Assassin´s Creed: kapitola 3

3.

Následující ráno se Ezio vzbudil pozdě, ke své úlevě však zjistil, že pro něj otec nemá žádný naléhavý úkol. Zatoulal se do zahrady, kde našel matku, která dohlížela na práci na třešních, jejichž květy právě začínaly opadávat. Když ho zahlédla, usmála se a pokynula mu. Maria Auditore byla vysoká, důstojná žena něco po čtyřicítce. Dlouhé černé vlasy si splétala pod bílý mušelínový čepec ozdobený černými a zlatými barvami rodu.„Ezio! Buon’giorno.“„Madre.“„Jak se máš? Doufám, že lépe.“ Něžně se dotkla rány na jeho hlavě.„Jsem v pořádku.“„Otec říkal, že si máš odpočinout.“„Nepotřebuji odpočívat, mami!“„No, v každém případě tě dnes dopoledne nečeká nic vzrušujícího. Otec požádal, abych si tě vzala na starost. Vím, co jsi provedl.“„Netuším, o čem mluvíš.“„Nehraj se mnou žádné hry, Ezio. Vím o tvé bitce s Vierim.“„Šíří odporné klepy o naší rodině. To mu nemohlo projít.“„Vieri je nervózní, hlavně po otcově zatčení.“ Zamyšleně se odmlčela. „Francesco de’ Pazzi možná není dobrý člověk, ale nikdy bych neřekla, že se zaplete do spiknutí s cílem zavraždit vévodu.“„Co se s ním stane?“„Až se vrátí vévoda Lorenzo, postaví Franceska před soud. Tvůj otec asi předstoupí jako korunní svědek.“ Ezio zneklidněl.„Žádný strach, nemáš se čeho obávat. A já od tebe nebudu žádat nic, co by se ti příčilo – vlastně chci, abys mě doprovodil na schůzku. Nebude trvat dlouho a myslím, že se pobavíš.“„Rád ti pomohu, mami.“N„Tak pojď. Není to daleko.“Opustili palác a ruku v ruce se vydali ke katedrále, do malé čtvrtě, kde měli dílny a ateliéry mnozí florentští umělci. Na některých místech, jako třeba v dílně Verrocchia nebo stále slavnějšího Alessandra di Moriano Filipepiho, který si získal přezdívku Botticelli, panoval čilý ruch, pomocníci a učedníci tu drtili barvy a míchali odstíny, jiná místa ale působila skromněji. A právě u podobných dveří se Maria zastavila a zaklepala. Ihned je otevřel pohledný, pěkně oblečený mladý muž, téměř švihák, ale atletické postavy, s kšticí tmavě hnědých vlasů a bohatým vousem. Mohl být tak o šest či sedm let starší než Ezio.„Madonno Auditore! Vítejte! Očekával jsem vás.“„Leonardo, buon’giorno.“ Vyměnili si formální polibky. Ezia napadlo, že umělec musí být s jeho matkou skutečně zadobře, muž se mu ale ihned zalíbil. „A to je můj syn Ezio,“ pokračovala Maria.Umělec se uklonil. „Leonardo da Vinci,“ řekl. „Molto onorato, signore.“„Maestro.“„To ještě ne,“ usmál se Leonardo. „Ale kde mám hlavu? Vstupte, vstupte! Počkejte tady, podívám se, jestli můj pomocník nenajde nějaké víno, než přinesu vaše obrazy.“Ateliér nebyl nijak velký a harampádí všude kolem ho ještě zmenšovalo. Na stolech byly navršeny kostry ptáků a malých savců a nádoby s čirou tekutinou obsahovaly roztodivné organické předměty, které Ezio jen stěží poznával. Na širokém ponku vzadu v místnosti stály prapodivné konstrukce ze dřeva a dva stojany nesly ještě nedokončené malby, jejichž odstíny byly tmavší a obrysy méně zřetelné, než bylo obvyklé. Ezio s Marií si udělali pohodlí. Z vnitřního pokoje vyšel pohledný mladíček a na podnose nesl víno a drobné zákusky. Obsloužil je, stydlivě se usmál a odešel.„Leonardo je velmi nadaný.“„Když to říkáš, madre. Já se v umění zrovna nevyznám.“ Ezio věděl, že v budoucnu bude kráčet v otcových šlépějích, přestože se hluboko v jeho nitru ukrývaly vzdorné, dobrodružné sklony, které se k florentskému bankéři zrovna nehodily. V každém případě se stejně jako starší bratr považoval spíše za muže činu než za umělce či znalce umění.„Víš, sebevyjádření je nezbytné k tomu, abys pochopil život a dokázal žít naplno.“ Pohlédla na něj. „Sám by sis měl najít nějaký způsob, jak se uvolnit.“To Ezia podráždilo. „Já se dokážu uvolnit.“„Já nemluvím o běhnách,“ opáčila matka věcně.„Matko!“ Ale Maria jen pokrčila rameny a našpulila rty. „Bylo by dobré, kdyby ses spřátelil s někým, jako je Leonardo. Myslím, že má před sebou slibnou budoucnost.