Assassin´s Creed: kapitola 2

2.

Pracovna Giovanniho Auditoreho se nalézala v prvním patře a dvě velká okna, která se otvírala na široký balkón, poskytovala výhled do zahrad. Místnost byla obložená tmavým vyřezávaným dubem, jehož strohost jen nepatrně zmírňovala zdobená omítka na stropě. Naproti sobě tu stály dva stoly, ten větší patřil Giovannimu, a stěny lemovaly police nacpané účetními knihami a svitky opatřenými těžkými červenými pečetěmi. Pracovna měla každému hned na počátku říct: Tady najdete bohatství, úctu a důvěru. Giovanni Auditore stál v čele Mezinárodní banky Auditore, specializující se na půjčky Německému království, které bylo alespoň teoreticky součástí Svaté říše římské, a byl si vědom toho, jak důležitou a zodpovědnou pozici zastává. Doufal, že jeho dva starší synové brzy zmoudří a převezmou část zodpovědnosti, kterou zdědil po otci, doposud to tak ale nevypadalo. Přesto…Z křesla za stolem se mračil na svého prostředního syna. Ezio stál nedaleko druhého stolu, za nímž obvykle sedával Giovanniho sekretář, který však nyní odešel, aby otci a synovi poskytl soukromí potřebné pro, jak se Ezio obával, velmi bolestivý rozhovor. Bylo brzké odpoledne. Tohoto předvolání se obával celé dopoledne, zároveň však využil volný čas k potřebnému spánku a k ustrojení. Hádal, že mu otec poskytl čas právě k tomu, než mu náležitě vyčiní.„Považuješ mě za slepého a hluchého, synu?“ hromoval Giovanni. „Myslíš, že jsem neslyšel o bitce s Vierim de’ Pazzi a jeho sebrankou, k níž došlo včera v noci dole u mostu? Někdy se, Ezio, bojím, že nejsi o nic lepší než on, a Pazziové jsou nebezpeční nepřátelé.“ Ezio se chystal něco namítnout, ale otec zvedl varovně ruku. „Nech mě laskavě domluvit!“ Nadechl se. „A jako by to nestačilo, rozhodneš se ucházet o Cristinu Calfucci, dceru jednoho z nejbohatších kupců v celém Toskánsku. Ale nespokojíš se ani s tím, kdepak, ty s ní skončíš v její vlastní posteli! To je nepřípustné!Copak ti vůbec nezáleží na pověsti vlastní rodiny?“ Odmlčel se a Ezia zaskočilo, když zahlédl, jak otci zajiskřilo v očích. „Víš, co to znamená, že ano?“ pokračoval Giovanni. „Uvědomuješ si, koho mi připomínáš?“Ezio sklopil hlavu. Překvapilo ho, když otec vstal, přistoupil k němu, objal ho paží okolo ramen a zazubil se od ucha k uchu.„Ty malý ďáble! Připomínáš mi mě ve tvém věku!“ Vzápětí ale Giovanni zvážněl. „Ale nemysli si, že bych tě nemilosrdně nepotrestal, kdybych tě tolik nepotřeboval. Pamatuj, že kdyby tomu tak nebylo, poslal bych tě za strýcem Mariem a nechal ho, aby tě naverboval mezi své condottieri. To by tě snad přimělo zmoudřet! Ale musím se na tebe spolehnout, a i když asi nemáš dost rozumu, aby sis toho všiml, naše město zažívá těžké časy. Co hlava? Vidím, že už sis sundal obvaz.“„Je mi mnohem líp, otče.“„Tudíž ti nic nebrání soustředit se na práci, kterou jsem ti na zbytek dne nachystal.“„Slibuji, otče.“„Raději bys měl slib dodržet.“ Giovanni se vrátil ke stolu, z přihrádky vytáhl dopis s vlastní pečetí a podal ho synovi spolu se dvěma dokumenty v koženém pouzdru. „Chci, abys to ihned odnesl Lorenzovi de’ Medici do banky.“„Mohu se zeptat, oč se jedná, otče?“„Dokumenty tě nemusejí zajímat. Ale měl bys vědět, že v dopise Lorenza informuji o dění v Miláně. Připravoval jsem ho celé dopoledne. Nikdo se o tom nesmí dozvědět, ale když se ti nesvěřím, nikdy se nenaučíš zodpovědnosti. Proslýchá se, že se chystá spiknutí proti vévodovi Galeazzovi – musím přiznat, že je to pořádný darebák, ale Florencie si nemůže dovolit, aby došlo k destabilizaci vlády v Miláně.