Assassin´s Creed: kapitola 6

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 4. 10. 2011 v kategorii Assassin´s Creed - Renesance: Bowden Oliwer, přečteno: 619×

6.

Je po všem,“ řekl Paole prostě.Krátce ho objala, pak ucouvla. „Já vím. Jsem ráda, že jsi v bezpečí.“„Myslím, že nadešel čas odejít z Florencie.“„Kam půjdeš?“„Otcův bratr Mario má usedlost poblíž Monteriggioni. Půjdeme tam.“„Uspořádali na tebe velký hon, Ezio. Vyvěšují po městě plakáty s tvojí podobiznou. A řečníci začínají štvát lidi proti tobě.“ Zamyšleně se odmlčela. „Pošlu pár lidí ven, aby strhali co nejvíce plakátů a podplatili řečníky.“ Potom ji něco napadlo. „A raději bych vám měla sehnat cestovní dokumenty.“Ezio potřásl hlavou a myslel na Albertiho. „V jakém světě to žijeme, že můžeme tak snadno zmanipulovat víru lidí?“„Alberti byl přesvědčen, že se ocitl v bezvýchodné situaci, přesto se měl vzepřít.“ Povzdychla si. „Každý den směňujeme pravdu. Na to si budeš muset zvyknout, Ezio.“Vzal její ruce do svých. „Děkuji ti.“„Florencie teď bude lepším místem, zvláště pokud se vévodovi Lorenzovi podaří dosadit na místo gonfaloniera jednoho ze svých mužů. Ale teď už nesmíme ztrácet čas. Tvá matka a sestra jsou tady.“ Otočila se a tleskla. „Annetto!“Ze zadní části domu vyšla Annetta a vedla matku a Claudii. Bylo to cituplné shledání. Ezio si všiml, že Maria je na tom po duševní stránce pořád stejně a nadále svírá v ruce Petrucciovu skříňku s peřím. Oplatila mu objetí, ale jen nepřítomně, a Paola se smutně usmála.Claudia na něm na druhou stranu doslova visela. „Ezio! Kde jsi byl? Paola s Annettou jsou velmi milé, ale nechtějí nám dovolit vrátit se domů. A matka nepromluvila ani slovo od…“ Zmlkla a bojovalaJse slzami. „No,“ řekla, když se ovládla. „Otec snad všechno urovná. Muselo to být strašlivé nedorozumění, že?“Paola na něj pohlédla. „Možná nastala správná chvíle,“ řekla tiše. „Brzy se budou muset dozvědět pravdu.“Claudia přesunula pohled od Ezia k Paole a zpátky. Maria se posadila vedle Annetty, která ji objala paží. Maria zírala do prázdna, nepatrně se usmívala a hladila skříňku z hrušňového dřeva.„O co jde, Ezio?“ zeptala se Claudia vyděšeně.„Něco se stalo.“„Co tím myslíš?“Ezio mlčel, protože nenacházel slova, ale jeho výraz mluvil za vše.„Ach bože, ne!“„Claudie…“„Pověz mi, že to není pravda!“ Ezio svěsil hlavu.„Ne, ne, ne, ne, ne!“ křičela Claudia.„Tiše.“ Snažil se ji uklidnit. „Udělal jsem, co jsem mohl, piccina.“Claudia mu zabořila tvář do hrudi a vzlykala dlouze a pronikavě, zatímco Ezio se ji snažil uchlácholit. Pohlédl přes její hlavu na matku, ale zdálo se, že nic neslyšela. Možná to svým vlastním způsobem už věděla. Po všem, co Ezio v posledních dnech zažil, ho pohled na to, jak se sestra s matkou propadají do hlubin zoufalství, málem zlomil. Stál tam a objímal sestru snad celou věčnost – a na bedrech mu spočívalo břímě zodpovědnosti. Teď bylo na něm, aby ochránil rodinu, aby vrátil jménu Auditore čest. Chlapec Ezio už nebyl… Sebral myšlenky.„Poslyš,“ řekl Claudii, když se trochu utišila. „Teď záleţí jen na tom, abychom se odsud dostali. Někam do bezpečí, kde se tobě ani mamince nic nestane. Ale pokud se nám to má podařit, musíš být statečná. Musíš být silná, kvůli mně, a postarat se o matku. Rozumíš?