7.
Za jarní noci léta Páně 1477 se Mario s Eziem přesunuli se svou jednotkou na dohled San Gimignana. Byl to začátek velmi obtížného střetnutí. „Pověz mi ještě jednou, co tě přimělo změnit názor,“ požádal Mario, který měl stále velkou radost z toho, že synovec zůstal. „Rád to posloucháš, co?“„No a? V každém případě jsem věděl, že Marii bude nějaký čas trvat, než se zotaví, a na místě, kde jsou teď, jim, jak sám víš, nic nehrozí.“Ezio se usmál. „Jak jsem řekl, chci převzít svůj díl odpovědnosti. A kromě toho tě Vieri obtěžuje kvůli mně.“„A jak já řekl tobě, mladíku, máš o sobě příliš velké mínění. Ve skutečnosti nás Vieri otravuje, protože patří k templářům a my k asasínům.“Během rozhovoru Mario studoval vysoké věže, které byly v San Gimignanu postaveny blízko u sebe. Stavby čtvercového půdorysu jako by se dotýkaly nebes a Ezia ovládl zvláštní pocit, že podobné panorama už někde viděl, muselo to být ale ve snu nebo v jiném životě, protože si nedokázal vzpomenout, odkud by ho znal.Vrcholy věží ozařovaly pochodně a další hořely na cimbuří městských hradeb a u bran.„Rozšířil posádku,“ řekl Mario. „A podle pochodní to vypadá, že nás očekává. Je to škoda, ale nepřekvapuje mě to. Koneckonců nejenom já mám zvědy.“ Odmlčel se. „Na hradbách vidím lučištníky a brány jsou dobře střežené.“ Dál se rozhlížel po městě. „Ale přesto se zdá, že nemá dost mužů na to, aby pokryl všechny brány stejně. Vypadá to, že ta na jihu není tak dobře hlídaná, asi počítá s tím, že útok z té strany je nejméně pravděpodobný. A proto tam udeříme.“Zvedl paži a kopl koně do slabin. Vojsko za ním se pohnulo vpřed. Ezio jel vedle něj. „Uděláme to takhle,“ řekl Mario. „Já s muži zaměstnáme hlídku a ty zatím přelezeš hradby a otevřeš bránu zevnitř. Musíme postupovat potichu a rychle.“Sundal si bandalír s vrhacími noži a podal ho Eziovi. „Vezmi si nože. Zbav se jimi lučištníků.“Jakmile se dostatečně přiblížili, sesedli. Mario vedl skupinu nejlepších vojáků ke kohortě stráží u jižní městské brány. Ezio se od nich oddělil a posledních sto yardů se při běhu ukrýval v křoví a v podrostu, až se dostal k patě zdi. Na hlavě měl kápi a všiml si, že ve světle pochodní u brány vrhá na zeď stín připomínající orlí hlavu. Vzhlédl. Stěna se nad ním zvedala dobrých padesát stop strmě do výšky. Neviděl, jestli nahoře na cimbuří někdo je. Přehodil si bandalír přes hruď a začal šplhat. Lezlo se mu těžko, protože zeď byla postavená z ohlazeného kamene a nabízela jen málo opor pro nohy, u vrcholu se však mohl zachytit střílen a opatrně nahlédnout přes cimbuří. Na hradbách po jeho levici stáli zády k němu dva lučištníci, napínali tětivy a vykláněli se přes zeď. Všimli si Mariova útoku a chystali se začít po vojácích střílet. Ezio nezaváhal. Musel si vybrat mezi jejich životy a životy přátel a nyní byl rád, že strýček trval na výcviku. Rychle soustředil v pablescích pochodní mysl i oko, tasil dva nože a rychle je jeden za druhým se smrtící přesností vrhl. První zasáhl lučištníka do týlu a rázem ho zabil. Muž se bezhlesně zhroutil na zuby cimbuří. Další nůž zasáhl druhého muže o něco níž, přímo do zad, a to s takovou silou, že muž jen tlumeně vykřikl a zřítil se do tmy pod zdí.Pod ním, u paty úzkého kamenného schodiště, se nacházela brána. Ocenil, že Vieri nemá dostatek mužů na to, aby uhlídal celé město, zevnitř totiž bránu nestřežily žádné