Cena krve: kapitola 11

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 14. 6. 2011 v kategorii Cena krve - Tanya Huffová, KREVNÍ POUTA: kniha první, přečteno: 693×

Jedenáct

Coreen proklouzla dvoukřídlými dveřmi chvíli před tím, než měla začít hodina, a prošla přednáškovým sálem k hloučku přátel. Její oči měly křehký, průsvitný výraz získaný nedostatkem spánku a nadbytkem pláče. Dokonce i její jasně rudé vlasy se zdály pobledlé a rozcuchané.

Hlouček se rozestoupil a vpustil ji mezi sebe, usadil ji do bezpečí svého středu a nabízel jí výrazy zděšení a soucitu. I když se Janet kamarádila se všemi z nich, Coreen ji viděla jako poslední, a to dodalo jejímu žalu naléhavost, kterou ostatní pociťovat nemohli.

Nikdo z nich, a nejméně ze všech Coreen, si nevšiml výrazu nenávisti, který se objevil ve tváři Normana Birdwella pokaždé, když pohlédl jejich směrem.

Jak se opovažuje být stále naživu, když jsem řekl, že má zemřít.

Hučení se vrátilo někdy v noci a každý jeho pulz Normana ujišťoval, že on svou moc neztratil, každý pulz se dožadoval, aby Coreen zaplatila.

Coreen se stala zosobněním všech, kteří se mu kdy smáli. Každé kurvy, která by roztáhla nohy celému fotbalovému mužstvu, ale jemu ne. Každého nabušeného debila, který ho odstrčil stranou, jako by tam nebyl. No, on tady byl a hodlal to všem dokázat. Vypustí démona na všechny – ale Coreen musí zemřít jako první.

Velmi opatrně přesunul ovázanou ruku z klína na opěradlo židle. Poté co strávil v podstatě bezesnou noc, se před přednáškou zastavil ve studentském lékařském centru. Kvalita jeho služeb, údajně hrazená ze studijního fondu, ho nijak neohromila. Nejprve byl nucen čekat, než přišli na řadu dva lidi, kteří dorazili před ním – ačkoli on očividně trpěl většími bolestmi – a pak mu ještě ta kráva pitomá způsobila další, když mu utáhla obvaz. Navíc ani nechtěli slyšet jeho pracně vymyšlenou historku o tom, jak se mu to stalo.

Nešikovně si položil do klína kufřík a vytáhl z něj malý černý notes, který si koupil už na střední škole, aby si měl kam zapisovat telefonní čísla holek. Prvních čtyři či pět stran bylo zuřivě vyrváno a na další straně, která následovala, si pod slovo Coreen zapsal: Studentské lékařské centrum.

Od nynějška byl Norman Birdwell rozhodnut nezůstat nikomu nic dlužen.

Nechápal, kde se včera v noci stala chyba. Jeho provedení rituálu bylo dokonalé. Démona zastavil zásah nějaké jiné síly. Něco zastavilo jeho démona. Norman se zamračil. Zjevně byly ve hře i mocnější síly než tvor, kterého povolal, aby konal jeho vůli. To se mu vůbec nelíbilo. Jak se to něco opovažovalo být schopné plést se mu do cesty?

Viděl pouze jediné řešení. Bude si muset opatřit silnějšího démona.

Po přednášce zamířil do přední části učebny a postavil se mezi profesora a dveře. Během let si mnohokrát ověřil, že nejlepší způsob, jak získat odpovědi, je zablokovat únikovou cestu.

„Profesore Leighu? Potřebuji s vámi mluvit.“

Profesor rezignovaně odložil těžký kufřík zpátky na katedru. Vždy se snažil být dostupný, když ho studenti potřebovali, protože si uvědomoval, že pár zodpovězených otázek občas dokáže objasnit problém, který by jinak zabral celý semestr, ale Norman Birdwell byl schopen zahnat ho do kouta jen proto, aby dokázal, jak je chytrý. „O co jde, Normane?“

O co vlastně jde? Hučení zesílilo natolik, že mu ztěžovalo přemýšlení. S úsilím se mu podařilo vykoktat: „Jde o mou seminární práci. Minule jste říkal, že kromě zástupů nižších démonů existují také páni démonů. Mohu tedy předpokládat, že páni démonů jsou mocnější?“

„Ano, Normane, to můžete.“ Krátce zauvažoval nad tím, co si ten mladík udělal s prsty. Nejspíš je strkal, kam neměl, metaforicky řečeno…

„No, jak poznáte, co přijde? Chci říct, když vyvoláte démona, jak si můžete být jistý, že to, co přijde, bude pán démonů?“

Profesor Leigh povytáhl obočí. Začínal mít pocit, že tenhle seminář mu byl čert dlužen. „Rituály, kterými se vyvolávají démoni, jsou nesmírně komplikované, Normane…“

Norman se skoro ušklíbl. Instrukce k provádění rituálů byly sice poměrně mlhavé, ale sotva se daly označit za komplikované. O tom by samozřejmě profesora v životě nepřesvědčil. Profesor Leigh si myslel, že ví všechno. „Jak se od nich liší ty, jimiž se vyvolávají páni démonů?“

„No, pro začátek je zapotřebí znát jméno.“

„Kde ho najdu?“

„Nehodlám dělat výzkum za vás, Normane.“ Profesor zvedl kufřík a zamířil ke dveřím v očekávání, že mu Norman uhne z cesty. Norman zůstal stát, kde byl. Tváří v tvář volbě mezi přetlačováním a rezignací si profesor Leigh povzdechl a rezignoval. „Doporučuji, abyste si promluvil s doktorkou Sagarovou z oddělení vzácných svazků Torontské univerzity. Ta by mohla mít něco, co by vám mohlo pomoci.“

Norman chvíli zvažoval hodnotu informace, pak přikývl a udělal krok stranou k tabuli. Bylo to sice méně, než chtěl, ale byl to alespoň začátek a do půlnoci mu stále zbývalo deset hodin.

„Dobře. Zavolám doktorce Sagarové a řeknu jí, že přijdete.“ Jakmile se ocitl v bezpečí školní chodby, objevil se na profesorově tváři široký úsměv. Skoro si přál, aby u toho mohl být a vidět, co se stane, když se neodolatelná síla střetne s nepohnutelným objektem. Skoro.

~~~

Jak stál a čekal na autobus, plesklo o Normanovu tvář několik mokrých sněhových vloček. Přenesl váhu z nohy na nohu a byl rád, že si dnes vzal tenisky – kovbojské boty, jak zjistil, takřka postrádaly jakoukoli izolaci proti chladu. Černá kožená bunda ho udržela v rozumné míře v teple, ačkoli její třásně neustále povlávaly a švihaly ho zezadu do krku.

Když viděl přijíždět autobus, přesunul se k obrubníku, ale hned vzápětí se přes něj převalila vlna čekajících studentů a odstrčila ho téměř až na konec řady. Veškeré jeho pokusy o udržení pozice se setkaly s neúspěchem, takže to nakonec vzdal a pomalu se šoural vpřed s davem a tiše soptil.

Jen počkejte… Norman si přehmátnul rukou na držadle kufříku, nevšímaje si, jak jím mlátí vedle stojícího člověka do holeně. Až budu mít svého pána démonů, už nebudou žádné další řady, žádné autobusy, žádné ostré lokty. Upřel vražedný pohled na záda vysokého hubeného chlapíka, jemuž řečené lokty patřily. Jakmile se k tomu dostane, připíše si ho na seznam.