“„Kdo je do celé věci zapletený?“Giovanni přimhouřil oči a zadíval se na syna. „Říká se, že hlavními spiklenci jsou Giovanni Lampugnani, Gerolamo Olgiati a Carlo Visconti, ale vypadá to, že v tom má prsty i náš drahý Francesco de’ Pazzi a že jim nejde jen o ovládnutí politické scény ve dvou městských státech. Gonfalonier vzal prozatím Franceska do vazby, ale Pazziové si to rozhodně nenechají líbit.“ Giovanni zmlkl.„Tak. Už jsem ti řekl až příliš. Postarej se, aby se ty papíry dostaly Lorenzovi co nejrychleji do rukou. Slyšel jsem, že se brzy chystá vyrazit do Careggia, aby se nadýchal venkovského vzduchu, a když je kočka pryč…“„Hned mu je odnesu.“„Hodný kluk. Teď jdi!“Ezio vyrazil zadními uličkami, protože ho ani nenapadlo, že by po něm Vieri mohl stále pátrat. V tiché ulici jen kousek od Banky Medici se ale najednou objevil před Eziem. Ten se obrátil, jen aby zjistil, že mu Vieriho muži blokují únikovou cestu. Znovu se otočil. „Promiň, prasátko,“ zakřičel na Vieriho, „ale teď nemám čas nakopat ti znovu zadnici.“„Nebudu to já, komu nakopou zadek,“ křikl Vieri. „Jsi v pasti. Ale neboj, na pohřeb ti pošlu pěkný věnec.“Pazziho muži se blížili. Vieri už určitě věděl o otcově zatčení. Ezio se zoufale rozhlédl. Vysoké domy a zdi okolo omezovaly jeho možnosti. Brašnu s drahocennými dokumenty si přehodil přes rameno, vybral si nejvhodnější dům a vyskočil na jeho stěnu. Nohama i rukama se zachytil hrubě otesaného kamene a vyšplhal po něm na střechu. Tam se na okamžik zastavil a pohlédl dolů na podrážděného Vieriho. „Nemám čas na to, abych tě pochcal,“ řekl, co nejrychleji přeběhl po střeše, a jakmile se zbavil pronásledovatelů, seskočil mrštně na zem.O chvíli později už vcházel do banky, kde zahlédl Boetia, jednoho z Lorenzových nejdůvěryhodnějších sluhů. Měl štěstí. Ezio si k němu pospíšil.„Hej, Ezio! Kam tak spěcháš?“„Boetio, nemám času nazbyt. Přináším dopisy od otce pro Lorenza.“Boetio zvážněl a rozpřáhl ruce. „Ahimè, Ezio! Přišel jsi pozdě. Odjel do Careggia.“„Pak musíš zařídit, aby je co nejdřív dostal.“„Určitě bude za den, za dva zpátky. V dnešní době…“„Začínám pomalu zjišťovat, v jaké době to žijeme! Postarej se, aby je dostal, Boetio, a tajně! Jak jen to půjde!“Jakmile se vrátil domů, zamířil rychle do otcovy pracovny, přičemž ignoroval jak srdečné volání Federika, který se líněrozvaloval pod stromem v zahradě, tak snahu otcova sekretáře Giulia zabránit mu v tom, aby vstoupil do Giovanniho vnitřní svatyně. Když vešel, našel otce hluboce zabraného do rozhovoru s florentským nejvyšším soudcem, s gonfalonierem Ubertem Albertim. Nijak ho to nepřekvapilo, protoţe muži byli staří přátelé a Ezio se choval k Albertimu jako ke strýci. Všiml si však, že se oba tváří nesmírně vážně.„Ezio, chlapče!“ zvolal Uberto bodře. „Jak se máš? Vidím, že jsi jako obvykle uhoněný.“Ezio pohlédl naléhavě na otce.„Snažím se uklidnit tvého otce,“ pokračoval Uberto. „Víš, děje se spousta nepříjemných věcí, ale,“ obrátil se k Giovannimu a hlas mu zvážněl, „hrozba byla odstraněna.“„Předal jsi dokumenty?“ zeptal se Giovanni rázně.„Ano, otče. Ale vévoda Lorenzo už odjel.“Giovanni se zamračil. „Nečekal jsem, že odjede tak brzy.“„Nechal jsem je u Boetia,“ řekl Ezio. „Odevzdá je, jak jen to půjde.