Třináct
Henry se prudce vztyčil a zůstal stát na nejistých nohou. „Musím…“
Vicki natáhla ruce a svedla jeho pád zpátky na pohovku. „Co musíš? Nejsi ve stavu, abys svedl jít kamkoli.“
„Musím získat grimoár zpátky, než bude povolán pán démonů.“ Odstrčil její ruce, znovu se postavil a narovnal se v ramenou. „Když začnu hned teď, možná se mi podaří démona vysledovat. Aby mohl grimoár nést, musí udržovat fyzický tvar.“
„Vysledovat jak?“
„Pach.“
Vicki letmo pohlédla k balkónu a pak zpátky na Henryho. „Zapomeň na to. Má křídla. Poletí. Je mi fuk, co jsi, nemůžeš sledovat něco, když to nemá na čem zanechat pach.“
„Ale…“
„Žádné ale. Kdybys nebyl to, čím jsi, byl bys už mrtvý. Věř mi. Možná nemám staleté zkušenosti se smrtí jako ty, ale i tak už jsem viděla dost, abych to poznala.“
Měla pravdu. Henry přistoupil k oknu a zlehka položil čelo na sklo. Bylo chladné a hladké a trochu mírnilo bolest v jeho hlavě. Všechno fungovalo, ale všechno bolelo. Ani si nevzpomínal, kdy se naposledy cítil tak slabý nebo kdy měl tak silné bolesti. Teď, když počáteční příval energie z krmení pominul, začalo jeho tělo trvat na tom, aby si odpočinul a nechal ho zregenerovat. „Zachránila jsi mi život,“ připustil.
„Tak ho nezahazuj.“ Vicki ucítila lehkou ozvěnu tepla šířícího se vzhůru od rány na zápěstí. Ignorovala ho. Možná budou mít později příležitost pokračovat tam, kde přestali, ale teď na to rozhodně nebyla správná doba. A cokoli energeticky náročnějšího než intenzivní mazlení by nás teď pravděpodobně zabilo oba. Posbírala šaty, odešla do kuchyně a zavřela za sebou žaluziové dveře. „Udělal jsi, co jsi mohl. Teď dovol, aby to převzal někdo jiný.“
„Ty.“
„Vidíš tu snad někoho jiného?“
Henrymu se podařil poloviční úsměv. „Ne.“ I v tom měla pravdu. Dostal šanci a selhal.
„Fajn.“ Zapnula si rifle a vysoukala se ze županu. „Můžeš se ke mně přidat po západu slunce, jestli se tou dobou budeš moct hýbat.“
„Dej mi den odpočinku a budu zase v pořádku. Dobře, možná ne úplně v pořádku,“ připustil, když si Vicki nevěřícně odfrkla. „Ale aspoň v dost dobrém stavu na to, abych mohl normálně fungovat.“
„To bude stačit. Nechám ti vzkaz na záznamníku, jakmile se dozvím, kde mě nejspíš najdeš.“
„Máš necelých čtyřiadvacet hodin na to, abys ve třímilionovém městě našla zloděje grimoáru. Možná jsi byla dobrý policajt, Vicki…“
„Ten nejlepší,“ informovala ho a opatrně si přetáhla mikinu přes brýle.
„Tak dobře. Byla jsi nejlepší. Ale tak dobrá zase ne. To není nikdo.“
„Možná ne,“ hádal se dál tón jejího hlasu, když už ne sama slova, „ale zatímco ty jsi trávil noci čekáním na to, až démon zaútočí, já netrávila dny sezením na zadku.“ Opatrně prošla mezi střepy, došla k pohovce a posadila se, aby si obula boty. „Jednou z věcí, které démon ukradl, byla počítačová sestava. Rychlejší a chytřejší stroje než tenhleten konkrétní se už očividně nedělají. Dnes jsem si zašla na York University – vede k ní tolik indicií, že jsem přesvědčená o tom, že existuje spojitost – a mluvila jsem s vedoucím katedry informatiky. Dal mi seznam dvaceti tří jmen studentů, kteří by dokázali takový systém doopravdy využít.“ Postavila se a posunula si brýle na nose. „Takže místo jedna ku třem milionům jsou moje šance zhruba dvacet tři ku dvaceti tisícům.“
„Fantastické.“ Henry přešel po pokoji sem a tam a přitom ze sebe strhl cáry trička. Znovu opatrně dosedl na pohovku a hodil zmuchlaný kus látky na rozbitou televizní obrazovku. „Jeden z třiadvaceti mezi dvaceti tisíci.“
„To nejsou nemožné šance. A co víc, nebudu se muset zabývat všemi dvaceti tisíci. Muži a ženy figurující na seznamu tvoří součást dost úzce definované skupiny. Jestli ho nenajdu, myslím, že ho aspoň vyplaším.“
„Během jednoho dne? Protože jestli někdo grimoár použije dnes v noci, začne masakr a víc času už mít nebudeš.“
Zvedla bradu a povytáhla obočí. „Tak co navrhuješ? Mám to vzdát, protože si myslíš, že se to nedá stihnout? Taky sis myslel, že dokážeš nižšího démona zvládnout, vzpomínáš?“ Přejela pohledem po jeho zraněních. „Nedá se říct, že bys byl v těchto otázkách zrovna neomylný.“
Henry zavřel oči. Její slova ho zasáhla hlouběji než všechny rány, které dnes v noci utržil. Měla pravdu. Byla to jeho vina, že došlo k loupeži grimoáru, a jen on byl vinen tím, že svět stál na prahu bolesti a smrti takového rozsahu, že velmi málo smrtelníků si to dovedlo byť jen představit.
