8.
Ezia čekala před odjezdem z Monteriggioni spousta práce. Musel se toho ještě po strýcově boku hodně naučit, hlavně o Zákonu asasínů, aby byl lépe připraven na nadcházející úkol. Také si potřeboval zajistit alespoň relativně bezpečný návrat do Florencie, a zbývala i otázka, kde se ubytuje. Mariovi špehové ve městě jim oznámili, že rodinný palác je zamčený a zabedněný, i nadále ale zůstává pod ochranou rodiny Mediciů, takže se ho nikdo neodvážil vyrabovat. Jeho odjezd se tak několikrát pozdržel a Ezio začínal být čím dál netrpělivější, jednoho rána v březnu mu však strýc oznámil, že si může zabalit.„Byla to dlouhá zima…“ řekl Mario. „Příliš dlouhá,“ ozval se Ezio.„… ale konečně je všechno zařízeno,“ pokračoval strýc. „Rád bych ti připomněl, že pečlivá příprava stojí za většinou vítězství. Teď dávej pozor! Mám ve Florencii přítelkyni, která ti zajistila bezpečné bydlení nedaleko svého domu.“„Kdo je to, strýčku?“Mario se tvářil tajnůstkářsky. „Její jméno tě nemusí zajímat, ale máš mé slovo, že jí můžeš důvěřovat stejně, jako důvěřuješ mně. A kromě toho je zrovna mimo město. Kdybys potřeboval pomoc, spoj se s hospodyní Annettou, její adresa se nezměnila. Pracuje teď pro Medicie, ale bylo by nejlepší, kdyby o tvém pobytu ve Florencii vědělo co nejméně lidí. Je tu ale jeden muž, se kterým se musíš spojit, i když to nebude snadné. Tady jsem ti napsal jeho jméno. Diskrétně se po něm poptej. Zkus se zeptat svého přítele vědce, až mu budeš ukazovat stránku kodexu, ale pro jeho dobro mu neprozraď příliš! Tady máš adresu místa, kde se ubytuješ.“ Podal Eziovi dva lístky a napěchovaný měšec. „A pro začátek sto florinů a cestovní papíry, které jsou naprosto v pořádku. A nejlepší zprávou je, ţe můţeš vyrazit uţ zítra!“EEzio vyuţil krátkého času, který mu zbýval, k tomu, aby zajel do kláštera a dal sbohem matce a sestře, sbalil si nejnutnější věci a výstroj a rozloučil se se strýcem a muži a ženami z města, kteří byli po tak dlouhou dobu jeho společníky a spojenci. Následujícího rána za úsvitu nasedl na koně a vyrazil z hradní brány s lehkým srdcem a plný odhodlání. Cesta byla dlouhá, ale klidná, a večer už byl ubytován a připraven znovu se seznámit s městem, které bylo celý život jeho domovem, ale které tak dlouho neviděl. Nejednalo se však o sentimentální návrat. Poté co se znovu zorientoval a dovolil si jednou smutně projít okolo starého rodinného domu, vydal se přímo do dílny Leonarda da Vinciho, přičemž si s sebou nezapomněl vzít Pazziho stránku kodexu.Zatímco byl Ezio pryč, rozšířil Leonardo svoji dílnu a koupil rozlehlé skladiště nalevo od svého domu, které mu poskytovalo dost prostoru pro konkrétní výsledky jeho představivosti. Od jedné strany skladiště k druhé se táhly dva dlouhé stoly, vlastně jen desky na kozách, osvětlené olejovými lampami a okny zasazenými vysoko do zdí – Leonardo nepotřeboval, aby mu do dílny nakukovali zvědavci. Stoly, podlaha ve středu místnosti a také stěny byly plné částečně poskládaných, velmi matoucích přístrojů, strojků a roztodivných mechanismů a na zdech byly připíchnuté stovky obrázků a náčrtků. Tímto tvůrčím zmatkem pobíhal půltucet pomocníků, na které dohlíželi trochu starší, ale stále stejně atraktivní Agniolo a Innocento. Stál tu model kulatého vozu, který se ježil zbraněmi a zakrýval ho kryt ve tvaru klenuté pokličky, v jehož vrcholu se nacházela díra, jíž musel muž prostrčit hlavu, aby zjistil, kam vůz jede. A pak tu byl obrázek lodě ve tvaru žraloka s podivnou věží na hřbetu. A co bylo ještě podivnější, zdálo se, že pluje pod vodou. Stěny do posledního místečka pokrývaly mapy a anatomické náčrtky všeho možného od oka po pohlavní styk a embryo v děloze – byla tu i spousta dalších obrázků, u kterých si Ezio ani nedokázal