“„To možná nebude stačit,“ řekl Giovanni temně.Uberto ho poplácal po zádech. „Podívej,“ řekl. „Jedná se o jeden, nanejvýš dva dny. Franceska máme pod zámkem. Co by se mohlo v tak krátké době stát?“Zdálo se, že Giovanniho nepatrně uklidnil, ale Ezio poznal, že si muži potřebují promluvit a jeho přítomnost není žádaná.„Jdi najít matku a sestru,“ řekl Giovanni. „Měl bys trávit čas i se zbytkem rodiny, ne jen s Federicem, víš? A měl by sis odpočinout, později tě budu ještě potřebovat.“ Mávnutím ruky Ezia propustil.Procházel se domem, kývl na pozdrav jednomu či dvěma rodinným sluhům a také Giuliovi, který pospíchal zpátky do pracovny s hromadou papírů v podpaží a jako obvykle se tvářil uštvaně. Ezio zamával bratrovi, který nadále odpočíval v zahradě, ale necítil potřebu připojit se k němu. Kromě toho mu otec poručil, aby dělal společnost matce a sestře a Ezio moc dobře věděl, že po rozhovoru, který spolu ten den vedli, by měl otce raději poslechnout.Sestru našel v lodžii, kde seděla s Petrarcovou knihou v rukou, ale nečetla si. No jasně. Věděl, že je zamilovaná.„Ciao, Claudie,“ pozdravil ji.„Ciao, Ezio. Kdes byl?“Ezio rozpřáhl ruce. „Zařizoval jsem něco pro otce.“„To ale není vše, jak jsem slyšela,“ opáčila, ale její úsměv byl slabý a strojený.„Kde je matka?“Claudia si povzdychla. „Šla za tím mladým malířem, o kterém všichni mluví. Však víš, za tím, který právě dokončil studia u Verrocchia.“„Opravdu?“„Copak se nezajímáš o nic, co se v domě děje? Zaplatila si u něj nějaké obrazy. Je přesvědčena, že to bude dobrá investice.“„To je celá matka!“Claudia neodpověděla a Ezio si poprvé doopravdy všiml, jak je smutná. Bylo jí šestnáct, ale kvůli smutnému výrazu vypadala starší.„Co se děje, sorellina?“ zeptal se a posadil se na kamennou lavičku vedle ní.Povzdychla si a nešťastně se na něj usmála. „Jde o Duccia,“ řekla nakonec.„Co je s ním?“Oči se jí naplnily slzami. „Zjistila jsem, že je mi nevěrný.“Ezio se zamračil. Duccio byl s Claudií prakticky zasnoubený, a přestože ještě nedošlo k oficiálnímu oznámení…„Kdo ti to řekl?“ zeptal se a objal ji paží okolo ramen.„Děvčata.“ Utřela si oči a pohlédla na něj. „Myslela jsem, že jsou moje přítelkyně, ale myslím, že jim udělalo radost, když mi to mohly říct.“Ezio rozzlobeně vstal. „Pak nejsou o nic lepší než harpyje! Je ti líp bez něj.“„Ale já ho milovala!“Ezio se na okamžik odmlčel. „Určitě? Možná sis to jen myslela. Co k němu cítíš teď?“Claudiiny oči byly suché. „Ráda bych, aby trpěl, třeba jen trochu. Opravdu mě ranil, Ezio.“Ezio se zadíval na sestru a všiml si smutku v jejích očích, smutku a nemalého vzteku. Srdce mu ztvrdlo.„Pak bych ho měl asi navštívit.“◊♦◊Duccio Dovizi nebyl doma, ale správce Eziovi prozradil, kde ho najde. Ezio přešel přes Ponte Vecchio a zamířil na západ podél jižního břehu Arna ke kostelu San Jacopo Soprano. Nedaleko se rozkládaly odloučené zahrady, kde si dávali dostaveníčka milenci. V Eziovi kvůli sestře pěnila krev, přesto potřeboval víc než drby, aby uvěřil tomu, že Duccio byl Claudii nevěrný, zdálo se ale, že se o tom brzy přesvědčí sám.A opravdu. Netrvalo dlouho a na lavičce u řeky zahlédl blonďatého mladíka v přepychovém šatu, který paží objímal neznámou tmavovlasou dívku. Opatrně se k nim blížil.„Miláčku, je překrásný,“ řekla dívka a zvedla ruku. Ezio uviděl, že se jí na prstě blýská diamantový prsten.