~~~

Vicki se nechala pohltit davem studentů a dovolila, aby ji nesl dveřmi autobusu ven. Pozorné poslouchání cizích rozhovorů během dlouhé cesty ji poučilo o dvou věcech: že se od dob, kdy sama chodila na univerzitu, nic podstatného nezměnilo a že sloveso „říká“ podle všeho zmizelo z běžného užívání.

„…a táta furt, že prý jestli si budu brát auto, tak že musí vědět, kam jdu a…“

A co mě na tom opravdu nejvíc deprimuje, je skutečnost, že angličtinu má určitě jako hlavní předmět. Když se konečně ocitla na chodníku, přitáhla si Vicki kabát a krátce se ohlédla na autobus za sebou. Právě zavíral dveře za posledním ze studentů prchajícím z univerzitního městečka a pak se, plně naložený, dal pomalu a nemotorně do pohybu. No tak to by bylo, už si to znovu nerozmyslela dobrých pětačtyřicet minut.

Cítila se trochu jako blázen, ale tohle byl nejlepší nápad, na který se jí podařilo přijít. S trochou štěstí jí bude vedoucí katedry informatiky schopen – a ochoten – říci, kdo by pravděpodobně mohl vlastnit a umět využít ukradenou počítačovou sestavu. Coreen by také mohla mít pár informací, které by jí pomohly najít tuhle živou jehlu v kupce sena, ale když jí Vicki dnes v 8:30 volala, v jejím bytě to nikdo nebral.

Posunula si brýle na nose a vydala se napříč parkovištěm, dívajíc se cestou po černých kožených bundách. Jak poznamenal Celluci, byla jich tu spousta, na mužích i ženách. Vicki věděla až příliš dobře, že fyzický vzhled nemá nic společného se schopností páchat zločiny, ale přesto se rozhlížela kolem. Vyvolavač démonů přece musí vykazovat známky takového zla i navenek.

~~~

Norman se vecpal na první uvolněné sedadlo. Kvůli zraněné ruce měl správně mít nárok na volné místo hned, jak nastoupil do autobusu, ale nikdo z jeho sobeckých, sebestředných spolužáků nevstal, i když provrtával pohledem všechny i jednoho každého zvlášť. Stále v rozmrzelé náladě vytáhl z kapsy u košile kalkulačku a začal vypočítávat, kolik času bude v centru města potřebovat. Právě v tuto chvíli chyběl na hodině analytické geometrie. Byla to první hodina, ze které se kdy ulil. Jeho rodiče by z toho dostali amok. Bylo mu to jedno. I když usilovně sbíral jedno A či A plus za druhým – vedl si pečlivé záznamy o všech známkách, které kdy dostal – během posledních pár dnů si uvědomil, že existují i důležitější věci.

Jako třeba vyrovnávání účtů.

Když autobus konečně přisupěl ke stanici metra, byl Norman stále hluboce ponořen do příjemného snění o novém uspořádání světa, v němž všichni svalnatí idioti a jim podobní dostali, co jim patřilo, a on sám získal uznání a ženy, které si zasloužil. S bradou vztyčenou pyšně nakráčel na nástupiště, zcela povznesen nad povytažená obočí a úšklebky, které ho provázely. Svět, kde bude vládnout Norman Birdwell, bude zařízen tak, aby si Normana Birdwella patřičně vážil.

~~~

„Doktorka Sagarová?“

„Co zas?“

Normana příkrý tón staré dámy poněkud zarazil. Ještě ji o nic nepožádal. „Profesor Leigh říkal, že si s vámi mám promluvit.“

„O čem?“ sjížděla ho pohledem zpoza brýlí.

„Dělám na projektu o démonech…“

„O těch ze školské rady?“ vyprskla, a když nijak nereagoval, zavrtěla hlavou. „To byl vtip.“

„Aha.“ Norman si ji mžouravě prohlížel, rozladěn nedostatečným osvětlením. Už dost na tom, že sama místnost oddělení vzácných svazků byla poměrně temná – pro začátek by stačilo instalovat několik řad zářivek, než se podaří celou zatuchlou hromadu digitalizovat – ale přednést návrh vedení školy by byla jen ztráta času. Na stůl vrhala kruh zlatavého světla jedna mosazná lampa, ale tvář doktorky Sagarové zůstávala ve stínu. Rozhlédl se kolem a hledal vypínač na zdi. Žádný ale neviděl.

„No?“ Doktorka Sagarová poklepala prstem na velký notes na stole. „Co má podle profesora Leigha váš projekt společného se mnou? Když mi volal, byl v tomto ohledu značně nekonkrétní.“

„Potřebuji najít něco o pánech démonů.“ Jeho hlas se přizpůsobil rytmu pulzování.

„Pak potřebujete grimoár.“

„Cože?“

„Řekla jsem,“ vyslovovala pomalu a pečlivě, jako by mluvila s idiotem, „že potřebujete grimoár, starobylou a prakticky mytickou knihu démonologie.“

Norman se předklonil a trochu zašilhal, když se dostal do zóny světla stolní lampy. „Máte nějaký?“

„Ten váš profesor Leigh si to zjevně myslí.“

Norman zaskřípal zuby a vyslovil tiché přání, aby se Torontská univerzita více řídila vlastním důchodovým řádem. Tahle stará dáma byla očividně senilní. „A máte?“

„Ne.“ Propletla prsty a opřela se o opěradlo židle. „Ale jestli ho vážně chcete, doporučuji vám kontaktovat jistého mladíka jménem Henry Fitzroy. Přišel mě navštívit záhy poté, co se přistěhoval do Toronta. Jeho otec byl velký milovník starožitností. Zvláště knih. Daroval nám velkou část svazků, které tvoří naši sbírku. Bůh ví, co všechno mladý pan Henry zdědil.“

„Tenhle Henry Fitzroy má grimoár?“

„Vypadám snad jako Bůh? Nevím, co má, ale představuje vaši nejlepší šanci v celém městě.“

Norman vytáhl z kufříku elektronický diář. „Máte jeho číslo?“

„Ano. Ale nehodlám vám ho dát. Máte jeho jméno, najděte si ho. Jestli není v telefonním seznamu, očividně nechce být obtěžován.“

Norman na ni užasle hleděl. Nemohla mu to prostě jen tak neříct. Nebo ano? Pulzování mezi ušima začalo znít jako tympány.

Ano, mohla.

„Přeji hezké odpoledne, mladý muži.“

Norman na ni nepřestával hledět.

Doktorka Sagarová si povzdechla. „Přeji hezké odpoledne,“ zopakovala pevným hlasem.

