Deset
„Vstaňte a slyšte slovo Boží. Čtení z evangelia podle Matouše, kapitola dvacátá osmá, verš první až sedmý.“
„Pochváleno budiž slovo Páně.“
„Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. A hle, nastalo veliké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví. Anděl řekl ženám: ‚Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde, byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen, jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to.‘ Slyšeli jsme slovo Boží.“
Gloria skoro prorazilo střechu kostela a jen pro tento okamžik víra v život věčný, přislíbený křesťanským Bohem, stačila k tomu, aby vztyčila zářící stěnu mezi světem a silami temnot.
Škoda, že nestála věčně.
~~~
„Ustupte, prosím. Běžte stranou.“
S rukama spoutanýma za zády byli oba bratři vyvedeni skrz policejní zátaras do ulice. Zvědaví sousedé se hrnuli dopředu a zase couvali jako lidské moře vzdouvající se proti stěně z modrých uniforem. Žádný ze zatčených mužů si čumilů nevšímal. Roger, páchnoucí zvratky, ještě stále nasucho dávil a William ronil tiché slzy, oči téměř zavřené. Oba byli nijak zvlášť jemně strčeni do jednoho z hlídkových vozů, zatímco kolem cvakaly spouště půl tuctu novinářských fotoaparátů.
Zcela ignorujíce reportéry pokřikující otázky, nasedli dva komisaři do auta a vůz za přerývaného tónu sirény odjel zadní ulicí lemovanou davem. Další dva se přidali k lidské hrázi, která zakrývala výhled na zahradu. „Žádná prohlášení pro média,“ prohlásil vyšetřovatel pověřený tímto případem a tón jeho hlasu neponechával prostor k diskuzi.
Pak následovalo tělo, natřásající se v plastovém pytli při kodrcání nosítek sem a tam v hrůzné parodii života. Tucet párů plic vydechlo, znovu zacvakaly spouště a do toho všeho se ozýval hlas televizního reportéra, přinášející živé zpravodajství z místa činu. Lehký zápach dezinfekce z vybavení soudního patologa zanechal ve vlhkém ranním vzduchu takřka viditelnou stopu.
„Já ji viděla, než ji policajti nacpali do pytle,“ podělila se jedna sousedka o dojmy s dychtivě naslouchajícím obecenstvem. Na okamžik se odmlčela a užívala si pozornost, a pak si přitáhla jarní kabát těsněji přes kostkovanou flanelovou noční košili. „Obličej měla rozmlácený a nohy od sebe.“ Moudře pokývala hlavou a dodala: „Víte, co to znamená.“
Posluchači její pokývání opětovali.
Jakmile koronerův vůz odjel, rozpadl se policejní kordon na několik jednotlivých mužů a žen, kteří rychle ustoupili stranou, a ze zahrady vyšel Mike Celluci se svým parťákem.
„Sežeňte výpověď od někoho, kdo si myslí, že něco viděl,“ rozkázal Celluci. Kdykoli jindy by ho reakce, kterou tím v davu vyvolal, pobavila. Polovina lidí se začala stavět do fronty, druhá se tiše vytratila, ale dnes na to zdaleka neměl náladu. Samotná nesmyslnost vraždy ho zahalila tak chladnou zuřivostí, že pochyboval, že se ještě někdy ohřeje.
Reportéři, pro které byla novinová zpráva reálnější než to, co se ve skutečnosti stalo, se nahrnuli dopředu a dožadovali se od policie prohlášení. Oba vyšetřovatelé z oddělení vražd si jimi mlčky proklestili cestu až k autu a jen nejzákladnější pud sebezáchovy zabránil novinářům v tom, aby se jim doopravdy postavili do cesty.
Když Celluci otevřel dveře, naklonil se k němu Dave a řekl: „Něco jim říct musíme, Miku, nebo přijdou sami s bůhvíčím.“ Celluci zpražil parťáka pohledem, ale ten odmítl ustoupit. „Tak to udělám já, když se tobě do toho nechce.“
„Ne.“ Zamračeně se po té smečce šakalů rozhlédl. „Annie Hendlová je mrtvá kvůli těm idiotským historkám o upírech, které vy a vám podobní šíříte. Nejste za její smrt zodpovědní o nic méně než ti dva idioti, které jsme odvedli. Úžasný příběh. Doufám, že jste na něj hrdí.“
Vklouzl za volant a práskl za sebou dveřmi s takovou silou, že se to rozlehlo ozvěnou mezi okolními domy.
