Jedna
Ian vrazil ruce hluboko do kapes a zamračeným pohledem přelétl prázdné nástupiště metra. Ruce mu mrzly, měl po čertech špatnou náladu a vůbec netušil, proč souhlasil s tím, že se s Coreen setká v jejím bytě. Přesunul pohled k digitálním hodinám u stropu. 12:17. Ze západního Eglintonu to do stanice Wilsonova trvá třináct minut, pak šest bloků dlouhá jízda autobusem a ještě tři další bloky běhu ke Coreen. To nešlo stihnout.
Přijdu pozdě. Bude naštvaná. A naděje na udobření bude ta tam. Povzdechl si. Dvě hodiny se s ní hádal po telefonu, než ji přemluvil, aby se s ním sešla. Vztah s Coreen byl sice časově poněkud náročný, ale rozhodně nebyl nudný. Páni, ta ženská ale měla temperament… Takřka mimoděk povytáhl koutky do úsměvu. Další projevy jejího temperamentu byly příčinou, že se mu bohatě vyplatilo veškeré úsilí, které vynaložil, aby se na té horské dráze udržel. Usmíval se čím dál víc. Na to, že měřila sotva metr šedesát, měla elánu jako hrom.
Znovu mrkl na hodiny.
Kde je ten vlak, sakra?
12:20.
Buď přijedeš do 12:30, nebo na to zapomeň, řekla mu, přičemž zcela ignorovala skutečnost, že Torontská přepravní služba, všudypřítomná TPS, drasticky snížila množství sobotních spojů a že v tuhle hodinu bude mít velké štěstí, pokud stihne poslední z nich.
Pozitivní na tom bylo, že až se k ní konečně dostane, bude tam muset – vzhledem k noční době a skutečnosti, že oba měli ráno první hodinu od osmi – zůstat do rána. Povzdechl si. Tedy pokud mě vůbec pustí do bytu.
Pomalým krokem přešel na jižní konec nástupiště a upřel pohled do tunelu. Po světlech ani stopy, cítil ale, jak se mu do tváře opírá vítr, což zpravidla znamenalo, že vlak není daleko. Otočil se a odkašlal si. Vzduch páchl, jako by v tunelu něco chcíplo. Podobně to smrdělo tenkrát na chatě, když mezi stěny zalezla myš a začala se rozkládat.
„Největší myš všech dob,“ zamumlal a otřel si nos pěstí. Puch se mu dostal do plic a znovu ho vydráždil ke kašli. Zvláštní, jak si mysl dovede zahrávat. Teď, když si byl pachu vědom, měl pocit, že zesiluje.
A pak z temnoty tunelu zaslechl něco, co mohly být jen blížící se kroky. Těžké kroky, vůbec ne jako spěch dělníka, který se po přesčasu pokouší dorazit do stanice dříve než vlak, nebo jako vrávorání bezdomovce mířícího do bezpečí nástupiště. Těžké kroky, cílevědomě se blížící k jeho zádům.
Ian si užíval pocitu svíravé hrůzy, která mu divoce rozbušila srdce a zaškrtila dech v hrdle. Moc dobře věděl, že až se otočí, až se podívá, dostane se mu prozaického vysvětlení, takže znehybněl a vychutnával si neznámo, dokud zůstávalo neznámem, těšil se ze strachu vyvolaného přílivem adrenalinu, který mu bystřil smysly a natahoval vteřiny na celé hodiny.
Neotočil se dříve, než kroky vystoupaly půltucet betonových schodů na nástupiště.
Pak už bylo příliš pozdě.
Skoro nestačil ani vykřiknout.
~~~
Vicki Nelsonová schovala bradu do kabátu – možná že byl duben, ale počasí bylo pořád vlhké a studené, beze známek nadcházejícího jara – vystoupila z eglintonského autobusu a vešla do stanice metra.
„No, tak to byla katastrofa,“ zamumlala si. Starší pán, který vystoupil hned za ní, tázavě zabručel. Vrhla jeho směrem neutrální pohled a přidala do kroku. Takže jsem nejen „mizerná společnice, upjatá tak, že to až vrže“, ale ještě navíc trpím samomluvou. Povzdechla si. Lawrence byl fešák, ale nebyl její typ. Chlapa, který by byl „její typ“, neměla už od doby, kdy před osmi měsíci opustila policejní sbor. Měla jsem vědět, že k tomu dojde, když jsem souhlasila, že si vyjdu s mužem, který vypadá podstatně líp než já. Nevím, proč jsem to pozvání přijímala.
Přísně vzato to nebyla pravda; přijala pozvání, protože se cítila osaměle. Věděla to, jen neměla v úmyslu si to přiznat.
