Assassin´s Creed: kapitola 5

5.

Od Paolina přepychového domu rozkoše to k rušné ulici, kde se nacházel Leonardův ateliér, nebylo daleko, Ezio ale musel přejít rozlehlé a oblíbené náměstí Piazza del Duomo, přičemž mu mimořádně pomohla nově nabytá dovednost splynout s davem. Od popravy už uběhlo deset dnů a Alberti tak bude dozajista přesvědčen, že Ezio dávno opustil Florencii, ale Ezio nemínil riskovat a podle počtu stráží rozestavěných po náměstí neriskoval ani Alberti. Davem se určitě pohybovali i prostě odění donašeči. Ezio šel se sklopenou hlavou, hlavně když procházel mezi katedrálou a Baptisteriem, kde panoval nejčilejší ruch. Minul Giottovu zvonici, která dominovala městu téměř sto padesát let, a rudou stavbu Brunelleschiho katedrály dokončenou teprve před patnácti lety, a přestože na ně nepohlédl, byl si vědom nepokrytého úžasu a obdivu francouzských a španělských návštěvníků a srdce se mu na okamžik sevřelo pýchou nad jeho městem. Ale bylo to ještě pořád jeho město?Potlačil ponuré myšlenky a z jižního okraje náměstí se rychle vydal k Leonardově dílně. Řekli mu, že mistr je doma a nachází se vzadu v zahradě. V ateliéru panoval ještě větší zmatek, pokud to vůbec bylo možné, i když se zdálo, že blázinec má jistý řád. K předmětům, které tu Ezio zahlédl při poslední návštěvě, přibyly další a ze stropu teď visela prapodivná konstrukce připomínající obrovskou kostru netopýra. Na jednom ze stojanů byl k desce připíchnutý velký kus pergamenu s obrázkem obrovského a neuvěřitelně složitého uzlového vzoru a v rohu stálo Leonardovým písmem naškrábáno něco nečitelného. K Agniolovi se připojil další pomocník, Innocento, společně se snažili nastolit v ateliéru aspoň nějaký pořádek a všechno pečlivě zapisovali, aby neztratili přehled.„Je vzadu na dvoře,“ řekl Agniolo Eziovi. „Klidně jděte za ním. Nebude mu to vadit.“Když Ezio Leonarda našel, zjistil, že se zabývá prapodivnou činností. Všude ve Florencii se daly koupit klece se zpěvnými ptáky. Lidé si je pro potěšení věšeli do oken, a když uhynuli, prostě si koupili nové. Leonarda obklopoval tucet podobných klícek, a zatímco Ezio přihlížel, vzal jednu do rukou, otevřel malinká dvířka a zvedl ji do vzduchu, pak pozorně sledoval, jak stehlík (v tomto případě) otvor našel, prosmýkl se ven a uletěl. Leonardo za ním dychtivě hleděl. Zrovna se otáčel pro další klec, když si všiml Ezia.Vřele se usmál a objal ho. Potom zvážněl. „Ezio! Příteli. Po všem, čím jsi prošel, jsem nečekal, že tě tady uvidím. Ale vítej, vítej. Jen měj chvilku strpení. Nebude to trvat dlouho.“Ezio se díval, jak jednoho po druhém vypustil všechny drozdy, hýly, skřivany a mnohem dražší slavíky do vzduchu a bedlivě je při tom sledoval.„Co to děláš?“ zeptal se Ezio užasle.„Všechen život je vzácný,“ odvětil Leonardo prostě. „Nedokážu se dívat, jak nějaké tvory uvězní jen proto, že mají krásný hlas.“„A to je jediný důvod, proč je vypouštíš?“ Ezio tušil, že Leonardo má ještě jiný motiv.Leonardo se zazubil, ale neodpověděl přímo. „Rozhodl jsem se, že už nebudu jíst maso. Proč by mělo nějaké ubohé zvíře zemřít jen proto, že nám chutná?“„Farmáři by přišli o práci.“„Všichni by mohli pěstovat obilí.“„Představ si, jak by to bylo nudné. A kromě toho by ho byl nadbytek.