“Vyslechla ho, odkašlala si, odtáhla se od něj a vzhlédla k němu. „Ano.“„Takže se musíme připravit. Jdi si zabalit, ale vezmi si s sebou jen pár věcí. Musíme jít pěšky, protože sehnat kočár by bylo přílišnebezpečné. Obleč si nejprostší šaty, nesmíme budit pozornost. A pospěš si!“Claudia s matkou a Annettou odešly.„Měl by ses okoupat a převléknout,“ řekla mu Paola. „Budeš se hned cítit líp.“O dvě hodiny později byly jejich cestovní dokumenty připraveny a mohli odejít. Ezio si naposledy pečlivě prohlédl obsah brašny. Možná mu strýc dokáže vysvětlit, co dokumenty, které sebral Albertimu a jež pro něj byly tak životně důležité, obsahují. Novou dýku si připnul na pravé předloktí a schoval ji. Utáhl si opasek. Claudia odvedla Marii zahradou ke dvířkům ve zdi, kterými měli odejít. Stála s nimi Annetta a snažila se neplakat.Ezio se otočil k Paole. „Sbohem. A ještě jednou ti za všechno děkuji.“Objala ho a vtiskla mu polibek na tvář. „Dávej na sebe pozor, Ezio, a zůstaň ve střehu. Tuším, že máš před sebou ještě dlouhou cestu.“Vážně se jí uklonil, přehodil si přes hlavu kápi, připojil se k matce a sestře a zvedl ze země vak, do kterého si zabalily věci. Polibkem se rozloučili s Annettou a o chvíli později už mířili ulicemi na sever. Claudia se zavěsila do matčiny paže. Nějaký čas mlčeli a Ezio přemýšlel o velké zodpovědnosti, která na něj padla. Modlil se, aby jí byl hoden, ale bylo to pro něj těžké. Bude muset být silný, ale zvládne to už kvůli Claudii a ubohé matce, která se stáhla úplně do sebe.Procházeli středem města, když Claudia konečně promluvila – a měla spoustu otázek. S uspokojením si ale všiml, že má pevný hlas.„Jak se nám to mohlo stát?“ řekla.„Nevím.“„Myslíš, že se budeme moct někdy vrátit?“„Já nevím, Claudie.“„Co se stane s naším domem?“Zavrtěl hlavou. Neměl čas cokoli zařídit, a i kdyby měl, na koho se mohl obrátit? Možná se vévodovi Lorenzovi podaří dům zavřít a postavit k němu stráž, ale to byla jen slabá naděje.„Byli… dostalo se jim řádného pohřbu?“„Ano. Já… sám jsem se o to postaral.“ Přecházeli zrovna Arno a Ezio si dovolil pohlédnout dolů po proudu.Konečně se přiblížili k jižním branám města a Ezio byl rád, že se dostali tak daleko, aniž by je někdo odhalil, teď ale nastal kritický okamžik, protože brána byla dobře střežená. Falešné dokumenty, které jim obstarala Paola, však naštěstí prošly a kromě toho stráže vyhlížely osamělého, zoufalého mladíka, a ne skromně oblečenou rodinu.Celý den mířili na jih a zastavili se až v bezpečné vzdálenosti od města, teprve pak si na farmě koupili chléb, sýr a víno a hodinu odpočívali ve stínu dubu na okraji kukuřičného pole. Ezio musel potlačit netrpělivost, protože do Monteriggioni to bylo téměř třicet mil a rychlost chůze museli přizpůsobit matce. Byla to silná žena něco po čtyřicítce, ale strašlivý šok, který prodělala, ji oslabil. Modlil se, aby se vzpamatovala, až dorazí ke strýci Mariovi, ale byl si vědom toho, že její zotavení bude pomalé. Doufal, že pokud je nepotká nic neočekávaného, dostanou se k Mariovu sídlu následujícího dne odpoledne.Noc strávili v opuštěné stodole na čistém, teplém seně. Povečeřeli zbytky od oběda a udělali matce co největší pohodlí. Nestěžovala si, vlastně se zdálo, že vůbec nevnímá, co se děje. Když se jí ale Claudia pokusila vzít Petrucciovu