Tři
Norman Birdwell klopýtavě uhnul doprava, aby se nenechal rozmačkat naloženou krosnou, a narazil ramenem do statného mladíka v kožené bundě s nápisem York University, načež se ocitl znovu na chodbě před přednáškovým sálem. Sevřel pevněji prsty kolem plastikového držadla kufříku, narovnal úzká ramena a zkusil to znovu. Vždycky zastával názor, že odcházející studenti by měli být donuceni vycházet ve vyrovnaných řadách po levé straně dvoukřídlých dveří tak, aby studenti, kteří přicházejí na následující přednášku o něco dříve, mohli bez potíží vejít pravou stranou.
Bokem se prosmýkl mezi dvěma mladými ženami, které, naprosto ignorujíce jeho přítomnost, dál zaníceně debatovaly o sexistické nespravedlnosti kontroly porodnosti a o fénech, a konečně se dostal do místnosti, kde zamířil ke svému místu.
Norman s oblibou chodil dříve, aby se mohl posadit přesně doprostřed třetí řady, což bylo jeho šťastné místo od okamžiku, kdy se mu na něm v prvním ročníku podařilo napsat první bezchybnou písemku z diferenciálních rovnic. Na tuhle večerní přednášku ze sociologie chodil proto, že v kavárně zaslechl dva maníky tvrdit, že představuje skvělou příležitost k seznámení s děvčaty. Zatím žádné výrazné úspěchy nezaznamenal. Upravil si novou koženou kravatu a uvažoval, jestli by si neměl říct o bundu.
Když dosedal na místo, zaklínil se mu kufřík mezi dvě opěradla židlí ve druhé řadě a vypadl mu z ruky. Sehnul se, aby jej vyprostil, ale to mu pro změnu vyklouzla z pouzdra mechanická tužka a zakutálela se někam do tmy.
„Ale kurva,“ zamumlal a klesl na kolena. Nedávno začal experimentovat se sprostými slovy v naději, že tak bude znít víc chlapsky. Bez viditelného úspěchu.
O tom, co číhá pod lavicemi v přednáškových sálech York University, kolovaly hotové legendy, ale jediné, co tam Norman kromě své mechanické tužky – kterou měl teprve od nedělního večera a nechtěl o ni přijít – objevil, byl úhledně složený výtisk středečního bulváru. Zastrčil tužku zpět na místo a rozložil si noviny na kolenou. Dobře věděl, že profesor nejspíš přijde až s patnáctiminutovým zpožděním, takže má spoustu času a může si přečíst komiks.
„MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR!“ Roztřesenými prsty otevřel noviny na příslušné stránce.
~~~
„Koukej na Birdwella,“ šťouchl mladík s tlustým krkem do žeber svého kumpána. „Je bledý jako duch.“
Adresát této jemné důvěrnosti si promnul zhmožděný bok a zahleděl se na osamělou postavu ve třetí řadě sálu. „Jak to poznáš?“ zabručel. „Duch, šprt, kde je jaký rozdíl?“
~~~
„To jsem netušil,“ šeptal Norman nad velkým titulkem. „Přísahám při Bohu, že jsem to netušil. Není to moje vina.“
Řekl… ne, řeklo to, že se potřebuje nasytit. Norman se neptal, kde nebo jak. Možná proto, jak si teď musel přiznat, že to vědět nechtěl. Jen aby tě nikdo neviděl, byl jediný pokyn, který tomu dal.
Odtrhl vlhké dlaně od novin a špinavé a třesoucí je pozvedl, když přísahal: „Už nikdy, slibuji, už nikdy víc.“
~~~
V Pekingské kachně zazněl gong oznamující další objednávku a jemným, vibrujícím tónem podmaloval rozhovory probíhající minimálně ve třech různých jazycích. Vicki pozvedla ke rtům další lžičku pikantní hořké polévky a zkoumavě si Mika Celluciho prohlížela. První půlhodinu jejich schůzky se choval takřka šarmantně a ona už toho začínala mít dost.
Polkla a věnovala mu svůj nejlepší pohled typu Nech si ty kecy, kámo, vidím ti až do žaludku. „Takže. Pořád se držíš jako klíště té směšné teorie o andělském prachu a drápech Freddyho Kruegera?“
Celluci se podíval na hodinky. „Třicet dvě minuty a sedmnáct sekund.“ Zavrtěl smutně hlavou, až mu padla přes oči ofina černých kudrnatých vlasů. „A já se vsadil s Davem, že to nevydržíš ani půl hodiny. Právě jsi mě připravila o pět babek, Vicki. Jsi spokojená?“
„Přestaň si stěžovat.“ Honila lžičkou v misce velký kousek zelené cibulky. „Koneckonců, já platím večeři. Takže odpověz na mou otázku.“
„A já si myslel, že ti jde o potěšení z mé společnosti.“
Tenhle sarkastický tón jeho hlasu skutečně nesnášela. To, že ho neslyšela osm měsíců, její nechuť nijak nezmírnilo. „Jestli okamžitě neodpovíš na mou otázku, tak tě potěším tak, že se zastavíš až v kuchyni.“
„Ksakru, Vicki.“ Bouchl lžičkou do talíře. „Musíme to probírat zrovna při jídle?“
Jídlo s tím nemělo nic společného, všechny případy, ať už na nich pracovali spolu nebo odděleně, vždycky probírali u jídla. Vicki odsunula prázdnou misku stranou a propletla si prsty. Bylo možné, že teď, když už u sboru nepracovala, kategoricky s ní odmítal diskutovat o vraždách. Možné, leč nepravděpodobné. Alespoň se modlila za to, aby to nebylo pravděpodobné. „Jestli se mi dokážeš podívat do očí,“ řekla tiše, „a říct, že o tom se mnou nechceš mluvit, tak toho nechám.“
Technicky vzato věděl, že by měl udělat právě tohle – podívat se jí do očí a říct, že o tom s ní nechce mluvit. Kriminální vyšetřovací úřad neviděl rád, když vyšetřovatelé nedokázali udržet jazyk za zuby. Ale Vicki bývala jednou z nejlepších, tři rychlá povýšení a dvě pochvaly mluvily jasnou řečí, a co bylo důležitější, její seznam úspěšně vyřešených případů byl skoro nejdelší v oddělení. Čestnost jej nutila uznat, i když jen tiše, že statisticky byly její výsledky stejně dobré jako jeho a jediný rozdíl spočíval v tom, že on tam pracoval o tři roky déle. Mám snad zahodit tak hodnotný zdroj? přemítal, zatímco se ticho táhlo. Mám odmítnout využití tohoto talentu jen proto, že jeho majitelka odešla do civilu? Své osobní pocity se do toho snažil netahat.