Z oněmělé masy se oddělil jediný reportér se zdviženým mikrofonem, ale Dave Graham zavrtěl hlavou.
„To bych nedělal,“ doporučil mu tichým hlasem.
Reportér se zastavil, mikrofon stále pozdvižený, a spolu s celou smečkou sledoval, jak oba vyšetřovatelé odjíždějí. Nepřirozené ticho trvalo až do chvíle, kdy auto zahnulo na konci ulice, a pak se ozval hlas, který je zase probudil k životu.
„Já ji viděla, než ji policajti nacpali do pytle.“
~~~
„Máš ještě u novin tu přítelkyni?“
„Celluci?“ Vicki se usadila v křesle a položila si telefon do klína. „O čem to k sakru mluvíš?“
„Fellowsová, ta ženská, co píše fejetony pro bulvár. Ještě se s ní scházíš?“
Vicki se zamračila. „Nedá se přímo říct, že bych se s ní scházela…“
„Prokristapána, Vicki, teď není chvíle na to, aby sis hrála na ostýchavku! Já se tě neptám, jestli s ní spíš. Mluvíte spolu, nebo ne?“
„Jo.“ Vlastně měla v úmyslu jí zavolat hned odpoledne, aby zjistila, co může udělat pro to, aby ulevila Henryho strachu před hordami vesničanů s kůly a česnekem. Jaká podivná shoda událostí přiměla Celluciho, aby si vzpomněl na Annu Fellowsovou ve stejný den? Potkali se jen jednou a nijak zvlášť si nesedli, celý večírek kolem sebe kroužili jako dva vzteklí psi, číhající na šanci skočit tomu druhému po krku. „Proč?“
„Vezmi si tužku a papír, mám pár věcí, které jí chci říct.“
Cosi v jeho tónu hlasu způsobilo, že Vicki okamžitě zašátrala v postranní kapse sklápěcího křesla, a než začal mluvit, podařilo se jí vyhrabat propisku a malý zápisníček se skvrnami od kávy. Když skončil, splynulo jí ze rtů tiché: „Panebože, Miku, mám to chápat tak, že nadřízení o tomhle tvém vzkazu nic nevědí?“ Slyšela, jak si unaveně povzdechl, a než stačil promluvit, řekla: „Zapomeň na to. Hloupá otázka.“
„Nechci, aby se to opakovalo, Vicki. Noviny to začaly, noviny to taky mohou skončit.“
Vicki přejela očima údaje o životě a smrti Annie Hendlové, zaznamenané úhledným a dokonale čitelným rukopisem na třech listech papíru, a pochopila Celluciho hněv a frustraci. Jejich ozvěna jí přejela po páteři studenými prsty. „Udělám, co budu moci.“
„Doufejme, že to bude stačit.“
Poznala konečný tón prohlášení, věděla, že se chystá zavěsit, a vykřikla jeho jméno. Těch několik vteřin, které uběhly, než si mohla být jistá, že ji slyšel, byly nejdelší, jaké poslední dobou zažila.
„Co?“ zavrčel.
„Dnes večer budu doma.“
Slyšela, jak oddechuje, takže věděla, že je ještě na drátě.
„Díky,“ řekl konečně a klapnutí, s jakým položil sluchátko, bylo takřka jemné.
~~~
Z místa, kde seděla u zadní stěny restaurace Druxy’s, viděla Vicki nejen na dveře, ale skrz veliká okna i větší část ulic Bloorova a Yongova. Dospěla k závěru, že příběh je příliš důležitý, než aby mohla riskovat možné nedorozumění po telefonu, a přemluvila Anne, aby se s ní sešla na oběd. Věděla, že při schůzce mezi čtyřma očima bude mít lepší naději fejetonistku přesvědčit o tom, že tisk má zodpovědnost postarat se, aby nebyly další Annie Hendlové.
Potáhla za kraj lepenkového podšálku. Henry chtěl zastavit tiskovou „upíří kampaň“ kvůli vlastní ochraně a Vicki byla ochotna pro to udělat, co bylo v jejích silách. Měla si uvědomit, že Henry není jediný, komu hrozí nebezpečí. Lepenka se roztrhla a Vicki zaklela, když si polila ruku horkou kávou.