„Musíte mi říct…“

„Nemusím vám říkat vůbec nic.“ Kňourání spadalo do značně dlouhého seznamu charakterových vlastností, které nesnášela. „Vypadněte.“

„Nemůžete se mnou takhle mluvit!“ protestoval Norman.

„Můžu s vámi mluvit, jak mě napadne. Mám definitivu. A teď už půjdete, nebo mám zavolat knihovní ostrahu?“

S těžkým supěním se otočil na patě a zamířil ke dveřím.

Doktorka Sagarová se za ním dívala se svraštělým obočím a dvěma svislými vráskami na čele. Bude si o tom muset s profesorem Leighem promluvit. Zjevně se ještě nepřenesl přes to C mínus.

~~~

Toho bude litovat. Norman si to rázoval tichým a šerým oddělením vzácných svazků a zabočil ke vstupnímu turniketu. Všichni toho budou litovat! Východ se nacházel na druhé straně pultu ostrahy. Jestli se mi bude ještě někdo smát, je po něm.

Opřel se o rameno turniketu, přičemž se mu mezi ním a pultem vzpříčil kufřík. Skřípění vyvolalo překvapený výkřik ostrahy.

„Ne, nepotřebuji vaši pomoc!“ zavrčel Norman. Zamával ovázanou rukou a trhl kufříkem, čímž ho zapříčil ještě těsněji. „To je všechno vaše vina,“ zavrčel, když se strážný přišel podívat, co by se s tím dalo dělat. „Kdybyste stavěli tyhle věci pořádně, bylo by tu dost místa!“

„Kdybyste procházel opatrněji…“ zamumlal strážný, zatímco manipuloval mechanismem a doufal, že nebude muset volat údržbáře.

„Nemůžete se mnou mluvit tímhle způsobem. Nebyla to moje vina.“ A navzdory pramálo důstojné poloze se Norman narovnal a pohlédl strážnému přímo do očí. „Kdo je váš nadřízený?“

„Cože…“ Strážný, ačkoli se nikdy nepovažoval za člověka s příliš bujnou fantazií, měl najednou velmi zvláštní pocit, jako by si ho očima rozezleného mladíka prohlíželo cosi, co není ani vzdáleně lidské. Cítil se najednou podivně slabý v kolenou a zoufale se snažil uhnout pohledem.

„Váš nadřízený, kdo je to? Budu si na vás stěžovat a vy přijdete o práci.“

„A já co?“

„Slyšel jste mě dobře.“ Ještě jedno silné trhnutí a kufřík, na jedné straně silně poškrábaný, byl volný. „Jen počkejte!“ Norman vycouval ze dveří, přičemž málem povalil dva studenty, kteří se snažili vejít. Věnoval zmatenému strážnému ošklivý pohled. „Však uvidíte!“

Když kráčel Bloorovou ulicí, cítil se už lépe. S každým krokem si představoval, jak vytahuje ty pitomé takzvané vzácné svazky z polic, hází je na chodník před sebou a pak je skopává pod kola aut. Ještě stále trochu zadýchaný vešel do telefonní budky u benzinky, aby našel jméno, které mu dala ta bláznivá stará ženská.

Žádný Henry Fitzroy v seznamu nebyl.

Norman upustil telefonní seznam na zem a skoro se rozesmál. Jestli si mysleli, že ho taková maličkost může zastavit…

Cestou zpátky do svého bytu si na černý seznam připsal doktorku Sagarovou, strážného v knihovně a jednoho nevrlého zaměstnance metra. Se jmény si moc starostí nedělal. Pán démonů bude určitě dost mocný na to, aby se obešel i bez nich.

Jakmile se dostal domů, přidal k nim souseda z hořejšího patra. Spíše z principu než z čehokoliv jiného, protože se mu zdálo, že přívaly heavy metalu valící se stropem ještě zesilují rytmické pulzování v jeho hlavě.

Proniknutí do systému telefonní společnosti mu zabralo ještě míň času, než si myslel, a to navzdory tomu, že musel pracovat jednou rukou.

Jediný uvedený Henry Fitzroy bydlel na Bloorově ulici Východ 278, blok 1407. Vzhledem k blízkosti budovy od křižovatky Yongovy a Bloorovy měl Norman podezření, že se jedná o dům tvořený drahými soukromými byty. Přejel pohledem vlastní maličký byteček. Jakmile vyvolá pána démonů, bude taky bydlet na takové adrese a v luxusu, jaký si zaslouží.

Ale nejprve bude muset získat grimoár, o němž si byl jistý, že ho Henry Fitzroy má – ta bláznivá bába se jen snažila dělat potíže.

Henry Fitzroy mu ho samozřejmě nepůjčí, nemá vůbec smysl se ho ptát. Lidi, kteří bydlí v takových domech, jsou na majetek strašně choulostiví. Jen proto, že mají spousty peněz, považují okolní svět za nehodný pozornosti a odmítnou i dokonale rozumnou žádost o zapůjčení knihy.

„Pravděpodobně vůbec neví, co vlastně má, a myslí si, že je to jen stará kniha, která má velkou cenu. vím, jak ji použít. To mi na ni dává veškeré právo.“ Vzít si knihu, která mu po právu náleží, to ani není krádež.

Norman se otočil a podíval se na louži kovu, která bývala hibači. Existoval pouze jediný způsob, jak získat majetek z přísně střežené budovy.

~~~

„Děje se tu dneska něco?“ zeptal se Greg a vklouzl do čerstvě uvolněné židle. Měl raději chvíli počkat. Byla ještě teplá. Nesnášel sezení v židli, kterou zahřál cizí zadek.

„Pan Post ze 1620 se zase zasekl s autem na rampě,“ zasmál se Tim a poškrábal se ve vousech. „Vždycky, když se pokusil rozjet, sklouzl o kousek níž, zpanikařil a zase zabrzdil. Nakonec sjel až úplně dolů, tam se opřel o vrata a začal zase od začátku. Myslel jsem, že puknu smíchy.“

„Někteří lidé,“ poznamenal Greg, „prostě nemají na to, aby řídili auto bez automatické převodovky.“ Sklonil se a zvedl z podlahy nějaký balíček. „Co je to?“

Denní strážný se zarazil. Byl už napůl oblečený v hokejové bundě a sako jeho uniformy viselo na svém místě na věšáku. „Jo, tohle. Přišlo to dnes odpoledne, doporučeně z New Yorku. Pro toho spisovatele ze čtrnáctého. Zavolal jsem mu do bytu a nechal vzkaz na záznamníku.“

Greg položil balíček zpátky na podlahu. „Pan Fitzroy se pro to asi staví později.“

„Nejspíš.“ Tim se zastavil na druhé straně stolu. „Gregu, tak jsem přemýšlel.“

Starší strážný vyprskl. „To je nebezpečná činnost.“

„Ne, mluvím vážně. Přemýšlel jsem o panu Fitzroyovi. Už jsem tu čtyři měsíce a ještě jsem ho neviděl. Nikdy jsem ho nepotkal, když si šel pro poštu. Nikdy jsem neviděl, že by vyjížděl autem.“ Mávl někam k balíčku. „Nikdy se mi ho nepodařilo dostat k telefonu. Vždycky mluvím s jeho záznamníkem.“

„Já ho vídám skoro každou noc,“ poznamenal Greg a zhoupl se na židli.