“„Ach, zapomněl jsem, že jsi finanziatore. A zapomínám i na způsoby. Co tě sem přivádí?“„Potřebuji laskavost, Leonardo.“„Jak ti mohu posloužit?“„Něco jsem… zdědil po otci a potřeboval bych, abys to opravil, pokud budeš moct.“Leonardovy oči se rozzářily. „Samozřejmě. Tudy. Použijeme vnitřní komnatu – chlapci zase dělají nepořádek v ateliéru. Někdy přemýšlím, proč jim vlastně platím!“Ezio se usmál. Začínal tušit proč, ale zároveň vycítil, že Leonardovou největší láskou je a vždy bude práce.„Pojď, tudy.“V menším vnitřním pokoji panoval ještě větší nepořádek než v ateliéru, přesto se umělci, který byl jako obvykle dokonale (a nepřiměřeně) oblečen a navoněn, podařilo mezi hromadami knih a nějakých výstavních kusů naskládat různé věci na jiné různé věci a vyklidit na velkém pracovním stole místo.„Omlouvám se za ten zmatek,“ řekl. „Ale konečně jsme našli oázu! Podíváme se, co ta pro mě máš. Pokud si ovšem nechceš napřed dát sklenku vína.“„Ne, ne.“„Dobře,“ řekl Leonardo dychtivě. „Takže se na to podíváme!“Ezio opatrně vytáhl dýku, chránič a mechanismus, které předtím zabalil do tajemného kusu pergamenu, jenž k nim byl přiložen. Leonardo se marně pokoušel poskládat kusy strojku zpátky dohromady a na okamžik podlehl zoufalství.„Já nevím, Ezio,“ řekl. „Je to starý, velmi starý mechanismus, ale zároveň velmi chytrý, a jeho konstrukce předchází, řekl bych, dokonce naši dobu. Fascinující.“ Vzhlédl. „Ještě nikdy jsem nic podobného neviděl, to je jisté. Ale obávám se, že bez původních plánů mnoho nezmůžu.“Potom obrátil pozornost k listu pergamenu, který vzal do ruky, aby do něj Eziův majetek znovu zabalil. „Počkat!“ vykřikl a přelétl list pohledem. Odložil zlomenou čepel a chránič stranou, roztáhl pergamen na stole a začal se přehrabovat ve starých knihách a manuskriptech na nedaleké polici. Když našel dva svazky, které hledal, položil je na stůl a opatrně jimi začal listovat.„Co to děláš?“ zeptal se Ezio poněkud netrpělivě.„Tohle je velmi zajímavé,“ řekl Leonardo. „Vypadá to jako stránka z kodexu.“„Z čeho?“„Stránka ze starobylé knihy. Není tištěná, nýbrž psaná rukou. Je skutečně velmi stará. Máš těch stránek víc?“„Ne.“„Škoda. Lidé by neměli takhle trhat stránky z knih.“ Leonardo se odmlčel. „Pokud ovšem celá věc dohromady…“„Co?“„Nic. Podívej, obsah stránky je zašifrovaný. Ale pokud je moje teorie správná… podle těchto náčrtků bych mohl…“Ezio pozorně poslouchal, ale Leonardo se ztratil ve vlastním světě. Mladík se posadil a trpělivě čekal, zatímco Leonardo listoval knihami a procházel svitky, zapisoval si odkazy a dělal si poznámky, a to vše ve zvláštním, levou rukou psaném zrcadlovém písmu. Zdálo se, že Ezio není jediný, kdo se neustále musí ohlížet přes rameno. Z toho mála, co v ateliéru zahlédl, Ezio poznal, že kdyby se o některých věcech, kterými se Leonardo zabýval, doslechla církev, čekal by přítele krutý osud.Konečně Leonardo vzhlédl. V tu dobu už ale Ezio podřimoval. „Pozoruhodné,“ zašeptal si Leonardo pro sebe, pak hlasitěji řekl: „Pozoruhodné! Když přemístíme písmena a vybereme každé třetí…“Pustil se do práce a přitáhl si blíž čepel, chránič a strojek. Zpod stolu vytáhl bednu s nářadím, připravil si svěrák a tiše se ponořil do práce. Uběhla hodina, dvě… Ezio mírumilovně spal, ukolébán teplem pokoje a jemným ťukáním a škrábáním, které provázely Leonardovu práci. Nakonec…„Ezio! Vzbuď se!