Cena krve: kapitola 4

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 14. 6. 2011 v kategorii Cena krve - Tanya Huffová, KREVNÍ POUTA: kniha první, přečteno: 646×

Čtyři

„Dobrý bože, podívej na starouše Normana.“

„Proč?“ Roger vytáhl hlavu ze skříňky a otočil se. Ucítil, jak mu doslova klesá čelist. „Dobrý bože je málo, člověče. Kdyby to tak mohl vidět Bill.“

„Kde vůbec je?“

Roger pokrčil rameny. Nemohl od nápadně vymóděného Normana Birdwella odtrhnout oči. „To netuším. Ale jestli si to nechá ujít, tak ho klepne.“

Norman, dobře si vědom toho, že se všechny oči upírají jen na něj, se zhoupl v bocích ještě o trochu víc. Řetěz visící z jeho nové kožené bundy mu jemně cinkal na zádech. Zašilhal k podlaze na stříbrem okované špičky pravých kovbojských bot a přemítal, jestli si neměl opatřit ostruhy. Jeho nové džíny z černé kůže vydávaly při chůzi takřka arogantní sexy zvuk, jak se o sebe třely jejich vnitřní švy.

Pěkně jim to nandal. Tak oni si mysleli, že není frajer, co? Mysleli si, že je blbeček, co? No, teď změní názor. Norman vysunul bradu. Chtěli frajera? Tak jim předvede, co je to frajer. Dnes večer si řekne o červené porsche. Řídit se naučí později.

„Co to k čertu je?“

Roger se zazubil. „Nejsi rád, že jsi přišel ještě včas?“ otázal se a dloubl Billa přátelsky do žeber. „To jednomu skoro bere dech, že jo?“

„Jestli tím myslíš, že je mi z toho na blití, tak jsi blízko.“ Bill se opřel o skříňku a potřásl hlavou. „Kde na to všechno k čertu bere?“

„Tak se ho běž zeptat.“

„Proč ne…“ Bill se narovnal a vyšel od své skříňky, zrovna když Norman kráčel kolem.

Norman ho uviděl, dovolil, aby se jejich pohledy na okamžik střetly, a pak pokračoval dál a tiše si se smíchem říkal: „Ha! To jsem ti to dal. Uvidíme, jak se ti to bude líbit.“

Otázka ohledně peněz zmrzla Billovi na rtech. Zůstal stát a zírat, dokud k němu nedošel Roger a nešťouchl ho do ramene.

„Hej, co je?“

Bill zavrtěl hlavou. „Birdwell se změnil.“

Roger si odfrkl. „Jo, má nové hadry a nové manýry. Ale uvnitř je to pořád ten starý šprt Norman.“

„Jo, myslím, že máš pravdu.“ Ale neměl. A nešlo o něco, co by Bill dokázal vysvětlit. Měl pocit, jako by sáhl pod postel a přes prsty mu přeběhlo cosi shnilého – běžná každodenní záležitost se najednou změnila v cosi strašlivého.