skříňku, aby jí pomohla uložit se ke spánku, vehementně se vzepřela, odstrčila dceru stranou a klela přitom jako rybářka. Bratra i sestru to šokovalo.Spala ale klidně a následujícího rána se zdála svěžejší. Umyli se v potoce, namísto snídaně se napili čisté vody a pokračovali v cestě. Byl jasný, příjemně teplý den, zároveň ale vál chladný vánek. Cesta jim ubíhala, na silnici minuli jen hrstku vozů a až na skupinku dělníků v polích a sadech nikoho nespatřili. Eziovi se podařilo koupit trochu ovoce, dost alespoň pro Claudii a matku, sám ale stejně neměl hlad – na to byl příliš nervózní.Potěšilo ho, když v půlce odpoledne zahlédl na kopci v dálce sluncem zalité opevnění městečka Monteriggioni. Jeho okolí úspěšně vládl Mario. Ještě míli nebo dvě a ocitnou se na jeho území. To dodalo skupince sílu a přidala do kroku.„Už jsme skoro tam,“ řekl Claudii a usmál se.„Grazie a Dio,“ odvětila a opětovala mu úsměv.Zrovna se začali uvolňovat, když jim za zatáčkou zastoupila cestu známá postava v doprovodu tuctu mužů v modrozlatých livrejích. Jeden z vojáků nesl nenáviděnou standartu s emblémem zlatých delfínů a křížů v modrém poli.„Ezio!“ pozdravil ho muž. „Buon‘ giorno! I tvé rodině – tomu, co z ní zůstalo! Jak milé překvapení!“ Kývl na muže, kteří se roztáhli po silnici a připravili si halapartny.„Vieri!“„Uhádl jsi. Jakmile propustili otce z vězení, s radostí mi tuto honitbu zaplatil. Ranil jsi mě. Jak jsi mohl opustit Florencii, aniž by ses rozloučil?“Ezio vykročil vpřed a Claudii s matkou postrčil za sebe. „Co chceš, Vieri? Myslel bych si, že ti bude stačit, čeho Pazziové dosáhli.“Vieri roztáhl ruce. „Co chci? Nevím, kde začít. Chci tolik věcí. Podívejme… Chtěl bych větší palazzo, hezčí manželku, víc peněz, a co ještě? Ach ano! Tvoji hlavu!“ Tasil meč, vojákům pokynul, ať se drží zpátky, a sám vyrazil k Eziovi.„Překvapuješ mě, Vieri. Opravdu mě chceš zabít sám? Tvoje banda ti ale samozřejmě stojí za zády!“„Myslím, že nejsi hoden mého meče,“ opáčil Vieri a znovu zbraň schoval. „Asi tě vyřídím pěstmi. Omlouvám se, pokud tě to rozruší, tesora,“ řekl Claudii. „Ale žádný strach, nebude to trvat dlouho, a jakmile skončím, uvidím, jak bych tě mohl potěšit. A kdo ví, tvoji matku třeba taky!“Ezio bleskurychle vykročil a uhodil Vieriho pěstí do čelisti. Zaskočil ho a nepřítel zavrávoral. Vieri se ale rychle vzpamatoval. Mávnutím zastavil muže, se vzteklým křikem se vrhl na Ezia a začal do něj bušit pěstmi. Vieriho útok byl tak zuřivý, že se Eziovi dařilo rány jen odrážet, sám nedokázal zasadit pořádný úder. Muži se do sebe zaklesli, bojovali o to, kdo získá navrch, a když od sebe na okamžik odstoupili, vzápětí se jeden na druhého znovu vrhl. Nakonec se Eziovi podařilo obrátit Vieriho zlost proti němu – ve vzteku nikdo nebojuje dobře. Vieri se zahnal a chystal se zasadit pravačkou tvrdý úder, Ezio ale ukročil a rána mu neškodně sklouzla po rameni. Vieri ztratil kontrolu a setrvačnost ho strhla vpřed. Ezio podrazil protivníkovi nohy a povalil ho do prachu. Krvácející,poražený Vieri se odplazil do bezpečí za své vojáky, vstal a odřenýma rukama se oprášil.„Už mě to unavuje,“ řekl a zakřičel na muže: „Oddělejte ho a ženy taky. Mám na víc než na tuhle vyzáblinu a její carcassa matku!“„Coniglio!