„Jo, to mám právě na mysli. Vídáš ho v noci. Vsadím se, že jsi ho nikdy neviděl před západem slunce.“

Greg se zamračil. „Kam tím míříš?“

„Ty vraždy, jak je z těl vysáta krev, myslím, že to dělá pan Fitzroy. Myslím, že je upír.“

„Já myslím, že ses pomátl,“ prohlásil suše Greg a nechal přední nohy židle s hlasitým bouchnutím dopadnout na podlahu. „Henry Fitzroy je spisovatel. Nemůžeš od něj čekat, že se bude chovat jako normální člověk. A co se upírů týče…“ Sáhl dolů a vytáhl ze starého koženého kufříku dnešní výtisk bulváru. „Myslím, že by sis měl přečíst tohle.“

Teď, když Leafs začali po sedmi zápasech konečně vyhrávat, byla titulní stránka věnována hokeji. Annie Hendlová se musela spokojit s druhou stránkou.

Tim si článek přečetl, i když se nad některými delšími slovy musel trochu zamyslet. Když dočetl, zvedl Greg ruku, aby zarazil jeho reakci, a obrátil stránku. Sloupek Anne Fellowsové se nesnažil apelovat na zdravý rozum čtenářů. Místo toho vytěžil z vraždy Annie Hendlové veškeré emoce až do poslední špetky. Autorka svalovala vinu za její smrt v plné míře na média, přiznávala spoluúčast a požadovala, aby taktika zastrašování okamžitě skončila. Copak je na našich ulicích tak málo skutečných hrůz, že si musíme vymýšlet nové?

„Oni si to všechno o těch upírech vymysleli?“

„Vypadá to tak. Nebo ne?“

„Jen aby se jejich noviny dobře prodávaly.“ Tim znechuceně zavrtěl hlavou. Posunul mu noviny zpátky po stole a ukázal na obrázek na první stránce. „Myslíš, že Leafs vydrží letos až do konce?“

Greg se zasmál. „To už je myslím pravděpodobnější, že je Henry Fitzroy opravdu upír.“ Mávl mladšímu strážnému odcházejícímu z budovy na rozloučenou a pak se vrátil za stůl, aby otevřel dveře paní Hughesové a jejímu mastifovi.

„K noze, Owene! On o tvoje polibky nestojí!“

Greg si otíral tvář a díval se, jak se obrovský pes s paní Hughesovou ve vleku vřítil do výtahu. Kdykoli Owen prošel vstupní chodbou, zdála se mu o něco menší. Zkontroloval, jestli zámek venkovních dveří správně zapadl – šel trochu ztuha, bude si muset promluvit s údržbářem – a pak se vrátil ke stolu a zvedl noviny.

Potom se zarazil. Snad to byl pach inkoustu nebo hladkost papíru, co v něm znovu vyvolalo vzpomínku na první noc, kdy se upírské historky dostaly do novin. Vzpomněl si, jak na titulek reagoval Henry Fitzroy, a uvědomil si, že Tim měl pravdu. Opravdu ho nikdy neviděl před západem slunce.

„Na druhou stranu,“ řekl si, „má člověk právo pracovat, kdy se mu zlíbí, a chodit spát, taky kdy se mu zlíbí.“ Ale nedokázal se zbavit vzpomínky na zběsilou zuřivost, která mladíkovi na okamžik blýskla v očích. Ani zneklidňujícího pocitu, který mu přebíhal po zátylku mrazivými prsty.

~~~

Jakmile světlo pustilo město ze sevření, Henry procitl. Náhle si uvědomoval přikrývku ležící na nahém těle, každé její vlákno sledující na jeho kůži vlastní linii. Najednou si uvědomoval lehký proud vzduchu hladící mu tvář jako dech dítěte. Okamžitě si uvědomoval přítomnost tří milionů lidí žijících své životy kolem něj a ta kakofonie jej téměř ohlušovala, dokud se mu ji nepodařilo překlenout a znovu vplout do ticha. Nakonec si začal uvědomovat sám sebe. Prudce otevřel oči a hleděl do tmy.

Nesnášel způsob, jakým probíhalo jeho probouzení, nesnášel dlouhé období zranitelnosti. Až si pro něj nakonec přijdou, stane se to právě tehdy, ne během dlouhých hodin nevědomí, ale ve stínovém čase mezi světlem a temnotou, kdy už bude cítit kůl a vědět, že se blíží jeho smrt, ale pořád bude naprosto bezmocný.

Jak stárl, začínalo to čím dál dřív – pokaždé se to o pár vteřin přibližovalo ke dni – ale nikdy to neproběhlo rychleji. Stále se probouzel tak, jako když byl ještě smrtelný – pomalu.

Před staletími se ptal Christiny, jak to vnímá ona.

„Jako bych se probudila z hlubokého spánku – v jednom okamžiku tu ještě nejsem, a v příštím už ano.“

„Máš sny?“

Překulila se na bok. „Ne. Nesníme. Nikdo z nás.“

„Myslím, že právě tohle mi schází ze všeho nejvíc.“

S úsměvem mu přejela nehtem po vnitřní straně stehna. „Umíme snít, i když jsme vzhůru. Mám ti ukázat jak?“

Někdy, pár vteřin před probuzením, měl pocit, jako by slyšel hlasy z minulosti, přátele, milenky, nepřátele, jednou i otce, jak na něj řve, aby sebou pohnul, jinak že přijdou pozdě. To bylo asi tak nejblíže za posledních čtyři sta let, kdy se dotkl toho, co se ve světě smrtelníků nazývá sněním.

Posadil se a uprostřed protahování náhle strnul. Pocítil zvláštní neklid. V naprosté tichosti vyklouzl z postele a přešel po koberci ke dveřím do koupelny. Kdyby se v bytě nacházel někdo živý, byl by ho cítil.

Byt byl prázdný – ale neklid přetrvával.

Osprchoval se a oblékl a přitom si stále zřetelněji uvědomoval, že něco není v pořádku – zkoumal ten pocit, šťouchal do něj a strkal a pokoušel se mu porozumět. Když si zašel dolů vyzvednout balíček, pocit ještě zesílil. Jeho civilizovaná maska se postarala o výměnu zdvořilostí s Gregem a menší flirt se starou paní McKensiovou, zatímco zbytek jeho osobnosti zkoumal miliony podnětů a pátral po možném nebezpečí.

Na zpáteční cestě k výtahu cítil, že se na něj strážný stále dívá, a tak se otočil a trochu se pousmál, než se dveře kabiny otevřely a on vstoupil dovnitř. Dveře z nerezové oceli se zavřely a odřízly ho od odpovědi v Gregově výrazu. Ať už starého pána trápilo cokoli, bude se s tím muset vypořádat později.

~~~

„Soukromá detektivní kancelář, Nelsonová.“ Jelikož neměla jak vědět, kteří z volajících jsou potenciální klienti, rozhodla se předpokládat, že jsou jimi všichni. Matka sice měla námitky, ale na druhou stranu měla její matka námitky vůči mnoha věcem, které ona nehodlala nijak měnit.