“„Hm?“„Podívej!“ Leonardo ukázal na stůl. Opravená čepel byla zasazená do podivného mechanismu, který byl naopak připevněn k chrániči. Všechno bylo pečlivě očištěné, až to vypadalo jako nové, ale nic se nelesklo. „Rozhodl jsem se pro matný povrch,“ řekl Leonardo. „Jako římská zbroj. V lesklém povrchu se odráží slunce, a to by tě mohlo prozradit.“Ezio vzal zbraň do ruky a potěžkal ji. Byla lehká, ale silná čepel byla dokonale vyvážená. Ezio ještě nikdy nic podobného neviděl. Vystřelovací dýka, která se dala ukrýt na zápěstí. Stačilo, aby trhl rukou, čepel vystřelila a mohl ji použít k bodání či sekání.„Myslel jsem, že jsi mírumilovný muž,“ řekl Ezio, když si vzpomněl na ptáky.„Nápady mají přednost,“ prohlásil Leonardo rozhodně. „Ať už jsou jakékoli. A teď,“ dodal a vytáhl z bedýnky kladivo a dláto. „Jsi pravák, že? Dobře. Pak prosím polož pravý prostředník sem na špalek.“„Co to děláš?“„Je mi to líto, ale jinak to nejde. Čepel je sestrojená tak, aby se její majitel musel plně odevzdat svému cíli.“„O čem to mluvíš?“„Bude fungovat, jen když ti usekneme prst.“Ezio zamrkal. Myslí mu probleskla záplava obrázků. Vzpomněl si na Albertiho falešné přátelství k otci, na to, jak ho Alberti uklidňoval po otcově zatčení, na popravu a na vlastní útěk. Zatnul zuby. „Udělám to.“„Možná bych měl raději použít sekáček. Bude to čistější řez.“ Leonardo ho vytáhl ze zásuvky ve stole. „Teď polož prst sem… così.“Leonardo se rozmáchl sekáčkem a Ezio se obrnil. Když jím mávl dolů, zavřel Ezio oči a – bum! – sekáček se zaťal do špalku. Necítil ale žádnou bolest. Otevřel oči. Sekáček vězel ve špalku několik palců od prstu, který zůstal nedotčený.„Ty bastarde!“ Ezia nechutný žertík šokoval a rozzuřil.Leonardo zvedl ruce. „Uklidni se! Jen jsem se trochu pobavil! Přiznávám, že to byl krutý žert, ale prostě jsem nedokázal odolat. Chtěl jsem zjistit, jak jsi odhodlaný. Chápej, tenhle strojek původně opravdu vyžadoval takovou oběť. Myslím, že šlo o nějakou starou přijímací ceremonii. Ale já udělal jednu dvě úpravy. Takže si můžeš prst nechat. Podívej! Když čepel vystřelí, prstů se ani nedotkne, a přidal jsem střenku, která při vystřelení vyskočí. Jen nesmíš zapomenout roztáhnout prsty předtím, než čepel použiješ! Tak si budeš moct prst nechat. Ale raději používej rukavice, čepel je opravdu ostrá.“Ezio byl příliš uchvácený – a vděčný – než aby se zlobil dlouho. „Neuvěřitelné,“ řekl, vystřeloval dýku a zase ji vracel zpátky, dokud si její použití dobře nenacvičil. „Úžasné.“„Že ano?“ souhlasil Leonard. „Opravdu nemáš víc listů, jako je tenhle?“„Lituji.“„No, poslyš, pokud nějaké najdeš, přines mi je, prosím.“„Máš mé slovo. A kolik ti dlužím za…“„Bylo mi potěšením. Velmi poučné. Není nutné…“Přerušilo je bušení na vnější dveře ateliéru. Leonardo si pospíšil do přední části budovy, zatímco Agniolo s Innocentem vystrašeněpřihlíželi. Osoba za dveřmi křikla: „Otevřete na rozkaz florentské stráže!“„Okamžik!“ zakřičel Leonardo a Eziovi tiše řekl: „Schovej se vzadu.“Potom otevřel dveře, postavil se do nich a zakryl vojákovi výhled.