Cena krve: kapitola 14

Čtrnáct

Henry vylezl ze sprchy a zamračil se na svůj odraz v dlouhém zrcadle. Menší šrámy a modřiny, které utržil předchozí noc, se už zahojily, ty větší se zacelovaly a nebudou mu komplikovat život. Odstranil plastový sáček, kterým si ovinul obvaz na paži, a jemně prohmatal gázu prsty. Bolelo to, a jak předpokládal, ještě to nějakou dobu bolet bude, ale už mohl ruku používat, když si dá pozor. Už to bylo mnoho let, kdy naposledy utrpěl tak vážné zranění, že největší problém bude vzpomenout si na zranění včas, než si způsobí další bolest.

Otočil se trochu bokem a zavrtěl hlavou. Jeho tělo stále z větší části pokrývaly veliké zelené fleky blednoucích modřin.

„Vlastně vypadají docela povědomě…“

~~~

Hrot kopí ho zasáhl těsně pod pravou paži, zvedl ho do výšky a vyhodil ze sedla. Kratičký okamžik visel ve vzduchu a pak, jak řev přihlížejícího davu vygradoval v mohutném crescendu, se zřítil k zemi. Zvuk jeho brnění zařinčivšího o udusanou hlínu kolbiště mu zarachotil v hlavě stejně silně, jako zaduněla jeho hlava samotná uvnitř přilby. Pády by mu vůbec nevadily, jen kdyby nedělaly tak pekelný rámus. Zavřel oči. Jen chvíli, než přestane ten hrozný kravál…

~~~

Když znovu otevřel oči, díval se do tváře sira Gilberta Talboyse, manžela své matky. Kde se tady k čertu vzal, podivoval se. A kam se poděla moje přilba? Měl sira Gilberta rád, takže se pokusil o úsměv. Zdálo se, že mu nefunguje obličej. „Můžeš vstát, Henry? Jeho Výsost král přichází.“ V hlase sira Gilberta zazněla taková naléhavost, že pronikla i zvoněním v Henryho uších. Mohl vstát? Nebyl si tím úplně jistý. Bolelo ho všechno, ale nezdálo se, že by měl něco zlomeného. Král, kterého nijak nepotěšilo, že byl vyhozen ze sedla, bude potěšen ještě méně, když se bude dál válet v prachu. Zaťal zuby, dovolil siru Gilbertovi, aby ho zvedl do sedu a pak ho s pomocí ostatních postavil na nohy.

Henry se zapotácel, ale nějak se mu podařilo zůstat stát dokonce i poté, co se všechny podpůrné ruce stáhly pryč. Zatmělo se mu před očima, ale pak se mu povedlo zaostřit na krále, který, oděn v honosném šatu z rudého sametu a zlatem pošitých látek, k němu kráčel z turnajové tribuny. Zoufale se snažil projasnit si otřesenou hlavu. Byl u otce v nemilosti od doby, kdy se nechal nemoudře slyšet, že za jedinou pravou královnu Anglie považuje královnu Kateřinu. Tohle bude poprvé, co s ním jeho otec promluví od svatby s tou luteránskou děvkou. I po třech letech to na francouzském dvoře stále šumělo historkami o její starší sestře Marii a Henry pořád nemohl uvěřit, že jeho otec skutečně posadil Annu Boleynovou na trůn.

Bohužel, král Jindřich VIII. učinil právě to.

Děkuje Bohu, že mu brnění nedovolovalo pokleknout na jedno koleno – pochyboval, že by se dokázal znovu zvednout nebo alespoň zadržet pád – se Henry uklonil, jak to jen šlo, a čekal, až promluví král.

„Držíš štít příliš daleko od těla. Drž ho blíž a protivník se ti pod něj nedostane.“ Královské ruce třpytící se zlatem a drahými kameny mu nadzvedly paži a poklepaly ho po boku. „Tady ho drž.“

Henry se neubránil syknutí, když se mu hrot tesáku zaryl do zvláště citlivé modřiny.

„Trápí tě bolest, že?“

„Ne, pane.“ Přiznat bolest by mu nijak neprospělo.

„No, jestli ne teď, tak později určitě začne.“ Král se zasmál tichým hrdelním smíchem a pak hluboce svraštil rudozlatá obočí nad hluboko posazenýma malýma očima. „Nebyli jsme potěšeni, že jsme tě viděli na zemi.“

A teď přijde odpověď, na kterou Henry spoléhal. Navlhčil si rty. Tahle stránka královy osobnosti zakládající si na fyzické zdatnosti, byla nejsnáze manipulovatelná. „To je mi líto, pane. Kéž byste byl na mém místě vy.“

Králova těžká tvář nebezpečně zrudla. „Přál by sis vidět vladaře vyhozeného ze sedla?“

V nejbližším okolí se rozhostilo naprosté ticho, jak dvořané zadrželi dech.