„Ty jsi mi pěkný detektiv. Mohla bych tě vzít po hlavě dřevěnou tyčí a nikdy by ses nedozvěděla, že jsem tu byla.“
„Jak…?“
„Přišla jsem malými dveřmi ve východním rohu, ó vyšetřovatelko.“ Anne Fellowsová vklouzla do židle naproti Vicki a nasypala si do kávy první ze čtyř sáčků cukru. „A teď mi pověz, co máš tak důležitého, že jsi mě kvůli tomu vytáhla do deště.“
Šťourajíc do rozlité kávy míchací tyčinkou, Vicki uvažovala, jak má začít. „Dnes ráno zavraždili ženu…“
„Hrozně nerada ti kazím dramatický efekt, zlatíčko, ale každé ráno někdo zabije nějakou ženu. Co je právě na téhle tak zvláštního, že ses rozhodla se mnou o to podělit?“
„Tenhle případ je jiný. Mluvila jsi dnes s někým od novin? Slyšela jsi zprávy?“
Anne převrátila oči nad sendvičem s hovězím z konzervy a se sýrem. „Dej mi svátek, Vicki. Je velikonoční neděle a já mám volno. Dost na tom, že se musím v téhle špíně brodit celý týden.“
„Tak mi dovol, ať ti povím o Annie Hendlové sama.“ Vicki přejela očima poznámky, spíše proto, aby si utřídila myšlenky, než kvůli informacím. „Začalo to u novin a jejich článků o upírech…“
„Ještě ty s tím začínej! Nevěřila bys, co magorů posledních pár týdnů volá každý den do redakce.“ Anne si dala hlt kávy, zamračila se a nasypala si do ní další sáček cukru. „Nemluv mi o tom, že se děti bojí a že po mně chceš, abych napsala, že žádní upíří nejsou.“
Vicki pomyslela na Henryho, skrytého před denním světlem necelé dva bloky od této restaurace, a na mladou ženu, která byla probodnuta naostřenou hokejkou, přičemž síla úderu ji nejen zabila, ale také připíchla k zemi jako motýla na špendlík. „Přesně to chci, abys napsala,“ procedila skrze zaťaté zuby. Podala jí každý příšerný detail Anniiny smrti, jako by stála na lavici svědků, hlasem zcela prostým všech emocí. Byl to jediný způsob, jakým jí je mohla sdělit, aniž by křičela nebo začala něčím házet.
Anne brzy odložila sendvič a už jej znovu nezvedla.
„Tisk to všechno začal,“ uzavřela to Vicki. „Teď je na tisku, aby to také skončil.“
„Proč jsi zavolala mě? Na místě činu byli reportéři.“
„Protože jsi mi jednou říkala, že rozdíl mezi reportérem a fejetonistou spočívá v tom, že fejetonista si může dovolit otázky nejen pokládat, ale pokoušet se na ně i odpovídat.“
Anne povytáhla obočí. „Ty si to pamatuješ?“
„Nejsem zapomnětlivá.“
Obě ženy se podívaly na listy poznámek a Anne si lehce odfrkla. „Ty se máš.“ Shrábla je, a když Vicki přikývla, strčila si je do batůžku. „Udělám, co budu moct, ale nic ti neslibuju. Tohle město je plné cvoků, a ne všichni čtou, co já píšu. Předpokládám, že se tě nemám ptát, odkud máš všechny informace.“ Většinu tvořily drobnosti, k jakým se tisk obvykle nedostane. „No, to je jedno.“ Vstala. „Můžu to napsat tak, abych se o Cellucim vůbec nezmínila. Doufám, že si uvědomuješ, že jsi mi zničila neděli.“
Vicki přikývla a zmačkala prázdný kelímek. „Veselé Velikonoce.“
~~~
„Henry Fitzroy právě nemůže přijít k telefonu, ale pokud po zaznění tónu zanecháte jméno, číslo a důvod, proč voláte, spojí se s vámi, jakmile to bude možné. Děkuji. A pokud jsi to ty, Brendo, budu to mít hotové v termínu. Nedělej si starosti.“
Když zazněl tón, Vicki právě uvažovala, kdo je asi Brenda a o čem mluvil. Pak si vzpomněla na kapitána Macho a mladou dámu s dmoucími se ňadry. Představa upíra s telefonním záznamníkem ji nepřestávala bavit, i když si uvědomovala její praktické stránky – stvůry noci, vítejte ve dvacátém století. „Henry, tady je Vicki. Podívej, nemá smysl, abych k tobě dnes v noci chodila. Nic nového nevíme a já ti s kolíkováním pomoct nemůžu. Kdyby se něco dělo, zavolej mi. Jestli ne, zítra se ozvu.“ Zamračila se a zavěsila. Na záznamnících bylo něco, co způsobovalo, že její hlas zněl vždycky jako Jack Webb, když vypráví v rozhlasovém seriálu Zátah. „Měla jsem dánský sýr,“ zamumlala si pro sebe a posunula si brýle na nose. „V pátek jsem měla preclík.“
Popadla kabát a tašku a zamířila ke dveřím. Až Celluci odejde ze stanice, čekají ho Velikonoce u babičky, strávené ve společnosti všemožných tetiček, strýčků, bratranců a jejich potomků. Probíhalo to tak o každých svátcích a neexistovala dobrá výmluva, aby se tomu vyhnul, pokud nebyl opravdu v práci. Jestli od nich nedostane, co potřebuje, a Vicki pochybovala, že by to bylo možné vzhledem k tomu, co se stalo Annie Hendlové – i kdyby byla jeho rodina kdovíjak milující a plná podpory, jednoduše nerozuměla, nemohla rozumět jeho hněvu a frustraci – bude u ní nejpozději v osm. Zatím si během odpoledne stihne projít protokoly alespoň z jednoho obvodu.
