Cena krve: kapitola 15

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 14. 6. 2011 v kategorii Cena krve - Tanya Huffová, KREVNÍ POUTA: kniha první, přečteno: 759×

Patnáct

Měla dost rozumu, aby se nepřibližovala k neznámým mužům v autech. Vyrostla na hrůzostrašných příbězích o únosech a znásilnění mladých dívek, které byly později nalezeny v pokročilém stádiu rozkladu v zavodňovacím kanále. Přesto poslechla, když ji k sobě zavolal. Varovná slova matky ztratila moc v okamžiku, když se podívala tomu muži do očí.

„Administrativní kanceláře, kde jsou?“

Věděla, kde jsou, tedy alespoň si myslela, že to ví – popravdě si už nebyla příliš jistá ani tím, co si myslí. Olízla si rty a nejistým hlasem řekla: „Budova Ross?“ Nějakou kancelář tam viděla, možná jich bylo víc.

„A to je kde?“

Pootočila se a ukázala rukou. Už v příštím okamžiku se podivovala, proč stojí uprostřed bulváru svatého Lawrence a hledí na dvě vzdalující se koncová světla mířící do univerzitního městečka – a proč má neurčitý pocit zklamání.

~~~

Henry přejel pohledem informační tabuli a zamračil se. Pouze jedna z uvedených kanceláří mohla mít to, co potřeboval: kancelář studijních programů. S302. Cítil v budově několik roztroušených životů, ale s těmi se vypořádá, až bude potřeba.

11:22. Docházel mu čas. Matné osvětlení bylo výhodou, a kdyby se někdo díval, byl by viděl jen to, jak se šerou chodbou míhá temnější stín.

První schodiště, na které narazil, ho dovedlo pouze do druhého patra. Našel další schody. Vyšel do třetího patra a začal sledovat čísla přilepená na dveřích.

322, 313, 316… 340? Otočil se a zíral na požární dveře, kterými právě prošel. Určitě v tom musel být systém. Nikdo, dokonce ani ve dvacátém století, by přece nečísloval dveře v budově zcela nahodile.

„Na tohle nemám čas,“ zavrčel.

340, 342, 344, 375a…

Křížová chodba rozdělovala čísla do dvou směrů. Henry se zastavil, protože zaslechl hlasy. Říkaly věci, které nemohl ignorovat.

„No a co jsi čekal, když jsi vyvolal jméno pána démonů v chrámu jeho uctívačů?“

Chrám? Uctívači? Objevily se už další skupiny zabývající se vyvoláváním démonů, nebo byl jeho předpoklad, že jde o jednotlivce, mylný od samého počátku? Neměl čas to prověřovat. Nemohl si dovolit to neudělat.

Dále křížovou chodbou, za roh, a za dveřmi na konci haly bylo vidět světlo. Zdálo se, že za nimi mluví několik lidí současně.

„Předpokládám, že to znamená, že démon dostal Eliáše.“

„Dobrý odhad. Co uděláte?“

„Co můžeme dělat? Počkáme.“

„Čekejte si, jak chcete,“ přehlušil vřavu třetí hlas, „ale Lexi kopne do sochy a zařve z plných plic: Ashwarne, Ashwarne, Ashwarne, vydej ho zpět!“

Henry se zarazil s rukou na klice. V místnosti bylo šest životů, ale žádnou démonickou přítomnost necítil. O co tady jde?

„Nic se nestalo.“

„Co myslíš tím, nic se nestalo?“

„Jenom to, co říkám. Nic.“ Mladá žena sedící v čele stolu si všimla Henryho, jak stojí na prahu a mžourá. Usmála se. „Ahoj, vypadá to, že jsi zabloudil.“

Hráli hru. Aspoň tolik bylo zřejmé z hromádek barevných kostek. Ale v jaké hře se vyvolávají démoni? „Hledám záznamy o studentech…“

„Páni, tak to jsi teda fakt špatně,“ poškrábal se v tmavém strništi vysoký mladík. „Potřebuješ ZKB.“ Když na něj Henry nechápavě hleděl, jen se zasmál a vysvětlil. „Západní kancelářskou budovu, ZKB. Všechny tyhle ptákoviny jsou tam.“

„Jo, ale ZKB zavírá v pět.“ Jedna z dalších hráček položila na stůl malou olověnou figurku, kterou držela mezi prsty, a podívala se na hodinky. „Je jedenáct hodin dvacet osm minut. Tam už nikdo nebude.“

Jedenáct hodin dvacet osm minut. Další čas ztracený marným hledáním.

„Hej, netvař se tak nešťastně, kámo, můžeme ti nějak pomoct?“

„Co kdybychom pokračovali ve hře?“ zamumlala další hráčka. Ostatní ji ignorovali.

Proč ne? Koneckonců, hledal přece chlápka, co vyvolává démony. Spojitost tady byla, jakkoli chabá. „Hledám Normana Birdwella.“

Dívka v čele stolu ohrnula ret. „Proč?“ chtěla vědět. „Dluží ti peníze?“

„Vy ho znáte?“

„Bohužel,“ zamumlala skupina jednohlasně.

Byli by se zasmáli, ale Henry stál u stolu dřív, než se ozval jediný zvuk. Místo toho se mlčky a nervózně podívali jeden na druhého a Henry v jejich výrazech viděl vzpomínky devíti těl na rozervaná hrdla. Tak velkou skupinu ovládnout nemohl, nezbývalo mu než doufat, že jsou ještě dost mladí na to, aby reagovali na autoritu.

„Potřebuji jeho adresu.“

„My, ehm, jednou jsme u něj hráli. Grace, nezapsala sis to někam?“

Všichni se dívali, zatímco se Grace, mladá žena v čele stolu, prohrabávala papíry. Očividně si zapisovala úplně všechno. Henry potlačil nutkání pomoci jí v hledání.

„Je Norman v maléru?“

Henry nespustil oči z papírů a usilovně si přál, aby našla právě ten, který potřeboval. „Ano.“

Hráči sedící nejblíže k němu poznali lovce a poodsedli si. O vteřinu později si ve své aroganci mládí řekli, že oni přece nemohou být kořist, a posunuli se zpátky.

„My, ehm, přestali jsme s ním hrát, protože to celé začal brát moc vážně.“

„Jo, začal se chovat, jako by to celé bylo skutečné. Jako by na čaroděje, bojovníky a dlouhonohé příšery narážel na každém rohu.“

„Je to mamlas.“

„Vždyť je to jen hra.“

„Je Norman ve vážném maléru?“

„Ano.“

Všichni zmlkli. Neměli zkušenost, na jejímž základě by se dokázali mentálně vypořádat s tónem Henryho hlasu.

Grace mu opatrně podala papír, i když si očividně nebyla příliš jistá, že jí zůstanou prsty.

„Tak moment,“ zaprotestoval vysoký mladík. „Já taky nemám Normana rád, ale myslíte, že bychom měli dávat jeho…“ Henry se otočil a podíval se přímo na něj. Kluk zbledl a zavřel oči.