hlídky. Seběhl dolů a bral přitom schody po třech, až se mu zdálo, že doslova letí, a brzy našel páku, která ovládala těžké železné závory na deset stop vysokých dubových vratech. Pověsil se na ni vší silou, protože nebyla sestrojená k tomu, aby ji obsluhoval jediný muž, ale nakonec povolila a on zatáhl za masivní kruh zasazený do dveří ve výšce ramen. Křídlo brány se začalo otvírat a Ezio zjistil, že Mario a jeho muži právě dokončují krvavý úkol. Dva asasíni sice padli, na druhé straně se ale ke Stvořiteli odporoučela víc než dvacítka Vieriho mužů.„Dobrá práce, Ezio!“ zvolal Mario tiše. Zatím nespustili poplach, byla to ale jen otázka času.„Pojďte!“ řekl Mario. „Ale tiše!“ Otočil se k jednomu ze seržantů a řekl: „Vrať se zpátky a přiveď ostatní.“Opatrně vstoupili do tichých ulic – Vieri musel vydat zákaz vycházení, protože nikde nikoho nezahlédli. Jednou málem padli do rukou hlídce Pazziů. Přikrčili se ale ve stínech, nechali ji projít, pak jí vpadli do zad a zbavili se jí s chladnou precizností.„Co dál?“ zeptal se Ezio strýce.„Musíme najít kapitána zdejších stráží. Jmenuje se Roberto. Bude vědět, kde najít Vieriho.“ Mario se zatvářil znepokojeně. „Trvá nám to příliš dlouho. Bude lepší, když se rozdělíme. Podívej, znám Roberta. V tuhle noční dobu bude buďto popíjet v hospodě, nebo už spát v citadele. Ty budeš mít na starosti citadelu. Vezmi si s sebou Orazia a tucet dobrých mužů.“ Zadíval se na nebe, které začínaly prosvětlovat první paprsky úsvitu, a nasál vzduch, v němž už byl cítit chlad nového dne. „Před kuropěním se sejdeme u katedrály a podáš mi hlášení. A nezapomeň – předávám ti velení nad touhle bandou chuligánů!“ Láskyplně se na muže usmál, sebral vlastní jednotku a zmizel v ulici stoupající do kopce.„Citadela stojí na severozápadním konci města… pane,“ řekl Orazio. On i ostatní muži se zazubili. Ezio vycítil nejen jejich oddanost Mariovi, nýbrž i pochybnosti, protože jim nyní velel nezkušený důstojník.„Tak pojďme,“ odvětil Ezio pevně. „Za mnou. Na mé znamení.“Citadela tvořila jednu stranu hlavního náměstí, které se rozkládalo nedaleko katedrály poblíž vrcholu malého kopce, na němž bylo město postavené. Na místo se dostali bez problémů, ale než mohli zamířit k bráně, všiml si Ezio několika Pazziových vojáků před vchodem. Pokynul mužům, ať se drží zpátky, a sám se připlížil blíž. Držel se ve stínech a pohyboval se tiše jako liška, dokud se nedostal dost blízko na to, aby slyšel, o čem spolu hovoří. Bylo jasné, že jsou nespokojení s Vieriho velením, a ten rozzlobenější z nich si nebral žádné servítky.„Povím ti jedno, Tebaldo,“ řekl. „Nemám to štěně Vieriho rád. Podle mě se nedokáže ani vychcat do vědra, natož bránit město před odhodlanými útočníky. A kapitán Roberto tak chlastá, že by rovnou mohl být lahví chianti v uniformě!“„Moc kecáš, Zohane,“ varoval ho Tebaldo. „Vzpomeň si, co se stalo Bernardovi, když se odvážil otevřít pusu.“Muž se zarazil a vážně přitakal. „Máš pravdu. Slyšel jsem, že ho Vieri nechal oslepit.“„No, já bych si zrak rád ponechal, děkuji pěkně, takže bychom měli tenhle rozhovor raději ukončit. Nevíme, kolik našich to cítí stejně, a Vieri má špehy všude.“Ezio se spokojeně vrátil k jednotce. Rozhádaná posádka je zřídkakdy schopná, ale neznamenalo to, že Vieriho nepodporuje odhodlané a loajální jádro přívrženců. A co se týkalo zbytku Vieriho mužů, Ezio sám poznal, jak mocným velitelem dokáže být strach. Ale jeho úkolem bylo vniknout do citadely. Rozhlédl se po náměstí. Až na Pazziovy stráže bylo tmavé a prázdné.