Byla v polovině první části schodiště ústícího na jižní stranu nástupiště, když zaslechla výkřik. Či spíše polovinu výkřiku. Něco ho rázně zadusilo, ještě než se stačil rozeznít. Jediným skokem se dostala na první mezanin. Z místa, kde stála, viděla skrze sklo jen polovinu obou nástupišť a nic, co by prozrazovalo, na které straně k neštěstí došlo. Jižní část měla blíže a doběhne tam rychleji.
Brala to dolů po dvou a pak po třech schodech a při každém skoku křičela: „Zavolejte policii!“ I kdyby ji nikdo neslyšel, mohlo by to příčinu výkřiku zastrašit.
Pracovala u sboru devět let a za celou dobu nikdy nepoužila zbraň. Teď by si ji přála mít. Za devět let u sboru podobný výkřik neslyšela.
„Co si sakra myslíš, že děláš?“ vřískala racionálnější část jejího mozku. „Nemáš zbraň! Nemáš jištění! Nemáš nejmenší ponětí, co se tam dole děje! Osm měsíců jsi mimo službu a už jsi zapomněla všechno, co tě kdy naučili! Co si, k čertu, snažíš dokázat?“
Vicki hlas ignorovala a hnala se dál. Možná si opravdu něco dokazovala. No a co.
Když se vyřítila na nástupiště, okamžitě si uvědomila, že zvolila špatnou stranu, a na krátký okamžik tomu byla ráda.
Oranžové kachličky stěny stanice byly zbrocené velikým cákancem krve, přecházejícím od hustých, dolů stékajících proudů až k jemným kapičkám vytvářejícím jemný nachový vzorek. Na zemi pod ním, s očima obrácenýma v sloup, otevřenými ústy a rozervaným hrdlem, ležel mladý muž. Ne: tělo mladého muže. Večeře, kterou Vicki před chvílí snědla, se jí začala drát vzhůru, ale bariéry, jež si vybudovala při vyšetřování jiných vražd, zafungovaly a ona násilím zvracení potlačila.
V tunelu se začal zvedat vítr a bylo slyšet, jak se blíží souprava jedoucí na sever. Vypadalo to, že je blízko.
Kristepane, přesně tohle tu ještě chybělo. Bylo 12:35 v neděli v noci, a tak předpokládala, že vlak přijede skoro prázdný, nikdo nevystoupí a nikdo si nevšimne mrtvoly a krví pocákané zdi na nejjižnějším konci severního nástupiště. Ovšem soudě dle toho, jak to na světě obvykle chodívá, bylo daleko pravděpodobnější, že se z posledního vagónu vyhrne skupinka dětí a drobná stařenka se slabým srdcem, aby stanuli tváří v tvář prázdným očím a v němém výkřiku otevřeným ústům čerstvé mrtvoly.
Nabízelo se jediné řešení. Stanici naplnil řev blížícího se vlaku, když Vicki s bušícím srdcem a bublající záplavou adrenalinu v žilách seskočila do jižního kolejiště. Dřevěný můstek přes proudem nabité koleje se nacházel příliš daleko, takřka přesně uprostřed mezi betonovými nosníky, takže musela skočit a nemyslet na bůhvíkolik milionů voltů, jež tratí proudily a které by ji v jediném okamžiku mohly proměnit ve škvarek. Chvíli balancovala na okraji, proklínala dlouhý plášť, který měla na sobě, a přála si, aby si raději vzala bundu. Pak, přestože věděla, že je to ta nejhloupější věc, kterou může udělat, pohlédla směrem k přijíždějícímu vlaku.
Jak se dostal tak blízko? Jeho světla ji oslňovala a rachot byl ohlušující. Ztuhla v záři reflektorů a dobře si uvědomovala, že kdyby se posunula ještě o kousek, spadla by pod kovová kola monstra a roztrhalo by ji to na cáry.
Pak se v ústí severní části tunelu mihlo něco velikosti člověka. Moc toho nezahlédla, jen temný stín na pozadí sílícího světla, ale vytrhlo ji to ze strnulé nehybnosti a spadla do kolejiště.
Pod podrážkami jí zaskřípal štěrk, ozvalo se kovové zařinčení, pak se rukama zachytila o okraj nástupiště a vymrštila se vzhůru. Svět se naplnil hlukem a světlem a něco se jí zlehka otřelo o podrážku. Ruce měla ulepené a pokryté krví, ale nebyla její, a to bylo v tu chvíli to jediné, na čem záleželo. Ještě než vlak zastavil, přehodila přes tělo plášť a vytáhla průkaz.
Strojvůdce vystrčil hlavu.
Vicki letmo mávla koženým pouzdrem a vyštěkla: „Zavřete dveře! Hned!“
Dveře, sotva pootevřené, se opět zavřely.