Norman si byl vědom toho, že udělal dojem – Norman, který se nedávno v záchvatu zlosti rozhodl, že mu nezáleží na tom, jestli někdo cizí bude muset zemřít. Norman si vykračoval dál.

~~~

„Viktorie Nelsonová?“

„Ano?“ Vicki si mladou ženu – spíše ještě dívku. Jestli jí je přes osmnáct, tak jen o pár hodin – stojící přede dveřmi bytu zkoumavě prohlížela. „Jestli něco prodáváte…“

„Viktorie Nelsonová, soukromá vyšetřovatelka?“

Vicki se chvíli rozmýšlela, než pomalu odpověděla: „Ano…“

„Mám pro vás práci.“

Vyřkla ta slova s takovým zápalem, jakého jsou schopni jen velmi mladí lidé, a Vicki se přistihla, že potlačuje úsměv.

Dívka si shrnula z očí pramen nepřirozeně rudých vlnitých vlasů. „Zaplatit můžu, jestli vás trápí tohle.“

Vicki jen neurčitě zamručela, otázka peněz jí ještě ani nepřišla na rozum. Na okamžik se jejich pohledy střetly – barevné kontaktní čočky, myslela jsem si to. No, aspoň jí ladí s vlasy. Pak stejně neurčitým tónem dodala: „Většina lidí mi nejdříve zavolá.“

„Uvažovala jsem, jestli to mám udělat.“ Dívka pokrčila rameny tak nepatrně, že to skoro nebylo znát, a v jejím hlase nezazněl ani náznak omluvy. „Pak jsem si řekla, že když přijdu osobně, bude pro vás těžší případ odmítnout.“

Vicki zjistila, že otevřela dveře dokořán. „Myslím, že byste měla radši jít dál.“ Neměla zase takovou nouzi o práci, aby musela přijímat zakázky od dětí, ale neuškodí, když si poslechne, co má děvče na srdci. „Když budete stát na chodbě ještě třicet sekund, přijde se pan Chin podívat, co se děje.“

„Pan Chin?“

„Jeden starý pán, který bydlí v patře pode mnou. Je hrozně rád v obraze a předstírá, že nemluví anglicky.“

Dívka prošla kolem Vicki do předsíně a nakrčila nos ve zjevně káravém gestu. „Možná opravdu nemluví anglicky,“ poznamenala.

Tentokrát se Vicki nenamáhala skrývat úsměv. „Pan Chin mluvil anglicky už dlouho předtím, než jsme se my dvě narodily. Jeho rodiče přišli do Vancouveru na sklonku osmdesátých let devatenáctého století. Vyučoval na střední škole. Ještě pořád učí cizince angličtinu v Čínském komunitním centru.“

Světle zelené oči se vyčítavě přivřely a dívka vrhla na Vicki hněvivý pohled. „Nemám ráda, když se mnou někdo mluví tímhle tónem,“ řekla.

Vicki přikývla a zavřela dveře. „To ani já.“

V tichu, které následovalo, Vicki skoro slyšela, jak si dívka jejich rozhovor zpětně přehrává a zkoumavě váží každou větu a každé slovo.

„Aha,“ řekla nakonec. „Omlouvám se.“ Přestala se mračit, zazubila se a nabídla kompromis. „Už to nebudu dělat, když to nebudete dělat vy.“

„Platí.“ Vicki ji provedla maličkým obývákem do stejně maličké kanceláře a cestou narovnala černé sklápěcí křeslo. Vlastně ještě nikdy klienta – nebo potenciálního klienta – v kanceláři neměla a hned se vyskytlo několik nečekaných problémů. „Já, ehm, donesu z kuchyně ještě jednu židli.“

„To je v pořádku. Tohle mi stačí.“ Dívka si svlékla kabát, posadila se na Vickiinu posilovací lavici a položila jej vedle sebe. „A teď k té práci…“

„Ještě ne.“ Vicki vytáhla vlastní židli od stolu a posadila se. „Nejdřív něco o vás. Jmenujete se?“

„Coreen, Coreen Fergusová.“ A pokračovala jedním dechem dál, zjevně pod dojmem, že její jméno pokrývá všechny nezbytnosti. „A chci po vás, abyste našla toho upíra, který terorizuje město.“

„Jasně.“ Bylo pondělí, stále ještě brzy ráno, a poslední vražda byla příliš čerstvá. „K tomu vás navedl Michael Celluci?“

„Kdo?“