“ zařval Ezio zadýchaně a tasil meč, vojáci je ale obklíčili ze všech stran a namířili na ně halapartnami. Věděl, že se s nimi jen těžko vypořádá.Kruh se stáhl. Ezio mával mečem a snaţil se schovávat ženy za sebou, situace ale vypadala špatně a Vieri se nepříjemně, vítězoslavně smál.Znenadání se ale ozvalo ostré, téměř nadpřirozené zasvištění a dva ze strážců po Eziově levici klesli na kolena, převrátili se dopředu a upustili zbraně. Ze zad jim trčely vrhací nože, zabodnuté až po střenku a očividně hozené se smrtící přesností. Po košilích se jim šířily krvavé skvrny připomínající karmínové květy.Ostatní se vyplašeně stáhli, další voják ale padl k zemi s nožem v zádech.„Co je to za čáry?“ vyjekl Vieri. Hrůzou mu selhal hlas, tasil meč a divoce se rozhlédl.Odpověděl mu hrdelní, dunivý smích. „S čáry to nemá co dělat, chlapče – je to obyčejná dovednost!“ Hlas doléhal z nedalekého podrostu.„Ukaž se!“Z křoví vystoupil statný vousatý muž ve vysokých botách a lehko zbroji. Za ním se objevilo několik dalších, podobně vyhlížejících mužů. „Jak si přeješ,“ řekl uštěpačně.„Žoldáci!“ zavrčel Vieri a otočil se ke svým vojákům. „Na co čekáte? Zabijte je! Všechny je zabijte!“Ale obrovský muž přikročil blíž, neuvěřitelně ladně vytrhl Vierimu meč z ruky a zlomil čepel přes koleno stejně lehce, jako by to byla větev. „Myslím, že to není dobrý nápad, malý Pazzi, i když musím říct, že děláš čest svému jménu.“Vieri neodpověděl, ale dál pobízel své muže. Ti neochotně poslechli. Vieri sebral jednomu mrtvému halapartnu, otočil se k Eziovi a vyrazil mu meč z ruky, zrovna když ho Ezio zvedal.„Tady, Ezio, použij tohle!“ zavolal obrovský muž a hodil mu další meč, který se zabodl ostřím do země u Eziových nohou. Bleskurychle ho popadl. Byla to těžká zbraň a musel ji uchopit oběma rukama, přesto se mu podařilo přeseknout násadu Vieriho halapartny. Vieri poznal, že ţoldáci jeho muže snadno přemohou, a když padli další dva, odvolal útok, dal se na útěk a cestou chrlil nadávky. Statný žoldák přistoupil k Eziovi a k ženám a široce se zazubil.„Dobře, že jsem ti vyjel naproti,“ řekl. „Vypadá to, že jsem dorazil právě včas.“„Máte můj dík, ať už jste kdokoli.“Muž se znovu zasmál a na jeho hlase bylo něco povědomého. „Znám vás?“ zeptal se Ezio.„Už je to dlouho. Přesto mě překvapuje, že nepoznáváš vlastního strýce!“„Strýček Mario?“„Přesně ten!“Pevně Ezia objal, pak přistoupil k jeho matce a ke Claudii. Když si všiml Mariina stavu, tvář se mu rozrušeně zachmuřila. „Poslyš, dítě…“ řekl Claudii. „Vezmu Ezia na hrad, ale nechám tu s vámi své muže. Postarají se o vaše bezpečí a dají vám najíst a napít. Pošlu napřed jezdce. Vrátí se s vozem a zbytek cesty vás odveze. Na jeden den už jste se nachodily ažaž a vidím, že má ubohá švagrová je…“ odmlčel se, než opatrně dodal. „Unavená.“„Děkuji ti, strýčku Mario.“„Takže dohodnuto. Brzy se uvidíme.“ Obrátil se, vydal rozkazy, pak objal Ezia paží okolo ramen a zamířil s ním k hradu, který městečku dominoval.„Jak jsi věděl, že jsem na cestě sem?“ zeptal se Ezio.Mario se zatvářil vyhýbavě. „Ach, přítel z Florencie mi poslal zprávu. Už jsem věděl, co se stalo. Nejsem dost silný na to, abych pochodoval na Florencii, ale doufejme, že když se teď Lorenzo vrátil, dokáže udržet Pazzie pod kontrolou. Raději mi pověz, co se stalo bratrovi – a synovcům.