“„Podle toho, jako to tady vypadá, s tebou nemohu souhlasit.“„Nebuď drzý!“Přerušil je Leonardo, který se vynořil z vnitřní části domu s dvěma bednami. Jednu postavil na zem. „Mohl byste mi prosím pomoct?“ zeptal se Ezia. „Požádal bych Agniola, ale musí zůstat a hlídat dílnu. A taky by asi nebyl na tuhle práci dost silný, chudáček.“Ezio se sehnul, zvedl bednu a překvapilo ho, jak je těžká. Téměř ji upustil.„Opatrně!“ varoval ho Leonardo. „Obrazy uvnitř jsou křehké a vaše matka mi za ně právě zaplatila celé jmění!“„Půjdeme?“ řekla Maria. „Nemůžu se dočkat, až je rozvěsím. Vybrala jsem místa, se kterými budeš, jak doufám, souhlasit,“ dodala. Ezio se nepatrně zamračil. Zasloužil si začínající umělec opravdu takovou úctu?Během chůze Leonardo přátelsky rozprávěl a Ezio zjistil, že si ho muž svým šarmem navzdory všemu získal. A přesto ho na něm něco instinktivně znepokojovalo, něco, co nedokázal tak úplně popsat. Že by chlad? Odstup, který si udržoval od ostatních? Anebo to, že žil s hlavou v oblacích jako tolik jiných umělců, jak Ezio slyšel? Přesto k němu Ezio cítil okamžitou, podvědomou úctu.„A copak děláte vy, Ezio?“ zeptal se Leonard.„Pracuje pro otce,“ odvětila Maria.„Ach. Finančník! Tak to jste se narodil ve správném městě.“„Je to dobré město i pro umělce,“ namítl Ezio. „Má spoustu bohatých patronů.“„Ale je nás tu tolik,“ zabručel Leonardo. „Je těžké upoutat pozornost. Proto vaší matce tolik dlužím. Má skutečně dobré oko!“„Věnujete se jen malování?“ zeptal se Ezio, protože si vzpomněl na rozličné věci v ateliéru.Leonardo se zatvářil přemýšlivě. „To je těžká otázka. Popravdě mám problém soustředit se jen na jednu věc, když jsem se teď osamostatnil. Miluji malování a vím, že jsem v něm dobrý, ale… od počátku před sebou vidím výsledek, proto je pro mě občas těžké dílo dokončit. K tomu mě musí někdo dotlačit! Ale to není vše. Často mám pocit, jako by mé dílo postrádalo… já nevím… asi smysl. Chápete?“„Měl by sis víc věřit, Leonardo,“ řekla Maria.„Děkuji vám, ale existují chvíle, kdy bych se raději věnoval něčemu praktičtějšímu, práci, která by měla přímý dopad na lidský život. Chci život pochopit, zjistit, jak funguje, jak všechno funguje.“„To byste musel mít sto životů,“ namítl Ezio.„Kéž by! Vím, co chci probádat: architekturu, anatomii, a dokonce i mechaniku. Nechci zachytit svět štětcem, chci ho změnit!“Vyzařoval takové nadšení, že Ezio byl spíše ohromený než podrážděný – ten muž se očividně nechvástal. Spíše se zdálo, jako by ho všechny nápady, které se mu honily hlavou, trýznily. Ezia napadlo, že jim Leonardo snad vzápětí řekne, že se zabývá i hudbou a poezií!„Chcete tu bednu na chvíli postavit a odpočinout si, Ezio?“ zeptal se Leonardo. „Možná je na vás příliš těţká.“Ezio zaskřípal zuby. „Ne, grazie. Stejně už jsme skoro na místě.“Když dorazili do paláce Auditore, vnesl bednu do vstupní haly a postavil ji na zem tak pomalu a opatrně, jak jen mu bolavé svaly dovolovaly. Ulevilo se mu víc, než byl ochotný přiznat i sám sobě.„Děkuji ti, Ezio,“ řekla matka. „Myslím, že teď už si poradíme i bez tebe. Pokud nám ale chceš pomoct obrazy pověsit…“„Děkuji, matko. Tuhle práci myslím přenechám raději vám dvěma.“Leonardo napřáhl ruku. „Rád jsem vás poznal, Ezio. Doufám, že se brzy zase setkáme.“„Anch’io.“„Zavolej jednoho ze sluhů, aby Leonardovi pomohl,“ řekla Maria.„Ne,“ odpověděl Leonardo. „Raději se o to postarám sám. Jen si představte, že by někdo některou z beden upustil!“ Podřepl a jednourukou zvedl bednu, kterou Ezio postavil na zem. „Půjdeme?“ oslovil Marii.„Tudy,“ řekla Maria. „Sbohem, Ezio. Uvidíme se u večeře. Pojď, Leonardo.“Ezio se díval, jak odchází chodbou. Leonardo si očividně úctu zasloužil.Pozdě odpoledne se přihnal (jako obvykle) Giulio a řekl mu, že si ho otec žádá v pracovně. Ezio si pospíšil za sekretářem dlouhou, dubem obkládanou chodbou do zadní části sídla.