„Leonardo da Vinci?“ zeptal se strážce hrubým, úředním hlasem.„Co pro vás mohu udělat?“ zajímal se Leonardo, vyšel ven na ulici a přinutil vojáka o krok ustoupit.„Mám pověření položit vám několik otázek.“ Leonardo se přesunul a voják se tak musel otočit zády ke dveřím ateliéru.„Copak se děje?“„Obdrželi jsme hlášení, že vás viděli ve společnosti známého nepřítele města.“„Cože? Mě? Ve společnosti? Absurdní!“„Kdy jste vy nebo některý z vašich lidí naposledy viděli Ezia Auditoreho nebo s ním mluvili?“„Koho?“„Nezahrávejte si se mnou. Víme, že jste byl blízký přítel rodiny. Prodal jste jeho matce několik svých mazanic. Možná bych vám měl trochu osvěžit paměť?“ Strážce udeřil Leonarda do břicha koncem halapartny. Leonardo vykřikl bolestí, zlomil se v pase a upadl na zem, kde ho strážce nakopl. „Už jste připravený mluvit? Nemám rád umělce. Všichni jsou to buzeranti.“Ezio využil příležitosti, tiše prošel dveřmi a zastavil se za vojákem. Ulice byla opuštěná. Před sebou měl odhalený mužův upocený krk. Nastal čas vyzkoušet novou hračku. Zvedl ruku, spustil mechanismus a čepel tiše vystřelila. Ezio hbitě udeřil otevřenou pravou rukou a bodl strážce do krku. Nedávno naostřená čepel lehce a bez sebemenšího odporu pronikla krční tepnou. Voják byl mrtvý, než klesl na zem.Ezio pomohl Leonardovi vstát.„Děkuji,“ řekl otřesený umělec.„Omlouvám se, nechtěl jsem ho zabít, ale nebyl čas…“„Někdy nemáme na vybranou. Ale už bych na to měl být zvyklý.“„Co tím myslíš?“„Byl jsem zapletený do té věci se Saltarellim.“Ezio si na to vzpomínal. Před několika týdny byl mladý model Jacopo Saltarelli anonymně obviněn z prostituce a Leonardo spolu s dalšími třemi muži byl obžalován z jeho vydržování. Případ byl smeten ze stolu, protože neexistovaly usvědčující důkazy, ale něco ze špíny přece jen ulpělo. „My netrestáme homosexuály,“ řekl. „Pokud si dobře pamatuji, Němci pro ně mají přezdívku florenzer.“„Přesto je to oficiálně protiprávní,“ řekl Leonardo suše. „Pořád můžeš dostat pokutu. A s muži, jako je Alberti, v čele soudu…“„Co s tělem?“„Ach,“ řekl Leonardo. „Vlastně je to výhra. Pomoz mi odtáhnout ho dovnitř, než nás někdo uvidí. Schovám ho k ostatním.“„Výhra? K ostatním?“„Ve sklepě je docela chladno. Vydrží i týden. Tu a tam získám ze špitálu nějakou mrtvolu, o kterou se nikdo nehlásí. Samozřejmě neoficiálně. Rozřežu ji a trochu se v ní prohrabu – pomáhá mi to při výzkumu.“Ezio se na přítele zvědavě zadíval. „Při čem?“„Myslím,že už jsem ti o tom říkal, rád zjišťuji, jak věci fungují.“Odtáhli mrtvolu z dohledu a Leonardovi pomocníci ji pak odnesli dolů po kamenných schodech z dohledu.„Ale co když sem někoho pošlou, aby zjistil, co se stalo?“Leonardo pokrčil rameny. „Řeknu, že o něm nic nevím.“ Mrkl. „Taky mám mocné přátele, Ezio.“Ezia přemohly rozpaky. Řekl: „No, zdáš se dost sebejistý…“„Jen o tom incidentu nikomu neříkej.“„Neřeknu. A děkuji ti, Leonardo, za všechno.“„Bylo mi potěšením. A nezapomeň,“ do očí mu vstoupil hladový pohled. „Pokud najdeš další stránky kodexu, přines mi je. Kdo ví, jaké plány v nich stojí.“„Slibuji!“◊♦◊Do Paolina domu se Ezio vrátil ve vítězoslavné náladě, cestou se ale nezapomněl ztratit v davu.Paola ho přivítala s úlevou. „Byl jsi pryč déle, než jsem očekávala.