„Pro tebe jen to nejlepší, amore,“ předl Duccio, přitáhl si ji blíž a políbil ji.Ale dívka se odtáhla. „Ne tak rychle. Nemůžeš si mě jednoduše koupit. Scházíme se teprve krátce a já slyšela, že jsi zasnoubený s Claudií Auditore.“Duccio si odplivl. „Skončilo to. A kromě toho otec říká, že můžu získat lepší partii, než je ona.“ Stiskl jí zadeček. „Třeba tebe!“„Birbante! Projděme se napřed.“„Vím o něčem mnohem zábavnějším,“ řekl Duccio a vsunul jí ruku mezi nohy.To Eziovi stačilo. „Hej, lurido porco,“ vyštěkl.Zaskočený Duccio se otočil a pustil dívku. „Hej, Ezio, příteli,“ zvolal, jeho hlas ale zněl nervózně. Kolik toho Ezio viděl? „Asi neznáš moji… sestřenici?“Ezia zrada bývalého přítele rozzuřila, proto přistoupil blíž a udeřil ho rovnou do obličeje. „Duccio, měl by ses stydět! Urážíš moji sestru, když se taháš s touhle… s touhle puttana!“„Komu říkáš puttana?“ zavrčela dívka, ale vstala a ucouvla.„Myslel bych si, že i holka jako ty má na víc,“ řekl Ezio. „Opravdu si myslíš, že z tebe udělá dámu?“„Takhle s ní nemluv,“ zasyčel Duccio. „Alespoň je štědřejší než tvoje upjatá sestřička. Ale asi má díru stejně suchou jako jeptiška. Škoda, mohl jsem ji pár věcí naučit. Na druhou stranu…“Ezio ho chladně přerušil. „Zlomil jsi jí srdce, Duccio…“„Opravdu? Jaká škoda.“„A já ti za to zlomím ruku.“Dívka zaječela a dala se na útěk. Ezio kňučícího Duccia popadl a praštil mu rukou o okraj kamenné lavice, na které ještě před okamžikem celý nadržený seděl. Zatlačil na předloktí tak silně, až Ducciovi vyhrkly slzy.„Přestaň, Ezio! Prosím! Jsem otcův jediný syn!“Ezio na něj znechuceně pohlédl, ale pustil ho. Duccio spadl na zem, překulil se a s fňukáním si přitiskl zhmožděnou paži k hrudi. Nádherné šaty měl potrhané a špinavé.„Nestojíš za námahu,“ řekl mu Ezio. „Ale pokud nechceš, abych změnil názor na tvoji ruku, drž se od Claudie dál. A stejně tak i ode mě.“Poté se Ezio vydal dlouhou cestou domů a toulal se podél břehu až skoro do polí. Když zamířil zpátky, stíny už se prodlužovaly, jeho mysl ale byla klidnější. Říkal si, že není správné, aby se muž nechal ovládnout zlostí.Nedaleko domu zahlédl mladšího bratra, kterého od včerejšího rána neviděl. Vřele chlapce pozdravil. „Ciao, Petruccio. Co tu děláš? Zase jsi utekl učiteli? A neměl bys už být v posteli?“„Nebuď hloupý. Už jsem skoro dospělý. Za pár let ti určitě pořádně napráskám!“ Bratři se zakřenili. Petruccio si k hrudi tiskl vyřezávanou skříňku z hrušňového dřeva. Byla otevřená a Ezio uvnitř zahlédl hrst bílých a hnědých pírek. „To je orlí peří,“ vysvětlil chlapec. Ukázal na vrchol věže nedaleké budovy. „Tam nahoře je staré hnízdo. Mláďata se asi vylíhla a odlétla. V omítce se zachytila spousta peří.“ Petruccio se na bratra prosebně zadíval. „Ezio, mohl bys mi trochu přinést?“„Na co ho chceš?“Petruccio sklopil oči. „To je tajemství,“ řekl.„Když ti ho přinesu, půjdeš domů? Je už pozdě.“„Ano.“„Slibuješ?“„Slibuji.“„Tak dobrá.“ No, pomyslel si Ezio, Claudii už jsem dneska laskavost prokázal, takže není důvod, abych nepomohl i Petrucciovi.Vyšplhat nahoru na věž nebylo nijak snadné, protože kámen byl hladký a Ezio musel hledat opory pro prsty ve spárách. O něco výš mu pak pomohly ozdobné reliéfy. Nakonec mu to trvalo půl hodiny a posbíral patnáct pírek, víc jich neviděl. Snesl je dolů Petrucciovi.„Jedno jsi minul,“ řekl Petruccio a ukázal.„Do postele!“ zavrčel Ezio.Petruccio se dal na útěk.Ezio doufal, že dárek matku potěší. Petrucciova tajemství se dala snadno rozlousknout.Usmál se a vešel do domu.