Assassin´s Creed: kapitola 4

4.

Nastalo šedé, zatažené ráno a ve městě panovalo dusné horko, které k zemi tlačila nízko visící mračna. Když Ezio dorazil na Piazzu della Signoria, překvapilo ho, že už se tu shromáždil takový dav. Bylo postaveno pódium, na kterém stál stůl zakrytý těžkým brokátovým ubrusem ozdobeným městským znakem. Stál za ním Uberto Alberti a vysoký, statný muž se zahnutým nosem a pozornýma, vypočítavýma očima, oblečený do přepychového karmínového šatu – Ezio ho neznal. Jeho pozornost ale upoutali další lidé na pódiu jeho otec a bratři v železech. A za nimi stála vysoká konstrukce, z jejíhož trámu visely tři oprátky.Ezio dorazil na náměstí s úzkostným optimismem – copak mu gonfalonier neslíbil, že všechno vyřeší? Teď se ale jeho pocity změnily. Něco bylo špatně, velmi špatně. Pokusil se protlačit dopředu, ale nedařilo se mu proklestit si cestu davem – připadal si náhle velmi stísněně. Zoufale se snažil uklidnit a uvažovat rozumně. Přehodil si přes hlavu kápi a upravil si meč u opasku. Alberti ho přece nezklame, že ne? Všiml si ale, že vysoký muž, podle oděvu, tváře a pleti Španěl, celou dobu prohledává masu lidí pronikavým pohledem. Kdo je to? Proč něco probouzel v Eziových vzpomínkách? Viděl ho už někde?Gonfalonier ve skvoucím šatu svého úřadu zvedl ruce, aby lidi utišil, a ti ihned zmlkli.„Giovanni Auditore,“ řekl Alberti povýšeně, Eziovu bystrému uchu však neunikl jeho strach. „Vy i vaši společníci jste byli obviněni ze zrady. Můžete předložit důkazy, které by dosvědčily vaši nevinu?“Giovanni se zatvářil překvapeně a neklidně. „Ano, včera v noci vám je přinesli.“Ale Alberti řekl: „O žádných dokumentech nic nevím, Auditore.“Vtom Ezio pochopil, že se nejedná o skutečný soud, nemohl ale uvěřit tomu, že by je Alberti takto zradil. „To je lež!“ zakřičel, jehoNhlas však zanikl v křiku davu. Snažil se probojovat blíž, odstrkával stranou rozzlobené občany, ale bylo jich tu příliš mnoho a on byl uvězněn v jejich středu.Alberti znovu promluvil: „Prozkoumal jsem důkazy, které byly proti vám shromážděny. Jsou nevyvratitelné. A protože neexistují osvobozující důkazy, jsem nucen prohlásit vás a vaše společníky Federika a Petruccia a – in absentia – vašeho syna Ezia za vinné.“ Odmlčel se a dav se opět utišil. „Tímto vás odsuzuji k trestu smrti a rozsudek bude na místě vykonán!“Dav začal znovu řvát. Alberti dal znamení popravčímu a ten připravil oprátky. Jeho dva pomocníci zatím odvlekli na šibenici malého Petruccia, který bojoval se slzami. Hodili mu oprátku na krk, chlapec se rychle pomodlil a kněz mu pokropil hlavu svěcenou vodou. Potom popravčí trhl za páku a Petruccio se propadl. Chvíli kopal nohama, pak zůstal nehybně viset. „Ne!“ vydechl Ezio, protože sotva dokázal uvěřit tomu, co vidí. „Ne, Bože, prosím, ne!