„Ach, Ezio! Pojď dovnitř, chlapče,“ řekl Giovanni vážně a věcně. Stál za stolem, na kterém ležely dva objemné dopisy zabalené v pergamenu a zapečetěné.„Vévoda Lorenzo se prý vrátí zítra nebo nejpozději pozítří,“ řekl Ezio.„Já vím. Ale nesmíme ztrácet čas. Chci, abys tohle odnesl jistým známým tady ve městě.“ Přisunul k němu po stole dopisy. „Ano, otče.“„Také potřebuji, abys vyzvedl zprávu, kterou přinesl poštovní holub do holubníku na náměstí na konci ulice. Snaž se, aby tě u toho nikdo neviděl.“„Postarám se o to.“„Dobře. Až skončíš, hned se sem vrať. Musíme si promluvit o důležitých věcech.“„Ano.“„Chovej se slušně. Tentokrát žádné rvačky.“Ezio se rozhodl zajít napřed do holubníku. Věděl, že před soumrakem bude na ulici jen málo lidí – po setmění ale náměstí zaplní davy Florenťanů na večerní promenádě. Když dorazil k cíli, všiml si nápisů na zdi za holubníkem a nad ním. Zmátlo ho to. Objevily se tu teprve nedávno, nebo si jich prostě nikdy dřív nevšiml? V pečlivě napsaných slovech poznal citát z knihy Kazatel: KDOŽ ROZMNOŽUJE UMĚNÍ, ROZMNOŽUJE BOLEST. O kousek níž někdo hrubším písmem dopsal: KDE JE PROROK?Rychle se ale soustředil zase na úkol. Okamžitě poznal, o kterém holubovi otec mluvil – byl to jediný pták s lístkem na noze. Rychle vzkaz vyňal a opatrně posadil holuba zpátky na římsu, pak ale zaváhal. Měl by si ho přečíst? Nebyl zapečetěný. Rychle lístekrozvinul a zjistil, že na něm stojí jediné jméno: Francesco de‘ Pazzi. Ezio pokrčil rameny. Tušil, že otci řekne víc než jemu. Nechápal, proč by ho mělo dál zajímat jméno Vieriho otce, který se moţná podílel na spiknutí s cílem svrhnout vévodu milánského – to všechno už Giovanni věděl. Možná se ale jednalo o nějaké potvrzení.Ale musel si pospíšit. Schoval lístek do váčku u opasku a zamířil na adresu uvedenou na první obálce. Překvapilo ho, že ho zavedla do čtvrti červených luceren. Častokrát ji navštívil s Federicem – tedy, než poznal Cristinu – ale nikdy se tam necítil příjemně. Ruku pro jistotu položil na jílec dýky a pomalu se blížil ke špinavé uličce, kam ho otec poslal. Adresa ho zavedla k malé, špatně osvětlené hospodě, kde podávali levné chianti v hliněných pohárech.Netušil, co dál, protoţe se zdálo, že uvnitř nikdo není, proto ho překvapilo, když se vedle něj ozval hlas.„Jsi Giovanniho kluk?“Otočil se a uviděl před sebou hrubě vyhlížejícího muže, jehož dech páchl po cibuli. Doprovázela ho žena, která možná kdysi bývala pěkná, ale zdálo se, jako by z ní posledních deset let všechnu krásu sedřelo. Zůstala jí jen v jasných, inteligentních očích.„Ne, idiote,“ řekla muži. „Prostě náhodou vypadá jako jeho táta.“„Něco pro nás máš,“ řekl muž a nevěnoval ženě pozornost. „Dej mi to.“Ezio zaváhal. Znovu zkontroloval adresu. Byl na správném místě.„Dej to sem, příteli,“ řekl muž a naklonil se blíž. Ezia zasáhl jeho dech. Copak se ten chlap živil jen cibulí a česnekem?Vložil dopis muži do dlaně, ten ho ihned sevřel a schoval do koženého vaku u boku.„Hodný kluk,“ řekl muž a usmál se. Ezia překvapilo, že úsměv propůjčil jeho tváři jistou – a překvapující – vznešenost. Jeho slovům ale ne. „A žádný strach,“ dodal. „Nejsme nakažliví.“ Zaváhal, pohlédl na ženu a dodal: „Aspoň já ne.“Žena se zasmála a uhodila ho do paže. Pak oba zmizeli.Eziovi se ulevilo, když vyšel na ulici. Adresa na druhé obálce ho vedla do ulice na západ od Baptisteria. Byla to mnohem lepší čtvrť, ale v tuhle denní dobu tichá. Pospíšil si přes město.Pod obloukem, který se klenul přes ulici, na něj čekal statný muž. Vypadal jako voják. Jeho oděv připomínal kožené šaty venkovanů, voněl ale čistě a svěţe a byl oholený.„Tady,“ zavolal.„Něco pro vás mám,“ řekl Ezio. „Od…“„Giovanniho Auditoreho?“ Muž sotva šeptal.„Sì“Muž se rozhlédl po ulici. Jen o kus dál rozžíhal ponocný lucerny. „Sledovali tě?“„Ne. Proč by měli?“„To je jedno. Dej mi ten dopis. Rychle.“Ezio mu ho podal.