Uvědomila si, že zadržovala dech. Když se strojvůdcova hlava zase objevila, přikázala: „Zavolejte vysílačkou policii. Řekněte, že jde o 10-33… Nemusí vás zajímat, co to znamená!“ Věděla, že se zeptá. „Oni budou vědět! A nezapomeňte jim říct, kde jsme.“ Lidi už udělali v krizových situacích hloupější chyby. Když opět zmizel uvnitř, podívala se na obal průkazu a povzdechla si, pak si jedním zakrváceným prstem posunula brýle ke kořeni nosu. Její průkaz soukromého detektiva v podobné situaci neznamenal vůbec nic, ale lidé reagují na zdání autority, nikoli na technické detaily.
Trochu poodstoupila od těla. Zblízka pach krve a moči – přední část riflí toho kluka jí byla nasáklá – výrazně přebíjel kovové pachy metra. Za jedním oknem nejbližšího vagónu se objevila osamělá tvář. Zavrčela na ni a připravila se na čekání.
O necelé tři minuty později uslyšela Vicki od silnice slabý zvuk sirén. Skoro vykřikla radostí. Byly to nejdelší tři minuty jejího života.
Strávila je přemýšlením, dávala si dohromady krvavé cákance s polohou těla a výsledek se jí vůbec nelíbil.
Nevěděla o ničem, co by dokázalo zasadit jediný úder dost silný na to, aby roztrhl tělo jako papírový kapesník, a to tak rychle, že oběť ani neměla čas se bránit. Vůbec o ničem. Jenže cosi to dokázalo.
A to cosi se skrývalo v hloubi tunelů.
Natáčela hlavu, dokud neviděla do tmy za koncem soupravy. Cítila, jak jí vstávají chloupky na zátylku. V duchu se ptala, co se v temnotě asi skrývá. Dostala husí kůži, a nejen kvůli chladu. Nikdy se nepovažovala za ženu s výrazně bujnou představivostí a věděla, že vrah už musí být dávno pryč, ale v tunelu pořád něco bylo.
Ze zamyšlení ji vytrhlo typické klapání podrážek policejních bot. Opatrně se otočila s rukama od těla. Když přivolají policii k násilné vraždě a policisté najdou někoho v zakrvácených šatech stojícího nad mrtvým tělem, je omluvitelné, že občas dospějí k unáhleným závěrům.
Na místě chvíli vládl chaos, ale čtyři ze šesti policistů naštěstí o „Viktorii“ Nelsonové slyšeli, a když se všichni všem omluvili, pustili se do práce.
„…tělo pláštěm, řekla jsem strojvůdci, aby zavolal policii, a čekala.“ Policejní komisař West drápal poznámky do zápisníku a potlačoval úsměv. Ještě si pamatoval, že také býval mladý a horlivý. Matně. Když zvedl oči od papíru, kývla směrem k tělu a zeptala se: „Chcete se podívat?“
„Bože, ne!“ Po chvíli poněkud zahanbeně dodal: „Chtěl jsem říct, že by se nemělo s ničím hýbat, dokud sem nepřijedou z oddělení vražd.“
Oddělení vražd. Vicki se obrátil žaludek a nálada jí klesla pod bod mrazu. Zapomněla, že to tady nemá na povel. Zapomněla, že není víc než svědek, který se objevil na místě činu jako první – a i to jen kvůli tomu, že se cestou sem dopustila několika pořádných hloupostí. Uniformy v ní vzbudily pocit, že je všechno jako za starých časů, ale oddělení vražd… její oddělení. Ne, už dávno ne. Hřbetem ruky si posunula brýle.
Komisař West, přistižený, jak zírá, zmateně sklopil zrak. „Ehm, myslím, že nikomu nebude vadit, když si umyjete z rukou tu krev.“
„Díky.“ Vicki se podařilo usmát, ale nevyslovenou otázku ignorovala. To, jak dobře nebo špatně vidí, byla pouze její věc – a nikoho jiného. Jen ať se policejním sborem klidně šíří další vlna drbů. „Nevadilo by vám sáhnout mi do kabelky a vytáhnout pár papírových kapesníčků…?“
Mladý komisař opatrně vnořil ruku do veliké kožené kabelky a bylo vidět, jak si oddechl, když ji opět vytáhl i s papírovými kapesníčky. Zjevně byl rád, že má všechny prsty. Vickiina kabelka byla u Metropolitní policie a všech jejích obvodů legendou.
Většina krve na rukou už stačila zaschnout a vytvořit červenohnědé skvrny a tu trochu, která nezaschla, kapesníčkem ještě více rozmazávala. Přesto ji nepřestávala drhnout a cítila se při tom trochu jako lady Macbeth.