„Nikoli, pane, neboť kdybyste jel v mém sedle vy, byl by to sir John, kdo by se válel v prachu.“

Král Jindřich se otočil a hleděl na druhou stranu kolbiště na sira Johna Gage, muže o deset let mladšího a na vrcholu sil a vytrvalosti. Rozesmál se. „Tak to máš pravdu, chlapče. Ale ženich se nepouští do klání ze strachu, že by si zlomil kopí.“

Henry se zapotácel pod bodrým poplácáním po zádech a byl by upadl, nebýt diskrétní podpory sira Gilberta. Smál se spolu s ostatními, neboť král udělal vtip, ale i když byl rád, že je znovu v králově přízni, dokázal ve skutečnosti myslet jen na to, jak si smočí modřiny v horké lázni.

~~~

Henry zvedl paži. „Jsem možná trochu hubenější, ale rozhodně pořád v kondici.“ Prohmatal si ramenní svaly a sykl bolestí, když přitlačil na jeden ne zcela zahojený šrám. Rány, které se kdysi hojily týdny a možná měsíce, nyní mizely po několika dnech. „I tak by se mi včera v noci dobré turnajové brnění hodilo.“

Včera v noci… si vzal od Vicki a jejího mladého přítele více krve, než kolik obvykle vypil za měsíc. Zachránila mu život takřka výměnou za vlastní a byl jí za to náležitě vděčný, ale zároveň tím vznikala celá řada nových komplikací. Nových komplikací, které budou muset jednoduše počkat, dokud se nevypořádá se starými.

Nasadil si hodinky. 8:10. Možná mu Vicki volala, zatímco byl ve sprše.

Nevolala.

„Skvěle. Norman Birdwell, York University, a ještě ti zavolám. Tak už volej.“ Hypnotizoval telefon pohledem. Čekání bylo nejhorší. Věděl, že grimoár je někde venku a nejspíš bude použit.

Oblékl se. 8:20. Telefon stále nezvonil.

Telefonní seznamy ležely pohřbeny ve skříňce v předsíni. Vyhrabal je, jen pro všechny případy. Žádný Norman Birdwell. Žádný Birdwell jakéhokoliv křestního jména.

Její vzkaz ho přikoval k bytu. Očekávala od něj, že bude doma, až mu zavolá. Nemohl jít ven a pustit se do vlastního pátrání. Což by stejně nemělo smysl, když ona byla tak blízko.

8:56. Už posbíral většinu skla. Zazvonil telefon. „Vicki?“

„Nezavěšujte, prosím. Mluvíte s počíta…“ Henry praštil sluchátkem tak silně, až umělá hmota praskla.

„Zatraceně.“ Zkusil rychle vytočit Vickiino číslo, poslechl si její nahraný vzkaz – od západu slunce už potřetí a opět se nedozvěděl zhola nic nového – a znovu zavěsil, tentokrát o něco šetrněji. Zdálo se, že nepoškodil nic kromě krytu.

9:17. Hromada šrotu, která bývala televizorem a konferenčním stolkem, ležela v předsíni, připravená na odnos do popelnice. Nebyl si jistý, co by měl udělat s pohovkou. Upřímně řečeno mu byla naprosto lhostejná. Proč už nevolá?

~~~

9:29. Na koberci byly skvrny a balkón pořád neměl dveře – tak otvor zakryl aspoň překližkou – ale jinak byly v podstatě všechny stopy po boji z bytu odstraněny. Nezbývala už žádná bezmyšlenkovitá práce, která by mu zaměstnala mozek. A z nějakého důvodu musel pořád myslet na polámané ženské tělo visící na rezavém háku.

„K čertu, Vicki, tak už zavolej!“

Jeho pohled upoutalo prázdné místo v poličce na knihy a pocit viny, který až dosud držel na uzdě, vzal všechny barikády ztečí. Byl to jeho grimoár. Jeho zodpovědnost. Kdyby tak byl silnější. Kdyby byl rychlejší. Kdyby byl chytřejší. Se čtyřmi sty padesáti lety zkušeností by snad měl být schopen přechytračit jednoho jediného smrtelníka, který jich neměl ani desetinu.