~~~

Když zabouchl dveře, dupl na plyn a nechal za autem na parkovišti dlouhou černou čáru, podíval se na hodinky. 11:36. Tak málo času.

~~~

„…a ještě poslední spoj tady.“ Norman se narovnal a s pyšným úsměvem pohlédl na podlahu bytu. Bílý obrys pentagramu takřka úplně zakrývaly rudé a žluté symboly okolo něj. Pohladil otevřenou stránku grimoáru a přejel prsty po diagramu, který právě překreslil. „Brzy,“ řekl mu. „Brzy.“

Pach akrylových barev tak blízko u obličeje ještě zhoršil Vickiinu nevolnost a způsobil jí svědění a pálení v očích. Už neměla sílu to ignorovat, takže to snášela. Chvíli se jí zdálo jako dobrý nápad smazat kus pentagramu předtím, než barva stačí zaschnout, jenže pak si uvědomila, že by tím jen podstatně uspíšila vypuštění pána démonů a následný masakr. Ale muselo tu přece být něco, co mohla udělat. Nemohla – nedokázala – připustit, že Norman Birdwell vyhrál.

Coreen těkala pohledem mezi zasychající barvou pentagramu a Normanem. Všechno to bylo skutečné. I když celou dobu věřila, teď teprve začala opravdu věřit. Náhle jí vyschlo v ústech a srdce se jí rozbušilo tak, že si byla jistá, že ho ten vychrtlý šprt musí slyšet, a začala usilovněji pracovat na vyproštění pravé nohy. Když ji Norman přivazoval, poté co ji vzal na záchod, podařilo se jí ponožky trochu natáhnout. A od té doby, zatímco on se zabýval kdovíčím, je postupným natahováním uvolňovala víc a víc. Dříve či později bude mít nohu volnou. Její mysl se prozatím odmítala zabývat čímkoli jiným.

Těch pět svíček, které Norman rozmístil kolem pentagramu, bylo nových. Rudé a žluté spirály se sháněly mnohem snáz než černé svíčky jakéhokoliv tvaru. Grimoár nepouštěl ani na chvíli z rukou, a když je potřeboval mít volné, držel ho pod paží. Když ne, tiskl si ho na prsa. Začal se bez něj cítit neúplný, jako by se stal jeho součástí – vzal ho dokonce s sebou do obchodního domu Canadian Tire, když si šel koupit nové hibači. Když knihu držel, věděl, že se mu brzy splní nejdivočejší sny.

Hučení v hlavě se stalo hlasitějším, divočejším a podmanivějším. Jeho tón se měnil podle toho, co Norman právě dělal… nebo se možná to, co dělal, měnilo podle jeho tónu – Norman si už nebyl tak docela jistý.

Když vytáhl maličký gril z krabice a postavil ho k balkónovým dveřím, podíval se, jestli udělal na publikum náležitý dojem. Starší žena už měla zase zavřené oči a brýle jí sklouzly tak nízko, že viděl za ně, ale ještě pořád dýchala, a to bylo vlastně to jediné, na čem doopravdy záleželo. Kdyby zemřela dřív, než ji stačí zabít, vážně by ho naštvala, protože by pak musel použít Coreen a s tou měl jiné plány. Ani Coreen nevypadala ohromeně, ale zato se tvářila vyděšeně, a to prozatím stačilo.

„Nesměješ se.“ Dloubl ji do zad grimoárem a s potěšením si všiml, jak pod jeho dotekem ucukla. Pak si dřepl, aby rozmístil tři kostky dřevěného uhlí.

„Tady není nic k smíchu, Normane.“ Coreen se zkroutila v židli. Norman byl trochu za ní a kousek stranou a jí se vůbec nelíbilo, že nevidí, co dělá. Přestože měla chuť ječet, snažila se nezvedat hlas příliš vysoko. Se šílenci se má mluvit jemně – tak to aspoň četla v nějaké knížce. „Podívej, tohle už zašlo příliš daleko. Paní Nelsonová potřebuje doktora.“ Trocha škemrání nemůže uškodit. „Prosím, Normane, nech nás jít a my zapomeneme, že jsme tě kdy viděly.“

„Nechat vás jít?“ Teď to byl Norman, kdo se jí vysmíval. Pochyboval, že by mu mohl pán démonů dát něco, co by ho potěšilo ještě víc. Smál se jí tak, jak se celý život všichni smáli jemu.