„Vicki, tady je Henry. Podívej, myslím, že bys měla dnes přijít.“

„Proč? Přišel jsi na něco nového, co bychom měli probrat, než vyrazíš ven?“

„Dnes nikam nejdu.“

„Cože?“ Jedním pohybem sundala nohy ze stolu a nevěřícně hleděla na telefon. „Doufám, že máš dobrý důvod, proč chceš zůstat doma.“

Slyšela, jak si povzdechl. „Ne tak úplně. Jen mám takový pocit.“

Vicki se ušklíbla. „Upíří intuice?“

„Jestli chceš.“

„Takže prostě hodláš zůstat večer doma, protože máš nějaký pocit?“

„V zásadě ano.“

„Necháš démony řádit po celém městě a budeš se spoléhat na intuici?“

„Myslím, že dnes v noci žádní démoni nebudou.“

„Cože? Proč ne?“

„Kvůli tomu, co se stalo včera v noci. Když zasáhla moc Boží a řekla Ne.

„Cože řekla?“

„Sám tomu dvakrát nerozumím…“

„Co se stalo včera v noci, Fitzroyi?“ zavrčela skrze zaťaté zuby. Už vyslýchala nepřátelsky naladěné svědky, kteří byli méně skoupí na informace.

„Podívej, všechno ti řeknu, až sem přijdeš.“ Nechtělo se mu po telefonu vysvětlovat náboženskou zkušenost ženě vychované ve dvacátém století. To, co se stalo, nebude nijak snadné vysvětlit jí i tváří v tvář.

„Má ten tvůj pocit něco společného s tím, k čemu došlo včera v noci?“

„Ne.“

„Tak proč…“

„Poslyš, Vicki, svým pocitům jsem se naučil důvěřovat už dávno. A řekl bych, že i ty jsi už v životě párkrát dala na tušení.“

Vicki si posunula brýle na nose. Když na to přijde, neměla moc na vybranou – nezbývalo jí než věřit, že ví, co dělá. Uvěřit v upíry bylo snazší. „Dobrá, mám tu pár věcí, které musím zařídit, ale stavím se, jakmile to půjde.“

„Dobře.“

Znělo to natolik jinak než při ostatních příležitostech, že se zamračila. „Henry, je něco v nepořádku?“

„Ano… ne…“ Znovu si povzdechl. „Prostě přijď, až budeš moci.“

„Poslyš, mám… k čertu s tím!“ Vicki zírala na sluchátko, jehož hlasitý oznamovací tón jí jasně sděloval, že Henryho Fitzroye vůbec nezajímá, co má. A to od ní očekával, že sama všeho nechá a poběží za ním, protože má nějaké tušení. „Přesně tohle mi chybělo ke štěstí,“ zamumlala, zatímco se hrabala v kabelce, „deprimovaný upír.“

Seznam studentů, který jí profesor informatiky nakonec dal, čítal třiadvacet jmen. Všechno to byli studenti, kteří podle něj byli doopravdy schopni využít potenciál ukradené počítačové sestavy. Ačkoli, jak podotkl, právě ty nejsofistikovanější domácí počítačové sestavy se často nevyužívají k ničemu jinému než ke hraní her. „A na sestavě s těmito parametry byste něco takového dokázala i vy,“ dodal. Neměl nejmenší tušení, kdo z těch třiadvaceti nosí černou koženou bundu. Nebyla to zrovna věc, které by si nějak zvlášť všímal.

„Nezačal se některý z nich poslední dobou chovat divně?“

Věnoval jí unavený úsměv. „Slečno Nelsonová, tihle se jinak chovat neumějí.“

Vicki zkontrolovala hodinky. 9:27. Kam se všechen ten čas poděl, sakra? S mlhavou nadějí, že Celluci konečně bude za svým stolem – neukázal se tam asi od čtyř odpoledne, kdy ho začala shánět – zavolala na policejní velitelství. Pořád tam nebyl. Nebyl ani doma.

Nechala mu další vzkaz a zavěsila. „No, rozhodně nemůže říct, že bych se mu nesnažila sdělit důležité informace.“ Připíchla si seznam na malou nástěnku nad stolem. Vlastně neměla ponětí, nakolik je nebo není relevantní. Byla tu jen velmi skrovná naděje, že jména vůbec k něčemu jsou, ale zatím šlo o jedinou naději, kterou vůbec měli, a tak těch třiadvacet jmen představovalo přinejmenším určitý výchozí bod.

9:46. Už by radši měla jít k Henrymu a zjistit, co se vlastně včera v noci stalo.

„Ruka Boží. Jasně.“

S výjimkou démonů a armageddonu neměla opravdu nejmenší představu, co by mohlo čtyři sta padesát let starého upíra tak ohromit.

„S výjimkou démonů a armageddonu…“ sáhla po telefonu, aby si zavolala taxík. „Tebe už začíná ten konec světa strašně nudit, viď?“

Už měla ruku na sluchátku, když náhle telefon zazvonil, a ten nečekaný hlasitý tón jí málem katapultoval srdce hrdlem z těla ven.

„Tak fajn.“ Zhluboka se nadechla. „Možná se přece jen ještě tolik nenudím.“ Při třetím zazvonění dospěla k závěru, že se jí natolik podařilo získat zpět ztracené sebeovládání, že telefon bude schopna zvednout.

„Ahoj, zlato, volám nevhod?“

„Právě jsem byla na odchodu, mami.“ Ještě pět minut, a byla by pryč. Její matka měla na tyhle věci šestý smysl.

„V tuhle hodinu?“

„Ještě není ani deset.“

„Já vím, zlato, ale je tma a s tvýma očima…“

„Mami, mým očím nic není. Budu se držet na dobře osvětlených ulicích a slibuji, že si dám pozor. A teď už vážně musím jít.“

„Jdeš sama?“

„Mám s někým schůzku.“

„Ne s Michaelem Cellucim?“

„Ne, mami.“

„Aha.“ Vicki prakticky zaslechla, jak její matka nastražila uši. „Jak se jmenuje?“

„Henry Fitzroy.“ Proč ne? Mimo zavěšení neexistoval způsob, jak dostat matku od telefonu s neukojenou zvědavostí.

„Co dělá?“

„Je spisovatel.“ Dokud se držela odpovídání na matčiny otázky, bylo nejlepší volbou říkat pravdu. Nebylo příliš pravděpodobné, že by se jí matka zeptala: „Nepatří náhodou k těm krvežíznivým nemrtvým?“

„A co na to Michael?“

„Co s tím má společného Mike? Moc dobře víš, že tenhle druh vztahu s Mikem nemáme.“

„Když to říkáš, drahá… Je tenhle Henry Fitzroy aspoň fešák?“

Na chvíli se nad tím zamyslela. „Ano, je. A je kolem něj jakási aura…“ Její hlas vyzněl do ztracena a ponechal volné pole představivosti. Matka se zasmála.