„Orazio?“„Ano, pane?“„Zbavte se těch mužů. Rychle a tiše. Vyšplhám nahoru na střechu a zjistím, jestli mají uvnitř na nádvoří další hlídky.“„Rozkaz, pane.“Ezio přenechal stráže na starosti Oraziovi a jeho vojákům, ujistil se, že má pořád dost vrhacích nožů, pak odběhl do boční uličky sousedící s citadelou, vyšplhal na vedlejší budovu a přeskočil na střechu citadely, která byla postavena okolo vnitřního nádvoří. Poděkoval Bohu za to, že Vieri očividně nerozmístil hlídky na věžích sídel nejvlivnějších místních rodin, protože z takové výšky by viděly všechno, co by se v ulicích dělo. Také věděl, že prvním cílem Mariova vojska bude tyto věže obsadit. Ze střechy citadely spatřil, že nádvoří je opuštěné, seskočil proto dolů na střechu kolonády a odtud na zem. Bylo snadné otevřít bránu a rozestavět muže, kteří odtáhli těla Pazziových stráží z dohledu, ve stínech kolonády. Aby nevzbudili podezření, zase za sebou bránu zavřeli.Citadela se zdála na první pohled opuštěná. Krátce poté se ale z náměstí ozvaly hlasy a objevila se další skupina Vieriho mužů. Otevřeli bránu, vešli na nádvoří a podpírali mezi sebou statného až tlustého muže, který byl očividně opilý.„Kam se poděly stráže u brány?“ zajímal se muž. „Neříkejte mi, že Vieri změnil moje rozkazy a poslal je na další z těch svých zatracených hlídek?“„Ser Roberto,“ žadonil jeden z mužů, který ho podpíral. „Neměl byste si jít odpočinout?“„Co tím myslíš? Sem jsem se přece dostal bez problémů, ne? A kromě toho je noc pořád mladá!“Mužům se podařilo posadit velitele na okraj fontány uprostřed nádvoří a nejistě se shlukli okolo.„Jeden by si myslel, že nejsem dobrý kapitán!“ prohlásil Roberto lítostivě.„Nesmysl, pane!“ ujistil ho muž, který stál nejblíž.„Vieri si to myslí,“ řekl Roberto. „Měli byste slyšet, jak se mnou mluví!“ Zmlkl, rozhlédl se a pokusil se zaostřit, pak plačtivě pokračoval: „Je jenom otázka času, kdy mě vymění, nebo hůř!“ Znovu se odmlčel a popotáhl. „Kde je ta zatracená flaška? Dejte ji sem!“ Zhluboka se napil, zadíval se na láhev, aby se ujistil, že je prázdná, a zahodil ji. „Všechno je to Mariova vina! Nemohl jsem tomu uvěřit, když zvědi oznámili, že k sobě vzal svého synovce – zachránil toho malého prevíta před samotným Vierim! Vieri teď tak zuří, že nedokáže jasně uvažovat, a já musím bojovat se svým starým compagno!“ Tupě se rozhlédl. „Drahý starý Mario! Kdysi jsme bojovali bok po boku, víte to? Ale odmítl se mnou přejít k Pazziům, i když nabízeli lepší plat, lepší ubytování, lepší výstroj, prostě všecko! Přál bych si, aby tu teď byl. Já bych…“„Promiňte,“ přerušil ho Ezio a postoupil vpřed.„Co?“ řekl Roberto. „Kdo jsi?“„Dovolte, abych se představil. Jsem Mariův synovec.“„Cože?“ zařval Roberto, vyškrábal se na nohy a nemotorně zašmátral po meči. „Zatkněte toho pacholka!“ Naklonil se blíž a Ezio ucítil v jeho dechu kyselý zápach vína. Ataky cibule. „Víš co, Ezio?“ usmál se. „Měl bych ti být vděčný. Když tě teď mám, Vieri mi nic neodmítne. Možná odejdu na odpočinek. Možná si pořídím pěknou malou vilku na pobřeží…“„Nepředbíhejte, capitano“ řekl Ezio. Roberto se rychle otočil a zjistil, co už jeho muži věděli, a sice že jsou obklíčeni po zuby ozbrojenými žoldáky asasínů.