Jason měl mizerny den už předtim, než dostal zasah bleskem.
Probudil se na zadnim sedadle školniho autobusu, netušil,
kde je, a držel se za ruku s holkou, kterou neznal. To by ještě
nebylo tak zle. Ta divka byla hezka, ale neznal ji a neměl poněti,
co vedle ni vůbec děla. Posadil se zpřima, protřel si oči a pokoušel
se přemyšlet.
Na sedadlech před nim se povalovali kluci a holky, poslouchali
iPody, povidali si nebo pospavali. Všichni vypadali asi
jako on... Na patnact? Šestnact? Tak tohle už ho važně vyděsilo.
Nevěděl ani, kolik mu je let.
Autobus se kodrcal po hrbolate cestě. Za okenky se pod
jasně modrou oblohou tahla poušť. Snažil se vzpominat...
Posledni, co si pamatuje...
Ta holka mu stiskla ruku. „Jasone, neni ti nic?“
Oblečena byla v obnošenych džinach, turistickych botach
a sportovni flisove bundě. Čokoladově hněde vlasy měla křivě
sestřihane a rozčepyřene, s tenkymi copanky po stranach.
Nemalovala se, jako by na sebe nechtěla upozorňovat; ale nefungovalo
to. Byla važně hezka. Jeji oči se měnily jako kaleidoskopy
- chvilku se barvily do hněda, do modra a hned zas
do zelena.
Jason ji pustil ruku. „No, ja ne —“
Vpředu v autobuse houkl nějaky učitel: „Tak pozor, holoubci
moji, teď mě poslouchejte!
Ten chlap byl zřejmě tělocvikař. Basebalka mu na hlavě seděla
tak, že byly vidět jen slidive oči. Měl rozježenou kozi bradku
a tvařil se nerudně, jako by kousl do plesnive svačiny. Pod
jasně oranžovym trikem s limečkem se rysovaly vypracovane
paže a hruď. Nylonove teplaky a tenisky měl bile jako snih.
Kolem krku mu visela pišťalka a u opasku megafon. Sel by z něj
strach, kdyby neměřil metr padesat. Když se postavil do uličky
mezi sedadly, někdo vykřikl: „Vstaňte, trenere Hedge!“
„Ja to slyšel!“ Trener patral pohledem po autobuse, kdo to
řekl. Zastavil se na Jasonovi a zachmuřil se ještě vic.
Jasonovi přejel po zadech mraz. Ten trener jistě vi, že sem
nepatři. Zavola si ho, zepta se, co děla v autobuse — a Jason
neměl tušeni, co mu řekne.
Ale trener Hedge uhnul pohledem a odkašlal si. „Za pět
minut jsme na mistě! Držte se ve dvojicich. Neztraťte pracovni
listy. A kdo z vas, holoubci moji, vyvede nějaky maler, toho
osobně odprovodim zpatky do školy a libit se mu to nebude."
Vzal baseballovou palku a naznačil odpal.
Jason se podival na holku vedle sebe. „To smi, takhle s nami
mluvit?"
Pokrčila rameny. „Vždycky tak mluvi. Tohle je škola Wilclerness.
,,Vaše děti tu vychovavame jako zviřata."
Řekla to jako nějaky stary společny vtipek.
„Tohle bude asi omyl," zavrtěl hlavou Jason. „Ja sem nepa,atuju.
Kluk před nim se obratil a zasmal se. „Jo, jasně, Jasone.
Všichni jsme tu nespravedlivě! Ja jsem neutekl šestkrat z domu
a tady Piper neukradla BMW.“
Divka se začervenala. „Ja to auto važně neukradla, Leo!“
„Pani, ja zapomněl, Piper. Jak jsi to řikala? Žes ,přemluvila'
toho dealera, aby ti ho půjčil?“ Podival se na Jasona s povytaženym
obočim, jako by chtěl řict: Ty bys j í to věřil?
Leo vypadal jako snědy Santův skřitek, měl kudrnate černe
vlasy, špičate uši, přijemny dětsky obličej a uličnicky usměv,
ktery napovidal, že jeho nositeli neni radno svěřovat zapalky
ani nic ostreho. Dlouhe mrštne prsty se na chvilku nezastavily
- bubnovaly o sedadlo, zastrkovaly vlasy za uši, pohravaly si
s knofliky vojenske maskovaci bundy. Ten kluk byl bud od přirody
hyperaktivni, nebo do sebe nacpal cukru a kofeinu, že by
to položilo bizona.