Zrovna když zamykala dveře, začal zvonit telefon. Zastavila se a hleděla do bytu deseticentimetrovou škvírou ve dveřích. Henry to být nemohl. Celluci to taky nebude. Coreen byla mimo město. Nejspíš volala matka. Zavřela dveře. Na pocit viny dnes neměla náladu.
~~~
„…stejně jako všechny kabely, zdroj a ochranu proti přepětí. Ve zkratce, kompletní sestava.“ Vicki poklepala na protokol koncem tužky. To, co věděla o počítačích, se dalo snadno napsat na hlavičku špendlíku, a ještě by tam mělo pár andělů dost místa na tango, ale jestli četla čísla správně, tak vedle sestavy, kterou někdo ukradl ze zamčeného a střeženého obchodu s počítači, vypadala její vlastní jako kuličkové počítadlo.
„No to se podívejme. Jestli to není naše Okřídlená bohyně vítězství!“
Vickiiny rty se stáhly do zavrčení. Povytáhla oba koutky o milimetr vzhůru a skoro se jí podařilo vykouzlit úsměv. „Rotný Gowan, jak nečekané potěšení.“
Gowan se nijak nenamáhal skrývat vlastní zavrčení. Shrábl protokoly ze stolu a prudce se obrátil ke službukonajícímu důstojníkovi. „Co tady kurva dělá ta civilistka?“ Zatřepal ve vzduchu pěstí třímající protokoly. „A kde vzala povolení číst tohle?“
„No, já…“ začal důstojník.
Gowan ho utnul. „A kdo jsi kurva ty? Tohle je moje stanice a já tady určuju, kdo sem smí, a kdo ne.“ Otočil se pupkem k Vicki, která rychle vstala, než se mu mohlo podařit odsunout stůl až ke stěně a uvěznit ji za ním. „Tahle zkurvená civilistka nemá v téhle budově co pohledávat, ať už kdysi bývala sebelepší vyšetřovatelka.“
„Ať si nepřivodíte infarkt, pane rotný.“ Vicki se nasoukala do kabátu a hodila si přes rameno kabelku. „Už jsem na odchodu.“
„To bych kurva řekl, že jsi na odchodu, a už se sem nevrátíš, Nelsonová. To si piš.“ Na krku mu naběhly žíly a v jeho bledých očích to zaplálo nenávistí. „Je mi fuk, komu jsi musela vykouřit, abys dostala svou hodnost, ale teď už ji nemáš. Na to taky nezapomínej!“
Vicki cítila, jak jí v čelisti cuká úsilím neztratit sebeovládání. Tužka, kterou svírala v pravé ruce, praskla a zvuk lámaného dřeva zazněl ztichlou stanicí jako výstřel z pistole. Radistka vyskočila ze židle, ale ani ona, ani službukonající důstojník nevydali ani hlásku. Zdálo se, že nedýchají. Jedním krátkým, přesným pohybem hodila Vicki obě půlky tužky do odpadkového koše a udělala krok vpřed. Její svět se zúžil na dva vodnaté modré kruhy, které na ni hleděly zpod stříbrně šedého obočí. Udělala další krok, čelisti sevřené tak pevně, že jí hučelo v uších.