“ Ale slova se mu zadrhla v hrdle, jak ho přemohla ztráta.Další přišel na řadu Federico. Vlekli ho k šibenici, zatímco se marně vzpíral a křičel, že je nevinný, že celá jeho rodina je nevinná. Ezio byl skoro nepříčetný, znovu se zoufale snažil protlačit dopředu a viděl, jak otci po popelavě šedé tváři sklouzla osamělá slza. Ezio v hrůze sledoval, jak se jeho starší bratr a nejlepší přítel zhoupl na provaze – opustit svět mu trvalo déle než Petrucciovi, ale i on nakonec zůstal nehybně viset. Dřevo šibenice v tichu hlasitě vrzalo. Ezio bojoval s nevírou – opravdu se to děje?Dav začal mumlat, ale umlčel ho pevný hlas. Promluvil Giovanni Auditore: „To ty jsi zrádce, Uberto. Ty, jeden z mých nejbližších společníků a přátel, kterému jsem svěřil svůj život! A já jsem hlupák. Neuvědomil jsem si, že jsi jedním z nich!“ Zvýšil hlas a zmučeně, vztekle zakřičel: „I když nás dnes připravíš o život, pamatuj – zaplatíš za to svým!“Sklopil hlavu a zmlkl. Hluboké ticho přerušila jen tichá modlitba kněze, po níž Giovanni Auditore hrdě odkráčel na šibenici a vyslal duši na poslední velké dobrodružství.Ezia ovládl šok, takže zpočátku ani necítil žal. Zdálo se mu, jako by utržil ránu velkou železnou pěstí. Když se ale pod Giovannimotevřelo propadlo, nedokázal se ovládnout. „Otče!“ vykřikl a hlas se mu zlomil.Španěl k němu ihned obrátil pohled. Bylo na jeho zraku snad něco nadpřirozeného, že ho uprostřed davu našel? Jakoby zpomaleně Ezio uviděl, jak se Španěl naklonil k Albertimu, něco mu pošeptal a ukázal.„Stráže!“ vykřikl Alberti a rovněž ukázal. „Tam! To je další z nich! Zajměte ho!“Než mohl dav zareagovat a uvěznit ho, proklestil si Ezio cestu k jeho okraji a pěstmi bušil do každého, kdo se mu odvážil zastoupit cestu. Už na něj ale čekal voják. Hmátl po Eziovi a strhl mu kápi. Ezio zareagoval instinktivně. Vyškubl se mu, jednou rukou tasil meč, druhou chytil muže pod krkem. Voják nečekal, že Ezio zareaguje tak rychle, a než stačil zvednout paže v obraně, Ezio zesílil sevření jak na jeho krku, tak na jílci, vrazil muži meč do těla a trhl. Muži vyhřezly zpod tuniky na dláždění vnitřnosti. Odhodil tělo stranou, otočil se k pódiu a upřel oči na Albertiho. „Za tohle tě zabiju!“ zakřičel a hlas mu skřípal nenávistí a vzteky.Blížily se ale další stráže. Ezio se podřídil instinktu přežití a rozběhl se k relativnímu bezpečí úzkých ulic za náměstím. S hrůzou si ale všiml, že se mu dva rychlí vojáci chystají odříznout cestu.Střetli se na okraji náměstí. Postavili se mu, zatarasili mu únikovou cestu a další se blížili zezadu. Ezio se s nimi pustil zoufale do boje. Nešťastný protiútok jednoho z nich mu ale vyrazil meč z ruky. V obavách, že je po všem, se Ezio obrátil na útěk – vtom se ale stalo něco překvapivého. Z úzké uličky, kam mířil a od které už byl jen několik kroků, vystoupil muž. Bleskurychle napadl dva vojáky za ním a dlouhou dýkou jim zasadil hluboké rány do podpaží, čímž jim přeřízl šlachy na paži, v níž drželi meč, a zneškodnil je. Pohyboval se tak rychle, že ho Ezio sotva dokázal sledovat. Muž sebral ze země Eziův meč a hodil mu ho. Tu ho Ezio poznal, protože ucítil pach cibule a česneku. V ten okamžik by mu ani rudé růže nevoněly lépe.