„No nic,“ pokračoval Leo, „doufam, žes vzal svůj papir
s ukoly, protože ja ho už davno spotřeboval do foukačky. Co
na mě tak ziraš? Zas mi někdo něco načmaral na ksicht?"
„Ja tě neznampřiznal Jason.
Leo se na něj zazubil jako krokodyl. „Jasně. Nejsem tvůj
nejlepši kamoš. Jsem jeho ďabelsky klon."
„Leo Valdezi!“ zařval trener Hedge zepředu. „Maš tam nějaky
problem?"
Leo zamrkal najasona. „Koukej." Obratil se dopředu. „Promiňte,
trenere! Je vas tu špatně slyšet. Mohl byste si vzit megafon,
prosim?"
Trener Hedge zabručel, jako by se zaradoval, že dostal přiležitost
použit megafon. Odepnul si ho od opasku a spustil, ale
vyšly z něj zvuky jako zpod masky Dartha Vadera. Studenti se
rozřehtali. Trener to zkusil znovu, ale tentokrat megafon zaburacel:
„Kravička děla buuu!“
Žaci nadšeně vyli a trener odhodil megafon. „Valdezi!“
Piper potlačila smich. „Bože můj, Leo, jaks to provedl?"
Leo povytahl z rukavu maly šroubovak. „Jsem šikula."
„Važně, lidi,“ ozval se Jason. „Co tady dělam? Kam to jedeme?"
Piper se zamračila. „Dělaš si legraci, Jasone?"
„Ne! Ja netušim
„Jasně, že si děla legraci," odbyl ho Leo. „Chce mě dostat
za tu holici pěnu na tom zakusku, co?“
Jason na něj nechapavě koukal.
„Ne, podle mě to mysli važně " Piper ho zkusila zas vzit
za ruku, ale odtahl ji.
„Mrzi mě to," vysvětloval. „Ale nemůžu - nedokažu
„Taaak!" vyjekl trener Hedge zepředu. „Zadni řada se dobrovolně
hlasi na uklid po obědě!"
Ostatni zajasali.
„To je ale překvapko," zamumlal Leo.
Ale Piper upirala pohled na Jasona, jako by se nemohla rozhodnout,
jestli se ma urazit, nebo trapit. „Praštil ses do hlavy,
nebo co? Ty važně neviš, kdo jsme?"
Jason bezmocně pokrčil rameny. „Nejenom to. Ja ani nevim,
kdo jsem ja sam."
Autobus je vysadil před velkym komplexem budov s červenou
omitkou, ktery vypadal jako muzeum zasazene doprostřed
pustiny. Jason si pomyslel, že to tak možna bude: Narodni muzeum
pustiny. Po poušti foukal chladny vitr. Jason moc nevnimal,
co ma na sobě, ale teplo v tom nebylo: džiny a tenisky,
fialove tričko a tenka černa větrovka.
„Takže rychlokurz pro ty, co ztratili paměť,“ spustil Leo
vstřicnym tonem, ktery Jasonovi napověděl, že to moc vstřicne
nebude. „Studujeme ,školu Wilderness‘,“ napsal Leo do vzduchu
uvozovky. „Což znamena, že jsme beznadějne připady. Tva rodina
nebo soud nebo bůhvikdo rozhodl, že jsi průšvihař, a tak
tě poslal do tohohle mileho vězeni - pardon, internatni školydo
zapadakova v Nevadě, kde tě nauči takove kousky jako klusat
deset mil denně mezi kaktusy a plest klobouky ze sedmikrasek!
A za zvlaštni odměnu jezdime na ,vychovne' exkurze
s trenerem Hedgem, ktery udržuje pořadek baseballovou palkou.
Už se ti to vybavuje?"
„Ne “ Jason se s obavami rozhledl po ostatnich studentech.
Bylo tu asi tak dvacet kluků a deset holek a nikdo nevypadal
na ostřileneho kriminalnika. Zajimalo by ho, co udělali, že je
poslali do školy pro delikventy, a hlavně, proč patři mezi ně.
Leo protočil panenky. „Ty to chceš fakt dohrat až do konce,
co? Dobře, tak my tři jsme sem nastoupili tohle pololeti. Držime
pevně při sobě. Udělaš všechno, co řeknu, a davaš mi zakusky
a pišeš za mě ukoly —“
„Leo!“ vyštěkla Piper.
„No jo. Tak to posledni ne. Ale vázne jsme kamaradi. No,
vlastně, Piper je něco vic než kamaradka, poslednich par tydnů —“
„Leo, nech toho!“ Piper zrudla. I Jason citil, jak mu hoři
tvař. Měl pocit, že by si pamatoval, kdyby chodil s holkou jako
Piper.