„Likviduješ důkazy?“
Celluci, pomyslela si. Museli poslat zrovna Celluciho. Ten parchant vždycky chodil hrozně tiše. Ona a Mike Celluci se sice nerozešli zrovna jako nejlepší přátelé, ale než se k němu otočila, podařilo se jí výraz v obličeji ovládnout.
„Jen se ti snažím znepříjemnit život.“ Jak její hlas, tak úsměv byly falešné. Přikývl, přičemž mu do tváře padl příliš dlouhý pramen tmavě hnědých vlasů. „Vždycky je nejlepší dělat to, co ti jde nejlíp.“ Pak sjel pohledem na mrtvé tělo za ní. „Výpověď podáš Davovi.“ Jeho parťák, který stál za ním, zamával dvěma prsty. „Já si s tebou promluvím později. To je tvůj plášť?“
„Jo, můj.“ Vicki se dívala, jak zvedá lem krví nasáklého pláště, a věděla, že v tu chvíli pro něj neexistuje nic než mrtvé tělo a jeho nejbližší okolí. I když se jejich metody lišily, vykonával své povinnosti se stejnou horlivostí, jako to dělala ona – jako to dělávala ona, opravila se v duchu – a tohle nevyhlášené soupeření mezi nimi se promítalo do mnoha vyšetřovaných případů. Včetně spousty těch, kterých se ani jeden z nich neúčastnil.
„Vicki?“
Povolila sevřené čelisti, stále si při tom drhla ruce kapesníkem, a šla za Davem kus dál po nástupišti.
Dave, který byl v době, kdy Vicki po jejich posledním dramatickém střetnutí odešla od sboru, partnerem Mika Celluciho teprve měsíc, se poněkud sebevědomě usmál a řekl: „Co kdybychom to udělali přesně podle předpisů?“
Vicki vydechla. Ani si neuvědomila, že zadržovala dech. „Jasně, to bude nejlepší.“ Únik od emocí do bezpečí policejních postupů – tradice policejních útvarů na celém světě. Zatímco spolu hovořili, opustila nyní již prázdná vlaková souprava pomalu stanici.
„…v reakci na výkřik jsi běžela dolů na jižní nástupiště, pak přeběhla přes koleje těsně před severním vlakem a dostala se k tělu. Když jsi přecházela koleje…“
Vicki se v duchu nahrbila. Dave Graham byl jeden z nejtolerantnějších mužů, které kdy potkala, ale ani on nedokázal ovládnout hlas natolik, aby z něj nebylo zřejmé, co si o tom kaskadérském kousku myslí.
„…uviděla jsi něco, co připomínalo lidskou siluetu ve volném, rozevlátém oblečení, jak přechází trať v místě mezi tebou a světly. Je to tak?“
„V podstatě ano.“ Když se to řeklo bez všech pečlivě zaznamenaných podrobností, vypadalo její jednání jako naprostá pitomost.
„Dobrá.“ Zavřel notes a poškrábal se na nose. „Máš, ehm, v úmyslu se tady zdržet?“
Vicki se ohlédla, když policejní fotograf pořídil další rychlou sérii snímků. Mika nikde neviděla, ale slyšela ho, jak v tunelu rázně udílí rozkazy svým nejlepším hlasem ve stylu „Boží dar Kriminálnímu vyšetřovacímu úřadu“. Dole v tunelu… Chloupky na zátylku se jí znovu vztyčily při vzpomínce na cosi plíživého, cosi temného a – ano, pokud to měla nějak pojmenovat – cosi zlého. Náhle cítila nutkání Celluciho varovat, aby si dal pozor. Neudělala to. Věděla, jak by reagoval. Jak by reagovala ona sama, kdyby byla na jeho místě.
„Vicki? Hodláš se tu zdržet?“
Měla na jazyku odpověď ne, vy víte, kde mě najdete, kdybyste potřebovali další informace, ale zvědavost – na to, co policie objeví, na to, jak dlouho dokáže zůstat tak blízko práci, kterou milovala, než se složí – změnila ne v mručivé „ještě chvíli“. Ať se propadne, jestli teď vezme do zaječích.
Zatímco se dívala, vylezl Celluci po schodech na nástupiště, dal se do rozhovoru s fotografem a ukazoval přitom rukou dozadu podél kolejí. Fotograf namítal, že k práci potřebuje alespoň trochu světla, ale Celluci ho zarazil. Muž se znechuceným zabručením sebral kufřík a zamířil k tunelu.