„To je fuk.“ Vicki se postavila a zavrtěla hlavou. „Podívejte, nevím, kdo vás poslal, ale můžete jim vyřídit, že…“

„Ian Reddick byl můj…“ Zamračila se a hledala slovo, které by dalo jejich vztahu náležitou váhu. „…milenec.“

„Ian Reddick,“ zopakovala Vicki a znovu se posadila. Ian Reddick, první oběť. To tělo, které našla zohavené ve stanici metra Eglinton Západ.

„Chci, abyste našla tu věc, která ho zabila.“

„Podívejte, Coreen,“ její hlas přešel do profesionálního, „uklidňujícího“ tónu, který musí zvládnout všichni policisté na světě, „uvědomuji si, jak rozčilená musíte být, ale nemyslíte, že je to práce pro úřady?“

„Ne.“

V onom „ne“ zaznělo cosi naprosto nesmlouvavého. Vicki si posunula brýle na nose a uvažovala, jak by měla odpovědět, zatímco Coreen pokračovala.

„Trvají na tom, že hledají člověka, a odmítají uznat, že noviny mohou mít pravdu. Odmítají uvažovat o čemkoli, co leží mimo hranice jejich omezeného světonázoru.“

„Odmítají připustit, že by vrahem mohl být opravdu upír?“

„Přesně tak.“

„Víte, ani ti novináři ve skutečnosti nevěří, že jde o upíra.“

Coreen si shrábla vlasy z tváře. „No a? Fakta souhlasí. Krev je pryč. Vsadím se, že by vysál i Iana, kdyby ho nenašli tak rychle.“

Neví, že jsem to byla já. Díkybohu. A znovu ho spatřila, jeho tvář s příslovečným výrazem hrůzy nad zející rudou ránou, která bývala hrdlem. Zející rudá rána… ne, spíše jako by mu někdo vyrval celou přední stranu hrdla. Nikoli prorazil, vyrval. To bylo ono, co jí celou dobu unikalo, nesrovnalost, která ji trápila už skoro týden. Kam se poděla přední strana hrdla Iana Reddicka?

„…takže, vezmete to?“

Vicki se pomalu vynořila ze vzpomínek. „Tak si to ujasníme. Chcete, abych našla Ianova vraha, a mám vycházet z předpokladu, že jde o skutečného upíra? Netopýři, rakve a tak vůbec?“

„Ano.“

„A jakmile ho najdu, mám mu prohnat kůl srdcem?“

„Noční stvůry se sotva dají postavit před soud,“ namítla Coreen rozumně, ale s bojovným zábleskem v očích. „Ian musí být pomstěn.“

Nehledej útěchu, hledej odplatu. Šlo o klasický způsob vypořádání se s žalem a nedalo se říct, že by ho Vicki neschvalovala. „Proč já?“ zeptala se.

Coreen se posadila rovněji. „Byla jste jediná soukromá vyšetřovatelka ve žlutých stránkách.“ Aspoň tohle dávalo smysl a vysvětlovalo děsivou náhodu, že se Coreen objevila právě v kanceláři ženy, která objevila Ianovo tělo. „Ze všech barů na celém světě…“ Nepamatovala si, jak je ten citát dál, ale už začínala chápat, jak se Bogart cítil. „Levné to nebude.“ Před čím ji to varuji? Vždyť nejdu lovit upíry.

„Můžu si dovolit to nejlepší. Táta mi platí hodně velké výkupné za špatné svědomí. Utekl kvůli nové lásce, když jsem byla na střední.“

Vicki potřásla hlavou. „Ten můj utekl se sekretářkou, když jsem byla v šestce na základce, a nikdy jsem neviděla ani cent. Časy se mění. Byla aspoň mladá a hezká?“

„Byl,“ opravila ji Coreen. „A ano, velmi hezký. Otevřeli si právní poradnu na Bahamách.“

„Jak jsem říkala, časy se mění.“ Vicki si posunula brýle na nose a povzdechla si. Lov upírů. Až na to, že v tom může být něco jiného. Prostě najde vraha Iana Reddicka, ať už ho zabil člověk nebo cokoli jiného. Udělá přesně to, co by udělala, kdyby byla pořád u sboru. Bůh sám ví, jak málo mají lidí a jak se jim hodí každá pomocná ruka.

Coreen, která nepřestávala upřeně hledět starší ženě do očí, se vítězoslavně usmála a sáhla po šekové knížce.