S lítostí pohlédl na město. „Měl jsem…“ Nechal hlas vyznít do ztracena. Neexistovalo nic, co mohl udělat jinak. I kdyby nepřestal věřit, že vrahem je opuštěné dítě jeho druhu, i kdyby na něj Vicki náhodou nenarazila nad mrtvým tělem, i kdyby se nerozhodl, že jí bude důvěřovat, nijak by to nezměnilo průběh včerejší bitvy s démonem, jeho porážku a ztrátu grimoáru. Jediná věc, která tomu mohla zabránit, bylo zničení grimoáru hned poté, co ho na počátku devatenáctého století získal, a upřímně řečeno si nebyl jistý, jestli by ho zničit dokázal, ať už tehdy, nebo nyní.

„I když,“ musel uznat, svíraje pravou rukou levé předloktí, jehož pokožka ostře kontrastovala se zářivě bílou gázou, „kdyby se Vicki nějakým způsobem nepodařilo proniknout do celé rovnice, byl bych už mrtvý.“ A nezbyl by tu nikdo, kdo by zabránil pánu démonů povstat. Stáhl rty a vycenil zuby. „Ne že by to vypadalo, jako že v tomhle směru právě něco podnikám.“

Proč nevolá?

Začal přecházet u okna tam a zpátky, tam a zpátky.

Včera v noci ztratila hodně krve. Nemohla narazit na problém, který neměla sílu zvládnout?

Vzpomněl si, jaký to byl pocit, když odřízl Ginevřino mrtvé tělo. Bývala tak živá… stejně jako byla živá Vicki…