„Situace se přiostřuje,“ řekl muž. „Pověz otci, že dnes v noci zakročí. Raději by měl utéct.“To Ezia zaskočilo. „Cože? O čem to mluvíte?“„Už tak jsem ti řekl příliš. Pospěš si domů.“ Vzápětí splynul se stíny.„Počkejte!“ zavolal za ním Ezio. „O co tu jde? Vraťte se!“ Ale muž zmizel.Ezio se rychle vydal k ponocnému. „Kolik je hodin?“ zeptal se. Muž přimhouřil oči a zadíval se na nebe. „Už hodinu jsem ve službě,“ řekl. „Takže je kolem dvacáté.“Ezio v duchu rychle počítal. Z paláce odešel asi před dvěma hodinami a bude trvat dobrých dvacet minut, než se vrátí domů. Dal se do běhu. Srdce se mu sevřelo neblahým tušením.Sotva se ocitl na dohled sídla Auditoreů, poznal, že je něco v nepořádku. Nesvítilo se tu a velké vstupní dveře zely dokořán. Přidal do kroku a v běhu volal: „Otče! Federico!“Velká vstupní hala paláce byl tmavá a prázdná, bylo tu ale dost světla na to, aby Ezio spatřil převrácené stoly, rozmlácené židle a rozbitý porcelán a sklo. Někdo strhl Leonardovy obrazy ze zdi a rozřezal je nožem. Ze tmy k němu doléhal pláč, ženský pláč: matka!Vykročil po zvuku, když tu se za ním pohnul stín a zvedl něco nad hlavu. Ezio se otočil a zachytil těžký stříbrný svícen, kterým se mu někdo ohnal po hlavě. Divoce trhl, útočník svícen pustil a vyplašeně vykřikl. Ezio odhodil svícen stranou, popadl útočníka zapaži a odvlekl ho blíž k světlu. V srdci měl vraždu. Vytrhl dýku z pochvy.„Ach! Ser Ezio! To jste vy! Díkybohu!“Ezio hlas poznal a nyní poznal i tvář, hospodyni Annettu, houževnatou venkovanku, která rodině sloužila už roky.„Co se stalo?“ zeptal se Annetty, vzal ji za zápěstí a málem s ní zatřásl, taková ho ovládla úzkost a panika.„Přišly městské stráže. Zatkly vašeho otce a Federika – vzaly s sebou dokonce i malého Petruccia, vyrvaly ho vaší matce z náruče!“„Kde je moje matka? Kde je Claudie?“„Tady jsme,“ ozval se ze stínů roztřesený hlas. Objevila se Claudia a o paži se jí opírala matka. Ezio postavil jednu židli zpátky na nohy, aby si matka mohla sednout. V tlumeném světle viděl, že Claudia krvácí a šaty má špinavé a potrhané. Maria ho ani nevzala na vědomí. Seděla na židli, tiše kvílela a kolébala se. V rukou pevně svírala skříňku z hrušňového dřeva, kterou jí ani ne před dvěma dny – před celou věčností – daroval Petruccio.„Můj Bože, Claudie! Jsi v pořádku?“ Pohlédl na ni a popadl ho vztek. „Udělali…“„Ne, jsem v pořádku. Trochu mě ztloukli, protože si mysleli, že jim budu schopna říct, kde jsi. Ale matka… ach, Ezio, otce, Federika a Petruccia odvedli do paláce Vecchio!“„Vaše matka je v šoku,“ řekla Annetta. „Když se jim vzepřela, oni…“ Hlas jí selhal. „Bastardi!“Ezio rychle přemýšlel. „Tady nejste v bezpečí. Můžeš je někam vzít, Annetto?“„Ano, ano… k sestře. Tam budou v bezpečí.“ Annetta ze sebe sotva vypravila slovo, protože se zajíkala strachem a úzkostí.„Musíme jednat rychle. Stráže se pro mě určitě vrátí. Claudie, matko, nesmíme ztrácet čas. Nic s sebou neberte, prostě jděte s Annettou. Hned! Claudie, podepři maminku.“V šoku je vyvedl ven z rozvráceného domova, kousek je doprovodil, pak je nechal ve schopných rukách Annetty, která se pomalu začala vzpamatovávat. Eziova mysl horečnatě pracovala, protože strašlivý zvrat událostí otřásl jeho světem v základech. Zoufale se snažil pochopit, co se stalo, co musí udělat, aby zachránil otce a bratry… Ihned si uvědomil, že musí najít způsob, jak se sejít sotcem, a zjistit, co útok a hrůzu, která rodinu potkala, přivodilo. Ale palác Vecchio! Byl si jist, že jeho rodinu zavřeli do dvou malých cel ve věži. Možná existuje šance… Ale palác připomínal pevnost. A dnes v noci určitě zdvojnásobili stráže.Přinutil se zklidnit a uvažovat jasně. Plížil se ulicemi k Piazze della Signoria, tiskl se ke zdem a vzhlížel nahoru. Na cimbuří a nahoře na věži hořely pochodně a ozařovaly obrovský, rudý stylizovaný květ lilie, znak města, a velké hodiny v patě věže. Ezio zamžoural výš a zdálo se mu, že v malém zamřížovaném