“Ezio zaváhal. Vzpomínka na smrt příbuzných ho stále pronásledovala.„Oni… byli odsouzeni za zradu a popraveni…“ Zmlkl. „Já unikl jen čirou náhodou.“„Můj Bože,“ vydechl Mario a tvář se mu stáhla žalem. „Víš, proč k tomu došlo?“„Ne, ale doufám, že mi pomůžeš najít odpovědi.“ Ezio pověděl strýci o truhlici ukryté v rodinném palazzu, o jejím obsahu, o pomstě Albertimu a o dokumentech, které mu sebral. „Nejdůležitější mi připadá seznam jmen,“ dodal a hlas se mu zlomil žalem. „Nemůžu uvěřit tomu, co nás potkalo!“Mario ho poplácal po paži. „Vím něco o tom, čím se tvůj otec zabýval,“ řekl a Ezia napadlo, že Maria nijak nepřekvapilo, když mu pověděl o truhlici a tajné komnatě. „Však my už tomu přijdeme na kloub. Ale taky musíme zajistit, aby se tvojí matce a sestře dostalo řádné péče. Můj hrad není místem pro ženu a vojáci jako já se nikdy doopravdy neusadí. Ale asi míli odsud leží klášter, kde budou v bezpečí a dobře se tam o ně postarají. Pokud souhlasíš, odvezu je tam. Nás dva totiž čeká spousta práce.“Ezio kývl. Ubytuje je tam a přesvědčí Claudii, že je to nejlepší dočasné řešení, nedokázal si představit, že by sestra setrvala v takovém odloučení dlouho.Blížili se k městečku.„Myslel jsem, že Monteriggioni je nepřítelem Florencie,“ řekl Ezio.„Florencie ne, Pazziů,“ vysvětlil strýc. „Ale jsi dost starý na to, abys věděl o aliancích mezi městskými státy, ať už velkými nebo malými. Jeden rok jsou spojenci, pak zase nepřátelé a rok na to znovu uzavřou spojenectví. A tak to jde pořád dokola jako nějaká šílená hra v šachy. Ale tady se ti bude líbit. Lidé jsou tu poctiví a pracovití a vyrábějí kvalitní, trvanlivé zboží. Zdejší kněz je dobrý muž, moc nepije a hledí si svého. A já si taky hledím svých věcí, nikdy jsem nebyl zrovna zbožný člověk. Ale nejlepší ze všeho je místní víno – nejlepší chianti, jaké kdy ochutnáš, pochází z mých vinic. Pojď, už jen kousek a jsme tam.“Mariův hrad byl starým rodovým sídlem Auditoreů. Byl postaven kolem roku 1250, na jeho místě ale předtím stávala nějaká mnohem starší stavba. Mario hrad zvelebil a přestavěl, takže teď připomínal spíše přepychovou vilu, zdi ale zůstávaly vysoké a několik stop silné a budova dobře opevněná. Před hradem se místo zahrady rozkládalo cvičiště a Ezio viděl, jak se na něm v různých bojových technikách zdokonaluje několik tuctů mladíků ve zbroji.„Casa, dolce casa,“ řekl Mario. „Naposledy jsi tu byl jako malý kluk. Od té doby se to tady trochu změnilo. Co si o tom myslíš?“„Velmi působivé, strýčku.“Po zbytek dne měli napilno. Ezio si prohlédl hrad, ubytoval se a ujistil se, že se Claudia s Mariou bezpečně usadily v nedalekém klášteře, jehož abatyše byla Mariova dlouholetá a velmi drahá přítelkyně (a kdysi prý i milenka). Následujícího dne ho brzy zrána zavolali do strýcovy pracovny, rozlehlé komnaty s vysokým stropem, jejíž zdi zdobily mapy, brnění a zbraně a která byla vybavena těžkým dubovým stolem a židlemi.„Raději bys měl co nejrychleji zajít do města,“ řekl Mario věcně. „Sehnat si pořádnou výbavu. Pošlu s tebou jednoho ze svých mužů. Až budeš hotový, vrať se sem a začneme.“„Začneme s čím, strýčku?“Mario se zatvářil překvapeně. „Myslel jsem, že jsi za mnou přišel kvůli výcviku.“„Ne, strýčku, to jsem neměl v plánu. Po útěku z Florencie bylo tvé sídlo prvním bezpečným místem, které mě napadlo. Ale mám v úmyslu odvést matku se sestrou ještě dál.