Cena krve: kapitola 12

Dvanáct

„Víš, co je to grimoár?“

„Ano, pane.“ Choulil se přesně uprostřed pentagramu, stále zkroušený po bolesti, která jej vrhla zpět při poslední invokaci.

„Dobře. Půjdeš sem.“

Pán mu ukázal na mapě budovu. Přeložil si tu informaci do vlastního obrazu města, do mnohem složitějšího a méně omezeného pohledu.

„Půjdeš co nejkratší cestou do této budovy. Z bytu číslo 1407 vyzvedneš grimoár a okamžitě se s ním vrátíš zpět do pentagramu, opět tou nejkratší cestou. Nedovol, aby tě někdo viděl.“

„Musím se nakrmit,“ připomněl pánovi potměšile.

„Jasně, nakrm se cestou. Chci tady ten grimoár mít co nejdřív. Rozumíš?“

„Ano, pane.“ Až přijde čas, nakrmí se na tom, kdo jej povolával. Tak mu bylo slíbeno.

Cítil, že pán démonů, jemuž sloužil, čeká. Cítil, jak jeho hněv narůstá úměrně tomu, jak se vzdaloval od stezky jména. Věděl, že až se vrátí ze světa, pocítí hněv ještě více.

Na trase byl nadbytek životů, a jelikož měl velký výběr, nakrmil se na místě, kde by život dokončil označení jména jiného pána démonů. Dokončení jména by si vyžádalo další čtyři životy, ale možná by ho druhý pán démonů ochránil před prvním v případě, kdyby ovládl bránu.

Neznal naději, neboť naděje je démonům cizí, ale znal příležitost, a tak dělal, co mohl.

Přesto se nakrmil rychle a pohyboval se opatrně, aby nevzbudil pozornost moci, která včerejší noc přerušila inkantaci. Démoni již v minulosti svedli s mocí bitvu a on si rozhodně nepřál udělat to znovu – a sám.

Když se přiblížil k budově, kterou mu pán označil, ucítil grimoár. Jako temný stín s roztaženými křídly na pozadí hvězd slétl níž a usadil se na balkónu. Volání knihy zesílilo, jak její temná moc vycítila jednoho z démonů.

Blízko ní cítil život, ale nepoznal jej. Byl příliš pomalý na smrtelníka a příliš rychlý na démona. Nechápal, ale chápání nebylo nutné.

Očichal kov kolem skla, ale žádný dojem na něj neudělal. Měkký kov, smrtelný kov.

Nenech se spatřit.

Jelikož on neviděl ulici, nemohly životy na ulici vidět ho. Vnořil spáry do rámu a vytáhl sklo z jeho usazení.

~~~

Kapitán Roxborough udělal krok vpřed s rukama od boků a jeho šedé oči ani na okamžik neopustily čepel břitvy. „Snad si vážně nemyslíš…“ Nedořekl. Zachránily ho jen bleskové reflexy, neboť břitva se mihla vzduchem tak rychle, že sotva stačil uskočit. Volný záhyb košile byl proťatý čistým řezem, ale kůže pod ní zůstala nedotčená. S námahou udržel temperament na uzdě. „Začínám s tebou ztrácet trpělivost, Smithi.“

Henry ztuhl, prsty stále položené na klávesnici. Zaslechl něco na balkónu. Nebyl to hlasitý zvuk – spíše šustění spadaného listí ve větru – ale byl to zvuk, který sem nezapadal.

Dostat se do obýváku mu zabralo sotva pár vteřin a silný zápach zkaženého masa ho už předem varoval, co ho čeká. Poslušen dvě stě let starého reflexu sáhl rukou k boku, přestože meč přestal nosit už začátkem devatenáctého století. Jedinou zbraní, kterou vlastnil, byl revolver, ale ten byl zabalený v naolejovaném hadříku a bezpečně uložený ve sklepě domu. A pochybuji, že budu mít čas si pro něj jít.

Proti noční obloze se jasně rýsovala silueta tvora držícího ve spárech skleněné dveře. Vyplňoval takřka celou malou zimní zahradu, která spojovala jídelnu a balkón.

Odporným puchem, který tvor vydával, se jako rudá hedvábná šňůra táhla vůně čerstvé krve, jež Henrymu prozradila, že se démon právě nasytil, a připomněla mu, jak je to dávno, co on učinil totéž. Rozechvěle se nadechl. Byl jsem blázen, že jsem nechránil byt! Otevřeným pentagramem, jako byl ten, který měl připravený jako past u řeky… Mělo mě to napadnout. A to jsou ty konce.

„Zadrž, démone, nebyl jsi vyzván, abys vstoupil!“

Obrovské žluté oči bez víček se obrátily jeho směrem a démonovy rysy se změnily, aby se přizpůsobily novému pohybu. „Povolán,“ řekl a vrhl se do dveří.

Henry skočil vpřed a sklo se neškodně roztříštilo o podlahu v místě, kde před okamžikem stál. Prosmýkl se kolem spárů a udeřil démona oběma pěstmi do hlavy. Její povrch se zhroutil sám do sebe jako vlhký korek, absorboval sílu úderu a vrátil se do původního tvaru. Démon se napřáhl, zachytil Henryho při úhybném manévru a prohodil ho konferenčním stolkem. Upír se bleskově odvalil, čímž se vyhnul smrtícímu úderu, vyskočil na nohy a v ruce třímal ostrý a lesknoucí se kus kovu, jenž býval nohou stolku.

Démon mu rozpáral ruku pod loktem.

Henry potlačil výkřik, klopýtl, téměř upadl a vrazil mu tyč do boku.

V tom okamžiku se málem dostal do sevření křídla, ale panika mu dala sílu a mohutným kopnutím se vyprostil. Cítil, jak jeho pata protrhla měkkou tkáň. Ramenem zachytil úder směřující na hrdlo. Vstřebal jej, popadl démona za nakročenou nohu a vší silou škubl. Zátylek démonovy hlavy se ukázal přece jen odolnější než Henryho televizor, ale ne o moc.