Příjemný jako obvykle, pomyslela si Vicki, když Celluci sebral její plášť ze země a zamířil k ní, přičemž se mírným obloukem vyhnul koronerovým mužům, kteří konečně balili mrtvé tělo do oranžového plastového pytle. „Netvrď mi,“ prohlásila, jakmile byl dost blízko, „že jediné stopy kolem jsou moje.“ Tón jejího hlasu byl suchý až sarkastický, a jak doufala, neprozrazoval nic z palčivých emocí, které jí uzlovaly střeva. Na místě činu byla samozřejmě spousta stop, žádnou z nich se ale nepodařilo identifikovat – byli přece v centru města – a krvavé stopy rukou, které kolem roztrousila Vicki, mluvily jasnou řečí.
„Trefa do černého, Sherlocku.“ Hodil jí kabát. „A stopa krve vede do provozního výklenku a tam končí.“
Vicki se mračila a v hlavě si rekonstruovala, co se asi muselo odehrát těsně předtím, než se dostala na nástupiště. „Koukl ses na jižní stranu?“
„Tam jsme právě ztratili stopu.“ A tón jeho hlasu dodával: Neuč orla lítat. Zvedl ruku, aby zarazil další otázku. „Zatímco Dave mluvil s tebou, poslal jsem jednoho z uniformovaných, aby si promluvil s tím starým pánem, ale je úplně mimo. Pořád mele něco o armageddonu. Jede ho sem vyzvednout jeho švagr a já za ním zajdu zítra.“
Vicki rychlým pohledem zalétla k místu, kde seděl a mluvil s policistkou starý pán, který vystoupil za ní z autobusu a stejně jako ona sešel do metra. I z dálky bylo jasné, že je na tom špatně. Obličej měl šedivý, jednou kostnatou rukou s oteklými klouby držel komisařku za rukáv a zdálo se, že nesouvisle blábolí. Znovu obrátila pozornost ke svému společníkovi a zeptala se: „A co metro? Zavřel jsi ho na noc?“
„Jo.“ Mike mávl rukou ke konci nástupiště. „Chci, aby Jake pořádně zpracoval ten výklenek.“ Opakované světelné záblesky byly známkou toho, že fotograf má pořád napilno. „Není to jeden z těch případů, kdy přijdeme a odejdeme během pár minut.“ Vrazil ruce do kapes svrchníku a zamračil se. „I když podle toho, jak přepravní služba vyváděla, by sis mohla myslet, že uzavíráme metro ve špičce, abychom někoho sebrali za rozhazování odpadků.“
„A jaký, ehm, druh případu to je?“ otázala se Vicki – to bylo asi tak nejblíže otázce, kterou chtěla položit doopravdy. Jestli to cítí i on, ať už je to cokoli.
Pokrčil rameny. „Pověz mi to ty. Mám pocit, že ses neohlížela na námahu a skočila do toho rovnýma nohama.“
„Byla jsem tady,“ odsekla. „Byl bys radši, kdybych to ignorovala?“
„Neměla jsi zbraň, posily, žádnou představu o tom, co se dole děje.“ Celluci jí držel naprosto stejné kázání, které si už dříve udělila sama. „Za osm měsíců se přece nedá zapomenout úplně všechno.“
„A co bys udělal ty?“ procedila skrze zaťaté zuby.
„Nesnažil bych se spáchat sebevraždu, jen abych si dokázal, že jsem pořád ve formě.“
Ticho, které se rozhostilo, na ni dopadlo jako pytel cementu, až Vicki pod tou váhou zaskřípala zuby. Opravdu dělala právě tohle? Zahleděla se dolů na špičky svých bot a pak nahoru na Mika. Se svými stopětasedmdesáti centimetry výšky nehleděla odspodu na mnoho mužů, ale vedle Celluciho s jeho sto devadesáti se cítila jako malá holka. A pocit, že je malá holka, nesnášela. „Jestli začneme zase probírat můj odchod ze sboru, tak jdu pryč.“
Zvedl obě ruce a unaveně se vzdal. „Máš pravdu. Jako obvykle. Omlouvám se. Nic znovu probírat nebudeme.“
„Tys to nadhodil.“ Znělo to nepřátelsky, ale bylo jí to jedno. Měla poslechnout instinkt a odejít hned poté, co podala výpověď. Muselo jí přeskočit, že se dostala do téhle pozice, když byl poblíž Celluci.
Svaly na čelisti mu ztvrdly. „Řekl jsem, že se omlouvám. Tak běž, hraj si na superhrdinku, jestli chceš, ale co když,“ pokračoval upjatým hlasem, „nechci vidět, jak se necháš zabít? Možná nejsem ochoten hodit za hlavu osm let přátelství…“
„Přátelství?“ Vicki cítila, jak se jí zvedá obočí.