okně u vrcholu věže vidí tlumenější svit svíčky. Před velkými vraty paláce stály stráže a další hlídaly na cimbuří. Ale nahoře na věži Ezio nikoho neviděl a cimbuří věže naštěstí trčelo nad okno, ke kterému se potřeboval dostat.Obešel náměstí a dostal se k úzké uličce, která vedla pryč od náměstí a podél severní strany paláce. Naštěstí se kolem pořád procházeli lidé a užívali si večerního vzduchu. Eziovi se najednou zdálo, jako by existoval v úplně jiném světě než oni, jako by byl odříznutý od společnosti, ve které se sotva před třemi či čtyřmi krátkými hodinami cítil jako ryba ve vodě. Nazlobilo ho pomyšlení, že pro tyhle lidi běží život ve stále stejných kolejích, zatímco život jeho rodiny byl zničen. Srdce se mu znovu sevřelo zlostí a strachem. Ale pak se přinutil soustředit na úkol před sebou a na tváři se mu usadil tvrdý, odhodlaný výraz.Stěna nad ním byla prudká a závratně vysoká, ale byla tma, což mohl využít. A co víc, kamení, ze kterého byl palác postaven, bylo hrubě otesané, takže se mu po něm dobře poleze. Problémem budou stráže na severním cimbuří, ale s těmi se už nějak vypořádá. Doufal, že většina stráží bude hlídkovat na západní straně, která tvořila hlavní průčelí budovy.Zhluboka se nadechl, rozhlédl se – v tmavé uličce nikdo nebyl – a skočil. Pevně se chytil stěny, zapřel se nohama v měkkých kožených botách a začal šplhat vzhůru.Na cimbuří přistál v podřepu a šlachy v lýtkách se mu bolestivě napínaly. Stáli tu dva vojáci, byli k němu ale otočení zády a hleděli na osvětlené náměstí pod sebou. Ezio zůstal na okamžik nehybně dřepět, dokud se neujistil, že je na sebe neupozornil. V podřepu se k nim rozběhl a zaútočil. Popadl je za krk, strhl dozadu a využil jejichvlastní váhy a momentu překvapení a povalil je na záda. Bleskurychle jim strhl přilby a vší silou jim srazil hlavy dohromady. Omráčil je dřív, než se mohli třeba jen zatvářit překvapeně. Ezio věděl, že kdyby se mu to nepovedlo, bez váhání by je podřízl.Znovu zůstal nehybně stát a těžce dýchal. Teď ho čekala věž. Její kámen byl víc ohlazený a šplhalo se mu mnohem obtížněji. A co hůř, musel lézt dokola ze severu na západ, aby se dostal k oknu cely. Modlil se, aby nikdo na náměstí ani na cimbuří nevzhlédl. Nechtěl, aby ho srazil šíp z kuše, když už se dostal tak daleko.Roh, kde se severní stěna napojovala na západní, vypadal téměř beznadějně. Ezio zůstal na okamžik viset ztuhle na zdi a hledal nějaký výstupek, který snad ani neexistoval. Pohlédl dolů a uviděl, jak se jeden z vojáků hluboko pod ním zadíval nahoru. Jasně viděl jeho bledou tvář a oči. Přitiskl se ke stěně. V tmavém oblečení byl na zdi asi stejně nenápadný jako šváb na bílém ubruse. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu ale muž sklopil zrak a hlídkoval dál. Viděl ho? Nevěřil snad tomu, co vidí? Eziovi bušilo srdce v krku. Teprve po dlouhé minutě se dokázal uvolnit a vydechnout.Po obrovském vypětí se nakonec přece jen dostal k cíli. S povděkem se posadil na úzkou římsu okna a nahlédl do úzké cely. Bůh je milosrdný, pomyslel si, když poznal otcovu postavu. Stál zády k němu a zdálo se, že v tlumeném svitu svíčky něco čte.„Otče!“ zavolal tiše.Giovanni se rychle otočil. „Ezio! U Božího jména, jak ses sem…“„Na tom nezáleží, otče.“ Giovanni se přiblížil a Ezio spatřil, že otcovy ruce jsou zkrvavené a zhmožděné a tvář bledá a napjatá. „Můj Bože, otče, co ti to provedli?“„Trochu mě zbili, ale jsem v pořádku. Důležitější je, co je s tvou matkou a sestrou?“„Jsou v bezpečí.“„S Annettou?“„Ano.“„Díkybohu.“„Co se stalo, otče? Očekával jsi to?“„Ne tak rychle. Zatkli Federika i Petruccia – myslím, že jsou v cele za tou mojí. Kdyby tu byl Lorenzo, nic z toho by se nestalo. Měl jsem udělat opatření.“„O čem to mluvíš?“„Na to teď není čas!“ Giovanni téměř vykřikl. „Poslouchej. Musíš se vrátit do našeho domu. V mé pracovně jsou tajné dveře. V komoře za nimi je ukrytá truhlice. Vezmi všechno, co v ní najdeš. Slyšíš? Všechno! Spousta z těch věcí ti bude připadat divná, ale jsou nesmírně důležité.