~~~

„Lehni, Owene! Buď zticha!“ Paní Hughesová visela na vodítku a až na poslední chvíli se jí podařilo zavřít dveře, než hystericky štěkající Owen vyrazil vpřed a táhl ji za sebou po chodbě. „Owene, sklapni!“ Dělal takový hluk, že skoro neslyšela vlastní myšlenky. Štěkot burácel chodbou hlasitěji než předtím v uzavřeném prostoru jejího bytu. Bez ohledu na to, jak dobře byly jednotlivé byty zvukově izolovány, zvuk se vždycky nějak prodral na chodbu. Musela dostat Owena ven, než je kvůli němu sdružení vlastníků bytů vyhodí z domu.

Na protější straně chodby se otevřely dveře a objevil se soused, kterého zběžně znala. Byl to vysloužilý voják a sám měl dva malé psy – a oba bylo hlasitě slyšet skrz otevřené dveře – bezpochyby reagovali na Owenovo zběsilé šílenství.

„Co je s ním?“ zařval, když se dostal tak blízko, aby ho bylo slyšet.

„Já nevím.“ Klopýtla a skoro upadla, když se Owen vrhl mohutným tělem na dveře bytu Henryho Fitzroye. Škrábal packami kolem rámu, a když to k ničemu nevedlo, snažil se podhrabat. Paní Hughesová se ho pokoušela odtáhnout, víceméně neúspěšně. Kéž by věděla, co Owen proti panu Fitzroyovi má – samozřejmě, v daném okamžiku by se ráda spokojila s tím, kdyby věděla, že nebudou soudně vystěhováni pro rušení klidu. „Owene! Sedni!“ Owen ji ignoroval.

„Nikdy dřív se tak nechoval,“ vysvětlovala. „Začal zničehonic štěkat, jako by ho něco posedlo. Myslela jsem, že když ho vezmu ven…“

„Tam se určitě trochu uklidní,“ souhlasil muž. „Mohu vám pomoci?“

„Buďte tak hodný.“ Její hlas začal znít trochu zoufale.

Společnými silami odvlekli štěkajícího mastifa do výtahu.

„Já to nechápu,“ řekla udýchaně. „Normálně by neublížil ani mouše.“

„No, kromě několika ušních bubínků taky zatím nikomu nic neudělal,“ uklidnil ji. Vytáhl koleno ze dveří a ty se zavřely. „Hodně štěstí!“

Z výtahové šachty byl dál slyšel Owenův hluboký hrdelní štěkot, stejně jako zuřivé ňafání jeho vlastních dvou psů. Pak, stejně náhle jako to začalo, všechno utichlo. Soused se zarazil, zamračil, uslyšel závěrečné zakňučení, načež se rozhostilo úplné a naprosté ticho. Zavrtěl hlavou a vrátil se dovnitř.

~~~

Zalitý odpornou žlutou tekutinou prýštící z mnoha ran popadl démon grimoár a odkulhal na balkón. Díky jménům a inkantacím, které kniha obsahovala, představovala značně nepohodlné břemeno, zdaleka nejtěžší předmět, jež zatím nesl. A trpěl bolestí. Ten nesmrtelník, se kterým bojoval, jej zranil. Většina povrchu jeho těla pomalu měnila barvu ze šedé s černými skvrnami na černou se šedými skvrnami a zase zpátky, a navíc měl roztrženou pravou křídelní blánu.

Musí se vrátit s grimoárem k pánovi, ale nejdřív se bude muset nakrmit. Z tohoto vysokého sídla se dokáže snést i na poraněné membráně, a jakmile se ocitne na zemi, bude si muset rychle najít nějaký život, na němž se zhojí. V okolí byla spousta životů. Nepředpokládal, že by měl mít potíže najít nějaký, který si bude moci vzít.

Spustil se do noci a jen louže žluté kapaliny označovala místo, kde před chvílí stál.

~~~

Paní Hughesová se usmívala a poslouchala, jak Owen skotačí ve křoví. K její nesmírné úlevě se uklidnil už ve výtahu a od té doby byl jako andílek. Jako by věděl, že na něj myslí, vyběhl na chvíli na mýtinu, rozhlédl se po ní, vesele zaňafal a zase odběhl.

Věděla, že by ho měla držet na vodítku dokonce i tady ve strži, ale když sešli dolů uprostřed noci a široko daleko nikdo nebyl, vždy ho pouštěla, aby se proběhl – měla z toho stejnou radost jako on sám. Ani jednomu z nich tempo toho druhého příliš nevyhovovalo.

Vrazila ruce do kapes a nahrbila ramena proti náhlému závanu mrazivého větru. Jaro. Byla si jistá, že když byla malá, dorazilo jaro vždy už před Velikonocemi a uprostřed dubna už nikdy rukavice nosit nemuseli. Vítr zadul znovu a paní Hughesová znechuceně nakrčila nos. Páchlo to tak, jako by kousek na východ od ní pošlo něco velkého nejméně jako mýval a teď se to už nacházelo v pokročilém stádiu rozkladu.

A co bylo horší, soudě podle šustění v křoví to Owen už našel a určitě se chystal, že se v tom vyválí.