Celluci si zajel prsty do vlasů a prohrábl si kučery – gesto, které používal, když se ze všech sil snažil ovládat. „Možná nejsem ochoten hodit za hlavu čtyři roky přátelství a čtyři roky sexu jen kvůli hloupé neshodě!“
„Jenom sexu? Ničeho víc?“ Vicki zvolila snadnou únikovou cestu a mnohem závažnější předmět sporu ignorovala. Nedostatkem věcí, kvůli kterým by se mohli hádat, tihle dva nikdy netrpěli. „Pro mě to nikdy nebylo jen o sexu, detektive!“
Teď už oba křičeli.
„Řekl jsem snad, že to byl jen sex?“ Rozhodil ruce a jeho hlas burácel mezi kachlíkovými stěnami stanice metra. „Byl to skvělý sex! Lepší? Byl to bombastický sex! Byl to… Co je?“
Komisař West, na jehož světlé pleti bylo zřetelně vidět, jak se červená, povyskočil. „Stojíte v cestě, nemohou odvézt tělo,“ vykoktal.
Celluci zabručel nesrozumitelnou kletbu a ustoupil ke zdi.
Když nosítka projížděla kolem, a přitom se jejich obsah zabalený ve fluorescentním plastovém pytli trochu kýval ze strany na stranu, zaťala Vicki ruce do pěstí a uvažovala, že Mikovi Cellucimu vrazí jednu přímo do toho jeho klasicky krásného nosu. Proč dovolila, aby na ni tak působil? Rozhodně měl náramný talent k pronikání jejími pečlivě budovanými štíty a k dráždění citů, o kterých si myslela, že je má pod kontrolou. Zatracený prevít. Nijak jí nepomáhalo, že tentokrát měl pravdu. V koutku úst jí zacukalo. Alespoň spolu zase začali mluvit…
Když nosítka projela, narovnala prsty, položila ruku na Celluciho paži a řekla: „Příště to provedu přesně podle předpisů.“
Bylo to asi nejblíže k omluvě, co ze sebe byla schopná dostat, a on to věděl.
„Proč s tím teď začínat.“ Povzdechl si. „Podívej, ohledně tvého odchodu ze sboru… vždyť nejsi slepá, Vicki, mohla jsi zůstat…“
„Celluci…“ procedila jeho jméno skrze zaťaté zuby. Vždycky udělal tu jednu poznámku navíc a přehnal to.
„Na tom nesejde.“ Natáhl ruku a posunul jí brýle blíže ke kořeni nosu. „Chceš svézt do centra?“
Sjela pohledem na zničený plášť. „Proč ne?“
Když šli po schodech za nosítky, plácl ji zlehka do ramene.
„Bylo fajn zase se s tebou pohádat.“
Vzdala to – posledních osm měsíců pro ni bylo přinejlepším Pyrrhovým vítězstvím – a zašklebila se. „Taky jsi mi chyběl.“
~~~
Pondělní noviny vraždu rozmázly na první straně. Bulvár měl dokonce i barevnou fotku nosítek vyjíždějících ze stanice metra. Pytel s tělem působil na snímku, kde převládaly odstíny tmavě modré a šedé, svými výraznými barvami takřka obscénně. Vicki hodila noviny na rostoucí hromadu „k recyklaci“ vlevo od stolu a začala si okusovat nehet na palci. Celluciho teorie, o kterou se s ní neochotně podělil cestou do centra, zahrnovala drogu PCP a jakési nasazovací drápy.
„Jako ten chlápek ve filmu.“
„Ten měl rukavici s břitvami, Celluci.“
„No tak něco takového.“
Vicki tomu nevěřila a věděla, že ani Mike tomu doopravdy nevěří. Byla to jen nejlepší hypotéza, kterou se mu podařilo vymyslet, než získá další fakta. Jeho konečné odpovědi často původní teorii v ničem nepřipomínaly, on prostě jen hrozně nerad začínal od nuly. Nejradši nechával fakta padat do prázdna a sledoval, jaký tvar dostane hromada, kterou vytvoří. Tentokrát byla potíž v tom, že prostě nepřestávala padat. Potřebovala další údaje.
Její ruka už byla na půli cesty k telefonu, než si to uvědomila a stáhla ji zpátky. Už se jí to netýkalo. Poskytla výpověď a tím její účast na případu skončila.
Sundala si brýle a otřela si čočky cípem mikiny. Okraje jejího světa se rozpily a začaly připomínat pohled do zamlženého tunelu – širokého tunelu, který byl pro každodenní život více než dostatečný. Zatím přišla přibližně o třetinu periferního vidění. Zatím. Mohlo se to už jen zhoršovat.
Brýle napravovaly pouze problém s krátkozrakostí. Napravit zbytek nemohlo nic.
„Fajn, tenhle případ patří Cellucimu. Dobře. Já mám vlastní práci,“ řekla si pevným hlasem. „Takovou, kterou zvládnu.“ A měla by se do ní radši pustit hned. Úspory jí nevystačí věčně a počet případů, na kterých pracovala, byl zatím až ostudně nízký, protože kvůli problémům se zrakem musela odmítnout nejednoho potenciálního klienta.