“Mario se tvářil vážně. „A co tvůj otec? Nemyslíš, že by chtěl, abys dokončil jeho práci?“„Jakou? V bance? Rodinné obchody skončily, Banka Auditore už neexistuje, pokud se ovšem vévodovi Lorenzovi nepodařilo zabránit Pazziům v jejím převzetí.“„O tom nemluvím,“ začal Mario, ale pak zmlknul. „Chceš říct, že ti Giovanni nic neřekl?“„Je mi líto, strýčku, ale nemám zdání, o čem je řeč.“Mario zavrtěl hlavou. „Nechápu, na co tvůj otec čekal. Možná si myslel, že ještě nenadešel správný čas. Po událostech posledních dnů už ale není na podobné ohledy čas.“ Upřeně na Ezia pohlédl. „Musíme si promluvit. Nech mi tu dokumenty, které máš v brašně. Prostuduji si je, zatímco ty zajdeš do města a pořídíš si potřebnou výzbroj. Tady máš seznam věcí, které budeš potřebovat, a peníze.“Zmatený Ezio se vydal do města v doprovodu jednoho z Mariových seržantů, prošedivělého veterána jménem Orazio, a pod jeho dohledem koupil u zbrojíře bojovou dýku, lehkou zbroj a u místního lékaře pak obvazy a vše potřebné k základnímu ošetření. Když se vrátil na hrad, Mario už na něj netrpělivě čekal.„Salute,“ řekl Ezio. „Udělal jsem, co jsi po mně chtěl.“„A rychle. Ben fatto! Teď tě musíme naučit, jak správně bojovat.“„Strýčku, odpusť, ale jak jsem řekl, nemám v úmyslu zůstat.“Mario se kousl do rtu. „Podívej, Ezio, sotva ses Vierimu ubránil. Kdybych se neobjevil…“ Zmlkl. „Dobrá, jdi si, když chceš, ale napřed se nauč aspoň bránit, jinak na cestách nepřežiješ ani týden.“Ezio mlčel.„Když už ne kvůli mně, udělej to kvůli matce a sestře,“ naléhal Mario.Ezio zvážil své možnosti a musel uznat, že strýc má pravdu. „Dobrá,“ řekl. „Když už jsi byl tak laskavý a zaplatil mi výzbroj.“Mario se rozzářil a poplácal ho po rameni. „Jsi dobrý muž! Přežiješ a poděkuješ mi za to!“◊♦◊Během následujících týdnů podstoupil Ezio intenzivní bojový výcvik, neučil se ale jen šermovat, nýbrž se dozvěděl víc i o historii své rodiny a odhalil tajemství, která mu otec nestačil svěřit. Mario mu přenechal svoji knihovnu, kde zjistil, že ho možná čeká mnohem významnější osud, než považoval za možné, a to mu dělalo velké starosti.„Chceš říct, že otec nebyl jen obyčejný bankéř?“ zeptal se strýce.„Nebyl,“ odvětil Mario vážně. „Tvůj otec byl mimořádně dobře vycvičený zabiják.“„To není možné. Otec byl vždy finančník, obchodník… Jak by mohl být zabiják?“„Ne, Ezio, byl mnohem víc. Narodil se a byl vychován k zabíjení. Byl starším členem řádu asasínů.“ Mario zaváhal. „Vím, že jsi o tom našel víc v knihovně. Musíme si promluvit o dokumentech, které ti byly svěřeny. Díkybohu, že jsi měl dost rozumu na to, abys je Albertimu vzal. Ten seznam jmen, nejedná se o listinu dlužníků, víš?Jsou to jména lidí zodpovědných za vraždu tvého otce – a ti muži jsou součástí ještě většího spiknutí.“Ezio se to snažil pochopit. Vše, co si myslel, že ví o otci, o rodině, byly jen polopravdy. Jak mu mohl otec něco takového zatajit? Bylo to tak nepochopitelné, cizí. Ezio pečlivě volil slova, protože otec musel mít k utajení dobré důvody. „Existuje spousta věcí, které o otci nevím, a odpusť, že jsem pochyboval o tvých slovech, ale proč je tak nutné uchovat všechno v tajnosti?“Mario chvíli mlčel, než odpověděl. „Víš o řádu templářů?