představit, co znázorňují – a hromady harampádí připomněly Eziovi organizovaný chaos, který si pamatoval z poslední návštěvy, jen znásobený stokrát. Byly tu i podrobné kresby zvířat, od známých po fantaskní, a plány všeho možného od vodních pump po obranné valy.Eziovu pozornost ale upoutal především výtvor visící ze stropu. Pamatoval si, že kdysi viděl jeho zmenšeninu, ale tohle vypadalojako atrapa něčeho, co by jednou mohlo být skutečným strojem. Dílo pořád připomínalo kostru netopýra a dva dřevěné výběžky byly potažené pevnou zvířecí kůží. Nedaleko stál stojan s nějakými papíry. Mezi poznámkami a výpočty si Ezio přečetl:… pružinu z rohoviny nebo z kovu upevněnou na vrbovém dřevě obaleném rákosím.Hybná síla udržuje ptáky v letu, i když nemávají křídly, a dokonce dokáží stoupat.Pokud muž váží dvě stě liber a stojí na místě n a zvedne křídlo na kladce vážící sto padesát liber, silou rovnající se třem stům librám by se na dvou křídlech vznesl…Pro Ezia to všechno byla španělská vesnice, ale aspoň dokázal zápisky přečíst – Agniolo musel Leonardovy nečitelné škrábanice přepsat. Všiml si,že na něj Agniolo hledí, proto rychle obrátil pozornost jinam. Věděl, jak tajnůstkářský dokáže Leonardo být.Vzápětí vyšel Leonardo ze starého studia, pospíšil si k Eziovi a vřele ho objal. „Můj drahý Ezio! Jsi zpátky! Tak rád tě vidím. Po všem, co se stalo, jsem si myslel…“ Nedořekl větu a zatvářil se ustaraně.Ezio se ho pokusil znovu rozveselit. „To je ale místo! Samozřejmě naprosto nechápu, co mají všechny tyhle věci znamenat, ale asi víš, co děláš! Vzdal ses malování?“„Ne,“ řekl Leonardo. „Jen se věnuji… jiným věcem, které… upoutaly moji pozornost.“„To vidím. A rozšířil jsi dílnu. Musí se ti vést dobře. Poslední dva roky ti prospěly.“Ale Leonardo si všiml jak hlubokého smutku, tak strohosti, které se usadily v Eziově tváři. „Možná,“ připustil Leonardo. „Nechávají mě na pokoji. Asi si myslí, že budu prospěšný tomu, kdo to tu jednou všechno ovládne… Ne že bych si myslel, ţe se to někomu podaří.“ Změnil téma. „Ale co ty, příteli?“Ezio na něj pohlédl. „Doufám, že jednoho dne budeme mít čas si sednout a promluvit si o všem, co se stalo od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy. Ale teď potřebuji znovu tvoji pomoc.“Leonardo rozpřáhl ruce. „Pro tebe cokoli!“„Chci ti ukázat něco, co si myslím, že tě zaujme.“„Pak bychom měli jít raději ke mně do ateliéru – není tam tak rušno.“Zpátky v Leonardově starém bytě vytáhl Ezio z brašny stránku kodexu a roztáhl ji na stole před nimi. Leonardo vykulil oči vzrušením. „Vzpomínáš na tu první?“ zeptal se Ezio.„Jak bych mohl zapomenout?“ Umělec zíral na stránku. „Nanejvýš vzrušující! Mohu?“„Jistě.“Leonardo stránku pečlivě studoval a přejížděl prsty po pergamenu. Potom si přitáhl blíž papír a pera a začal přepisovat slova a symboly. Téměř ihned začal pobíhat sem a tam, radit se s knihami a rukopisy, což ho zcela pohltilo. Ezio ho vděčně a trpělivě sledoval.„Zajímavé,“ řekl Leonardo. „Vidím tu neznámé jazyky, tedy alespoň neznámé mně, ale dá se v nich rozluštit jistý vzorec. Hm. Ano, tady je glosa v aramejštině, což věci trochu objasní.“ Vzhlédl. „Víš, když vezmeš tuhle stránku a tu první, jeden by řekl, že dohromady tvoří součást příručky o různých způsobech zabíjení – alespoň na jedné úrovni. Ale jde tu samozřejmě o víc, i když nevím o co. Vím však, že je to jen malá část toho, co by mohly stránky odhalit. Potřebovali bychom je poskládat dohromady. Ty asi nevíš, kde jsou ostatní?“„Ne.“„Nebo kolik jich tvoří svazek?“„To bych… možná věděl.“„Aha,“ řekl Leonardo. „Tajemství! No, musím je ctít.“ Jeho pozornost upoutalo něco jiného. „Podívej se na tohle!“Ezio mu nahlédl přes rameno, ale viděl jen sled shluků klínových symbolů. „Co je to?