nahoru po schodech skrčené věže, kterou městští páni plánovali nahradit něčím modernějším. Tentokrát se Federico dostal na místo první, a dokonce musel bratrovi, který začínal cítit, že postel není zas až tak špatná věc, pomoct. Oba byli zadýchaní, proto zůstali stát, odpočívali a hleděli na město, které v perleťovém světle úsvitu vypadalo tiché a mírumilovné.

„Žijeme dobrý život, bratře,“ poznamenal Federico s netypickou vážností.

„Ten nejlepší,“ souhlasil Ezio. „Kéž se to nikdy nezmění.“

Oba mlčeli, protoţe nechtěli narušit dokonalost toho okamžiku, po chvíli ale Federico tiše promluvil: „A kéž to nezmění ani nás, fratellino. Pojď, musíme zpátky. Támhle je střecha našeho palazza. Modli se k Bohu, aby otec nezůstal celou noc vzhůru, jinak to pořádně schytáme. Jdeme.“

Vydal se k okraji věže, aby sešplhal dolů na střechu, ale zastavil se, když si všiml, že se Ezio nepohnul. „Co je?“

„Počkej minutku.“

„Kam koukáš?“ zeptal se Federico a znovu se k němu připojil. Zadíval se stejným směrem jako Ezio a po tváři se mu rozlil úsměv. „Ty lstivý ďáble! Přece tam nechceš teď jít, že ne? Nech chudáka holku spát!“

„Ne. Myslím, že je na čase, aby se Cristina probudila.“

◊♦◊

S Cristinou Calfucci se Ezio seznámil teprve nedávno, přesto se už zdáli nerozluční, i když je rodiče považovali za příliš mladé na vážný

vztah. Ezio s tím nesouhlasil, ale Cristině bylo teprve sedmnáct a její rodiče chtěli, aby se Ezio napřed trochu zklidnil, než vůči němu projeví shovívavost. A to ho samozřejmě přimělo chovat se ještě divočeji.

S Federicem se poflakovali po hlavním tržišti, kde nakoupili pár drobností pro sestru k svátku, a pokukovali po hezkých dívkách, které se se svými společnicemi procházely od stánku ke stánku a prohlížely si krajky, stuhy a štůčky hedvábí. Ale jedna vynikala nad ostatní, protože to bylo to nejkrásnější, nejpůvabnější děvče, jaké kdy Ezio spatřil. Nikdy na ten den nezapomene, na den, kdy ji poprvé spatřil.

„Ach,“ vydechl nechtě. „Podívej! Je tak krásná.“

„No,“ odpověděl vždy praktický bratr. „Proč za ní nezajdeš a nepozdravíš ji?“

„Cože?“ Ta představa Ezia šokovala. „A až ji pozdravím, co pak?“

„No, mohl bys s ní zkusit promluvit. O tom, co jsi koupil a co koupila ona, na tom nesejde. Víš, bráško, většina mužů se tak bojí mluvit s krásnými děvčaty, že ti, kdo se k tomu odhodlají, jsou okamžitě ve výhodě. Co? Myslíš snad, že ony nechtějí, aby si jich muži všímali, že nechtějí, aby s nimi muži mluvili? Samozřejmě že chtějí! A ty sám nevypadáš špatně a kromě toho jsi Auditore. Tak jdi na to a já odlákám její gardedámu. Kdyžo tom tak přemýšlím, ta taky nevypadá špatně.“

Ezio si vzpomněl, jak celý ztumpachověl, když zůstal s Cristinou sám, jak nedokázal najít slov, protože se vpíjel do jejích krásných očí, dlouhých, hedvábných kaštanových vlasů, ohrnutého nosánku…

Zírala na něj. „Copak je?“ zeptala se.

„Co tím myslíš?“ vyhrkl.

„Proč tu jen tak stojíš?“

„Ach… no… protože jsem se tě chtěl na něco zeptat.“

„A na copak?“

„Jak se jmenuješ?“

Obrátila oči v sloup. Zatraceně, pomyslel si, tohle už určitě slyšela mnohokrát. „Do toho ti vůbec nic není,“ řekla. A odešla. Ezio chvíli zíral, pak se za ní rozběhl.