Smích sílil a sílil a ona se pod jeho vahou stále víc scvrkávala. Cítil, jak zní ozvěnou v grimoáru, cítil, jak jeho tělo začíná vibrovat v jeho rytmu, cítil, jak ho obaluje a pulzuje mu v hlavě.

„Normane!“ Nebylo to moc nahlas, ale stačilo to, aby smích přestal, jako když utne. Dobrá, takže ve jménu se opravdu skrývá moc. Už jsem se poslední dobou mýlila i v jiných věcech. Vicki se pokusila zaostřit na mladíkovu tvář, ale nepodařilo se jí to, a tak to vzdala. Šílený, hysterický smích ustal. To byl výsledek, na který spotřebovala veškerou sílu, a tak se snažila spokojit s vítězstvím, kterého dosáhla.

Norman svraštil obočí do hlubokého V a škaredě se na ležící ženu zašklebil. Byl rád, že brzy zemře. Zaplašila jeho smích. Aniž se přestal mračit, zapálil svíčky a zhasl stropní osvětlení. Ani Coreenino zalapání po dechu způsobené náhlým příšeřím mu nedokázalo spravit náladu. Jeho výraz se neprojasnil až do okamžiku, kdy zapálil kostky uhlí a vzduch v místnosti zmodral dýmem z hrsti kadidla.

Zbývala jediná věc.

Když Vicki znovu otevřela oči, propadla větší panice než kdykoli předtím za celý večer.

Kdy se tak setmělo?

Viděla pět mihotavých světýlek. Zbytek místnosti – Coreen, Norman – zmizel. A vzduch… divně páchl a ztěžkl tak, že každý nádech zabolel.

Dobrý bože, umírám?

Snažila se hýbat, bojovat, žít. Ruce a nohy měla stále svázané. To ji uklidnilo, zpomalilo srdeční tep a dýchání. Jestli je pořád svázaná, není mrtvá. Ještě ne.

Světlo pocházelo ze svíček, nic jiného to být nemohlo, a ve vzduchu čpělo kadidlo. Už to určitě začalo.

Neviděla, že se k ní Norman blíží, ani si neuvědomila, že už je u ní, dokud jí jemně neposunul brýle na nose. Cítila jeho teplé prsty, když zápolil s jejími pažemi, aby jí shrnul pouta a odhalil levé zápěstí. Měla pocit, že v místě, odkud se včera v noci krmil Henry, vidí tenkou linku, ale věděla, že si to jen namlouvá. Při takovém světle a v takovou chvíli by neviděla ani ránu po useknuté ruce.

Ucítila na kůži chladný dotek čepele, jejíž polibek jí otevřel žílu. A pak ještě jednu. Nebyly to ty bezpečné horizontální řezy, jaké včera provedli s Tonym, ale řezy podélné, jež jí zaplavily zápěstí temnotou, která jí pak stékala do dlaně, kde vytvářela teplé jezírko.

„Musíš zůstat naživu po celou dobu invokace,“ řekl jí Norman, odtáhl jí paže dále od těla a začlenil je mezi symboly obklopující pentagram. „Proto to udělám jen na jednom zápěstí. Neumři moc rychle.“ Slyšela nůž dopadající na zem kdesi za ní a pak vzdalující se kroky.

To si sakra piš, že ne… Hněv ji unavoval, tak ho nechala plavat. Teď jen to nejzákladnější, hlavně nezemřít. Zvláště ne, když zemřít znamenalo vykrvácet na špinavé podlaze a rozpoutat armageddon po celém městě, o světě nemluvě. Ležíc na levé straně, měla srdce necelých deset centimetrů od podlahy. Soustředila veškerou zbylou sílu do pravé paže a podařilo se jí dostat pod levou a zvednout krvácející zápěstí tak vysoko, jak to jen bylo možné. Možná jen o deset centimetrů, ale snad to trochu zpomalí krvácení.

Tlak mám nízký… Mohla bych vydržet… hodiny.

Možná šlo jen o otázku času, ale pokud to bude trochu možné, bude to její čas, ne jeho.

V uchu přitisknutém váhou hlavy k podlaze slyšela pouze tiché rytmické syčení jako zvuk oceánu v mušli. Ležela a naslouchala mu, ignorujíc stupňující se inkantace kolem ní.