“„Nedokážu to úplně rozluštit, ale pokud se nepletu, tahle část obsahuje formuli na výrobu neznámého kovu nebo slitiny – která by logicky neměla ani existovat!“„Ještě něco jiného?“„Ano, část, která se dá nejsnadněji rozluštit. Je to plán zbraně, co by měla doplnit tu, kterou už máš. Ale tuhle budeme muset vyrobit úplně od začátku.“„Jaké zbraně?“„Vlastně docela prosté. Jedná se o kovovou destičku v koženém chrániči. Nosil bys ji na levém předloktí – nebo na pravém v případě, že bys byl levák – a odrážel s ní údery mečů, a dokonce i sekyr. Mimořádné na tom je, že přestože se jedná o velice silný kov, je zároveň i neuvěřitelně lehký. A jeho součástí je dýka s dvojím ostřím, stejně vystřelovací jako ta první.“„Myslíš, že tu zbraň dokážeš vyrobit?“„Ano, ale bude to chvíli trvat.“„Nemám moc času.“Leonardo se zamyslel. „Myslím, že tu mám všechno potřebné, a moji muži jsou dost obratní na to, aby dokázali něco takového vykovat.“ Chvíli přemýšlel a pohyboval při tom rty, jako by počítal, „Zvládnu to za dva dny,“ rozhodl. „Pak se vrať a uvidíme, jestli to bude fungovat!“Ezio se uklonil. „Leonardo, jsem ti nesmírně vděčný. A můžu ti zaplatit.“„Já jsem vděčný tobě. Tvůj kodex rozšiřuje moje znalosti – považoval jsem se za novotáře, ale zápisky na těch starodávných stránkách mě uchvacují.“ Usmál se a téměř pro sebe si zamumlal: „Nedokážeš si představit, Ezio, jak jsem ti vděčný za to, že jsi mi je ukázal. Pokud ještě nějakou najdeš, přines mi ji – nezajímá mě, odkud je máš. Jde mi jen o jejich obsah a o to, aby se k nim mimo tvůj nejbližší okruh až na mě nikdo nedostal. Jinou odměnu nepotřebuji.“„Pak máš můj slib.“„Grazie! Takže v pátek – se západem slunce?“„V pátek.“◊♦◊Leonardo a jeho pomocníci odvedli výtečnou práci. Nová zbraň, přestože se ve své podstatě používala k obraně, byla mimořádně uţitečná. Leonardovi mladší asistenti na Ezia naoko zaútočili, použili ale skutečné zbraně včetně meče s oboustranným ostřím a bojové sekyry. Zápěstní pancíř snadno odrazil i nejtěžší rány, přestože byl lehký a bylo snadné se s ním ohánět.„Úžasná zbraň, Leonardo.“„Vskutku.“„Možná mi zachrání život.“„Doufejme, že neutržíš už žádná zranění, jako je to na hřbetu tvé levé ruky,“ řekl Leonardo.„To je památka od starého… přítele,“ řekl Ezio. „Ale teď od tebe potřebuji ještě radu.“Leonardo pokrčil rameny. „Pokud budu moct, pomůžu ti.“Ezio pohlédl na Leonardovy pomocníky. „Možná v soukromí“„Následuj mě.“Zpátky v ateliéru rozbalil Ezio kousek papíru od Maria a podal ho Leonardovi. „Strýc chtěl, abych se sešel s tímhle mužem, Prý je zbytečné hledat ho přímo…“Leonardo zíral na jméno na papíře. Když vzhlédl, ve tváři měl úzkost. „Víš, kdo to je?“„Přečetl jsem si jméno – La Volpe. Asi jde o přezdívku.“„Lišák! Ano! Ale neříkej to nahlas ani na veřejnosti. Má oči všude, sám se ale nikdy neukazuje.“„Kde ho najdu?“„Nevím jistě, mohl bys třeba začít ve čtvrti Mercato Vecchio – dávej si ale dobrý pozor…“„To je přece oblíbené útočiště všech zlodějů, kteří nejsou na galejích nebo nevisí.“„Řekl jsem, že budeš muset být opatrný.“ Leonardo se rozhlédl, jako by je mohl někdo slyšet. „Já… možná bych mu mohl poslat vzkaz. Pokus se ho najít zítra po nešporách… Možná budeš mít štěstí, možná ne.