Podíval se jí do očí a tiše řekl: „Tak dobře, génie. Máš snad lepší nápad než PCP a nasazovací drápy?“
„Je těžké vymyslet něco horšího,“ odfrkla si. Opřela se a nechala servírku vyměnit prázdné misky za větší, plné kouřícího jídla. Vděčná za tuto možnost získat zpět ztracenou rovnováhu si Vicki pohrávala s čínskými hůlkami a doufala, že si neuvědomil, jak moc to pro ni znamenalo. Ona sama si to neuvědomila, dokud jí po jeho odpovědi nezačalo znovu bušit srdce a neucítila, že se jedna její část, o které si myslela, že po odchodu od sboru zemřela, začíná vracet k životu. Věděla, že běžný pozorovatel by si její reakce nevšiml, ale Mike byl všechno jiné než běžný pozorovatel.
Prosím, Bože, dej, ať si myslí, že mi čte myšlenky. Ať se nikdy nedozví, jak moc jsem to potřebovala.
Poprvé po dlouhé době se zdálo, že Bůh poslouchá.
„Máš snad lepší nápad?“ otázal se Mike kousavě, když byli u jídla opět sami.
Pokud si její úlevy všiml, nedal to nijak najevo, a to Vicki naprosto stačilo. „Je těžké přijít s nějakou hypotézou, když nemám všechny informace,“ nadhodila.
Usmál se a ona si nikoliv poprvé uvědomila, proč byli svědkové obou pohlaví tak ochotní tomuhle chlapovi všechno vyklopit.
„Hypotézou. Velké slovo. Už zase luštíš křížovky?“
„Jo, když zrovna nehoním mezinárodní zloděje klenotů. Vyklop to, Celluci.“
„Na druhém místě činu bylo možná ještě méně stop než v prvním případě. Žádné otisky prstů kromě otisků oběti, žádná stopa krve, nikdo, kdo by vraha viděl do podzemních garáží vcházet nebo z nich odcházet. A když jsme přijeli, bylo už několik hodin po vraždě…“
„Říkal jsi, že stopa krve vedla do výklenku v tunelu?“
Přikývl a zamračil se na bílý hrášek. „Krev po celé zadní stěně. Stopa vedla dovnitř výklenku, ale z něj nevedlo nic.“
„A za zadní stěnou?“
„Uvažuješ o tajných chodbách?“
Trochu zahanbeně přikývla.
„Vzato kolem a kolem bych se s takovou odpovědí byl schopen smířit.“ Zavrtěl hlavou a lokna vlasů mu opět padla do očí. „Nic než hlína. Prověřili jsme to.“
Přestože DeVerne Jonese objevili s malým cárem kůže v sevřené pěsti, byla hlína prakticky to jediné, co na třetím místě činu našli. Hlína a jedna lidská troska, která blábolila něco o apokalypse.
„Počkej chvilku…“ Vicki se zamyšleně zamračila a pak si posunula neposlušné brýle zpátky na místo. „Neříkal něco o apokalypse i ten starý pán z metra?“
„Ne. To byl armageddon.“
„To je totéž.“
Celluci si přehnaně povzdechl. „Snažíš se mi namluvit, že nejde o jednoho chlápka, ale o čtyři týpky na koních? Díky. Moc jsi mi pomohla.“
„Doufám, že jsi prověřil, jestli mezi oběťmi neexistuje souvislost. Něco, co by se dalo považovat za motiv.“
„Motiv!“ Udeřil se dlaní do čela. „No proč mě to nenapadlo?“
Vicki bodla tyčinkou do houby a zamumlala: „Chytráku.“
„Ne, žádné souvislosti, žádný zjevný motiv. Ještě pořád hledáme.“ Pokrčil rameny, čímž výmluvně vyjádřil svůj názor na předpokládané výsledky hledání.
„Kulty?“
„Vicki, během posledních pár dní jsem mluvil s více podivíny a hledači UFO než za celé roky.“ Zašklebil se. „Ty jsi samozřejmě výjimka.“
Už byli skoro zpátky u jejího bytu, ona zavěšena do jeho rámě, aby ji vedl temnotou, když se zeptala: „Uvažoval jsi o tom, že by mohlo něco být na té teorii o upírech?“
Vyprskl smíchem. Zaryla paty do země. „Myslím to vážně, Celluci!“
„Ne, jediný vážný jsem tu já. Ty si děláš srandu.“ Přitáhl si ji a postavil vedle sebe. „Upíři neexistují.“
„Jsi si tím jistý? Jsou věci mezi nebem a zemí…“
„Přestaň mi tu,“ varoval ji, „citovat Shakespeara. V poslední době mám tenhle citát na talíři tak často, až si začínám myslet, že policejní brutalita je sakra dobrý nápad.“
Odbočili na chodník k Vickiinu domu.