„Počkej!“ řekl, dohonil ji, ale byl víc zadýchaný, než kdyby běžel celou míli. „Nebyl jsem připravený. Plánoval jsem, že budu velmi šarmantní. A zdvořilý! A zábavný! Nedáš mi ještě jednu šanci?“

Ohlédla se po něm, a i když nezpomalila, nepatrně se pousmála. Ezio si celý zoufal, dokud na něj Federico, který vše sledoval, tiše nezavolal: „Nevzdávej to! Viděl jsem, jak se usmála! Bude si tě pamatovat.“

Ezio se tedy vzmužil a vydal se za ní – velmi diskrétně a dal si dobrý pozor, aby si ho nevšimla. Třikrát nebo čtyřikrát musel na tržišti uskočit za stánek nebo se schovat do vchodu, když opustila náměstí, ale docela úspěšně ji sledoval až ke dveřím jejího rodinného sídla, kde jí cestu zastoupil muž, kterého dobře znal. Ezio se stáhl.

Cristina se na muže rozzlobeně zadívala. „Už několikrát jsem ti řekla, že o tebe nemám zájem, Vieri. Teď mě nech projít.“

Ezio se v úkrytu prudce nadechl. Vieri de’ Pazzi! Samozřejmě!

„Ale, signorina, já zájem mám. Velký zájem,“ řekl Vieri.

„Tak se postav do řady.“

Pokusila se projít, ale znovu jí zastoupil cestu. „To si nemyslím, amore mio. Už mě unavuje čekat, až pro mě roztáhneš nohy dobrovolně.“ Chytil ji hrubě za ruku, přitáhl si ji blíž, a když se začala vzpírat, objal ji pevně druhou paží.

„Asi jsi to nepochopil,“ ozval se Ezio, postoupil vpřed a pohlédl Vierimu do očí.

„Ach, malý Auditoreho spratek. Cane rognoso! Co je ti, do pekla, po tom? K čertu s tebou.“

„Taky ti přeji buon’giorno, Vieri. Omlouvám se, že obtěžuji, ale mám pocit, že kazíš této mladé dámě den.“

„Ach, opravdu? Omluv mě, drahá, musím tomuhle povýšenci nakopat zadek.“ S tím Vieri odstrčil Cristinu stranou a ohnal se pravou pěstí. Ezio ránu snadno vykryl, ustoupil do strany, podrazil Vierimu nohy a povalil ho do prachu.

„Máš dost, příteli?“ řekl Ezio posměšně. Ale Vieri vzápětí vyskočil na nohy a zuřivě do něj začal tlouct pěstmi. Ezio utržil tvrdý zásah do čelisti, odrazil ale levý hák a sám zasadil dvě pořádné rány, jednu do břicha, ta Vieriho zlomila v pase, druhou do čelisti. Ezio se obrátil ke Cristině, aby se ujistil, že je v pořádku. Zadýchaný Vieri ustoupil, ale ruka mu sklouzla k dýce. Cristina si toho všimla a

vyplašeně vykřikla, když Vieri zamířil Eziovi na záda a bodnul. Varován výkřikem se Ezio na poslední chvíli otočil, chytil Vieriho pevně za zápěstí a vykroutil mu dýku z ruky. Přistála na zemi. Mladí muži si stáli tváří v tvář a těžce dýchali.

„Na víc se nezmůžeš?“ procedil Ezio skrz zaťaté zuby.

„Drž hubu, jinak tě, přisámbohu, zabiju!“

Ezio se zasmál. „Asi by mě nemělo překvapit, že se snažíš vnutit milé dívce, která tě očividně považuje za hroudu hnoje – když vezmu v úvahu, jak se tvůj pappa snaží vnutit Florencii své bankovní úroky!“

„Ty hlupáku! To tvůj otec si zaslouží lekci pokory!“

„Je na čase, aby nás Pazziové přestali urážet. Ale ty dokážeš jen tlachat a na víc se nezmůžeš.“

Vieri si utřel rukávem krvácející ret. „Za tohle zaplatíš – ty i celý tvůj rod. Tohle ti nezapomenu, Auditore!“ Plivl Eziovi k nohám, sehnul se pro dýku a obrátil se na útěk. Ezio za ním hleděl.