“Navzdory strýcovu varování existovala ve Florencii osoba, kterou byl Ezio odhodlán znovu spatřit. Po celou dobu byla blízko jeho srdci a bodání lásky ještě zesílilo, když teď věděl, že není daleko. Nemohl ve městě příliš riskovat. Jeho obličej se změnil, měl ostřejší rysy, protože nejen zestárl, nýbrž i nasbíral zkušenosti, ale lidé by v něm pořád poznali Ezia. Kápě pomohla a dovolila mu „mizet“ v davu, proto si ji stahoval hluboko do čela. Věděl ale, že i kdyţ jsou Mediciové právě u moci, Pazziové ještě nepřišli o všechny zuby. Čekali a měli se na pozoru, čímž si byl stejně jistý jako tím, že kdyby ho zaskočili, zabili by ho bez ohledu na Medicie. Přesto následujícího rána zamířil k sídlu Calfucciů, nedokázal si prostě pomoct.Dveře z ulice zely dokořán a odhalovaly sluncem zalité nádvoří, na kterém stála ona, štíhlejší a možná i vyšší, s vlasy vyčesanými nahoru, protože už nebyla dívka, nýbrž žena. Zavolal na ni jménem.Když ho spatřila, zbledla natolik, až se obával, že omdlí, ale vzchopila se, poslala pryč služebnou a s napřaženýma rukama vykročila k němu. Rychle ji odtáhl do úkrytu v nedalekém průchodu, jehož žlutý kámen porůstal břečťan. Pohladil ji po krku a všiml si, že má stále na krku jeho tenký řetízek, i když přívěsek si schovala mezi ňadra.„Ezio!“ vykřikla.„Cristino!“„Co tu děláš?“„Jsem tu kvůli otci.“„Kde jsi byl? Dva roky jsem o tobě neslyšela.“„Byl jsem… pryč. Taky kvůli otci.“„Říkali, že musíš být mrtvý, stejně jako tvoje matka a sestra.“„Osud s námi naložil jinak.“ Odmlčel se. „Nemohl jsem ti napsat, ale nepřestal jsem na tebe myslet.“Její oči, které až doposud zářily, najednou ustaraně potemněly.„Co se děje, carissima!“ zeptal se.„Nic.“ Pokusila se mu vysmeknout. Nepustil ji.„Vidím, že se něco děje. Mluv!“Pohlédla mu do očí a ty její se zalily slzami. „Ach, Ezio! Jsem zasnoubená a budu se vdávat!“Ezio byl tak šokovaný, že se nezmohl na odpověď. Pustil ji, protože si uvědomil, že ji svírá příliš pevně a ubližuje jí. Viděl, jak se před ním do dálky táhne osamělá brázda života, kterou bude muset zorat sám.„To otec,“ řekla. „Naléhal, abych si vybrala ženicha. Ty jsi zmizel. Myslela jsem, že jsi mrtvý. A pak rodiče začali přijímat návštěvy Manfreda ďArzenta – však víš, syna majitele mincovny. Přistěhoval se sem s rodinou krátce poté, co jsi opustil Florencii. Ach bože, Ezio, naléhali na mě, abych nezklamala rodinu, abych si našla dobrou partii, dokud můžu. Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. A teď…“Přerušil ji dívčí hlas, který vyděšeně volal z konce ulice, kde se rozkládalo malé náměstí.Cristina se napjala. „To je Gianetta. Vzpomínáš si na ni?“Slyšeli další křik a volání a pak Gianetta vykřikla: „Manfredo!“„Raději bychom se měli podívat, co se děje,“ řekl Ezio a vydal se ulicí směrem k povyku. Na náměstí našli Cristininu přítelkyni Gianettu, další dívku, již Ezio nepoznával, a staršího muže, který, jak si pamatoval, pracoval pro Cristinina otce jako úředník.„Co se děje?“ zeptal se Ezio.„Jde o Manfreda!“ vykřikla Gianetta. „Zase prohrál v kartách! Tentokrát ho určitě zabijí!“„Cože?“ zvolala Cristina.„Je mi to tak líto, signorina“ řekl úředník. „Dva muži, kterým dluží peníze, ho odvlekli k Novému mostu. Říkali, že z něj peníze vytlučou. Je mi to tak líto, signorina. Nemohl jsem nic dělat.“„To je v pořádku, Sandeo. Jdi pro domovní stráž. Raději půjdu a…“„Okamžik,“ ozval se Ezio. „Kdo je, k čertu, Manfredo?“ Cristina na něj pohlédla jakoby z hlubin vězení. „Můj fidanzato“ řekla.„Podívám se, co se dá dělat,“ řekl Ezio a pospíšil si ulicí k mostu. O minutu později už stál na hrázi a shlížel dolů na tenký pruh země u prvního oblouku mostu, který se klenul přes těžké, líně tekoucí žluté vody Arna. Na kolenou tam klečel mladý muž v elegantním černém a stříbrném oděvu. Další dva muži se potili a bručeli, jak do něj kopali a bušili do něj pěstmi.„Všechno vám splatím, přísahám!“ sténal mladík v černé a stříbrné.„Už máme dost tvých výmluv,“ prohlásil jeden z trýznitelů. „Kvůli tobě vypadáme jako hlupáci. Takže z tebe uděláme výstražný příklad.