“„Slyšel jsem o nich.“„Byl založen před mnoha staletími, krátce po první křížové výpravě, a stala se z něj elitní armáda Božích válečníků – vlastně to byli mniši ve zbroji. Složili slib odříkání a chudoby. Ale v průběhu let se jejich status změnil. Časem se začali zabývat finančnictvím a slavili velké úspěchy. Ostatní rytířské řády – špitálníci nebo němečtí rytíři – se k nim začali stavět podezřívavě a jejich rostoucí moc přidělávala vrásky na čele dokonce i králům. Ustanovili si mocenskou základnu v jižní Francii a plánovali založit vlastní stát. Neplatili daně, udržovali si vlastní armádu a začali vnucovat svoji nadvládu všem okolo. Nakonec proti nim před téměř dvěma sty lety zasáhl francouzský král Filip Sličný. Došlo ke strašlivé čistce, templáři byli pozatýkáni, uvězněni, zmasakrováni a nakonec exkomunikováni papežem. Ale nepodařilo se je úplně vymýtit – po celé Evropě měli až patnáct tisíc kapitul. Přesto přišli o statky a majetek a zdálo se, že vymizeli, že jejich moc byla zlomena.“„Co se s nimi stalo?“Mario potřásl hlavou. „Byla to samozřejmě lest, která měla zajistit jejich přežití. Fungovali i nadále v utajení, hromadili bohatství, které se jim podařilo zachránit, udržovali svoji organizaci a byli ještě víc odhodláni dosáhnout svého cíle.“„A jaký cíl to byl?“„Tím chceš říct, je!“ Mariovi zahořelo v očích. „Jejich cílem není nic menšího než nadvláda nad světem. A jen jedna organizace je odhodlána jim v tom zabránit. Řád asasínů, ke kterému měl tvůj otec– i já – čest příslušet.“Eziovi chvíli trvalo, než všechno zvážil. „A Alberti byl templář?“ Mario pochmurně kývl. „Ano. Stejně jako ostatní osoby na seznamu tvého otce.“„A Vieri?“„Taky je jedním z nich stejně jako Francesco a zbytek klanu Pazziů.“Ezio se zamyslel. „To mnohé vysvětluje…“ řekl. „Je ta jedna věc, o které ještě nevíš…“Vykasal si rukáv a odhalil skrytou dýku.„Ach,“ řekl Mario. „Udělal jsi dobře, že jsi mi ji neukázal, dokud ses neujistil, že mi můžeš zcela důvěřovat. Napadlo mě, co se s ní asi stalo. A vidím, že jsi ji nechal opravit. Patřila tvému otci, který ji získal od svého otce, a ten zase od svého. Zničil ji v jisté… konfrontaci před mnoha lety, nikdy ale nenašel dostatečně schopného a důvěryhodného řemeslníka, který by ji opravil. Vedeš si dobře, chlapče.“„Přesto,“ řekl Ezio. „Tyhle řeči o asasínech a templářích znějí jako pohádky, fantasticky.“Mario se usmál. „Jako něco ze starého pergamenu popsaného tajemným písmem?“„Ty víš o stránce z kodexu?“Mario pokrčil rameny. „Zapomněl jsi? Byla u papírů, které jsi mi dal.“„Můžeš mi říct, o co jde?“ Ezio chtěl Leonarda z celé věci vynechat, pokud to bude možné.„No, člověk, který čepel opravil, musel aspoň část rozluštit,“ řekl Mario, ale zvedl ruku, když se Ezio chystal otevřít ústa. „Nebudu se na nic ptát. Vidím, že chceš někoho chránit, a respektuji to. Ale na stránce je víc než jen instrukce k opravě zbraně. Stránky kodexu jsou rozptýlené po celé Itálii. Je to vlastně příručka s informacemi o tom, jak řád asasínů funguje, jaký je jeho původ a cíl a jaké techniky používá. Je to, pokud tomu tak chceš říkat, náš Zákon. Tvůj otec věřil, že kodex obsahuje mocné tajemství. Něco, co změní svět.“ Zmlkl a zamyslel se. „Možná proto si pro něj přišli.