„Promiň, Henry. To sis nezasloužil.“
„Ale je to pravda.“ Přisunula se blíž. Cítil, jak tep jejího srdce rozechvívá vzduch mezi nimi. Vzala ho jemně za ruku a on se připravil na banální fráze, které nijak nemohly smýt jeho vinu.
„Ano,“ přikývla.
Otevřel prudce oči.
„Ale nebyl bys přežil tak dlouho, kdyby ses nenaučil, jak se poučit ze svých chyb. Až tu osobu najdu, budu potřebovat tvoji pomoc.“
„No, to ti tedy pěkně děkuju.“ Přesně tohle potřeboval. Aby ho poučoval někdo, jehož předkové nepochybně dřeli na chudých polích, zatímco on jel kolem po boku krále. Vytáhl ruku zpod její a snažil se zakrýt bolest, kterou pohyb vyvolal v ráně na předloktí.
„Než se začnete urážet, Vaše královská Výsosti, možná byste mohl pouvažovat nad tím, koho jiného bych, k čertu, mohla asi tak použít. V jednom mi můžeš věřit, podezření z vyvolávání démonů na policii moc velký dojem neudělá. Dokonce pochybuji o tom, že se vůbec jedná o zločin.“
„A co mladý Tony?“
„Tony si jde vlastní cestou. Kromě toho, tohle není věc, se kterou by mi mohl pomoci.“
„Takže jsem jediný ostrý hoch ve městě?“
„Takže jsme jediní ostří hoši ve městě.“
Na okamžik se střetli pohledy a Vicki si náhle uvědomila, že to byla pěkná hloupost – všechny historky a filmy o upírech před tím varovaly. Na chvíli měla pocit, že stojí na okraji propasti, a bojovala proti nutkání vrhnout se do hlubin. Ten okamžik pominul, propast nahradil pár unavených očí oříškové barvy a ona si s bušením srdce uvědomila, že to byl muž, a nikoli upír, na kterého reagovala. Nebo možná muž coby upír. Nebo upír coby muž. Něco takového. Fantastické. Celé město – dokonce svět – mohou každou chvíli pohltit plameny a já tady přemýšlím rozkrokem.
„Budu potřebovat vstávat brzy. Už bych měla radši jít.“
„Možná bys měla.“
Několik tuctů věcí zůstalo nevysloveno.
Díval se, jak si obléká plášť, a zvuk jejího tlukoucího srdce téměř přehlušoval vše ostatní. Kdyby si od ní vzal jen o trochu víc krve, nedokázal by se už ovládnout a vzal by si i její život. Krmení bylo na upírství to nejsladší a propadnutí této vášni zničilo nejednoho příslušníka jeho druhu. To, že mu přivedla toho kluka, je zachránilo oba. Byla to opravdu výjimečná žena – jen málo smrtelníků by mělo sílu odolat přitažlivosti jeho touhy.
Chtěl víc. Víc z ní. Jestli přežijí příštích čtyřiadvacet hodin…
Cestou ke dveřím se zastavila a chytila se rukou křesla, aby neupadla. „Teď jsem si vzpomněla… kde jsi vlastně předtím byl? Pořád jsem ti volala, ale odpovídal mi jen záznamník.“
„To proto jsi přišla tak pozdě?“
„No, nemělo smysl sem chodit, když jsi tu nebyl.“
„Byl jsem tady. Zapnul jsem záznamník kvůli filtrování hovorů.“ Povytáhl obočí, zatímco ona spustila to svoje. „Ty to tak neděláš?“
„Když jsem doma, zvedám telefony.“
„Kdybych to zvedl a ty jsi byla tady, když přišel démon…“
„Byli bychom oba mrtví,“ dokončila za něj.
Přikývl. „Vicki?“
S rukou na klice se znovu otočila čelem k němu.
„Uvědomuješ si, že je dost velká pravděpodobnost, že se nám to nepodaří? Že tvé pátrání vyzní naprázdno nebo že nic z toho, co uděláme, pána démonů nezastaví?“
Usmála se na něj a Henry si s lehkým zděšením uvědomil, že není jediný predátor v místnosti.
„Ne,“ řekla. „Nic takového si neuvědomuji. Běž si odpočinout.“ A s těmi slovy byla pryč.
~~~
Ulicemi města se valily proudy krve a všichni naříkající lidé, kteří se jimi brodili, vzhlíželi k ní a očekávali, že je zachrání. Zvedla ruce, aby jim pomohla, a zjistila, že všechna krev prýští z hlubokých řezných ran na jejích zápěstích.