~~~

„Michaela Celluciho, prosím.“

„Malý moment.“

Vicki bubnovala prsty o okraj telefonu a čekala, až ji spojí. Ianu Reddickovi chybělo hrdlo a Celluciho, toho arogantního prevíta, ani nenapadlo zmínit se, jestli se našlo nebo jestli byla ve stejném stavu i ostatní těla. Momentálně jí bylo úplně jedno, že s ní třeba nemluví, protože ona každopádně hodlala mluvit s ním.

„Kriminální vyšetřovací úřad, detektiv seržant Graham.“

„Dave? Tady Vicki Nelsonová. Potřebuji mluvit s Cellucim.“

„Právě teď tady není, Vicki. Můžu ti nějak pomoct?“

Ze své krátké zkušenosti s ním věděla, že Dave umí, pokud to bylo vůbec možné, lhát ještě míň než ona. A jestli nedokázal přesvědčivě lhát kvůli důležitým věcem, určitě by to nezvládl jen proto, aby zapíral parťáka. Byla si jistá se, že Celluci vyleze dřív, než vychladne. „Potřebuji laskavost.“

„Povídej.“

Teď bylo nanejvýš důležité zvolit správná slova. Muselo to znít, jako že ví víc, než ve skutečnosti věděla, jinak se Dave mohl zaseknout a schovat za oficiální fráze. I když s trochou štěstí se mohl naučený zvyk odpovídat na její otázky udržet na oddělení vražd celé roky. „Ten chybějící kus hrdla z těla první oběti už někdo našel?“

„Ne.“

Zatím to šlo dobře. „A co ostatní?“

„Ani stopa.“

„Ani u toho ze včerejší noci?“

„Ne, aspoň zatím. Proč?“

„Jen si tu tak sedím a přemýšlím. Díky, Dave. Vyřiď ode mě parťákovi, že je koňská prdel.“ Zavěsila a hleděla na protější stěnu. Možná že před ní Celluci zatajoval informace, aby měl v budoucnu s čím smlouvat. Možná. Možná že jí to docela obyčejně zapomněl říct. Ha! Možná že se i prase naučí lítat, ale ona o tom pochybovala.

Ona měla právě teď na starosti důležitější věci. Jako třeba zjistit, který tvor dokáže odejít s čtyřiceti čtverečními centimetry hrdla a pěti a půl litry krve.

~~~

Souprava metra zaburácela stanicí Eglinton Západ směrem k Lawrence, a když se stanice přechodně vyprázdnila, vydala se Vicki odhodlaným krokem ke služebnímu vstupu do tunelu na jižní straně severního nástupiště. Teď už to byl její případ a ona nesnášela, když musela pracovat s informacemi z druhé ruky. Hodlala se na výklenek, v němž vrah údajně zmizel, podívat sama.

Na vrcholu krátkého betonového schodiště se zastavila, cítila nepřirozeně hlasité bušení krve v uších. Vždy se považovala za imunní vůči hloupým pověrám, rasové paměti a nočním děsům, ale tváří v tvář tunelu zdánlivě se táhnoucímu do nekonečné dálky jako doupě nějakého velikého červa náhle zjistila, že nedokáže udělat poslední krok z nástupiště. Chloupky na krku se jí vztyčily při vzpomínce na noc smrti Iana Reddicka, kdy si byla jistá, že v tunelu číhá cosi smrtonosného. Pocit sám se nevrátil, ale vzpomínky na něj byly dost silné, aby ji přikovaly k zemi.

To je směšné. Dej se dohromady, Nelsonová. V tom tunelu není nic, co by ti mohlo ublížit. Pravá noha se posunula o půl kroku blíž ke hraně schodu. To nejhorší, co by tě tam mohlo potkat, je zaměstnanec TPS a pokuta za vstup do zakázaného prostoru. Levá noha se pomalu posunula před pravou. Dobrý bože, chováš se jako hloupý puberťák v hororovém filmu. Pak stanula na prvním schodu. Na druhém. Na třetím. Potom se ocitla na úzkém betonovém pruhu, který umožňoval bezpečný průchod podél vnější koleje.

Vidíš? Nic tu není. Otřela si náhle zpocené dlaně do kabátu a zapátrala v kabelce po baterce. Pak, když cítila v dlani její poctivou váhu, zaplavila tunel světlem. Byla by raději, kdyby ji nemusela použít, mimo dosah ostrých zářivek panovalo v tunelu spíše surrealistické příšeří než opravdová temnota, ale její noční vidění se zhoršilo do té míry, že se pro ni stalo neproniknutelným už i pouhé šero. Vztek, který v ní její zdravotní stav vždy vyvolával, odplavil poslední stopy strachu.

Téměř začala doufat, že na ni u chodníku něco číhá. Pro začátek by tomu nacpala do chřtánu baterku.

Posunula si brýle na nose a s pohledem upřeným do paprsku světla opatrně postupovala vpřed. Jestli vlaky pojedou podle jízdního řádu – a přestože TPS nedosahovala zrovna Mussoliniho standardu, bylo na ni docela spolehnutí – neměl by se další objevit příštích, mrkla na svítící ciferník hodinek, osm minut. Spousta času.

Když dosáhla prvního služebního výklenku, zbývalo jí ještě šest minut. Při pohledu na pozůstatky po policejním vyšetřovaní si znechuceně odfrkla. „Jasně, kluci,“ zamumlala, zatímco přejížděla kuželem světla po betonových stěnách, „udělejte tady pořádný binec pro každého, kdo přijde po vás.“

Díra, kterou Celluciho tým vykopal, se nacházela přibližně ve výšce pasu uprostřed zadní stěny výklenku a měla asi dvacet centimetrů v průměru. Vicki překročila úlomky betonu a předklonila se, aby lépe viděla. Za výkopem nebyla, jak Celluci říkal, nic než hlína.

„Takže když tam nevlezl tudy,“ zamračila se, „tak kudy…“ Pak si všimla pukliny táhnoucí se podél celé stěny i napříč výzkumnou sondou. Při bližším zkoumání se prakticky dotýkala nosem betonu. Ucítila lehký závan povědomého zápachu. Vytáhla z kabelky zavírací nůž a opatrně s ním okraje temné pukliny oškrábala.

Ve světle baterky spatřila na čepeli z nerezové oceli rudě hnědé šupinky. Mohla to být rez, ale nebyla. Měla poměrně přesnou představu o tom, čí krev našla, ale stejně šupinky setřela do igelitového sáčku. Pak si dřepla a přejela čepelí puklinou vzhůru až k hornímu okraji díry.

Už když to dělala, nebyla si jistá proč vlastně. Většina Ianovy krve se rozstříkla po stěně stanice metra. Na vrahových šatech jí nemohlo ulpět tolik, aby se vsákla skrz puklinu dvanáct centimetrů hluboko do betonu, ani kdyby byl oblečený do papírových ubrousků a strávil přitisknutý ke zdi celou noc.

Když nůž vytáhla, nalezla na něm stejné rudě hnědé šupinky smíchané s hlínou a kousky cementu. Ty putovaly do dalšího sáčku, a když zopakovala celou proceduru u spodního okraje díry, dočkala se stejného výsledku.

Řev vlakové soupravy uvítala jako běžný a normální druh hrůzy, neboť jediné vysvětlení, na které Vicki dokázala přijít, zatímco se výklenek otřásal, jak se kolem něj hnaly stovky tun oceli, bylo to, že ať už zabilo Iana Reddicka cokoli, prošlo to nějakým způsobem skrz puklinu v betonové stěně.

A to bylo naprosto směšné.

Nebo snad ne?