„Owene!“ Postoupila o pár kroků dopředu a chystala si vodítko. „Owene!“ Smrdutý zápach hnijícího masa zesílil. Povzdechla si. Nejdřív hysterický záchvat a teď tohle – zbytek noci stráví koupáním psa. „Ow…“

Démon jí vyrval druhou polovinu slova z hrdla, volnou paží zachytil padající tělo a přitáhl si zející ránu k rozevřenému chřtánu. S hlasitým srkáním začal vysávat krev, kterou potřeboval k regeneraci. Náhle se zapotácel a skoro kořist upustil, když do něj zezadu narazilo cosi těžkého a vyrylo mu ostrými drápy bolestivé rýhy od ramen až k bokům. Zavrčel a celý zkrvavený se otočil.

Owen vycenil zuby, přitiskl uši k lebce a s vrčením připomínajícím spíše vytí se vrhl vpřed. Zasažen rychlým úderem se ve vzduchu přetočil a těžce dopadl na tři končetiny. Na světle hnědé pleci se mu začala rozlévat tmavá krvavá skvrna. Znovu zavrčel a doveden k šílenství blízkostí démona, vrhl se na volně vlající kus křídla a začal ho drtit mocnými čelistmi.

Než pes stačil zapojit i silný krk a ramenní svaly, démon ho kopl. Jeden dlouhý spár prorazil mastifovi žebro a zajel mu patnáct centimetrů hluboko do těla, vyvrhávaje ven lesknoucí se hromádku vnitřností.

Posledním chabým trhnutím hlavou se Owenovi ještě podařilo rozšířit trhlinu v již poraněném křídle, ale pak jeho planoucí oči pomalu pohasly a s posledním nenávistným zavrčením zemřel.

Sevření čelistí neuvolnila ani smrt a démon je musel od sebe odervat, než se mu podařilo vyprostit.

O deset minut později sešel do rokle mladý pár hledající diskrétní místečko. Na pěšině bylo několik příkrých a kamenitých úseků, a dokud si oči nepřivykly tmě, byla dvojnásob zrádná. Mladík šel o krok napřed a vedl dívku za sebou za konečky propletených prstů – ne z rytířské touhy ověřit schůdnost pěšiny, byl jednoduše mnohem nedočkavější, aby už byli na místě.

Když začal padat a máchat druhou rukou ve vzduchu, pustila se ho, aby ji nestáhl s sebou. Při dopadu na zem se ozval podivný tlumený náraz. Chvíli zůstal ležet, upíraje oči do stínů, jimiž ona nemohla proniknout.

„Pate?“

Odpověděl téměř kňouravě, zatímco pomalu couval a hrabal se na nohy. Obě ruce a kolena měl černá, jako by upadl do bahna. Ucítila něco takřka povědomého, co však nedokázala blíže určit. Nakrčila nos.

„Pate?“

Třeštil oči a otáčel zářivé bělmo, ale přestože pohyboval ústy, nevydal ani hlásku.