„Už přichází, Vicki.“ Henry Fitzroy před ní padl na kolena, nechal se krví omývat a otevřenými ústy chlemtal v jejím proudu.
Snažila se o krok ustoupit, ale zjistila, že se nemůže hýbat, protože má nohy až po kotníky zalité v betonu.
„Už přichází, Vicki,“ řekl znovu Henry. Naklonil se a začal olizovat krev stékající po jejích pažích.
Náhle se jí do zad opřel závan studeného větru a slyšela, jak se k ní za zvuků drápů po kameni blíží cosi obrovského. Nemohla se k tomu otočit čelem, Henryho ruce a beton ji držely na místě. Mohla se jen zmítat v poutech a poslouchat, jak se to blíží stále víc a víc. Hnilobný pach sílil, a když se podívala dolů, už tam nebyl Henry, ale rozkládající se mrtvola staré ženy přisátá ústy na jejím zápěstí. Vedle ní stálo to, co zbývalo z Mika Celluciho.
„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se znetvořenými ústy. „Proč jsi mi to neřekla?“
~~~
Vicki hmátla po vypínači a zaplavilo ji ostré světlo. Posadila se, těžce oddychovala a cítila, jak jí buší srdce. Sen, který ji vzbudil, byl jen poslední z řady. Naštěstí si z ostatních žádné podrobnosti nepamatovala.
Třesoucíma se rukama si nasadila za uši obroučky brýlí a zamžourala na hodiny. 5:47. Spala skoro tři hodiny.
Vypnula zbytečně nařízený budík – nastavila si ho na 6:30 – a spustila nohy z postele. Jestli se bude vyvolavač démonů držet zavedeného vzorce, objeví se pán démonů o půlnoci. Což jí dávalo osmnáct hodin na to, aby ho našla a nacpala mu grimoár do chřtánu stránku po stránce. Sny ji vyděsily a nic ji nedohánělo k takové zuřivosti jako strach, se kterým nemohla vůbec nic dělat.
Pomalu a opatrně se postavila. Litr pomerančového džusu a dvě železité tablety, které si vzala hned, když se vrátila domů, možná pomohly zmírnit dopad ztráty krve, ale i tak věděla, že rozhodně nebude ve vrcholné kondici. Dnes ne. A ještě nějakou dobu. Řez na zápěstí se podle všeho skoro zahojil, ačkoli okolní kůže byla trochu zhmožděná a citlivá. Vzpomínka na skutečný pocit se jí v hlavě smísila se vzpomínkou na sen, takže je obě odsunula stranou, aby se jimi zabývala později. Momentálně měla závažnější starosti.
Byla by zůstala ve sprše déle a pokusila by se sen smýt, ale nemohla se zbavit pocitu, že za ní něco je. Když jí zrak i sluch otupila proudící voda, cítila se příliš zranitelně a příliš na ráně, než aby to protahovala.
Zapnula kávovar, nalila si další litr džusu a chvíli jen stála u okna a hleděla do ulice pod sebou. Zatímco se dívala, rozsvítilo se v dalších dvou oknech a na zápraží se objevil mladý Edmond Ng. Se zíváním zamířil na roh ulice, aby si vyzvedl ranní noviny, aniž by si byl sebeméně vědomý toho, že to může být naposledy. Za pouhých osmnáct hodin se mohou městem prohánět hordy pekelné a trhat lidi na kusy.
„A jediné, co jim stojí v cestě, je poloslepá bývalá policistka a nemanželský syn Jindřicha VIII.“ Hlubokými doušky se napila džusu ze džbánku a posunula si brýle na nose. „To jednoho tak nějak přivede k zamyšlení, že?“ Až na to, že se jí směr úvah vůbec nelíbil.
Najít jednoho z dvaceti tří mezi dvaceti tisíci. Popravdě, co se policejní práce týče, nebyla ta pravděpodobnost zase tak špatná. I kdyby mohla získat od vedení školy adresy studentů – a upřímně řečeno pochybovala, že by se jí to bez policejního odznaku podařilo – zajít si přímo za studenty by jí pravděpodobně pomohlo víc. Členové elity vždycky vědí, kdo sdílí jejich pohled na svět, a pokud se člověk, kterého hledala, opravdu nacházel mezi těmi třiadvaceti, pak by na něj aspoň jeden z ostatních měl být schopen ukázat prstem. Samozřejmě existovala možnost, že poskládala všechny kousky skládačky do špatného obrázku. Že nejenže štěkala na špatný strom, ale navíc v úplně špatném lese.
Po páteři jí stekl pramínek potu. Odolala nutkání se otočit. Věděla, že je v bytě sama, že jí za zády nikdo nestojí, a nehodlala se nechat děsit přízraky – šetřila strachem na skutečné hrůzy, kterých bylo i tak víc než dost.