„Jen do toho,“ provokoval ji. „Jen si něco zkus. Budeš mít náramky tak rychle, že než hlavě dojde, co se vlastně stalo, prdel už bude sedět v zadržovací cele.“
Vicki se zuby nehty podařilo udržet temperament na uzdě. Kdyby ztratila nervy, ničeho by tím nedosáhla, a i když si to nechtěla přiznat, Gowan měl pravdu. Už neměla hodnost, která by ji chránila jak před ním, tak před systémem. Nějak se jí podařilo najít cestu ze stanice skrz rudou mlhu vzteku.
Na schodech se roztřásla a musela se opřít o zábradlí, dokud to nepřešlo. Za sebou slyšela, jak Gowan znovu zvedá hlas. Tentokrát dopadne hněv plnou silou na službukonajícího důstojníka a ji dohánělo k zuřivosti, že s tím nemůže vůbec nic dělat. Kdyby věděla, že se rotný zastaví na stanici i v den dovolené, nedostaly by ji tam ani všechny pekelné hordy.
Přestože zoufale toužil být detektivem, Gowan se nikdy nedostal z uniformy. Zcela ignoroval skutečnost, že sbor v mnoha aspektech řídili právě rotní, a prahl po hodnosti inspektora tak usilovně, až ji cítil na dosah ruky, nicméně pak byl dvakrát přeskočen při povyšování a uvědomil si, že teď už cíle nikdy nedosáhne. Proto tak nenáviděl Vicki a nenáviděl ji ještě o to víc, že byla žena, která porážela muže na jejich vlastním hřišti, ale nejvíce ze všeho ji neodvolatelně nenáviděl za to, že mu kvůli ní udělili důtku, když ho přistihla, jak v zadržovací cele mlátí jednoho kluka.
Vicki jeho city opětovala. Moc vždy přitahuje právě ty, kteří mají sklon ji zneužívat. Tuhle poučku z přednášky na policejní akademii nikdy nezapomněla. Byly dny, kdy si ji vybavovala lépe než jindy.
Příliš napjatá, než aby jela městskou hromadnou dopravou, mávla na taxík, posílajíc k čertu dvacet babek, které jí bude cesta domů nejspíš stát.
Odpoledne nebyla úplná ztráta času. S informacemi o ukradené sestavě se hodlala obrátit na kamaráda, který se vyznal v počítačích, a zeptat se ho, jestli by nevěděl, k čemu by se taková sestava dala využít. Měla podezření, že v podstatě k čemukoliv – ale za zeptání nic nedá a možná je to zase o kousek přiblíží k vyvolavači démonů.
Usedla na zatuchlinou páchnoucí sedadlo a sledovala kapky deště pleskající o špinavá okna taxíku. Koneckonců, kolik může být v Torontu hackerů s černými koženými bundami, útočnými puškami a osobními démony?
~~~
Celluci se objevil těsně po deváté.
Vicki stačil jediný pohled na výraz v jeho tváři a řekla: „Jednali s tebou v sametových rukavičkách.“
„Jako by chodili po vaječných skořápkách,“ přikývl zamračeně.
„Mysleli to dobře.“
„Neříkej mi, jak to mysleli.“ Přehodil kabát přes křeslo. „Já dobře vím, jak to mysleli!“
Po hádce, která se následně rozhořela, se oba cítili ochablí a vyždímaní. Když skončila, když skončila i její nevyhnutelná dohra, shrnula Vicki Cellucimu vlhké vlasy z čela a jemně ho políbila. Povzdechl si, aniž otevřel oči, jen ji pevněji sevřel v náručí. Chytila dvěma prsty přikrývku, přehodila ji přes oba dva a natáhla se, aby zhasla.
Existuje velmi dobrý důvod, proč si všichni policisté vypěstují takový či onaký návyk. Během čtyř let jejich vztahu, až do doby, kdy odešla ze sboru, fungovala jako Celluciho bezpečnostní ventil a on jí oplácel stejnou mincí. To se nemuselo změnit jen proto, že se změnila situace. Nevěděla, co dělal během osmi měsíců, kdy spolu nemluvili. A ani to vědět nechtěla.
Trochu si rozložila jeho váhu a zavřela oči. Kromě toho, vzato kolem a kolem, ona by také brzy měla přestat spát sama. Bylo by hezké mít se ke komu přitisknout, až přijdou noční můry.