“„Leonardo rád mluví.“„Doufám, že nedělal jen to.“„Ach ne. Podívej!“ Ukázal jí dýku na zápěstí, s extravagantním mávnutím ji nechal vylétnout z rukávu a chlapecky se zazubil. „Působivé.“„Ano.“ Ezio se na zbraň s obdivem zadíval. „Budu s ní muset chvíli cvičit. Chci si ponechat všechny prsty.“Paola se tvářila vážně. „No, Ezio, vypadá to, že jsi připravený. Já tě naučila všechno potřebné a Leonardo ti opravil zbraň.“ Nadechla se. „Teď už jen zbývá, abys to udělal.“„Ano,“ řekl Ezio tiše a jeho výraz opět potemněl. „Otázkou zůstává, jak se k messer Albertimu nejlépe přiblížit.“Paola se zamyslela. „Vévoda Lorenzo se vrátil. Nemá radost z poprav, o nichž Alberti rozhodl za jeho nepřítomnosti, ale není dost mocný na to, aby se gonfalonierovi postavil. Zítra večer se však chystá vernisáž nejnovějšího díla mistra Verrocchia v klášteře Santa Croce. Bude tam celá florentská společnost, včetně Albertiho.“ Pohlédla na něj. „Měl bys tam být taky.“Ezio zjistil, že se chystá odhalení bronzové sochy Davida, biblického hrdiny, s nímž se Florencie identifikovala, protože se nacházela uprostřed mezi dvěma Goliáši – Římem na jihu a po půdě hladovějícími králi Francie na severu. Objednala si ji rodina Medici a měla být umístěna v paláci Vecchio. Mistr na ní začal pracovat před třemi čtyřmi lety a říkalo se, že mu modelem stál jeden z jeho pohlednějších mladých učedníků, jistý Leonardo da Vinci. V každém případě provázelo událost velké vzrušení a lidé už si povídali o tom, co si na sebe pro tuto příležitost oblečou.Ezio přemýšlel o jiných věcech.„Dávej pozor na moji matku a sestru, zatímco budu pryč,“ požádal Paolu.„Jako by byly moje vlastní rodina.“„A kdyby se mi něco stalo…“„Věř, že se ti nic nestane.“Následujícího večera se Ezio dostal k Santa Croce docela rychle. Posledních několik hodin se připravoval a zdokonaloval své dovednosti s novou zbraní, až si byl jistý, že ji dokáţe správněpoužít. Přemýšlel o smrti otce a bratrů a myslí se mu rozléhal Albertiho krutý hlas vynášející rozsudek.Jak se blížil, uviděl před sebou dvě známé postavy, které se vzdálily malé jednotce osobních strážců v uniformách se znakem pěti rudých koulí ve žlutém poli. Zdálo se, že se hádají, a Ezio si pospíšil blíž, aby zjistil o čem. Zastavili se před kostelem, Ezio se ukryl a poslouchal. Hlasy mužů zněly napjatě. Jeden patřil Ubertovi Albertimu, druhý štíhlému mladému muži mezi pětadvaceti a třiceti lety s výrazným nosem a odhodlanou tváří. Na sobě měl přepychovou rudou čapku a plášť, pod který si navlékl stříbřitě šedou tuniku. Vévoda Lorenzo – Il Magnifico, jak mu říkali jeho poddaní k nelibosti Pazziů a jejich frakce.„Z toho mě neobviníš,“ říkal Alberti. „Jednal jsem na základě informací a nevyvratitelných důkazů – jednal jsem v mezích zákona a svého úřadu.“„Ne! Zašel jsi příliš daleko, gonfaloniere, a využil jsi k tomu mé nepřítomnosti ve Florencii. Jsem nanejvýš nespokojený.“„Kdo jsi, že se odvažuješ obviňovat mě? Převzal jsi moc nad městem a prohlásil ses vévodou bez formálního souhlasu Signorie i kohokoli jiného!“„Nic takového jsem neudělal!