Se zaťatými zuby si položila do klína tlustý svazek torontských bílých stránek. S trochou štěstí bude F. Chan, kterého hledala – dědic pěkného balíku peněz po mrtvém strýčkovi z Hongkongu – figurovat mezi šestadvaceti uvedenými jmény. A když ne… byly tam tři plné stránky Chanů, šestnáct sloupců, přibližně tisíc osm set padesát šest jmen, přičemž by se vsadila, že dobrá polovina z nich měla v rodině nějakého pana Foo.
Mike Celluci určitě právě teď pátrá po vrahovi. Zaplašila tu myšlenku. Kdo nevidí, nemůže být policajt. Jak si ustlala, tak si lehne.
~~~
Terri Nealová se opřela o stěnu výtahu, několikrát se zhluboka nadechla, a když měla pocit, že načerpala dostatek energie, zvedla paži jen tak vysoko, aby viděla na hodinky.
„Dvanáct sedmnáct?“ zasténala. Kam se to pondělí sakra podělo a jaký má vlastně smysl vůbec chodit domů? Za osm hodin musím být zpátky. Cítila na boku váhu pageru a přidala tichou modlitbu, aby to opravdu bylo plných osm hodin. Firma už dnes dostala svou libru živého masa – prokletý pípák znovu spustil ve 4:20, zrovna když si konečně sedla za volant – takže ji možná, jen možná, nechají pro dnešek na pokoji.
Dveře výtahu se se zasyčením otevřely a ona se vyšourala do podzemní garáže.
„Opouštím kancelář,“ zamumlala. „Jdu si dát dvacet.“
Trochu zašilhala ve světle fluorescentních zářivek a vydala se napříč takřka prázdnými garážemi. Její stín kolem ní tančil jako bláznivá marioneta. Studené, ostré světlo zářivek vždycky nenáviděla, svět vržený mezi tak ostré kontrasty světel a stínů působil značně nepřátelsky. A dnes v noci…
Potřásla hlavou. Nedostatek spánku jí plnil hlavu bláznivými myšlenkami. Překonala nutkání ohlížet se neustále přes rameno a konečně přišla na jedinou výhodu, kterou jí nekonečné hodiny přesčasů přinášely.
„Ahoj, zlato.“ Zašátrala v kapse po klíčích od auta. „Stýskalo se ti po mně?“
Otevřela zavazadlový prostor, zvedla kufřík – ta zatracená věc musí vážit snad tunu! – přehoupla ho přes okraj a zasunula do vozu. Opřela se lokty o těsnění, chvíli si odpočinula, napůl uvnitř a napůl venku z vozu. Cítila pach nového nátěru, nového linolea, nové umělé hmoty a… zkaženého jídla. Zamračila se a narovnala.
Ještě že to nejde z mého auta…
Překonala nutkání zvracet, zaklapla kufr a otočila se. Ať si s tím smradem zítra láme hlavu ochranka. Jediné, po čem toužila, bylo dostat se domů.
Chvíli trvalo, než jí došlo, že se tam nedostane.
V okamžiku, kdy se výkřik prodral do hrdla, bylo již rozsápané a zvuk se změnil v bublavý chropot, jak se její rozervaná průdušnice zaplnila krví.
Poslední věc, kterou viděla, než se jí hlava zvrátila dozadu, byly rudé stružky stékající po boku jejího nového auta.
To poslední, co slyšela, bylo neodbytné píp, píp, píp pageru.
A poslední, co ucítila, byla ústa na jejím zmasakrovaném hrdle.
~~~
V úterý ráno se první stránky bulvárních plátků zaplnily křiklavými titulky hlásajícími „ROZPAROVAČ ZNOVU ÚTOČÍ“. Pod nimi se skvěla fotografie trenéra torontských Maple Leafs a krátký článek se – nikoliv poprvé tuto sezónu – tázal, jestli by neměl být odvolán, jelikož se Listy opět nacházely na posledním místě ligové divize. V podobně nevysvětlitelném grafickém rozložení tyhle noviny vynikaly.
„Vyhoďte majitele,“ zamumlala Vicki, posunula si brýle na nose a zírala na drobnou sazbu pod hlavním titulkem. „Příběh na straně dvě,“ stálo tam, a na straně dvě se – společně s fotografií podzemní garáže a hysterickou výpovědí ženy, která tělo objevila – nacházel popis zohaveného těla, který se přesně shodoval s tím, co Vicki našla ve stanici metra Eglinton Západ.