„Musíš uznat, že upír vyhovuje všem parametrům.“ Vicki na upíry nevěřila o nic víc než Celluci, ale neodolala pokušení trochu ho pošťouchnout.
Odfrkl si. „Jasně. Městem se potlouká cosi ve smokingu a temně mumlá: Chci pít vaši krev.“
„Máš snad lepšího podezřelého?“
„Jo. Nabušeného chlápka sjetého PCP s připínacími drápy.“
„Zase jsi skončil u té své hloupé teorie?“
„Hloupé?!“
„Jo. Hloupé.“
„Ty bys logický sled do sebe zapadajících faktů nepoznala, ani kdyby tě kousl do zadku!“
„Alespoň nejsem tak zaslepená vlastní chytrostí, abych neviděla i jiné možnosti!“
„Jiné možnosti? Nemáš ani nejmenší tušení, co se tu děje!“
„Ani ty ne!“
Chvíli tam stáli, hleděli na sebe a oddechovali. Pak si Vicki postrčila brýle na nose a sáhla do kabelky pro klíče. „Zůstaneš přes noc?“
Znělo to jako výzva.
„Jo, zůstanu.“
Stejně jako odpověď.
O něco později se Vicki natáhla, aby dosáhla na jisté velmi citlivé místo, a když přišla očekávaná neartikulovaná reakce, usoudila, že jsou chvíle, kdy vlastně ani nepotřebujete vidět na to, co děláte, a noční slepota vás ani v nejmenším neomezuje.
~~~
Kapitán Raymond Roxborough pohlédl na útlou a přikrčenou postavu svého plavčíka a divil se, jak jen mohl být tak slepý. Pravda, považoval sice mladého Smithe s jeho černými, kudrnatými a věčně rozčepýřenými vlasy a safírovýma očima za velmi pohledného, ale nikdy ani na chvíli nepojal podezření, že žádným chlapcem není. Ačkoliv, jak si kapitán musel přiznat, šlo o velmi elegantní vysvětlení jistých poněkud zneklidňujících pocitů, které ho poslední dobou pronásledovaly.
„Doufám, že mi to můžeš nějak vysvětlit,“ promluvil líným hlasem, opíraje se o dveře své kajuty s opálenými pažemi založenými na svalnaté hrudi.
Mladá dáma – či spíše dívka, neboť jí stěží mohlo být více než sedmnáct – si jednou rukou tiskla bavlněnou košili k bílým křivkám ňader, která ji prozradila, a druhou si shrnula z obličeje mokré kučery, další to následek přerušené koupele.
„Potřebovala jsem se dostat na Jamajku,“ řekla hrdě, ačkoliv se v jejím hlase ozývalo i jisté chvění, „a tohle byl jediný způsob, který mě napadl.“
„Mohla jsi za přepravu zaplatit,“ odtušil suše kapitán, zatímco uznalým pohledem sledoval jemnou křivku dívčiných ramen.
„Neměla jsem čím.“
Narovnal se a s úsměvem vykročil vpřed. „Myslím, že podceňuješ svůj půvab.“
„No tak, Smithová, kopni ho přímo do té jeho dmoucí se touhy.“ Henry Fitzroy se zaklonil na židli a mnul si spánky. Jak velkého mizeru hodlal z toho kapitána vlastně udělat? Neměly by světlé stránky hrdinova charakteru převládnout nad chlípným chtíčem? A měl jeho charakter vůbec nějaké světlé stránky? A co by to byl za hrdinu, kdyby ne?
„A upřímně řečeno, drahá,“ povzdechl si, „je mi to naprosto ukradené.“ Uložil výsledek celonoční práce a vypnul počítač. Obvykle si úvodní kapitoly každé nové knihy užíval, seznamoval se s postavami, dával jim tvar, který by vyhovoval potřebám děje, ale tentokrát…
Odsunul se na židli od stolu a hleděl z okna pracovny na spící město. Někde tam venku, ukryt v temnotách, číhá lovec – zaslepený, šílený, hnaný palčivou touhou po krvi a hladem. Přísahal, že ho zastaví, ale neměl nejmenší představu, jak začít. Jak předvídat náhodné místo, kde dojde k jatkám?
Znovu si povzdechl a postavil se. Uběhlo čtyřiadvacet hodin, aniž by byl někdo zavražděn. Možná se problém vyřešil sám. Popadl kabát a vyšel z bytu.
Už by měly vyjít ranní noviny, jedny si vezmu a… Při čekání na výtah se podíval na hodinky. 6:10. Bylo mnohem později, než si předtím myslel… doufám, že se stačím vrátit dřív, než shořím. Slunce vycházelo kolem 6:30, pokud si dobře pamatoval. Moc času mít nebude, ale musel vědět, jestli nedošlo k dalšímu útoku. Vědět, jestli jeho břímě zcela iracionálního pocitu viny za to, že to dítě nenašel a nezastavil, nezískalo na váze.
Automat s celostátními novinami byl přímo před domem. Článek na první stránce se zabýval projevem premiéra, který pronesl na Filipínách a který se týkal vztahů mezi severem a jihem.
„A vsadím se, že bude na jihu pracovat přinejmenším do poloviny května,“ řekl Henry a přitáhl si límec dlouhého koženého kabátu těsněji ke krku, zatímco mu studený vítr svištící kolem nároží vháněl do očí slzy.