~~~

Na to, že šlo o největšího výrobce a velkoobchodníka s polyesterovým oblečením, nebyla bezpečnostní opatření v budově Sigman’s Incorporated právě na nejvyšší úrovni. Od vraždy Terri Nealové v podzemní garáži se je pokusili zostřit.

Navzdory čtyřem a půl stránkám nových předpisů ohledně vstupu osob strážný ve vestibulu k procházející Vicki jen zvedl oči a pak se zase vrátil ke knížce. V šedivých manšestrových kalhotách, černých pouštních botách a tmavě modré tříčtvrteční bundě mohlo jít o kteroukoli ze stovek žen, jež kolem něj každý den procházely, a nikdo od něj nečekal ani ho nenutil k tomu, že bude zastavovat všechny. Rozhodně nebyla od novin – strážný se už stačil stát mistrem v rozpoznávání dam a pánů od páté velmoci a v jejich odkazování k povolaným lidem. Nevypadala ani jako policajt, a navíc, policajti se vždycky zapsali. Zdálo se, že ví, kam jde, takže se strážný rozhodl nezasahovat. Zastával názor, že světu by rozhodně prospělo, kdyby lidí, kteří vědí, kam jdou, bylo o něco víc.

Ve 2:30 odpoledne byly podzemní garáže vylidněné, což velmi dobře vysvětlovalo, proč se tam Vicki vydala právě v tuto dobu. Vystoupila z výtahu a zamračila se na hučící zářivky. Proč tady k sakru nemají bezpečnostní kamery? divila se, zatímco se ozvěna jejích kroků odrážela od špinavých betonových zdí.