Proč nevolá?

~~~

Byla dlouho v bezvědomí, než se konečně probrala, a teď jen tiše ležela a se zavřenýma očima čekala, až jí bušení ve spáncích přestane znít ozvěnou mezi ušima. Čas byl nesmírně důležitý, to ano, ale po prvním rychlém pohybu by se vyzvracela z podoby, a to by jim nyní nejspíš příliš nepomohlo. Raději počká, shromáždí informace a něco podnikne teprve tehdy, až tím bude moci něčemu prospět.

Olízla si rty a ucítila krev. Cítila, jak jí z nosu teče teplá vlhkost.

Nohy měla svázané v kotnících. Paže ovinuté od zápěstí skoro až k loktům. Pouta kolem zápěstí tvořila látka, nikoli provazy. Ležela povalená na bok, s koleny přitaženými k bradě a levou tváří spočívající na tvrdém, lepkavém povrchu – pravděpodobně na podlaze. Někdo jí svlékl kabát. Brýle neměla na nose. Potlačila záchvěv paniky, který v ní toto zjištění vyvolalo. Slyšela – nebo možná cítila – za zády líné kroky a zastřené nosové oddechování přicházející ze stejného směru. Norman. Z opačného směru slyšela krátké, ostré dýchání, každý výdech představoval jedno rozhořčené odfrknutí. Coreen.

Takže je pořád naživu. Dobře. A podle zvuku je rozzlobená, ne zraněná. Ještě lepší. Vicki měla podezření, že Coreen je rovněž svázaná, jinak by sotva zůstávala nehybná. Což je, vzato kolem a kolem, jen dobře. Málokdo se nechá zabít tak rychle jako amatérští hrdinové. Ne že by se profesionálům momentálně dařilo nějak výrazně lépe, dodala v duchu, když jí zátylkem projelo palčivé bodnutí.

Chvíli tak ležela a přehrávala si v mysli variantu, ve které se jí Coreen nepřipletla pod nohy, dokud se nová bolest nerozptýlila na pozadí staré bolesti.

Zbytkový pach démona byl stále velmi silný – něco takového mohlo Normanovi projít jen v budově využívané studenty – byť jej překrýval pach dřevěného uhlí, svíček, osvěžovačů vzduchu a topinek.

„Víš, taky bys mi mohl nabídnout. Umírám hlady.“

„Najíš se potom.“

Vicki nepřekvapilo, že Norman mluvil s plnou pusou. Nejspíš se i dloubá v nose a nosí ponožky do sandálů. Prostě švihák každým coulem.

„Po čem?“

„Až tě pán démonů učiní mou.“

„Prober se, Birdwelle! Takovou moc nemají ani démoni!“

Norman se zasmál.

Vicki přeběhl po zádech studenými prsty mráz a měla co dělat, aby se nepřekulila a neměla to monstrum, které se z Normana Birdwella stalo, za zády. Takový smích už jednou slyšela. Zásahové jednotce trvalo sedm hodin, než chlapa zneškodnila, a i tak přišla o dvě rukojmí.

„Však uvidíš,“ prohlásil blahosklonně s plnou pusou topinky. „Nejdřív jsem tě chtěl nechat pěkně pomalu roztrhat na malé kousky. Pak jsem měl v úmyslu použít tě jako součást inkantace, která přivolá pána démonů. Už jsem ti říkal, že je k tomu zapotřebí život? Než ses objevila, měl jsem v plánu chytit to děcko, co bydlí na protější straně chodby.“ Hlas se přiblížil a Vicki ucítila, jak ji do zad dloubl jeho špičatý palec u nohy. „Teď jsem dospěl k závěru, že použiji tuhletu a tebe si nechám pro sebe.“

„Jsi nechutný, Birdwelle!“

„TO NEŘÍKEJ!“

Otřes mozku, neotřes mozku, Vicki otevřela oči právě včas, aby viděla, jak se Norman vrhl vpřed a udeřil Coreen do tváře. Bez brýlí se jí detaily slévaly do jedné šmouhy, ale podle zvuku úder za moc nestál.

„Ublížil jsem ti?“ otázal se. Záchvat vzteku pominul stejně rychle, jako se objevil.

Coreen pohodila zářící hřívou vlasů. „Ne,“ odpověděla se vztyčenou bradou. Do hlasu se jí vkradl strach, ale i tak v něm stále mohutně převažoval hněv.

„Ach tak.“ Norman dojedl topinku a utřel si prsty do kalhot. „Ale ještě ublížím.“

Vicki chápala Coreenin hněv a oceňovala ho. Sama byla vzteky bez sebe – na Normana, na celou situaci, na svou bezmoc. Přestože by dala přednost výhrůžkám a řvaní, držela vztek pečlivě na uzdě. Kdyby ho nechala propuknout teď, když byla svázaná, nijak by tím neprospěla ani sobě, ani Coreen, ani městu. Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. Měla pocit, že jí hlava povážlivě balancuje na okraji světa a jediný neuvážený pohyb by způsobil nezadržitelný pád do nekonečných hlubin.

„Haló?“ Neměla v úmyslu šeptat, ale na víc se nezmohla.

Norman se otočil. „Ano?“

„Tak jsem si říkala…“ Polkni. Svez se na bolesti. Pokračuj. „…jestli bych mohla dostat brýle.“ Dýchej, dva, tři, Norman trpělivě počká. Vždyť nakonec nikam nejde. „Bez nich nevidím, co děláš.“

„Ach tak.“ Skoro slyšela, jak se mu svrašťuje obočí, i když na něj neviděla. „No, bylo by jen správné, abys to taky viděla.“

Odběhl někam mimo její zorné pole a ona zavřela oči, aby si odpočinuly. Bylo by jen správné? No, koneckonců bych měla být ráda, že nechce plýtvat sedadly v první řadě.

„Tady.“ Dřepl si k ní a velmi jemně jí zasunul plastové obroučky brýlí za uši a můstek opatrně usadil na nos. „Lepší?“

Vicki zamrkala, jak nečekaně zaostřila na ozdobné švy jeho kovbojských bot. „Mnohem lepší. Děkuji.“ Takhle zblízka, posuzujíc jeho rysy bez výrazu tváře, to nebyl tak úplně neatraktivní mladík. Možná poněkud hubený a nemotorný, ale o obojí by se postaral čas. Čas, který kvůli Normanu Birdwellovi nikdo z nich neměl.

„Dobře.“ Zlehka ji poplácal po tváři a i ten lehounký dotek jí vzbouřil v hlavě vlny bolesti. „Řeknu ti, co jsem řekl jí. Jestli budeš křičet nebo dělat hlasité zvuky, zabiju vás obě.“

„Teď si jdu vyčistit zuby,“ pokračoval a narovnal se. „Čistím si je po každém jídle.“ Vytáhl z pouzdra v náprsní kapse cosi, co vypadalo jako tlusté pero, a odšrouboval víčko. Ukázalo se, že jde o cestovní zubní kartáček s pastou v rukojeti. „Taky by sis měla opatřit podobný,“ řekl samolibě úlisným hlasem a ukázal jí, jak se používá. „Já ještě nemám jedinou plombu.“

Naštěstí nečekal na odpověď.

Jakási šťastná prozřetelnost umístila Coreen přesně na protější stranu malého pokoje, takže Vicki díkybohu nemusela pohnout hlavou. Pár vteřin si mladou ženu prohlížela a všimla si červeného otisku na její bledé tváři. Zaostřování jí podle všeho dělalo potíže i s brýlemi. „Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše.

„A co byste řekla?“ Coreen se neobtěžovala ztišit hlas. „Jsem přivázaná k jedné z kuchyňských židlí Normana Birdwella – ponožkami!“

Vicki se podívala dolů. K chromované kuchyňské židli poutalo Coreen nejméně šestero ponožek na každou nohu. Šedé, černé a hnědé nylonové ponožky, co nejvíce natažené a nepřetrhnutelné. Navzdory všemu ji to silně zaujalo. Zkusmo popotáhla za vlastní pouta. Nechovala se jako ponožky. Protože se jí to zdálo bezpečnější než hýbat hlavou, posouvala pažemi vzhůru po podlaze tak dlouho, dokud na ně neviděla. Pouta. Nejmíň čtyři, možná i pět – kvůli spirálovému vzoru kašmíru a nepříjemně ostrým barevným skvrnám se to dalo jen stěží určit přesněji – a třebaže to mohlo mít více společného s její momentální slabostí než s Normanovou šikovností, neboť pochybovala, že by kdy byl členem nějakého skautského oddílu, nedalo se mu upřít, že uzly tedy vázat umí.

„Chystala jste se na něj skočit, že jo?“

„Cože?“ Vicki zvedla hlavu a okamžitě zatoužila, aby to nebyla udělala, protože její tělo zareagovalo střídavými vlnami točení hlavy a nevolnosti.

„Když jsme vešly do bytu a já… chci říct… no, omlouvám se.“

Znělo spíše jako výzva než omluva. „Teď to pusť z hlavy.“ Vicki polkla ve snaze nedoprovodit slova loužičkou slin, které se jí sbíraly pod tvářemi. „Pojďme se prostě pokusit… dostat z toho maléru.“

„A co myslíte, že tady celou dobu asi dělám?“ Coreen zuřivě trhla pouty, čímž dosáhla pouze toho, že se její židle posunula asi o dva centimetry dozadu. „Já tomu nevěřím! Já tomu vážně nevěřím!“

Vicki, které neunikla počínající panika v jejím hlase, řekla tím nejsušším tónem, jakého byla schopna. „Tak nějak by asi vypadala Pomsta šprtů… kdyby ji natočil Alfred Hitchcock.“

Coreen na ni chvíli udiveně hleděla, pak zafuněla a poněkud roztřeseně se zasmála. „Nebo kdyby Sním o Džinovi natočil David Cronenberg,“ navrhla.

Hodná holka. I když to Vicki stálo veškerou zbývající energii, uznale se usmála. Třebaže by bylo nebezpečné, kdyby Coreen nebrala Normana vážně, mnohem větší nebezpečí by jim hrozilo, kdyby se sesypala.

Škubání pouty škodilo více jí samotné než poutům. I tak jim nepřestala trhat. Pokud má nastat konec světa, ať se propadne, jestli dovolí, aby šel ke dnu pod směšně vysokými podpatky kovbojských bot Normana Birdwella. To by byla vážně ostuda.