Nejbližší automat s bulvárem byl u vedlejšího bloku na protější straně ulice. Shánět druhé místní noviny vážně nebylo nutné, titulek bulvárního plátku měl Henryho plnou důvěru. Čekal na semaforech, zatímco ranní špička vrhla do Bloorovy ulice úvodní salvu takřka nepřetržitého proudu pohybující se oceli, pak přešel na druhou stranu a hledal po kapsách drobné.
„LISTY UTRPĚLY DRTIVOU PORÁŽKU.“
Smrt nadějí na play-off, snad, ale nikoliv smrt toho druhu, jaký by musel dělat Henrymu starosti. S pocitem hluboké úlevy, lehce smíšené s podrážděním – koneckonců Listy hrály v NHL nejhůře z celé divize – si zastrčil noviny pod paži, otočil se a uvědomil si, že už za několik okamžiků se slunce vyhoupne nad obzor.
Už cítil, jak pulzuje na hraně světa, a musel vynaložit veškerou sílu, aby nepropadl panice.
Výtah, červená na semaforu, čtení titulků, to vše trvalo déle, než si mohl dovolit. Teď nebylo důležité, jak mohl něco takového po více než čtyřech stech padesáti letech úprků do bezpečí před sluncem dopustit. To jediné, na čem záleželo, bylo vrátit se do svatyně svého bytu. Na hranici vědomí cítil žár slunce, nikoli jeho fyzickou přítomnost, to ještě ne, ačkoli již byla blízko a s ní i vznícení, ale vědomí hrozby, vědomí blízkosti smrti.
Na semaforu byla opět červená, malé výsměšné slunce uzavřené v krabici. S bušícím srdcem odpočítávajícím poslední vteřiny se Henry vrhl do silnice. Brzdy zaskřípaly a nárazník divoce kličkující dodávky se mu takřka mazlivě otřel o stehno. Ignoroval náhlý osten bolesti i řidičovy kletby, udeřil dlaní o kapotu auta tak malého, že by ho mohl přeskočit, a protáhl se skulinou jen o fous širší než jeho mrštné tělo. Obloha zešedla, pak zrůžověla a nakonec zezlátla. Kožené podrážky jeho bot tepaly chodník v divokém rytmu, Henry běžel jako o závod. Věděl, že stín hned za ním pohlcuje oheň a že už se plameny hladově natahují za jeho patami. Hrůza v něm bojovala s letargií, do níž uvrhuje jeho rasu denní svit, a zvítězila. Doběhl ke svému domu, ke dveřím z kouřových skel, pouhé vteřiny před sluncem.
Dotklo se jen hřbetu jeho ruky, než ji příliš pozdě trhnutím dostal do bezpečí.
Se spálenou rukou přitisknutou k hrudi vrávoral Henry k výtahu, nechávaje se pobízet bolestí jako ostruhami. I když jej rozptýlené světlo spálit nemohlo, pořád mu hrozilo nebezpečí.
„Jste v pořádku, pane Fitzroyi?“ zamračil se hlídač ustaraně a stiskl tlačítko elektrického otvírání vnitřních dveří.
Henry již nedokázal zaostřit zrak, a tak jen otočil hlavu tam, kde věděl, že se hlídač nachází. „Migréna,“ zašeptal a vrhl se vpřed.
Čistě umělé světlo výtahu ho trochu probralo a podařilo se mu bez velkého sténání projít chodbou až k bytu. Na okamžik se jej zmocnil strach, že už nedokáže koordinovat pohyby natolik, aby zvládl odemknout, ale nějakým způsobem těžké dveře nejen otevřel, ale i zavřel a znovu za sebou zamkl. Byl v bezpečí.
Bezpečí. Už jen to slovo samotné jej doneslo do úkrytu ložnice, kam silné žaluzie nedovolily slunci proniknout. Zavrávoral, zasténal a konečně přestal bojovat. Zhroutil se na postel a nechal se pohltit spánkem.
~~~
„Vicki, prosím!“
Vicki se mračila. Návštěva u očního lékaře na ni nikdy neměla ten vliv, o němž by se dalo říct, že by jí zvedl náladu, a z neustálého zaostřování tu levým, tu pravým okem ji vždycky rozbolela hlava. „Co?“ zavrčela skrz zaťaté zuby – což bylo jen shodou okolností způsobeno podpěrkou brady.
„Díváte se přímo na testovací terč.“
„No a?“
Dr. Andersonová potlačila povzdechnutí a s trpělivostí získanou výchovou dvou dětí jí to nikoli poprvé vysvětlila. Nekritizujícím a lehce uklidňujícím hlasem řekla: „Pohled upřený přímo do testovací oblasti anuluje výsledky testu, takže ho prostě budeme muset udělat celý znovu.“
A také že ano. Znovu a znovu, pokud by to bylo nutné. Vicki udržela kousavý komentář za pevně semknutými rty a pokusila se spolupracovat.
„No?“ vybídla doktorku Andersonovou, když konečně zhasla obvodová světla a pokynula jí, aby zvedla hlavu.
„Nezhoršilo se to…“
Vicki se opřela a podívala se doktorce do tváře. „Zlepšilo se to?“ otázala se bez obalu.