~~~

Konkrétní budovu v komplexu by dokázal identifikovat i bez adresy. Z moci, která ji obklopovala, z očekávání zla, vstávaly Henrymu všechny chlupy na těle. Z auta byl venku dřív, než stačilo úplně zastavit, a zamčenými dveřmi do chodby se dostal jen o chvíli později. Ani tvrzené sklo nebylo dost silné na to, aby odolalo nárazu betonového květináče, který jím prohodil.

~~~

Norman vyplivl do vzduchu poslední disharmonické slovo a nechal levou dlaň poklesnout na otevřený grimoár, který držel v pravé ruce. V krku ho bolelo, oči ho pálily a celý se třásl vzrušením v očekávání charakteristického chvění vzduchu, které znamenalo, že démon přichází.

Nikdy se ho nedočkal.

V jedné vteřině byl pentagram prázdný a hučení mu znělo v uších jako oslavná melodie. O okamžik později, bez sebemenšího varování, byl náhle plný a do ticha zněla jen ozvěna.

Norman vykřikl, zcela zapomněl na grimoár, padl na kolena a zvedl ruce, aby si kryl obličej.

Coreen zasténala a ochabla v poutech, jak její vědomí prchlo před tím, co nedokázalo přijmout.

Vicki se snažila dýchat mělce skrze zuby a poprvé byla ráda, že toho moc nevidí. Každý strach, který kdy cítila, každá noční můra, všechny hrůzy od dětství až po včerejší den, nabyly v pentagramu neurčitého tvaru. Stiskla zuby, aby potlačila nutkání kvílet, a využila svého fyzického stavu – bolesti, slabosti – k tomu, aby ji od pána démonů izoloval. Teď trpím tolik, že nemá smysl zraňovat mě ještě víc.

Zdálo se, že věc v pentagramu to pobavilo.

Barvy se sbíhaly způsobem, kterým se sbíhat nemohly, vytvářely odstíny, jež sežehly srdce, a tvary, které mrazily duši, a spolu nakonec tvořily bytost s blond vlasy, modrýma očima a velmi, velmi bílými zuby. Byla útlá a hermafroditická, nehlásila se ani k jednomu z pohlaví, a zároveň si činila nárok na obě dvě.

„Dost,“ řekl pán démonů a hrůza se snížila na snesitelnou úroveň. Prohlédl si hranice svého vězení a pak životy kolem něj. Coreen ignoroval, ale na Vickiině straně pentagramu přidřepl a při pohledu na krvavé skvrny na podlaze se uznale usmál.

„Takže ty jsi ten život, který mi otevře cestu k moci.“ Znovu se usmál a Vicki vzdala díky za to, že z jeho výrazu viděla jen rozmazané obrysy. „Ale moc ochotná ke spolupráci nejsi, viď?“

Jen bezvládnost jejích svalů jí dala čas ovládnout nutkání položit krvácející zápěstí zpět na podlahu. Náhlý šok z poznání jí dal sílu. „Já… tě znám.“ Ne tvář, ne konkrétní bytost, ale její podstatu, ó, tu podstatu znala dobře.

„I já tě znám.“ V očích pána démonů se na okamžik cosi mihlo. „A tentokrát jsem zvítězil. Je po všem, Viktorie.“

To jméno opravdu nesnášela. „Ne… dokud tlustá dáma zpívá.“

„Vtip? Ve tvé situaci? Myslím, že bys využila svou sílu lépe, kdybys škemrala o milost.“ Vstal a oprášil si ruce o stehna. „Škoda, že nemůžu dovolit, abys žila. Tvoje reakce na mé plány by mi způsobila takové potěšení…“

V tu chvíli toužila Vicki po jediném – mít dost slin na to, aby mohla plivnout.

Otočil se k Normanovi, který se stále choulil u grilu. „Vstaň!“

Norman zvedl grimoár a roztřeseně se postavil na nohy, drže knihu před sebou jako talisman.

„Propusť mě!“

Norman ohrnul horní ret a jeho tvář náhle získala velmi paličatý výraz. „Ne. Já jsem tě zavolal. Já jsem tvůj pán.“ To on měl moc, ne tahle věc. On.

Smích pána démonů vyrazil okna.

Norman se začal trhavě pohybovat k pentagramu, jako by měl k ramenům přivázány provázky a pán démonů byl loutkař. „Ne,“ skučel. „Já jsem pán.“

Vzdoruje, uvědomila si Vicki. Byla by očekávala, že jeho vůle bude smetena jako hrstka zápalek. Ješitnost a sobectví očividně poskytovaly lepší obranu, než si myslela.