I bez setřených a vybledlých křídových značek poznala, kde tělo leželo. Okolní auta byla namačkaná jedno na druhé, čímž vytvářela prázdný prostor velikosti tří parkovacích míst, jako by násilná smrt byla nakažlivá.

To, co hledala, našla pod starým rezavým sedanem modré barvy. Se spodním rtem mezi zuby vytáhla nůž a poklekla vedle praskliny. Čepel zajela dovnitř celou délkou dvanácti centimetrů, ale dno pukliny leželo hlouběji. Rudohnědé šupinky, jež ulpěly na čepeli, z vraku takřka určitě pocházet nemohly.

Sedla si na paty a zamračila se. „Tohle se mi vážně ani trochu nelíbí.“

Ze dna kabelky vytáhla malou kuličku, položila ji na jednu ze zbylých křídových značek a trochu ji postrčila. Odkutálela se ke zdi, odchylujíc se od pukliny o dobrých čtyřicet pět stupňů. Další pokusy skončily podobným výsledkem. Krev, případně cokoli jiného, se nemohlo dostat od těla k prasklině žádným způsobem, který by se dal nazvat přirozeným.

„Ne, že by na tom všem bylo něco byť jen vzdáleně přirozeného,“ zamumlala si pro sebe, strčila třetí sáček se zaschlou krví k ostatním a natáhla se pro kuličku.

Místo aby se vracela skrz budovu, vystoupala po příkré příjezdové cestě a vyšla na Západní třídě svaté Kláry.

„Promiňte…“

Hlídač v kukani zvedl oči od časopisu.

Vicki mávla rukou k příjezdové cestě a obecně k podzemní garáži. „Víte, co je pod spodní vrstvou betonu?“

Podíval se směrem, kterým ukazovala, pak zpátky na ni a zopakoval. „Pod betonem?“

„Jo.“

„Hlína, paní.“

Usmála se a protáhla se kolem závory. „Díky. Moc jste mi pomohl. Ven trefím sama.“

~~~

Drátěný plot tiše zaskřípal a prohnul se pod Vickiinou váhou dovnitř, jak přes něj hleděla dolů na staveniště. Momentálně bylo stěží něčím více než velikou dírou plnou menších děr naplněných blátivou vodou. Zdálo se, že všechny stroje byly odvezeny a práce zastavena. Možná kvůli té vraždě, možná kvůli počasí. To Vicki neměla jak zjistit.

„No,“ strčila si ruce do kapes kabátu, „hlína tam rozhodně je.“ Jestli tam byla také krev, to už nebylo možné zjistit.

~~~

„Žádný problém, Vicki.“ Rajeet Mohadevanová strčila tři igelitové sáčky do kapsy laboratorního pláště. „Můžu je otestovat, než půjdu dnes večer domů, a nikdo na nic nepřijde. Budeš někde v budově?“

„Ne.“ Vicki zahlédla ve tváři laborantky výraz lítosti, ale rozhodla se ho ignorovat. Rajeet jí koneckonců dělala laskavost. „Jestli nebudu doma, můžeš mi nechat vzkaz na záznamníku.“

„Stejné číslo?“

„Stejné číslo.“

Rajeet se zazubila. „Stejný vzkaz?“

Vicki zjistila, že úsměv opětuje. Když jí z policejní laboratoře volali domů naposledy, měla zrovna období nejprudších hádek s Cellucim. „Jiný vzkaz.“

„Škoda.“ Rajeet si přehnaně zklamaně povzdechla, zatímco Vicki zamířila ke dveřím. „Už jsem zapomněla, kam všude jsi mu říkala, že si má strčit ty svoje protokoly.“ Ledabyle jí zasalutovala – připomínka časů, kdy Vicki byla horlivá mladá žena v uniformě – a vrátila se ke zprávě, kterou vyplňovala, než byla vyrušena.

Když procházela chodbou, jejíž známé bílé kachličky ji obklopily jako staří přátelé, Vicki na chvíli zvažovala, že zajde až do hlavní kanceláře a podívá se, jestli Celluci sedí za svým stolem. Mohla by mu říct o prasklinách, zjistit, jestli před ní netajil ještě nějaké další informace, a… ne. Vzhledem k náladě, v níž se nacházel, když spolu mluvili naposledy, a vzhledem k tomu, že jí během víkendu nezavolal, by ho teď jen zdržovala od práce, což ani jeden z nich ze zásady nedělal. Povaha jejich práce byla taková, že musela mít přednost před vším, a praskliny představovaly jen další otázky, nikoli odpovědi.