Zamračila se, udělala dva velmi opatrné kroky kupředu a přidřepla. Půda pod jejími prsty byla vlhká a lehce lepkavá. Pach zesílil. Postupně si její oči zvykly na tmu, a protože ji nepoutaly žádné společenské konvence spojované s mužností, začala křičet. A ještě hodnou chvíli křičet nepřestala.

~~~

Vicki šilhala v zoufalé snaze zaostřit na rozmazaná světla v dálce. Věděla, že jasně bílý paprsek proudící do rokle musí být pátrací reflektor policejního auta, i když vůz samotný neviděla. Slyšela vzrušené mumlání hlasů, ale nerozeznávala dav, ze kterého musely pocházet. Bylo pozdě. Měla by už být u Henryho. Ale mohlo to být něco, s čím by mohla pomoci… S jednou rukou položenou na betonové zdi obklopující ředitelství společnosti Manulife zahnula na náměstí svatého Pavla a zamířila za světlem.

Nikdy ji nepřestalo udivovat, jak rychle dokázala nehoda jakéhokoli druhu přitáhnout dav zvědavců – dokonce i v pondělí o půlnoci. Copak žádný z těch lidí nemusí zítra ráno vstávat do práce? Ulicí se s houkáním přehnala další dvě policejní auta a málem ji porazil hlouček mladíků běžících se podívat, co se stalo. Žádného z nich skoro nezahlédla. Bylo po půlnoci…

Nechala se vést prsty letmo se dotýkajícími zdi a přidala do kroku, dokud ji náhle nezastavil jeden z hlasů vyloupnuvších se z pozadí.

„…a chybí jí hrdlo, přesně jako těm ostatním.“

Henry se zmýlil. Démon dnes v noci znovu zabíjel. Ačkoli proč právě zde, skoro v samém srdci města na míle daleko od kteréhokoli z možných jmen? Henry a jeho pocit, který ho nutil zůstat dnes v noci doma…

„Zatraceně!“ Vicki se dala do běhu, prodírajíc se skrz stále houstnoucí dav zvědavců. Klopýtla o obrubník, který neviděla, narazila ramenem do nejasně ohraničené šmouhy, která mohla být sloupem, a odrazila se přinejmenším od tří lidí, kteří jí nestačili uhnout z cesty. Musela se dostat za Henrym.

Když dorazila k jeho domu, prohnala se kolem sanitka a hned se zpoza kruhového objezdu vyhrnula skupinka lidí a táhla se za ní jako přízračná housátka. Pak s pištícími pneumatikami zahnula kolem rohu a vjela na náměstí svatého Pavla. Vrátný musel být mezi těmi lidmi, protože když Vicki zatlačila do dveří a vešla na chodbu, našla jeho stůl prázdný.

„Zatraceně a zatraceně!“

Sáhla za něj a našla vypínač, kterým se otevíraly vnitřní dveře, ale on je zamkl, přesně jak se obávala, a klíč vzal s sebou. Příliš rozzuřená a příliš plná starostí, než aby klela, zběsile trhla klikou. K jejímu překvapení se ozvalo ublížené zaskřípění nedomykajícího zámku a dveře se otevřely. Rychle proklouzla dovnitř, na vteřinu se zastavila, aby za sebou znovu zavřela – zvyk je železná košile – proběhla vnitřní chodbou a začala zuřivě mačkat knoflík výtahu.

Dobře věděla, že opakované mačkání není k ničemu, ale stejně to dělala.

Zdálo se jí, že cesta do čtrnáctého patra trvá snad celé dny, dokonce měsíce, a přitom měla v žilách tolik adrenalinu, že málem lezla po stěnách kabiny. Dveře Henryho bytu byly zamčené. Chvíli se hrabala v kabelce, vytáhla paklíče a několikrát se zhluboka nadechla, aby si uklidnila ruce. Přestože ji strach neustále poháněl ke spěchu, donutila se pomalu zasunout do zámku příslušnou sondu a pak ještě pomaleji provádět jemné manipulace, které nahradí otočení klíčem.

Po několika mučivě se vlekoucích okamžicích, během nichž si začínala myslet, že drahý zámek bude mimo její schopnosti, kdy už si začínala přát, aby se objevil Drsný Harry a vyrazil dveře z pantů, uvolnila i poslední západku. Začala znovu dýchat, poděkovala Bohu, že stavitelé nenainstalovali nic elektronického, hodila paklíče zpátky do kabelky a trhnutím otevřela dveře.

Vítr vanoucí z balkónu odnesl většinu smradu pryč, ale lehký pozůstatek hniloby ve vzduchu přetrvával. Znovu pomyslela na starou paní, kterou našli uprostřed léta šest týdnů po smrti, ale tentokrát její představivost dala mrtvole Henryho tvář. Věděla, že puch pochází od démona, ale její útroby trvaly na svém.

„Henry?“

Sáhla za sebe, zaklapla dveře a natáhla se po vypínači. Vůbec nic neviděla. Henry mohl ležet mrtvý u jejích nohou a nikdy by…

Přímo u nohou jí neležel. Ležel natažený na převrácené pohovce a byl napůl zakrytý roztrhaným čalouněním. A nebyl mrtvý. Mrtví leží způsobem, jaký živí nedokáží napodobit.

Na koberci se třpytily skleněné střepy a vytvářely iluzi ledové plochy. Balkónové dveře, konferenční stolek, televize – jistá část Vickiiny mysli vycvičená k pozorování si na pomyslném seznamu odškrtávala zdroje skleněných střepů různých barev. Henry se zdál být v trochu lepším stavu než jeho byt.

S námahou zavřela dveře vedoucí do zimní zahrady, přičemž musela překonat lepkavé louže žluté kapaliny, pak u pohovky poklekla na jedno koleno a přitiskla prsty na vlhkou pokožku Henryho hrdla. Pulz měl tak pomalý, že každý další tep jí přišel skoro jako výplod fantazie.

„Je to normální? Jak mám k čertu vědět, co je pro tebe normální?“

Tak jemně, jak to jen šlo, ho vymotala z čalounění a zjistila, že jako zázrakem nemá nic zlomeného. Když mu opatrně narovnávala ruce a nohy, všimla si, že má velmi těžké kosti. Letmo ji napadla otázka, jestli je to důsledek vampyrismu nebo dědictví po lidských rodičích – ne že by na tom teď nějak záleželo. Měl mnohočetné řezné a bodné rány, předpokládala, že dílem od střepů a dílem od démonových drápů.

Rány, a to i ty nejhlubší, krvácely jen velmi málo, pokud vůbec.

Jeho kůže byla vlhká a studená, oči obrácené v sloup, a vůbec nereagoval. Byl v šoku. A co se pravdivosti legend o upírech týče, Vicki si byla jistá, že se v jednom bodě pletou. Henry Fitzroy nebyl nemrtvý o nic víc než ona. Právě umíral.

„Sakra. Sakra. SAKRA!“

Jednou rukou táhla Henryho tělo tak, aby sklouzlo na roztrhané polštáře, pak převrátila pohovku zpět do původní polohy, poklekla vedle ní a sáhla do kabelky. Nejmenší čepel jejího zavíracího nože byla zároveň i nejostřejší – používala ji nejméně často – takže si ke kůži na zápěstí přiložila právě tu. Kůže se prohnula a Vicki se zarazila, vyslala k nebesům tichou modlitbu, aby to zabralo, a ať se legendy třebas mýlí ve všem ostatním, aby alespoň v tomto bodě nelhaly.

Nebolelo to tolik, kolik očekávala. Přitiskla mu ránu ke rtům a čekala. Z koutku úst mu skanula nachová krůpěj a zanechávala za sebou na jeho tváři červenou linku.

Pak se jeho hrdlo pohnulo drobným křečovitým polknutím. Cítila, jak se jeho rty přisály k zápěstí a jazyk jednou, dvakrát olízl tekoucí krev. Postavily se jí chloupky na krku a téměř mimovolně mu přitiskla ránu k ústům silněji.

Začal se krmit. Zpočátku sál hltavě, pak už klidněji, když si něco v něm uvědomilo, že mu nebude odepřeno.

Pozná, kdy má přestat? Začala dýchat přerývaně, jak vjemy putující vzhůru její paží vyvolaly odpovídající vjemy v dalších částech jejího těla. Dokážu ho zastavit, když to nepozná?

Dvě minuty, tři, dívala se, jak se krmí, a během té doby to bylo vše, co byl – hlad, nic víc. Připomnělo jí to kojence u prsu a ucítila, jak jí při té myšlence pod kabátem, svetrem a podprsenkou tuhnou bradavky. Už chápala, proč se v tolika příbězích o upírech pojí krev se sexem – byla to jedna z nejintimnějších činností, kterých se kdy účastnila.