„Ach,“ řekl Roberto a znovu si sedl. Vypadalo to, že přišel o všechnu bojovnost.Jakmile vojáky Pazziů spoutali a odvedli do kobek citadely, posadil se Roberto, vyzbrojený čerstvou lahví vína, s Eziem ke stolu v komnatě vedle nádvoří a dali se do řeči. Nakonec se Eziovi podařilo Roberta přesvědčit.„Chceš Vieriho? Povím ti, kde ho najdeš. Stejně je už po mně. Jdi do Delfínského paláce na náměstí u severní brány. Koná se tam schůzka…“„Kdo se jí účastní? Víš to?“Roberto pokrčil rameny. „Myslím, že jeho lidi z Florencie. Měli s sebou přivést posily.“Přerušil je ustaraně vyhlížející Orazio. „Ezio! Rychle! U katedrály se strhla bitka. Raději bychom měli jít!“„Dobrá! Pojďme!“„A co s ním?“Ezio pohlédl na Roberta. „Nechte ho být. Myslím, že si konečně zvolil správnou stranu.“Sotva Ezio vyšel na náměstí, donesly se k němu z otevřeného prostranství před katedrálou zvuky boje. Když se přiblížil, uviděl, že strýcovy muže, kteří k němu stáli zády, nutí k ústupu velká skupina Pazziho mužů. Použil vrhací nože, aby si vyčistil cestu, probojoval se ke strýci a pověděl mu, co zjistil.„Dobře pro Roberta!“ řekl Mario a bez váhání dál bodal a sekal po útočnících. „Vždycky jsem litoval, že se přidal k Pazziům, ale konečně zmoudřel. Jdi! Zjisti, co má Vieri za lubem.“„Ale co ty? Dokážeš je zadržet?“Mario se tvářil ponuře. „Přinejmenším ještě nějakou chvíli, ale našemu hlavnímu voji už se určitě podařilo obsadit většinu věží a brzy by se k nám měl připojit. Takže si pospěš, Ezio! Nedovol, aby Vieri utekl!“Palác se nacházel na úplném severu města, daleko od bojů. V ulicích ale hlídkovaly zástupy Pazziho stráží – pravděpodobně posily, o kterých mluvil Roberto – a Ezio musel postupovat opatrně, aby se jim vyhnul.Dorazil právě včas. Schůzka asi zrovna skončila a skupina čtyř mužů v rouchách mířila k uvázaným koním. Ezio poznal Jacopa de’ Pazzi, jeho synovce Franceska, Vieriho a – vydechl překvapením – vysokého Španěla, který se zúčastnil otcovy popravy. Ještě víc aleEzia překvapil kardinálský erb vyšitý na rameni mužova pláště. Muži se zastavili u koní a Eziovi se podařilo ukrýt ve stínech nedalekého stromu. Doufal, že zaslechne něco z jejich rozhovoru. Musel napnout uši, a i když neslyšel všechno, vzbudilo to jeho zájem.„Takže dohodnuto,“ řekl Španěl. „Vieri, ty zůstaneš tady a co nejdříve to tu znovu ovládneš. Francesco zorganizuje naše lidi ve Florencii a připraví je k zásahu a ty, Jacopo, musíš být připraven uklidnit občany, až převezmeme kontrolu. Nic neuspěchejte, čím lépe celou věc naplánujeme, tím větší budeme mít šanci na úspěch.“„Ale, ser Rodrigo,“ ozval se Vieri, „co mám dělat s tím ubriacone Mariem?“„Zbav se ho! Nesmí se dozvědět o našich plánech.“ Muž jménem Rodrigo se vyhoupl do sedla. Ezio na okamžik dobře uviděl jeho tvář, chladné oči a orlí nos a uhádl, že mu bude kolem pětačtyřiceti let.„Vždycky s ním byly jen problémy,“ zavrčel Francesco. „Stejně jako s tím bastardo jeho bratrem.“„Žádný strach, padre“ řekl Vieri. „Brzy se znovu shledají – v pekle!“„Pojďte,“ řekl Rodrigo. „Už jsme tady příliš dlouho.“ Jacopo s Francescem nasedli na koně a společně zamířili k severní bráně, kterou otvírali Pazziho vojáci. „Ať nás provází Otec porozumění!