~~~

Když Henry vystoupil v devátém patře z výtahu, pach krve ho téměř omámil. Přehlušoval pronikavé zlo démona a přitahoval ho ke dveřím, které potřeboval najít. Byly zamčené.

Kov odolal. Dřevěná zárubeň se rozštípla a povolila.

~~~

Vicki zvuk zaslechla, jako by k ní přicházel z veliké dálky. Poznala ho, pochopila jeho důležitost, ale nezdálo se, že by v sobě dokázala vzbudit mnoho zájmu.

Zaslechl ho rovněž pán démonů, ale ignoroval jej. Nadále soustředil pozornost na Normana, který stál už jen pár centimetrů od okraje pentagramu, potil se, třásl a prohrával bitvu.

To slovo se podle všeho skládalo převážně ze souhlásek a drásalo uši stejně, jako drásalo hrdlo.

Pán démonů zavrčel a obrátil se, ztráceje při tom pohybu patinu lidství. Když uviděl Henryho, usmál se a jeho rysy se opět ustálily. „Voláš mě jménem, dítě noci? Přišel jsi v roli šampióna? Jsi tu, abys zachránil smrtelný svět před mou nadvládou?“

Henry ucítil jeho dotek na své mysli a prudce ho odrazil. Když odpovídal, měla jeho tvář jen o trochu méně démonický výraz. „Vrať se do propasti, zplozenče Satanův! Tento svět ti nenáleží!“

„Zplozenče Satanův?“ zavrtěl hlavou pán démonů. „To odpovídá tvému věku, Henry Fitzroyi. Tento svět v Pána pekel nevěří. S radostí ho vyvedu z omylu. Nedokážeš mi zabránit, abych udělal přesně to, co si zamanu.“

„Neodvolím ti zničit svět bez boje.“ Neodvažoval se spustit pohled z pána démonů a podívat se na Vicki, třebaže věděl, že je to pach její krve, co naplňuje místnost.

„Bojuj si, jak chceš,“ uklonil se démon blahosklonně. „Prohraješ.“

„NE!“ Norman se vztyčil na nejistých nohou, grimoár vražený do podpaží, a v rukou sevřel AK-47 s takovou silou, až mu zbělely klouby. „Já jsem vyvolal tvé jméno! JÁ JSEM PÁN! NEBUDEŠ MĚ IGNOROVAT! NEBUDEŠ! NEBUDEŠ! NEBUDEŠ!“

Pokropil pentagram krátkou dávkou, která takřka přeťala pána démonů vedví. Ten zavyl vztekem, ztratil kontrolu nad svou podobou a znovu se stal maelströmem temnoty jako na začátku.

Nedovolené ozbrojování, pomyslela si Vicki otupěle, když kulky roztříštily kuchyňskou linku za jejími zády.

Náhlý hluk probral Coreen k plnému vědomí. S panickou silou se začala zmítat v poutech, házela sebou ze strany na stranu, zvedajíc pokaždé nohy židle z podlahy o dobrých pár centimetrů.

Pán démonů na sebe znovu vzal pevnou podobu a bylo to, jako by se na noc snesla ještě jedna, hlubší. Teplota v bytě prudce poklesla. Usmál se a ukázal veliké zahnuté zuby, které předtím neměl. Norman se opět začal trhaně pohybovat k němu.

Rozsvítila se světla, vrhla na scénu ostré stíny a jakýsi hlas vykřikl: „Ani hnout! Policie!“

V první chvíli působily znehybněné výrazy takřka komickým dojmem, pak Henry zvedl paži, aby si chránil citlivé oči, pán démonů se prudce otočil, aby čelil novému protivníkovi, zatímco Norman se hnal ke dveřím a křičel: „Ne, je můj! Nemůžete mě zastavit! Je můj!“

Coreen si konečně uvolnila nohu z ponožkových pout, a když Norman probíhal kolem, vykopla.

Chvíli bojoval o rovnováhu, mávaje rukama. Grimoár upustil na podlahu. O vteřinu později spadl Norman do pentagramu.

Pak Norman přestal existovat, ale jeho výkřik ještě chvíli dozníval.

Mike Celluci stál u vypínače, v jedné ruce osmatřicítku, zatímco druhou se podvědomě křižoval. „Ježíši Kriste,“ vydechl do nastalého ticha. „Co se to tady u všech čertů děje?“

Pán démonů se k němu otočil čelem. „To jsi vyjádřil přesně, detektive. Tady se dějí všichni čerti.“

Bylo to horší než cokoli, co si Celluci dokázal představit. Přece nemohl vidět, jak ten pankáč s útočnou puškou zmizel, jako by se vypařil. Neviděl tu věc, která stála uprostřed místnosti a usmívala se.

Ale mohl. A taky viděl.

Pak zavadil pohledem o Vicki a všechny podivnosti ztratily na významu.

„Kdo ti to udělal?“ zeptal se, zatímco se k ní ze strany přiblížil a poklekl na jedno koleno. „Co se tady děje?!“ Vyslovena podruhé zněla otázka o poznání zoufaleji. I když jí jednou rukou hledal na krku pulz, druhou nepřestával mířit na pána démonů – po tom, čeho byl svědkem, mu už bylo jasné, odkud přichází nebezpečí.

„Víceméně to, na co to vypadá,“ řekl mu Henry. Statný policista byl zjevně Vickiin přítel. Detektivovy otázky na téma, co tu asi dělá on, si mohli vyříkat později. „Tohle je pán démonů. Právě zničil toho… tu osobu, která ho vyvolala, a my jsme v pořádném maléru.“

„Maléru?“ otázal se Celluci, který se v tu chvíli nezatěžoval tím, jestli něčemu z toho věří, nebo ne. „Ano,“ řekl pán démonů a vystoupil z pentagramu. Bez sebemenšího úsilí vytrhl Cellucimu pistoli z ruky a vyhodil ji z okna. Celluci se díval, jak letí, protože nic víc dělat nemohl. Pak se se rty semknutými do tenké, bledé linky sklonil nad Vicki, ignoruje studený pot, který mu vyrážel po těle, ignoruje vše kromě jediné věci, kterou mohl změnit. Rozvázal uzly jejích pout a prvním, které uvolnil, jí ovázal zápěstí.