~~~

Nejdříve byla bolest a pak byla krev. Neexistovalo nic než krev. Svět se stal krví.

~~~

Sledovala, jak se začíná vracet k vědomí. Uchopil ji za ruku a tlačil ji proti síle, kterou ji poutala jeho ústa.

~~~

Nyní už cítil život, který mu krev přinášela. Cítil jej, slyšel jej, poznal jej a bojoval proti rudé mlze, která říkala, že by si jej měl vzít. Jak snadné by bylo poddat se hladu…

~~~

Viděla, jak zápasí. Ještě naposledy polkl a pak odstrčil její zápěstí stranou. Nechápala. Cítila jeho touhu a cítila se k ní přitahována. Zvedla mu znovu k ústům zápěstí, z něhož nepřestávaly kanout nachové kapky.

Odhodil je silou, která ji překvapila, na předloktí jí zůstaly bílé otisky prstů. Bohužel to byla poslední síla, kterou měl. Jeho tělo opět ochablo a hlava padla na její rameno.

Bolest po jeho stisku jí pomohla rozptýlit mlhu, i když myslet bylo pro ni stále nesmírně obtížné. Změnila polohu. Místnost se jí před očima rozostřila. Zatímco proplouvala temnotou zpět ke světlu, uvědomila si, proč se přinutil přestat pít. Nemohla mu dát veškerou krev, kterou potřeboval, ne, aniž by mu přitom dala sebe samu.

„Kruci, kruci, kruci!“ Nebylo to příliš tvůrčí, ale ulevilo jí to.

Znovu ho uložila na pohovku, pohladila ho a vytáhla mu z kapsy u kalhot klíče – jestli měla Henrymu zachránit život, nemohla ztrácet čas odemykáním zámku pomocí paklíčů. Potřebuje více krve. Musím najít Tonyho.

Vstát tak prudce se ukázalo jako špatný nápad. Svět uhnul do strany a její běh ke dveřím se změnil v klopýtání. Jak si dokázal vzít tolik krve za tak krátký čas? Těžce oddychujíc vyšla na chodbu a spěchala k výtahu.

~~~

„Dobrý bože, to je Owen!“

Owen? Greg se protlačil do přední řady davu. Jestli byl Owen zraněný, mohla paní Hughesová potřebovat jeho pomoc.

Owen byl víc než jen zraněný. Čelisti měl násilím rozevřené do takové míry, že mu praskla lebka.

A pomoci paní Hughesové nebylo v jeho moci.

~~~

Musela se dostat na křižovatku Yongovy a Bloorovy, ale její tělo odmítalo spolupracovat. Místo aby se to zlepšovalo, motala se jí hlava stále víc, ale ona se dál tvrdohlavě pohybovala vpřed od jednoho pevného objektu k druhému a odmítala to vzdát. Na Kostelní ulici se otázka rezignace stala ryze akademickou.

„Čau, Viktorko.“

Když padala, zachytily ji silné ruce a ona se pevně držela Tonyho riflové bundy tak dlouho, dokud nepřestalo hrozit nebezpečí, že se chodník zvedne a udeří ji do obličeje.

„Jsi v pohodě, Viktorko? Vypadáš děsně.“

Odtáhla se od něj a přehmátla z jeho bundy na předloktí. Jak to mám k čertu formulovat? „Tony, potřebuji tvou pomoc.“

Tony jí zúženými zornicemi světlých očí chvíli zkoumavě hleděl do tváře. „Někdo tě zmlátil?“

Vicki zavrtěla hlavou a hned zatoužila, aby to nebyla udělala. „Ne, nic takového. Já…“

„Jedeš na drogách?“

„Samozřejmě že ne!“ To nečekané rozhořčení ji vzpružilo.

„Tak co se ti, kurva, stalo? Před dvaceti minutami jsi byla v pohodě.“

Zašilhala na něj, záře pouliční lampy ještě zhoršovala její potíže se zaostřováním. Vypadal spíš rozzlobeně než zmateně. „Vysvětlím ti to cestou.“

„Kdo říká, že někam jdu?“

„Tony, prosím…“

Ten okamžik, který mu trvalo, než se rozhodl, byl po dlouhé době nejdelší, jaký zažila.

„No, myslím, že stejně nemám nic lepšího na práci.“ Nechal se táhnout vpřed. „Ale radši si připrav fakt dobré vysvětlení.“

~~~

Greg hleděl za rozložitého policejního komisaře s vyvalenýma očima. Jediné, co z paní Hughesové viděl, byla teniska – nahoru obrácená podrážka byla červená od krve – a kousek nohy v elastické nohavici. Výhled na tělo samotné mu zakrýval soudní patolog. Chudák paní Hughesová. Chudák Owen.

„Není o tom pochyb.“ Patolog se postavil a pokynul saniťákům, aby se postarali o tělo. „Totéž jako u všech ostatních.“

V davu to zašumělo zděšením. Totéž jako u všech ostatních. Upír!

Jeden z policejních vyšetřovatelů se otočil po zdroji zvuku a hněvivě přejel pohledem vrchol svahu. „Co tu k čertu všichni ti lidi dělají? Vyžeňte je za auta! Hned!“

Greg se pohyboval spolu s ostatními, ale zabrán do vlastních myšlenek nevnímal vzrušené spekulace okolních lidí. Navzdory noční hodině poznal v davu několik obyvatel domu. Henry Fitzroy mezi nimi nebyl. Stejně jako mnoho dalších, připustil, ale nepřítomnost pana Fitzroye získala náhle na významu.