~~~

„A dost!“ Henry se prudce odvrátil od okna a vrhl se ke dveřím. Měl jméno, měl místo, byl nejvyšší čas, aby se přidal k lovu. „Nikdy jsem neměl čekat tak dlouho.“

U dveří zpomalil, popadl kabát, a než vyšel na chodbu, podařilo se mu nasadit si víceméně normální výraz. Otočil klíčem v zámku a zamířil ke schodům. Nenáviděl tu komedii, která ho nutila pohybovat se v pomalém tempu smrtelníka.

Na spoře osvětleném schodišti zanechal vší přetvářky a vyrazil tak rychle, jak mu to jen bolavé svaly dovolovaly.

Do půlnoci zbývaly necelé dvě hodiny.

Naprosto zapomněl na to, že schodiště tvořilo součást náhodného sledovacího systému.

~~~

Vicki se pomalu probrala k vědomí s myšlenkou: Tohle musí skončit. Pokaždé, když se pokusila pohnout, pokaždé, když se pokusila otočit hlavou, sjela zpátky do jámy. Občas se jí mdloby zmocnily i v okamžiku, kdy nedělala nic jiného, než že jen klidně ležela a snažila se nasbírat síly k dalšímu pokusu o uvolnění.

Budu muset vymyslet něco jiného.

Jediné, čeho neustálým škubáním dosáhla, bylo zhoršení fyzického stavu a odkrytí hodinek.

Deset hodin sedm minut. Henry už určitě dostává záchvaty. Proboha, Henry! Podvědomě sebou trhla a přivodila si další šlehnutí bolesti. Ignorovala ji, momentálně zasycena hrůzou. Zapomněla jsem ho varovat před tím vrátným…

~~~

Přestože uznával nutnost sledovacích kamer, Greg je nikdy neměl rád. Vždycky si připadal jako šmírák. Dva nebo tři strážní neustále obcházející po objektu a jeden v centrální pozici za stolem, takový styl práce by se mu zamlouval. Kamera jednoduše nemůže nahradit zkušeného člověka přímo na místě. Ale zkušené lidi bylo třeba zaplatit, na rozdíl od kamer, takže se musel spokojit s nimi.