Než se vydala na univerzitu, měla čas posnídat – nemělo by smysl dorazit s prázdným žaludkem do prázdného univerzitního městečka. V 6:35, poté co dojedla smažená vajíčka a skoro dopila druhý šálek kávy, zavolala Mikovi Cellucimu, nechala to třikrát zazvonit a zavěsila. Co mu vlastně chtěla říct? Že si myslí, že ví, kdo je vrah? To věděla už od té noci, kdy potkala Henryho. Že jeden z třiadvaceti počítačových géniů studujících na York University vyvolává ve volném čase démony a že pokud ho nezastaví, vyvolá brzy takového, kterého nezvládne, a zničí tím celý svět? Myslel by si, že jí přeskočilo.
„Všechno se točí kolem démona. Všechno. Sakra.“ Počítač, který jakkoli nejasně ukazoval na jednoho z třiadvaceti studentů, neměl žádnou jinou spojitost s vraždami, na nichž pracoval Celluci, než právě skrze démona. „A jak vím o démonovi? Řekl mi to upír.“ Dopila hrnek kávy a postavila ho na stůl s větší silou, než bylo absolutně nezbytné. Ouško se ulomilo a zůstalo jí v ruce. Prudce máchla rukou, mrštila jím přes pokoj a s uspokojením poslouchala, jak se roztříštilo o zeď na ještě menší kousky.
To uspokojení netrvalo ani vteřinu.
„Jedna poloslepá bývalá policistka a nemanželský syn Jindřicha VIII.,“ opakovala si pro sebe a v tu chvíli jí s konečnou platností došlo, opravdu došlo, že už žádnou policistkou není. Navzdory všemu – svým očím, výpovědi – o sobě po celou dobu osmi měsíců uvažovala jako o policistce. O policistce, kterou nebyla. Nemohla čekat žádné posily, podporu. Až do západu slunce v tom jela úplně sama, a pokud někdo potřeboval dokonalé informace, nebyl to Mike Celluci, ale Henry Fitzroy.
„Kruci.“ Otřela si oči rukávem a vztekle si narazila brýle na nos. Vůbec jí nezvedlo náladu, že by se takhle daleko vůbec nedostala, kdyby stále pracovala u sboru, že předpisy a směrnice – i když si je mohly vyšší šarže vykládat značně volně – by jí svazovaly ruce. Ani by se tak daleko nedostala v případě, kdyby u sboru nikdy nepracovala. Potřebné informace by jí jednoduše zůstaly nedostupné. „Zdá se, že jsem přesně to, co tahle situace vyžaduje – jediná naděje v sukních proti armageddonu.“
Zhluboka se nadechla a povolila zaťatou čelist. „Tak se do toho dej.“ Vajíčka ji tížila v žaludku jako kámen a hrdlo se jí svíralo tak, jako by ani nebylo organickou součástí jejího těla. To bylo v pořádku. S trochou štěstí se s těmito pocity bude moci vypořádat později.
Měla včera večer vzít kopii seznamu k Henrymu. Teď nechtěla plýtvat časem – ani na opisování, ani na jeho doručení.
„Henry, tady je Vicki.“ Naštěstí jeho záznamník přijímal časově neomezené zprávy, protože celý seznam a její plán dne zabraly asi pět minut pásky. „Až budu vědět víc, zase se ti ozvu.“
Za pět minut sedm. Sedmnáct hodin. Vicki hodila seznam do tašky, popadla kabát a zamířila ke dveřím. Na univerzitu jí to potrvá asi hodinu, takže na vlastní pátrání jí zbývá pouze šestnáct hodin.
Už stála ve dveřích a potýkala se se zámkem, když zazvonil telefon. Zvědavá, kdo to může být takhle brzy po ránu, počkala, až doběhl celý nahraný vzkaz a zazněl signální tón.
„Dobrý, paní Nelsonová. Tady je Coreen. Podívejte, jestli jste se mě snažila sehnat, moc se omlouvám, že jsem tu nebyla, zůstala jsem pár dní u přátel.“
Zámek zapadl na místo. S Coreen si může promluvit později. Ať tak či onak, kolem půlnoci se případ stejně uzavře.
„Já jen, že jsem na tom byla fakt bledě, protože holka, kterou zabili, Janet, byla moje dobrá kamarádka. Nemůžu si pomoct, ale myslím, že kdybych tak nenaletěla Normanu Birdwellovi, byla by na mě počkala, abych ji svezla domů.“
„Kruci!“ Ukázalo se, že zámek bylo stejně těžké znovu odemknout, jako bylo předtím ho zamknout. Norman Birdwell bylo jedno jméno ze seznamu.
„Tipuji, že jestli najdete toho upíra, který zabil Iana, najdete zároveň i toho, co zabil Janet, že jo. Teď ho chci vypátrat víc než kdykoli předtím.“
Odmlčela se a její povzdechnutí skoro zaniklo ve zběsilém chrastění uvolňovaného řetězu.