„Ztratil paměť nebo co,“ uvažovala Piper. „Musime to někomu
řict.“
Leo se zakabonil. „Komu, treneru Hedgeovi? Ten mu ji
zkusi vratit slupkou do hlavy.“
Trener stal před skupinou studentů, pokřikoval rozkazy
a piskal na pišťalku, aby sve svěřence udržel v řadě. Neustale se
ale ohližel na Jasona a mračil se.
„Leo, Jason potřebuje pomoct,“ nalehala Piper. „Ma otřes
mozku nebo —“
„Hej, Piper.“ Jeden z dalšich kluků se odlepil od skupiny,
ktera zamiřila do muzea, a přidal se k nim. Vklinil se mezi Jasona
a Piper a srazil Lea na zem. „S tou spodinou se nebav. Jsi
vc dvojici se mnou, vzpominaš?
Ten kluk byl opaleny, měl tmave vlasy, učes jako Superman
a lisměv tak zařivy, že by měl na krku nosit vystrahu: NEDIVAT
Se PŘIMO NA ZUBY! NEBEZPEČI TRVALE ZTRATY ZRAKU! Měl
na sobě svetr tymu Dallaskych kovbojů, džiny a vysoke boty
a usmival se, jako by byl požehnani pro každou nezletilou děli
kventku. Jason ho začal okamžitě nenavidět.
„Zmiz, Dylane," zavrčela Piper. „Ja se neprosila o to, abych
,s tebou mohla pracovat.11
„Ale jdi. Dneska maš šťastny den!“ Dylan se do ni zavěsil
a tahl ji ke vchodu do muzea. Piper k nim přes rameno vyslala
zoufaly pohled a v očich ji stalo Pomoc.
Leo se zvedl a oprašil se. „Ja toho kretena nesnašim.11 Nabidl
Jasonovi z legrace ramě, jako by se i oni měli vydat dovnitř
společně. „Jsem Dylan. Jsem tak boži, že bych chtěl chodit sam
sc sebou, ale nevim jak! Nechceš se mnou chodit aspoň ty?
Maš z pekla štěsti!"
„Leo," zavrtěl hlavou Jason, „ty jsi čislo.“
„Jo, to řikaš často," zašklebil se Leo. „Ale jestli si na mě
nevzpominaš, můžu si zopaknout všecky stare vtipky. Jdeme!“
Jasona napadlo, že pokud je tohle jeho nejlepši kamarad,
musel mit dost zoufaly život. Ale stejně se vydal za Leem do
muzea.
Prochazeli budovou, tu a tam se zastavovali a trener Hedge
přednašel do megafonu, ve kterem zněl střidavě jako sithsky
lord nebo trousil moudra typu: „Prasatko děla chro chro."
Leo tahal z kapes vojenske bundy matičky, šrouby a čistici
dratky k dymkam a montoval je dohromady, jako by si musel
pořad něčim zaměstnavat ruce.
Jason byl moc rozčileny na to, aby si všimal exponatů, ale
viděl, že se tykaji Grand Canyonu a kmene Hualapajů, kteremu
muzeum patřilo.
Par holek pořad pokukovalo po Piper a Dylanovi a hihňalo
se. Jason soudil, že je to popularni čast třidy. Holky měly
na sobě džiny a růžova trička a vrstvu ličidel, že by to stačilo
na omitnuti koupelny.
Jedna z nich řekla: „Poslouchej, Piper, tady to vede ten tvůj
kmen? Pusti tě dovnitř zadarmo, když předvedeš dešťovy taneček?“
Ostatni holky se rozesmaly. Dokonce i jeji takzvany partner
Dylan potlačil usměv. Piper měla ruce schovane v rukavech
bundy, ale Jason tušil, že pod nimi zatina pěsti.
„Můj tata je Čerokez,“ prohlasila. „Ne Hualapaj. Ale ty bys
potřebovala ještě par mozkovych buněk navic, abys poznala
rozdil, Isabel.“
Isabel hrala překvapenou a vykulila oči, takže vypadala jako
sova, ktera vyfarala z dolu. „A, pardon! Takže z toho kmene byla
tva máma? Jo, tak to bude. Ty svou mamu vlastně ani neznaš.”
Piper se na ni vrhla, ale než stačilo dojit ke rvačce, vyštěkl
trener Hedge: „Klid tam vzadu! Chovejte se slušně, nebo vytahnu
palku!"
Skupina se odšourala k dalšimu exponatu, ale holkam to
nestačilo.