Tentokrát se dr. Andersonová s potlačováním povzdechnutí nenamáhala. „Vicki, jak jsem vám už říkala, retinitis pigmentosa se nezlepší. Nikdy. Může se jen zhoršit. Případně,“ odsunula testovací tabuli zpět ke zdi, „když budete mít velké štěstí, dosáhne degenerace určitého bodu a dál postupovat nebude.“
„Dosáhla jsem takového bodu?“
„To ukáže až čas. Zatím jste měla docela velké štěstí,“ pokračovala a pohybem ruky utnula Vickiin další komentář, „v mnoha případech doprovázejí tuto nemoc další druhy neurodegenerativních příznaků.“
„Ohluchnutí, lehká retardace, předčasná senilita a celková obezita.“ Vicki udělala kyselý obličej. „Všechno jsme to spolu probraly hned na začátku a nic z toho nijak nemění skutečnost, že nemám prakticky žádné noční vidění, vnější okraj periferního vidění se mi posunul dovnitř o dvacet pět stupňů a začala jsem náhle trpět krátkozrakostí.“
„K tomu mohlo dojít tak jako tak.“
Vicki si posunula brýle na nose. „Velmi uklidňující. Kdy asi můžu čekat, že oslepnu?“
Prsty doktorky Andersonové se hbitě rozběhly po klávesnici. „Oslepnout nemusíte vůbec, a navzdory onemocnění máte v současné době zcela funkční zrak. Nesmíte se poddávat hořkosti.“
„Mé onemocnění,“ zavrčela Vicki, vstala a sáhla po kabátu, „jak tomu říkáte, mě donutilo opustit práci, kterou jsem milovala, práci, která měla smysl a pomáhala měnit tohle všivé město v lepší místo k životu. Takže pokud dovolíte, myslím, že se budu raději poddávat hořkosti.“ Odešla a ani nepráskla dveřmi. Ne úplně.
~~~
„Co se stalo, zlatíčko? Netváříte se moc šťastně.“
„Neměla jsem zrovna nejlepší den, paní Kopolousová.“
Starší žena mlaskla jazykem a zavrtěla hlavou nad rodinným balením sýrových křupek, které Vicki položila na pult. „To vidím, to vidím. Měla byste jíst něco pořádného, zlato, jestli se chcete cítit líp. Tohle pro vás není dobré. A budete po tom mít oranžové prsty.“
Vicki shrábla zpátky drobné a nasypala je do útrob kabelky.
Brzy se bude muset vypořádat s malým jměním, které dole cinkalo. „Existují nálady, paní Kopolousová, které zvládne jen nehodnotná strava.“
Když dorazila domů, zvonil telefon.
„Jo. Co?“
„Víš, na tom tvém sladkém hlásku je něco, co mi vždycky prozáří zbytek mizerného dne.“
„Nech si ty kecy, Celluci.“ Se sluchátkem přiskřípnutým pod bradou se Vicki vysoukala z kabátu. „Co chceš?“
„Páni, teď to vypadá, jako by si někdo obul biskupovy boty.“
Takřka proti své vůli se Vicki zazubila. Tenhle vtip na ni vždycky zabral. A on to věděl. „Ne, nevstala jsem dnes na špatné straně postele,“ oznámila mu, přitáhla si kancelářskou židli a zhroutila se na ni. „Což moc dobře víš. Ale právě jsem se vrátila od očního.“
„Aha.“ Dovedla si ho představit, jak se opírá a dává si nohy na stůl. Každý nadřízený, kterého kdy měl, se ho pokoušel tenhle zlozvyk odnaučit. Bez sebemenšího úspěchu. „Oční doktorka z apokalypsy. Je to lepší?“
Kdyby jeho hlas zněl, jako že ji lituje, mrštila by telefonem přes pokoj, ale ona z něj cítila pouze zájem. „Nezlepšuje se to, Celluci.“
„No, já nevím, četl jsem článek, který tvrdil, že velké dávky vitamínu A a E mohou zlepšit zorné pole a podpořit přizpůsobení slabým světelným podmínkám.“ Očividně citoval.
Vicki se nemohla rozhodnout, jestli ji jeho studium odborné literatury má dojmout, nebo rozzuřit. Vzhledem k její náladě… „Dělej se svým volným časem něco užitečnějšího, Celluci, biochemické účinky zahrnuje pouze abetalipoproteninaemie RP.“ Nebyl jediný, kdo studoval literaturu, „a tu já nemám.“
„Abetalipoprofemaemie,“ opravil jí výslovnost, „a odpusť mi, že si dělám starosti. Taky jsem zjistil, že spousta lidí vede s tím, co máš, úplně normální život.“ Odmlčel se a zaslechla ho, jak se něčeho napil – nepochybně studené kávy. „Ne,“ pokračoval a v jeho hlase se začínal ozývat sarkasmus, „že bys někdy žila něco, co by se dalo nazvat normálním životem.“
Poslední poznámku ignorovala, vzala si černý fix a začala si vybíjet frustraci na zadní straně výpisu z kreditní karty. „Já náhodou žiju úplně normální život,“ odsekla.
„Tím myslíš svůj útěk a skrývání se?“ Nevyznělo to úplně sarkasticky, ale moc tomu nechybělo. „Mohla jsi zůstat u sboru…“
„Věděla jsem, že s tím zase začneš,“ procedila skrz zaťaté zuby, ale rozzlobený hlas Mika Celluciho zarazil její jízlivou tirádu v samém počátku a jeho hořkost ji zcela umlčela.
„…ale to ty ne, nedokázala jsi snést představu, že už nebudeš ta dokonalá supervyšetřovatelka, ta blonďatá holka, co má na všechno odpověď, že bys byla prostě jen součástí týmu. Odešla jsi, protože jsi nesnesla představu, že už nebudeš na špici, a jelikož bys na špici nebyla, nemohla bys na ní být, rozhodla ses, že prostě přestaneš hrát! Tak jsi utekla. Sbalila sis svých pět švestek a odešla středem! Opustila jsi i mě, Nelsonová, ne jen svou práci!“
Během všech jejich hádek – po diagnóze a její rezignaci – chtěl říci právě tohle. Shrnul tím hodiny hádek, překřikování, bouchání dveřmi. Vicki to věděla, věděla to způsobem, jakým vždy poznala, že nalezla klíč, malou a zdánlivě bezvýznamnou věc, která vyřešila případ. Všechno v jeho poslední větě křičelo: to je ono.