Když ta atraktivní mladá dáma ve vířivce vylezla z vody a natáhla se po ručníku, zdvořile odvrátil zrak. Možná byl prostě už moc starý, ale dva malé hadříky, co měla na sobě, nepředstavovaly to, čemu by on říkal plavky. Když se znovu podíval, ukazoval mu monitor jen vyrovnané řady aut v podzemní garáži.

Opřel se v židli a upravil si černou pásku, kterou nosil na rameni na počest paní Hughesové a Owena. Bez nich to v domě už nikdy nebude jako dřív. S postupem noci pořád čekal, že je uvidí jít na poslední procházku před spaním, a musel si neustále připomínat, že už je neuvidí nikdy. Mladík, kterého vystřídal, povytáhl nad páskou obočí a pak ještě jednou, když mu to vysvětlil. Dnešní mládež neměla žádnou představu o úctě, ani k mrtvým, ani k autoritám, ani k sobě samým. Henry Fitzroy byl jeden z mála mladých lidí, s nimiž se za posledních deset let setkal, který to chápal.

Henry Fitzroy. Greg se zatahal za spodní ret. Včera v noci se dopustil opravdu velké hlouposti. Styděl se za ni a litoval jí, ale stále nebyl tak docela přesvědčený, že se mýlil. Jeden jeho bývalý seržant říkával: „Jestli to chodí jako husa, kejhá jako husa a chová se jako husa, je slušná šance, že je to opravdu husa.“ Seržant měl na mysli nacisty, ale Greg dospěl k závěru, že by se to dalo vztáhnout i na upíry. Třebaže měl jisté pochybnosti, že by se mladý muž kvalit pana Fitzroye mohl dopustit tak šílené vraždy – na pohledu, který v jeho očích spatřil před několika týdny, nebylo nic šíleného, popravdě byl až děsivě příčetný – nemohl uvěřit, že by muž kvalit pana Fitzroye dovolil, aby za něj jeho mladá dámská návštěva otvírala dveře polonahá. Byl by vstal a udělal by to sám. Když se Greg uklidnil natolik, aby se nad tím mohl zamyslet, uvědomil si, že určitě něco skrývala.

Ale co?

Na jednom z monitorů se něco pohnulo a upoutalo Gregovu pozornost. Zamračil se. Něco černého se mihlo kolem požárního východu v sedmém patře takovou rychlostí, že nerozeznal, co to bylo. Sáhl po tlačítku ovládání a začal aktivovat kamery na schodišti.

O několik sekund později zachytila kamera na pátém podlaží Henryho Fitzroye, jak běží dolů, bere schody po dvou a mračí se. Vypadal jako kterýkoliv jiný mladý muž v poměrně dobré kondici – a špatné náladě – který se rozhodl neztrácet čas čekáním na výtah. Třebaže Greg by ze čtrnáctého patra dolů pěšky nešel, uvědomil si, že na skutečnosti, že to Henry Fitzroy dělá, není nic nadpřirozeného. Ani na tom, jak to dělá.

Povzdechl si a znovu přepnul kamery do režimu náhodného sledování.