„Vypadni odsud,“ řekl muž, potom sám zmizel. Ezio se rozběhl pryč a zamířil do uliček a alejí, které dobře znal z nočních výletů s Federicem. Rámus a křik za ním utichly. Vydal se dolů k řece a schoval se v nepouţívané strážní chatrči za jedním ze skladišť Cristinina otce.V tu hodinu přestal být Ezio chlapcem a stal se z něj muž. Tíha odpovědnosti za pomstu a nápravu odporné křivdy dopadla na jeho ramena jako těžký plášť.Schoulil se na hromadě zahozených pytlů a cítil, jak se začíná třást po celém těle. Svět se mu zhroutil. Jeho otec… Federico… a, Bože, ne, malý Petruccio… Byli mrtví, zavraždění. Hlavu složil do dlaní. Nedokázal ovládnout žal, strach a nenávist, které z něj prýštily. Teprve po několika hodinách dokázal opět zvednout hlavu – oči měl zarudlé a zářila z nich neochvějná touha po pomstě. V tu chvíli Ezio pochopil, ţe jeho předchozí život skončil. Chlapec Ezio byl navždy pryč. Od tohoto okamžiku měl jediný cíl – pomstu.◊♦◊Moc dobře věděl, že ho hlídky budou i nadále hledat, proto se až mnohem později toho dne vydal zadními uličkami k rodinnému sídlu Cristiny. Nechtěl ji ohrozit, ale potřeboval si vyzvednout brašnu s cenným obsahem. Čekal v tmavém výklenku páchnoucím močí, nehýbal se, ani když mu po nohách přebíhaly krysy, dokud mu světlo v okně neprozradilo, že se odebrala na lůžko.„Ezio!“ vykřikla, když ho spatřil na balkóně. „Díkybohu, žiješ.“ Její tvář zalila úleva, měla však jen krátké trvání a vzápětí ji nahradil žal. „Tvůj otec a bratři…“ Nedokázala větu dokončit a sklopila hlavu.Ezio ji vzal do náruče a několik minut se objímali.Nakonec se odtáhla. „Zešílel jsi! Co ještě děláš ve Florencii?“„Pořád se musím postarat o několik věcí,“ řekl pochmurně. „Ale nemohu zůstat dlouho, mohl bych ohrozit tvoji rodinu. Kdyby věděli, že mě ukrýváš…“Cristina mlčela.„Vrať mi brašnu a já odejdu.“Přinesla ji, ale než mu ji odevzdala, řekla: „Co tvoje rodina?“„To je můj první úkol. Musím pohřbít mrtvé. Nemohu dovolit, aby je hodili do vápenné jámy jako obyčejné zločince.“„Vím, kam je odvezli.“„Jak?“„Celé město o tom mluví. Teď tam nikdo nebude. Jsou dole u Porty San Niccolò s těly žebráků. Jáma je připravená a čekají jen na vozy, které ráno přivezou vápno. Ach, Ezio…!“Ezio promluvil klidně, ale ponuře. „Musím se postarat o to, aby otec s bratry odešli, jak se sluší a patří. Nemohu za ně nechat sloužit mši, ale mohu ušetřit jejich těla znesvěcení.“„Půjdu s tebou!“„Ne! Uvědomuješ si, co by se stalo, kdyby tě se mnou chytili?“ Cristina sklopila oči.„Musím se také postarat o to, aby se matka se sestrou dostaly do bezpečí. A dlužím rodině ještě jednu smrt.“ Zaváhal. „Pak odejdu. Možná navždy. Otázkou je – půjdeš se mnou?“Ucouvla a v očích se jí svářely emoce. Byla v nich láska, hluboká a věčná, ale od chvíle, kdy se poprvé objali, tolik zestárl. Ona byla pořád dívka. Jak by mohl očekávat, že přinese takovou oběť? „Chci, Ezio, ani nevíš, jak moc, ale moje rodina… rodiče by to zabilo…“Ezio na ni něžně pohlédl. Byli stejně staří, díky nedávné zkušenosti si ale připadal mnohem dospělejší. Neměl rodinu, na kterou by se mohl spolehnout, zůstaly mu jen zodpovědnost a povinnost. Bylo to těžké. „Neměl jsem se ptát. A kdo ví, možná jednou, až bude tohle všechno za námi…“ Zvedl ruce ke krku a zpod límce vytáhl těžký stříbrný přívěsek na jemném zlatém řetízku. Sundal si ho. Přívěsek byl prostý, nesl jen iniciálu A, počáteční písmeno jeho rodového jména. „Chci ti dát tohle. Vezmi si to, prosím.