“„Ano, otče.“ Ezio nepatrně přesunul váhu a stále se vší silou držel mříží na okně. Neodvažoval se pohlédnout dolů a nevěděl, jak dlouho ještě dokáže zůstat bez hnutí.„Uvnitř najdeš mimo jiné i dopis a nějaké dokumenty. Bezodkladně –ještě dnes v noci! – je musíš odnést messer Albertimu…“„Gonfalonierovi?“„Správně. Teď jdi!“„Ale, otče…“ Ezio se snažil najít správná slova, protože si přál udělat víc než jen nosit sem a tam papíry. „Jsou za tím Pazziové?“ vykoktal. „Přečetl jsem si vzkaz, který přinesl holub. Říkal…“Ale Giovanni ho umlčel. Ezio slyšel, jak se v zámku cely otáčí klíč.„Odvedou mě k výslechu,“ řekl Giovanni ponuře. „Zmiz, než tě objeví. Můj Bože, ty jsi tak statečný kluk. Jsi hoden svého osudu. Teď už opravdu běž!“Ezio sklouzl z římsy, zůstal viset z dohledu na zdi a poslouchal, jak otce odvádějí. Téměř to nedokázal snést. Potom se obrnil na cestu dolů. Věděl, že šplhat dolů je vždy obtížnější než nahoru, ale za posledních čtyřicet osm hodin získal spoustu zkušeností s lezením po budovách. Šplhal dolů po věži, jednou nebo dvakrát uklouzl, ale udržel se a konečně se dostal zpět na cimbuří, kde stráže stále ležely na místě, kde je nechal. Jaké štěstí! Srazil jim hlavy dohromady vší silou, ale kdyby nabyli muži vědomí, zatímco byl nahoře na věži, a spustili poplach… Raději nemyslet.A opravdu neměl čas o podobných věcech přemýšlet. Přehoupl se přes cimbuří a nakoukl dolů. Nesměl ztrácet čas. Pokud dole najde něco, co zbrzdí dopad, riskne to. Jakmile se jeho oči přizpůsobilyšeru, všiml si markýzy opuštěného stánku u stěny hluboko pod sebou. Měl by zariskovat? Pokud uspěje, získá několik drahocenných minut navíc. Pokud zklame, zlomená noha bude nejmenším z jeho problémů. Bude si muset věřit.Zhluboka se nadechl a vrhl se do tmy.Seskočil z takové výšky, že se pod ním markýza zhroutila, byla ale uvázaná dostatečně pevně na to, aby zbrzdila jeho pád. Byl zadýchaný a ráno bude mít žebra samou modřinu, ale byl dole! A nespustil poplach.Oklepal se a pospíšil si zpět k místu, které ještě před několika hodinami bylo jeho domovem. Když k němu dorazil, uvědomil si, že mu otec ve spěchu zapomněl říct, kde tajné dveře najde. Giulio o nich určitě ví, ale kde je mu konec?V okolí domu naštěstí nehlídkovaly žádné stráže a dovnitř se tak dostane bez problémů. Na minutu se zastavil před domem a téměř se nedokázal přinutit projít tmavými dveřmi – měl pocit, jako by se dům změnil, jako by byl znesvěcen. Ezio se musel vzchopit, protože věděl, že jeho činy rozhodnou. Rodina teď na něj spoléhala. Vstoupil do rodinného domu, do tmy. Krátce poté se zastavil ve středu pracovny, kterou strašidelně osvětlovala jediná svíčka, a rozhlédl se.Stráže převrátily místo vzhůru nohama a zabavily spoustu bankovních dokumentů. Chaos převrácených knihoven a židlí, vytahaných zásuvek a rozházených knih a papírů mu práci nijak neusnadnil. Dobře ale pracovnu znal, měl bystrý zrak a rozhodl se použít rozum. Všechny stěny byly silné a každá tak mohla ukrývat tajnou komnatu, on ale zamířil k té, v níž se nacházel velký krb, protoţe byla kvůli komínu nejsilnější. Rozhodl se začít pátrat tady. Přiblížil ke stěně svíčku a pozorně ji prohlížel, zatímco bedlivě naslouchal, jestli se nevrací stráže. Konečně se mu zdálo, že po levé straně velké, vlysy zdobené krbové římsy rozeznává v obložení jemný obrys dveří. Někde poblíž se musel nacházet otvírací mechanismus. Pečlivě si prohlédl velké obry, kteří rameny podpírali mramorovou krbovou římsu. Vypadalo to, jako by ten nalevo kdysi přišel o nos a někdo ho přilepil zpátky, protože pod ním měl malou prasklinku. Dotkl se ho a zjistil, že nos je uvolněný. Se srdcem v krku nosem opatrně pohnul. Dveře se tiše otevřely dovnitř a odhalily chodbu s kamennou podlahou vedoucí doleva.Vešel dovnitř a dlaždice