„Je to fajn, dostat se zas do rezervace?" zeptala se jedna sladce.
„Tatiček nasoska asi nemohl makat," politovala ji dalši.
„Proto je z ni zlodějka."
Piper si jich nevšimala, ale Jason by je nejradši praštil. Sice
si na nic nevzpominal, ale věděl, že takove lidi nesnaši.
Leo ho chytil za ruku. „Klid. Piper nema rada, když se za ni
bijeme. A navic, kdyby se ty holky dozvěděly, jak je to s jejim
tatou, hned by se ji klaněly a ječely: ,Nejsme tě hodny!'"
„Proč? Co je s jejim tatou?"
Leo se nevěřicně zasmal. „Važně si nedělaš legraci? Ty si nepamatuješ,
že tata tve holky —“
„Podivej, moc rad bych si to pamatoval, ale nepamatuju si
ani na ni, natož na jejiho tatu."
Leo hvizdl. „Pani. Až se vratime, faktů musime promluvit."
Dostali se na zadni konec vystavni haly, odkud vedly velke
skleněne dveře na terasu.
„Tak, holoubci moji," spustil trener Hedge. „Ted uvidite Grand
Canyon. Pokuste se ho nezničit. Ta lavka ma unest sedmdesat
tryskačů, takže vy muši vahy se nemate čeho bat. Když to půjde,
snažte se nestrkat navzajem dolů. Měl bych s tim pak moc
papirovani."
Hedge otevřel dveře a všichni se vyhrnuli ven. Rozkladal se
před nimi Grand Canyon v cele sve krase. Přes okraj propasti
se tahla vyhlidkova prosklena lavka ve tvaru podkovy, takže
bylo vidět přimo dolů.
„Člověče," žasl Leo. „To je teda něco.“
Jason mu musel dat za pravdu. Přes ztratu paměti a pocit, že
tam nepatři, na něj vyhled udělal dojem.
Kaňon byl větši a širši, než se da poznat z fotografie. Stali tak
vysoko, že jim ptaci kroužili pod nohama. O sto padesat metrů
niž se na dně kaňonu klikatila řeka. Zatimco byli uvnitř, nakupila
se na nebi hradba bouřkovych mraků a vysilala na utesy
stiny jako vztekle tvaře. Kam Jason dohledl, zařezavaly se do
pouště rude a šede rokle, jako by se tam vyřadil nějaky šileny
bůh s nožem.
Jasona pronikavě zabolelo za očima. Sílení bohové... Jak ho
to napadlo? Připadalo mu, že se dotkl něčeho důležiteho - něčeho,
o čem by měl vědět. A k tomu ho přepadl neklamny pocit,
že mu hrozi nebezpeči.
„Neni ti nic?“ změřil si ho Leo. „Nechystaš se hodit dolů
šavli, že ne? Protože to bych litoval, že jsem si nevzal foťak.“
Jason se chytil zabradli. Třasl se a potil, ale s vyškami to
nemělo co dělat. Zamrkal a bolest za očima odezněla.
„To nic,“ vypravil ze sebe. „Jenom mě zabolela hlava."
Seshora zaduněl hrom. Studeny vitr ho malem srazil na
zem.
„Tohle nemůže byt normalni." Leo zamžoural na mračna.
„Ta bouřka se drži rovnou nad nama, ale všude kolem je jasno.
Zahada, co?"
Jason vzhledl a viděl, že Leo ma pravdu. Temny kruh mraků
se zastavil přimo nad lavkou, ale zbytek oblohy všude kolem
byl dokonale jasny. Jason z toho měl nepřijemny pocit.
„Tak, holoubci moji!" zvolal trener Hedge. Zamračil se na
bouřku, jako by ho taky trapila. „Možna to tu budeme muset
zkratit, takže do prace! A pamatujte si, že odpovidame v celych
větach! “
Hrom opět zaduněl a Jasona zas rozbolela hlava. Netušil,
co děla, ale sahl si do kapsy a vytahl minci - zlate kolečko
velikosti půldolaru, ale silnějši a ne tak pravidelne. Na jedne
straně mince byl vyražen obrazek valečne sekery. Na druhe
tvař nějakeho chlapika, ověnčena vavřiny. Stalo tam cosi jako
IVLIVS.
„Pani, to je zlato?“ zajimal se Leo. „Tos mi neukazal!”
Jason minci schoval a uvažoval o tom, jak k ni asi přišel
a proč ma tušeni, že ji bude brzy potřebovat.