„To nebude k ničemu,“ poznamenal pán démonů. Zatímco se pozornost všech upírala k Vicki, přesunul se tiše stranou a pak se bleskurychle vrhl po grimoáru.

Henry se k němu dostal dřív, chňapl po něm a rychle se stáhl. K jeho překvapení pán démonů sice zavrčel, ale nechal ho jít. „Nemáš žádnou moc,“ uvědomil si. „V tomto světě jsi bezmocný.“

„Invokace není dokončena,“ připustil pán démonů, nespouštěje oči z knihy, „dokud ta žena nezemře.“

„Pak tedy nebude dokončena nikdy.“ Celluci prudce strhl Vicki pouta z nohou a mrštil jimi přes místnost.

„Bude dokončena velmi brzy,“ poznamenal pán démonů. „Umírá.“

„Neumírá,“ zavrčel Celluci a převrátil Vickiino bezvládné tělo na záda.

Ano, umírám. Vicki toužila, aby mohla cítit ruku, která ji hladila po tváři, ale už delší dobu necítila vůbec nic. Pálilo ji v očích, ale už neměla sílu mrknout. Přála si, aby k tomu nikdy nedošlo. Udělala pro to vše, co bylo v jejích silách. Nadešel čas si odpočinout.

Pak pán démonů pozvedl hlavu a podíval se přímo na ni, ve tváři neskrývaný výraz nabubřelého triumfu.

Až zemře, on zvítězí.

Ať se propadnu, jestli ho nechám vyhrát. Popadla poslední zbytky života, které v ní zůstaly, a silně jimi zatřásla. Já nezemřu!

„Já… nezemřu…“

„To jsem právě říkal.“ Celluci se neobtěžoval s úsměvem. Žádný z nich by mu nevěřil. „Poslouchej.“

Vyraženým oknem bylo z ulice slyšet zvuk blížících se sirén.

„Kavalerie?“ zeptala se.

Přikývl. „Když jsem dorazil k budově, vyslal jsem signál, že je tu zraněný policista – měl jsem z toho místa pocit, že je ve stavu obležení. Budou mít s sebou sanitku. Je mi jedno, o kolik krve jsi přišla, můžou ji nahradit.“

„Taky otřes mozku…“

„Hlavu máš tvrdou dost, ta to vydrží. Nezemřeš.“ Napůl se otočil k pánovi démonů a přes rameno mu věnoval přesvědčivý pohled.

Démon se nepříjemně pousmál. „Všichni smrtelníci časem zemřou. Já se samozřejmě vynasnažím, aby k tomu došlo spíše dříve než později.“

„Jen přes mou mrtvolu,“ zavrčel Celluci.

„To nebude zapotřebí,“ zavrtěl hlavou Henry. „Nemůže ji zabít, jinak by to udělal v okamžiku, kdy opustil pentagram. Její smrt je svázaná s invokací a tu nemůže ovlivnit. Jediné, co může dělat, je čekat.“

„Jestli zůstaneš,“ řekl pak démonovi a posunul se kupředu, „budeš muset bojovat každou minutu. Nemůžeme tě zničit, ale bez vší tvé moci to tu pro tebe nebude snadné.“

Pán démonů sledoval jeho pohyb a zúžily se mu zorničky.

Ne, uvědomila si Vicki, nesleduje jeho, sleduje grimoár.

„Tak co navrhuješ?“ obořil se na něj. „Mám se vzdát? Jediné, co potřebuji, je čas, a toho mám nadbytek.“

Vicki zatahala Celluciho za ruku a odsunula ho z výhledu. „Dohodu… ty chceš grimoár…“ Kdyby aspoň neměla tak zatraceně ztuhlý jazyk. „Odejdi… zruš invokaci… je tvůj.“

„Časem bude můj tak jako tak. Nemáte tušení, jak doopravdy využít vědomosti, které obsahuje.“ Dál s nijak neskrývanou touhu upíral zrak na knihu démonologie. „Takovou dohodou bych nic nezískal.“

„Moc poskytnutá dobrovolně má větší cenu než získaná násilím.“ Coreen výrazně zrudla, když se na ni zahleděli jak oba muži, tak pán démonů. „Je to pravda. To ví přece každý.“

„A moc poskytnutá dobrovolně není v místě, odkud jsi přišel, příliš častým jevem,“ dodal Henry a pomalu přikývl. Dívka upozornila na důležitý detail. „Mohlo by to vést k zásadnímu převratu.“

„To druhé jméno… napsané… přes město.“ I ostatní démoni prokázali, že nepostrádají ambice.

„Kariérista, chamtivec.“ Pán démonů procedil skrze zuby ještě pár dalších slov v jazyce, jenž zněl, jako když se perou kočky, a začal znovu ztrácet podobu.

„Proč čekat na tenhle svět, když můžeš mít jiný hned teď?“ popíchl ho Henry. „Chceš grimoár. S jeho pomocí můžeš ovládat ostatní svého druhu. Porazit nepřátele…“

„To souhlasssí.“

„Dáme ti ho dobrovolně výměnou za to, že zrušíš invokaci a vrátíš se, odkud jsi přišel. Ten, kdo tě vyvolal, neexistuje. Nic tě tu nedrží. Proč čekat, když můžeš vládnout?“

Pán démonů s námahou udržel tvar a natáhl ruce, které už ruce moc nepřipomínaly. „Dejte mi ho. Přistupuji na vaše podmínky.“

„Přísahej na své jméno.“

„Přísssahám.“

„A přísahej taky, že tu knihu nikdy nepoužiješ proti lidstvu,“ vyhrkla Coreen, než se Henry stačil pohnout.

„Vědomosti, které obsssahuje, se dají využít jen proti démonům.“

Ohrnula spodní ret. „Stejně přísahej. Na své jméno.“

„Přísssahám. Přísssahám.“

Henry udělal krok vpřed a položil knihu na to, co zbývalo z jeho rukou. Grimoár a pán démonů zmizeli.

Vicki se začala hihňat.

Celluci se podíval dolů a zamračil se. „Co?“ vyjel na ni.

„Jen jsem… tak uvažovala… co asi napíšeš… do hlášení.“