„Zatraceně.“
„Vyšetřovatel z oddělení vražd Michael Celluci,“ pokračoval dále článek, „tvrdí, že takřka není pochyb o tom, že nejde o pokus napodobit podobný nedávný zločin a ten, kdo zabil Terri Nealovou, zavraždil v neděli v noci rovněž Iana Reddicka.“
Vicki měla silné podezření, že to tak Mike vůbec neřekl, ačkoliv to mohlo po obsahové stránce souhlasit. Mike jen zřídka považoval za nezbytné spolupracovat s tiskem nebo třeba jen skrývat své znechucení z něj. A nikdy nebyl tak zdvořilý.
Přečetla si text ještě jednou a po páteři jí ledovými prsty přejel bezejmenný strach. Vzpomněla si na pocit přítomnosti čehosi plíživého a věděla, že tím zabíjení neskončí. Vyzvánějící telefon měla v ruce skoro dříve, než se vědomě rozhodla zavolat.
„Mika Celluciho, prosím. Cože? Ne, žádný vzkaz.“
A co jsem se mu to vlastně chystala říct? uvažovala, když zavěsila. Že mám tušení, že tohle je jen začátek? To by se mu moc líbilo.
Vicki odhodila bulvární plátek stranou a sáhla po dalších městských novinách. Na čtvrté straně byl takřka stejný článek, kratší o dobrou polovinu přídavných jmen a většinu hysterie.
Ani jedny listy se nezmiňovaly o tom, že rozervat hrdlo jediným úderem je v podstatě nemožné.
Kdybych si jen dokázala vzpomenout, co na tom těle scházelo…
Povzdechla si a protřela oči. A kromě toho ji čekala návštěva u pěti Foo Chanů…
~~~
Ve výkopu se něco pohybovalo. DeVerne Jones se opřel o drátěný plot, vydechl do tmy pivní výpary a přemýšlel, co by s tím měl udělat. Byl to jeho výkop. Jeho první ve funkci předáka. Ráno začnou pracovat na nosné konstrukci, aby se s příchodem jara mohlo začít s litím betonu. Zahleděl se do tmy za černé siluety stavebních strojů. A teď tam dole něco bylo. V jeho výkopu.
Chvíli si přál, aby se cestou domů z baru nerozhodl zastavit na stavbě. Bylo po půlnoci a stín, který u protější stěny zahlédl, pravděpodobně patřil nějakému nešťastnému opilci, který hledal teplé místečko, kam by se mohl schoulit a kde by ho policajti nechali na pokoji. Pracovní četa mohla vandráka ráno bez problémů vyhodit. Jenže tam dole taky měli spoustu drahého vybavení a mohlo za tím být i něco víc.
„Sakra.“
Vydoloval klíče a přistoupil k bráně. Visací zámek byl otevřený. V chladu a vlhku někdy západka pořádně nedosedla, ale on odcházel z výkopu jako poslední, a než odešel, dobře ho zkontroloval. Nebo snad ne?
„Sakra.“ Najednou to začalo vypadat jako pořádné štěstí, že se tady zastavil.
Panty ublíženě zaskřípaly a brána se otevřela.
DeVerne chvíli stál na vrcholu rampy a čekal, jestli se jeho kořist neprozradí nějakým zvukem.
Nic.
Plný břich piva a je z tebe hrdina, pomyslel si, ještě dost střízlivý, aby si uvědomoval, že možná leze do potíží, ale už dost opilý, aby mu to vlastně bylo jedno.
Když byl v polovině cesty dolů a jeho oči přivykly tmě, uviděl to znovu. Lidská silueta, pohybující se příliš rychle, než aby mohlo jít o opilce, zmizela za jedním buldozerem.
Tak tiše, jak jen dokázal, přidal DeVerne do kroku. Chytí toho hajzla při činu. Trochu si zašel a vytáhl z hromady šrotu metrovou železnou trubku. Nemá smysl riskovat, i krysa zahnaná do kouta se může bránit. Břinknutí kovu o kov zarachotilo až nepřirozeně hlasitě a odrazilo se ozvěnou od stěn výkopu. Teď, když se prozradil, vyrazil kolem buldozeru s vyzývavým výkřikem a pozdviženou zbraní.
Na zemi někdo ležel. DeVerne zahlédl boty vyčnívající ze stínů. Ve stínech se schovávala – nebo je vytvářela, DeVerne si nebyl jistý – další postava.
DeVerne znovu zařval. Postava se vztyčila a otočila, zahalená do tmy jako do pláště.
Vůbec si neuvědomil, že se pohnula, dokud mu nevyškubla trubku z ruky. Stěží stačil zvednout druhou ruku v marném pokusu zachránit si život. Nic takového neexistuje! zakvílel tiše, když umíral.
~~~
Ve středu ráno přinesly bulvární plátky čtyřpalcové titulky: „MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR.“
2024 ©