„Ty bys udělal totéž, Celluci,“ řekla tiše, a přestože svírala sluchátko tak křečovitě, až jí zbělely klouby na rukou, položila ho úplně jemně. Pak druhou rukou mrštila fixem přes celý pokoj.
Spolu s ním ji opustil veškerý hněv.
Opravdu mu na tobě záleží, Vicki. Proč je to takový problém?
Protože najít milence je snadné, ale přátelé tak dobří, že na ně můžete i křičet, jsou o dost vzácnější.
Oběma rukama si prohrábla vlasy a povzdechla si. Měl pravdu a svou reakcí to v podstatě uznala. Jakmile si uvědomí, že ji má i ona, mohou pokračovat v budování nové podoby jejich vztahu. Pokud ovšem, napadlo ji náhle, nebyla poslední noc gesto na rozloučenou, které mu umožnilo konečně se od ní oprostit.
Jestli je to opravdu tak, posunula si brýle na nose, alespoň jsem měla poslední slovo. Ale jak to tak bývá, žádnou zvláštní útěchu jí to nepřineslo.
~~~
„No to se podívejme, jestli tohle není starouš Norman. Jak se vede, Normane? Nebude ti vadit, když si přisedneme?“ Aniž by čekal na odpověď, přitáhl si mladík židli a posadil se. Čtyři další členové party hlučně následovali jeho příkladu.
Když skončily strkanice o místo, Norman zjistil, že je namačkán mezi široká ramena dvou maníků, které znal jen jako Rogera a Billa, a že všichni tři hledí na tři mladé dámy sedící na protější straně stolu. Blondýnku poznával – obvykle ji vídal zavěšenou do Rogera – a jelikož se holka vedle Billa chovala přátelsky, předpokládal, že patří k němu. To znamenalo, že jedna zůstávala volná. Zazubil se na ni jako vlk. Dlouho si ten úsměv cvičil v koupelně před zrcadlem.
Chvíli se tvářila zmateně, pak si odfrkla a odvrátila pohled.
„To bylo od starouše Normana vážně moc hezké, že nám podržel stůl, že jo, Bille?“
„Jasně že bylo.“ Bill se naklonil blíž k Normanovi a ten zalapal po dechu, jak se jeho životní prostor drasticky zmenšil. „Nebýt starouše Normana, museli bychom sedět na zemi.“
Norman se rozhlédl kolem sebe. Sklepní hospodu U býka a kohouta zaplnil páteční dav. „No, já, ehm…“ Pokrčil rameny. „Já, ehm, věděl jsem, že přijdete.“
„Jasně že věděl,“ zašklebil se na něj Bill a trochu ho zarazilo zjištění, že šprt Birdwell je přinejmenším stejně vysoký jako on.
„Zrovna než jsme sem šli, říkal jsem tady Rogerovi, co by to byl za páteční večer, kdybychom aspoň chvilku nepobyli se staroušem Normanem.“
Roger se rozesmál a všechny tři dívky se culily. Norman vtip sice nepochopil, ale náramně si vychutnával všechnu pozornost.
Koupil první rundu piv. „Je to, koneckonců, můj stůl.“
„A taky jediný prázdný v celém podniku,“ zamumlala blondýnka.
Koupil druhou rundu. „Protože mám spousty a spousty peněz.“ Tlustý svazek dvacetidolarovek vytažený z kapsy větrovky – pět tisíc dolarů v drobných neoznačených bankovkách byla třetí věc, o kterou si řekl – vyvolal kolem stolu sborové poklesnutí čelistí.
„Ježíši Kriste, Normane, co jsi udělal? Vykradl jsi banku?“
„Nebylo třeba,“ prohlásil Norman rozšafně. „A tam, odkud je mám, je jich ještě mnohem víc.“
Trval na tom, že zaplatí i třetí a čtvrtou rundu, a taky na tom, aby přešli na pivo z dovozu. „Pivo z dovozu je větší třída,“ svěřil se rameni Rogerovy kožené bundy, protože Roger uhnul hlavou mimo dosah. „Kočky na ně fakt letí.“
„Kočky?“ V její otázce zazněl nebezpečný podtón.
„Dobře zvaž ten zdroj, Helen,“ Bill jí zručně sebral z ruky sklenici – jak ruka, tak sklenice byly již výhružně zdvižené – a vyprázdnil ji. „Toho piva by byla škoda.“
Znovu z pěti hrdel zazněla salva smíchu a Norman to zase nepochopil, ale stejně se přidal. Nikdo by neřekl, že netuší, o čem je řeč.
Když se začali zvedat, vstal spolu s nimi. Místnost se houpala. Ještě nikdy předtím nevypil čtyři piva tak rychle po sobě. Vlastně si nebyl úplně jistý, jestli vůbec někdy čtyři piva vypil. „Kam jdeme?“
„My jdeme na soukromý večírek,“ řekl mu Bill a zatlačil ho těžkou rukou zpátky do židle.
„Ty hezky zůstaň tady, Normane,“ poklepal ho Roger po druhém rameni.
Norman zmateně přejížděl pohledem z jednoho na druhého. Chtěli odejít bez něj?
„Ježíši, to je jako odkopnout štěně,“ zamumlal Bill.