„Ehm, dnes budu doma celý den, takže kdybyste mi chtěla zavolat…“
„Coreen? Nezavěšuj, to jsem já, Vicki Nelsonová.“
„Och, ahoj.“ Znělo to trochu zahanbeně, že byla přistižena, jak mluví se záznamníkem. „Vzbudila jsem vás? Podívejte, mrzí mě, že volám tak brzy, ale mám dneska zkoušku a chci jít studovat do knihovny.“
„Žádný problém, věř mi. Musím s tebou mluvit o Normanovi Birdwellovi.“
„Proč? Je to jen šprt.“
„Je to důležité.“
Vicki skoro slyšela, jak krčí rameny. „Fajn. Co chcete vědět?“
„Jak dobře ho znáš?“
„Ale no tááák, říkala jsem, že je to šprt. Chodí se mnou na přednášky z komparativní religionistiky. To je všechno.“
„Jak jsi mu naletěla?“
„Cože?“
„Před chvíli jsi říkala, že kdybys nenaletěla Normanovi Birdwellovi, Janet by možná počkala na odvoz domů.“
„Jo, no… Nebyla bych s ním šla, kdybych nevypila tolik piva, ale on tvrdil, že může dokázat, že upíři existují a že ví, kdo zabil Iana. No, myslím, že takhle přesně to neřekl… ale bylo to něco podobného. No, to je jedno. Šla jsem s ním do jeho bytu, ale jemu šlo jen o to jedno. O upírech nevěděl ani ň.“
„Nevšimla sis náhodou, jestli tam neměl počítačovou sestavu? Dost velkou a dost složitou.“
„Počítač tam měl. Nevím, jak moc složitý. Měla jsem plné ruce práce nenechat se osahávat a krmit hovadinami o vyvolávání démonů.“
Svět se na okamžik zastavil.
„Paní Nelsonová? Jste tam ještě?“
„Můžeš mi věřit, že nikam nejdu.“ Vicki se svalila na židli a horečně hledala tužku. „Tohle je velmi důležité, Coreen. Kde Norman bydlí?“
„No, někde na západ od univerzity.“
„Můžeš mi dát jeho přesnou adresu?“
„Ne.“
„NE?“ Vicki se zhluboka nadechla a snažila si znovu uvědomit, že ječením si nijak nepomůže. Chytila sluchátko pod bradu a zvedla z podlahy u stolu bílé stránky. Bird… Birddal… Bird of Paradise…
„Ale jestli je to tak důležité, pravděpodobně bych vás tam mohla odvézt. Chci říct, tu noc jsem řídila já, takže bych to pravděpodobně našla. Pravděpodobně.“
„Pravděpodobně mi musí stačit.“ V telefonním seznamu žádného Birdwella nenašla. Dávalo to smysl, nejspíš se do bytu nastěhoval na podzim, na začátku školního roku, a seznam s novými čísly vycházel vždy počátkem května. „Budu tam. Kde mě můžeš vyzvednout?“
„No, nemůžu vás vyzvednout dříve než v pět. Jak jsem říkala, mám dneska zkoušku.“
„Coreen, tohle je důležité!“
„To moje zkouška taky.“ V jejím tónu nebylo ani stopy po ochotě ke kompromisu.
„Před zkouškou…“
„…se vážně musím učit.“
Dobrá, 5:00, to bylo stále ještě dost brzy. Necelé dvě hodiny do západu slunce a dalších sedm hodin do půlnoci. Cíl byl jasně identifikován a časová rezerva sedmi hodin více než dostatečná. A kromě toho ječením ničeho nedosáhne. „Tak v pět. Kde?“
„Víte, kde je přednášková síň Burton?“
„Najdu to.“
„Počkejte na mě před severním vchodem.“
„Dobře. 5:00 odpoledne, severní vchod přednáškové síně Burton. Budu čekat.“
Vicki zavěsila a chvíli jen tak seděla a zírala na telefon. Ze všech možných situací, které mohly nastat, včetně té, jež zahrnovala poslední zoufalou konfrontaci s pánem démonů samotným, jí tahle vůbec nepřišla na mysl – že by jí požadovaná informace jen tak spadla do klína. Posunula si brýle na nose a zavrtěla hlavou. Vzato kolem a kolem ji to nemělo zase tolik překvapit – jakmile se jednou z temné propasti vytáhnou správné otázky, správné odpovědi obvykle následují.
Čmárajíc si po obalu telefonního seznamu, vytočila číslo informační linky – jen pro pořádek. „Zdravím. Hledám nové číslo Normana Birdwella. Neznám jeho adresu, ale je to někde u York University.“
„Moment, prosím. Máme tady nové číslo pana N. Birdwella…“
Vicki si ho rychle poznamenala přes to, co si tvůrce obálky představoval pod pojmem telefonní operátor. „Můžu vás ještě požádat o adresu?“
„Lituji, ale tuto informaci nejsme oprávněni poskytovat.“
„A budete litovat ještě víc, jestli nastane konec světa,“ zamumlala Vicki a palcem přerušila spojení. Fakt, že odpověď očekávala, jí nijak neubíral na otravnosti.
Na Birdwellově lince pištěl zapnutý modem, takže Vicki urychleně zavěsila.