Owen, který všechny ostatní miloval, Henryho Fitzroye nikdy rád neměl.

Když si vybavil nezapomenutelný výraz, jenž se onehdy v očích mladíka objevil, stejně jako hrůzu, kterou v něm vzbudil, neměl Greg sebemenší pochybnosti, že pan Fitzroy by dokázal zabít. Zbývala jen otázka, jestli opravdu zabil.

Greg se vymotal z davu a spěchal zpátky na Bloorovu ulici. Byl nejvyšší čas získat odpovědi.

~~~

Upíři. Démoni. Tony si okusoval nehet na palci a zkoumavě si prohlížel Vickiinu tvář. Vlastní výraz udržoval přísně neutrální. „Proč říkáš takové tajemství právě mně?“

Vicki se opřela o stěnu výtahu a protřela si spánky. Proč vlastně? „Protože jsi byl nejblíž. Protože mi to dlužíš. Protože věřím, že ty mě nezradíš.“

Nejprve vypadal šokovaně, ale pak se zdálo, že ho to potěšilo. Už to bylo hodně dávno, co mu naposledy někdo důvěřoval. Opravdu důvěřoval. Usmál se a náhle jako by omládl o několik let. „Takže je to všechno pravda? Neděláš si prdel?“

„Nedělám,“ řekla Vicki unaveně.

~~~

Opatrně našlapuje mezi střepy, přistoupil Tony k pohovce a s vytřeštěnýma očima hleděl na Henryho. „Upíra zrovna nepřipomíná.“

„Co jsi čekal? Smoking a rakev?“ Zatímco byla pryč, nic se nezměnilo, ale i když nevypadal o nic líp, přinejmenším nevypadal ani o nic hůř.

„Hej, klídek, Viktorko. Tohle všechno je fakt divné, uvědomuješ si to?“

Povzdechla si a shrnula Henrymu z čela pramen rudozlatých vlasů. „Já vím. Promiň. Mám o něj strach.“

„V pohodě.“ Tony ji poklepal po rameni a obešel pohovku z druhé strany. „Tomu rozumím.“ Zhluboka se nadechl a otřel si dlaně do kalhot. „Co mám dělat?“

Ukázala mu, kam si má kleknout, a pak mu přiložila k zápěstí špičku nože.

„Možná bych to měl udělat radši sám,“ navrhl, když viděl, jak váhá.

„Možná bys měl.“

Jeho krev, kanoucí po bledé pokožce, vypadala velmi červeně a Vicki cítila, jak se mu chvěje ruka, když přikládala jeho ránu k Henryho ústům.

Co to k čertu dělám? pomyslela si, když začal sát a Tonymu se rozhostil ve tváři takřka blažený výraz. Dělám upírovi pasáka.

~~~

Další krev, ale tentokrát necítil tak zoufalou potřebu jako prve a stačilo mu mnohem méně, aby si začal uvědomovat svět ležící za ní.

~~~

„On to vážně dělá. On je opravdu…“

„Upír. Jo.“

„To je, ehm, zajímavé.“ Trochu se posunul a upravil si nohavici riflí.

Vzpomněla si, jaký to byl pocit, a byla vděčná, že Tony nevidí, jak se červená. Svlékla si kabát, zamířila do koupelny a cestou si říkala, jestli má moderní upír v lékárničce něco užitečného. Rozsah Henryho poranění přesahoval možnosti maličké krabičky první pomoci, kterou nosila v kabelce, ačkoli byla připravena improvizovat, kdyby to bylo nutné.

Ke svému překvapení zjistila, že moderní upír vlastnil jak gázu, tak náplasti. Vzala obojí, spolu se dvěma vlhkými hadříky, ručníkem a froté županem, který našla visící na dveřích, a spěchala zpátky do obývacího pokoje, přidržujíc se stěn a nábytku, kdykoli to bylo možné.

Nejdřív se postará o hlubokou řeznou ránu na Henryho předloktí a pak si půjde odpočinout. Možná na pár dní.

~~~

Když Greg odemykal skříňku v klubovní místnosti a vytáhl z bedny kolík na kroket, trochu se mu třásly ruce.

„Je to jen preventivní opatření,“ říkal si, zatímco si prohlížel hrot. „Jen rozumné bezpečnostní opatření.“

~~~

Když Vicki ránu vymývala, snažila se nemyslet na to, jak je hluboká a jaké poškození způsobila. Stlačila okraje roztržené kůže a svalů tak těsně k sobě, jak to jen šlo, a stáhla je gázou. Henryho paže se chvěla, ale nijak se nepokoušel uhnout. Tony se raději díval jinam.

~~~

Spolu s návratem vědomí se dostavilo i zmatení. Z koho pije? Vickiin pach byl nezaměnitelný, ale mladého muže neznal.

Cítil, jak se mu vrací síla. Teď, když krev, již přijímal, nebyla nutná pouze k tomu, aby ho udržela při životě, cítil, jak se jeho tělo začíná uzdravovat. Teď potřeboval jen čas.

~~~

„Myslím, že už skončil.“

„To už přestal?“

Tony zvedl zápěstí. „To obvykle výraz už skončil znamená.“ Říznutí bylo trochu moc široké, ale zpod ušmudlaného okraje riflové bundy skanula už jen poslední maličká kapka krve.

Vicki se naklonila kupředu. „Henry?“

„Okamžíček, Viktorko.“ Tony se zhoupl na patách a postavil se. „Jestli ho hodláš budit, tak já mizím.“

„Cože?“

„Nezná mě a myslím, že bych tu neměl stát, zatímco ho budeš přesvědčovat, že to nikomu nepovím.“

Když se nad tím zamyslela, došla Vicki k závěru, že to nejspíš nebude úplně špatný nápad. Neměla nejmenší představu o tom, jak Henry přijme skutečnost, že jeho tajemství bylo vyzrazeno naprosto cizímu člověku. Ona by na jeho místě byla bez sebe vzteky.