pod jeho pravou nohou se pohnula. Vzápětí vzplály na stěnách olejové lampy. Chodba byla krátká, mírně se svažovala a končila okrouhlou komnatou vyzdobenou spíše v syrském než v italském stylu. Ezio si vzpomněl na obrázek, který visel na zdi otcovy studovny. Byl na něm hrad Masyaf, sídlo dávného řádu asasínů. Místnost byla prázdná, jen ve středu stála velká, železem pobitá truhlice zamčená dvěma těžkými zámky. Ezio se rozhlédl po klíči, ale kromě výzdoby nic neviděl. Napadlo ho, jestli se nebude muset vrátit do pracovny nebo do otcovy studovny a jestli na to bude mít dost času, když tu se rukou náhodou otřel o jeden ze zámků a ten se s cvaknutím otevřel. Druhý povolil stejně snadno. Získal snad od otce nějakou moc, které si nebyl vědom? Byly snad zámky nastražené tak, aby reagovaly na dotek určité osoby? Tajemství se vršila, ale teď nebyl čas o nich přemýšlet.Otevřel truhlici a uvnitř našel bílou pláštěnku, očividně velmi starou a vyrobenou z nějakého vlněného materiálu, který nepoznával. Ovládlo ho nutkání nasadit si ji, a jakmile to udělal, vlila se mu do těla zvláštní moc. Shodil si z hlavy kápi, ale nesvlékl ji.Truhlice dále obsahovala kožený chránič, zlomenou dýku, která měla namísto jílce prapodivný mechanismus, jehož funkce byla mimo jeho chápání, meč, list pergamenu se symboly, písmeny a s něčím, co vypadalo jako část plánu, a dopisy a dokumenty, které měl podle otce odnést Ubertovi Albertimu. Všechno sebral, zavřel truhlici, vrátil se do otcovy pracovny a opatrně za sebou tajné dveře zavřel. Našel odhozenou Giuliovu brašnu na dokumenty, schoval do ní obsah truhlice a popruh si přehodil přes hruď. K boku si připnul meč. Netušil, jaký má podivná sbírka předmětů účel, a neměl čas uvažovat dlouze o tom, k čemu by otci věci z tajné komnaty mohly být. Opatrně se vydal zpět k hlavnímu vchodu paláce.Vyšel na nádvoří, tu ale uviděl, že dovnitř vchází dva městští strážci. Bylo příliš pozdě schovat se. Viděli ho.„Stát!“ zvolal jeden a oba k němu rychle vykročili. Neměl kam ustoupit. Uviděl, že tasili meče.„Co tu chcete? Přišli jste mě zatknout?“„Ne,“ řekl ten, který promluvil jako první. „Máme rozkaz tě zabít.“ Druhý strážce se na něj vrhl.Přiblížili se a Ezio tasil. Nebyl zvyklý bojovat s mečem, ale zbraň v jeho ruce se zdála lehká a on měl pocit, jako by ji používal celý život. Odrazil bodnutí zprava a zleva, jak ho strážci společně napadli. Od mečů odlétly jiskry, ale nová čepel vydržela a ostří zůstalo nabroušené a ostré. Druhý strážce sekl mečem dolů, aby Eziovi uťal paži v rameni, ale Ezio uhnul doprava a sklonil se pod letící čepel. Přesunul váhu ze zadní nohy na přední a provedl výpad. Vyvedl tím vojáka z rovnováhy a mužova paže zasáhla Ezia neškodně do ramene. Ezio naopak využil setrvačnosti a bodl strážce rovnou do srdce. Poté se napřímil, zhoupl se na patách, levou nohou skopnul mrtvého z čepele a otočil se právě včas, aby se postavil jeho společníkovi. Voják s řevem zaútočil a rozmáchl se těžkým mečem. „Připrav se na smrt, traditore!“„Já ani nikdo z mé rodiny nejsme zrádci.“Voják po Eziovi sekl, roztrhl mu mečem levý rukáv a zanechal mu na paži škrábanec. Ezio sebou škubl. Muž se rozhodl využít výhody a přešel do útoku. Ezio mu dovolil další výpad, pak ustoupil, podrazil mu nohy, a když voják padal, ťal Ezio neochvějně mečem dolů a usekl muži hlavu dřív, než ten stačil spadnout na zem.Po bitce se rozhostilo ticho. Ezio zůstal na okamžik roztřeseně stát a těžce dýchal. Byli to první lidé, které v životě zabil. Ale bylo tomu skutečně tak? Cítil totiž v sobě jiný, starší život někoho, kdo zabíjel dlouhá léta.Ten pocit ho vyděsil. Za jedinou noc zestárl o mnoho let, ale nový pocit jako by hluboko v něm probouzel nějakou temnější sílu. Šlo tu o víc než jen o následky trýznivých zážitků několika posledních hodin. Se svěšenými rameny se vydal potemnělými ulicemi k Albertiho sídlu, každý zvuk ho přitom