„To zní vážně.“

To ji znovu vrátilo do reality. „To taky je, mami. Velmi vážné, a právě proto už musím jít.“

„Tak dobře. Já jen doufala, že když už jsi nemohla přijet na Velikonoce, mohla by sis na mě udělat trochu času teď. Strávila jsem svátky docela poklidně, trochu jsem se dívala na televizi, sama povečeřela a šla brzy spát.“

Vůbec nepomohlo, že si Vicki plně uvědomovala, jak s ní manipuluje. Nikdy to nepomohlo. „Dobře, mami. Pár minut bych měla.“

„Nechci tě nějak zdržovat, zlato.“

„Mami…“

Když skoro o hodinu později Vicki zavěsila a podívala se na hodinky, zasténala. Nikdy nepotkala nikoho, kdo by měl takovou schopnost vyplnit čas absolutně ničím, jako její matka. „Ještě že mezitím nenastal konec světa,“ zamumlala si, zašilhala na Henryho číslo na nástěnce a vytočila ho.

„Henry Fitzroy právě nemůže přijít k telefonu…“

„Ten teda má drzost!“ Zavěsila uprostřed zprávy. „Nejdřív mě požádá, abych za ním zašla, a pak si někam zmizí.“ Nebylo příliš pravděpodobné, že by předčasně zesnul, zatímco ji matka držela v zajetí telefonu. Byla si jistá, že takovou duchapřítomnost, aby přepnuli telefon na záznamník, zatímco je něco trhalo na kusy, nemají ani upíři.

Nasoukala se do kabátu, popadla kabelku a vyrazila z bytu, když předtím přepnula na záznamník vlastní telefon. Opatrnou chůzí se dostala přes temný chodník na cestu a pak zamířila k jasnějším světlům lemujícím Kolejní ulici o blok dále. Původně měla v úmyslu zavolat si taxík, ale jestli Henry nebyl doma, půjde raději pěšky.

Pokus její matky apelovat na její vadu neměl s tímto rozhodnutím nic společného. Nic.

~~~

Henry hmátl po telefonu, načež zaskřípal zuby, protože volající zavěsil dřív, než nahraný vzkaz skončil. Nebylo mnoho věcí, které by nesnášel ještě víc, a tahle se mu stala za jediný večer už potřetí. Než si sedl k psaní, přepnul na záznamník, spíše ze zvyku než z nějakého důvodu, s jasným úmyslem zvednout sluchátko, kdyby náhodou volala Vicki. Samozřejmě nemohl poznat, kdo mu volá, dokud dotyčný nepromluvil. Podíval se na hodinky. Jedenáct deset. Nestalo se jí něco? Vytočil její číslo, a než zavěsil, poslechl si její nahranou zprávu až do konce. Vůbec nic se nedozvěděl.

Kde byla?

Uvažoval, že půjde k ní do bytu a zkusí ji nějak vystopovat, ale takřka okamžitě nápad zamítl. Pocit, že by měl zůstat doma, byl nyní silnější než kdykoli předtím a udržoval ho ve stavu napjatého neklidu.

Když už stejně musel tvrdnout doma, pokusil se alespoň ten pocit využít při psaní.

Smithová o krok ustoupila, safírové oči vytřeštěné, a rychlým pohybem vzala z kapitánova holicího stolku rovnou břitvu. „Ještě jeden krok,“ varovala ho trochu roztřeseným hlasem, „a seknu vás!“

Nevyvíjelo se to dobře. Povzdechl si, uložil soubor a vypnul počítač. Proč to Vicki tak trvá?

Zmítán neklidem zašel do obývacího pokoje a hleděl na město pod sebou. Poprvé od doby, kdy si tenhle byt koupil, ho osvětlené město neokouzlilo. Nedokázal myslet na nic jiného, než jak jeho světla jedno po druhém uhasínají a temnota se šíří dál a dál, až se v ní ztratí celý svět.

Přešel k přehrávači, zapnul ho, vytáhl CD, zase ho vrátil zpátky a vypnul přehrávač. Pak začal přecházet po bytě. Sem a tam, sem a tam, sem…

Přítomnost grimoáru cítil i přes skleněné dveře knihovny, ale na rozdíl od Vicki ho nazval zlem zcela bez váhání. Zhruba před sto lety to byl jeden z posledních tří zbývajících grimoárů na světě – tak mu to aspoň ten muž řekl, a o jeho slovech neměl důvod pochybovat. Ani tehdy, ani teď.

~~~

„Takže vy jste ten Henry Fitzroy.“ Dr. O’Mara stiskl Henrymu ruku a jeho velké, světlé oči jen hořely. „Tady Alfred mi toho o vás tolik vyprávěl, až mám pocit, že vás už dávno znám.“

„Nápodobně,“ odpověděl Henry, stáhl si večerní rukavice a přesně stejnou silou stisk opětoval. Vstávaly mu chloupky na krku a zmocnil se ho pocit, že jevit se silnějším než tento muž by bylo právě tak nebezpečné jako jevit se slabším. „Alfred vás velmi obdivuje.“

Dr. O’Mara pustil Henryho ruku a poklepal Alfreda po rameni. „Vážně?“

V těch slovech se skrývala hrozba a ctihodný Alfred Waverly si pospíšil, aby nastalé ticho vyplnil, zatímco jeho rameno lehce pokleslo pod stiskem, který mu zbarvil pěstní klouby doběla. „Ne že bych mu cokoli řekl, doktore, já jen…“

„Jen vás soustavně cituje,“ dokončil větu Henry a doprovodil ji jedním ze svých nejvíce odzbrojujících úsměvů.

„Cituje mě?“ Pochmurný výraz jeho tváře se rozjasnil. „No, předpokládám, že na to si jeden nemůže stěžovat.“

Alfred se rozzářil, jiskrný pohled nad lehce zarudlými tvářemi. Výraz hrůzy, který Henryho přiměl, aby zasáhl, byl pryč, jako by nikdy neexistoval.

„Jestli mě omluvíte, pane Fitzroyi, mám teď několik věcí, které si vyžadují mou pozornost.“ Doktor mávl rozšafně rukou. „Alfred vás představí ostatním hostům.“

Henry naklonil hlavu na stranu a skrz štěrbiny očních víček sledoval, jak jeho hostitel odchází z místnosti.

Ostatních deset hostů byli všechno mladí muži, velmi podobní ctihodnému Alfredovi – bohatí, líní a znudění. Tři z nich Henry už znal. Ostatní byli cizí.

„No, co si myslíš?“ otázal se Alfred poté, co proběhlo představování, řekly se ty správné věci a oni opět osaměli, a vzal si sklenici whisky od lokaje s prázdným výrazem v obličeji.