“Alberti si dovolil uštěpačně se zasmát. „Samozřejmě že to říkáš! Vždycky se tváříš jako neviňátko! Jak pohodlné. V Careggiu se obklopuješ lidmi, které my ostatní považujeme za nebezpečné volnomyšlenkáře – Ficinem, Mirandolou, a dokonce tím podlézavcem Polizianem! Teď ale aspoň vidíme, jakou máš ve skutečnosti moc – prakticky žádnou. Pro mě a mé spojence to byla cenná lekce.“„Ano. Pro tvé spojence Pazzie. O to tu jde, že?“Alberti si pečlivě prohlédly nehty, než odpověděl: „Být tebou, dával bych si dobrý pozor na to, co říkám, vévodo. Mohl bys upoutat nechtěnou pozornost.“ Ale neznělo to, jako by si byl sebou zcela jistý.„To ty by sis měl dát pozor, gonfaloniere. A navrhoval bych, abys stejnou radu dal i svým spojencům – ber to jako přátelské varování.“ S tím se Lorenzo odvrátil a s osobními strážci v závěsu sevydal ke klášteru. Alberti chvíli tiše klel, pak ho následoval. Eziovi se zdálo, že proklíná sám sebe.Křížové chodby byly pro tuto příležitost vyzdobené zlatými látkami, které oslnivě odrážely světlo stovek svící. Na pódiu kousek od fontány ve středu hrála skupina hudebníků, na dalším stála bronzová socha výjimečné krásy. Ezio vešel dovnitř, ukrýval se za sloupy a ve stínech a díval se, jak Lorenzo blahopřeje umělci. A poznal také tajemného muže v kápi, který byl při popravě na pódiu s Albertini.O kus dál stál Alberti v hloučku pochlebujících šlechticů. Z toho, co Ezio slyšel, vyrozuměl, že gonfalonierovi blahopřejí k tomu, že zbavil město vředu rodiny Auditore. Netušil, že otec měl ve městě nejen přátele, nýbrž i tolik nepřátel, uvědomil si ale, že se proti němu odvážili zakročit až ve chvíli, kdy jeho hlavní spojenec, Lorenzo, odjel z města. Ezio se usmál, když jedna ze šlechtičen řekla Albertimu,že doufá, že vévoda ocenil jeho zásadovost. Bylo zjevné, že to Albertiho ani trochu nepotěšilo. Potom zaslechl víc.„A co zbývající syn?“ zeptal se šlechtic. „Jmenuje se Ezio, ne? Opravdu utekl?“Albertimu se podařilo vyloudit úsměv. „Chlapec nepředstavuje nebezpečí. Má měkké ruce a ještě měkčí hlavu. Chytíme ho a popravíme, než uběhne týden.“Hlouček se zasmál.„A co chystáš dál, Uberto?“ zeptal se další muž. „Chceš získat křeslo v Signorii?“Alberti rozpřáhl ruce. „Pokud si to Bůh bude přát. Chci jen dál věrně a pilně slouţit Florencii.“„No, ať už se rozhodneš jakkoli, máš naši podporu.“„To mě velmi těší. Uvidíme, co budoucnost přinese.“ Alberti se skromně usmál. „A teď, přátelé, navrhuji, abychom zapomněli na politiku a oddali se obdivu úžasného uměleckého díla, které nám tak štědře darovali vznešení Mediciové.“Ezio počkal, dokud se Albertiho společníci nevydali k soše Davida. Alberti vzal do ruky pohár s vínem a rozhlížel se okolo se směsicí uspokojení a obezřetnosti. Ezio věděl, že nadešla jeho příležitost. Všichni ostatní se soustředili na sochu, u níž Verrocchio komolil krátkou řeč. Ezio se připlížil k Albertimu.„Z té poslední poklony se ti muselo udělat zle,“ zasyčel Ezio. „Ale je příhodné, že budeš falešný až do konce.“Alberti ho okamžitě poznal a vytřeštil oči hrůzou. „Ty!“„Ano, gonfaloniere. Ezio. Přišel jsem pomstít vraždu otce – tvého přítele – a nevinných bratrů.“Alberti uslyšel tupé cvaknutí a kovový zvuk a na krk mu zamířila čepel.„Sbohem, gonfaloniere,“ řekl Ezio chladně.