„A co když se to nechová jako husa pořád?“ pomyslel si nahlas.

~~~

Henry se dostal na šesté podlaží, když si rány, které utržil předchozí noci, vybraly daň a on byl nucen zpomalit do tempa, jež se již více blížilo běhu smrtelného člověka. Zhoupl se kolem sloupku zábradlí a frustrovaně zavrčel nad neochotou svalů pohybovat se tak, jak mají. Místo aby se dotkl země jen jednou na každém schodišti, musel použít snad každý druhý schod.

Měl tak špatnou náladu, že když se konečně dostal ke svému autu, najel na výjezdovou rampu z garáží mnohem rychleji, než bylo záhodno, až výfuk zaskřípal po betonu. Zvuk ho přinutil ke klidu. Nedostane se tam o nic rychleji, když si zničí auto nebo upoutá pozornost policie.

U obrubníku, zatímco netrpělivě čekal, až na semaforu naskočí zelená, zachytil povědomý pach.

„BMW? To si snad děláte srandu.“ Tony se předloktími opřel o otevřené okýnko a mlaskl jazykem. „Jestli to, co máte na ruce, jsou hodinky značky Rolex,“ dodal hebkým hlasem, „tak chci svou krev zpátky.“

Henry věděl, že klukovi hodně dluží, takže se pokusil zakrýt vztek, který jím lomcoval. Cítil, jak se mu rty odtahují od zubů, a uvědomil si, že se mu to moc nedaří.

Kdyby Tony pochyboval o přesnosti své paměti ohledně událostí předchozí noci, výraz v Henryho tváři by ho přesvědčil, protože v něm bylo jen velmi málo lidského. Kdyby byl hněv směřován proti němu, byl by se dal na útěk a nezastavoval se dřív, než vyjde slunce. Ale takhle jen pro všechny případy vytáhl ruce z vozu. „Myslel jsem, že byste si chtěl promluvit…“

„Později.“ Jestli svět přežije tuhle noc, budou mít na povídání času dost. Nijak to nespěchalo.

„Jo. Dobře. Později mi vyhovuje. Řekněte mi…“ Tony se zamračil. „Je Viktorka v pořádku?“

„Já…“ Blikla zelená. Dupl na plyn. „…nevím.“

Tony stál a díval se, jak auto rychle mizí v dálce. Našpulil rty a vrazil ruce do kapes. Znovu a znovu převracel mezi prsty čtvrťák.

„Tohle je moje číslo domů.“ Vicki mu podala vizitku a otočila ji, aby si všiml druhého čísla napsaného rukou na zadní straně. „A tohle je člověk, kterému zavoláš, jestli se dostaneš do maléru a nebudeš se moci dovolat mně.“

„Mike Celluci?“ zavrtěl Tony hlavou. „Moc mě nežere, Viktorko.“

„Smůla.“

„Já ho taky moc nemusím.“

„Vypadám, že mě to zajímá? Zavolej mu tak jako tak.“

Vytáhl čtvrťák z kapsy a zamířil do telefonní budky na rohu. Čtyři roky strávené v různých kapsách vizitku značně poznamenaly, ale telefonní číslo na rubu zůstalo stále čitelné. Už vytočil číslo na přední straně a pitomý automat mu sežral čtvrťák. Všichni věděli, že když byla doma, Vicki nikdy záznamník nezapínala.

„Musím mluvit s Mikem Cellucim.“

„U telefonu.“

„Viktorka má potíže.“ Byl si tím tak jistý jako snad ničím v životě.

„Kdo?“

Tony obrátil oči v sloup. A to jim říkali elita města. Takový ťulpas. „Vicki Nelsonová. Pamatujete si na ni? Vysoká, blond, všude strká nos, bývalá policajtka.“

„Jaké potíže?“

Bezva. Celluci zněl ustaraně. „Já nevím.“

„Kde?“

„Já nevím.“ Tony slyšel, jak na druhé straně linky skřípou zuby. Kdyby to nebyla vážná věc, náramně by se bavil. „Vy jste tu policajt, tak to vypátrejte.“

Zavěsil dřív, než to bouchlo. Udělal, co mohl.

~~~

Mike Celluci zíral na telefon a dlouho a hlasitě italsky nadával. Když se nad tím zamyslel, poznal podle hlasu malého Vickiina informátora z ulice, a to dodalo vzkazu právě tolik důvěryhodnosti, že ho nemohl zcela ignorovat. Vytáhl z kapsy na stůl hrst maličkých růžových papírků a začal se jimi probírat.

„Norman Birdwell. York University.“ Podržel si papírek proti světlu ve zcela zbytečném gestu a pak ho hodil zpátky k ostatním.

Vicki nikdy netoužila udělat na někoho dojem. Vždycky se držela předpisů a dovedla jich využít ve svůj prospěch. Nikdy nejela zatýkat masového vraha – psychotického masového vraha – sama a bez posil. Ale na druhou stranu, ona už žádné posily nemá, nebo snad ano? A možná si potřebuje něco dokázat…

Stiskl automatické vytáčení policejního ředitelství dřív, než myšlenku dokončil.

„Tady je Celluci. Darrele, potřebuji číslo na někoho ze studentského oddělení York University… Vím, že je skoro půlnoc, chci číslo domů. Vím, že nejsem ve službě. Ty mi přesčasy neplatíš, tak na co si sakra stěžuješ?“ Přimáčkl si sluchátko bradou, sundal z opěradla židle náprsní pouzdro s pistolí, a zatímco čekal, nasoukal se do něj. „Tak mi zavolej domů, až ho budeš mít. A Darrele, má to nejvyšší prioritu. Včera bylo pozdě.“

Natáhl se po bundě a položil ji vedle telefonu. Nesnášel čekání. Odjakživa nesnášel čekání. Znovu vytáhl z kapsy růžový papírek.

Norman Birdwell.