„Myslím, že jsi mě těžce oklamal,“ řekl mu Henry a odmítl skleničku. „Tohle se jen stěží dá nazývat doupětem neřesti.“

Alfredovi nervózním úsměvem cukly koutky úst ve tváři, která byla ve světle plynových lamp ještě o něco bledší než obvykle. „Hrom do tebe, Henry, nikdy jsem nic takového neřekl.“ Přejel prstem po okraji sklenice. „Máš štěstí, že jsi tu, víš? Vždy je pozváno pouze dvanáct lidí a doktor O’Mara si vyžádal speciálně tebe, poté co Charles… ehm, měl tu nehodu.“

Nehodu… Charles byl mrtev, ale to Alfredovi jeho viktoriánská výchova nedovolovala vyslovit. „Na to jsem se tě chtěl zeptat, proč si doktor O’Mara vyžádal právě mě?“

Alfred zrudl. „Protože jsem mu o tobě všechno řekl.“

„Řekl jsi mu o mně všechno?“ Vzhledem k zákonům proti homosexualitě a Alfredově orientaci o tom Henry pochyboval, ale k jeho překvapení mladík přikývl.

„Nemohl jsem si pomoci. Doktor O’Mara je, inu, je typ člověka, kterému řekneš všechno.“

„O tom nepochybuji,“ zamumlal Henry a děkoval Bohu a všem svatým, že Alfred neměl tušení, kdo doopravdy je. „S ním taky spíš?“

„Ale Henry!“

Nemanželský syn Jindřicha VIII. měl pramálo trpělivosti se společenskými konvencemi, a tak jednoduše položil tutéž otázku znovu. „Spíš s ním?“

„Ne.“

„Ale udělal bys to…“

Když Alfred přikývl, podařilo se mu tvářit se nešťastně i povzneseně zároveň. „Je úžasný.“

Neodolatelný bylo blíž výrazu, který by použil Henry. Doktorova osobnost se podobala přílivové vlně, která všechny slabší osobnosti jednoduše smete. Henry naprosto neměl v úmyslu nechat se smést, ale chápal, jak by se mu to mohlo stát, kdyby byl líným mladíkem, kterým se zdál být. Viděl, jak se to stalo všem ostatním v místnosti, a vůbec se mu to nelíbilo.

Těsně po jedenácté doktor zmizel a někde v útrobách domu zazněl gong.

„Je čas,“ zašeptal Alfred a uchopil Henryho za paži. „Pojďme.“

K Henryho překvapení zamířila celá skupina mladých mužů v nažehlených večerních oblecích do sklepa. Obrovskou centrální místnost lemovaly pochodně a na jednom konci stálo něco, co vypadalo jako kamenný blok sahající přibližně do pasu, na němž chyběla už jen kamenná podobizna ležícího rytíře, aby byl dojem krypty dokonalý. Kolem něj se jeho společníci začali svlékat ze šatů.

„Svlékni se,“ řekl naléhavým hlasem Alfred a strčil Henrymu do rukou volný černý hábit. „A tohle si obleč.“

Když mu to náhle došlo, musel se Henry kousnout do rtu, aby se nezačal smát. Byl sem přiveden jako dvanáctý člen tajného bratrstva, skupiny mladistvých šlechticů oblečených do černých prostěradel a poskakujících v zakouřeném sklepě. Dovolil Alfredovi, aby mu pomohl s převlékáním, a pobavenou náladu si uchoval až do chvíle, kdy se za oltářem objevil doktor O’Mara.

Doktorův hábit byl rudý jako čerstvá krev. V pravé ruce držel lidskou lebku a v levé starobylou knihu. Měl vypadat stejně bláznivě jako jeho patolízalové. Nevypadal. Jeho bledé oči žhnuly a jeho osobnost, kterou předtím držel pevně na uzdě, nyní sálala a žhavila celou místnost. Používal hlas způsobem, který bičoval mladíky k horečnému šílenství, tu burácel místností jako hrom, tu jej zase nechal poklesnout, ovíjel je a přitahoval si je blíž.

Henryho znechucení stoupalo úměrně s hysterií. Stál v nejtemnějších stínech, co nejdále od pochodní, a díval se. Držely ho tam jeho smysly vnímající nebezpečí, vyvolávaly mu mravenčení v zádech a říkaly, že jakkoli směšně to celé působí, přinejmenším doktor si na nic nehraje, a zlo, jež se šířilo od oltáře, bylo velmi skutečné.

O půlnoci přidrželi dva anonymní, černě odění muži na oltáři zmítající se kočku, zatímco třetí máchl nožem.

„Krev. Krev! KREV! KREV!“

Henry cítil, že zatímco se pach krve mísí s pachem kouře a potu, jeho vlastní touha narůstá. Zpěv nabyl na hlasitosti a intenzitě, pulzoval v rytmu bušícího srdce a dorážel na jeho smysly. Hábity začaly padat k zemi, viděl odhalená těla a nehluboko pod kůží cítil, jak proudí jejich krev… a krev… a krev. Vycenil tesáky a udělal krok vpřed.

Pak, na druhé straně masy svíjejících se těl, se jeho pohled střetl s doktorovým.

On to ví.

Krvavý chtíč vystřídala hrůza a vyhnala jej z domu. Oblečen pouze do hábitu a vyděšenější než kdykoli předtím za celých tři sta padesát let uprchl do svého útočiště. Stihl to těsně před úsvitem a ulehl do dne se vzpomínkou na doktorovu tvář před očima.