“Vyjeli z města a brána se opět zavřela. Ezia napadlo, jestli by neměl Vieriho hned na místě podříznout, byl ale příliš dobře střežený, a kromě toho by možná bylo lepší ho zajmout a vyslechnout. Dobře si ale zapamatoval jednotlivá jména, která slyšel, s úmyslem přidat je na otcův seznam, protože ti muži byli očividně zapleteni do nějakého spiknutí.Vyrušil ho příchod další jednotky vojáků, jejíž vůdce se rozběhl rovnou k Vierimu. „Co je?“ vyštěkl Vieri.„Commandante, špatné zprávy. Muži Maria Auditoreho prolomili poslední linii naší obrany.“Vieri vycenil zuby. „To si jen myslí. Podívejte,“ mávl rukou na silné vojsko okolo, „dorazili další muži z Florencie. Ještě před večerem ho vypudíme ze San Gimignana jako havěť, kterou je!“ Zvýšil hlas a oslovil shromážděné vojáky. „Na nepřítele!“ vykřikl. „Rozdrťte tu chátru!“Pazziho milice vyrazila drsný bojový pokřik, shromáždila se pod velením důstojníků a vydala se od severní brány na jih, aby se postavila Mariovým vojákům. Ezio se modlil, aby strýce nezaskočili, protože byli v obrovské přesile. Ale Vieri zůstal na místě, sám s osobními strážci, a vracel se zpátky do bezpečí paláce. Určitě potřeboval dodělat něco v souvislosti se schůzkou. Anebo se možná vracel pro zbroj, aby se přidal k boji. V každém případě mělo brzy vyjít slunce. Teď nebo nikdy. Ezio vystoupil ze tmy a shodil si z hlavy kápi.„Dobré ráno, messer de’ Pazzi,“ řekl. „Měl jste v noci napilno?“Vieri se k němu otočil a přes obličej mu přelétly šok a hrůza. Vzápětí se ale ovládl a začal se chvástat: „Měl jsem vědět, že se zase objevíš. Smiř se s Bohem, Ezio. Musím se postarat o důležitější věci. Jsi jen pěšák, kterého shodím z hrací desky.“Jeho strážci se rozběhli k Eziovi, ale on byl připraven. Prvního skolil posledním vrhacím nožem – malá čepel prolétla vzduchem s ďábelským zasvištěním. Potom tasil meč a bojovou dýku a postavil se zbývajícím vojákům. Sekal a bodal jako šílenec, až kolem stříkala krev, a jeho pohyby byly úsporné a smrtící. Nakonec i poslední vážně zraněný muž odkulhal do bezpečí. Ale teď se na něj vrhl Vieri a oháněl se krutě vyhlížející bojovou sekyrou, kterou vytrhl z pochvy u sedla svého koně. Ezio ucouvl, aby se smrtící ráně vyhnul, ale úder, přestože mu jen škrtl o zbroj, byl tak silný, že zavrávoral, upadl a meč mu vylétl z ruky. Vieri stál v okamžení nad ním, odkopl mu meč z dosahu a sekyru zvedl nad hlavu. Ezio sebral poslední síly a namířil kopnutí protivníkovi do rozkroku, Vieri si toho však všiml a uskočil. Ezio se chopil šance a vyskočil na nohy. Vieri ale hodil sekyrou, zasáhl ho do levého zápěstí, vyrazil mu z ruky bojovou dýku a zanechal mu na hřbetu ruky hlubokou ránu. Vieri tasil vlastní meč a dýku.„Když chceš, aby bylo něco uděláno pořádně, udělej to sám,“ řekl Vieri. „Někdy přemýšlím, proč těmhle rádoby osobním strážcům vlastně platím. Sbohem, Ezio!“ Vrhl se na nepřítele.Když sekyra škrábla Ezia do ruky, do těla se mu zařízla ostrá bolest, udělalo se mu nevolno a zablesklo se mu před očima. Teď si ale vzpomněl na všechno, co se naučil, a ovládly ho instinkty. Otřásl se a ve chvíli, kdy se Vieri chystal zasadit zdánlivě neozbrojenémuprotivníkovi smrtící ránu, trhl Ezio rukou a roztáhl doširoka prsty. Mechanismus otcovy skryté dýky zareagoval, čepel s cvaknutím vystřelila do plné, smrtící délky a odhalila matný kov nesoucí nabroušené ostří. Vieri měl zvednutou paži a odhalený bok. Ezio bodl – dýka pronikla do těla bez sebemenšího odporu.Vieri na okamžik ztuhl, pak upustil zbraně a klesl na kolena. Mezi žebry mu prýštila krev. Ezio ho zachytil, když se hroutil k zemi.