„Tak to vypadá, že nám zůstává jen Coreen.“
8:17. Zívla. Mohla strávit zbytek dne pokusy dovolat se N. Birdwellovi – což mohl nebo nemusel být Norman – ale to, co vážně potřebovala, bylo dalších čtyři nebo pět hodin spánku. Ztráta krve v kombinaci s pozdní hodinou, kdy se konečně dostala do postele – vždy byla spíš ten typ, který jde brzy spát a brzy vstává – jí opravdu vzala veškerý elán. Pravděpodobně by stejně měla radši jet na univerzitu a promluvit si z ostatními ze seznamu, ale teď, když jí z čistého nebe spadla do klína příležitost dohnat trochu spánkový deficit, její tělo podle všeho učinilo samostatné rozhodnutí, že ji využije.
Dopotácela se do ložnice, shodila šaty na podlahu a podařilo se jí zůstat vzhůru ještě dost dlouho na to, aby si stačila nařídit budík na jednu hodinu odpoledne. Oči se jí zavřely snad ještě dřív, než hlava dopadla na polštář. Coreenin telefonát zaplašil nejistotu, definoval hrozbu a díky tomu získala Vicki zbraň, se kterou se mohla postavit nočním můrám, kdyby snad ještě přišly.
„Někdy zvítězíme díky větší palebné síle, prosté přesile nebo mocnějším zbraním, ale většinou vděčíme za vítězství vědomostem. Jakmile něco víte, ztratí to nad vámi moc.“
Vicki se probudila a v její mysli zněla slova jednoho z výcvikových instruktorů na kadetce. Měl přílišnou zálibu v patetické próze a takřka shakespearovských proslovech, ale co jej v očích kadetů ospravedlňovalo, byla nejen skutečnost, že ve vše, co říkal, silně věřil, ale také fakt, že většinou měl i pravdu.
Netvor měl jméno. Norman Birdwell. Nyní mohl být poražen.
Po misce polévky, topince s rajčetem a další železité tabletě zavolala Henrymu.
„…takže jakmile mě tam Coreen zaveze a já zjistím adresu, dám ti vědět. Podle toho, jak mi ho popisuje, nebude nijak obtížné ho zvládnout, když u sebe nebude mít démona. Nechám se od Coreen odvézt zpátky k univerzitě a počkám tam na tebe.“
Seděla s prstem na vidlici telefonu, poslouchala ohlašovací tón, hleděla do dálky a snažila se rozhodnout. Nakonec usoudila, že tím nic nezkazí. Ať už jí věřil, nebo ne, šlo přece jen o informaci, kterou by měl mít.
„Mike Celluciho, prosím. Ano, počkám.“
Nebyl v budově a mladík na druhém konci linky byl výrazně neochotný.
„Mohl byste mu dát vědět, že volala Vicki Nelsonová?“
„Ano, madam. Je to všechno?“ Mladý muž o ní očividně nikdy neslyšel a žádný dojem na něj neudělala.
Vicki změnila tón. Nebyla by ve svém věku dosáhla hodnost, jakou dosáhla, kdyby se nenaučila, jak se vypořádat s usmrkanými mladíky. V rytmu přehlídkového marše ze sebe vysypala: „Řekněte mu, že by měl prověřit studenta York University jménem Norman Birdwell. Až budu vědět víc, ozvu se mu.“
„Ano, pane! Chci říct, madam.“
Trochu smutně se usmála a zavěsila. „Dobře, takže už nejsem polda,“ řekla staré fotografii visící nad stolem, na níž byla v uniformě. „Ale nemá smysl vylévat s vaničkou i dítě. Možná přišel čas vybudovat si s policií zcela nové vztahy.“
Protože měla dost času a neměla ho čím vyplnit, skočila Vicki na metro a zajela do Yorku. Dětství strávené škudlením každé pence ji naučilo vyhýbat se taxíkům, jak to jen šlo, a i když na TPS nadávala stejně jako kdokoli jiný v Torontu, musela uznat, že když vás nějak obzvlášť netlačil čas a moc vám nesešlo na tom, kdo se na vás bude nějakou dobu mačkat, dopravila vás tam, kam jste potřebovali, víceméně v čase, kdy jste tam potřebovali být.
Během dlouhé cesty k univerzitě si v bodech do jedné dlouhé zprávy sepsala všechno, co věděla. Než dojela do cílové stanice, zformulovala také závěrečnou otázku. Co udělají s Normanem Birdwellem, až ho dostanou?
No tak mu sebereme ten grimoár, čímž eliminujeme aktuální hrozbu. Hleděla z okna na šedou řadu jednopatrových průmyslových objektů. Co pak? Nejvážnější obvinění, které mu můžeme přišít, je přechovávání kradeného majetku a nedovolené ozbrojování. Plácnutí přes ruku a pár hodin veřejně prospěšných prací – pokud to celé kvůli nějaké procedurální chybě rovnou nesmetou ze stolu – a za chvíli nám začne vyvolávat démony znovu. Vždyť se mu koneckonců podařilo zabít sedm lidí, než dostal do rukou grimoár. Muselo existovat ještě nějaké řešení kromě definitivního – které nepřicházelo vůbec v úvahu – ale právě ji žádné nenapadalo.
Možná, že kdyby soudu řekl, kde vzal počítač, bundu a všechno ostatní, mohli by ho prohlásit za šílence.