“ Šlápl mladíkovi na krk, zatlačil mu obličej do bahna a jeho společník zatím nakopl mladíka do žeber.První útočník se zrovna chystal dupnout mladíkovi na ledviny, když ucítil, jak ho někdo popadl za krk a za šosy a zvedl ho. Vzápětí už letěl vzduchem a o několik vteřin později přistál ve vodě mezi splašky a odpadky vyplavenými u paty mostního pilíře. Měl plné ruce práce s tím, aby vykašlal odpornou vodu, která mu natekla do úst, a tak si nevšiml, že jeho společníka potkal stejný osud.Ezio se natáhl dolů a postavil zabahněného mladíka na nohy.„Grazie, signore. Myslím, že tentokrát by mě doopravdy zabili. Ale to by udělali hloupost. Mohl jsem jim zaplatit, opravdu!“„Nebojíte se, že po vás znovu půjdou?“„Když teď mám osobního strážce, jako jste vy, ne.“„Nepředstavil jsem se: Ezio… de Castronovo.“„Manfredo ďArzenta k vašim službám.“„Nejsem tvůj osobní strážce, Manfredo.“„Na tom nesejde. Zbavil jsi mě těch šašků a za to jsem ti vděčný. Ani nevíš jak. Vlastně musíš dovolit, abych tě odměnil. Ale napřed mě nech umýt se a vzít tě na skleničku. Kousek od Via Fiordaliso je malá herna…“„Tak moment,“ řekl Ezio, protože si byl vědom toho, že se Cristina a její společnice blíží. „Copak?“„Hraješ často?“„Proč ne? Je to nejlepší způsob, jak si krátit čas.“„Miluješ ji?“ přerušil ho Ezio. „Co tím myslíš?“„Svoji fidanzata – Cristinu. Miluješ ji?“Zachráncův nečekaný zápal Manfreda polekal. „Samozřejmě, i když ti do toho nic není. Zabij mě a já umřu s láskou k ní v srdci.“Ezio zaváhal. Zdálo se mu, že říká pravdu. „Pak poslouchej. Už nikdy nebudeš hrát. Rozumíš?“„Ano!“ Teď už byl Manfredo vyděšený.„Přísahej!“„Přísahám!“„Netušíš, jaké máš štěstí. Chci, abys mi slíbil, že jí budeš dobrým manželem. Pokud se dozvím, že tomu tak není, najdu si tě a zabiji tě.“Manfredo viděl, že jeho zachránce myslí svá slova smrtelně váţně. Zadíval se mu do chladných šedých očí a pohnula se v něm vzpomínka. „Znám tě?“ řekl. „Něco na tobě je mi povědomé.“„Nikdy dřív jsme se nesetkali,“ řekl Ezio. „A už nikdy se nemusíme znovu setkat, pokud…“ Zmlkl. Cristina čekala na konci mostu a hleděla dolů. „Jdi za ní a dodrž slib.“„Dodržím.“ Manfredo zaváhal. „Opravdu ji miluji, víš? Možná jsem se dneska skutečně něco naučil. A udělám, co bude v mých silách, abych ji učinil šťastnou. Nemusíš mi vyhrožovat.“„To doufám. Teď jdi!“Ezio se díval, jak Manfredo šplhá vzhůru po hrázi, a nevyhnutelně se zadíval Cristině do očí. Jejich pohledy se na okamţik setkaly a Cristina zvedla ruku, aby mu zamávala na rozloučenou. Poté se otočil a odešel. Od smrti příbuzných mu nebylo tak těžko u srdce.Ještě v sobotu večer na něj doléhala zasmušilá nálada. V nejtemnějších chvílích měl pocit, že ztratil úplně všechno – otce, bratry, domov, postavení, kariéru – a teď i ženu! Ale pak si vzpomněl na Mariovu laskavost a ochranu a na matku a sestru, které se mu podařilo zachránit. A co se týkalo budoucnosti a kariéry – pořád měl obojí, jen se vydal jiným směrem, než předpokládal. Čekala ho práce a stesk po Cristině mu ji nepomůže dokončit. Nedokáže si ji vyříznout ze srdce, ale bude schopen přijmout osamění, které mu osud udělil do vínku. Možná byl takový život asasínů? Možná to bylo součástí věrnosti Zákonu?V pochmurné náladě se vydal do Mercata Vecchia. Většina lidí, které znal, se té čtvrti vyhýbala a on sám ji navštívil jen jednou. Staré tržní náměstí bylo špinavé a zanedbané stejně jako budovy a ulice v okolí. Pohybovala se tu hrstka lidí, ale ne na procházce. Tito lidé se hnali se sklopenými hlavami za svým cílem a neztráceli čas. Ezio se oblékl prostě a nevzal si s sebou meč, pro jistotu si však připnul zápěstní pancíř a původní vystřelovací dýku. Přesto si byl vědom toho, že do davu nezapadá, a zůstával proto ve střehu.Právě se rozhodl zajít do nízké hospůdky v koutě náměstí a opatrně se poptat na Lišáka, když tu se odnikud vynořil mladý muž a strčil do něj.