„Nezbývá ti mnoho času, Vieri,“ řekl naléhavě. „Teď máš ty šanci smířit se s Bohem. Pověz mi, o čem jste mluvili. Jaké jsou vaše plány?“Vieri se pousmál. „Nikdy nás neporazíš,“ řekl. „Nikdy neporazíš Pazzie, a už vůbec ne Rodriga Borgiu.“Ezio věděl, že za okamžik bude držet v náruči mrtvolu. Promluvil proto ještě naléhavěji. „Mluv, Vieri! Odhalil můj otec vaše plány? Proto ho vaši lidé zabili?“Ale Vieriho tvář byla popelavě šedá. Pevně sevřel Eziovu paži. Z koutku úst mu vytékala stružka krve a oči se mu kalily. Přesto se mu podařilo ironicky usmát. „Ezio, v co doufáš? V plné doznání? Promiň, ale na to nemám dost… času…“ Zalapal po dechu a z úst mu vytekla další krev. „Je to opravdu škoda. V jiném světě jsme mohli být přátelé.“Ezio cítil, jak stisk povolil.Znovu se mu vrátila bolest rány spolu s ostrou vzpomínkou na smrt příbuzných. Popadla ho chladná zuřivost. „Přátelé?“ řekl mrtvole. „Přátelé! Ty kuse hovna! Tvoje tělo by mělo zůstat ležet u cesty a hnít jako zdechlina! Nikomu nebudeš chybět! Jen lituji, že jsi netrpěl víc! Já…“„Ezio,“ ozval se za ním silný, laskavý hlas. „Dost! Prokaž tomu muži úctu.“Ezio vstal a otočil se tváří ke strýci. „Úctu? Po všem, co se stalo? Myslíš, že kdyby vyhrál, nepověsil by mě na nejbližší strom?“Mario byl potlučený, zaprášený a zkrvavený, ale stál neochvějně.„Ale nevyhrál, Ezio. A ty nejsi jako on. Nebuď jako on.“ Poklekl vedle těla a rukou v rukavici mu zavřel oči. „Kéž ti smrt poskytne mír, který tvá ubohá, rozzlobená duše hledala,“ řekl. „Requiescat in pace.“Ezio tiše přihlížel. Když strýc vstal, zeptal se: „Je po všem?“„Ne,“ odpověděl Mario. „Pořád se bojuje. Ale situace se začíná obracet v náš prospěch. Roberto přešel s několika muži na naši stranu, takže je to jen otázka času.“ Zmlkl. „Určitě tě zarmoutí, že Orazio padl.“„Orazio…!“„Než zemřel, pověděl mi, jak jsi byl statečný. Ukaž se být hoden jeho chvály, Ezio.“„Pokusím se.“ Ezio se kousl do rtu. I když si to vědomě nepřiznal, byla to pro něj další lekce.„Musím se vrátit k mužům. Ale něco pro tebe mám – něco, co ti prozradí víc o tvém nepříteli. Je to dopis, který jsem sebral jednomu z kněží. Chtěl ho předat Vieriho otci, ale Francesco už tu není, aby si ho převzal.“ Podal papír s rozlomenou pečetí Eziovi. „Stejný kněz dohlédne na pohřební obřady. Pošlu jednoho ze seržantů, aby všechno zařídil.“„Musím ti říct několik věcí…“Mario zvedl ruku. „Později, až tady skončíme. Po téhle porážce nebudou moct naši nepřátelé zakročit tak rychle, jak doufali, a Lorenzo si bude ve Florencii dávat dobrý pozor. Prozatím máme navrch.“ Zastavil se. „Ale musím zpátky. Přečti si ten dopis a zamysli se nad tím, co říká. A ošetři si ruku.“Odešel. Ezio poodstoupil od Vieriho těla a posadil se pod strom, za kterým se předtím schovával. Okolo Vieriho obličeje už se shluklo hejno much. Ezio otevřel dopis a četl:Messer Francesco:Vyhověl jsem Vaší žádosti a promluvil s Vaším synem. Souhlasím s Vaším názorem, ale jen zčásti. Ano, Vieri je zbrklý a má sklony jednat neuváženě. Chová se ke svým mužům jako k hračkám, k figurkám na šachovnici, a jejich životy ho zajímají asi stejně, jako by byli ze slonoviny či ze dřeva. A jeho tresty jsou vskutku kruté – obdržel jsem zprávu o tom, že zmrzačil nejméně tři muže.Ale nemyslím si, že by byl, jak jste