“Roztřesenýma rukama dárek přijala a tiše přitom plakala. Pohlédla na přívěsek, pak vzhlédla, aby mu poděkovala a našla další výmluvu.Byl ale pryč.◊♦◊Na jižním břehu Arna, poblíž Porty San Niccolò, našel Ezio bezútěšné místo, kde vedle obrovské jámy ležela vyrovnána mrtvá těla. Nedaleko hlídkovali dva uboze vypadající vojáci, které asi teprve nedávno naverbovali, a halapartny za sebou stejně tak táhli, jako je nesli. Pohled na jejich uniformy Ezia rozzuřil a jeho prvním instinktem bylo zabít je, ale pak si uvědomil, že na jeden den už mělumírání dost, a kromě toho to byli obyčejní venkovští kluci, kteří si oblékli uniformu, protože je v životě nic lepšího nečekalo. Srdce se mu sevřelo, když u okraje jámy spatřil těla otce a bratrů, na spálených krcích jim stále visely oprátky. Hlídka určitě usne a on pak odnese mrtvoly na břeh, kde připravil loďku plnou chrastí.Byly už tři hodiny a východní obzor světlal prvními paprsky úsvitu, když úkol konečně dokončil. Stál osaměle na břehu řeky a díval se, jak hořící loď odnáší těla jeho příbuzných po proudu dolů k moři. Díval se za ní, dokud plameny nezmizely v dálce…Vrátil se zpátky do města. Jeho žal překonalo odhodlání. Pořád toho musel spoustu udělat. Ale napřed si potřeboval odpočinout. Vrátil se do strážní chatrče a udělal si pohodlí, jak nejlépe to šlo. Nedokázal dál přemáhat spánek. Ale ani ve spánku nepřestal přemýšlet a snít o Cristině.◊♦◊Věděl, kde se zhruba nachází dům Annettiny sestry, i když tam nikdy nebyl ani se s Paolou nesetkal. Ale Annetta bývala jeho kojná a on věděl, že i kdyby nemohl věřit nikomu jinému, jí může. Uvědomil si, že už asi ví, jaký osud potkal jeho otce a bratry, a napadlo ho, jestli o tom řekla matce a sestře.K domu se přiblížil velmi opatrně, vydal se nepřímou cestou a chvílemi v podřepu běžel po střechách, aby se vyhnul rušným ulicím, kde ho muži Uberta Albertiho určitě stále hledali. Ezio nedokázal přestal o Albertiho zradě přemýšlet. O kom to otec na popravišti mluvil? Co Albertiho přimělo odsoudit jednoho z nejbližších společníků na smrt?Ezio věděl, že Paolin dům leží v ulici na sever od katedrály. Přímo na místě si ale nebyl si jist, která z budov to je. Jen málo domů tu mělo na průčelí vyvěšená znamení a on si nemohl dovolit okounět pro případ, že by ho poznali. Právě se chystal odejít, když zahlédl Annettu. Přicházela od Piazzy San Lorenzo.Přehodil si přes hlavu kápi, zakryl si tvář a vydal se k ní. Přinutil se nespěchat a snažil se co nejlépe splynout s ostatními lidmi, kteří se věnovali svým záležitostem. Minul Annettu a ulevilo se mu, že nedala nijak najevo, že by ho poznala. O několik yardů dál se obrátil, vydal se zpátky a přiblížil se k ní zezadu.„Annetto…“Měla dost rozumu na to, aby se neotočila. „Ezio. Jste v bezpečí.“„To bych zrovna neřekl. Matka a sestra…?