„Scusi, signore,“ omluvil se mladík zdvořile, usmál se a rychle prošel okolo. Ezio si instinktivně zajel rukou k opasku. Svůj drahocenný majetek nechal v bezpečí příbytku, ale vzal si s sebou několik florinů v měšci a ten teď zmizel. Bleskurychle se otočil za mladíkem, který mířil do jedné z úzkých uliček vedoucích pryč z náměstí. Rozběhl se za ním. Jakmile ho zloděj zahlédl, přidal do kroku, ale Ezio ho ani na okamžik nespustil z očí. Nakonec ho dohonil a popadl za límec, zrovna když se chystal vejít do omšelého domu na Via Sanť Angelo. „Vrať mi ho,“ zavrčel.„Nevím, o čem to mluvíte,“ odsekl zloděj, ale v očích měl vyděšený pohled.Ezio se chystal použít vystřelovací dýku, ovládl ale zlost. Najednou ho napadlo, že by mu muž mohl poskytnout potřebné informace. „Nemám zájem ti ublížit, příteli,“ řekl. „Prostě mi vrať měšec a už o tom nebudeme dál mluvit.“Mladík zaváhal, pak nešťastně řekl: „Vyhrál jste.“ Sáhl do mošny u boku.„A ještě jedna věc,“ řekl Ezio. Muž ihned zostražitěl. „Co?“„Víš, kde bych mohl najít muže jménem La Volpe?“ Teď mladík vypadal skutečně vyděšeně. „Nikdy jsem o něm neslyšel. Tady máte svoje peníze, signore, a nechte mě jít!“„Ne, dokud mi neodpovíš.“„Okamžik,“ ozval se za ním hluboký, hrdelní hlas. „Možná ti pomůžu já.“Ezio se otočil. Stál před ním statný muž asi stejně vysoký, jako byl on sám, jen o deset, patnáct let starší. Na hlavě měl kápi podobnou Eziově, ale přestože mu zakrývala část obličeje, viděl Ezio jeho pronikavé fialové oči, které zářily zvláštní mocí a zabodávaly se do něj.„Prosím, nech mého přítele jít,“ řekl muž. „Odpovím za něj.“ Mladému zloději pak poručil: „Vrať pánovi peníze, Corradine, a zmiz. Promluvíme si později.“ Působil tak autoritativně, že Ezio mladíka pustil. Během vteřiny vložil Corradin Eziovi měšec do ruky a zmizel v budově.„Kdo jsi?“ zeptal se Ezio.Muž se líně usmál. „Jmenuji se Gilberto, ale lidé mi říkají různě, třeba vrahu nebo tagliagole, ale pro přátele jsem prostě Lišák.“ Lehce se uklonil, ale nespustil z Ezia pronikavé oči. „Jsem vám k službám, messer Auditore. Vlastně jsem tě očekával.“„Odkud… odkud znáš moje jméno?“„Je v mém zájmu vědět o všem, co se ve městě šustne. A myslím, že vím, proč si myslíš, že ti dokážu pomoct.“„Můj strýc mi dal tvé jméno…“ Lišák se znovu usmál a nic neřekl.„Potřebuji někoho najít – a být před ním o krok napřed, pokud to půjde.“„Koho hledáš?“„Francesca de’ Pazziho.“„Jak vidím, hraješ vysokou hru.“ Lišák se tvářil vážně. „Možná ti dokážu pomoct.“ Přemýšlivě se odmlčel. „Doslechl jsem se, že se nedávno vylodili v přístavu nějací lidé z Říma. Mají se zúčastnit tajné schůzky, ale neví, že jsem očima a ušima města. Muž, kterého hledáš, schůzku pořádá.“„Kdy k ní má dojít?“„Dnes večer!“ Lišák se znovu usmál. „Ţádný strach, Ezio, není to osud. Kdybys mě nevyhledal, někoho bych pro tebe poslal, ale pobavilo mě vyzkoušet si tě. Jen málokdo z těch, kdo po mně pátrají, mě i najde.“„Tím chceš říct, že ta věc s Corradinem byla léčka?“„Odpusť mi mé teatrální sklony, ale musel jsem se ujistit, že tě nesledují. Je mladý a byla to zároveň zkouška i pro něj. Víš, možná jsem ho na tebe nasadil, ale on netušil, o co jde. Prostě si myslel, že jsem mu tě vybral za oběť!“ Hlas mu ztvrdl a nabyl na praktičnosti. „Teď musíš najít způsob, jak schůzku sledovat, ale nebude to snadné.“ Pohlédl na nebe. „Slunce zapadá. Musíme si pospíšit a nejrychlejší cesta vede přes střechy. Následuj mě!“Bez dalšího slova se otočil a vyšplhal nahoru po zdi tak rychle, že Ezio měl co dělat, aby mu stačil. V posledních paprscích zapadajícího slunce běželi po rudých střechách, přeskakovali propasti ulic, pohybovali se tiše jako kočky a našlapovali jako běžící lišky. Mířili na severozápad k průčelí velkého kostela Santa Maria Novella. Tady se Lišák zastavil. Ezio ho během několika vteřin dohonil, ale všiml si, že je mnohem zadýchanější než starší muž.