lekal a neustále se ohlížel. Byl na pokraji zhroucení, když konečně dorazil do gonfalonierova sídla. Rozhlédl se po průčelí a v jednom z předních oken spatřil tlumené světlo. Hruškou meče tvrdě zabouchal na dveře.Nedostal odpověď, proto znovu nervózně, netrpělivě zabušil, ještě tvrději a hlasitěji. Pořád nic.Po třetím zabušení se otevřel a zase zavřel průzor ve dveřích. V těch se vzápětí objevil podezřívavý ozbrojený sluha. Ezio vyhrkl, proč přišel, a byl odveden do komnaty v prvním patře, kde Alberti seděl za stolem plným papírů. Eziovi se zdálo, že za ním, v napůlodvráceném křesle u skomírajícího ohně v krbu, vidí sedět dalšího muže, vysokého a silného, zahlédl ale jen část jeho profilu, a to ještě nezřetelně.„Ezio?“ Alberti překvapeně vstal. „Co tu děláš v tuhle hodinu?“„Já… já ne…“Alberti k němu přistoupil a objal ho okolo ramen. „Klid, dítě. Nadechni se. Seber myšlenky.“Ezio kývl. Cítil se bezpečnější, ale zároveň zranitelnější. Doléhaly na něj události večera a noci, vše, co se odehrálo od chvíle, kdy vyrazil předat Giovanniho dopisy. Mosazné hodiny na stole ukazovaly skoro půlnoc. Opravdu tomu bylo sotva dvanáct hodin, co se chlapec Ezio vydal s matkou pro obrazy do malířova ateliéru? Sobě navzdory měl slzy na krajíčku. Ale vzchopil se, a když promluvil, byl z něj opět muž. „Otce a bratry uvěznili – nevím, na čí příkaz matka a sestra jsou v úkrytu a naše rodinné sídlo bylo vypleněno. Otec mě požádal, abych ti předal tento dopis a papíry…“ Ezio vytáhl dokumenty z brašny.„Děkuji.“ Alberti si nasadil brýle a odnesl Giovanniho dopis ke svíčce na stole. Místností se rozléhalo tikání hodin a občasné zapraskání v krbu, jak se uhlíky propadaly do sebe. Pokud byl v komnatě ještě někdo, Ezio na něj zapomněl.Alberti obrátil pozornost k dokumentům. Chvíli trvalo, než si je prošel, pak si jeden potají schoval do černého kabátce. Zbytek odložil na stůl, stranou ostatních papírů.„Došlo ke strašlivému nedorozumění, drahý Ezio,“ řekl a sundal si brýle. „Je pravda, že byla vznesena obvinění – strašlivá obvinění – a zítra ráno proběhne soud. Ale vypadá to, že někdo byl až příliš horlivý, možná ze zištných důvodů. Nedělej si starosti. Všechno vyjasním.“Ezio se sotva odvažoval tomu uvěřit. „Jak?“„Tyto dokumenty dokazují existenci spiknutí proti tvému otci a městu. Zítra ráno na slyšení je předloţím a Giovanni i tví bratři budou propuštěni. To ti zaručuji.“Mladíka zalila úleva. Stiskl gonfalonierovi ruku. „Jak ti mohu poděkovat?“„Konat spravedlnost je mojí povinností, Ezio. Beru ji nesmírně vážně a,“ na zlomek vteřiny zaváhal, „tvůj otec patří k mýmnejdražším přátelům.“ Alberti se usmál. „Ale kde jsou mé způsoby? Ani jsem ti nenabídl sklenku vína.“ Zaváhal. „A kde strávíš noc? Já musím ještě něco naléhavého vyřídit, ale sluhové se postarají o to, abys měl co jíst i pít a teplou postel.“◊♦◊V tu chvíli Ezio netušil, proč laskavou nabídku odmítl.Gonfalonierovo sídlo opustil dlouho po půlnoci. Znovu si na hlavu nasadil kápi, toulal se ulicemi a snažil se utřídit si myšlenky. Najednou si uvědomil, kam ho nohy nesou.Jakmile se dostal na místo, vyšplhal na balkón snadněji, než považoval za možné – nouze možná propůjčila jeho svalům sílu – něžně zaklepal na okenice a tiše zavolal. „Cristino! Amore! Vzbuď se! To jsem já.“ Čekal tiše jako kočka a poslouchal. Slyšel, jak se pohnula a vstala. Pak se za okenicemi ozval její vystrašený hlas.„Kdo je to?“„Ezio.“Rychle otevřela. „Co se děje? Co se stalo?“„Pusť mě dovnitř, prosím.“Posadil se na lůžko a všechno jí pověděl.„Věděla jsem, že něco není v pořádku,“ řekla. „Otec se dnes večer zdál ustaraný. Ale vypadá to, že všechno dobře dopadne.“„Potřebuji, abys mě tu nechala dnes v noci přespat – neboj, odejdu ještě před svítáním – a nechám ti taky něco v úschově.“ Sundal si brašnu a položil ji mezi ně. „Mohu ti věřit?“„Ach, Ezio, samozřejmě že můžeš.“V jejím náručí upadl do neklidného spánku.