řekl, nenapravitelný. Vlastně jsem přesvědčen, že řešení je velmi prosté. Dychtí po Vašem uznání. Po Vaší pozornosti. Jeho výstřelky jsou důsledkem nejistoty, která pramení z pocitu neužitečnosti. Často a laskavě o Vás hovoří a toužíse Vám přiblížit. Myslím si, že se chová hlučně, hrubě a vztekle jednoduše proto, že chce, abyste si ho všiml. Chce, abyste ho miloval.Naložte s touto informací, jak nejlépe uvážíte, ale teď Vás musím požádat, abychom ukončili tuto korespondenci. Kdyby se dozvěděl, o čem si spolu dopisujeme, upřímně bych se obával o svůj život.Váš důvěrníkotec GiocondoEzio dočetl a chvíli jen tak seděl a přemýšlel. Pohlédl na Vieriho tělo. U opasku mu visel tlumok, kterého si doposud nevšiml. Zašel pro něj a vrátil se zpět ke stromu, aby prozkoumal jeho obsah. Našel v něm miniaturu ženy, několik florinů v měšci, malý, prázdný sešitek a pečlivě svinutý kus pergamenu. Ezio ho roztřesenýma rukama rozvinul a ihned poznal, co má před sebou. Stránku kodexu…Slunce vystoupalo zase o něco výše. Objevila se skupina mnichů, naložila Vieriho na dřevěná nosítka a odnesla ho pryč.◊♦◊Jaro přešlo v léto a mimózu a azalky nahradily lilie a růže. V Toskánsku zavládl neklidný mír. Ezio s uspokojením sledoval, jak se matka zotavuje, avšak tragédie, která ji potkala, jí tak zničila nervy, že se obával, že už nikdy neopustí mírumilovný klid kláštera. Claudia zvažovala, že složí první sliby a stane se novickou, což ho potěšilo méně, věděl ale, že je stejně paličatá jako on, a kdyby se jí pokusil v tom zabránit, jen by posílil její odhodlání.Mario zatím dohlížel na to, aby San Gimignano, kterému nyní velel jeho střízlivý a napravený starý kamarád Roberto, ani jeho okolí už nepředstavovaly hrozbu a aby byla vykořeněna poslední hnízda odporu Pazziů. Monteriggioni bylo v bezpečí a po oslavách vítězství dostali Mariovi vojáci zasloužené volno, které mohli strávit podle libosti s rodinou, pitím nebo s nevěstkami, nesměli ale zanedbat výcvik. Panoši udržovali zbraně nabroušené a zbroj bez rzi, zatímco zedníci a tesaři opravovali opevnění města i hradu. Hrozba ze severu prozatím polevila, protože král Ludvík měl co dělat, aby se zbavil posledních anglických nájezdníků, a čelil také problémům, které mu působil vévoda burgundský. A na jihu byl papež Sixtus IV., potenciální spojenec Pazziů, příliš zaměstnaný povyšováním svýchpříbuzných a dohlížením na stavbu velkolepé nové kaple ve Vatikánu, než aby zasáhl do dění v Toskánsku.Mario s Eziem však spolu vedli dlouhé rozhovory o hrozbě, která, jak dobře věděli, ještě nepominula.„Musím ti povědět víc o Rodrigu Borgiovi,“ řekl Mario synovci. „Narodil se ve Valencii, ale práva studoval v Bologni. Do Španělska už se nevrátil, protože tu může lépe prosadit své ambice. V tuto chvíli je prominentním členem římské kurie, ale má vyšší cíle. Patří k nejmocnějším mužům v Evropě, ale je víc než jen lstivý církevní politik.“ Ztišil hlas. „Rodrigo je velmistr řádu templářů.“Eziovi poskočilo srdce. „To vysvětluje jeho přítomnost na popravě mého ubohého otce a bratrů. Stál za ní.“„Ano, a nezapomene na tebe, zvláště když jsi velkou měrou přispěl k tomu, že ztratil svoji mocenskou základnu v Toskánsku. Zná tvůj původ a ví, jaké nebezpečí pro něj představuješ. Pamatuj, Ezio, že tě při první příleţitosti nechá zabít.“„Pak se mu musím postavit, pokud chci být někdy volný.