“„Jsou pod ochranou. Ach, Ezio, váš ubohý otec. A Federico. A,“ potlačila vzlyk, „malý Petruccio. Právě jsem byla v San Lorenzovi. Zapálila jsem jim svíčku i u San Antonia. Říkají, že se vévoda brzy vrátí. Možná…“„Ví matka s Claudií, co se stalo?“„Mysleli jsme, že bude lepší, když se to nedozví.“Ezio to zvážil. „Je to tak nejlepší. Povím jim to, až nastane vhodná chvíle.“ Odmlčel se. „Odvedeš mě k nim? Nemůžu najít dům tvé sestry.“„Právě tam jdu. Držte se poblíž a sledujte mě.“ Stáhl se, ale nespouštěl ji z očí.Budova, do které vešla, měla zvenku vzhled ponuré pevnosti jako mnoho jiných velkolepých florentských staveb, interiér ale Ezia šokoval. Něco takového nečekal.Ocitl se ve velké, bohatě zdobené vstupní hale s vysokým stropem. Bylo tu šero a dusno. Stěny zakrývaly sametové závěsy v tmavě rudých a hnědých barvách, které tu a tam přerušovaly orientální tapiserie znázorňující nevýslovný přepych a sexuální rozkoše. Místnost osvětlovaly svíčky a ve vzduchu visela vůně kadidla. Nábytek sestával z velké části z nízkých lehátek s polštáři z drahého brokátu a z nízkých stolků, na nichž stály podnosy s vínem ve stříbrných karafách, poháry z benátského skla a se zlatými miskami s bonbóny. Nejvíce ho ale překvapili lidé v pokoji. Byl tu tucet krásek v hedvábí a saténu v zelené a žluté barvě. Jejich šaty střižené podle florentské módy měly sukně s rozparky až nad stehno a hluboké výstřihy neponechávaly nic představivosti, jen příslib toho, kam by se neměla zatoulat. Závěsy a tapiserie na třech stěnách ukrývaly několik dveří.Ezio těkal pohledem sem a tam, protože nevěděl, kam ho upřít. „Opravdu jsme na správném místě?“ zeptal se Annetty. „Ma certo! A tady je má sestra.“ Ze středu místnosti k nim mířila elegantní žena, které muselo být kolem čtyřiceti, vypadala ale o deset let mladší. Byla stejně krásná jako kterákoli principessa a lépe oděná než většina z nich. V očích měla smutek, který jen zesiloval jejísmyslnost, a přestože se Ezaovi honila myslí spousta věcí, cítil, že na ni reaguje.Natáhla k němu ruku s dlouhými prsty ozdobenými prsteny. „Je mi potěšením vás poznat, messer Auditore.“ Změřila si ho pohledem. „Annetta na vás pěje chválu. A teď chápu proč.“ Ezio se začervenal a odpověděl: „Cením si vašich slov, madonno…“„Prosím, říkej mi Paolo.“Ezio se uklonil. „Nemohu ani vyjádřit, jak jsem vám vděčný, že jste vzaly pod ochranu moji matku a sestru, mado… chci říct, Paolo.“„To bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat.“„Jsou tady? Mohu je vidět?“„Nejsou tu – nebylo by to tu pro ně vhodné a někteří moji hosté zastávají vysoké pozice v městské správě.“„Je tohle místo… odpusť, ale hádám správně?“Paola se zasmála. „Samozřejmě! Ale doufám, že se můj dům liší od děr dole v přístavu! Na obchody je ještě brzy, ale rády býváme připravené – vždy existuje šance, že se u nás někdo zastaví cestou do úřadu. Načasoval sis svůj příchod dokonale.“„Kde je moje matka? Kde je Claudia?“„Jsou v bezpečí, Ezio. Ale bylo by příliš riskantní odvést tě k nim, nechceme přece riskovat prozrazení.“ Odvedla ho ke kanapi a posadila se s ním. Annetta mezitím zmizela v domě.