„Nic to neni,“ pokrčil rameny. „Jenom mince.“
Leo pokrčil rameny. Možna, že i myšlenky mu musely pořad
těkat stejně jako ruce. „Pojď," pobidl ho. „Jdem plivat přes
zabradli."
S pracovnim listem se moc neobtěžovali. Jednak Jasona rozptylovala
ta bouřka a jeho smišene pocity. A taky neměl poněti,
jak ma „uvest jmena tři sedimentarnich vrstev, ktere vidite
před sebou“ nebo „popsat dva přiklady eroze“.
Leo mu v tom nepomohl. Měl co dělat s vyrobou helikoptery
z čističů dymky.
„Zkouška." Vypustil ji. Jason čekal, že se zřiti, ale listy vrtule
z dratků se važně otačely. Drobounka helikoptera se dostala až
do půlky kaňonu, než ztratila rychlost a zřitila se do prazdna.
„Jak jsi to udělal?“ žasl Jason.
Leo pokrčil rameny. „Koukal bys, kdybych měl ještě par
gumiček.“
„My jsme važně kamaradi?" zeptal se Jason.
„Co vim, tak jo.“
„Važně? Kdy jsme se prvně potkali? O čem jsme mluvili?"
„To bylo...“ Leo se zamračil. „Přesně si to nepamatuju. Mně
objevili hyperaktivitu a poruchy pozornosti, člověče. Nemůžeš
čekat, že budu nosit v hlavě všechno."
„Ale ja si tě nepamatuju vůbec. Nepamatuju si tady nikoho.
Co když - "
„Co když maš pravdu a všichni ostatni se pletou?" napadlo
Lea. „Jako že ses tady rano prostě objevil a my všichni si pamatujem
bůhvico?"
Nějaky tichy hlasek v Jasonově hlavě poznamenal: Přesně to
si myslím.
Ale znělo to šileně. Všichni ho tu brali samozřejmě. Všichni
se chovali, jako by patřil do třidy - až na trenera.
„Vezmi ten pracovni list." Jason podal papir Leovi. „Hned
jsem zpatky."
Než stačil Leo něco namitnout, vydal se Jason po lavce.
Jejich skupina ji měla sama pro sebe. Možna bylo na turisty
ještě brzy nebo je odradilo to divne počasi. Studenti ze školy
Wilderness se po dvojicich rozptylili po lavce. Většina vtipkovala
nebo si povidala. Někteři hazeli dolů mince. Asi o patnact
metrů dal se Piper pokoušela vyplnit papir s ukoly, ale ten trapny
Dylan ji otravoval, daval ji ruku na rameno a blyskal na ni tim
svym oslnivym usměvem. Odstrkovala ho, a když zahledla Jasona,
věnovala mu pohled Uškrť, prosím tě, toho pitomce.
Jason ji naznačil, aby počkala. Došel k treneru Hedgeovi,
ktery se opiral o baseballovou palku a měřil si bouřkova mračna.
„Tos udělal ty?“ zeptal se ho Hedge.
Jason o krok couvl. „Co jsem měl udělat?" Připadalo mu, že
se ho trener zeptal, jestli udělal tu bouřku.
Hedge na něj hleděl a pronikava očka se mu leskla zpod čepice.
„Nezkoušej to na mě, kluku. Co tady dělaš a proč mi kaziš
praci?"
„Chcete řict... že mě neznáteV‘ vyhrkl Jason. „Nepatřim
mezi vaše studenty?"
Hedge si odfrkl. „Předtim jsem tě v životě neviděl."
Jasonovi se tak ulevilo, že by se na mistě rozbrečel. Aspoň že
se nezblaznil. Vážné se ocitl na nespravnem mistě. „Podivejte
se, pane, ja nevim, jak jsem se sem dostal. Prostě jsem se probudil
ve školnim autobuse. Vim jenom to, že sem nepatřim."
„Tos pochopil spravně “ Hedge ztišil svůj chraplavy hlas
do šepotu, jako by Jasonovi svěřoval tajemstvi. „Umiš to dobře
s mlhou, člověče, když jsi všechny ty lidi tady přesvědčil, že tě
znaji. Jenomže mě neošidiš. Citim nestvůry už par dni. Věděl
jsem, že tu mame vetřelce, ale z tebe se žadna nestvůra neklube.
Vypadaš na polokrevneho. Tak co - kdo jsi a odkud jsi přišel?"
Jason nerozuměl většině z toho, co trener řekl, ale rozhodl
se odpovědět upřimně. „Ja nevim, kdo jsem. Nemam žadne
vzpominky. Musite mi pomoct."
2024 ©