Najdi ho.
Seber mu grimoár.
Nechej policii, ať se postará o zbytek.
Na mysli jí vytanula průzračně čirá myšlenka a vyloudila jí ve tváři široký úsměv. Řešení typu „nechej policii, ať se postará o zbytek“ nepostrádalo z pohledu její nové pozice jistý půvab.
Coreen už čekala před hlavním vchodem přednáškové síně Burton, její rudé vlasy zářily v zataženém a pošmourném jarním odpoledni jako maják. „Dodělala jsem tu zkoušku rychleji, než jsem si myslela,“ zavolala, když viděla přicházet Vicki. „Je fajn, že jste přišla dřív, ještě chvíli a nudou bych se tu zcvokla. Parkuju vzadu.“ Když s ní Vicki srovnala krok, shrnula si z tváře pramen vlasů, přičemž se jí na zápěstí zablýskaly plastové fosforeskující náramky, a povzdechla si. „Nikdy si nejsem jistá, jestli je to dobře nebo špatně, když to dopíšu takhle rychle. Buď to znamená, že jsem všechno věděla, anebo jsem byla totálně vedle a jen jsem si myslela, že všechno vím.“
Nevypadala, že by čekala odpověď, takže Vicki mlčela dál a říkala si: Takhle mladá jsem nikdy nebyla.
„Osobně si myslím, že jsem zaperlila. Ian vždycky tvrdil, že nemá smysl říkat si, že jsem to určitě nezvládla, když už je příliš pozdě něco s tím udělat.“ Při vzpomínce na Iana náhle zvážněla a neřekla už nic, dokud neseděli v autě a nejeli po Shorehamské ulici.
„Norman to vážně dělá, že?“
Vicki pohlédla na mladou ženu svírající volant tak křečovitě, až jí zbělely klouby. „Dělá co?“ zeptala se, spíše aby získala čas, než že by nevěděla, o čem Coreen mluví.
„Vyvolává démony, přesně jak říkal. Přemýšlela jsem o tom poté, co jsem s vámi mluvila. Není důvod, proč by Iana a Janet nemohl zabít místo upíra démon. Proto jste tady, viďte?“
Když zvážila všechny možnosti, Vicki usoudila, že pravda bude muset stačit. Coreen si očividně nebude myslet, že jí přeskočilo, i když jí to vzhledem k okolnostem skýtalo jen pochybnou útěchu. „Ano,“ řekla tiše, „vážně to dělá.“
Coreen prudce odbočila na sever do Hullmarovy ulice, až pneumatiky zahvízdaly o asfalt. „A vy ho jdete zastavit.“
Nebyla to otázka, ale Vicki stejně odpověděla. „Ne, já ho jdu jen najít.“
„Ale já vím, kde – čtyři, pět, šest – je.“ Zajela na parkoviště u čtyř věžáků. „Jeho budova je támhleta.“ Zastavila asi tři parkovací místa od dveří a Vicki si chvatně poznamenala jejich číslo.
„Pamatuješ si i číslo bytu?“ zeptala se a hleděla ke kouřovým sklům vchodu.
„Devět něco.“ Coreen pokrčila rameny. „Devítka je mocné číslo. Pravděpodobně mu pomáhala při inkantacích.“
„Jasně.“ Vicki vystoupila z auta a Coreen ji následovala.
„Říkám, že bychom ho měly jít rovnou sejmout.“
Vicki se zastavila a udiveně na společnici hleděla. „Prosím?“
Coreen její pohled vyzývavě opětovala. „Vy a já. Měly bychom ho jít rovnou sejmout.“
„Nebuď směšná, Coreen. Ten chlap je hodně nebezpečný.“
„Norman? Nebezpečný?“ odfrkla si posměšně. „Jeho démon může být nebezpečný, ale Norman je jen šprt. Můžu ho sejmout sama, jestli nemáte zájem.“ Když znovu vykročila, postavila se jí Vicki do cesty.
„Zastav se. Tohle není chvíle pro amatérské hrdinství.“
„Amatérské hrdinství?“ zvedla hlas o oktávu Coreen. „Máte padáka, paní Nelsonová!“ Otočila se na patě, obešla Vicki a rázně vykročila k budově.
Vicki s povzdechem vyrazila za ní. Fyzické zadržení si nechá jako poslední možnost. Koneckonců se ani nedostane do budovy.
Vnitřní dveře do chodby byly dokořán a Coreen do nich vrazila jako Elliot Ness pronásledující Al Capona. Vicki v těsném závěsu natáhla ruku, aby ji zastavila.
„Coreen, já…“
„Ani hnout, obě dvě.“
Mladík, který se vynořil zpoza palmy v květináči, byl extrémně neatraktivní. Vysoký, hubený a s takovým držením těla, které naznačovalo, že má různé jeho části jen od někoho vypůjčené. Z kapsy mu trčel penál nacpaný tužkami a tesilové kalhoty mu končily zhruba pět centimetrů nad kotníky.