~~~
Stromy kolem hřbitova se pod náporem větru ohýbaly takřka v půli a jejich siluety se divoce zmítaly. Henry se otřásl. Po třech nocích čekání se stal popudlivým a toužil po jakékoli konfrontaci. Dokonce i porážka by byla lepší než další čekání. V démonologii zely velké mezery ponechávající široký prostor představivosti a jeho představivost mezery úslužně vyplňovala.
Stezka moci, stále čekající na ukotvení, mrzutě pulzovala, značně osláblá po velikonoční neděli a Kristově symbolickém zmrtvýchvstání.
Pak se změnila.
Pulz se zrychlil a temnota se začala prohlubovat a přetvářet v cosi jiného než jen noc.
Henry věděl, že někde byl nakreslen pentagram, zažehnut oheň a začala invokace. Napjal se, smysly v pohotovosti, připravený při prvním signálu uzavřít vlastní pentagram. To bylo ono. Nejprve nižší démon a pak, pokud se mu jej nepodaří zastavit, vyšší a s ním i konec světa. Pozvedl ruku ve znamení kříže. „Pane, dej mi sílu,“ modlil se.
Další věc, kterou si pamatoval, byla, jak klečí na vlhké zemi, ze světloplachých očí se mu řinou slzy a za víčky mu vesele tančí vybledlé obrazy.
~~~
Na uhlíky dopadla třetí kapka krve a vzduch nad pentagramem se zachvěl a změnil. Norman se posadil na paty a čekal. Dnes odpoledne si zjistil, kde Coreen bydlí – proniknout k záznamům studentů bylo tak snadné, že ho to až uráželo. Dnes v noci už k žádným chybám nedojde a ona zaplatí za to, co mu udělala.
Pulzování v jeho hlavě zesílilo natolik, až se zdálo, jako by spolu s ním hučel celý svět.
Zamračil se. Chvění vzduchu se stalo zřetelnějším a objevil se mlhavý obrys démona. Skoro se zdálo, že s něčím bojuje a seká drápy po neviditelném nepříteli. Jeho ústa se otevřela v bezhlesném výkřiku a náhle byl pentagram prázdný.
Ve stejném okamžiku vzplanuly uhlíky v hibači s takovou prudkostí, že se Norman musel vrhnout dozadu, pokud se nechtěl nechat sežehnout. Z hučení se stalo vysoké pištění. Zakryl si uši rukama, ale pokračovalo to dál a dál a dál.
Po třech či čtyřech vteřinách dvoumetrových plamenů se tvrzená ocel kamínek roztekla, plameny pohasly a závan větru ze středu pentagramu nejen zhasl svíčky, ale také jimi mrštil o stěnu, kde se roztříštily.
„To je n-nemožné,“ koktal do nastalého ticha. V uších mu stále zvonilo ozvěnou, ale dokonce i hučení umlklo a zanechalo po sobě jen palčivé ticho. I když se část jeho mysli tetelila strachem, jiná nevěřila vlastním očím. Žár tak silný, že roztavil litinové hibači, by měl zničit i budovu.
Natáhl třesoucí se ruku a dotkl se louže kovu – všeho, co zbylo z jeho maličkého grilu. Na špičkách prstů to zasyčelo a o zlomek vteřiny později ucítil bolest.
Bolest tak palčivou, že ani nemohl křičet.
~~~
Když se mu konečně vrátil zrak, postavil se Henry s námahou na nohy. Takový úder nedostal už několik století. Proč ho nenapadlo, že to mohl způsobit příchod pána démonů, neměl nejmenší tušení, ale opravdu jej to nenapadlo, dokonce ani v prvních vteřinách paniky ze slepoty.
„Tak co to tedy bylo?“ otázal se, opřel se o betonového anděla a oklepával si bahno z kolen. Už skoro necítil ani signaturu moci invokace. Stáhla se tak daleko, jak jen mohla, aniž by se zcela vrátila zpět do pekel. „Nějaké nápady, pane nebo paní…“ řekl a otočil se, aby si přečetl jméno na náhrobku. V kameni u andělových nohou našel vyrytou odpověď.
CHRISTUS RESURREXIT! Kristus vstal z mrtvých.
Henry Fitzroy, upír, vychovaný jako dobrý katolík, klesl zpět na kolena a odříkal zdrávas – jen pro všechny případy.
2024 ©