Už byla venku z budovy, když si uvědomila, že pomyšlení na to, že na svém místě uvidí sedět jiného policistu, její rozhodnutí vůbec neovlivnilo, ať tak či onak. S lehkým pocitem, že zradila minulost, nahrbila ramena a vydala se mrazivým počasím pozdního odpoledne zpět k domovu.

~~~

Vicki si už dlouhé roky slibovala, že si koupí nějakou dobrou encyklopedii. Celá léta to neustále odkládala. Tu, kterou měla, koupila v obchodě se smíšeným zbožím za pět dolarů a devadesát devět centů za svazek na každých deset dolarů z ceny zakoupených potravin. O upírech tam toho moc nebylo.

„Legendární tvorové, bla, bla, střední Evropa, Vlad Napichovač, Bram Stoker…“ Vicki si posunula brýle na nose a snažila si vzpomenout, jaký Stokerův Dracula byl. Před lety ho viděla jako hru a měla pocit, že na střední škole četla i knížku – někdy v minulém nebo předminulém životě.

„Byl silnější, rychlejší, s bystřejšími smysly…“ Vypočítávala jeho vlastnosti na prstech. „Spal celý den, vycházel v noci a potloukal se kolem s chlápkem, který jedl mouchy. A pavouky.“ Udělala znechucený obličej a vrátila se k encyklopedii.

„Upíři,“ četla dál, „se prý dokáží proměnit v netopýry, vlky, mlhu či páru.“ Schopnost proměny v mlhu či páru by vysvětlila praskliny, uvědomila si. Jelikož je krev oběti těžší než mlha, srazila by se na povrchu a pokryla stěny úzkého průchodu. „A tvor, který vstává z hrobu, by neměl mít problémy s pohybem skrz hlínu.“ Náhle pocítila potřebu zaplašit ticho svého bytu. Založila si stránku starým účtem za telefon, s námahou vstala ze sklápěcího křesla a zapnula televizi.

„To je šílené,“ zamumlala, otevřela znovu knihu a četla dál, přecházejíc po místnosti. Fantazie a realita se začínaly sbližovat až příliš těsně na to, aby to bylo příjemné, a rozhodně příliš těsně na to, aby se u toho dalo nehybně sedět.

Zbytek hesla se zabýval různými způsoby, jak se s těmito tvory vypořádat, od jasanových kůlů přes hořčičné semínko až po krucifix, a zvláštní pozornost věnoval zatloukání kůlů, stínání a spalování.

Vicki nechala útlý svazek zaklapnout, zvedla oči a podívala se z okna. Navzdory skutečnosti, že pouliční lampa svítila necelé tři metry od jejího bytu, si náhle více než zřetelně uvědomovala temnotu tlačící se do oken. Na to, že šlo o tvora z legend, se metody jeho zničení braly opravdu velice vážně.

~~~

Za policejním zátarasem se nad částí chodníku, kde bylo objeveno čtvrté tělo, cosi sklánělo. Přestože pro něj noc neměla žádná tajemství a na rozdíl od ostatních věděl, co má hledat, nenašel nic.

„Nic,“ zamumlal si Henry pro sebe, když se narovnal. „Ale něco by tu přece být mělo.“ Dítě jeho rasy by možná dokázalo ukrýt stopy před lidskými lovci, nikoli však před ostatními svého druhu. Zvedl hlavu a zavětřil. Jedna kočka – ne, dvě kočky – na lovu, déšť, který se nad ránem spustil, a…

Zamračil se, až se mu obočí stáhlo do hlubokého V. A co? Znal pach smrti v mnoha jeho podobách a nad pozůstatkem vraždy z dnešního rána ležel slabý zápach čehosi staršího, odpornějšího a takřka povědomého.

Jeho paměť obsahovala více než čtyři sta padesát let vzpomínek. Někde tam…

Než je uviděl, dostalo se policejní auto téměř až k němu a maličké slunce v srdci pátracího reflektoru se rozžehlo dřív, než se stačil pohnout.