Doprovodila Tonyho ke dveřím. „Jak se cítíš?“

„Nadržený. A trochu se mi točí hlava,“ dodal, než stačila cokoli říct. „Myslím, že si ode mě nevzal tolik jako od tebe. Jasně, a taky jsem mladší.“

„A hubatější.“ Natáhla ruku, položila mu ji na rameno a lehce jím zatřásla. „Díky.“

„Hej, copak jsem si to mohl nechat ujít?“ Na okamžik měla jeho tvář otevřený, zranitelný výraz, ale potom se rychle vrátil starý, přidrzlý úsměv. „Pak chci slyšet, jak to všechno dopadlo.“

„Dozvíš se to.“ Vytáhla z kapsy hrst zmačkaných bankovek a vtiskla mu je do dlaně. „Pij teď chvíli hodně tekutin. A, Tony, zkus odejít tak, aby tě neviděl vrátný dole.“

„Uč babičku vysávat vajíčka, Viktorko.“

~~~

Ve výtahu se Greg plácal tři čtvrtě metru dlouhým kolíkem do stehna. Ve skutečnosti nevěřil, že by Henry Fitzroy byl upír, ne doopravdy, ale na druhou stranu měl potíže uvěřit, že je paní Hughesová doopravdy mrtvá, a to nepochybně byla. V průběhu svého dlouhého života se už dávno naučil, že víra má jen málo společného se skutečností.

Ve čtrnáctém patře se narovnal v ramenou a vyšel na chodbu, připraven konat svou povinnost. Nepovažoval se za nijak výjimečně odvážného člověka, ale cítil, že má vůči obyvatelům domu zodpovědnost. Nezaváhal v boji proti nacistům, nezaváhal v Koreji, nebude váhat ani nyní.

U dveří Henryho Fitzroye se znovu ujistil, že má kůl dobře schovaný v nohavici – nehodlal ho použít, pokud nebude muset – a zaklepal.

~~~

„Zatraceně!“ Vicki přejela pohledem z Henryho na dveře. Neznělo to jako policie – policejní klepání bylo nezaměnitelné – ale jeho ignorování mohlo stále být to nejhorší, co mohla udělat. Jestli někdo na ulici viděl na Henryho balkóně démona…

Dveřní kukátko jí ukázalo pokřivený obraz starého vrátného ze vstupní haly. Zatímco se dívala, zvedl ruku a zaklepal znovu. Nevěděla, co chce, a ani ji to nezajímalo. S Henrym mluvit nemohl a musela se ho zbavit, aniž by mu dovolila spatřit bitevní pole v obývacím pokoji. Jestli měl vrátný pochybnosti – a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že je z něčeho velmi nešťastný – musela ho nanejvýš přesvědčivě zbavit jakýchkoli nejasností ohledně toho, co Henry posledních pár hodin dělal. A pokud vrátný žádné pochybnosti neměl, bylo nanejvýš důležité, aby žádné ani nezískal.

~~~

To je šílenost, uvědomil si náhle Greg. Měl bych přijít po východu slunce, až bude spát. Přejel nervózně prsty po násadě kroketové paličky. Mohl jsem si vzít univerzální klíč, získat jistotu, tak či onak, a…

Dveře se otevřely a zároveň s nimi otevřel Greg ústa. Před jeho překvapenýma očima stála rozcuchaná žena s rozespalým pohledem, víceméně zahalená do pánského županu.

Vicki předtím zhasla všechna světla s výjimkou jediného přímo za svými zády v naději, že jeho záře zakryje všechno, co nezakrývalo její tělo. Vyplnila prostor mezi dveřmi a zárubní a – čistě pro jistotu – nechala horní okraj županu poněkud rozhalený. Neměla v úmyslu oslnit vrátného krásou, ale jestli odhadla starého pána správně, šlo přesně o ten druh situace, který mu bude připadat nanejvýš trapný.

Takže to možná byl hloupý nápad, ale byl také jediný, který ji napadl.

„Můžu pro vás něco udělat?“ zeptala se a potlačila nikoliv zcela předstírané zívnutí.

„Ehm, ne, já totiž, je pan Fitzroy doma?“

„To je.“ Vicki se usmála a posunula si brýle na nose. Župan se sám od sebe rozhalil ještě víc. „Ale spí. Je tak nějak…“ Odmlčela se právě na tak dlouho, aby vrátnému stihly zrudnout uši. „…vyčerpaný.“

„Ach tak.“ Greg si odkašlal a uvažoval, jak z toho elegantně vycouvat. Bylo zřejmé, že Henry Fitzroy nevyšel ze svého bytu přinejmenším několik hodin. Stejně tak bylo zřejmé, že nezatínal tesáky ani do hrdla této mladé ženy, ani do většiny dalších částí její anatomie, na které se Greg nedíval. „Já jen, ehm, v blízké rokli došlo k takovému incidentu a mě napadlo, že mohl něco vidět nebo slyšet, protože většinou hodně ponocuje. Chci říct, vím, že nemá okna na tu stranu…“

„Myslím, že nic neviděl. Byl velmi…“ Znovu se odmlčela. Vrátný se začervenal ještě víc. „…zaneprázdněný.“

„Podívejte. Vážně mě mrzí, že jsem vás obtěžoval. Promluvím si s panem Fitzroyem jindy.“

Tvářil se tak deprimovaně, že Vicki impulzivně natáhla ruku. „Ten incident, nestalo se něco někomu, koho zná?“

Greg přikývl v reakci na účast v jejím hlase. „Paní Hughesové a Owenovi. Owen byl její pes. Bydleli tady na protější straně chodby.“ Ukázal, a když Vicki uviděla čím, zalapala po dechu.

Vysledoval směr jejího pohledu a zrudl ještě víc. Světlé proužky na horní části kolíku jako by si z něj tropily legraci. Úplně zapomněl, že ho s sebou má. „Děti,“ vysvětlil spěšně. „Nechávají ležet hračky všude kolem. Právě jsem to šel uklidit, kam to patří.“

„Aha.“ Násilím se donutila odvrátit pohled od kolíku. Kdyby o něj projevila příliš velký zájem, všechno by pokazila. Vyrvání kolíku z Gregových rukou a jeho odhození do výtahové šachty – což bylo přesně to, co chtěla udělat – by se pravděpodobně dalo jako projev příliš velkého zájmu kvalifikovat. „To s tou starou paní a jejím psem mě mrzí,“ podařilo se jí ze sebe vypravit.

Znovu přikývl. „Mě taky.“ Narovnal se v ramenou a Vicki prakticky viděla, jak si na ně znovu naložil náklad povinnosti a odpovědnosti. „Musím se vrátit na své místo. Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval. Dobrou noc, madam.“

„Dobrou noc.“

Počkal, dokud neuslyšel cvaknutí zámku, a pak zamířil k výtahu. Jakmile se dveře kabiny zavřely, podíval se na kolík a zavrtěl hlavou. Když se naposledy cítil tak trapně, probíhala druhá světová válka, jemu bylo devatenáct a on omylem vešel do dámských sprch. „Upíři, cha! Určitě už senilním.“