Roger souhlasně přikývl. „Ehm, podívej, Normane, je to jen pro zvané. Vzali bychom tě s sebou, kdyby to šlo…“
Odcházeli bez něho. Ukázal přes stůl a kňouravým hlasem je obvinil: „Ale ona měla přece být pro mě.“
Výrazy provinilých sympatií se změnily ve znechucené a Norman rychle osaměl. Jen Helenin hlas k němu nějakým způsobem dolehl od dveří i přesto, že v hospodě bylo poměrně hlučno. „Kdyby se mi zvracení tak nehnusilo, tak bych mu to pivo vrátila.“
Norman se mračil na stůl s dosud patrnými kroužky od piva a neúspěšně se snažil přivolat servírku. Měla přece být pro něho. Věděl, že měla. Podvedli ho. Špičkou třesoucího se prstu nakreslil do rozlitého piva pěticípou hvězdu. Včerejší sliby byly zapomenuty. Ještě jim všem ukáže.
Náhle se mu zvedl žaludek a s rukou přitisknutou k ústům vyrazil k toaletám.
Všem jim ukážu, pomyslel si s hlavou nad záchodovou mísou. Ale možná… že dnes v noci už ne.
~~~
Henry podal mladíkovi sedícímu přímo ve dveřích dvacku. „Tak co tam dnes máte?“ Nemusel ani moc křičet, aby ho bylo přes hrající hudbu slyšet, ale noc byla ještě mladá.
„Jako obvykle.“ Z prostorné levé kapsy obrovitého saka byly vytaženy tři štůčky lístků, zatímco peníze putovaly do pravé. Spousta nočních klubů bez zavírací doby přecházela na systém lístků, aby se v případě kontroly – v případě více než pravděpodobném – mohly hájit tvrzením, že žádné nápoje neprodávají.
Pouze lístky.
„Takže myslím, že si dám to, co obvykle.“
„Jasně, dvě perlivé vody.“ Pár lístků změnil majitele. „Víš, Henry, že tě ty chcanky s bublinkama vycházejí kurevsky draho?“
Henry se na něj zazubil a máchl rukou v širokém gestu. „Platím za to prostředí, Thomasi.“
„Do hajzlu s prostředím,“ ušklíbl se Thomas žoviálně. „Hej, právě jsem si vzpomněl, že Alex má bednu celkem slušného burgundského…“
Jeden nemusel mít sílu Henryho Fitzroye, aby dokázal odolat. „Ne, díky, Thomasi, já nepiju… víno.“ Otočil se čelem do místnosti a – jen na okamžik – uviděl jinou společnost.
Šaty, jasný samet pavích barev, satén a krajky rozzářily dlouhý sál pestrou mozaikou. Chození ke dvoru přímo nenáviděl a objevil se tam vždy jen tehdy, když to jeho otec rozkázal. Falešné lichotky, neustálé soupeření o postavení a moc, duši ničící tanec na tenké hraně mezi popravčím špalkem a hranicí, to vše způsobovalo, že mladý vévoda z Richmondu nepřestával skřípat zuby.
Jak procházel sálem, každá tvář, která se k němu otočila, aby jej pozdravila, měla na sobě tutéž masku – masku ostentativního veselí skrývajícího nudu, podezřívavost a strach, všechno namícháno rovným dílem.
Pak však heavymetalový rytmus Anthraxu zahnal „Zelené rukávy“ zpátky do minulosti. Samet a šperky se jako mávnutím kouzelného proutku změnily v černou kůži, bižuterii a umělou hmotu. Veselí nyní překrývalo pouze nudu. Henry to považoval za pokrok.
Měl bych být na ulici, pomyslel si, zatímco se prodíral k baru. K jeho uším doléhaly útržky rozhovorů o nedávných vraždách a tvorech, jimž byly připisovány. Tady ho nenajdu… Ale dítě se nenakrmilo od úterní noci a možná již překonalo zuřivé šílenství a podstoupilo další fázi přeměny. Ale jeho rodič… Ruce se mu sevřely v pěst, pravá přitom bolestivě přitlačila na obvaz a puchýře pod ním. Rodič pořád musel být nalezen. To mohl udělat tady. Již dvakrát předtím zavětřil v Alexově doupěti jiného dravce. Tenkrát to nechal být, ve vzduchu byl cítit pach krve tolika lidí, že pátrání po konkurentovi bylo mrháním časem. Dnes, pokud k tomu dojde znovu, časem mrhat bude.
Náhle si uvědomil, že se v hustém davu před ním otevírá ulička, a urychleně nasadil civilizovanější výraz. Zdejší muži a ženy, byť byli ověšeni drahými kovy a honosili se zmalovanými obličeji, měli ještě stále příliš blízko k primitivním předkům, než aby nepoznali, že mezi nimi prochází lovec.
Tak to už bylo potřetí, hlídač, slunce a tohle. Jestli si nedáš pozor, přivoláš na sebe naostřené kůly, ty blázne. Co se to s ním poslední dobou děje?
„Hej, Henry, to je doba, cos tu byl naposledy.“ Alex, majitel podniku, objal holou paží Henryho kolem ramen, vrazil mu do ruky otevřenou láhev vody a obratně ho odváděl od baru. „Mám tu někoho, kdo se s tebou chce setkat, kámo.“
„Někoho, kdo se se mnou chce setkat?“ Henry se nechal vést. Stejně jednala s Alexem spousta lidí, odpor stál jednoduše příliš mnoho sil. „Koho?“
Alex se na něj zazubil z výšin skoro dvoumetrové postavy a významně mrkl. „Dyť bych ti zkazil překvápko. Co sis to proved s rukou?“
Henry sjel pohledem na obvaz. I v tlumeném světle klubu se zdálo, že na pozadí černé kožené manžety doslova září. „Spálil jsem se.“
„Spálenina je prevít, kámo. Tos vařil?“
„Dá se to tak říct.“ Koutky úst mu cukaly, i když se přísně okřikoval, že to není k smíchu.