Coreen převrátila oči a zamířila rovnou k němu. „Normane, nebuď tak…“
„Coreen,“ Vickiina ruka vystřelila k jejímu rameni a zastavila ji. „Možná bychom měli uvažovat o tom, že uděláme to, oč nás pan Birdwell žádá.“
Norman se širokým úsměvem pozvedl ukradenou AK-47.
Vicki neměla v úmyslu sázet ničí život na předpoklad, že nepřehlédnutelný zásobník je prázdný, zvláště když se policejní zpráva zmiňovala o chybějící munici.
Jeden ze čtyř domovních výtahů byl v přízemí a dveře měl otevřené. Norman pokynul oběma ženám, aby nastoupily.
„Díval jsem se z okna a viděl vás na parkovišti,“ řekl jim. „Věděl jsem, že jste přišly, abyste mě zastavily.“
„No, tak to jsi měl pravdu…“ začala Coreen, ale zmlkla, když jí Vicki pevněji stiskla paži.
Vicki nepochybovala, že dokáže Normanovi pušku sebrat, aniž by kdokoli – možná s výjimkou Normana – přišel k úhoně, ale rozhodně nehodlala nic podnikat ve výtahové kabině, která podle všeho měla stěny z nerezové oceli. I kdyby je první dávka minula, odražené kulky by z nich nadělaly fašírku. Když šly chodbou k Normanovu bytu, nepřestávala svírat Coreeninu paži, zatímco hlaveň ruské útočné pušky kmitala od jedné ke druhé jako ručička poblázněného měřicího přístroje.
Ať nikdo neotevře dveře, modlila se. Všechno zvládnu, když všichni zachovají klid. Protože se mohlo stát, že se objeví nějaký soused a skočí přímo do palebné linie, musela s akcí počkat do chvíle, kdy se dostanou do bytu samotného.
Norman měl odemčeno. Vicki tlačila Coreen před sebou. Jakmile zavře dveře… Uslyšela klapnutí, pustila Coreen, prudce se otočila a byla odstrčena stranou, jak se Coreen přehnala kolem ní a vrhla se na jejich věznitele.
„K čertu!“
Uhnula před divokým úderem loktem a snažila se strhnout Coreen pryč z palebné linie. Tmavá, téměř modrá hlaveň jí zavadila o brýle. Letmo zahlédla Normanovy bílé prsty zuřivě svírající pažbu. Coreen se držela za rameno. Neviděla, jak se železem pobitá pata pažby mihla vzduchem mimo sféru jejího omezeného periferního vidění. Tenkou spánkovou kost minula jen o vlas – udeřila ji do hlavy, mrštila s ní o stěnu a poslala ji do tmy.
~~~
Celluci se hluboce mračil, rychle si procházel telefonní vzkazy navršené na stole a kontroloval, od koho jsou. Dva novináři, strýc, Vicki, čistírna, opět jeden z těch novinářů… a ještě jednou. Neartikulovaně zavrčel a nacpal si je do kapsy. Teď neměl na blbosti čas.
Strávil celý den pročesáváním oblasti, kde byla nalezena poslední oběť a její pes. Mluvil s dvěma mládežníky, kteří tělo našli, a většinou lidí, kteří bydleli v okruhu čtyř bloků od místa vraždy. Na místě činu se našlo množství nezřetelných otisků chodidel, které naznačovaly, že muž, po němž pátrali, chodil bos, měl tři prsty na nohou a velmi dlouhé nehty. Nikdo nic neviděl, i když jeden opilec tábořící o něco níž v rokli slyšel zvuk, jako když se rozvíjejí plachty, a cítil zkažená vejce. Policejní laboratoř ho právě informovala, že mezi mastifovými zuby se našly kusy tkáně shodující se s tím, co svíral v ruce DeVerne Jones, ať už to bylo cokoliv. A on nebyl ani o kousek blíž k odpovědi.
Nebo přinejmenším takové odpovědi, se kterou by se dokázal vyrovnat.
Jsou věci mezi nebem a zemí…
Práskl dveřmi strážnice a vtrhl na chodbu. Nová budova policejního ředitelství podle všeho tlumila zvuk, ale i přesto ho vydával tolik, kolik jen dokázal.
Tenhle barák potřebuje dveře, kterými se dá práskat. A Shakespeare se měl sakra starat sám o sebe!
Když míjel stůl, službukonající kadet se naklonil dopředu: „Ehm, detektive, volala vám nějaká Vicki Nelsonová. Podle všeho jí velmi záleželo na tom, abyste prověřil…“
Celluci ho zarazil pozdviženou rukou. „Zapsal jste to?“
„Ano, pane. Nechal jsem vám její vzkaz na stole.“
„Tak to jste splnil povinnost.“
„Ano, pane, ale…“
„A nesnažte se mě učit, jak mám plnit tu svou.“
Kadet nervózně polkl, až mu za těsným límcem poskočil ohryzek. „Ano, pane.“
Celluci se na něj zamračil a rázným krokem zamířil k východu z budovy. Potřeboval být chvíli sám, aby mohl přemýšlet. To poslední, co teď potřeboval, byla Vicki.