“„Nesmíme ho ztratit ze zřetele, ale napřed musíme zařídit několik věcí blíždomovu. Čekali jsme už dost dlouho. Pojď se mnou do studovny.“Opustili společně zahradu, kde se procházeli, a zamířili do vnitřní komnaty hradu, která se nacházela na konci chodby vedoucí z místnosti s mapami. Bylo to tiché, tmavé místo, ale přitom ne ponuré, a lemovaly ho police s knihami, takže připomínalo spíše pracovnu vzdělance než vojenského velitele. Na policích byly rozestavěny artefakty, které od pohledu pocházely z Turecka nebo ze Sýrie, a některé knihy měly na hřbetech nápisy v arabštině. Zeptal se na ně strýce, odpověděl ale vyhýbavě.Na místě Mario odemkl truhlici a vytáhl z ní koženou slohu na dokumenty, z níž vyňal hromádku papírů. Některé Ezio ihned poznal. „Tady je seznam tvého otce, chlapče – neměl bych ti tak říkat, protože už jsi muž a zkušený válečník. Dopsal jsem na něj jména, která jsi mi prozradil v San Gimignanu.“ Pohlédl na synovce a podal mu dokument. „Nadešel čas, aby ses pustil do práce.“„Všichni templáři, kteří na něm jsou, padnou mojí rukou,“ řekl Ezio vyrovnaně. Oči mu zaplály, když mu pohled padl na jménoFranceska de’ Pazziho. „Začnu s ním. Je nejhorší z celého klanu a fanaticky nenávidí naše spojence Medicie.“„Máš pravdu,“ přitakal Mario. „Takže vyrazíš zpátky do Florencie?“„Mám to v úmyslu.“„Dobře. Ale abys byl plně připraven, musíš se dozvědět víc. Pojď.“ Mario se otočil ke knihovně a dotkl se skrytého zařízení zasazeného do ní. Tiše se zhoupla na pantech ven a odhalila kamennou stěnu s několika čtvercovými otvory. Pět bylo zaplněných, ostatní prázdné.Eziovi se rozzářily oči. Pět otvorů ukrývalo stránky kodexu.„Vidím, že je poznáváš,“ řekl Mario. „A nepřekvapuje mě to. Koneckonců je tu stránka, kterou ti zanechal otec a již rozluštil tvůj chytrý florentský přítel. Ty ostatní našel a přeložil ještě před smrtí Giovanni.“„A jednu jsem sebral Vierimu,“ dodal Ezio. „Ale její obsah zůstává i nadále tajemstvím.“„Naneštěstí máš pravdu. Nejsem učenec jako tvůj otec, ale s každou další stránkou a s pomocí knih ve studovně jsem stále blíže rozluštění jejich tajemství. Podívej! Vidíš, jak slova přecházejí z jedné stránky na druhou a jak jsou symboly na nich propojeny?“Ezio se na stránky upřeně zadíval a myslí mu probleskl strašidelný, povědomý pocit, jako by se v něm budil nějaký dědičný instinkt – škrábanice na stránkách kodexu jako by se mu probouzely před očima a snažily se mu odhalit svá tajemství. „Ano! Zdá se, že ukrývají nějaký obraz. Podívej, vypadá jako mapa!“„Giovannimu a teď částečně i mně se podařilo zjistit, že stránky obsahují nějaké proroctví, ještě ale netuším, čeho se týká. Něco o „kousku Ráje„. Napsal ho před dávnými časy asasín jako my, který se, jak se zdá, jmenoval Altair. A je toho víc. Píše: „Něco ukrytého pod zemí, něco stejně mocného jako starého“ – ještě se nám ale nepodařilo zjistit co.“„Tady je Vieriho stránka,“ řekl Ezio. „Přidej ji k ostatním.“„Ještě ne! Než odejdeš, opíšu ji, originál ale odnes svému úžasnému příteli ve Florencii. Nemusí znát celý obraz, alespoň co z něj zatím máme, vlastně by pro něj bylo nebezpečné znátpodrobnosti. Až se Vieriho pergamen připojí k ostatním na zdi, budeme blíž k odhalení tajemství.“„A co ostatní stránky?“„Ty jsme ještě neobjevili,“ řekl Mario. „S tím si nedělej starosti. Ty se soustřeď na úkol, který máš před sebou.“
2024 ©