~~~

„Viděl jsem Henryho.“ Tony dojedl poslední kus huspeniny a položil misku zpátky na tác. „Přišel a řekl mi, co se stalo. Že prý mám právo to vědět. Je to fakt frajer. Řekl bych, že si mě proklepával.“

„Pravděpodobně,“ souhlasila Vicki. „Víš toho o něm nebezpečně moc.“

Tony pokrčil rameny. „Já nejsem hrozba. Mně je naprosto putna, v kolik kdo vstává.“

„Je ti to jedno.“

Zazubil se. „A co jsem řekl jiného?“

Do místnosti vešla zdravotní sestra a její podrážky tiše zaskřípaly o podlahu. „Návštěvní hodiny skončily. Můžete přijít zase zítra.“

Tony přejel pohledem od sestry k Vicki a pak se zvedl na nohy. Ve dveřích se zastavil a ohlédl se. „Nechej mi zase huspeninu.“

Vicki se zazubila. „Je všechna tvoje,“ slíbila mu.

Sestra ještě chvíli pobíhala kolem, upravila deky a zkontrolovala kapačku a obvazy, pokrývající Vickiinu levou paži od lokte po zápěstí. Cestou ven narazila na Mika Celluciho, který právě přicházel.

„Lituji.“ Vztyčila se do plné výšky a zablokovala mu dveře. „Ale návštěvní hodiny skončily.“

Celluci ji jemně odsunul stranou, a když se začínala ježit, ukázal jí odznak. „Policejní záležitost,“ řekl a zavřel dveře.