„Počkej,“ vydechl Alberti. „Na mém místě bys udělal totéž, abys ochránil své milované. Odpusť mi, Ezio, neměl jsem na vybranou.“Ezio se naklonil blíž a ignoroval jeho prosbu. Věděl, že Alberti měl na vybranou – mohl se rozhodnout čestně – ale na to byl příliš bezpáteřný. „Myslíš, že já nechráním své milované? Soucítil bys snad s mojí matkou nebo sestrou, kdyby se ti dostaly do rukou? Teď, kde jsou otcovy dokumenty, které jsem ti přinesl? Musíš je mít někde v bezpečí.“„Nikdy je nezískáš. Nosím je neustále s sebou!“ Alberti se pokusil Ezia odstrčit a nadechl se, aby přivolal stráže, ale Ezio mu vrazil dýku do krku a podřízl ho. Alberti nedokázal ani zasípat, padl na kolena a ruce si instinktivně přitiskl na krk v marné snaze zastavit proud krve, která prýštila z rány na trávu. Když se zhroutil na bok, Ezio se rychle sehnul a odřízl mu brašnu od opasku. Nahlédl dovnitř. Alberti mu ve své aroganci řekl pravdu. Dokumenty byly opravdu uvnitř.Rozhostilo se ticho. Verrocchio zmlkl, jak se hosté začali otáčet, zírali a nechápali, co se stalo. Ezio se napřímil a postavil se jim tváří.„Ano! Vidíte správně! Vidíte pomstu! Rodina Auditoreů žije. Pořád jsem tady! Ezio Auditore!“Nadechl se a ve stejnou chvíli nějaká žena vykřikla: „Assassino!“Rozpoutal se chaos. Lorenza ihned obklopily stráže a tasily meče. Hosté pobíhali sem a tam, někteří se snažili uprchnout, ti statečnější alespoň předstírali, že se ho snaží zajmout, nikdo se ale neodvážil proti němu skutečně zakročit. Ezio si všiml, že muž v kápi zmizel ve stínech. Verrocchio zůstal ochranitelsky stát vedle sochy. Ženy ječely, muži křičeli a městští strážci proudili dovnitř, aniž by věděli, koho mají vlastně pronásledovat. Ezio toho využil, vyšplhal na střechu kolonády a přehoupl se přes ni na nádvoří, odkud seotevřenou branou dostal na náměstí před kostelem, kde už se shlukl dav přivábený povykem uvnitř.„Co se děje?“ zeptal se někdo Ezia.„Byla vykonána spravedlnost,“ odvětil Ezio a rozběhl se na severozápad do bezpečí Paolina domu.Cestou se ale zastavil, aby si prohlédl obsah Albertiho brašny. Alespoň na konci života řekl Alberti pravdu. Uvnitř našel úplně všechno. A ještě něco navíc. Neodeslaný dopis napsaný Albertiho rukou. Možná nějaké nové informace. Ezio rozlomil pečeť a rozložil pergamen.Ale byl to jen osobní vzkaz od Albertiho jeho ženě. Jak si ho Ezio četl, začínal chápat, jaká síla dokáže zlomit mužovu zásadovost.Má lásko,zapisuji tyto myšlenky na papír v naději, že jednou najdu odvahu se s tebou o ně podělit. Časem se jistě dozvíš, že jsem zradil Giovanniho Auditoreho, že jsem ho označil za zrádce a odsoudil k smrti. Dějiny možná můj čin označí za věc politiky a chamtivosti. Ale musíš pochopit, že mě k tomu nedonutil osud, nýbrž strach.Když Mediciové okradli naši rodinu o všechno, začal jsem se bát. O tebe. O našeho syna. O budoucnost. Co čeká v tomto světě muže bez majetku? Nabídli mi peníze, pozemky a titul výměnou za spolupráci.A proto jsem zradil nejlepšího přítele. Byl to odpudivý čin, v té době se mi ale zdálo, že nemám na vybranou. A ani nyní, když se ohlédnu zpátky, nevidím žádný jiný způsob…Ezio dopis pečlivě složil a vrátil ho do brašny. Znovu ho zapečetí a postará se, aby se dostal k adresátce. Byl odhodlán nikdy se nesnížit k podlosti.