~~~

Vicki se opřela o vnitřní stranu dveří, slabostí se jí podlamovala kolena. Tohle bylo těsné. Znovu v pokoji rozsvítila a opatrně zamířila k Henrymu.

Měl otevřené oči a jednou rukou si je stínil proti ostrému světlu.

„Už je ti lépe?“ zeptala se.

„Přijde na to… lépe než kdy?“ Spustil nohy z pohovky a s námahou se posadil. Takhle mizerně se necítil hodně dlouho.

Vicki natáhla ruku a podepřela ho, aby se nepřevrátil. „Pan Stoker očividně nepřeháněl, když se zmiňoval o regeneračních schopnostech upírů.“

Henry se pokusil o úsměv. Bez valného úspěchu. „Pan Stoker byl podřadný pisálek.“ Zakroužil oběma rameny a protáhl si nohy. Zdálo se, že vše funguje, i když ne moc dobře a bezbolestně. „Kdo byl ten kluk?“

„Jmenuje se Tony. Žije na ulici už od dětství. Umí brát lidi takové, jací jsou.“

„I upíry?“

Pozorně si prohlížela jeho tvář. Nevypadal rozzlobeně. „I upíry. A ví, jaké to je, když někdo chce, aby ho všichni nechali na pokoji.“

„Důvěřuješ mu?“

„Bezmezně. Kdyby ne, uvažovala bych o něčem jiném. O někom jiném.“ Ale nenapadal ji nikdo a nic. Celluci jí vůbec nepřišel na rozum. Ani jednou. Což dokazuje, že i když jsem napůl v bezvědomí, jsem pořád chytřejší, než vypadám. Celluci by ji v tom rozhodně nepodpořil. Myslím, že bych mohla vykrást Červený kříž. „Potřeboval jsi víc, ale nechtěl jsi…“

„Nemohl jsem,“ přerušil ji tiše. „Kdybych si vzal víc, vzal bych si všechno.“ V jeho očích pod fialově zelenou podlitinou na čele se zračil střízlivý pohled. „Příliš krve od jedné osoby a hrozí nám, že se přestaneme ovládat. Cítil bych tvůj život a současně bych cítil vzrůstající touhu si ho vzít.“

To už se usmála, nedokázala si pomoci.

„Co je?“ Henry neviděl důvod k úsměvu. Dnes v noci stanuli oba na prahu smrti.

„Právě se mi vybavil citát z jedné dětské knížky. Ne, že by byl krotký lev. Ty taky nejsi právě krotký, že ne? Jakkoli civilizovaně se tváříš.“

Chvíli se nad tím zamyslel. „Ne, myslím, že podle tvých měřítek rozhodně ne. Děsí tě to?“

Povytáhla obočí a vzápětí je nechala klesnout. Byla prostě příliš unavená, než aby dokázala výraz udržet. „Ale prosím tě.“

Usmál se, zvedl jí ruku a natočil ji zápěstím ke světlu. „Děkuji ti,“ řekl a hebce přejel prstem po linii žíly.

Vicki se postavily všechny chloupky na těle, a než mohla znovu promluvit, musela polknout. „Nemáš zač. Udělala bych totéž pro kohokoli.“

Stále ji ještě držel za ruku, ale do úsměvu se mu vloudil lehce překvapený výraz. „Máš na sobě můj župan.“

Vicki si posunula brýle na nose a snažila se nedívat na hromádku svých šatů na kuchyňském stole. „To je dlouhá historie.“ Nechala se stáhnout vedle něj a nervózně si olízla rty. Kůže jí pod dotekem jeho ruky doslova pulzovala. A to se ani nedotýká ničeho zajímavého.

Pak se jeho výraz změnil tak, že se otočila, aby se podívala, co v něm vyvolalo zděšený údiv. Jedno křídlo dveří nábytkové stěny s překvapivě nepoškozenou skleněnou výplní bylo dokořán.

„Ten démon,“ řekl Henry hlasem, ve kterém se naplno zračil výraz jeho tváře, „vzal můj grimoár.“