◊♦◊

Na to všechno si vzpomněl, když ze střechy kostela hleděl na Cristinin dům. Vzpomněl si na nadšení, které cítil, když se k ní obrátil, a ona mu s novou vřelostí v očích poděkovala.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Jsem, díky tobě.“ Zaváhala a hlas se jí stále třásl strachy. „Ptal jsi se mě na jméno – no, jmenuji se Cristina. Cristina Calfucci.“

Ezio se uklonil. „Je mi ctí, že tě poznávám, Cristino. Ezio Auditore.“

„Znáš toho muže?“

„Vieriho? Naše cesty se občas zkříţí. Ale naše rodiny se nemají nijak v lásce.“

„Už nikdy ho nechci vidět.“

„Pokud to bude v mých silách, už ho také nikdy neuvidíš.“

Stydlivě se usmála, pak řekla: „Ezio, jsem ti vděčná – proto jsem připravena dát ti po tak špatném začátku druhou šanci!“ Něžně se zasmála, políbila ho na tvář a zmizela v sídle.

Malý dav, který se shlukl okolo, Eziovi zatleskal. S úsměvem se uklonil, ale když se odvracel, věděl, že sice získal novou přítelkyni, udělal si ale také nesmiřitelného nepřítele.

„Nech Cristinu spát,“ řekl Federico znovu a vytrhl tak Ezia ze zamyšlení.

„Na to bude čas později,“ odvětil. „Musím ji vidět.“

„Dobrá, pokud musíš – pokusím se tě krýt před otcem. Ale dávej si pozor, Vieriho muži mohou být pořád poblíž.“ S tím Federico sešplhal dolů na střechu a odtud seskočil na vůz se senem v ulici vedoucí domů.

Ezio se za bratrem díval a rozhodl se ho napodobit. Vůz se zdál strašně hluboko, vzpomněl si ale na to, co ho učili, zpomalil dech, uklidnil se a soustředil.

A pak už letěl vzduchem v nejdelším skoku dosavadního života. Na okamžik ho napadlo, že špatně mířil, potlačil ale paniku a vzápětí přistál bezpečně v seně. Stačilo věřit! Trochu bezdechý, ale rozjařený úspěchem seskočil Ezio na ulici.

Slunce právě vycházelo nad kopce, venku ale bylo pořád málo lidí. Ezio se právě chystal vyrazit ke Cristininu domu, když se ulicí rozlehla ozvěna kroků. Ezio se zoufale snažil schovat, přikrčil se proto ve stínech vchodu do kostela a zadržel dech. Zpoza rohu vyšel sám Vieri se dvěma vojáky Pazziů.

„Raději bychom to měli vzdát, veliteli,“ řekl starší voják. „Už jsou dávno pryč.“

„Vím, že tu někde jsou,“ vyštěkl Vieri. „Přímo je cítím.“ Obešel s muži kostelní náměstí, ale nezdálo se, že by plánovali odejít. Sluneční svit zkracoval stíny. Ezio se proto ukryl znovu v seně a ležel tam snad celou věčnost. Byl netrpělivý, protože se nemohl dočkat, až bude moct konečně odejít. Jednou ho Vieri minul tak těsně, že Ezio prakticky cítil jeho, ale nakonec Vieri pokynul rozzlobeně mužům a zamířili pryč. Ezio ještě chvíli ležel bez hnutí, pak vylezl a dlouze vydechl úlevou. Oprášil se a rychle překonal krátkou vzdálenost, která ho dělila od Cristiny. Modlil se přitom, aby v jejím domě nebyl ještě nikdo vzhůru.

V sídle panovalo ticho, ale Ezio hádal, že sluhové už určitě vzadu v kuchyni rozdělávají oheň. Věděl, které okno patří Cristině, proto na okenice hodil hrst kamínků. Rachot mu připadal ohlušující. Čekal s bušícím srdcem. Pak otevřela okenice a objevila se na balkóně. Hleděl na svůdné křivky jejího těla rýsující se pod noční košilí. Ihned ho přemohla vášeň.