Zavrtěl hlavou nad těžkými fialovými kruhy pod Vickiinýma očima, mlaskl jazykem při pohledu na kapačku, sehnul se, políbil ji, a aniž se narovnal, řekl: „Vypadáš příšerně.“

„Popravdě se už cítím mnohem líp.“ Natáhla ruku a odhrnula mu z čela pramen černých vlasů. „Včera jsem se cítila příšerně. A když už mluvíme o včerejšku, kde jsi byl?“

„Psal jsem hlášení.“ Sesunul se do křesla, které předtím Tony přitáhl k posteli. „Jasně, ty se můžeš smát. Měla bys být ráda, že máš od téhle části policejní práce pokoj.“

Nezabolelo to tolik jako před časem. Měla podezření, že za nějakou dobu to nebude bolet skoro vůbec. „Co jsi tam napsal?“

„Pravdu.“ Když viděl její výraz, zazubil se. „Tak dobře, ne celou.“

„A Norman?“

„Utekl, zatímco jsem se tě snažil udržet při životě. Naštěstí si tě šéf pamatuje skrz růžové brýle, a tak si myslí, že je to dostatečná omluva. Vyhlásil po něm celostátní pátrání.“ Pokrčil rameny. „Mému skóre zatčení to sice moc neprospěje, ale vraždění přestane. Mám za to, že stejně dostal, co si zasloužil.“

Vicki si nebyla tak docela jistá, že s tím souhlasí, a tak neřekla nic. Příliš jí to připomínalo zásadu oko za oko. To by byli za chvíli na světě samí slepci.

„Ten tvůj nový přítel je trochu plachý.“

Jeho tón ji rozesmál. „Říkala jsem ti to. Je to spisovatel. Je zvyklý být sám.“

„Jasně. A já už jsem ti říkal, že jsi mizerná lhářka. Ale dlužím mu za to, že se postaral o tu… puberťačku, takže to prozatím nechám plavat.“

Vicki se objevil ve tváři křivý úsměv. Coreen neměla tušení, že se nakonec s tím svým upírem přece jen setkala a řečený upír ji přesvědčil, že většina toho, co se stalo, se nikdy nestala. Pro Coreen Henryho verze událostí vynechala jak nižšího démona, tak pána démonů a hodila veškerou vinu na Normana Birdwella. Svým způsobem tak Norman konečně dosáhl uznání, po němž toužil.

Natáhla zdravou ruku a šťouchla ho do stehna. „Ta puberťačka, jak jsi ji nazval, mi za tu šlamastyku slušně zaplatila, takže ti budu vděčná, když o ní budeš mluvit uctivěji.“

Celluci udělal obličej. „Je to káča, Vicki. Nemám tušení, jak se mu podařilo zavřít jí pusu o… no, však víš…“ Nedokázal to vyslovit, bylo by to pak až příliš skutečné. „Při představě, jak s tím běží do novin, mi běhal mráz po zádech. Ale teď,“ vstal a zamířil ke dveřím, „už vypadnu, aby ses mohla trochu vyspat.“

Spánek musel ještě nějakou dobu počkat. Schovala prášky, které se jí snažili dát, a poslouchala, jak nemocnice pomalu utichá.

Byla už skoro jedna hodina v noci, když se dveře znovu otevřely.

„Jsi vzhůru,“ řekl tiše.

Přikývla, vědoma si toho, že on ji vidí, i když ona jeho ne.

„Čekala jsi na mě?“

Snažila se udržet lehký tón hlasu. „No, tak nějak jsem nepředpokládala, že přijdeš během návštěvních hodin.“ Cítila, jak se usadil na okraj postele.

„Nebyl jsem si jistý, jestli mě budeš chtít vidět.“

„Proč ne?“

„No, na náš společně strávený čas určitě moc příjemných vzpomínek nemáš.“

„Moc jich není, to ne.“ Některé vzpomínky byly sice velmi příjemné, ale Vicki si nebyla jistá, že by mu to měla připomínat právě teď. Se čtyřmi sty padesáti lety zkušeností má už tak dost indicií.

Henry se zamračil, bezpečně ukrytý ve tmě. Slova říkala jednu věc, ale její pach…

„Dostat se sem muselo pro tebe být obtížné.“

„V nemocnicích moc stínů není,“ připustil. „Doufal jsem, že bych se s tebou mohl sejít, až tě pustí…“

„Jasně.“ Chápe, co mu tady nabízí? A chápe to ona sama? „Mohli bychom spolu povečeřet.“

Neviděla, jak se usmívá, ale slyšela jeho smích, pak ucítila chladné sevření prstů kolem své ruky. „Věříš v osud?“ otázal se.

„Věřím v pravdu. Věřím ve spravedlnost. Věřím v přátele. Věřím sama v sebe.“ Nějakou dobu to neplatilo, ale teď už zase ano. „A věřím na upíry.“

Jeho rty se jí otřely o kůži na zápěstí, a když promluvil, z doteku jeho teplého dechu jí vstaly všechny chloupky na těle.

„To úplně stačí.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a šest