„Měl jsi dobrého učitele,“ řekl Lišák, ale Ezio cítil, že kdyby se nový přítel rozhodl, snadno by mu utekl, což ještě víc posílilo jeho odhodlání zdokonalit své dovednosti. Ale teď nebyl čas na závodění či hry.„Tady pořádá messer Francesco svoji schůzku,“ řekl Lišák a ukázal dolů.„V kostele?“„Pod ním. Pojď!“V tu hodinu bylo náměstí před kostelem prakticky opuštěné. Lišák seskočil dolů ze střechy, přistál ladně v podřepu a Ezio ho napodobil. Obešli náměstí a kostel k postranní brance v jeho zdi. Lišák popohnal Ezia dovnitř. Ocitli se v kapli Rucellai. Lišák sezastavil u bronzové hrobky v jejím středu. „Město je protkané sítí katakomb. V mém řemesle jsou užitečné, naneštěstí je nevyužívám jen já. Jen málo lidí se v nich vyzná, Francesco de’ Pazzi k nim však patří. A právě tam dole uspořádal schůzku s lidmi z Říma. Tenhle vchod je nejblíže místu, kde se koná, cestu si ale budeš muset najít sám. Až slezeš dolů, vydej se doprava. Asi po padesáti yardech narazíš na kapli. Dávej si dobrý pozor, protože se tam rozléhá sebemenší zvuk. Bude tam taky tma, takže dovol očím, ať se napřed přizpůsobí šeru – brzy tě povede světlo z kaple.“Dotkl se rukou výstupku na kamenném podstavci hrobky a zatlačil. U nohou se mu propadl kámen, který ještě před chvílí vypadal naprosto pevně, zhoupl se dolů na neviditelných pantech a odhalil kamenné schodiště. Ustoupil do strany. „Buona fortuna, Ezio.“„Ty se mnou nepůjdeš?“„Není to nutné. A i přes všechny mé dovednosti nadělají dva lidé víc hluku než jeden. Počkám tu na tebe. Jdi!“Ezio sestoupil dolů a rukama nahmatal vlhký kámen chodby po své pravici. Mohl ji sledovat po hmatu, protože stěny chodby byly tak blízko u sebe, že se dalo při chůzi dotýkat obou. Ulevilo se mu, že jeho kroky nebyly na vlhké hlíně slyšet. Občas se od chodby oddělovaly další tunely, které spíše cítil, než viděl, protože se mu pod rukama najednou objevila černá prázdnota. Ztratit se tu by byla noční můra, protože odsud by nikdo nenašel cestu ven. Napřed se lekal sebemenšího zvuku, dokud si neuvědomil, že jsou to jen pobíhající krysy, přesto sotva potlačil výkřik, když mu jedna přeběhla přes nohu. Ve výklencích ve stěnách zahlédl vyschlé mrtvoly, pozůstatky dávných pohřebních rituálů, s lebkami opředenými pavučinami – na katakombách bylo něco pravěkého a děsivého a Ezio musel potlačit sílící paniku.Konečně před sebou uviděl tlumené světlo, zpomalil a plížil se dál. Držel se ve stínech, ale přiblížil se na doslech pěti mužům, jejichž siluety svit lampy vykreslil na stěnu stísněné, velmi staré kaple.Okamžitě poznal Franceska, malého, šlachovitého muže, který se zrovna skláněl před dvěma knězi s tonzurou. Starší muž mu žehnal jasným, nosovým hlasem: „Et benedicto dei omnipotentis, patris etfilii et spiritu sancti descendat super vos et maneat semper… „ Na obličej mu dopadlo světlo a v tu chvíli ho Ezio poznal. Byl to Stefano da Bagnone, sekretář Francescova strýce Jacopa. Sám Jacopo stál poblíž„Děkuji vám, padre“ řekl Francesco, když požehnání skončilo. Napřímil se a oslovil čtvrtého muže, který stál vedle kněží. „Bernardo, podej hlášení.“„Všechno je připraveno. Máme plnou zbrojnici mečů, holí, luků a kuší.“„Obyčejná dýka by byla nejlepší,“ ozval se mladší z kněží.„Záleží na okolnostech, Antonio,“ namítl Francesco.„Nebo jed,“ pokračoval mladší kněz. „Ale to je jedno, hlavně když zemře. Nezapomenu mu, co provedl s Volterrou, mým rodištěm a jediným domovem.“„Klid,“ řekl muž jménem Bernarde „Všichni máme dobrý motiv. A teď díky papeži Sixtovi i prostředky.“„Skutečně, messer Baroncelli,“ odvětil Antonio. „Ale máme i jeho požehnání?“Z hlubokých stínů vzadu v kapli se ozval hlas: „Žehná našemu činu, pokud ovšem nebude nikdo zabit.