„Pro boha svatého! Viděla jsi to taky?“

„Co jsem měla vidět?“ Pomocná policejní komisařka Wojtowiczová hleděla z okna do širokého pruhu světla linoucího se ze střechy pomalu jedoucího policejního vozu.

„Já nevím.“ Komisař Harper se naklonil nad volant a hleděl přes svou kolegyni. „Byl bych přísahal, že jsem těsně po tom, co jsem zapnul reflektor, viděl uvnitř zátarasu stát chlapa.“

Wojtowiczová vyprskla. „To bychom ho viděli pořád. Nic se nepohybuje tak rychle. A kromě toho,“ mávla rukou na scenérii za oknem, „tam se není kam schovat.“ Slovo tam zahrnovalo chodník, zátarasy a široký pruh bahnitého trávníku. I když každá nerovnost povrchu vrhala ostré černé stíny, žádný z nich nebyl dost velký, aby se v něm mohl schovat člověk.

„Myslíš, že bychom měli vystoupit a rozhlédnout se kolem?“

„Ty jsi tu šéf.“

„No…“ V poli plném ostrých kontrastů světla a stínu se nic nehýbalo. Harper zavrtěl hlavou. Noc ho poslední dobou silně znervózňovala, brnkala mu na napjaté nervy. „Nejspíš máš pravdu. Tam nic není.“

„Jasně že mám pravdu.“ Auto pokračovalo dál kolem bloku.

Natáhla se a vypnula pátrací reflektor. „Moc si bereš do hlavy všechny ty upírské historky z novin.“

„Ty na upíry nevěříš, že ne?“

„Jasně že ne.“ Wojtowiczová se pohodlněji uvelebila na sedadle. „Netvrď mi, že ty jo.“

Tentokrát vyprskl Harper. „Já,“ řekl suše, „mám prověrku.“

Mezitím za nimi na trávníku ležel jeden ze stínů s tváří přitisknutou k hlíně a vzpomínal. Pach tu byl silnější, tvořil třetinu směsi zeminy a krve, a vzpomínky, které vyvolával, překlenuly staletí.

Bylo to v Londýně roku 1593. Na trůně seděla Alžběta, a to už nějakou dobu. On byl již padesát sedm let mrtev. Šel zrovna domů z divadla, kde právě zhlédl premiérové představení Richarda III. Docela dobře se bavil, i když měl pocit, že dramatik místy pojal osobnost krále poněkud volněji.

Ze zaneřáděné uličky se vypotácel mladý muž – hubený a rozcuchaný, ale jakýmsi temným způsobem pohledný, a velmi opilý. Kolem něj se jako nějaký osobní kus mlhy vznášel tentýž pach.

Henry se již nasytil z prostitutky za divadlem, ale i kdyby ne, z toho muže by nepil. Už jen pach samotný ho přiměl zbystřit a ne zcela příčetný svit v očích byl jen dalším varovným signálem.

„Nanejvýš uctivě vás prosím za prominutí.“ Jeho hlas, hlas vzdělaného muže, změnilo opilecké blábolení takřka k nepoznání. „Ale dnes v noci jsem byl v Pekle a mám jisté drobné potíže s návratem.“ Pak se zahihňal a klátivě se Henrymu uklonil. „Christopher Marlowe, k vašim službám, mylorde. Neměl byste pár přebytečných měďáků na něco k pití?“

„Christopher Marlowe,“ opakoval si Henry tiše do noci více než čtyři sta let poté, kdy onen nešťastný muž zemřel. Otočil se na záda a hleděl na mraky stahující se na hvězdném nebi. Přestože hru četl hned po jejím posmrtném vydání v roce 1604, dnes poprvé se zamyslel nad tím, jak důkladný průzkum asi pan Marlowe dělal, než se pustil do psaní Tragické historie o doktoru Faustovi.

~~~

„Vicki, tady je Rajeet. Promiň, že ti volám tak pozdě – je, ehm, 11:15 v pondělí v noci, asi už budeš spát – ale říkala jsem si, že možná budeš chtít vědět, jak dopadly testy. Potvrzuji shodu s krví jak Iana Reddicka, tak Terri Nealové. Nevím, co jsi vlastně našla, ale doufám, že ti to pomůže.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a třináct