„Kdo je tam?“ zavolala tiše.

Ucouvl, aby ho viděla. „Já!“

Cristina si povzdychla, i když ne nepřátelsky. „Ezio! Měla jsem to tušit.“

„Můžu nahoru, mia colomba?“

Ohlédla se přes rameno, pak tiše odpověděla: „Dobrá. Ale jen na minutku.“

„Víc nepotřebuji.“

Zazubila se. „Opravdu?“

Zmátla ho. „Ne… promiň. Tak jsem to nemyslel! Něco ti ukážu…“ Rozhlédl se, aby se ujistil, že ulice je stále opuštěná, pak se nohou zapřel o jeden z velkých železných kruhů v šedém kameni domu, ke kterým se přivazovali koně. Vyšvihl se nahoru a ve zvětralé omítce snadno nacházel opory pro ruce i nohy. Během dvou mrknutí oka byl nahoře, přehoupl se přes zábradlí a vzal ji do náruče.

„Ach, Ezio!“ vydechla, když se políbili. „Podívej se na svoji hlavu. Co jsi zase vyváděl?“

„Nic to není. Škrábnutí.“ Ezio se odmlčel a zakřenil se. „A když už jsem nahoře, možná bych mohl dovnitř?“ nadhodil něžně.

„Kam?“

Tvářil se nevinně. „Do tvé ložnice samozřejmě.“

„No, možná. Pokud ti opravdu postačí minutka…“ V objetí prošli dvoukřídlými dveřmi do teplého světla Cristinina pokoje.

◊♦◊

O hodinu později je probudil sluneční svit proudící dovnitř okny, ruch vozů a lidí v ulicích a – což bylo nejhorší – hlas Cristinina otce, který právě otvíral dveře ložnice.

„Cristino,“ řekl. „Je čas vstávat, děvče! Tvůj učitel tu bude každou... co to, k čertu? Ty všiváku!“

Ezio Cristinu rychle, ale tvrdě políbil. „Myslím, že bych měl jít,“ řekl, sebral šaty a vyrazil k oknu. Sešplhal dolů po zdi a zrovna si natahoval oblečení, když se Antonio Calfucci objevil na balkóně nad ním. Byl bílý vzteky.

„Perdonate, messere, „ zavolal Ezio.

„Já ti dám perdonate, messere,“ zaječel Calfucci. „Stráže! Stráže! Dostaňte toho cimice! Přineste mi jeho hlavu! A chci i jeho coglioni!“

„Už jsem se přece omluvil…“ začal Ezio, ale brány sídla užse otvíraly a ven se hrnuli vojáci Calfucciů s tasenými meči. Víceméně oblečený Ezio se dal na útěk ulicí, uhýbal vozům a klestil si cestu davem, bohatými obchodníky v ponuré černi, kupci v hnědé a červené a prostými lidmi v podomácky tkaných tunikách, a dokonce se srazil i s kostelním procesím, a to tak nečekaně, že málem svrhl na zem sochu Panny Marie, kterou mniši v černých kutnách nesli. Po nějakém čase, kdy prchal bočními uličkami a přeskakoval zdi, se nakonec zastavil a poslouchal. Ticho. Neslyšel už ani křik a klení lidí. A co se týká vojáků, ty už setřásl, tím si byl naprosto jistý.

Jen doufal, že ho signor Calfucci nepoznal. Cristina ho nezradí, tím si byl jist. A otce měla omotaného okolo malíčku. A i kdyby ho poznal, Ezio nebyl přece tak špatná partie. Jeho otec vedl jeden z největších bankovních domů ve městě a jednoho dne možná bude větší než ten Pazziů, nebo dokonce – kdoví? – i Mediciů.

Domů se vrátil zadními uličkami. Jako prvního potkal Federika, který na něj vážně pohlédl a zlověstně potřásl hlavou. „Teď to pěkně schytáš,“ řekl. „Neříkej, že jsem tě nevaroval.“