„V čem je ten vtip?“
„To je na dlouhé vysvětlování. Co kdybys vysvětlil něco ty mně?“
„Se ptej, kámo. Vysvětlím.“
„Proč ten falešný jamajský přízvuk?“
„Falešný?“ Alexův hlas přehlušil hudbu a půl tuctu lidí muselo uhnout, když divoce zamával volnou rukou. „Falešný? Na mým akcentu neni nic falešnýho, kámo. Vracím se ke kořenům.“
„Alexi, ty pocházíš z Halifaxu.“
„Mý kořeny sahaj o dost hloubějc, to si piš.“ Postrčil menšího muže vpřed a už bez přízvuku dodal: „Tady ho máš, prcku, přesně podle objednávky.“
Žena, která seděla na schodech do Alexova zamčeného pokoje, byla o poznání menší – dokonce menší než Henry s jeho stopětašedesáti centimetry. Její nevysoký vzrůst v kombinaci s plandavými džíny a vytahaným svetrem mohl za to, že vypadala jako nalezenec, což bylo v ostrém protikladu s jejími zastřiženými vlasy platinové barvy a vášnivým výrazem v obličeji.
Henry se vyvlékl z objetí Alexovy paže a vysekl jí dokonalou dvorskou poklonu ze šestnáctého století – ne že by to kdokoli v místnosti mohl poznat. „Izabelo,“ pronesl důstojným hlasem.
Izabela vyprskla, natáhla se, popadla ho za klopy a přisála se mu ke rtům.
Henry její polibek nadšeně opětoval, přičemž obratně odvedl její jazyk od ostrých špiček svých zubů. Předtím si nebyl jistý, jestli se dnes nasytí. Teď už ano.
„No, jestli hodláte v mém vlastním domě popouštět uzdu svým chlípným heterosexuálním choutkám, tak já odcházím,“ řekl Alex a s přehnaně mdlým zamáváním zápěstí se odvlnil do davu.
„Než dojde ke dveřím, bude z něj zase někdo úplně jiný,“ odtušil Henry a usadil se na schodech. Jejich stehna se k sobě přitiskla a on cítil, jak jeho hlad narůstá.
„Alex má víc masek než kdokoli, koho znám,“ přikývla Izabela, zvedla láhev od piva a začala šťourat do etikety.
Henry jí přejel prstem po křivce obočí. Odbarvila si ho téměř doběla, aby jí ladilo k vlasům. „Všichni nosíme masky.“
Izabela povytáhla obočí zpod jeho prstu. „Jak hlubokomyslné. A o půlnoci všechny masky spadnou?“
„Ne.“ Nedokázal potlačit melancholii v hlase a uvědomil si, proč je poslední dobou tak nespokojený. Už to bylo dávno, tak strašně dávno, co se mohl s někým podělit o to, kdo ve skutečnosti je a co z toho vyplývá. Tak strašně dávno, kdy se mu naposledy podařilo najít smrtelníka, s nímž si mohl vypěstovat pouto založené na něčem víc než jen na sexu a krvi. Skutečnost, že se z nejhlubšího svazku, jaký spolu mohli upír a smrtelník sdílet, dalo vytvořit dítě – vytvořit a pak opustit – vybrousilo jeho osamění do břitkého ostří.
Cítil, jak ho Izabela hladí po tváři, viděl v jejím obličeji výraz udiveného soucitu a s tichou kletbou si uvědomil, že nechal masku už podruhé během jediné noci sklouznout. Měl strach, že jestli se mu brzy nepodaří najít někoho, kdo by ho přijal, přijde o možnost volby a jeho potřeba odhalit se převládne i proti jeho vůli. „Takže,“ přinutil se násilím vrátit do současného okamžiku, „jaká byla štace?“
„Bylo to v březnu. V Sudbury.“ Pokrčila rameny a vrátila se spolu s ním, když to tak chtěl. „Víc se k tomu říct nedá.“
Když se nemůžete podělit o skutečnost, není zase tak špatné mít někoho, kdo s vámi bude sdílet aspoň masku. Sjel pohledem k modré žilce mizící pod okrajem svetru a pomyšlení na krev proudící tak blízko pod povrchem mu zrychlilo dech. Byl to hlad, nikoli chtíč, ale měl za to, že v zásadě jde o jedno a totéž. „Jak dlouho budeš ve městě?“
„Jen dnes a zítra.“
„Tak to bychom neměli plýtvat časem, který máme.“
Propletla své prsty s jeho, opatrně se vyhýbajíc obvazu, a když vstávala, vytáhla ho s sebou. „Už jsem si myslela, že to neřekneš.“
~~~
V sobotu v noci, v 11:15, si Norman uvědomil, že mu došlo dřevěné uhlí do kamínek a že jediný obchod, ve kterém se mu ho podařilo sehnat, zavřel v devět. Zvážil možné náhražky, ale pak se rozhodl, že raději nebude měnit fungující systém.
Sobotní noc proběhla v klidu.
Nedělní noc…
~~~
„Kurva. Kurva! KURVA!“
Paní Kopolousová mlaskla jazykem a zamračila se. Nikoli kvůli Vickiinu klení, jak by tomu mohlo být kterýkoliv jiný den, ale kvůli titulku bulvárního plátku, který jí ležel na pultě.
„UPÍR ZABIL STUDENTA. Tělo vysátého mladíka bylo nalezeno v York Mills.“