„Myslím, že bude nejlepší, když co nejrychleji opustíš Florencii,“ pokračovala Paola. „Ale napřed si musíš odpočinout a nabrat sílu, protože tě čeká dlouhá a namáhavá cesta. Možná bys rád…“„Jsi velmi laskavá, Paolo,“ přerušil ji něžně, „a tvůj návrh je rozumný. Ale nemohu zůstat.“„Proč? Kam jdeš?“Ezio se v průběhu rozhovoru pomalu uvolňoval, jak se zklidňovala jeho horečně pracující mysl. Konečně ze sebe setřásl šok a strach. Dospěl k rozhodnutí a stanovil si cíl a ani od jednoho nemínil ustoupit. „Chystám se zabít Uberta Albertiho,“ řekl.Paola se tvářila ustaraně. „Chápu, že toužíš po pomstě, ale gonfalonier je mocný muž a ty nejsi vrah, Ezio…“Osud ho ze mě dělá, pomyslel si, ale co nejzdvořileji odpověděl: „Ušetři mě kázání.“ Byl odhodlaný splnit úkol, který si stanovil.Paola ho ignorovala a dokončila větu: „Ale já ho z tebe mohu udělat.“Ezio bojoval s podezřívavostí. „A proč bys mě měla chtít naučit zabíjet?“Potřásla hlavou. „Abych tě naučila přežít.“„Nemyslím si, že bys mě měla co naučit.“Usmála se. „Vím, jak se cítíš, ale dovol, abych ti pomohla zdokonalit schopnosti, které máš od přírody. Považuj můj výcvik za další zbraň ve své zbrojnici.“◊♦◊Výcvik zahájila ještě tentýž den a na pomoc přizvala děvčata, která zrovna nepracovala, a důvěryhodné sluhy. V zahradě obklopené vysokou zdí vzadu za domem rozdělila dvacet lidí do pěti skupin po čtyřech. Ty se pak začaly procházet zahradou a křížily si cesty, dívky spolu hovořily, smály se a některé odvážně pokukovaly po Eziovi. Ezio však měl u sebe drahocennou brašnu, proto byl vůči jejich kouzlu imunní.„Takže,“ řekla Paola, „v mém řemesle je nejdůležitější diskrétnost. Musíme být schopny svobodně se procházet ulicemi – viděny, ale přitom neviděny. Ty se také musíš naučit splynout s městským davem.“ Ezio se chystal protestovat, ale Paola zvedla ruku. „Já vím! Annetta mi řekla, že si vedeš celkem dobře, ale musíš se naučit víc, než tušíš. Chci, aby sis zvolil skupinu a pokusil se s ní splynout. Nesmím tě vidět. Jen si vzpomeň, co se málem stalo na popravě.“Krutá slova Ezia zabolela, ale úkol se mu nezdál nijak těžký, stačilo chovat se diskrétně. Zjistil ale, že pod neodpouštějícím dohledem to není tak snadné, jak si myslel. Stávalo se, že do někoho vrazil nebo zakopl a dívky a sluhové se rozestoupili a odhalili ho. Zahrada byla příjemné místo, svěží a zalité sluncem, ale v Eziově mysli se z ní stal labyrint nepřátelských ulic, v nichž každý kolemjdoucí mohl být nepřítel. A Paola nešetřila kritikou. „Opatrně!“ říkala. „Nemůžeš mezi ně vpadnout! Chovej se k mým děvčatům s úctou! Našlapuj v jejich blízkosti opatrně! Jak chceš s lidmi splynout, když do nich vrážíš? Ach, Ezio! Očekávala jsem od tebe víc!“Třetího dne se ale kousavé poznámky ozývaly čím dál vzácněji a dopoledne čtvrtého dne dokázal projít Paole rovnou pod nosem, aniž by si ho všimla. Po patnácti minutách, během nichž nepronesla ani slovo, zvolala: „Dobrá, Ezio, vzdávám se! Kde jsi?