„Nevím, kde jsi vzala to jméno, Nelsonová,“ zavrčel. „Ale jestli tě přijedu zachránit a ty nebudeš v maléru až po uši, špatný zrak a nevyrovnanost budou ty nejmenší z tvých problémů.“

~~~

Norman si povídal s grimoárem, a to už nějakou dobu. Jeho tiché mumlání bylo stálým zvukem na pozadí, zatímco se Vicki potácela mezi vědomím a bezvědomím. Občas zaslechla konkrétní slova, která se většinou týkala toho, jak nyní bude svět jednat s Normanem tak, jak si zaslouží. Vicki byla rozhodně pro.

„Hej, Normane!“

Mumlání ustalo. Vicki se pokusila zaostřit na Coreen. Mladší žena se tvářila… zahanbeně?

Norman vešel do jejího zorného pole, grimoár pevně přitisknutý k hrudi. Při pomyšlení na tak těsný kontakt s knihou jí přeběhl mráz po zádech. Dotkla se jí pouze jednou v Henryho bytě a ještě teď jí při vzpomínce naskakovala husí kůže a mysl se plnila nepříjemnými představami.

„Koukej, Normane, já vážně musím na záchod.“ Coreen mluvila tichým a naléhavým hlasem, který neponechával místo pochybnostem o její upřímnosti, a Vicki si najednou uvědomila, že si přeje, aby to nebyla řekla.

„Ehm…“ Norman zjevně neměl ponětí, jak se s tím problémem vypořádat.

Coreen si hlasitě povzdechla. „Podívej, když mě rozvážeš, já půjdu klidně na záchod a pak se hned vrátím k židli, abys mě mohl zase přivázat. Klidně na mě můžeš celou dobu mířit tou svou hloupou puškou. Já vážně musím.“

„No…“

„Ten tvůj pán démonů nebude nijak ohromen, když mu počůrám pentagram, jen co se objeví.“

Norman na Coreen dlouhou chvíli hleděl a celou dobu přejížděl rukou nahoru a dolů po tmavých kožených deskách grimoáru. „To bys neudělala,“ řekl nakonec.

„Vsadíme se?“

Možná to bylo úsměvem, možná tónem jejího hlasu, ale Norman se rozhodl, že to nebude riskovat.

Zatímco ji odvazoval, odplula Vicki znovu do bezvědomí a probrala se, až když byla Coreen znovu přivázaná k židli a řekla: „A co bude s ní?“

Norman lehce změnil úchop pušky. „Na ní nezáleží, stejně bude brzo mrtvá.“

Vicki začínala mít velmi vážné obavy, že má pravdu. Už jednoduše neměla žádné rezervy, které by mohla zburcovat, a kdykoli se prodírala zpátky z temnot, zdál se jí svět o něco vzdálenější. Fajn, takže jestli jsem mrtvá tak jako tak, vykřiknu, on mě zastřelí a sousedi zavolají policii – ta zbraň nemá tlumič. Samozřejmě mě může jednoduše praštit znovu do hlavy. To bylo to poslední, po čem by toužila. Jestli přiměju Coreen, aby ječela taky, mohlo by ho to vyvést z rovnováhy natolik, že zastřelí jednu z nás.

I když Coreen byla holka, která věřila v upíry a démony a v kdovíco ještě, neměla ve skutečnosti představu o tom, co se tady chystá. I když jí to nemůžu mít za zlé. Neřekla jsem jí to.

Zvážila život Coreen proti všem životům ve městě. Nebyla to volba, kterou by měla jakékoli právo učinit, ale stejně ji učinila. Je mi líto, Coreen.

Navlhčila si rty a nadechla se tak zhluboka, jak to jen šlo. „Cor…“ Pažba pušky udeřila o podlahu pár centimetrů od jejího nosu a železný plát křápl o kachličky. Ten zvuk sám a jeho vibrace ji zbavily veškerého pracně nahromaděného vzduchu v takřka tichém výkřiku bolesti. Díkybohu, že to má zajištěné…

„Drž hubu,“ řekl jí bodrým hlasem.

Neměla příliš na vybranou a musela poslechnout, protože se přes ni znovu přelila vlna temnoty.

~~~

Norman se rozhlédl po bytě a tvářil se navýsost spokojeně sám se sebou. Už brzy všichni ti, kteří ho měli za nulu, zaplatí. Natáhl ruku a pohladil knihu po deskách. Právě ona mu to řekla.

10:43. Bylo na čase začít s kreslením pentagramu. Byl mnohem složitější než ten, který obvykle používal, a on potřeboval mít jistotu, že to udělal správně.

Tohle bude největší noc jeho života.