“Ezio se cítil zahlcen informacemi, bylo jich příliš mnoho najednou. „Asasíni, templáři, podivný kodex…“„Budu tvým učitelem, Ezio. Ale musíš otevřít svoji mysl a nesmíš zapomínat najedno: Nic není pravda a všechno je dovoleno.“Mario mu odmítl povědět víc, přestože Ezio naléhal. Namísto toho ho strýc nechal projít tím nejdůslednějším vojenským výcvikem. Od úsvitu do soumraku cvičil spolu s mladými žoldáky a každou noc padl do postele příliš unavený, než aby přemýšlel o něčem jiném než o spánku. A pak, jednoho dne…„Dobrá práce, synovče!“ řekl strýc. „Myslím, že jsi připravený.“Ezio měl radost. „Děkuji, strýčku, za všechno, co jsi pro mě udělal.“Mario ho pevně objal. „Jsi rodina! Je to moje povinnost a přání!“„Jsem rád, že jsi mě přesvědčil, abych zůstal.“Mario na něj upřeně pohlédl. „Takže ses rozmyslel a zůstaneš i dál?“Ezio mu pohled oplatil. „Je mi líto, strýčku, ale rozhodl jsem se. Kvůli maminčině a Claudiině bezpečí jsem pořád odhodlán vydat se na pobřeží a odplout do Španělska.“Mario se ani nepokusil skrýt nelibost. „Odpusť, synovče, ale necvičil jsem tě jen tak pro zábavu nebo pro tvůj vlastní prospěch. Učil jsem tě, abys byl lépe připravený zakročit proti našim nepřátelům.“„A pokud mě najdou, udělám to.“„Takže,“ prohlásil Mario hořce. „Chceš odejít? Zapomenout na všechno, za co tvůj otec bojoval a zemřel? Odmítnout své dědictví? Dobrá! Nebudu předstírat, že jsi mě nezklamal – jsem velmi zklamaný. Ale budiž. Až se rozhodneš, že je tvá matka schopná cesty, odveze tě Orazio do kláštera a vybaví tě na cestu. Přeji ti buona fortuna.“S tím se Mario otočil k synovci zády a odešel.◊♦◊Čas ubíhal a Ezio zjistil, že musí matce poskytnout klid a mír k zotavení. Sám se připravoval na cestu s těžkým srdcem. Nakonec se rozhodl zajet do kláštera na, jak si představoval, poslední návštěvu, než odvede matku se sestrou pryč, a našel je obě v lepším stavu, než doufal. Claudia se spřátelila s několika mladšími jeptiškami a Ezio ke svému překvapení a jen malé radosti zjistil, že ji tento způsob životazačíná přitahovat. Matka se trvale, ale pomalu zotavovala, a když se abatyše dozvěděla o jeho plánech, naléhavě ho od nich zrazovala s tím, že jeho matka zoufale potřebuje odpočinek a neměla by se ještě vydávat na cesty.Do Mariova sídla se tak vrátil s pochybami, které, jak věděl, s časem ještě zesílí.V Monteriggioni zatím probíhaly přípravy na nějakou vojenskou operaci a zdálo se, že se konečně chýlí ke konci. Rozptylovalo ho to. Strýce nikde nenašel, ale v místnosti s mapami objevil Orazia.„Co se děje?“ zeptal se. „Kde je strýc?“„Připravuje se na bitvu.“„Cože? S kým?“„Ach, asi by ti to řekl, kdyby si myslel, že zůstaneš. Ale všichni víme, že to nemáš v plánu.“„No…“„Poslyš, tvůj starý přítel Vieri de’ Pazzi se usadil v San Gimignanu. Ztrojnásobil tamní posádku a rozhlásil, že jakmile bude připraven, napadne Monteriggioni a srovná ho se zemí. Proto zaútočíme jako první, zašlápneme to malé hádě a udělíme Pazziům lekci, na kterou jen tak nezapomenou.“Ezio se zhluboka nadechl. To všechno měnilo. A možná to byl osud – důvod, který podvědomě hledal. „Kde je strýc?“„Ve stájích.“Ezio už byl na cestě ven z komnaty.„Hej! Kam si myslíš, že jdeš?“„Do stájí! Musí tam mít koně i pro mě!“Orazio se za ním s úsměvem díval.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a čtyři