“Spokojeně vystoupil ze skupiny dívek, mezi nimiž se vydával za dokonalého sluhu. Paola se usmála, zatleskala a ostatní se k ní přidali.Ale tím práce neskončila.„Když ses teď naučil splynout s davem,“ řekla mu Paola ráno následujícího dne, „naučím tě, jak tuto dovednost využít – k okrádání.“Ezio se vzepřel, ale Paola mu vysvětlila: „Je to životně důležitá dovednost, která se ti může na cestách hodit. Bez peněz není muž ničím a ne vždy budeš v postavení, aby sis vydělal poctivě. Vím, že bys nikdy neokradl nikoho, kdo by si to nemohl dovolit, nebo přítele. Ber to jako čepel nože na dopisy – používáš ji jen zřídka, ale je dobré vědět, že ji máš.“Naučit se vybírat kapsy bylo mnohem těžší. Docela úspěšně se mu dařilo přitočit se k děvčeti, ale jakmile se dotkl tobolky u jejího opasku, vykřikla: „Al ladro!“ a uprchla. Když se mu konečně podařilo sebrat nepozorovaně několik mincí, zůstal na okamžik vítězoslavně stát, načež mu na rameno dopadla těžká ruka. „Ti arresto!“ prohlásil sluha v roli městské hlídky a zazubil se. Ale Paola se neusmála. „Jakmile někoho okradeš, Ezio,“ řekla, „zmiz.“Učil se rychleji a začínal chápat nutnost naučit se věci, které by mohl využít pro úspěšné dokončení úkolu. Jakmile se mu podařilo okrást deset dívek, u posledních pěti si toho nevšimla ani sama Paola, oznámila, že lekce skončila.„Zpátky do práce, děvčata,“ řekla. „Hraje u konce.“„Musíme?“ mumlaly dívky zdráhavě, když Ezia opouštěly. „Je tak roztomilý a nevinný…“ Ale Paola byla neoblomná.Procházela se s ním o samotě zahradou. Jako obvykle si jednou rukou tiskl brašnu k boku. „Když teď víš, jak se přiblížit k nepříteli,“ řekla, „musíme ti najít vhodnou zbraň – něco subtilnějšího než meč.“„Co bych tedy měl použít?“„Na to už přece znáš odpověď!“ zvolala a podala mu zlomenou čepel a chránič, které Ezio sebral z otcovy truhlice a o nichž byl aždoposud přesvědčen, že jsou bezpečně ukryty v brašně. Šokovaně brašnu otevřel a prohrabal. Opravdu byly pryč.„Paolo! Jak jsi to, k čertu…?“Paola se zasmála. „Jak jsem ti je sebrala? Použila jsem stejné dovednosti, jaké jsem tě právě naučila. Je to další lekce. Když teď víš, jak lidem vybrat kapsy, měl bys své vědomosti využít k tomu, aby ses lidem se stejnými dovednostmi ubránil!“Ezio se sklíčeně zadíval na zlomenou čepel, kterou mu vrátila spolu s chráničem. „Patří k nim takový zvláštní mechanismus. Ale nefunguje,“ řekl.„Aha,“ odvětila. „Pravda. Ale myslím, že znáš messer Leonarda?“„Da Vinciho? Ano, seznámil jsem se s ním těsně před…“ Zmlkl a přinutil se nemyslet na bolestivou vzpomínku. „Ale jak by mi mohl s něčím takovým pomoct malíř?“„Je mnohem víc než jen obyčejný malíř. Vezmi ty kousky k němu. Uvidíš.“Eziovi připadal návrh rozumný, proto kývl na souhlas a řekl: „Než odejdu, mohl bych ti položit ještě jednu otázku?“„Samozřejmě.“„Proč mi tak ochotně pomáháš? Vůbec mě neznáš.“Paola se na něj smutně usmála. Namísto odpovědi si vykasala rukáv šatů a odhalila bledé, jemné předloktí – které křižovaly ošklivé, dlouhé, tmavé jizvy. Ezio na ně pohlédl a pochopil. Kdysi ji někdo mučil.„Já také poznala zradu,“ řekla Paola.A Eziovi došlo, že našel spřízněnou duši.