“Muž vstoupil do světla a Ezio se nadechl, protože ho poznal, i když pod karmínovou kápí viděl jen rty zkroucené v úšklebku. Takže to byl hlavní návštěvník z Říma: Rodrigo Borgia, Il Spagnolo!Spiklenci si vyměnili vědoucí úsměvy. Všichni věděli, komu je papež věrný a že ho má kardinál, který nyní stál před nimi, pod palcem. Ale papež samozřejmě nemohl otevřeně odsouhlasit krveprolití.„Je dobře, že konečně dojde na věc,“ řekl Francesco. „Zažili jsme spoustu neúspěchů. A když je zavraždíme v katedrále, sesype se na naše hlavy lavina kritiky.“„Je to naše poslední a jediná možnost,“ prohlásil Rodrigo autoritativně. „A zbavit Florencii takové chátry je přece Boží dílo, takže místo je víc než vhodné. A kromě toho, až ovládneme město, jen ať si lidé stěžují – pokud se odváží!“„Přesto, neustále mění plány,“ řekl Bernardo Baroncelli. „Dokonce budu muset někoho poslat, aby přivedl jeho mladšího bratra Giuliana na mši včas.“Všichni se zasmáli až na Jacopa a Španěla, který si všiml jeho ponurého výrazu.„Co se děje, Jacopo?“ zeptal se Rodrigo staršího Pazziho. „Myslíš, že něco tuší?“Než mohl Jacopo promluvit, ozval se netrpělivě jeho synovec: „Nemožné! Mediciové jsou příliš arogantní a hloupí, než aby si něčeho všimli!“„Nepodceňuj naše nepřátele,“ pokáral ho Jacopo. „Copak nevidíš, že to peníze Mediciů zaplatily tažení proti nám v San Gimignanu?“„Tentokrát proběhne vše bez problémů,“ zavrčel synovec, protože ho napomenutí před ostatními rozzlobilo a také vzpomínka na smrt syna Vieriho byla v jeho vzpomínkách stále živá.Rozhostilo se ticho a Bernardo se obrátil ke Stefanovi de Bagnone. „Na zítřejší ráno si budu muset půjčit váš kněžský hábit, padre. Ve společnosti kleriků se budou cítit v bezpečí.“„Kdo zaútočí?“ zeptal se Rodrigo.„Já!“ řekl Francesco.„A já!“ přidali se Stefano, Antonio a Bernardo.„Dobře.“ Rodrigo se odmlčel. „Myslím, že dýky budou nejlepší. Dají se lehce ukrýt a snadno se jimi útočí zblízka. Ale je dobré mít k dispozici papežovu zbrojnici – nepochybuji o tom, že až bratři Mediciové zemřou, bude potřeba zbavit se nepohodlných lidí.“ Zvedl ruku a udělal nad spiklenci znamení kříže. „Dominus vobiscum, pánové,“ řekl. „Ať nás provází Otec porozumění.“ Rozhlédl se. „No, tím jsme, myslím, skončili. Odpusťte, že vás teď opustím. Před návratem do Říma musím vyřídit ještě několik věcí a na cestu se musím vydat před svítáním. Nebylo by dobré, kdyby mě někdo viděl ve Florencii v den, kdy se rod Medici obrátí v prach.“Ezio se tiskl ke zdi ve stínech, dokud šestice mužů neodešla a nenechala ho ve tmě samotného. Teprve když si byl naprosto jistý, že je sám, vytáhl vlastní lampu a křesadlem ji zažehl.Vrátil se zpět cestou, kterou přišel. Lišák na něj čekal ve stinné kapli Rucellai. Ezio mu se sevřeným srdcem zopakoval, co slyšel.„Zítra na ranní mši chtějí v katedrále zavraždit Lorenza a Guiliana de’ Medici?“ řekl Lišák, když Ezio domluvil. Ezio viděl, že muže připravil o řeč. „To je svatokrádež! A co hůř, pokud Florencie padne do rukou Pazziů, pak nám pomáhej Bůh.“Ezio se zamyslel. „Můžeš mi na zítřek sehnat místo v katedrále?“ zeptal se. „Poblíž oltáře a Mediciů?“Lišák se tvářil vážně. „Bude to těžké, ale ne nemožné.“ Pohlédl na mladého muže. „Vím, co se ti honí hlavou, Ezio, ale tohle sám nezvládneš.“„Můžu se o to aspoň pokusit. Mám na své straně okamžik překvapení. A víc než jedna cizí tvář mezi aristocrazia by vzbudila u Pazziů podezření. Ale musíš mě tam dostat, Gilberto.“„Říkej mi, Lišáku,“ odpověděl Gilberto a zazubil se. „Jen lišky se mi vyrovnají lstivostí.“ Zmlkl. „Počkej na mě před Duomem půl hodiny před mší.“ Pohlédl na Ezia s novou úctou. „Pokud to bude v mých silách, pomohu ti, Ezio. Tvůj otec by na tebe byl pyšný.“