Příští noc, ačkoli k tomu měl jen pramálo chuti, se vrátil. Nebezpečí bylo nutné čelit. A zničit je.

~~~

„Věděl jsem, že se vrátíš.“ Aniž by vstal zpoza stolu, ukázal dr. O’Mara Henrymu na židli. „Posaď se, prosím.“

Henry nastražil smysly a pomalu vstoupil do místnosti. Kromě spících sluhů ve třetím patře byl doktor jediný živý člověk v domě. Mohl ho zabít a odejít a nikdo by se nic nedozvěděl. Místo toho se posadil, přemožen zvědavostí. Jak ho ten smrtelník poznal a co od něj chtěl?

„Zapadl jsi mezi lidi velmi dobře, upíre,“ usmál se na něj doktor bodře. „Kdybych již dávno nevěděl o existenci tvé rasy, byl bych nebral blábolení mladého Alfreda vůbec v potaz. Udělal jsi na něj pořádný dojem. Stejně jako na mne. V okamžiku, kdy jsem si uvědomil, co jsi zač, jsem tě musel mít u sebe.“

„Zabil jsi Charlese, abys měl místo pro mě.“

„Samozřejmě že jsem ho zabil. Nikdy nás nesmí být víc než dvanáct.“ Když uviděl znechucený výraz v Henryho tváři, jen se zasmál. „Viděl jsem tvou tvář, upíre. Chtěl jsi je. Všechny ty životy, všechnu krev. Čerstvá hrdla, jen je rozsápat. A byli by se s radostí odevzdali tvým zubům, kdybych jim to přikázal.“ Naklonil se vpřed a v bledých očích mu zaplál studený oheň. „Mohu ti to poskytnout, každou noc znovu a znovu.“

„A co za to ode mne chceš?“

„Věčný život.“ Ruce se mu sevřely v pěst a slova zazněla jako zvon. „Učiníš ze mě to, čím jsi ty.“

To stačilo. Víc než dost. Henry se vymrštil z křesla a vrhl se doktorovi po krku.

Jenže narazil na neviditelnou bariéru, která ho chytila jako mouchu do pavučiny. Mohl se zmítat, kde stál, ale nemohl se pohnout ani kupředu, ani zpátky. Chvíli se tomu celou silou vzpíral a pak zůstal viset, těžce oddechuje, zuby vyceněné, s tichým vrčením křivícím jeho tvář.

„Měl jsem podezření, že bys mohl odmítnout spolupracovat.“ Doktor obešel stůl a stanul tak blízko, že když mluvil, cítil Henry jeho dech. „Myslel sis, že jsem jen nanicovatý blázen, že, upíre? Nikdy tě nenapadlo, že bych mohl vládnout skutečnou mocí, mocí, kterou jsem získal z temných míst způsoby, jež nelze ani vyslovit, pomocí prostředků, jichž by ses štítil i ty. Nyní jsi v zajetí této moci a zůstaneš tak dlouho, dokud nebudeš můj.“

„Nemůžeš mě přinutit, abych tě proměnil.“ Syrová zuřivost zbavila jeho hlas strachu.

„Možná ne. Fyzicky jsi velmi silný a mentální sílu máš skoro jako já. Ani tě nemohu nechat krvácet a pít tvou krev, protože dotek by tě zbavil pout.“ Doktor se otočil, vzal ze stolu knihu a podržel ji Henrymu před očima. „Ale i když tě nemohu donutit já sám, mám přístup k těm, kteří mohou.“

Kniha v deskách z odřené červené kůže byla tatáž, kterou držel v rukou před a během obřadu. Na tak krátkou vzdálenost zasáhlo Henryho zlo, jež z ní vyzařovalo, téměř jako fyzický úder a on sebou trhl v neviditelných řetězech, jež ho poutaly.

„Tohle,“ řekl dr. O’Mara a láskyplně knihu pohladil, „je jeden z posledních pravých grimoárů. Slyšel jsem, že na celém světě jsou už jen dva další. Všechny ostatní jsou pouhé vybledlé kopie těchto tří. Muž, který ho sepsal, zaplatil za informace v něm obsažené duší, ale Princ lží si přišel pro odměnu dřív, než mohl znalosti, za něž tak draze zaplatil, použít. Kdybychom měli čas, drahý upíre, byl bych ti vyprávěl, co jsem musel udělat, abych ji získal, ale ten nemáme – musíš být můj dřív, než začne svítat.“

Čirá touha zračící se v jeho pohledu byla tak spalující, až se Henrymu zvedal žaludek. Začal se zmítat a bojovat ještě zuřivěji, když slyšel, jak se doktor znovu zasmál a poodstoupil.

„Měsíce obřadů mě naučily, čeho je k ovládnutí démona zapotřebí,“ prohlásil doktor konverzačním tónem a svinul kobereček u krbu. „Démon mi může dát cokoli kromě věčného života. Ten mi můžeš dát ty, a proto mi démon dá tebe.“ Vzhlédl od pentagramu vyrytého v podlaze. „Dokážeš vzdorovat pánu pekel, upíre? Myslím, že ne.“

S vyschlými ústy a přerývaným dechem se Henry vrhl proti poutům. Bojoval jako o život, až mu svaly praštěly a klouby sténaly. Když už se zdálo, že neudrží výkřik zoufalství, pohnul pravou rukou.

Vzplanuly svíce a začal se pálit odporně páchnoucí prach. Doktor O’Mara otevřel knihu a začal číst.

Znovu pohnul pravou rukou. A pak i levou.

Ve středu pentagramu se začal tetelit vzduch.

Henry si uvědomil, že moc proudící do inkantace odčerpá energii pout. Začala slábnout. A slábnout…

Chvění houstlo, propadalo se samo do sebe a nabývalo tvar…

Se zuřivým zavytím Henry přerval pouta a vrhl se přes místnost. Než stačil doktor zareagovat, Henry ho popadl, zvedl a celou zbývající silou jím mrštil o zeď.

Doktor narazil hlavou do dřevěného ostění a dřevo se ukázalo jako odolnější. Ta věc v pentagramu pozvolna mizela, až po ní zbyl pouze odporný zápach a vzpomínka na tu hrůzu.

Zesláblý a třesoucí se Henry stál nad tělem. Světlo v bledých očí pohaslo a zanechalo místo sebe jen bahnitou šeď. U paty stěny se začala rozlévat kaluž teplé a rudé krve a Henry, který se zoufale potřeboval nasytit, děkoval Bohu, že ho mrtvá krev neláká. Než by se napil z tohoto muže, radši by vyhladověl k smrti.

Vzal ze země grimoár, i když mu naháněl husí kůži, a vypotácel se do noci.

~~~

„Měl jsem ho zničit.“ Henry hleděl na grimoár s dlaněmi přitisknutými na skleněné dveře knihovny. Nikdy si nepoložil otázku, proč to neudělal. Pochyboval, že by chtěl slyšet odpověď.

~~~

„Čau, Viktorko!“

Vicki se v otevřené telefonní budce pomalu otočila, zatímco její srdce velmi věrohodně napodobovalo sbíječku.

Tony se zašklebil. „Teda, my jsme dnes nějak lekaví. Mám dojem, že mi někdo říkal, že už v noci nemakáš.“

„Nepracuješ,“ opravila ho Vicki roztržitě, zatímco její srdce zpomalovalo do normálnějšího tempa. „A vypadám snad, jako bych pracovala?“

„Ty vypadáš vždycky, jako bys pracovala.“

Vicki si povzdechla a přejela ho pohledem. Fyzicky nevypadal dobře. Vrstva špíny, kterou měl na sobě, jí napověděla, že poslední dobou spí kdovíkde, a jeho tvář měla napnutý výraz, který jasně říkal, že jídá dost nepravidelně. „Nevypadáš moc dobře.“

„Už bylo líp,“ připustil. „Šikl by se mi hamburger a nějaké hranolky.“

„Proč ne?“ Henryho záznamník trval na tom, že stále není dostupný. „Aspoň mi můžeš říct, co poslední dobou děláš.“

Převrátil oči. „Vypadám snad, že mi přeskočilo?“

~~~

Tři uhlíky hořely na dně litinové pánve, kterou mu koupila matka. Bylo to poprvé, kdy ji použil. Už přidal zlato, kadidlo i myrhu. Tři kapky krve zasyčely v žáru a Norman rychle ustoupil – jen pro všechny případy.

Včera v noci démonovi něco zabránilo, aby se zhmotnil. Bylo to poprvé a zatím naposledy, takže ze statistického hlediska by dnes démon měl být schopen projít. Ve statistiku Norman pevně věřil.

Vzduch uprostřed pentagramu se zachvěl. Normana začaly pálit ovázané prsty, takže uvažoval, jestli se k tomu neschyluje znovu. Nemělo by. Ze statistického hlediska by nemělo.

Nestalo se to.

„Povolal jsem tě,“ prohlásil a přikročil k pentagramu, když se démon plně zformoval. „Jsem tvůj pán.“

„Jsi můj pán,“ souhlasil démon. Vypadal zkrotle a neustále se ohlížel.

Norman ohrnul nos nad tímto ubohým nástrojem. Po dnešní noci bude mít na povel skutečného démona a pak už ho nic nezastaví.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a pět